Salm-Reifferscheidtové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Salm-Reifferscheidové
Erb Salm-Reifferscheidtů, užívaný zhruba do r. 1600
Erb Salm-Reifferscheidtů, užívaný zhruba do r. 1600
země

České královstvíČeské království České království

Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Svatá říše římská
Arms of the Count of Luxembourg.svg Lucemburské vévodství
Black St George's Cross.svg Kolínské kurfiřtství
Flag of the Habsburg Monarchy.svg Habsburská monarchie
Flag of the Habsburg Monarchy.svg Rakouské císařství
Flag of Austria-Hungary (1869-1918).svg Rakousko-Uhersko
Flagge Königreich Württemberg.svg Württemberské království
Grandes Armes Impériales (1804-1815)2.svg První Francouzské císařství
Flag of Prussia (1892-1918).svg Pruské království
Moravská orlice s klenotem.jpg Moravské markrabství
mateřská dynastie Armoiries de Reifferscheid 2.svg Páni z Reifferscheidu
tituly
zakladatel
  • Gerhard z Reifferscheidu
  • Jan VI. ze Salmu a Reifferscheidu (pod nynějším názvem)
mýtický zakladatel Colong, král Tungerů
rok založení
současná hlava Hugo Christian Salm-Reifferscheidt-Raitz
větve rodu
  • Salm-Reifferscheidt-Bedbur/Krauheim
  • Salm-Reifferscheidt-Dyck
  • Salm-Reifferscheidt-Hainspach
  • Salm-Reifferscheidt-Raitz
  • Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff

Salm-Reifferscheidtové (též Salm-Reifferscheidové, v Čechách obvykle jen Salmové) jsou německým šlechtickým rodem, původem ze středního Porýní, poprvé doloženým koncem 12. století. Sňatkem získali titul a část majetku říšských hrabat ze Salmu. Posléze se rozšířili po mnoha částech střední Evropy a společensky vystoupali až do pater evropské mediatizované aristokracie. Všechny větve rodu byly výhradně katolické. Dvě větve hrály významnou úlohu v českých dějinách. Příslušníci rodu jsou známi svým unikátním titulem „starohrabě“ (německy Altgraf) a všichni členové rodu používají titul "starohrabě ze Salmu, urozený pán na Reifferscheidtu" (německy Altgraf von Salm, Edle Herr zu Reifferscheidt). Skrz větev Salm-Reifferscheidt-Raitz jsou prokazatelně dodnes žijícím rodem.

Původ a dějiny rodu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1106 je listinně poprvé doložen hrad Reifferscheid v kraji Eifel, založený Walramem III. Pohanem (latinsky Walram III. Paganus, žil v l. 10851139), hrabětem z Limburgu a Arlonu a od r. 1128 také vévodou dolnolotrinským. Koncem 12. století jsou na tomto hradě doloženi páni z Reifferscheidu. Podle relativně pravděpodobné rodové legendy pochází páni z Reifferscheidu od hrabat z Limburgu, resp. přímo od Walrama III. Nelze to ovšem nijak potvrdit. V roce 1195 si bratři Gerhard a Filip dělí rodový majetek. Starší Gerhard si podržel hrad Reifferscheid s okolním panstvím, čítajícím 19 vesnic,[1] říšské stavovství a vrchní soudní pravomoc na panstvích Reifferscheid a Wildenburg, mladší Filip získává vlastní wildenburské panství a zakládá postranní rodovou větev pánů z Wildenbergu (s pozměněným jménem rodového hradu), která vymírá r. 1328.

