Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mitrovští z Nemyšle
Erb Mitrovských z Nemyšle
Erb Mitrovských z Nemyšle
ZeměČeské královstvíČeské království České království, Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Tituly
ZakladatelLitvín z Nemyšle
Rok založení14. století
Konec vlády20. století
Současná hlava-

Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle, starším pravopisem Mitrowský z Mitrowic, též německy Mittrowsky von Mitrowitz byl moravský šlechtický rod českého původu. Pocházeli z jižních Čech a původně se psali podle tvrze NemyšleTábora, od 15. století podle MitrovicPísku. Až do 17. století patřili k nižší šlechtě v jižních Čechách, v pobělohorském období dosáhli vyššího společenského postavení a většího majetku. V české linii rod vymřel v roce 1737, mezitím se prosadila moravská větev, která dosáhla panského stavu (1716) a nakonec hraběcího titulu (1769).[1] Z několika moravských linií pocházely významné osobnosti osvícenství (Jan Nepomuk Mitrovský) a také vlivní státníci habsburské monarchie (Antonín Bedřich I. Mitrovský). Od 18. století vlastnili řadu hradů a zámků na Moravě, díky nákupům a sňatkům vytvořili majetkovou základnu na jižní Moravě, mimo jiné byli posledními soukromými držiteli hradu Pernštejn. Do 20. století přežila jediná linie, která se přihlásila k německé národnosti a veškerý majetek byl v roce 1945 zkonfiskován. Rodina poté přesídlila do Rakouska, poslední mužský potomek zemřel v roce 1980.[2] Významnou architektonickou památkou spojenou se jménem rodu je letohrádek Mitrovských v Brně.

Počátky rodu v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Hraběcí erb rodu Mitrovských

Nejstarším známým předkem tohoto rodu byl Litvín z Nemyšlejižních Čechách, který zemřel okolo roku 1380. Jan z Nemyšle z jeho přímého potomstva koupil v polovině 15. století od Vratislavů z Mitrovic tvrz a statek Mitrovice, podle nějž se rod začal psát. Mitrovice drželi jeho potomci do konce 16. století. Během 14.–16. století patřili Mitrovští k nižší šlechtě v jižních Čechách, kde krátkodobě drželi řadu menších statků, příjmy získávali mimo jiné službou u nejvýznamnějších rodin (například u Rožmberků nebo pánů z Hradce). Trvalejší majetkové zázemí získali v roce 1541 zakoupením panství Jetřichovice na Sedlčansku[3], které později rozšiřovali dalšími nákupy (Vrchotice). Jetřichovická tvrz byla během 16. století přestavěna na renesanční zámek. Zatímco někteří členové rodu byli za účast ve stavovském povstání postiženi pobělohorskými konfiskacemi, jiní naopak díky věrnosti Habsburkům dosáhli společenského vzestupu. Jiří mladší Mitrovský z Nemyšle (†1629) byl po Bílé hoře místopísařem Českého království (1622–1623) a purkrabím Pražského hradu (1623–1629). Na svých panstvích v západních a středních Čechách (Manětín, Záběhlice) prosazoval přísnou rekatolizaci.[4] Jeho majetek přes manželku Ester přešel do rodiny Lažanských z Bukové. Jeho synovec Vilém Jindřich (†1682) byl královským radou a dlouholetým hejtmanem Vltavského kraje (1659–1674). Tuto funkci zastával i jeho syn František Sezima (†1720), který byl navíc místopísařem (1709–1711) a místosudím (1712–1720) Českého království. Po jeho smrti dědicové prodali Jetřichovice (1721) a tím končí historie Mitrovských v Čechách. Posledním potomkem české linie byl Jan Josef, který zemřel v roce 1737 v Bělehradě jako plukovník císařské armády a rytíř Maltézského řádu.

