Přeskočit na obsah

Hieronymus VIII. Colloredo-Mannsfeld

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hieronymus VIII. Colloredo-Mannsfeld
Jeroným Colloredo-Mannsfeld jako praporčík u c. k. námořnictva (Wiener Salonblatt, 1896)
Jeroným Colloredo-Mannsfeld jako praporčík u c. k. námořnictva (Wiener Salonblatt, 1896)
Rakousko-uherský námořní atašé v Berlíně
Ve funkci:
28. srpna 1911 – březen 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
Rakousko-uherský námořní atašé v Tokiu
(od roku 1906 pro Japonsko a Čínu)
Ve funkci:
28. ledna 1904 – červenec 1907
PanovníkFrantišek Josef I.
C. k komoří
Ve funkci:
1895 – 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Doba služby1889 – 1. listopadu 1918 – 1. ledna 1919
Hodnostplukovník lodního vojska
Narození3. listopadu 1870
Dobříš
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí29. srpna 1942 (ve věku 71 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Místo pohřbeníOpočno
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (z knížecí rodiny)
(podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1909–1926) Berta Kolowrat-Krakowská (1890–1982)
RodičeHieronymus VII. Colloredo-Mannsfeld (1842–1881) a Aglaja Festeticsová de Tolna (1840–1897)
Děti1. Josef III. (1910–1990)
2. Hieronymus IX. (1912–1998)
3. Weikhard (1914–1946)
4. Friedrich (1917–1991)
Příbuzníbratr: Josef II. Colloredo-Mannsfeld (1866–1957)
sestra: Johanna Colloredo-Mannsfeldová, provd. Schönburg-Hartensteinová (1867–1938)
sestra: Marie Terezie Colloredo-Mannsfeldová, provd. Trauttmansdorff-Weinsbergová (1869–1960)
sestra: Ernestina Colloredo-Mannsfeldová, provd. Steinlechnerová (1873–1961)
sestra: Ida Colloredo-Mannsfeldová (1875–1887)
děd: Josef I. z Colloredo-Mannsfeldu (1813–1895)
vnuk: Jerome (Hieronymus X.) Colloredo-Mannsfeld (* 1949)
švagr: Alois Schönburg-Hartenstein (1858–1944)
Zaměstnánípolitik
Profesenámořník a diplomat
Náboženstvířímskokatolické
Oceněnírytíř Řádu železné koruny 3. třídy (1907)
rytíř Císařského rakouského řádu Leopoldova (1918)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hieronymus VIII. z Colloredo-Mannsfeldu, případně Jeroným starší z Colloredo-Mannsfeldu, celým jménem Hieronym František de Paula Alfréd Arnošt Hubert Maria hrabě z Colloredo-Mannsfeldu,[1] německy Hieronymus Franz de Paula Alfred Ernst Hubert Maria Graf von Colloredo-Mannsfeld[2] (3. listopadu 1870 Dobříš[1] – 29. srpna 1942 Praha)[3][4] byl český šlechtic z rodu Colloredo-Mannsfeldů, námořní důstojník, vojenský diplomat, ústřední ředitel colloredovských majetků a signatář Prohlášení české šlechty ze září 1939.

Původ a život

[editovat | editovat zdroj]
Manželka Berta, rozená hraběnka Krakovská z Kolovrat (1890–1982)

Narodil se jako mladší syn následníka knížete a pozdějšího ministra zemědělství Předlitavska Hieronyma Ferdinanda z Colloredo-Mannsfeldu (1842–1881)[pozn. 1] a jeho manželky Aglaji, roz. hraběnky Festeticsové z Tolny (1840–1897). Otec mu brzy zemřel, proto ho ovlivňovala především matka a dědeček Josef I. František (1813–1895), který byl hlavou rodu. Měl pět sourozenců. Jeho starší bratr Josef II. (1866–1957) se stal 6. knížetem. Strýc František (1847–1925) zdědil statek Sierndorf v Dolních Rakousích a stal se zakladatelem sierndorfské linie.[pozn. 2]