Rodový hrad Reifferscheid r. 1725

Příslušníci hlavní větve, jako tzv. „urození páni“ (německy Edle Herrn) či také dynastové, patřili mezi říšské stavy a suverénní říšské vládce, označované též jako Edelfrei nebo Hochfrei. Díky sňatkům a dědictvím se jim dařilo zvětšovat pozemkovým majetek. Vedle immediátního panství Reifferscheidt získávají sňatkem Fridricha z Reifferscheidu († 1250) s hraběnkou Sidonií z Ravensbergu r. 1226 panství Bitburg (též Bedbur či Bedburg) pod lenní svrchovaností kolínského kurfiřta[2] a v roce 1394 sňatkem Heinricha II. († 1376) a Richardis z Dycku immediátní panství Dyck[3] – všechno panství na západním břehu středního toku Rýna. Sňatek Jana III. z Reifferscheidu (1263-1317) s dcerou Viléma III. ze Salm-Viandenu zapříčinilo pozdější dědictví na Dolnosalmském hrabství.[4] Významnou postavou rodu byl Jan IV. († 1366), který většinu života strávil ve službách kolínského arcibiskupa a kurfiřta, Walrama z Jülichu, se kterým se například r. 1346 účastnil volby moravského markraběte Karla římským králem. Arcibiskup Walram Janovi IV. udělil, ovšem pouze pro jeho osobu, titul nejvyššího maršálka Vestfálského vévodství, jedné ze zemí kolínského kurfiřtského arcibiskupství.[3] Nejzásadnějším obratem v rodové historii byla účast Jana V. († 1418) ve válce lutyšského biskupa Johana Bavorského proti hlavnímu městu svého vzbouřeného knížectví – Lutychu. V bitvě u Othée r. 1408 bojoval na biskupově straně Jan V. se svým příbuzným, Jindřichem VIII., dědičným hrabětem z Dolního Salmu a Viandenu, který v bitvě padl. Jan V. byl pověřen najít a pohřbít jeho mrtvolu, což mu definitivně pojistilo slib rodu Salm-Viandenů, že po nich získá dědictví, v případě vymření rodu.[3] Jan V. byl ovšem také známým loupeživým rytířem. Jako proti škůdci říšského pořádku se proti němu v roce 1385 spojila města Kolín a Cáchy, kolínský arcibiskup, lutyšský biskup a vévoda z Julichu. Rodový hrad Reifferscheid byl ovšem tak pevný, že odolal tříměsíčnímu obléhání nepřátel, kteří museli odtáhnout s nepořízenou.[5] Roku 1416 umírá poslední hrabě ze Salm-Viandenu, Jindřich VII., vládce říšského hrabství Dolní Salm v Ardenách na lucemburské severní hranici. Za dědice je určen Jan V., pán z Reifferscheidtu a Dycku. Reifferscheidtové se však dědictví domohli až po čtyřiceti letech soudů s „Křovinným hrabětem“ (něm. Raugraf) Otou na Altenbaumbergu. Rok před koncem soudních sporů, r. 1455, navíc burgundský vévoda Filip Dobrý Dolnosalmské hrabství mediatizuje (zbaví svrchovanosti), přivtělí jej k Lucemburskému vévodství a Salm-Reifferscheidtové se tak stávají součástí lucemburské šlechty, podrží si však status suveréna na svých starých bezprostředních panstvích. Navíc ani potvrzení dědictví zemskou radou Lucemburského vévodství r. 1456 neznamenalo pro Reifferscheidty automatické přiznání titulu říšských hrabat, který se k Dolnosalmskému hrabství vázal. Syn Jana V., Jan VI. († 1475) se nejprve tituloval jen „urozený pán ze Salmu, Reifferscheidu a Dycku“, než mu byl roku 1460 císařem Fridrichem III. hraběcí stav přiznán. Sňatkem s hraběnkou Irmgardou z Wevelinghovenu († 1474) získal Jan VI. pro svůj rod r. 1445 šlechtické panství Alfter v Kolínském kurfiřtství, protože matka Irmgardy byla poslední příslušnicí rodu pánů z Alfteru. Právě s panstvím Alfter byl spojen dědičný úřad nejvyššího maršálka kolínských kurfiřtů, který Jan VI. pro svůj rod taktéž zdědil. Po zřízení říšských krajů v l. 15001521 je panství Reifferscheidt začleněno do Kraje porýnských kurfiřtství, zatímco panství Dyck (během novověku někdy označované též jako hrabství) zůstává mimo krajské zřízení, ovšem i tak si podrží právo říšského stavovství a členství ve Westfálsko-dolnorýnském kolegiu říšských hrabat. Dědic a syn Jana VI. Petr († 13. listopadu 1505) po celý život podporoval politicky vévody z Jülichu, Kleve a Bergu. Dobré vztahy měl i s římským králem Maxmiliánem I., který mu jako čestný dar udělil svého koně, se kterým během své královské korunovace slavnostně vjel do bran Cách.[3] V roce 1588 získal hrabě Werner ze Salm-Reifferscheidtu (17. srpna 154516. února 1629) sňatkem s hraběnkou Marií von Limburg-Styrum šlechtické panství Hackenbroich v Kolínském kurfiřtství. Werner patřil k nejvýznamnějším osobnostem rodu a také k těm členům rodiny, jejichž životní dráha se odvíjela nejdobrodružněji. V mládí se pohyboval na francouzském dvoře Karla IX., kde se stal očitým svědkem řádění při Bartolomějské noci. Z Francie odešel do Španělska, kde se stal ministrem války krále Filipa II. a osobně bojoval u Lepanta i v dalších námořních střetnutích proti Turkům, stejně jako proti vzbouřeným Nizozemcům. V domácím prostředí se účastnil tzv. Kolínské války kde stál na straně katolického arcibiskupa Ernsta Bavorského podporovaného též Filipem II. Španělským proti protestantskému vzdorobiskupovi Gebhardovi von Waldburg-Trauchburg.[4]

Reifferscheid 1400.png
Severní Lucembursko kol. r. 1400, šipkou je označeno panství Reifferscheidt, tmavě hnědou barvou zdědědné hrabství Dolní Salm

28. ledna 1628 obdržel hrabě Werner od císaře Ferdinanda II. nobilitační diplom oficiálně uznávající rodový původ odvozený od hrabat z Limburgu, přiznávající oslovení „Vysokorodý pán“ (něm. Hochgeborener Herr), tento titul užívali dosud toliko říšští vévodové a knížata a platil za nesmírně exklusivní) a také přiznání titulu „starohrabě“ (německy alte Graf, posléze užíváno výhradně v podobě Altgraf).[6] Mezi staré hraběcí či starohraběcí rody patřily obecně vzato všechny ty, které byly přijaty mezi říšská hrabata na říšský sněm a získaly tak hlas v některém ze čtyř hraběcích kolegií ještě před r. 1582, kdy proběhla zásadní reforma systému hlasování na říšském sněmu. Pouze Salm-Reifferscheidtové si ovšem vyprosili na císaři, aby se jejich přijetí mezi hrabata r. 1460 odrazilo přímo v rodovém titulu. Na jméně starohrabě si příslušníci rodu zakládali natolik, že si jej nechali ještě dvakrát potvrdit pro říši i České země: v r. 1723 pro větev lipovskou a v r. 1765 také pro větev rájeckou. Wernerovy dcery se staly kněžnami-abatyšemi významných říšských (porýnsko-vestfálských) klášterů: Anna Salome (4. říjen 162215. říjen 1688) v Essenu a Marie Sophie (21. března 16208. ledna 1674) v Eltenu. Naproti tomu Wernerův třetí syn, Wilhelm Salentin (12. ledna 15806. září 1634) získal slávu na válečném poli. Stal se plukovníkem císařské armády, účastnil se dobývání Ostende v l. 16011604, tažení do Alsaska a prošel také bojišti války o mantovské dědictví a třicetileté války, kde padl v bitvě u Nördlingenu.[3]

Anna Salome von Salm-Reifferscheidt, abatyše v Essenu

Od první poloviny 17. století docházelo k dělení rodu na více větví:

