Litice (hrad)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o zřícenině hradu v okrese Ústí nad Orlicí. O zřícenině hradu v okrese Plzeň-město pojednává článek Litice (hrad, okres Plzeň-město).
Litice
Hrad Litice
Účel stavby

sídlo české šlechty

Základní informace
Sloh gotický
Výstavba konec 13. století
Materiál granit
Stavebník České království
Současný majitel Česká republika
Poloha
Adresa Litice nad Orlicí, Litice nad Orlicí, Česká republikaČeská republika Česká republika
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 46012/6-4025 (PkMnMISSezObr)
Web Oficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Litice jsou zřícenina hradu na zalesněném návrší nad obcí Litice nad Orlicí, asi 7 km západně od města Žamberka. Hrad je přístupný veřejnosti, je majetkem České republiky a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka ČR.[1]

Dějiny hradu[editovat | editovat zdroj]

Vznik hradu[editovat | editovat zdroj]

Hrad Litice byl založen koncem 13. století za posledních Přemyslovců v rámci kolonizace řídce osídleného pohraničního pralesa severovýchodních Čech, který byl královským majetkem.[pozn. 1] Oblast Podorlicka v povodí Divoké i Tiché Orlice osídlili členové rodu Drslaviců, kteří zakládali osady v jihozápadních Čechách a vybudovali nejstarší hrady na Plzeňsku – Litice u Plzně a Potštejn u Žinkov. Jména svých původních rodových sídel přenesli i do své nové državy, v níž vybudovali opěrnou síť nových hradů, zejména Potštejn a proti proudu řeky Divoké Orlice nepříliš vzdálené Litice.[pozn. 2]

V roce 1309 byli na hradě uvězněni přední zemští šlechtici Jindřich z Lipé, Jan z Vartenberka a Jan z Klingenberka, zajatí pražskými a kutnohorskými patricii vedenými Peregrinem Pušem. Z toho se usuzuje, že hrad byl v nějakém vlastnickém vztahu k pražskému rodu Pušů.[2] Nedlouho poté se stal královským majetkem, v roce 1316 jej český král Jan Lucemburský zastavil Jindřichovi mladšímu z Lipé. Janův syn a moravský markrabě Karel po svém návratu z Itálie řadu zastavených královských hradů vykoupil, mezi nimi v roce 1333 i Litice. Opět je hrad připomínán v roce 1341 v souvislosti s vypořádáním majetku po smrti Mikuláše z Potštejna.[3][4] Zřejmě ještě za vlády Jana Lucemburského se hrad dostal do držení pánů z Lichtenburka, s nimiž byl směněn za jejich rodové centrum Lichnice.[5] Lichtenburkové se na Liticích připomínají ještě v padesátých a šedesátých letech 14. století, v roce 1365 však Jan z Lichtenburka prodal Litice Jindřichovi z Lipé a nedlouho poté opět změnily majitele.[4]

Doba pánů z Kunštátu[editovat | editovat zdroj]

Nejpozději od roku 1371 náležely Litice pánům z Kunštátu, v jejichž držení zůstaly i téměř celé následující 15. století. Po Bočkovi z Kunštátu († 1373) se panství ujal jeho stejnojmenný syn († 1416), který k němu v roce 1389 přikoupil od Ješka Kdulince ves Kunvald.[6] Poté hrad spravoval jeho syn Viktorin, jemuž ve východních Čechách patřila také panství Náchod a později i Pardubice. V době náboženské reformy se stal rozhodným stoupencem husitství a blízkým spojencem Jana Žižky z Trocnova. Z tohoto důvodu byl hrad již v roce 1421 obléhán vojskem slezských knížat.[7] Po Viktorinově smrti v roce 1427 Litice zdědil jeho syn Jiří z Kunštátu a Poděbrad, který hrad, poškozený při husitských válkách, po polovině 15. století přestavěl a rozšířil. Jiří si hrad, který se stal přední pevností rodu pánů z Kunštátu,[pozn. 3] oblíbil a pobývali tu i členové jeho rodiny, zejména jeho prvorozený syn Boček. V roce 1470 se zde narodil Jiříkův vnuk Jiří Münsterberský, kníže münsterbersko-olešnický a syn knížete Jindřicha I. z Münsterberka.[8][9]