V roce 1895 získal čestný úřad c. k komořího.[3][7] Zvolil si kariéru důstojníka. Sloužil v rakousko-uherském vojsku, byl námořním kapitánem.[3] Jako správný dobrodruh přeplul s dvoučlennou posádkou na malé jachtě Atlantský oceán.[2] Po složení maturity byl v listopadu 1889 přiřazen na tehdy už zastaralou fregatu Novara, později na šroubovou korvetu Minerva nebo Radetzky. Jeho úkolem bylo provádět meteorologická měření.[8] Na spodní část pravého předloktí si nechal vytetovat své iniciály HCM.[8] Do února 1891 navštěvoval námořní školu v Pule a stal se námořním kadetem 2. třídy. Potom byl důstojnickým čekatelem, musel si doplnit znalosti z nautických předmětů. V prosinci 1896 se stal praporčíkem řadové lodi.[8] Povolání ho ne zcela uspokojovalo, proto službu přerušil na půl roku v červnu 1897 a znovu, to už byl poručíkem řadové lodi 2. třídy, od srpna 1900 do října 1901. Placené volno využil k cestám po Severní, Střední a Jižní Americe.[8] Dne 28. ledna 1904 byl jmenován námořním atašé v Tokiu, v roce 1906 i pro Čínu.[9] Byl několikrát odměněn. V roce 1906 přijal turecký Řád Osmanie 4. třídy a japonský Řád posvátného pokladu 4. třídy.[9] V roce 1907 se stal rytířem Řádu železné koruny 3. třídy.[3] Po odchodu z vojenské diplomacie v červenci 1907 se vrátil k námořnictvu. K 1. lednu 1908 byl povýšen na poručíka řadové lodi 1. třídy.[10] Působil na několika plavidlech, mezi nimi od konce února do konce srpna 1911 na bitevní lodi Erzherzog Franz Ferdinand.

Mezi 28. srpen 1911 a březnem 1918 zastával úřad prvního rakousko-uherského námořního atašé v Berlíně.[10] Tehdy se jeho kariérní postup uspíšil. Povýšil na korvetního kapitána (major, 1912), fregatního kapitána (podplukovník, 1915) a konečně na kapitána řadové lodi (plukovník, květen 1918).[10] Získal také mnoho řádů – pruský Řád červené orlice 3. třídy (1912), Železný kříž 2. (1915) a 1. třídy (1917), Hanzovní kříže měst Brémy, Hamburk a Lübeck (1918), tureckou stříbrnou Válečnou medaili (1917), pruský Řád koruny 2. třídy s meči (1918), rakouský Vojenský záslužný kříž 3. třídy s válečnou dekorací (1916), v roce 1917 mu k Řádu železné koruny 3. třídy přibyla válečná dekorace a u příležitosti jeho odchodu z úřadu v roce 1918 se stal rytířem Leopoldova řádu s válečnou dekorací.[11][3] Dne 31. března byl jmenován velitelem bitevní lodi Zrinyi. Z aktivní služby odešel 1. listopadu 1918. K 1. lednu 1919 odešel v hodnosti československého plukovníka lodního vojska do výslužby, protože češtinu ovládal jen velice špatně.[12]

V dubnu 1918 se usídlil na zámku Zbiroh.[13] Tam se setkával s Alfonsem Muchou (1860–1939), který na zámku pracoval na svém monumentálním díle Slovanská epopej. Na Zbiroh často přijížděl i Hieronymův švagr a automobilový závodník Alexander Kolowrat (1886–1927). Bydlel tak také Hieronymův stejnojmenný synovec zvaný Motus (1895–1948), syn Marie Terezie z Colloredo-Mannsfeldu (1869–1960) a Karla z Trauttmansdorffu (1864–1910).

I v době republiky zůstal Hieronymus Starorakušanem (Altösterreicher, nikoli ve významu národnostním) a legitimistou (stoupencem Habsburků).[7] Při sčítání lidu se přihlásil k německé národnosti.[12][pozn. 3] Od poloviny 20. let 20. století se naplno věnoval správě majetku. Kvůli nerovnému sňatku syna Josefa (III.) s Annou Marií Rablovou se zhoršily vztahy s bratrem Josefem (II).