  • Salm-Reifferscheidt-Dyck16371888 panství Dyck a Hackenbroich v Porýní, r. 1816 větev rodu povýšena do pruského knížecího stavu pro celý rod
  • Salm-Reifferscheidt-Bedbur – 1637-1803 panství Reifferscheidt a Bedbur v Porýní (do r. 1795), hrabství Dolní Salm v Ardenách (do r. 1734), od r. 1803 používá jméno Salm-Reifferscheidt-Krautheim
  • Salm-Reifferscheidt-Hainspach – 1734-1889 odštěpila se z větve Bedbur, severočeské panství Lipová a další česká panství, dědiční nejvyšší maršálkové Kolínského kurfiřtství, jako jediná větev rodu nikdy nepovýšena do knížecího stavu, po vymření rodu přešlo dědictví a jméno na spřízněný rod Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt
  • Salm-Reifferscheidt-Raitz – 1734– odštěpila se z větve Bedbur, hrabství Dolní Salm (do r. 1794), moravská panství Rájec a Blansko, r. 1945 pošlost rodu vyvlastněna československým státem, r. 1790 povýšena do říšského knížecího stavu pro hlavu rodu, příslušníci rodu dnes žijí zejména v Rakousku, jediná přeživší rodová linie
  • Salm-Reifferscheidt-Krautheim – 1803-1888 pokračování větve Bedbur, tato větev získala okres Krautheim v severním Švábsku, r. 1804 povýšený na říšské knížectví, zároveň udělen říšský knížecí stav pro hlavu rodu, 1806 Krautheim mediatizován Württemberskem, od r. 1888 pošlost připojila jméno vymřelého rodu Salm-Reifferscheidt-Dyck
  • Salm-Reifferscheidt-Krautheim a Dyck – 1888-1958 pokračování linie Krautheim, převzato dědictví a jméno po knížatech ze Salm-Reifferschedt-Dycku, v pol. 20. stol. rod vymřel

V roce 1654 se kolínský kurfiřt pokusil obsadit, mediatizovat a připojit panství Reifferscheidt, čímž by Salmy připravil o hlas ve Vestfálském hraběcím kolegiu. Starohrabata proti tomu podala žalobu u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, která o třicet let později, r. 1684 konečně uspěla. V roce 1693 se vrátil do držení Salmů také hlas za reifferscheidské panství, ovšem kolínští kurfiřté zpochybňovali říšskou bezprostřednost panství až do jeho zániku, čas od času úspěšně, takže se jeho vládci mnoha sněmů vůbec nezúčastnili.[7] Krátce před smrtí Ernesta Friedricha (29. května 15833. září 1639), syna hraběte Wernera, došlo k prvnímu dělení mezi Ernestovy syny.

Salm-Reifferscheidt-Dyck[editovat | editovat zdroj]

Historický pohled na zámek Dyck

Mladší ze synů Ernesta Friedricha, Ernst Salentin (4. června 162111. června 1684), od r. 1645 plukovník vojska kolínského kurfiřta, založil větev na panstvích Dyck, Hackenbroich a Alfter, která zdědil. Tato větev neměla nikdy nic společného s Českými zeměmi a žila pouze v Porýní. Ernst Salentin rovněž nechal postavit pozdně renesanční zámek v Dycku, hlavní sídlo rodu. Na rozdíl od panství v Reifferscheidtu nebyla říšská bezprostřednost Dycku nijak zpochybňována, ovšem bývalo zpochybňováno jeho právo říšského stavovství, takže hlas na říšském sněmu byl hrabství definitvně přiznán teprve r. 1775, resp. r. 1792. Salentinův pravnuk, starohrabě Joseph Franz (4. září 177327. března 1861) byl ze všech svých držav r. 1795 vypuzen francouzskými vojsky. Zakončení říšské deputace r. 1803 starohraběti přiznalo jen finanční odškodnění ve formě věčné renty 28 000 zl. ročně, vázanou na frankfurtské kapitule, kterou Joseph vyměnil za jednorázovou sumu 500 000 zl., vyplacených městem Frankfurt. Žádné náhradní území však nedostal, takže Joseph Franz a jeho rod teoreticky nemohl být uznán za příslušníky mediatizované aristokracie. Joseph Franz si náhradou r. 1807 zakoupil od velkovévody z Bergu beržské panství Ramersdorf (dnes pravobřežní čtvrť Bonnu), které po jeho smrti zdědila nevlastní dcera, svobodná paní von Francq. Dne 24. února 1809 Napoleon Josephovi udělil titul hrabat Francouzského císařství (francouzsky Comte d'Empire). Dne 28. května 1816 povýšil pruský král Bedřich Vilém III. Josepha Franze a jeho bratra Franze Josepha Augusta (16. října 177526. prosince 1826) s celým rodem do pruského knížecího stavu s právem na oslovení "Jasnosti"[8] a také mu potvrdil porýnské majetky, za které byl přitom starohrabě již předtím odškodněn.

Kníže Joseph Franz Salm-Reifferscheidt-Dyck.

