Erdmunda Tereza z Ditrichštejna
,_geb._von_Dietrichstein.jpg)
Erdmunda Tereza Marie Žofie hraběnka z Ditrichštejna a Mikulova (někdy uváděná také německy jako Edmunda nebo Erdmuth Maria Theresia von Dietrichstein-Nikolsburg, 17. dubna 1662 – 15. března 1737 Vídeň) byla příslušnicí mikulovské větve moravského šlechtického rodu Ditrichštejnů a dvorní dáma císařovny, provdaná kněžna z Lichtenštejna.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodila se jako nejstarší dcera Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna (1636–1698) a jeho manželky Marie Alžběty z Eggenbergu (1640–1715).
Asi v roce 1676, kdy jí bylo čtrnáct let, byla přijata jako dvorní dáma nové císařovny Eleonory Magdaleny Falcko-Neuburské (1655–1720), třetí manželky Leopolda I.[1] Byla dekorována zlatým klíčem, což znamená, že se stala komornicí (Kammerfräulein), a tak měla na rozdíl od jiných dvorních dam volný přístup až do ložnice císařovny.[2] Její společenské postavení podtrhuje fakt, že dokonce po svatbě měla privilegium navštěvovat císařský dvůr bez předchozího ohlášení.[3]
Po svém sňatku s lichtenštejnským knížetem Janem Adamem se pohybovala především na jižní Moravě v oblasti mezi Brnem, Vranovem u Brna, Lednicí, Valticemi a Vídní.
Jako padesátiletá ovdověla a poté se táhly nepříjemnosti s dědickým řízením, které vyústily v soudní spor.
Zemřela ve Vídni 15. března 1737 a byla pohřbena v Lichtenštejnské hrobce ve Vranově u Brna.
Majetek[editovat | editovat zdroj]
Podle svatební smlouvy měla být v případě smrti manžela zaopatřena panstvím Plumlov, jednorázově by dostala 25 tisíc zlatých a směla by obývat vyhrazené místnosti v Lichtenštejnském paláci ve Vídni.[4] Jako vdova trávila hodně času ve Vídni a vedle toho také v Judenau (zde založila špitál), Dietersdorfu, Kirchbergu a Weißenburgu (zde zaopatřila připravovanou fundaci chudobince), které jí odkázal manžel.[5] Jako vdova zakoupila statky Mainburg a Tragidist. V Puchenstubenu nechala postavit kostel svaté Anny (1727–1728). Na konci života pro ni pracovalo 62 úředníků a sloužících.[6]
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Osmnáctiletá Erdmunda Tereza se 16. února 1681 ve Vídni provdala za svého bratrance Jana Adama I. z Lichtenštejna (30. listopadu 1657[7] nebo 16. srpna 1662 Brno – 16. června 1712 Vídeň) z karolinské pošlosti, pozdějšího třetího lichtenštejnského knížete, syna Karla Eusebia z Lichtenštejna (1611–1684) a jeho manželky Johany Beatrix z Ditrichštejna (1625–1676). Kvůli blízkému příbuzenství s Janem Adamem pár musel zažádat o papežský dispens a jako dvorní dáma musela získat svolení ke sňatku také od císařovny a císaře.
Porodila třináctkrát, ale jen sedm dětí (vyznačeny v textu tučně) se dožilo vyššího věku.[8] V níže uvedeném seznamu chybí dvě děti.
- 1. syn (* a † 14. 1. 1682)
- 2. Marie Alžběta (3. 5. 1683 – 8. 5. 1744)[9]
- 1. ∞ (21. 4. 1703) Maxmilián II. Jakub Mořic, kníže z Lichtenštejna (1641–1709) z gundakerovské linie rodu
- 2. ∞ (28. 2. 1713) Leopold, vévoda šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-wiesenburský (1674–1744)
- 3. Karel Josef Václav (15. 10. 1684 – 16. 2. 1704)[9]
- 4. Marie Antonie Apolonie Rosina (13. 3. 1687 – 9. 10. 1750)[9]
- 1. ∞ (24. 1. 1704) Marek Adam Czobor de Czoborszentmihály († 1728)
- 2. ∞ (29. 4. 1731) Karel Hrzán z Harrasova
- 5. Marie Anna (8. 5. 1688 – zemřela mláda)
- 6. František Dominik Jiljí Florián (1. 9. 1689 – 9. 3. 1711)[9]
- 7. Marie Gabriela Anna Alexie (12. 7. 1692 – 7. 11. 1713)[9]
- ∞ (1. 12. 1712) Josef Jan Adam, kníže z Lichtenštejna (1690–1732) z gundakerovské linie
- 8. Marie Tereza Anna Felicitas (11. 5. 1694 – 20. 2. 1772)[9]
- ∞ (24. 10. 1713) Emanuel Tomáš, vévoda savojsko-carignanský, hrabě ze Soissons (1687–1713), synovec prince Evžena
- 9. Marie Markéta Anna (19. 8. 1697 – 9. 1. 1702)
- 10. Marie Dominika Magdalena (5. 8. 1698 – 3. 6. 1724)[9]
- ∞ (21. 5. 1719) Jindřich Josef z Auerspergu (1697–1783), vévoda na slezském Minsterberku
- 11. Jan Křtitel (26. 8. 1700 – 27. 8. 1700)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. Kapitola Společnice jejího veličenstva, s. 294. Dále jen Příběhy o hrdé pokoře.
- ↑ Příběhy o hrdé pokoře, s. 299
- ↑ Příběhy o hrdé pokoře, s. 348
- ↑ Příběhy o hrdé pokoře, s. 331
- ↑ Příběhy o hrdé pokoře, s. 365
- ↑ Příběhy o hrdé pokoře, s. 366
- ↑ Příběhy o hrdé pokoře, s. 677
- ↑ Příběhy o hrdé pokoře, s. 343
- ↑ a b c d e f g Příběhy o hrdé pokoře, s. 692
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. Kapitola Společnice jejího veličenstva, s. 288–367.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
| Předchůdce: Johana Beatrix z Ditrichštejna |
|
Lichtenštejnské kněžny 1684–1712 |
|
Nástupce: Eleonora Barbora z Thun-Hohenštejna |