Mitrovští na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Hrad Vikštejn, majetek Mitrovských 1713–1754

Předkem moravských větví Mitrovských byl Václav Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle († 1596), který se díky sňatku usadil na Těšínsku, kde se také uplatnil v zemských úřadech. Z jeho potomstva vynikl Maxmilián (†1714), který v roce 1687 koupil panství Hrabyně v Opavském knížectví, kde zastával několik vysokých funkcí a v roce 1705 jako první z rodiny získal stav svobodných pánů. Panský stav pak v roce 1716 získal i jeho mladší bratr Arnošt Matyáš (1677–1748), který byl nakonec zemským hejtmanem v Opavsku (1742–1748). V roce 1713 koupil panství s hradem Vikštejn[5] a o rok později po bratrovi zdědil Hrabyni. V roce 1731 koupil od Lambergů panství Bystřice nad Pernštejnem se zříceninami hradů Zubštejn a Pyšolec.[6] Centrem panství byl zámek Dolní Rožínka, tento majetek vlastnili Mitrovští až do 20. století . Arnošt Matyáš měl ze dvou manželství pět synů, tři z nich založili nové rodové linie, jejichž potomstvo dosáhlo během 18. a 19. století dosáhlo vysokého postavení v habsburské monarchii. Bez potomstva zemřel druhorozený syn Arnošt Benjamin (1706–1774), který byl dědicem Hrabyně a po roce 1750 zde nechal vystavět barokní zámek.[7]

Uherská linie[editovat | editovat zdroj]

Generálmajor Antonín Arnošt Mitrovský (1735–1813), stavebník letohrádku Mitrovských v Brně

Označení uherské linie vychází z faktu, že její členové působili ve státních a vojenských službách v Uherském království, jejich majetkové zájmy se ale nadále odehrávaly na Moravě. Zakladatelem uherské větve byl druhorozený syn Arnošta Matyáše Jan Nepomuk (1704–1760). Ten svou službu ve státní správě spojil s ekonomickými obory na Moravě a v Čechách, delší dobu byl také ředitelem dolů v Banské Štiavnici a nakonec administrátorem úřadu nejvyššího mincmistra v Českém království. Jeho nejstarší syn Josef Antonín (1733–1808) dosáhl v armádě hodnosti polního zbrojmistra a byl vrchním velitelem v Sedmihradsku. Po strýci Arnoštu Benjaminovi zdědil panství Hrabyně, usídlil se ale na zámku Paskov, který koupil v roce 1778[8], na severní Moravě získal také další menší statky. Jeho mladší bratr Arnošt Antonín (1735–1813) sloužil také v armádě, v níž dosáhl hodnosti generálmajora, později se usadil v Brně, kde nechal postavit letohrádek Mitrovských.[9] Oba bratři patřili ve druhé polovině 18. století k významným osobnostem osvícenství na Moravě.[10] Posledním potomkem uherské linie byl jejich nejmladší bratr Karel (1738–1816), který působil ve státních službách v Uhrách.

Starší moravská linie[editovat | editovat zdroj]

Hrad Pernštejn, majetek Mitrovských 1818–1945

Starší moravskou linii založil další syn Arnošta Matyáše Maxmilián Josef (1709–1782), který sloužil v armádě, dosáhl hodnosti generála jezdectva a byl velitelem v Temešváru. Panství Bystřice nad Pernštejnem s Dolní Rožínkou vlastnil původně spolu s bratry, později tento majetek spravoval samostatně. Jeho syn Jan Nepomuk (1757–1799) patřil k významným osobnostem moravského osvícenství[11], věnoval se přírodním vědám, proslul také svou zálibou v cestování. V další generaci přibylo do majetku Mitrovských panství hrad Pernštejn. Jeho polovinu vyženil Janův syn Vilém (1789–1857) s Josefínou Schröfflovou z Mannsbergu v roce 1818, druhou polovinu koupil v roce 1828 od své švagrové Antonie.[12] Výraznou osobností veřejného života na Moravě byl Vladimír I. Mitrovský (1814–1899), který byl dlouholetým poslancem moravského zemského sněmu[13], zastával řadu funkcí v různých spolcích a podporoval rozvoj školství a zemědělství, věnoval se také podnikání na svých statcích.[14] Sňatkem se svou první manželkou Antonií Ditrichštejnovou (1821–1847) získal panství Sokolnice a Šlapanice poblíž Brna. Zámek v Sokolnicích se v té době stal hlavním rodovým sídlem a prošel novogotickou úpravou, zatímco na plánovanou přestavbu hradu Pernštejna nedošlo z finančních důvodů. Velkostatky Sokolnice, Dolní Rožínka, Bystřice nad Pernštejnem a Pernštejn zahrnovaly přibližně 10 000 hektarů půdy a tvořily majetkovou základnu rodu do roku 1945.