11. října 1826 mu navíc po dlouhých prosbách a naléhání přiznal autonomní práva mediatizovaných rodin v rámci panství Dyck.[9] Status evropské mediatizované aristokracie měl hraběti zaručovat společný salm-reifferscheidtovský fideikomis, vázaný na knížectví Krautheim, patřící jinak jeho příbuzným, ovšem s dědickým podílem všech Salm-Reifferscheidtů. Ve skutečnosti ale býval status Salm-Dycků velmi často zpochybňován a mezi mediatizovanými rody většinou nebývají uváděni. Joseph Franz byl velmi vzdělaný, studoval u kolínských Jezuitů a následně na univerzitách v Paříži, Vídni a Bruselu. Dne 12. října 1854 získal dědičný virilní hlas v panské sněmovně tehdy nově zřízeného pruského parlamentu.[10] Byl znám jako botanik, věnující se především kaktusům a sukulentům, o kterých r. 1837 vydal odbornou práci Cactae in horto Dyckensi cultae, která byla překonána až prací Karla Schumanna z r. 1899. Kolem zámku Dyck nechal Joseph Franz zřídit dodnes existují anglický park a arboretum. Na zámku Dyck také příslušníci rodu postupně shromáždili jednu z nejvýznačnějších soukromých sbírek historických zbraní v Evropě.[11] Kníže Franz Joseph August, bratr bezdětného Josepha Franze, se postaral o pokračování rodu a zakoupil r. 1817 pro sebe bývalý klášter s panstvím Baindt (u Bodamského jezera) od hraběte Erdödyho. Rod vymírá v osobě jeho syna Alfréda (31. května 18112. srpna 1888), nejvyššího zemského maršálka Pruského království a rytíře řádu černé orlice, který ještě v roce 1874 zvětšuje rodinný majetek koupí zámku a panství Hülchrath, (dnes součást Grevenbroichu). Majetek po jeho smrti přešel na krautheimskou linii.[12]

Salm-Reifferscheidt-Bedbur/Krautheim[editovat | editovat zdroj]

Zámek Bedburg v Porýní

Hlavní větev rodu pokračovala starším synem Erichem Adolfem (1. února 161916. července 1678), který zdědil vládu nad rodovým Reifferscheidtem, lucemburské hrabství Dolní Salm i kolínské panství Bedbur, podle nějž se začal psát. Erichův mladší syn Franz Ernst (16981760) jako první muž z rodu dosáhl vyššího duchovního úřadu když se stal biskupem v Tournai. Erichův starší syn František Vilém (14. srpna 16724. června 1734) žil převážně při císařském dvoře ve Vídni. Stal se hejtmanem císařské tělesné gardy, nejvyšším štolbou císařovny Amálie Vilemíny a díky příbuzenským svazkům se severoněmeckými knížaty byl jmenován císařovým velvyslancem v Dánsku. Poprvé se oženil s hraběnkou Marií Anežkou Slavatovou z Chlumu a Košumberka a vyženil s ní severočeské panství Lipová. V té souvislosti také získal roku 1693 český inkolát.[3] Právě české statky zdědil jeden z mladších synů z prvního manželství starohraběte, Leopold Antonín (viz Salm-Reifferscheidt-Hainspach). Nejstarší syn z druhého manželství s princeznou Marií Karolínou z Lichtenštejna, Antonín Josef, zase založil větev moravskou a zdědil po otci Dolnosalmské hrabství v Lucembursku (viz Salm-Reifferscheidt-Raitz). Hlavní linie rodu ale pokračovala starším bratrem obou jmenovaných, starohrabětem Karlem Antonem (6. dubna 169713. července 1755), pánem na Reifferscheidtu a Bedburu. Za časů jeho syna Siegmunda (13. června 173527. února 1798) přišel rod krátce o veškerá svá panství, protože Reifferscheidt i Bedbur ležely na levém břehu Rýna, který byl v l. 1794–1795 obsazen Francií.

Územní vývoj Bádenska v l. 1771–1815. Knížectví Krautheim leží vpravo nahoře, ohraničené žlutě

Tzv. Zakončení mimořádné říšské deputace přiznalo Siegmundovu synovi, Franzi Wilhelmovi (27. dubna 177214. května 1831) jako náhradu hrabství Krautheim, původně okres Krautheim v majetku mohučského kurfiřta a také finanční rentu, kterou ovšem Franz Wilhelm ihned vyměnil s knížetem na Leiningenu za okres Gerlachsheim sousedící s Krautheimem a dříve rovněž patřící Mohučskému kurfiřtství.[3] V lednu 1804 byl pak císařem povýšen na říšského knížete (knížecí hodnost byla dědičná pro prvorozeného syna) a Krautheim, po kterém se on i jeho potomci začali psát namísto ztraceného Bedburu, spolu s Gerlachsheimem povýšen na knížectví. Virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu však novopečený kníže nezískal, musel se i nadále spokojit s hlasem kuriátním v rámci Vestfálsko-dolnorýnského hraběcího kolegia. Knížectví, které pro sebe nezískalo ani hlas na krajském sněmu, mělo ostatně jepičí trvání. Krátce po vyhlášení Zakládacích akt Rýnského spolku, 12. července 1806, bylo knížectví mediatizováno, západní část připadla Bádensku a východní Württembersku. Novopečený württemberský král ostatně hned roku 1806 udělil knížeti úřad nejvyššího královského lovčího a Franz Wilhelm se stal vůbec jeho prvním nositelem.[3] Roku 1829 přiznal Sněm německého spolku knížeti právo na oslovení „Jasnosti“, což bylo potvrzeno také všemi zeměpány knížete. Protože na panství Reifferscheidt a od r. 1803 také na knížectví Krautheim byl zřízen rodový fideikomis, teoreticky patřící celému rodu Salm-Reifferscheidtů, prosadil kníže mezinárodní status evropské mediatizované aristokracie také členům haňspašské a rájecké větve, i když tyto větve žádné bezprostřední panství v říši nikdy nevlastnily. Pouze v případě první oddělené větve Salm-Dyck narazil kníže na odpor sněmu a pruská knížata z Dycku tak většinou mezi mediatizované rody zařazováni vůbec nejsou.

