Marie Terezie Savojská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marie Terezie Savojská
hraběnka ze Soissons
Undated portrait of the Countess of Soissons (born Princess Maria Theresia of Liechtenstein) by an unknown artist.jpg
Manžel Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský
Úplné jméno Maria Theresia Anna Felicitas von und zu Liechtenstein
Narození 11. května 1694
Úmrtí 20. února 1772
Vídeň, Rakouské arcivévodství
Potomci Evžen Jan František Savojský ze Soissons
Dynastie Lichtenštejnové
Otec Jan Adam I. z Lichtenštejna
Matka Edmunda z Ditrichštejna
Příbuzenstvo
otec Jan Adam I. z Lichtenštejna
matka Edmunda z Ditrichštejna
manžel Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský
syn Evžen Jan František Savojský ze Soissons

Marie Terezie Anna Felicitas vévodkyně Savojská, hraběnka z Carignana, kněžna z Lichtenštejna (Marie Terezie Anna vévodkyně de Savoy-Carignan, kněžna z Lichtenštejna, 11. května 169420. února 1772, Vídeň) byla česká šlechtična, byla pravnučka knížete Karla I. z Lichtenštejna a majitelka panství Kostelec nad Černými lesy, Škvorec, Uhříněves, Rataje nad SázavouKounice.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina a původ[editovat | editovat zdroj]

Narodila se roku 1694 jako čtvrtá dcera a sedmé dítě ze dvanácti potomků knížete Jana Adama I. z Lichtenštejna, sjednotitele Lichtenštejnského knížectví a jeho manželky, hraběnky Edmundy z Ditrichštejna. Po předčasné smrti jejích dvou bratrů se její otec rozhodl svých pět dcer, které se dožily dospělosti, zajistit, neboť se svým synovcem a nástupcem Antonínem Floriánem neměl dobré vztahy. V roce 1712 se tak jako osmnáctiletá ujala panství Černý Kostelec (Kostelec nad Černými lesy), Škvorec, Uhříněves, PlaňanyČechy pod Kosířem. Antonín Florián se však panství nechtěl vzdát a s Marií se soudil. Nakonec vysoudil alespoň panství Plaňany, které ovšem jeho syn Josef Jan Adam po nějaké době prodal zpět vévodkyni. V roce 1760 Marie Terezie přikoupila Kounice a roku 1764 Rataje nad Sázavou.

Sňatek a manželství[editovat | editovat zdroj]

Do organizování jejího sňatku se zapojil její strýc, kníže Josef Václav z Lichtenštejna, rakouský diplomat a reformátor císařského dělostřelectva. Ten měl dobré styky s maršálem Evženem Savojským. Nakonec se Mariíným ženichem stal Evženův synovec, nositel řádu zlatého rouna, vévoda Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský, kníže piemontský, markrabě ze Saluzza, hrabě ze Soissons (Tommaso Emanuele vévoda de Savoy-Carignan, princ z Piemontu, markrabě de Saluzzo, hrabě de Soissons). Do příprav se zapojil také samotný princ Evžen, který jednal s kněžnou Edmundou, matkou Marie Terezie, a také ručil majetkem v Uhrách za vdovský podíl nevěsty. Svatba se odehrála na zámkuČerném Kostelci, kam v září 1713 přitáhl vévodův kyrysnický pluk. Zde již byl očekáván nejen svou snoubenkou, ale také obyvateli města a panství. Obřad se konal dne 24. října 1713 na zámku v kapli svatého Vojtěcha. Manželé střídavě pobývali v Čechách a ve Vídni, a to až do roku 1729, kdy se vévoda během honu v oboře zámkuKolodějích nakazil neštovicemi a brzy poté zemřel. Pohřben byl v Savojské kaplidómu svatého Štěpána ve Vídni.

Syn[editovat | editovat zdroj]

Se svým manželem měla jediného syna, Evžena Jana (Eugen Jean Francois vévoda de Soissons). Narodil se novomanželům v roce 1714, necelý rok po svatbě. Ten se roku 1729 stal vévodou opavským a od roku 1731 mu bylo v pouhých 17 letech udělen řád zlatého rouna. V armádě dosáhl hodnosti nejvyššího polního strážmistra. Jeho manželkou se měla stát vévodkyně Marie Tereza z Massy, kněžna z Carrary (Maria Teresa vévodkyně di Massa, princezna di Carrara; 1725-1790), se kterou byl v zastoupení oddán dne 10. listopadu 1734. K právnímu naplnění, tedy k řádnému obřadu, však nikdy nedošlo, neboť Evžen Jan zemřel na zimnici 24. listopadu 1734Mannheimu.