Nástupcem Vladimíra I. byl syn Vladimír II. Josef (1864–1930) z otcova druhého manželství. Byl c. k. tajným radou a komořím, ale ve veřejném životě se příliš neangažoval, věnoval se především svým soukromým zájmům (myslivost). Střídal pobyty na zámcích Dolní Rožínka a Sokolnice, do struktury jeho majetku zasáhla pozemková reforma, která postihla především velkostatek Sokolnice. Z toho důvodu byla také ústřední správa statků přesunuta do Dolní Rožínky. Posledním majitelem velkostatků na Moravě byl jeho syn Vladimír III. Antonín (1901–1976), kterému byl majetek zkonfiskován v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Rodina poté přesídlila do Rakouska, posledním potomkem rodu byl mladší bratr Vladimíra III. Hubert Vladimír (1902-1980).

Mladší moravská linie[editovat | editovat zdroj]

Antonín Bedřich I. Mitrovský (1770–1842), moravský zemský hejtman a nejvyšší kancléř

Zakladatelem mladší moravské větve byl nejmladší potomek Arnošta Matyáše z jeho druhého manželství Jan Křtitel Mitrovský (1736–1811). Ten od mládí působil ve státních službách na Moravě, kde nakonec dosáhl předního postavení ve společnosti jako nejvyšší zemský sudí (1776–1781) a nejvyšší komoří (1783–1811). Jako své sídlo na Moravě koupil zámek Žádlovice, vlastnil také palác v Brně. Žádlovice zdědil starší syn Alois (1765–1824), který zemřel bezdětný a Žádlovice prodal v roce 1815.[15] Mladší syn Antonín Bedřich I. (1770–1842) se stal jednou z nejvýznamnějších osobností rodu, během své kariéry byl mimo jiné moravským zemským hejtmanem (1815–1827) a nakonec nejvyšším kancléřem (1830–1842). V rodině Mitrovských se stal také jediným nositelem Řádu zlatého rouna.[16] Jako moravský zemský hejtman získal řadu zásluh, mimo jiné nechal upravit park pod Petrovem a byl spoluzakladatelem Moravského zemského muzea. Během života vlastnil řadu statků v různých částech Moravy. Po strýci Josefu Antonínovi z uherské linie zdědil na severní Moravě panství Paskov a Hrabyně, které ale později prodal. V roce 1820 koupil na Vysočině panství Moravec a zdejší Moravec nechal klasicistně přestavět.[17] Také tento majetek v roce 1834 prodal, ale mezitím získal v roce 1833 za 216 000 zlatých panství Loučná nad Desnou (tehdy pod názvem Vízmberk) s železárnami v Sobotíně v podhůří Jeseníků.[18] V Sobotíně navázal na podnikatelské aktivity v oboru výroby železa z doby předchozích majitelů[19] a zámek v Loučné nad Desnou se stal jeho hlavním sídlem. Krátce před smrtí koupil ještě Velké Heraltice na Opavsku (1840).

Pokračovatelem této linie byl Antonín Bedřich II. (1801–1865), který od mládí působil v justici a nakonec byl prezidentem vrchního zemského soudu v Čechách (1849–1854) a ve Štýrsku (1854–1864). Po otci zdědil velkostatky v Loučné nad Desnou a Velkých Heralticích. Vzhledem k působení v justiční sféře neměl zájem na pokračování podnikání v sobotínských železárnách a v roce 1844 celé panství prodal rodině Kleinů, která následně ve výrobě železa v Jeseníkách dosáhla celoevropského významu. Panství Velké Heraltice bylo v roce 1849 prodáno Kinským. Posledním potomkem mladší moravské linie byl Antonín Bedřich III. (1840–1907), který již na Moravě nevlastnil žádný majetek.