Dobře maloval, texty jeho deníků doplňovaly obrázky.[2] Sbíral mince,[15] zajímal se o automobilismus. Měl automobily značek Austro-Daimler a Tatra.[16]

Zemřel v Praze 29. srpna 1942 na rakovinu plic s následnými metastázemi do mozku.[17] Bývalým zaměstnancům bylo zakázáno se zúčastnit jeho pohřbu a on nesměl být uložen v rodinné hrobce v Opočně.[18][pozn. 4]

Majetek

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Gstatt

Vlastnil akcie opočenského pivovaru v hodnotě 2 miliony korun a dále měl uloženy 2 miliony korun v cenných papírech.[19] V roce 1912 koupil od dědiců Karla Wesselého za 4 250 000 korun velkostatek Žinkovy se zámkem,[20] již v roce 1916 tento majetek prodal plzeňskému podnikateli Karlu Škodovi.[21] Po roce 1918 koupil dům na Novém Městě pražském v Palackého ulici 1 za 2,4 milionu korun. Ve Vršovicích nechal postavit činžovní dům za 1,3 milionu korun. Na Zbirohu provozoval prodělečnou farmu na chov stříbrných lišek.[19]

Kníže Josef II. adoptoval v roce 1929 Hieronymovy syny a už v roce 1925 na ně přepsal majetek. Hieronymus byl jmenován doživotním ústředním ředitelem všech colloredovských majetků (Opočno, Zbiroh a Dobříš) v Československu.[15] Josef II. si ovšem nechal vyplácet vysokou několikamilionovou roční rentu a náhrady za pozemkové reformy. Kvůli marnotratnému Josefově přístupu bylo Hieronymovi znemožněno provádět na velkostatcích jakékoli větší investice.[22]

Hieronymus koupil v roce 1929 v dražbě od banky Bodencreditanstalt za 6 milionů šilinků lesní velkostatek o výměře téměř 13 tisíc hektarů a zámek Gstatt u města Öblarn ve Štýrsku. Na koupi si Hieronymus půjčil u bratra.[23] Předtím ho do konkurzu přivedl v roce 1924 Karl Heinrich hrabě Bardeu.[13][pozn. 5]

V prosinci 1940 uvalili nacisté vnucenou správu na Opočno (podíl Josefa III.), v listopadu 1941 na Dobříš (podíl Weikharda) a v roce 1942 byly všechny rodové statky zkonfiskovány.[17]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

V katedrále svatého Štěpána ve Vídni se 10. srpna 1909 oženil s o dvacet let mladší Bertou Kolowrat-Krakowskou (21. června 1890 Týnec u Klatov – 28. ledna 1982 Auch, Francie), dcerou Leopolda Filipa hraběte Krakowského z Kolowrat (1852–1910) a jeho manželky Nadine baronesy von Huppmann-Valbella (1858–1942).[3] Sňatek skončil 8. ledna 1926 rozvodem. Berta se totiž zamilovala do amerického černošského zpěváka Rolanda Hayese (1887–1977) a rodinu opustila.[24][pozn. 6] Narodili se jim čtyři synové. Kromě nejmladšího všichni podepsali Prohlášení české šlechty ze září 1939.

PořadíJménoDatum a místo narozeníDatum a místo úmrtíSvatba a choťPoznámky
1.Josef III.4. 6. 1910 Pula30. 1. 1990 SalcburkI. ⚭ 25. 3. 1939 Reith:
Anna Maria Rabl
(11. 6. 1908 Innsbruck – 25. 6. 1953 Beamsville, Ontario)		Jeho jediná dcera Kristina (* 1940) neúspěšně žádala o restituci zámku Opočno.
II. ⚭ 1. 3. 1988 Mnichov:
Antonia Raumer
(* 20. 5. 1922 Mnichov)
2.Hieronymus (Jeroným) IX.9. 6. 1912 Berlín12. 12. 1998 Zbiroh
3.Weikhard (Vikard)29. 7. 1914 Berlín17. 6. 1946 St. Lary, Francie
4.Friedrich (Bedřich)3. 4. 1917 Berlín9. 7. 1991 Öblarn, RakouskoI. ⚭ 4. 6. 1946 St. Moritz (rozvod 7. 5. 1955 Rosenheim):
Christa von Kries
(4. 6. 1922 Hamburk – 12. 9. 1972 Dubrovník)		Jeho syn Jerome (Hieronymus X.) Colloredo-Mannsfeld (* 1949) se v roce 1998 stal 9. knížetem.
II. ⚭ 20. 10. 1975 Vídeň:
Martine Andrieux
(* 8. 5. 1937 Saigon)

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 František de Paula Gundakar z Colloredo-Mannsfeldu
 
 
 Ferdinand Josef z Colloredo-Mannsfeldu
 
 
 
 
 
 
 Marie Isabela z Mansfeldu
 
 
 Josef I. z Colloredo-Mannsfeldu
 
 
 
 
 
 
 Ludwig Anton Ziegler
 
 
 Marie Margarethe von Ziegler
 
 
 
 
 