Hrad Krautheim (Jagst) v sevozápadním Švábsku

Syn Franze Wilhelma, druhý kníže Konstantin Dominik (4. srpna 179810. února 1856), prodal r. 1839 bádenskou část bývalého knížectví se všemi právy státu. Již Franz Wilhelm prodal státu v r. 1826 část württemberskou a tak rod po roce 1839 sídlil především v Düsseldorfu, v jehož okolí zakoupil nějaké pozemky. Třetí syn Franze Wilhelma a čtvrtý kníže Leopold Karl (14. března 183316. května 1893), který nastoupil po svém nejstarším bratrovi Franzi Karlovi (15. března 182724. března 1860) (bezdětný druhorozený syn Otto Clemens (19. října 182931. května 1858) zemřel z bratrů jako první) zdědil r. 1888 po vymřelých příbuzných ze Salm-Reifferscheidt-Dycku jejich statky i dědičné křeslo v pruské panské sněmovně. Přesídlil proto i s dětmi na zámek Dyck, který se stal hlavním sídlem rodu a celá rodina nesla napříště jméno Salm-Reifferscheidt-Krautheim a Dyck. Německý císař udělil r. 1891 z titulu pruského krále staršímu z jeho synů, Alfredu Georgovi, ad personam (tj. výlučně pro jeho osobu bez práva zdědění) titul dědičný princ a oběma dcerám Leopolda Karla z druhého manželství též ad personam titul princezna.[10] Vnukem pátého knížete, zmíněného Alfreda Georga (23. června 18636. července 1924), byl Franz Joseph, sedmý a poslední kníže celého rodu. Z jeho sňatku s princeznou Cäcilií ze Salm-Salmu vzešlo pouze sedm dcer, čímž rod v r. 1958 vymřel po meči.

Salm-Reifferscheidt-Hainspach[editovat | editovat zdroj]

Vilémov - poutní kostel Zvěstování Panny Marie.JPG
Vilémov – poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie
Salmovský znak v průčelí kostela ve Vilémově
Zámek Lipová
Související informace naleznete také v článku Leopold Antonín Salm-Reifferscheidt.

Druhorozený syn Františka Viléma, Leopold Antonín Vilém (21. června 169916. ledna 1769), zdědil po matce české panství Haňšpach/Hainspach (dnes Lipová) v západní části Šluknovska a založil českou větev rodu. Po otci zdědil pouze úřad kolínského nejvyššího maršálka. Dal se na dráhu profesionálního důstojníka v císařské armádě, Jako mladík se vyznamenal při dobývání Bělehradu před samotným princem Evženem Savojským[3] a 9. února 1734 byl jmenován generálem-polním strážmistrem a po dvacetileté službě zakončil kariéru jako polní podmaršálek.[13] Získal též velkokříž britského řádu sv. Michala a v císařských mírových službách to dotáhl na skutečného tajného radu a komořího.[5] Roku 1735 uzavřel sňatek s hraběnkou Marií Annou z Althannu, která ovšem dva roky od svatby zemřela, aniž by porodila potomka. V l. 17371739 nechal Leopold v Lipové postavit barokní trojkřídlý zámek, dodnes jedinou zámeckou barokní novostavbu na Děčínsku, zatímco starý zámek byl přebudován na pivovar. Bezprostředně po dostavbě zámku se starohrabě oženil podruhé s hraběnkou Marií Annou z Auersperku. Ani druhé manželství dlouho nevydrželo, a když Marie Anna r. 1743 po čtyřech letech zemřela a zanechala po sobě jen dceru Marii Josefinu, budoucí kněžnu-abatyši v konventu augustiniánek v Essenu, oženil se Leopold v touze po dědicovi ještě téhož roku potřetí, tentokrát s hraběnkou Marií Karolinou z Ditrichštejna. Teprve z tohoto sňatku povstal syn, Jan František. Leopold si nechal dne 23. března 1723[6] od císaře Karla VI. potvrdit pro sebe a potomky privilegium na užívání rodového starohraběcího titulu, platné v českých zemích i ve Svaté říši římské. Ve Vilémově na lipovském panství nechává zřídit koncem 20. let kostel, zamýšlený a nakonec i realizovaný jako rodová hrobka. V roce 1751 Leopold úspěšně rozšiřuje své statky přikoupením středočeských panství Štiřín a Kostelec. Jediný Leopoldův syn, Jan František (6. března 174728. června 1802) získal r. 1797 pro svůj rod dědičně dvorský úřad nejvyššího českého komorníka nad stříbrem. V 80. letech nechal ze svého panství zřídit fideikomis a zasadil se též o stavbu kaple Sv. Anny na Annabergu, jednoho z posledních poutních míst v Čechách.[5] Ze sňatku Jana Františka s hraběnkou Walpurgou ze Šternberka, dcerou hraběte Adama Františka, nejvyššího maršálka Království českého, vzešli tři dcery a dva synové. Starší z nich, František Vincent (18. září 177411. července 1842) byl ženatý s hraběnkou Johankou Marií Pachtovou z Rájova, vynikající malířkou, věnující se zejména květinovým obrazům, ale také krajinám a zátiším.[14] František Vincent prodal r. 1822 Štiřín a Kostelec, zatímco jeho matka, hraběnka-vdova Walpurga pro svého syna získala v r. 1821 panství Světlá nad Sázavou, které vyměnila za své věnné panství Dioszegh v Uhrách.[5] Protože i František Vincent nezanechal žádné potomky, ujali se dědictví postupně dva starší ze tří synů Františkova bratra, starohraběte Jana Františka (II.) (7. dubna 17803. dubna 1847) a hraběnky Roziny Nosticové z Rokytnice. Starší z nich, František Josef (13. května 181926. prosince 1887) sloužil nejdříve v rakouské armádě, poté se stal poslancem českého zemského sněmu.[15] Druhorozený bratr Alois (4. prosince 182026. listopadu 1887) sledoval obdobnou kariéru. Protože se ani tito dva, ani jejich nejmladší bratr, Jan Josef (27. března 182219. prosince 1885), který zemřel první, nikdy neoženili, vymírá rod v osobě prostředního Aloise r. 1889 po meči. Dědičkou panství Lipová a Světlá nad Sázavou se stala jediná sestra tří bratrů a nejmladší ze sourozenců, Johanka Josefka (16. května 18278. května 1892), provdaná za hraběte Oswalda z klášterecké linie Thunů. Jejich syn Josef Oswald si u císaře Františka Josefa I. vyprosil povolení na spojení rodových erbů a užívání jména Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt, vystaveného 20. dubna 1897. Spojení rodových jmen se uskutečnilo přes protesty větve Salm-Reifferscheidt-Raitz.[5] Privilegium pro dědice rodového majorátu v Lipové však již nezahrnovalo právo užívat unikátní rodový titul „starohrabě“, vyhrazený jen potomkům v mužské linii.[15]

