Ditrichštejnská hrobka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ditrichštejnská hrobka v Mikulově
Severozápadní průčelí z počátku 18. stol.
Severozápadní průčelí z počátku 18. stol.
Účel stavby

původně loretánský kostel svaté Anny,
přestavěn na pohřební kapli rodu Ditrichštejnů

Základní informace
Sloh baroko, klasicismus
Architekti Giovanni Giacomo Tencalla, Johann Bernhard Fischer (sz. průčelí), Heinrich Koch (přestavba 19. stol.)
Výstavba 1623–1706
Přestavba 1845–1852
Stavebník František z Ditrichštejna, Maxmilián z Ditrichštejna, Leopold Ignác z Ditrichštejna, František Josef z Ditrichštejna
Současný majitel město Mikulov
Poloha
Adresa Náměstí 193/5, Mikulov, ČeskoČesko Česko
Ulice Náměstí
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 26576/7-1383 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ditrichštejnská hrobka je rodinnou hrobkou Ditrichštejnů nacházející se v Mikulově, okres Břeclav. Původně na jejím místě stála loretánská kaple, postavená ve 20. letech 17. století. Nad ní byl během let 1638–1656 vybudován kostel svaté Anny, který dostal na počátku 18. století nové dvojvěžové průčelí. Během požáru města roku 1784 byl kostel silně zdevastován, zřítila se klenba lodi a loretánská kaple. Torzo kostela bylo v letech 1845–1852 upraveno na pohřební kapli Ditrichštejnů. V dnešní podobě hrobku tvoří otevřené nádvoří, hrobní kaple, dvě boční lodě s rakvemi a severozápadní dvojvěžové průčelí. Je chráněna jako kulturní památka.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Loreta a kostel svaté Anny[editovat | editovat zdroj]

Roku 1611 převzal mikulovské panství nový majitel, kardinál František z Ditrichštejna. Ještě v témž roce povolal do Mikulova kapucínské mnichy. Pro ně dal zbudovat v severovýchodní části náměstí klášter s kostelem svatého Františka Serafínského, postaveným v letech 1612–1613. Vedle klášterního komplexu pak roku 1623 zahájil stavbu loretánské kaple.[2] Ta měla být kopií Bramantovy kaple v Loretu, kterou kardinál zřejmě osobně navštívil.[3] Základní kámen lorety byl založen v roce 1625.[4] Po svém dokončení se stala vyhledávaným cílem poutníků.[3]

Do loretánské kaple byla umístěna soška milostné černé Madony, opředená mnoha legendami; údajně měla uzdravovat a léčit. A právě z toho důvodu se do Mikulova sjížděli poutníci, kteří Madoně zanechávali své dary. Z darů později vznikl loretánský poklad, ten však byl prodán na aukci.

Na kardinálovu práci navázal jeho synovec a nástupce Maxmilián z Ditrichštejna, který nad loretou nechal postavit kostel, zasvěcený svaté Anně.[5] Jeho stavba započala pravděpodobně před rokem 1638, k vysvěcení došlo roku 1656. Autorem celkového návrhu lorety a kostela byl italský stavitel Giovanni Giacomo Tencalla[4], který v té době pracoval pro Lichtenštejny na novostavbách jejich zámků ve Valticích a v Lednici. Štukovou výzdobu celého kostela vyhotovil jeho příbuzný Giovanni Tencalla.[4]

Kostel svaté Anny v roce 1678, detail veduty od Balthasara Hübmaiera

Kostel svaté Anny byl postaven jako jednolodní, s podélnou lodí a odsazeným kněžištěm.[4] Loď kostela, klenoucí se nad loretánskou kaplí, překrývala stanová střecha.[5] K severozápadnímu průčelí přiléhala kostelní věž, krytá bání. Současně s kostelem byla budována pohřební kaple Březnických z Náchoda, situovaná k severovýchodní zdi kněžiště. Její stavba se však protáhla, nebyla hotova ještě rok po vysvěcení samotného kostela. Dále pak došlo k výstavbě sakristie, umístěné při jihozápadní straně kostela. Vznikla údajně roku 1652, později však byla stržena a nahrazena honosnější, vybudovanou v letech 1678–1682. Tato sakristie v současnosti tvoří přízemní patro domu čp. 194, navazujícího k západnímu rohu hrobky. Na jihozápadní straně kostela se nacházela místnost sloužící jako pohřební kaple Ditrichštejnů (po přestavbě v polovině 19. století upravena na sakristii).[4]

Významnou proměnu vzhledu prodělal kostel na počátku 18. století, za vlády knížete Leopolda Ignáce z Ditrichštejna. Původní severovýchodní fasáda včetně věže byla odstraněna a na jejím místě vzniklo nové monumentální dvojvěžové průčelí ve stylu římského baroka, s věžemi zakončenými báněmi.[6] Jeho projekt vypracoval roku 1700 pravděpodobně vídeňský architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu.[4][6]Základní kámen byl položen roku 1701, dokončeno bylo o pět let později. Po vybudování průčelí měla pravděpodobně následovat celková přestavba chrámu v témž stylu. Kníže Leopold však roku 1708 zemřel a v přestavbě chrámu se dále nepokračovalo.[6]