Po smrti Jiřího z Poděbrad připadly Litice při dělení rodového majetku v roce 1472 nesvéprávnému Bočkovi z Kunštátu,[10] který je ještě za svého života postoupil svému bratru a zároveň poručníkovi Jindřichovi staršímu z Münsterberka, jenž je v roce 1491 zmiňován jako vlastník litického panství.[11] Za jeho doby se jako hejtman hradu a panství připomíná Matěj Sudlička z Borovnice.[11] Jindřich byl však donucen kvůli vysokému zadlužení, které vzniklo následkem válečného konfliktu s uherským králem Matyášem Korvínem, litické panství spolu s Potštejnem v roce 1495 odprodat Vilémovi z Pernštejna, když ještě předtím obě panství neúspěšně nabízel ke koupi králi Vladislavovi Jagellonskému.[12] Vilém se přitom zavázal vyplatit Jindřichově manželce Uršule Braniborské, pokud by Jindřicha přežila, věno, které bylo zapsáno na litickém panství.[13][14] V následujícím období Litice ztratily svůj význam, neboť centrem rozsáhlého podorlického pernštejnského dominia, k němuž patřilo i sousední panství potštejnské a řada dalších statků, se stal právě nedaleký Potštejn.[15]

Doba Pernštejnů, Bubnů a Parishů[editovat | editovat zdroj]

Vilém z Pernštejna, kterému se podařilo v Čechách i na Moravě shromáždit značné pozemkové vlastnictví a hrad Potštejn neobyčejně zvelebil, rozdělil roku 1507 své statky mezi syny Jana a Vojtěcha.[16] S českým zbožím dostal Litice mladší Vojtěch, ale ujal se jich až po otcově smrti v roce 1521. Z jeho doby, z roku 1525, se dochovala hospodářská instrukce vydaná Vojtěchem hejtmanovi panství, která potvrzuje, že na hradě zůstal pouze personál, zajišťující jeho nejnutnější provoz a údržbu.[17] Litický úředník Zicha byl ve svém konání zcela podřízen potštejnskému hejtmanovi Albrechtu Sudličkovi z Borovnice a o postavení litické čeledě svědčí i menší služné, než jaké se za stejné úkony vyplácelo na Potštejně.[18] Po Vojtěchově smrti roku 1534 pak zdědil všechna panství jeho bratr Jan, který pokračováním ve velkorysém zvětšováním pernštejnského dominia a stavebními aktivitami překročil kritickou mez svých finančních možností. Janovým nástupcem a dědicem jeho východočeských statků byl jeho nejstarší syn Jaroslav, který převzal po svém otci celé dominium zadlužené natolik, že jej nebyl schopen udržet.[pozn. 4]. Na rozdíl od svého otce neprojevoval tolik náboženské snášenlivosti a poté, kdy po porážce prvního stavovského povstání zasáhl obnovením tzv. Svatojakubského mandátu král Ferdinand I. proti jednotě bratrské, Jaroslav z Pernštejna na svých panstvích odmítl její sbory chránit a bratry vypovídal. V roce 1556 byl Jaroslav nakonec donucen potštejnsko-litické panství prodat rýnskému falckraběti Arnoštovi Bavorskému (1500–1560), který je záhy rozdělil na menší statky a dále rozprodal.[19] Tak v roce 1558 prodal hrad Litice s městečkem, k němuž náležela i polovice města Žamberka a osm vesnic, za 6625 kop grošů českých Václavu Okrouhlickému staršímu z Kněnic.[20] Okrouhlický nepodržel Litice dlouho, neboť již po jeho smrti bylo panství, též značně zadlužené, i se statkem Doudleby, který k němu Václav přikoupil, v roce 1562 prodáno zdatnému hospodářovi Mikuláši z Bubna. Ten koupí druhé polovice města Žamberka a pěti dalších vsí v roce 1575 litické panství opět scelil a v držení rodu z Bubna zůstalo až do roku 1809.[21]