Závěr života a smrt[editovat | editovat zdroj]

Vévodkyně Marie Terezie Anna Savojská z Carignana zemřela 20. února 1772 ve Vídni. Pohřbena byla po boku svého manžela v Savojské kaplikatedrále svatého Štěpána ve Vídni. Za svého dědice vybrala knížete Františka Josefa I. z Lichtenštejna. V závěti navíc odpustila poddaným nedoplatky, darovala chudým na každém svém panství několik tisíc zlatých a přikázala vyplácet každý rok pět tisíc zlatých na výkup zajatců z Turecka. Různé dary také odkázala kostelům a klášterům v Čechách a ve Vídni.

Charitativní činnost[editovat | editovat zdroj]

Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech 1726-1728, tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko zámkuČerném Kostelci postavit špitál, v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce 1759 daroval peníze kostelům ve Škvorci a Úvalech. Postarala se také o založení nových far a kostelů v Aldašíně, Bylanech či Poříčanech, ostatní nechala opravit. Také těmto kostelům darovala přes 13 000 zlatých, faráři pak každé čtvrtletí sloužili mši za spásu její duše. Dne 15. srpna 1755 v rámci školské reformy nechala na jednotlivých panstvích zřídit nadaci, z níž byl učitelům vyplácen od vrchnostenského úřadu pevný plat, od lesního úřadu pak dříví na topení. Tímto krokem došlo k osvobození poddaných od školních platů. V roce 1760 odkoupila od Morzinů panství Kounice a hned o rok později (1761) nechala v Kounicích, VyšehořovicíchMochově zřídit školy. V roce 1763 došlo k obnovení špitálu v Kounicích.

Dne 14. března 1736 propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit kostel svatých Andělů Strážných. V letech 1752-1759 nechala přestavět černokostelecký zámek do barokní podoby, stejně jako zámekČechách pod Kosířem. Od 12. července 1760 nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 30 vsí pak nechala na vlastní náklady odlít zvony. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů. Dne 4. ledna 1766 pak zřídila Donationsfond, kterému darovala 22 206 zlatých ve stavovských dlužních úpisech. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití apod.

Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce 1764 vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v češtině. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci mohou chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce 1766 nechala vyhlásit:

Oni poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami osbně vznésti, kdež jim vždy dveře otevřeny zůstávají.

V roce 1764 pak nechala na svých panstvích vystavět sochy svatého Donáta, aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech 1770-1771 vypukl hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské sýpky.

Charitativní činnosti se věnovala také ve Vídni. Zde založila Šlechtický savojský ženský ústav a darovala mu dva domy a zahradu. Jedním z těchto domů byl i palác na Johannesgasse, kde měl ústav sídlo, a jenž po smrti vévodkyně připadl ústavu. Na jeho provoz věnovala ročně 19 180 zlatých. Dědicové navíc měli každé chovance ústavu, která zde stráví tři roky a následně se provdá nebo ústav opustí, vyplatit 2 000 zlatých. Další nadaci, která byla určena na výchovu mladých šlechticů, pak založila pro Savojskou rytířskou akademii a na provoz ročně určila 16 000 zlatých. Později došlo k jejímu spojení s vojenskou akademií „Theresianum“ založenou roku 1778 královnou Marií Terezií.

V letech 1746-1749 navíc nechala na Favoritenstrasse vystavět budovy rytířské akademieAkademietrakt, jezdeckou školu a v roce 1752 křídlo Pflanzschule (dnes Sappeurtrakt).

Sochy svatého Donáta[editovat | editovat zdroj]

Sochy svatého Donáta jsou typickou památkou pro období Marie Terezie Savojské. Svatý Donát patřil v Itálii k velmi oblíbeným svatým, a to především u rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami, krupobitím a morem. V roce 1765 vévodkyně objednala pro svá panství jeho sochy. Byly umístěny na různých místech — např. na rozcestí u Svatbína (dříve Svrabova) nedaleko Kostelce nad Černými lesy, u hřbitova v Kolovratech, na rozcestí v zaniklé vsi KřimínŠkvorce[1], v Kounicích či u Vykáně. Dne 31. května 1985 došlo k přemístění poškozené sochy od Svatbína do skanzenuKouřimi, kde došlo k jejímu zrestaurování. Dodnes se k ní údajně váže rčení Stojíš jako Donát u Svrabova.

Kolem soch bývala vysázena do čtverce čtveřice lip. Z okolních obcí sem chodívala procesí za odvrácení špatné úrody a počasí. Poslední takové procesí je známo z Kolovrat ze dne 25. května 1947. Po únoru 1948 byla taková procesí zakázána. Na svátek sv. Donáta (7. srpna) bývaly u soch zapalovány ohně.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Na její památku je pojmenována Savojská ulice na Pražském předměstí v Kostelci nad Černými lesy.[zdroj?]
  • Na její počest vydalo roku 1980 Lichtenštejnské knížectví poštovní známku s jejím portrétem.[zdroj?]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=12985