Kníže-velkopřevor
Kníže-velkopřevor je v současnosti světově jedinečný titul hlavy české frakce Maltézského řádu.
Historie[editovat | editovat zdroj]
V historii se pouze dvěma maltézským velkopřevorům podařilo získat knížecí titul. Tím historicky prvním byl velkopřevor německý. Němečtí velkopřevorové získali roku 1272 od římského krále Richarda Cornwallského vládu nad říšským panstvím s centrem ve švábském městě Heitersheim. V roce 1548 povýšil císař Karel V. tehdejšího velkopřevora Georga Schillinga z Cannstattu (1490-1554) na říšského knížete. Od toho roku (někdy chybně uváděn i rok 1546)[1] až do roku 1805 náležel německým velkopřevorům virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu.[2] Heitersheimské panství ovšem nebylo zcela říšsky bezprostřední, nýbrž bylo lénem alsaského říšského opatství v Murbachu. Ještě r. 1724 požadoval opat z Murbachu po velkopřevorovi z Heitersheimu daně. Když byl Murbach r. 1764 sekularizován, vynutilo si v roce 1778 svrchovanost nad Heitersheimem Rakousko jménem držby okolního předorakouského Breisgavska. Teprve po Zakončení mimořádné říšské deputace r. 1803 se Haitersheim zbavil cizí nadvlády a byl povýšen na bezprostřední říšské knížectví, i když pouze na necelé tři roky
Za třetí koaliční války Napoleon knížectví zrušil a přiřkl Bádensku. Titul německého knížete-velkopřevora měl naproti tomu napříště náležet výhradně některému z mladších bavorských princů z rodu Wittelsbachů.[3] Poslední kníže-velkopřevor, Ignaz Balthasar Rinck von Baldenstein (1721-1807) se však až do své smrti odmítl vzdát svého, nyní již prázdného, knížecího titulu a po smrti Rincka bylo nakonec velkopřevorství zrušeno. K přenesení titulu na bavorský rod tedy nikdy nedošlo.
Podruhé byl titul udělen jako rakouský 2. dubna 1881[4] císařem Františkem Josefem I. pro česko-rakouského velkopřevora řádu Maltézských rytířů sídlícímu v Praze.[5] S titulem, uděleným tehdejšímu velkopřevorovi Otheniovi, hraběti Lichnovském z Voštic (1826-1887) se původně pojilo právo na oslovení "Jeho knížecí Milost",[6] ale 20. července 1905[7] polepšil císař toto oslovení na "Jeho Jasnost",[8] přičemž šlo o jediné udělení tohoto predikátu přímo duchovnímu úřadu v historii. Tento predikát, který byl udílen jen vysoké šlechtě – knížatům a vévodům, byl ovšem velkopřevorskému úřadu udělen také proto, že řádným rytířem, tím spíše pak velkopřevorem, se mohl stát jen člen některého starého šlechtického rodu se čtyřmi generacemi šlechtických předků.[9]
Po rozdělení velkopřevorství na české a rakouské a následném přechodném zrušení pražského velkopřevorského úřadu nebyla jasně stanoveno, který z obou velkopřevorů je dědicem knížecího titulu. S ohledem na přednostní právo české řádové provincie (Čechy byly královstvím, zatímco Rakousy "jen" arcivévodstvím) a také s ohledem na skutečnost, že české velkopřevorství je ze všech existujících nejstarší,[10] lze spíše usuzovat na právo pražského velkopřevora užívání knížecího titul, který na rozdíl od titulu knížete-biskupa, nebyl papežem nikdy zrušen. V současnosti je tak pražský velkopřevor spolu s řádovým velmistrem jednou ze dvou osob v rámci řádu, s jejichž úřadem se knížecí hodnost pojí.
Maltézský řád v českých zemích působí již od 12. století, kdy byla zřízena první komenda, a s výjimkou dvou přerušení (za Protektorátu Čechy a Morava a později v dobách socialismu) funguje nepřetržitě dodnes.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Georg Schilling von Cannstatt na německé Wikipedii a Herrschaft Heitersheim na německé Wikipedii.
- ↑ Přehled říšských stavů na heraldica.org [online]. [cit. 2015-11-25]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Přehled říšských staů na heraldica.org [online]. Dostupné online. (německy)
- ↑ LANCIZOLLE, Carl Wilhelm von. Uebersicht der deutschen Reichsstandschafts- und Territorial-Verhältnisse des alten Reiches. 1. vyd. Berlin: Ferdinand Dümmler, 1830. 166 s. Dostupné online. S. 91. (německy) Psáno švabachem, uvedeno chybně přenesení titulu na bavorské a nikoli bádenské prince.
- ↑ BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 378.
- ↑ PALÁN, Aleš. Lidé za ta staletí vědí, že je na nás spolehnutí. Katolický týdeník [online]. 2008 [cit. 2007-01-17]. cmd=page&type=11&article=5686&webSSID=fcfa83a2ef731b20898dcffbf9fa5b21 Dostupné online.
- ↑ Seznam titulů a predikátů, užívaných koncem 19. století [online]. [cit. 2015-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. (německy)
- ↑ Kleine Chronik. Wiener Zeitung. 1905-07-27, čís. 196, s. 3. Dostupné online.K veřejné publikaci došlo až 26. července.
- ↑ ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta Rakouského císařství. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 452 s. ISBN 80-86781-08-9. S. 108, 166, 260.Jan Županič uvádí rok 1907, který určitě není datem udělení titulu, může být ale datem vystavení listinného privilegia.
- ↑ ŽUPANIČ..., s. 166, pozn. č. 101
- ↑ BUBEN..., s. 378