Salm-Reifferscheidt-Raitz[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Salm-Reifferscheidt-Raitz.
Zámek Rájec nad Svitavou

Rájeckou, neboli moravskou větev rodu založil starohrabě Antonín Karel (6. února 17205. dubna 1769), který r. 1763 zakoupil moravská panství Rájec a Jedovnici, ke kterým r. 1766 přikoupil ještě Blansko. Po otci zdědil rovněž hrabství Dolní Salm v Lucembursku. Působil mj. jako vychovatel budoucího císaře Josefa II. a stal se rytířem Řádu zlatého rouna. Dne 20. dubna 1765 mu byl Marií Terezií potvrzen rodový titul "starohrabě" pro něj i potomky.[16] Jeho syn Karel Josef (3. dubna 175018. června 1838) proslul zejména jako svobodný zednář. V r. 1784 získal jako zděděný majorát panství Velké Opatovice, Jevíčko a Jaroměřice jako dědictví po zemřelém hraběti Karlu Vincentovi ze Salm-Neuburgu. 12. října 1790 císař Leopold II. povýšil ve Frankfurtu u příležitosti vlastní císařské korunovace Karla Josefa do stavu říšských knížat s titulem dědičným vždy pro nejstaršího syna. Na památku této nobilitace si Karel Josef nechal zhotovit knížecí klobouk, dnes nesprávně nazývaný knížecí koruna, který se dodnes na rájeckém zámku dochoval.[17] Podobné klobouky obvykle užívala jen vládnoucí říšská knížata, nikoli ta titulární, jakým byl Karel Josef. Dnes jsou velikou vzácností i v Německu, v České republice potom jde spolu s čapkou kněžny-abatyše kláštera sv. Jiří o jediné dva nalezené knížecí klobouky v zemi.[18] V souvislosti s válkami s revoluční Francií přišel o vrchnostenská práva v lucemburském hrabství Dolní Salm, za jejichž ztrátu Karlu Josefovi říšský sněm přiznal r. 1803 rentu 12 000 zl., vyplácenou z výnosu sekularizovaného kláštera Schöntal ve Württembersku. Samotné pozemky knížeti ovšem zůstaly.[19] 2. června 1827 mu císař František I. udělil právo na predikát „Jasnost“, přičemž je zajímavé, že v textu privilegia je Karel Josef (nesprávně) označen za hlavu celého domu Salm-Reifferscheidt-Krautheim.[20] O dva roky později pak predikát Jasnost udělil Karlu Josefovi také sněm Německého spolku, čímž je Karel i jeho rod s konečnou platností zařazen mezi mediatizovanou šlechtu, i když rájecká větev nevlastnila žádné bezprostřední území. Karlův první syn, Hugo František (1. dubna 177631. března 1836), svého otce nepřežil, a proto nezdědil knížecí titul. Byl výborným hospodářem a položil základy ekonomického úspěchu moravských salmovských železáren. Byl také vědcem a pěstoval styky s velikány své doby, např. s J. W. Goethem. V r. 1817 stál u zrodu Moravského zemského muzea. Nejstarší syn Huga Františka a druhý kníže, Hugo Karel Eduard (15. září 180318. dubna 1888) se zasadil o další rozkvět salmovských železáren, hlavního zdroje rodových příjmů. Působil jako dlouholetý poslanec moravského zemského sněmu (na kterém rokoval mj. v revolučních letech 1848/49) i říšské rady a r. 1852 ho František Josef I. vyznamenal Řádem zlatého rouna. Jeho mladší bratr, starohrabě Robert Antonín (19. prosince 180425. března 1875), se stal místopředsedou českého gubernia a sekčním šéfem na rakouském ministerstvu vnitra.

