Marie Terezie Savojská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Marie Terezie Savojská
Maria Theresia of Liechtenstein, Countess of Soissons, stamp 1980, cropped.jpg
Narození11. května 1694
Úmrtí20. února 1772
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Titulvévodkyně savojská, princezna z Lichtenštejna, hraběnka ze Soissons
Choť(1713) Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský (1687–1729)
DětiEvžen Jan František Savojský ze Soissons
RodičeJan Adam I. z Liechtensteinu (1657–1712) a Erdmunda Tereza z Dietrichsteinu (1662–1737)
Příbuzníděd: Ferdinand Josef z Dietrichsteinu (1636–1698)
babička: Marie Alžběta z Eggenbergu (1640–1715)
děd: Karel Eusebius z Liechtensteinu (1611–1684)
babička: Johana Beatrix z Dietrichsteinu (1625–1676)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Terezie Anna Felicitas vévodkyně Savojská, hraběnka z Carignan, rozená princezna z Lichtenštejna (11. května 169420. února 1772, Vídeň) byla česká šlechtična, pravnučka knížete Karla I. z Lichtenštejna, majitelka českých panství Kostelec nad Černými lesy, Škvorec, Uhříněves, Čechy pod Kosířem, Kounice, Rataje nad Sázavou a dolnorakouských panství Judenau, Pixendorf a Dietersdorf.

Život[editovat | editovat zdroj]

Alianční lichtenštejnsko-savojský erb Marie Terezie Savojské na průčelí kostela sv. Jakuba ve Slušticích u Prahy

Rodina a původ[editovat | editovat zdroj]

Narodila se roku 1694 jako čtvrtá dcera a sedmé dítě ze dvanácti potomků knížete Jana Adama I. z Lichtenštejna (1657 nebo 1662–1712), sjednotitele Lichtenštejnského knížectví a jeho manželky, hraběnky Edmundy z Ditrichštejna (1662–1737). Po předčasné smrti jejích dvou bratrů se její otec rozhodl svých pět dcer, které se dožily dospělosti, zajistit, neboť se svým synovcem a nástupcem majorátu Antonínem Floriánem neměl dobré vztahy. V roce 1712 se tak jako osmnáctiletá ujala ve středních Čechách panství Černý Kostelec (Kostelec nad Černými lesy), Škvorec, Uhříněves a na Moravě panství Čechy pod Kosířem, které roku 1716 prodala. Antonín Florián se však panství nechtěl vzdát a s Marií se soudil. Docílil, že došlo roku 1712 k soudní separaci 29 obcí z trojice středočeských panství, z nichž Antonín Florián utvořil panství Plaňany, které jeho syn Josef Jan Adam roku 1722 prodal zpět vévodkyni. V roce 1760 Marie Terezie přikoupila Kounice a roku 1764 Rataje nad Sázavou.

Sňatek a manželství[editovat | editovat zdroj]

Do organizování princeznina sňatku se zapojil její prastrýc, kníže Josef Václav z Lichtenštejna, rakouský diplomat a reformátor císařského dělostřelectva. Ten měl dobré styky s maršálem Evženem Savojským. Nakonec se Mariiným ženichem stal Evženův synovec, nositel řádu zlatého rouna, vévoda Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský, kníže piemontský, markrabě ze Saluzza, hrabě ze Soissons (Tommaso Emanuele vévoda de Savoy-Carignan, princ z Piemontu, markrabě de Saluzzo, hrabě de Soissons). Do příprav se zapojil také samotný princ Evžen, který jednal s kněžnou Edmundou, matkou Marie Terezie, a také ručil majetkem v Uhrách za vdovský podíl nevěsty. Svatba se uskutečnila na zámkuČerném Kostelci, kam v září 1713 přitáhl vévodův kyrysnický pluk. Zde již byl očekáván nejen svou snoubenkou, ale také obyvateli města a panství. Obřad se konal dne 24. října 1713 v zámecké kapli, jíž nechala vévodkyně později zasvětit sv. Vojtěchu. Manželé střídavě pobývali v Čechách a ve Vídni, a to až do roku 1729, kdy se vévoda během honu v oboře zámkuKolodějích nakazil neštovicemi a brzy poté zemřel. Pohřben byl v Savojské kaplidómu svatého Štěpána ve Vídni, kterou nechala vévodkyně vybudovat na svůj náklad. Od úmrtí manžela se vévodkyně trvale stáhla do hlavního města Vídně se sídlem na Johannesgasse 15 a na letní zámek Judenau poblíž Vídně, odkud vykonávala správu všech panství.

Syn[editovat | editovat zdroj]

Se svým manželem měla jediného syna, Evžena Jana (Eugen Jean Francois vévoda de Soissons). Narodil se v roce 1714, necelý rok po svatbě. Ten se roku 1729 stal vévodou opavským a od roku 1731 mu byl v 17 letech udělen Řád zlatého rouna. V armádě dosáhl hodnosti nejvyššího polního strážmistra. Jeho manželkou se měla stát devítiletá princezna Marie Tereza z Massy, kněžna z Carrary, se níž byl v zastoupení oddán dne 10. listopadu 1734. K právnímu naplnění, tedy k řádnému obřadu, však nikdy nedošlo, neboť Evžen Jan zemřel na zimnici 24. listopadu t. r. u Mannheimu.

