Ditrichštejnové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ditrichštejnové
(Dietrichsteinové)
Dietrichstein Stammwappen.jpg
Původní podoba erbu Ditrichštejnů
země České království, Morava, Rakousko, Španělsko
tituly Hrabata, Knížata, Říšská knížata
zakladatel Pankrác z Ditrichštejna
rok založení 11. století
současná hlava Olga Maria de las Mercedes Dietrichstein Dose y Obligado Zemborain
větve rodu rakouská, českomoravská

Ditrichštejnové či Ditrichsteinové nebo Dietrichsteinové jsou starobylý šlechtický rod původem z Korutan, který se v 16. století rozdělil na rakouskou a českomoravskou větev.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

František kardinál z Ditrichštejna, zřejmě nejvýznamnější zástupce rodu. Rytina od rudolfínského mistra Aegidia Sadelera z roku 1604
Zámek Mikulov, sídlo moravských Ditrichštejnů

Počátky rodu kladou Ditrichštejnové až do 11. století k rytíři Dietrichovi, který poblíž Feldkirchenu vybudoval hrad Dietrichstein. Pověst bratří Grimmů vypráví o jeho zničení vojskem Markéty Maultash a o jeho znovupostavení. Prokazatelná posloupnost je teprve v osobě Pankráce z Ditrichštejna, který bojoval v roce 1492Turky a jehož synové byli povýšeni do stavu říšských pánů. Za něj, v roce 1483 byl po tureckém obléhání rodinný hrad na staré benátské cestě skutečně zničen. Své sídlo již neobnovil, ale pod jeho ruinou dal postavit kolem roku 1500 raně renesanční zámek. Ten byl v 19. století Františkem Josefem z Ditrichštejna přestavěn.

Pankrácův starší syn František, držitel nového zámku, se stal zakladatelem starší rodové větve Dietrichstein-Weichselstädt-Rabenstein, mladší Zikmund pak druhé linie Dietrichstein-Hollenburg-Finkenstein.

Zikmund byl turnajovým druhem a přítelem císaře Maxmiliána I., který již v dětsví pobýval u Ditrichštejnů v Grazu. Diplomatickou obratnost projevil při prvním vídeňském kongresu v roce 1515, který měl vyjednat alianci Habsburků a Jagellonců proti neustálému nebezpečí tureckých útoků. Jedním z výsledků tohoto setkání byla dvojí svatba mezi Ferdinandem a Annou Jagellonskou, Marií Habsburskou a Ludvíkem Jagellonským, která po smrti Ludvíka měla za následek přechod českého trůnu do habsburských rukou. Zikmundův starší syn Jiří držel rakouské statky a mladší Adam později založil moravskou větev rodu.

Adam z Ditrichštejna (1527–1590) působil jako diplomat po celé Evropě a také doprovázel syny císaře Maxmiliána II. HabsburskéhoRudolfa a Arnošta na cestě do Španělska ve funkci jejich vychovatele. Adam se staral také o jejich španělské dvory a výdaje u Filipa II. Peníze na chod však od císaře nedocházely včas nebo vůbec. Proto panovník dlužil Adamovi na konci výchovy jeho synů astronomických 90 000 zlatých. V roce 1554 se v Praze v katedrále sv. Víta oženil s katalánskou šlechtičnou Margaritou da Cardona, dvorní dámou císařovny Marie Španělské, která byla spřízněna s aragonskými králi. Díky sňatku Adama a Margarity, Vratislava II. z Pernštejna a Marie Manrique de Lara přichází vliv španělské renesance do českých zemí. V roce 1575 získal bohaté panství Mikulov jako náhradu za část dluhů, které se potom stalo jádrem moci moravské větve rodu. Zde se také nachází i Ditrichštejnská hrobka. Jeho syn František Serafinský předčil otce svým kněžským vlivem a politickými ambicemi a dosáhl roku 1624 povýšení rodu do knížecího stavu. Další Ditrichštejn Ferdinand dosáhl tiulu dědičného říšského knížete. Když zemřel v roce 1864 poslední mužský potomek Mořic Jan z Ditrichštejna, zbyly zde po jeho bratrovi Josefovi čtyři dcery, které si rozdělily jeden z největších majetků na Moravě. Jméno, knížecí titul a erb Ditrichštejnů převzala sňatkem Alexandra Mensdorff-Pouilly s Alexandrine z Ditrichštejna jedna z větví rodu Mensdorff-Pouilly, která pak užívala jméno Mensdorff-Pouilly-Dietrichstein a hlava rodu byla "kníže z Ditrichštejna na Mikulově" (německy Fürst von Dietrichstein zu Nikolsburg). Poslední mužský člen této větve, Alexandr Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly, zemřel bez mužských potomků v roce 1964.[2]

Mikulov[editovat | editovat zdroj]

Vztah Ditrichštejnů k hlavnímu rodovému panství byl vždy velmi silný a nejvíce se projevoval četnými privilegii, stavební aktivitou i vzácnými návštěvami. Na počátku vlády Ditrichštejnů byl Mikulov bohatým městem s rozvinutým vinařstvím a obchodem. Prodávalo se zde drahé zboží jako například benátské sklo a barviva, nebo exotické zboží z východu. Podporovatelé obchodu byli především Židé a Novokřtěnci.