První kníže Karel Josef Salm-Reifferscheidt-Raitz

Za časů syna Huga Karla Eduarda a třetího knížete, Huga Karla Františka (13. listopadu 183214. března 1894), došlo k počátku úpadku salmovských železáren, který ovšem vyvrcholil až v době, kdy ho na knížecím stolci vystřídal jeho syn. Hugo Karel se velmi zasloužil o turistické zpřístupnění Moravského krasu. Jeho mladším bratrem byl Siegfried (10. června 183514. srpna 1898), který pro sebe a pro potomky zakoupil velkostatek Široké Třebčice u Chomutova. Siegfriedův mladší syn Erich (20. července 18687. dubna 1945) vydal v Sarajevu r. 1914 sbírku válečných příběhů a Siegfriedova vnučka Anna (19. ledna 19014. května 1975) od staršího syna Rudolfa (9. března 18662. března 1919 získala adopcí po svém strýci Josefovi, hraběti z Wallisu, wallisovské statky a jméno Salm-Reifferscheidt-Wallis, které však r. 1921 po jejím sňatku s hrabětem Quido Schaffgotschem a po přijetí jeho jména, zaniklo. Nejmladší ze tří bratrů, starohrabě Erich Adolf (18. října 183629. srpna 1884), byl diplomatem ve Španělsku a spříznil se i s tamní královskou rodinou. Vnuk Ericha Adolfa, Niklas Maria Joseph (25. prosince 190412. dubna 1970), založil na základě adopce z r. 1944 po babičce, hraběnce Ireně Ungnadové z Weissenwolffu, provdané hraběnce Szápáry, větev Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff. Tato větev, která po Ungnadech zdědila rakouský zámek Steyregg, existuje dodnes a její současnou hlavou je Niklasův vnuk, starohrabě Niklas Maria Franz (*19. července 1972). Hlavní větev rodu ale pokračovala jediným synem knížete Huga Karla Františka, Hugem Leopoldem (2. prosince 186331. prosince 1903), za kterého vyvrcholil úpadek salmovských železáren, které přišly do konkurzu a musely být r. 1897 prodány firmě Breittfeld-Daněk. Stejně jako jeho předkové byl i kníže Hugo Leopold politicky činný jako poslanec v moravském sněmu i říšské radě, mimo to se stal rytířem Řádu maltézských rytířů. Sporná, resp. dodnes přesně neobjasněná národnost a státní příslušnost jeho jediného syna, pátého knížete Huga Mikuláše (14. října 18932. dubna 1946), se stala v současné době předmětem dlouhé řady soudních sporů, které by měly vést k rozhodnutí v otázce restitučních nároků rájeckých Salmů, kterým byl jejich majetek v r. 1948 zkonfiskován. Současnou hlavou rodu je sice podle práva Hugův vnuk, sedmý kníže Hugo Christian (*18. června 1973), ovšem de facto je rodina navenek zastupována jeho tetou, starohraběnkou Marií Alžbětou Salmovou (*17. srpna 1931), která vyřizuje podstatnou část majetkových záležitostí rodiny a především se, jako dcera znárodněním postiženého 5. knížete, angažuje v restitučním řízení o znovuzískání rodového majetku v ČR.[21]

Významné osobnosti rodu[editovat | editovat zdroj]

Erb a rodové heslo[editovat | editovat zdroj]

Současný erbovní štít je kombinací erbu rodu Salm-Vianden (který je barevně převrácenou verzí erbu původních Salmů) a erbu Reifferscheidtů, doplněným o francouzskou brisuru. Znak Salmů je tzv. "mluvící". Zobrazuje dva rudé lososy a losos se v Plattdeutsch řekne "Salm". Všechny větve rodu užívaly dělený štít se srdečním štítkem a stejné znaky rodových držav. Znaky jednotlivých rodových pošlostí se ovšem lišily vzájemným uspořádáním erbovních polí. Knížecí linie Dyck a Krautheim navíc po svém povýšení na knížata přijaly také znak hrabství Neuburg na Innu, které patřilo rodu Salm-Neuburg, ovšem Salm-Reifferscheidtové jej nikdy nevlastnili. K erbu bývá často připojena stuha s rodovým heslem: Contra torentem (česky "proti proudu").

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se např. s Lichtenštejny, Kounici, Šternberky, Esterházyi, Hesenskými, Nostici, Thun-Hohensteiny, Rogendorfy, Thurn-Valsasiny a mnoha dalšími rody.

Rodová legenda[editovat | editovat zdroj]

Salm-Reifferscheidtové odvozují svůj původ od Walrama III. Pohana, a tedy od hrabat z Limburgu a Arlonu, z nichž pochází například také Lucemburkové. Podle tohoto tvrzení měli mít bratři Gerhard a Philipp ještě otce Gerharda z Reifferscheidu, který měl údajně zemřít r. 1194, účastnit se druhé křížové výpravy r. 1147 a především být druhorozeným synem Walrama III. Pohana. Salmové navíc v rodové legendě tvrdí, že prapředkem hrabat z Limburgu byl polomýtický Colong, údajný král germánského kmene Tungerů,[3] doloženého v 1. století po Kristu Tacitem v dnešním Vlámsku. Například Lucemburkové však původ limburských hrabat odvozovali od západofrancouzského rodu Lusignanů a především od bájné Meluzíny, bytosti se dvěma hadími či rybími ocasy.[22]

Rodokmen[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rodokmen Salm-Reifferscheidtů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KONEČNÝ, Michal. Stručné dějiny knížat ze Salm-Reifferscheidtu. [Libice nad Cidlinou]: Gloriet ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Brně, 2003, 22 s. 
  • RAPIN, Jan. Zámek Lipová & Salmové. Stehelčeves: Via Tempora Nova z.s., 2015. 52 nečíslovaných stran
  • SYCHRA, Petr. Hugo František Salm-Reifferscheidt: moravský šlechtic a osvícenec. Blansko: Jitka Ševčíková, 2015. 127 stran, 15 nečíslovaných stran obrazových příloh
  • SEDLÁŘOVÁ, Jitka, Hugo Franz Salm, průkopník průmyslové revoluce: železářský magnát – mecenáš – sběratel – lidumil: 1776–1836, Kroměříž, Národní památkový ústav, ÚPS v Kroměříži, 2016, 164 s., ISBN 978-80-87231-35-7
  • SLAVÍČEK, Lubomír, TOMÁŠEK, Petr (edd.), Aristokracie ducha a vkusu. Zámecká obrazárna Salm-Reifferscheidtů v Rájci nad Svitavou, Barrister&Principal, Brno, 2016, 560 s., ISBN 978-80-7485-077-6
  • BIRNBAUM, Andreas. Sammlung auserlesener und seltener Blumen im Garten Sr. Excellenz des Herrn Franz Alt-Grafen zu Salm-Reifferscheid. Prag: Johann Host. Pospischil, [1833]. [6] s., [6] l. obr. příl.
  • SLAVÍČEK, Lubomír. Zámecká obrazárna v Rájci nad Svitavou a sběratelství rodu ze Salm-Reifferscheidtů ve světle pramenů. Opuscula historiae artium, 2014, 63 (1-2), strana 94-119
  • BRODESSER, Slavomír. Hugo František Salm-Reifferscheidt 1776-1836Vlastivědný věstník moravský, 1996, 48 (2), s. 173-175. 
  • ANTONÍN, Luboš. Knihovna hrabat Salmů na zámku v Rájci nad SvitavouTvar, 2006, 17(18), s. 15. dostupné online
  • SEDLÁČEK, August, Ze Salmu, B Pošlost Dolnosalmská neb Reifferscheidská, Ottův slovník naučný XX Rozkošný-Schloppe, Jan Otto, Praha, 1904, 1002 s., s. 551-552, dostupn online
  • FAHNE, Anton, Geschichte der Grafen, jetzigen Fürsten zu SalmReifferscheid, sowie ihrer Länder und Sitze Nebst Genealogie derjenigen Familien, aus denen sie ihre Frauen genommen, J. M. Heberle, Cöln, 1866, 122, (německy), s mapovými, genealogickými a obrazovými přílohami (vč. barevných), dostupné online