Závěr života a smrt[editovat | editovat zdroj]

Vévodkyně Marie Terezie Savojská zemřela 20. února 1772 ve Vídni. Pohřbena byla po boku svého manžela v Savojské kapli ve vídeňské katedrále sv. Štěpána. Za svého dědice určila knížete Františka Josefa I. z Lichtenštejna. V závěti navíc odpustila poddaným nedoplatky, darovala chudým na každém svém panství několik set zlatých a přikázala vyplácet každý rok pět tisíc zlatých na výkup otroků z Turecka. Různé dary také odkázala kostelům a klášterům v Čechách a ve Vídni.

Charitativní činnost[editovat | editovat zdroj]

Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech 172628, tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko černokosteleckého zámku postavit špitál, v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce 1759 darovala peníze kostelům ve Škvorci a Úvalech. Postarala se také o založení nových far a kostelů v Aldašíně, Lstiboři, Tuklatech, ve Slušticích, na Hradešíně či Poříčanech, ostatní nechala opravit. Také těmto kostelům darovala přes 13 000 zlatých, faráři pak každé čtvrtletí sloužili mši za spásu její duše. Dne 15. srpna 1755 v rámci školské reformy nechala na jednotlivých panstvích zřídit nadaci, z níž byl učitelům vyplácen od vrchnostenského úřadu pevný plat, od lesního úřadu pak dříví na topení. Tímto krokem došlo k osvobození poddaných od školních platů. V roce 1760 odkoupila od hraběcí rodiny Morzinů panství Kounice a hned o rok později (1761) nechala v Kounicích, VyšehořovicíchMochově zřídit školy. V roce 1763 došlo k obnovení špitálu v Kounicích.

Dne 14. března 1736 propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit kostel svatých Andělů Strážných. V letech 175259 nechala přestavět černokostelecký zámek do barokní podoby. Od 12. července 1760 nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 33 obcí svých panství nechala na vlastní náklady odlít zvony a zvonky. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů, což byla praktika přenesená na středočeská panství z dolnorakouských panství. Dne 4. ledna 1766 pak zřídila Donationsfond s základním kapitálem 22 206 zlatých ve stavovských dlužních úpisech. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití nebo úhynu hospodářského zvířectva poddaných.

Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce 1764 vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v českém jazyce. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci by mohli chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce 1766 nechala vyhlásit:

Oni poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami osobně vznésti, kdež jim vždy dveře otevřeny zůstávají.

V roce 1764 pak nechala na svých pěti středočeských panstvích vystavět sochy svatého Donáta, aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech 17701772 vypukl v českých zemích rozsáhlý hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské sýpky.

Charitativní činnosti se věnovala také ve Vídni. Zde založila Šlechtický savojský ženský ústav a darovala mu dva domy a zahradu. Jedním z nich byl i palác na Johannesgasse 15, kde vévodkyně žila a po jejíž smrti připadl ústavu. Na jeho provoz odkázala ročně vyplácet 19 180 zlatých. Dědicové navíc měli každé chovance ústavu (chudé šlechtičně, jejíž majetek nepřesáhl 4 000 zlatých), která zde stráví tři roky a následně se provdá nebo ústav opustí, vyplatit 2 000 zlatých. Další nadací, určenou na výchovu mladých šlechticů, založila pod názvem Savojská rytířská akademiie, na jejíž provoz ročně určila vyplácet 16 000 zlatých. Později došlo k jejímu spojení s vojenskou akademií „Theresianum“ založenou roku 1778 královnou Marií Terezií.

V letech 174649 navíc nechala na Favoritenstrasse vystavět budovy rytířské akademie: „Akademietrakt“, jezdeckou školu a v roce 1752 křídlo „Pflanzschule“ (dnes „Sappeurtrakt“).

Sochy svatého Donáta[editovat | editovat zdroj]

Sochy svatého Donáta jsou typickou památkou pro období Marie Terezie Savojské. Svatý Donát z Arezza patřil v Itálii k velmi oblíbeným svatým, a to především u rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami a krupobitím. Roku 1765 vévodkyně objednala pro pětici středočeských panství jeho sochy, které nechala umístit v geografickém středu každého panství, a to: panství Černý Kostelec - u Svatbína (dříve Svrabova), panství Uhříněves - u hřbitova v Kolovratech, panství Škvorec - na křižovatce cest zaniklé vsi Křimín u Škvorce,[1] panství Kounice - u Vykáně a panství Rataje - u Chlumu, místní části obce Staňkovice. Dne 31. května 1985 byla poškozená socha od Svatbína přemístěna do skanzenu v Kouřimi, kde byla restaurována. Dodnes se k místu, kde socha původně stávala váže rčení „Stojíš jako Donát u Svrabova“.

Kolem soch bývala vysázena do čtverce čtveřice lip. Z okolních obcí sem o svatodušních svátcích chodívala procesí za odvrácení špatné úrody a počasí. Na svátek sv. Donáta (7. srpna) bývaly u soch zapalovány ohně.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Archivovaná kopie. www.hrady.cz [online]. [cit. 2013-09-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-21. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]