Dne 14. září 1784 vypukl v blízkosti mikulovského náměstí obrovský požár, který zničil celou severní část města. Shořelo údajně 350 domů, včetně kláštera kapucínů.[5] Nevyhnul se ani kostelu svaté Anny, který těžce utrpěl. Následkem požáru se zřítila střecha hlavní lodi na loretánskou kapli. Z kostela po požáru zbyly obvodové zdi lodi s bočními kaplemi, kněžiště s Náchodskou kaplí a zděná část dvojvěžového průčelí.[4] Podařilo se zachránit sošku černé Madony s loretánským pokladem a rakve s ostatky Ditrichštejnů. Vše bylo převezeno do kostela svatého Václava, který stojí nad náměstím. Rakve byly provizorně uloženy do krypty pod kněžištěm.

Po tomto požáru přesídlil dvůr Ditrichštejnů do Vídně a jejich zájem o město upadl.[7] Loretánský kostel zůstal na dlouhá desetiletí jen ruinou. Koncem 18. století bylo dokonce uvažováno o rozebrání hlavního průčelí kostela na stavební materiál.[5]

Obnova do podoby pohřební kaple[editovat | editovat zdroj]

Nádvoří hrobky se sochou Františka Josefa Ditrichštejna. Fasáda kněžiště nese vročení 1846.

Vyhořelý kostel chátral až do roku 1845, kdy kníže František Josef z Ditrichštejna rozhodl o jeho přestavbě na rodinnou hrobku.[8] Adaptaci kostela navrhl architekt Heinrich Koch, probíhala během let 1845–1852. Zřícená klenba nebyla obnovena; prostor hlavní lodi kostela nechal Koch upravit jako parkové nádvoří. Arkády bočních kaplí kolem lodi nechal zazdít, do vzniklých uzavřených prostor byly roku 1852 slavnostně přemístěny rakve Ditrichštejnů.[4][8] Kněžiště bylo z vnitřní strany uzavřeno zdí a doplněno kruchtou. Jeho fasáda byla upravena v empírovém stylu. Úprav se dočkalo také severozápadní průčelí. Zničené báně obou věží nebyly obnoveny, nahradily je nízké zděné nástavce. Balustrádu mezi věžemi doplnily sochy Krista a dvou andělů, vytvořené sochařem Josefem Käsmannem.[4]

V pozdější době byla na nádvoří hrobky přemístěna socha knížete Františka Josefa z Ditrichštejna, vytvořená roku 1859 a původně umístěná v Sále předků mikulovského zámku.[8]

Hrobka se prvních zásadních oprav dočkala až na počátku 90. let 20. století. Rekonstrukce zajištěná městem Mikulov zahrnula opravy exteriéru a interiéru, včetně nádvoří se sochou Františka Josefa z Ditrichštejna.[9] V souvislosti s rekonstrukcí proběhl od roku 2000 také archeologický a antropologický průzkum hrobky, včetně obsahu některých rakví.[10]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Projektantem všech staveb na mikulovské loretě byl Giovanni Giacomo Tencalla, italský architekt, který v té době pracoval pro Lichtenštejny na novostavbách jejich zámků ve Valticích a v Lednici. Štukaturami vyzdobil celý kostel jeho bratr Giovanni Tencalla.

Nádvoří[editovat | editovat zdroj]

Na nádvoří se nachází socha Františka Josefa z Ditrichštejna. Socha je vytesána z mramoru a jejím autorem je pražský sochař Emanuel Max. Zhotovil ji až pět let po smrti Františka Josefa, takže se předlohou stal pravděpodobně jeden z portrétů knížete.

Hrobní kaple[editovat | editovat zdroj]

Celý interiér hrobní kaple byl zařízen v polovině 19. stol. při přestavbách na hrobku a to včetně lavic, lustru i varhan. Ty pochází z dílny vídeňského mistra Deutschmanna. Lustr je vyroben z mosazi a je prací Theofila Hanbeny, ten je také autorem některých rakví.

Náchodská kaple[editovat | editovat zdroj]

Kaple patřila rodu Březnických z Náchoda, kteří měli nedaleko Mikulova panství. Kaple na oválném půdorysu je zaklenuta kupolí se štukovanou výzdobou, která se v roce 1784 při požáru nezřítila.

Boční lodě[editovat | editovat zdroj]

V bočních lodích se nacházejí rakve s ostatky Ditrichštejnů.