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stránky Zemského archivu Severní Porýní-Vestfálsko [online]. Dostupné online. (německy) 
  2. KONEČNÝ, Michal. Stručné dějiny knížat ze Salm-Reifferscheidtu. 1. vyd. Libice nad Cidlinou: Gloriet ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Brně, 2003. 22 s. ISBN 80-86644-46-4. S. nestránkováno. 
  3. a b c d e f g h i j KONEČNÝ..., 2003..., nestránkováno
  4. a b RAPIN, Jan. Zámek Lipová & Salmové.. 1. vyd. Stehelčeves: Via Tempora Nova z. s., 2015. 52 s. ISBN 978-80-906136-0-7. S. nestránkováno. 
  5. a b c d e RAPIN, Jan, Zámek Lipová..., nestránkováno
  6. a b heraldika-terminologie.cz. Erby hrabat ze Salm-Reifferscheidtu na Děčínsku [online]. Dostupné online. 
  7. Genealogisches Staats-Handbuch. 1. vyd. Frankfurt am Main: Franz Varrentrapp, 1835. 796 s. Dostupné online. S. 654. (německy) Psáno švabachem. 
  8. LANGBRANDTNER, Hans Werner. Die Standeserhöhung zum preußischen Fürsten, aus: Martin Otto Braun, Elisabeth Schläwe, Florian Schönfuß (Hg.), Netzbiographie – Joseph zu Salm-Reifferscheidt-Dyck (1773-1861) [online]. (Historicum-estudies.net). Dostupné online. (německy) 
  9. LANGBRANDTNER, Hans Werner. Bemühungen um Anerkennung als preußischer Standesherr, aus: Martin Otto Braun, Elisabeth Schläwe, Florian Schönfuß (Hg.), Netzbiographie – Joseph zu Salm-Reifferscheidt-Dyck (1773-1861) [online]. (Historicum-estudies.net). Dostupné online. (německy) 
  10. a b Gothaischer Hofkalender. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1917. 1165 s. Heslo Salm, s. 194. (německy) Psáno švabachem. 
  11. GOLLWITZER, Heinz. Die Standesherren, Die politische und geselschaftliche Stellung der Mediatisierten 1815-1918. 2 doplněné. vyd. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1964. 465 s. S. 315. (německy) 
  12. Soukromá heraldická stránka (německy) [online]. Dostupné online. 
  13. Seznam c.k. generálů raného novověku na stránkách vídeňského Kriegsarchivu [online]. Dostupné online. 
  14. MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti II. 1. vyd. Praha: Argo, 2010. 668 s. ISBN 978-80-257-0027-3. S. 198. 
  15. a b KURTANIČ, Josef A. Thun-Hohenstein: klášterecká větev - panství Klášterec, Benešov, Žehušice, Lipová, Pětipsy: Mathias Oswald hrabě von Thun-Hohenstein Salm-Reifferscheidt - poslední majitel kláštereckého panství: vývod ze 64 předků. Klášterec nad Ohří: Josef A. Kurtanič, 2009. 73 s. ISBN 978-80-254-4262-3. 
  16. ŽUPANIČ, Jan; FIALA, Michal; STELLNER, František. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. 1. vyd. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. S. 223. 
  17. KALÁBOVÁ, Lenka; KONEČNÝ, Michal. Poklady moravských zámků. 1. vyd. Brno: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, 2010. 142 s. ISBN 978-80-86752-85-3. S. 104. 
  18. Článek o "koruně" Salmů na idnes.cz [online]. Dostupné online. 
  19. Genealogisch-historisch-statistischer Almanach: auf das Jahr 1835. 1. vyd. Weimar: Landes Industrie Comptor, 1836. 842 s. Dostupné online. S. 454-455. (německy) Psáno švabachem. 
  20. WESSELY, Joseph. Zweite Lieferung, welche den Text der allg. Gerichtsordnung vom 32. Kap. bis zu Ende, dann die allg. Konkursordnung, ferner V Anhänge (das Verfahren in Ehe- und Ausziehsachen, bei Militär-, Berg- und Wechselgerichten), endlich die allg. Gerichtsinstrukzion, mit den bis auf die neueste Zeit erflossenen Deklaratorien, enthält. 2. vyd. Prag: Gottlieb Haase und Söhne, 1839. 1438 s. Dostupné online. S. 828-829. (německy) Psáno švabachem. 
  21. BENDA, Josef. Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989. 1. vyd. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2010. 571 s. (Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky). ISBN 978-80-86729-61-9. Kapitola III.2.C Kauza Salm-Reifferscheidt, s. 324-371. 
  22. NEJEDLÝ, Martin. Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. 1. vyd. Dolní Břežany: Scriptorium, 2007. ISBN 978-80-86197-81-4. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]