Erb[editovat | editovat zdroj]

Na červeném poli stříbrný kůl, v klenotu rohy dělené střídavě červeno-stříbrně, posázené hroty kopí vždy obrácené tinktury. Při povýšení do hraběcího stavu byly přidány dva klenoty a lvi jako štítonoši. Rodové heslo zní: Aeternus quia purus, ve volném překladu Věčný, protože (zůstává) čistý.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Antonín Bedřich II. Mitrovský (1801–1865), prezident vrchního zemského soudu v Praze a ve Štýrském Hradci

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titul v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, 2015; s. 98, 299, 317 ISBN 978-80-7464-461-0
  2. Rodina Mitrovských na webu obce Dolní Rožínka
  3. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 118
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl Západní Čechy; Praha, 1985; s. 207
  5. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl Severní Morava, Praha 1983; s. 275
  6. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; 1. díl; Praha, 1996; s. 416–417 ISBN 80-85983-12-5
  7. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl Severní Morava, Praha 1983; s. 84
  8. SAHEB, Jan: Dějiny Paskova; Paskov, 2017; s. 207–209 ISBN 978-80-7225-447-7
  9. KROUPA, Jiří: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku; Kapitola Zahradní kasino Mitrovských; Národní památkový ústav, Brno, 2005; s. 195–208 ISBN 80-7364-016-3
  10. KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenctví a moravská společnost 1770–1810; Brno, 2006; s. 146–151, 156–157 ISBN 80-7366-063-6
  11. KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenctví a moravská společnost 1770–1810; Brno, 2006; s. 153–181 ISBN 80-7366-063-6
  12. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; 4. díl; Praha, s. 277–278 ISBN 80-85983-16-8
  13. MALÍŘ, Jiří a kolektiv: Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918; Centrum pro studium demokracie a kultury; Brno, 2012; s. 428–430 ISBN 978-80-7325-272-4
  14. MYŠKA, Milan a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska; Ostravská univerzita, Ostrava, 2003; s. 207 ISBN 80-7042-612-8
  15. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 285
  16. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 274
  17. MRKVIČKOVÁ, Jana: Zámek v Moravci. Stavební dějiny (bakalářská práce); Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2007; s. 18–19 dostupné online
  18. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl Severní Morava, Praha, 1983; s. 147–148
  19. MYŠKA, Milan a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska; Ostravská univerzita, Ostrava, 2003; s. 206–207 ISBN 80-7042-612-8

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Petr Bělík, Rodová tradice a moravský šlechtic druhé poloviny 19. století. Příklad Vladimíra hraběte Mitrovského Magisterská diplomová práce, MU Brno 2008.
  • Dyba, Ivan : Hrobka hrabat Mitrovských z Mitrovic a Nemyšle a barevná znaková výzdoba v kostele v Doubravníku. Genealogické a heraldické informace 7 (22), 2002 [vyd. 2003], s. 57–68.
  • Litinové sarkofágy Mitrovských. [Aut.]: Ustohal, Vladimír - Mazáč, Leopold - Rek, Antonín - Stránský, Karel. Z dějin hutnictví 24, 1995, s. 66–71.
  • KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenctví a moravská společnost 1770–1810; Brno, 2006; 328 s. ISBN 80-7366-063-6
  • Mazáč, Leopold - Ustohal, Vladimír - Stránský, Karel : Sarkofágy rodu Mitrovských v Doubravníku. VVM 47, 1995, č. 4, s. 405–407.
  • Karel Mornštejn-Zierotin, Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle, Listy GHSP 1974, č. 4, s. 7)
  • Ottův slovník naučný, 17. díl; Praha, 1901 (reprint 1999); s. 442–446 ISBN 80-7185-057-8
  • Sáček, Karel : Sokolnice a hrabata Mitrovští. In: Sokolnice a slavkovská bitva. Sokolnice, Obecní úřad Sokolnice 2000, s. 22–26.
  • Síkorová, Elena : Erbová listina Leopolda II. pre hlavného komorského grófa Karola Mitrovského z Nemyšle. In: Erbové listiny = Patents of Arms. [Zost.]: Šišmiš, Milan [ml.] Martin, Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť 2006, s. 49–57.
  • Stránský, Marek - Ustohal, Vladimír : Aktivity Mitrovských v železářství. In: Tradice a současnost železářské výroby. 2. Rokycany, Muz. Dr. Bohuslava Horáka 1998, s. 3–11. Rés. něm. s. 10–11.
  • Svoboda Pavel, Krajem kamení a jeřabin, Tišnov, Sursum 2002. ISBN 80-7323-021-6. Str. 135–160.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]