Mikuláš z Bubna († 1608) si z hradu Litice učinil své rodové sídlo, ale v 90. letech 16. století vystavěl zámek v Doudlebách a kolem roku 1600 i v Žamberku, na nichž ke konci svého života střídavě pobýval. Na Liticích pak nesídlil ani poručník Mikulášových synů Mikuláš Vratislav z Bubna, ani Mikulášovi potomci, čímž byl hrad odsouzen k pozvolné zkáze. Urbář žambereckého panství jej v roce 1657 zachycuje jako polorozbořený, pouze jeho obytné budovy mohly být v případě nebezpečí užívány jako skladiště.[22] Ještě v roce 1681, kdy byl hrad podle svědectví Bohuslava Balbína již opuštěn,[23][24] na něm jeho majitel František Adam z Bubna prováděl poslední opravy. Chátrání hradu částečně oddálil Antonín Vít z Bubna, který nechal v roce 1776 nově zastřešit severní palác a nad pátým patrem věže vybudovat stanovou střechu. Jižní palác byl zcela ponechán svému osudu.[25] Pouhou epizodou v dějinách hradu bylo období let 1809‒1815, kdy žamberské panství vlastnil hrabě Veriand Windischgrätz, který jej v roce 1815 prodal Johnu Parishovi. Parishové pak mezi lety 1890–1896 provedli částečnou konzervaci zdiva a další v roce 1925. Významné stavební úpravy byly v jádře hradu prováděny i v letech 1933‒1935. V majetku Parishů zůstaly Litice až do tzv. znárodnění velkostatků roku 1948. Hrad byl poté, již jako památkově chráněný, spravován národními výbory a v roce 1974 byl převeden do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích. Mezi padesátými a sedmdesátým lety 20. století bylo v jeho prostorách soustavně konzervováno zdivo, ale po zastavení těchto úprav byl hrad od poloviny 80. let pro veřejnost uzavřen.[26]

Stavební vývoj[editovat | editovat zdroj]

Původně nepříliš rozsáhlý hrad vznikl na konci 13. nebo na začátku 14. století na vrcholu strmého skalnatého návrší, ze tří stran chráněného meandrující Divokou Orlicí. Jeho půdorys byl elipsovitý, hradní návrší bylo odděleno příkopem a valem a na jeho severním úbočí, odkud vedla přístupová cesta, byl hrad zesílen dalším příkopem. Následkem pozdější stavební činnosti nelze původní podobu hradu bezpečně rekonstruovat. Části zdiva, spojené s jeho nejstarší výstavbou, byly zachyceny při archeologickém výzkumu v roce 1986.[27] Osnova dnešního jádra hradu vznikla až v průběhu druhé poloviny 14. století, kdy zde byla realizována dvoupalácová dispozice doplněná tělesem věže a hospodářskými staveními.[pozn. 5]

Nynější rozsah zastavěné plochy hradu je výsledkem významné přestavby realizované z podnětu Jiřího z Poděbrad.[28] Jejím cílem bylo výrazně zlepšit obrannou funkci hradu a zvýšit komfort obytných prostor, neboť původní hrad těmto nárokům již zcela nevyhovoval. Obranyschopnost hradu posílilo zejména na severní a západní straně rozsáhlé opevněné předhradí. Jeho hradba, na čelní straně o dvojnásobné šíři než jiné její dochované úseky, byla zesílena dvěma baštami a zjevně se počítalo i s její aktivní dělostřeleckou obranou. Celkové provedení systému opevnění však zdaleka nedosahuje kvalit, které vykazují podobné stavby přední domácí šlechty. [29] Přístup do hradu na severní straně chránila dnes částečně dochovaná věžovitá brána s odděleným vstupem pro pěší (fortnou) a pro povozy nebo jízdní. V jejích prostorách byla i strážnice, přístup do patra brány zajišťovalo šnekové schodiště. Vstup do brány umožňovaly dva padací mosty přes předsunutý a z části vyzděný příkop. Průčelí brány bylo ve výši prvního patra opatřeno pozoruhodnou sochařskou výzdobou. Její součástí je nad brankou pro pěší v rámu umístěná kompozice erbů, z nichž lze považovat za nepochybné znaky pánů z Kunštátu a zemí Čech a Moravy. Pod erby ji doplňuje nápis vztahující se k dokončení přestavby, datovaný 1468. U pravého dolního rohu této kompozice je umístěna malá deska s doposud neidentifikovaným erbem. V prostoru nad vstupem pro povozy na levé straně se nacházejí reliéfy tří lidských postav, střední snad představuje krále Jiřího.[pozn. 6] Prostory dolního hradu byly využity také pro vybudování hospodářského zázemí.[30]