Kardinál a biskup olomoucký František, po přesídlení císařského dvora z Prahy do Vídně, se velmi pragmaticky a rychle přestěhoval se svým knížecím biskupským dvorem, který čítal více než 100 lidí, do lépe strategicky položeného Mikulova. Pokračoval v přestavbách svého otce na zámku v duchu manýrismu. Starý hrad se za jeho vlády stal honosným sídlem renesančního aristokrata, bohatého kulturního mecenáše, jakým kardinál František byl. Výstavný palác krášlily fasády zdobené sgrafitem a četnými balkóny s výhledem do krajiny. Interiéry byly bohatě vyzdobené zlacenými štukami a freskami od italských mistrů. Objevují jména G. Gialdiho, G. P. Tencally, G. Tencally, F. Saly. Zřejmě mezi jeho stavitele patřil i dvorní architekt Rudolfa II. Giovanni Maria Filippi. Výjimečným počinem v kulturních dějinách města bylo založení prvního divadla v českých zemích a to už v roce 1616 přímo na zámku.

Mimo zámek František založil na Svatém Kopečku kostel sv. Šebestiána s kampanilou a křížovou cestou (1623), na náměstí první loretánskou kapli u nás (1623) a první piaristické gymnázium severně od Alp (1631). Z kardinálova města se stala metropole kultury, umění, náboženství i politiky. Mikulov byl pátým největším městem na Moravě. V okolí sídla zakládal obory s letohrádky a libosady, obnovoval staré lichtensteinské rybníky, stavěl aleje. To vše podle italského stylu, se kterým se setkal při svých pobytech v Římě.

Nejvýznamnější členové rodu[editovat | editovat zdroj]

Erb[editovat | editovat zdroj]

Erb rodiny po roce 1769 jako kníže z Ditrichštejna na Mikulově, hrabě z Pruskova

Původním erbem rodu byly dva stříbrné vinařské nože se zlatými rukojeťmi ve zlatočerveném pokosem děleném štítu. Roku 1769 přijali Ditrichštejnové dodatečné příjmení vymřelého rodu Pruskovských z Pruskova a zároveň začali užívat i čtvrcený štít tohoto rodu s jelenem ve zlatočerveném poli a dvěma podkovami ve stříbrnočerveném poli, na nějž pak kladli svůj vlastní erb do srdečního štítku. Když roku 1802 získali další příjmení vymřelých hrabat Leslie, přibyl leslieovský erb tří zlatých přezek do levé třetiny velkého štítu, v pravé třetině byl erb Pruskovských a ve střední třetině pak čtyři pole vyženěná Ditrichštejny v dřívějších dobách. Štítonoši byli dva zlatí gryfové. Klenotem pak byly tytéž štítové vinařské nože postavené na zlaté korunce a chráněné třemi pštrosími péry. S obdrženým knížecí titulem a po spojení s uvedenými dvěma rody nakonec štít obsahoval jedenáct polí.

Sídla a panství[editovat | editovat zdroj]

V Čechách to byla panství Nové Město nad Metují, Budyně nad Ohří, Libochovice, Polná, Přibyslav, Vlachovo Březí, Nepomyšl a chvíli také Šluknov. Na Moravě pak kromě již zmíněného panství Mikulov ještě velká panství Židlochovice, Boskovice, Sokolnice, Lipník nad Bečvou a Žďár nad Sázavou. Dále měli Ditrichštejnové majetky i v Horních Rakousích, Uhrách a komendu Alcanez ve Španělsku.

Příbuzenské svazky[editovat | editovat zdroj]

Ditrichštejnové byli příbuzensky spojeni s Lichtenštejny, Thuny, Thurn-Taxisy, Eggenbergy, Mitrovskými, Eggenberky, Schwarzenberky, Salmy, Mansfeldy, Lobkovici, Clam-Gallasy, Khevenhüllery,

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TYBITAZL, Petr. Poznámky k heraldickému vývodu Václava Popela z Lobkowicz a jeho manželky Markéty Františky rozené hraběnky z Dietrichsteina na Mikulově [online]. [cit. 2008-11-24]. Dostupné online.  
  2. Dietrichsteinové v Mikulově: Alexander II. – kníže Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha : Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8.  
  • JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha : Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6.  
  • Feyfar M., Die erlauchten Herren auf Nikolsburg, Wien 1879
  • Zapletal F., Počátek lipnického zámku. Záhor.kronika, 17/1934/35
  • Triesl H., Nikolsburger Denkwürdigkeiten. ZddVGMu.S, 39/1937
  • Harada A., Česká a moravská šlechta, SANAvic,Pha 1959
  • Bůžek V., Paměť urozenosti, Vyd.1, Pha: NLN,2007
  • Balcárek P., Kardinál František Ditrichštejn 1570–1636,Veduta,ČB,2007
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti). Praha : AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Dietrichsteinové, s. 41-42.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]