Nejstarší rakev z roku 1617 patří Markétě Františce, třetí manželce Václav Viléma z Lobkovic, rozené z Ditrichštejna (1597-1617). Z jejího hrobu se dochovala bohatá výbava v podobě pohřebních oděvů, šperků a polštářku pod hlavu, které jsou vystaveny v expozici zámku[11]. Mezi dalšími patří pozoruhodná rakev první manželce Maxmiliána z Ditrichštejna, Anně Marii z Ditrichštejna (1597-1640), rozené z Lichtenštejna[12]. Posledním pochovaným byl kníže Hugo z Ditrichštejna, který zemřel roku 1920. Jeho rakev se nezachovala, vzhledem ke špatně provedené konzervaci těla při pohřbívání byla v roce 1945 převezena na jeden z vídeňských hřbitovů.

Celkem se v hrobce nachází 45 rakví; 44 z toho patří příslušníkům rodu Ditrichštejnů a jedna patří příteli Františka Josefa.

Ostatky jsou uloženy ve vnitřních rakvích ze dřeva nebo kovu s vnějšími měděnými nebo mosaznými víky. Rakve jsou instalovány na dřevěných katafalcích z 19. století. Několik těl se dochovalo v dobrém stavu, a proto byly podrobeny antropologickému průzkumu.

Seznam pochovaných osob[editovat | editovat zdroj]

Větší hrobka - jižní

  • Anna Marie z Ditrichštejna
  • Maxmilián z Ditrichštejna
  • Sofie Agnes z Ditrichštejna
  • Ignác Adolf z Ditrichštejna
  • František Xaver z Ditrichštejna
  • Ferdinand Josef z Ditrichštejna
  • Marie Alžběta z Ditrichštejna
  • Sofie Barbora z Ditrichštejna
  • Františka z Ditrichštejna
  • Raimund z Ditrichštejna
  • Marie Charlotta z Ditrichštejna
  • Margerita Maria z Ditrichštejna
  • Klaudie Felicitas z Ditrichštejna
  • Karel Josef z Ditrichštejna

Menší hrobka

  • Franz Maria Thugut
  • Marie Aloisie z Ditrichštejna
  • Maria Theresia Merveld (roz. hraběnka Ditrichštejn-Proskau-Leslie)
  • Josef z Ditrichštejna
  • Mořic II. z Ditrichštejna
  • Rudolf Merveldt
  • Jan Křtitel Karel z Ditrichštejna
  • Josefa z Ditrichštejna
  • Hugo z Ditrichštejna
  • Alexandrína z Ditrichštejna
  • Alexandr z Ditrichštejna
  • Dvě neidentifikovatelné rakve

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2012-08-25]. Identifikátor záznamu 137765 : Pohřební kaple Dietrichštejnská hrobka. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. BRICHTOVÁ, Dobromila; HALADY, Jan. Mikulov: město ve kterém zpívají domy. Mikulov: ARC, 1998. 125 s. ISBN 80-86172-08-2. S. 39. Dále jen: Mikulov: město ve kterém zpívají domy. 
  3. a b RIGASOVÁ, Milada. Význam kardinála Dietrichsteina pro rozvoj rozsáhlých urbanistických úprav krajiny mezi Mikulovem, Valticemi a Lednicí. In: RegioM 2004. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově Dostupné online. ISBN 978-80-85088-41-0. S. 61.
  4. a b c d e f g h i SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska (J–N). Praha: Academia, 1999. 780 s. ISBN 80-200-0695-8. S. 496–498. 
  5. a b c d Mikulov: město ve kterém zpívají domy. s. 52
  6. a b c Mikulov: město ve kterém zpívají domy. s. 53
  7. Mikulov: město ve kterém zpívají domy. s. 41
  8. a b c Mikulov: město ve kterém zpívají domy. s. 54
  9. Dietrichsteinská hrobka - Více informací [online]. Turistické informační centrum Mikulov [cit. 2014-08-03]. Dostupné online. 
  10. SEKEREŠ, Jiří; POKORNÁ, Kateřina. Konzervování pohřební výbavy z Dietrichteinské hrobky. In: RegioM 2012. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově, 2013. Dostupné online. ISBN 978-80-85088-41-0. S. 150–156.
  11. Otavská, Vendulka: Konzervování dvou dietrichsteinských pohřebních oděvů z Mikulova na Moravě. In: Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba. XXIX. mikulovské sympozium, konané 11.-12. října 2006. Vydal Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově 2006, s. 197-211.
  12. http://genealogy.euweb.cz/dietrich/dietrich6.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRICHTOVÁ, Dobromila. K historii loretánského kostela sv. Anny a hrobního kostela Povýšení sv. kříže v Mikulově. In: RegioM 2014. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově Dostupné online. ISBN 978-80-85088-41-0. S. 42–50.
  • BRICHTOVÁ, Dobromila: Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově.; Mikulov, 2014; 96 stran ISBN 978–80–260–6977–5
  • SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska (J–N). Praha: Academia, 1999. 780 s. ISBN 80-200-0695-8. S. 496–498. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]