Cestu k hornímu hradu přehrazovaly další dvě brány situované do prosté zdi, jak dosvědčují dochované relikty. Přestavěn a rozšířen byl i horní hrad s obytnými prostory. Tvoří je dva protilehlé paláce, věž a výškově členité nádvoří. K čtverhranné věži, která byla vybudována u severovýchodního nároží jižního paláce až během druhé etapy přestavby hradu, přiléhala další malá stavba, z níž se dochovaly jen skromné relikty. Východní část jižního dvoupatrového paláce (původně zřejmě třípatrového), v němž byly vzhledem k jeho bezpečnější poloze patrně umístěny reprezentativnější obytné místnosti a některé jeho prostory byly zaklenuty žebrovými klenbami, tvoří vstupní průjezd do nádvoří horního hradu. Vstup do paláce byl vybudován teprve ve výši prvního patra, o čemž svědčí dochovaný vstupní portál. První a druhé patro paláce bylo zřejmě zaklenuto, jak svědčí dochované relikty klenebního systému. Věž, členěná do pěti podlaží, byla zakončena nad pátým patrem dřevěným obranným ochozem a stanovou nebo vysokou valbovou střechou. Místnosti ve třetím a pátém podlaží jsou zaklenuty dochovanou žebrovou klenbou. Přístup do věže byl možný v jejím druhém, třetím a čtvrtém podlaží po dřevěných pavlačích, vedených z paláce. Alespoň tomu by nasvědčovaly větší otvory s gotickým ostěním na západní straně věže. Severní palác, z něhož se dodnes dochovala jen severní zeď a z části i boční a příčné zdi, sloužil jako obydlí pro služební personál a správu hradu a panství.[31]

Dnešní podoba jádra hradu je významně ovlivněna úpravami, které zde byly prováděny mezi lety 1933‒1935. Jejich cílem bylo zajištění a zpřístupnění jižního paláce. Budova byla opatřena valbovou střechou a mezi patry byly zřízeny dřevěné stropy. Přístup do paláce byl zajištěn dřevěným schodištěm ze vstupního průjezdu. Stavební úpravy postihly i věž a měly značný vliv na charakter stavby. Přístup do ní byl zajištěn betonovou lávkou z druhého patra paláce, výstup do vrcholových partií věže mělo umožit betonové schodiště, které však narušilo systém žebrových kleneb. Vrcholová část věže byla ukončena betonovým vyhlídkovým patrem a vybudováním nové střechy. V roce 1959 byla vizuálně nejrušivější část tohoto stavebního zásahu na vnějším části pláště věže překryta dřevěným obložením, které vytváří dojem ochozu.[32]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Po dobytí Tábora vojsky Jiřího z Poděbrad v roce 1452 byl na hradě Liticích, poté, co odepřel poslušnost zemskému správci, uvězněn táborský kněz Václav Koranda starší.[33] Stihl jej podobný osud jako táborského hejtmana Bedřicha ze Strážnice, který zemřel ve vězení na nedalekém hradě Potštejně.[34] Osud Václava Korandy zaujal Aloise Jiráska, který jej v roce 1879 zvěčnil ve svém historickém románu „Konec a počátek“, jehož děj se odehrává v letech 1452–1453 na hradě Litice, líčí zánik táborství a vznik jednoty bratrské.
  • V nedalekém Kunvaldě, který ležel na litickém panství, se mezi lety 1457‒1458 usadila skupina zbožných reformních utrakvistů-laiků, kteří položili základ historické jednotě bratrské. Na tomto a okolních panstvích také vznikly jedny z prvních bratrských sborů.[35] Po porážce stavovského odboje v roce 1547 Jaroslav z Pernštejna ze svého panství bratry vykázal.[36]
  • Litice navštívil Bohuslav Balbín, který zříceninu popsal jako kdysi „velmi pevný hrad“. Jeho zmínka o tom, že si Jiří z Poděbrad na Liticích uložil své cennosti,[37] zavdala podnět k pověstem o dočasném ukrytí korunovačních klenotů ve zdejších hradních zdech v době ohrožení země.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Předehrou současných úprav hradního areálu byl záchranný archeologický průzkum, který na hradě probíhal mezi lety 1985‒1987.[pozn. 7] V roce 1992 došlo po základních zabezpečovacích pracích k opětovnému zpřístupnění hradu, přičemž v prostoru celého areálu bylo v následujících letech postupně odborně konzervováno veškeré dochované zdivo. V interiéru jižního paláce byl instalován výběr z fragmentů nalezených při záchranných pracích, tabule s informačními texty a obrazové reprodukce, zachycující vývoj stavu hradu od 19. století do současnosti. V prostoru jižního paláce a v přilehlé věži je možné absolvovat návštěvnický okruh. Z důvodu zřícení části lícového zdiva severního paláce byl hrad v roce 2015 a po větší část sezóny v roce 2016 uzavřen a probíhaly zde záchranné stavební práce.[38]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Za pravděpodobného zakladatele hradu Litice označují někteří badatelé Půtu z Potštejna, poprvé v tomto kraji připomínaného roku 1287. MUSIL 1995, 60.
  2. O této kolonizaci pojednal zevrubně MUSIL, František. Osídlování Poorlicka v době předhusitské. Kraj na Tiché Orlici, v povodí Třebovky a Moravské Sázavy. Ústí nad Orlicí 2002.
  3. Svědčí o tom i uložení rodového archivu pánů z Kunštátu na litickém hradě. Po Jiříkově smrti tam měly být ‒ na základě dědické smlouvy učiněné mezi jeho syny v roce 1472 ‒ nadále uloženy listiny, týkajících se jejich společného majetku, včetně zápisů privilegií, svobod a dlužních úpisů. SEDLÁČEK 1883, 82‒83; FELCMAN, Ondřej ‒ FUKALA, Radek et al. Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. Praha 2008, 460‒461.
  4. Janovi synové Jaroslav, Vratislav a Vojtěch spravovali nejprve všechny zděděné statky v nedílu. V roce 1552 se na vlastní žádost ujal části moravských panství Vojtěch a teprve v roce 1555 se Jaroslav a Vratislav rozdělili o zbývající moravská a česká panství. Srov. VOREL 2012, 184‒210, kde jsou detailně popsány jak průběh finanční krize Pernštejnů v tomto období, tak neúspěšné pokusy o její řešení.
  5. DURDÍK 2009, 339 a 341. Rozdílné názory vznik dvoupalácové dispozice dnešního jádra hradu, kterou někteří badatelé kladou až do období po roce 1450, shrnula CEJPOVÁ 1998, 247.
  6. Výzdoby brány si povšimli a zevrubně ji popsali již von BIENENBERG, Karl Joseph. Versuch über einige merckwürdige Alterthümer im Königreich Böhmen. Bd. 1. Königgrätz 1778, 103-107 a SEDLÁČEK 1883, 76‒77; zaznamenal ji DURDÍK 2009, 340‒341 a smysl výjevů se v nedávné době pokusili objasit KUTHAN, Jiří. Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců. Díl 1. Král a šlechta. Praha 2010, s. 48‒51 a zejména CZECHOWICZ, Bogusław. Hle, král sedí v bráně. Hledání biblických asociací hradu Litice. In: Zdeněk Beran et al. (red.). Východočeská šlechta, její sídla a teritoria. Praha 2013, 111–118, 193–194.
  7. Během něj se podařilo odkrýt přibližně polovinu plochy nádvoří horního hradu, avšak zásadní informace o původní dispozici hradu nepřinesl. CEJPOVÁ, Miroslava. Předstihový výzkum na hradě Litice v roce 1986. In: Zpravodaj Krajského muzea východních Čech 14 (1987), 65‒67 a zejména Táž 1998, 247‒249. Výsledky průzkumu pouze naznačily, že dvoupalácová dispozice horního hradu může pocházet skutečně již ze druhé poloviny 14. století. Průzkum pokračoval od roku 1996 pod vedením J. Šulcové. Tamtéž, 249‒254. Další archeologický průzkum se zaměřil na prostor podkovovité bašty, která je součástí opevnění dolního hradu v jeho východní části; CEJPOVÁ, Miroslava. Podkovovitá bašta státního hradu Litice. In: Archaeologia historica 27 (2002), 119‒123. Předmětem geofyzikálního průzkumu byla vstupní část hradu; DOHNAL, Jiří ‒ JÁNĚ, Zdeněk ‒ KNĚZ, Jaroslav ‒ VALENTA, Jan ‒ ZIMA, Ladislav. Vstupní část hradu Litice nad Orlicí ‒ výsledky geofyzikálního průzkumu. In: Castellologica Bohemica 8 (2002), 473‒482. Zbytky kachlových kamen nalezené při těchto a následujících průzkumech popsal PAVLÍK, Čeněk. Soubor pozdně gotických kachlů z hradu Litice, okr. Ústí nad Orlicí. In: Archeologie ve středních Čechách 17 (2013), č. 2, 759‒778.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2018-08-31]. Identifikátor záznamu 158490 : Hrad Litice. Památkový katalog. MonumNet [1]. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [2]. 
  2. MUSIL, František. Hrady, tvrze a zámky okresu Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Grantis, 1995. 111 s. S. 60. Dále jen Musil 1995. 
  3. Musil 1995, 60.
  4. a b CEJPOVÁ, Miroslava. Státní hrad Litice nad Orlicí, okres Ústí nad Orlicí ‒ poznámky ke stavebnímu vývoji hradu. In: DURDÍK, Tomáš. Castellologica Bohemica 6. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 1998. Dále jen Cejpová 1998. ISBN 80-86124-14-2. Díl 1. S. 245.
  5. Musil 1995, 60-62.
  6. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek II. Hradecko. Praha: František Šimáček, 1883. 316 s. Dostupné online. Kapitola Litice, s. 81. Dále jen Sedláček 1883. 
  7. Musil 1995, 62.
  8. Sedláček 1883, s. 82
  9. FELCMAN ‒ FUKALA et al. 2008, 271.
  10. FELCMAN ‒ FUKALA et al. 2008, 293.
  11. a b FELCMAN ‒ FUKALA et al. 2008, 314.
  12. VOREL, Petr. Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha 2012, 100‒101.
  13. Sedláček 1883, s. 83
  14. FELCMAN ‒ FUKALA et al. 2008, 317‒318.
  15. Musil 1995, 65.
  16. VOREL 2012, 141‒142.
  17. Musil 1995, 65.
  18. PALACKÝ, František (ed.). Pana Vojtěcha z Pernštejna zřízení o zprávě hradu a panství Potenštejnského i Litického. Ze starého přepisu v archivu Pardubském. In: Časopis Českého museum 9 (1835), 285, 288‒289.
  19. Musil 1995, 65.
  20. Sedláček 1883, s. 84.
  21. Musil 1995, 65.
  22. Musil 1995, 65.
  23. Sedláček 1883, s. 87
  24. BALBÍN, Bohuslav. Krásy a bohatství české země. Přel. Helena Businská, úvod Zdeňka Tichá. Praha 1986, 259.
  25. Musil 1995, 65.
  26. Musil 1995, 65.
  27. Cejpová 1998, s. 245‒247.
  28. Musil 1995, 62-64.
  29. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Litice, s. 341. 
  30. Musil 1995, 63.
  31. Musil 1995, 64.
  32. Musil 1995, 65.
  33. Sedláček 1883, s. 81‒82.
  34. MOLNÁR, Amedeo. Na rozhraní věků. Cesty reformace. Praha 1985, 110‒112.
  35. ŘÍČAN, Rudolf. Dějiny Jednoty bratrské. Praha 1957, 37.
  36. Říčan 1957, 185‒186.
  37. BALBÍN, Krásy a bohatství české země, 274.
  38. Srov. Zpravodajství Orlický net

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BŘEZINA, Jan K. Litice nad Orlicí. Monografická stať. Žamberk: Vlastním nákladem, 1899. Dostupné online. 
  • CEJPOVÁ, Miroslava. Státní hrad Litice nad Orlicí, okres Ústí nad Orlicí ‒ poznámky ke stavebnímu vývoji hradu. In: DURDÍK, Tomáš. Castellologica Bohemica 6. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 1998. ISBN 80-86124-14-2. Díl 1. S. 245–255.
  • DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Litice, s. 339–341. 
  • Dějiny východních Čech v pravěku a středověku (do roku 1526). Příprava vydání Ondřej Felcman, František Musil. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 825 s. ISBN 978-80-7422-003-6. 
  • MENCLOVÁ, Dobroslava. České hrady. Díl 2. Praha: Odeon, 1976. 559 s. S. 280–286. 
  • MUSIL, František. Hrady, tvrze a zámky okresu Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Grantis, 1995. 111 s. S. 60–66. 
  • SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek II. Hradecko. Praha: František Šimáček, 1883. 316 s. Dostupné online. Kapitola Litice, s. 75–91. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]