 
 Judith Rohr
 
 
 Jeroným Ferdinand z Colloredo-Mannsfeldu
 
 
 
 
 
 
 Johann Nepomuk, Ritter und Edler von Lebzeltern
 
 
 Karl Alfred, Ritter und Edler von Lebzeltern
 
 
 
 
 
 
 Cäcilie von Frendel, Edle
 
 
 Terezie z Lebzelternu
 
 
 
 
 
 
 Johann Balthasar von Ockel
 
 
 Maria Magdalena von Ockel
 
 
 
 
 
 
 Charlotte Machenhauer
 
Jeroným VIII. z Colloredo-Mansfeldu
 
 
 
 
 
 Pavel Feštetić z Tolny
 
 
 Jan Josef Feštetić z Tolny
 
 
 
 
 
 
 Kajetána Stillfriedová z Ratenic
 
 
 Arnošt Festetics z Tolny
 
 
 
 
 
 
 József Horváth de Zalabér
 
 
 Franziska Constance Horváth de Zalabér
 
 
 
 
 
 
 Franciska Bosiczai es Ledeniczi, Ugronovits
 
 
 Aglaé Festeticsová z Tolny
 
 
 
 
 
 
 Freiherr Jan Josef Koc z Dobrse
 
 
 Václav Erasmus Koc z Dobrše
 
 
 
 
 
 
 Gräfin Frantiska Romana Cukrová z Tamfeldu
 
 
 Johana Kocová z Dobrše
 
 
 
 
 
 
 Kristián Filip z Clam-Gallasu
 
 
 Johana z Clam-Gallasu
 
 
 
 
 
 
 Marie Karolína Josefa Šporková
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Podle rodové tradice měl nejstarší syn knížete a dědic rodového fideikomisu titul hrabě z Mannsfeldu.[5]
  2. ↑ Dolnorakouské panství Sierndorf koupil v roce 1755 Rudolf Josef I. z Colloreda (1706–1788) od Leopolda Schallenberga.[6]
  3. ↑ V roce 1930 uvedl při sčítání lidu německou národnost i u svých nezletilých synů Weikharda a Friedricha.[14]
  4. ↑ Asi byl pohřben v rodinné hrobce v Opočně až po válce.[4]
  5. ↑ V Rakousku neproběhla pozemková reforma a fideikomisy byly zrušeny teprve nacistickou správou k 1. lednu 1939.[23]
  6. ↑ Z tohoto vztahu se dokonce narodila dcera Maria (1926–1982), zpěvák však Bertu opustil. Berta s holčičkou potom žila na renesančním zámku Saint Lary v jižní Francii, který ji Hieronymus po rozvodu koupil.[24][25]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 Matrika narozených 1867–1880, rok 1870, Dobříš 32, fol. 61 [online]. Státní oblastní archiv v Praze [cit. 2023-10-11]. Dostupné online.
  2. 1 2 3 Šlechta na křižovatce, s. 660
  3. 1 2 3 4 5 6 POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 70.
  4. 1 2 MAREK, Miroslav. Rodokmen Colloredů 2 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-01-23 [cit. 2022-12-28]. Dostupné online.
  5. ↑ Šlechta na křižovatce, s. 590–591
  6. ↑ HORČIČKA, Václav; ŽUPANIČ, Jan. Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4. S. 589, 597. Dále jen Šlechta na křižovatce.
  7. 1 2 Šlechta na křižovatce, s. 664
  8. 1 2 3 4 Šlechta na křižovatce, s. 661
  9. 1 2 Šlechta na křižovatce, s. 662
  10. 1 2 3 Šlechta na křižovatce, s. 663
  11. ↑ Šlechta na křižovatce, s. 663–664
  12. 1 2 Šlechta na křižovatce, s. 674
  13. 1 2 Šlechta na křižovatce, s. 599
  14. ↑ Šlechta na křižovatce, s. 682
  15. 1 2 Šlechta na křižovatce, s. 677
  16. ↑ Šlechta na křižovatce, s. 681
  17. 1 2 Šlechta na křižovatce, s. 684
  18. ↑ Šlechta na křižovatce, s. 685
  19. 1 2 Šlechta na křižovatce, s. 609
  20. ↑ LINHARTOVÁ, Dana. Architektonická činnost ateliéru Fellner & Helmer na území dnešní České republiky. Mladá Boleslav, 2014 [cit. 2024-06-09]. 246 s. Disertační práce. České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, Ústav teorie a dějin architektury. Vedoucí práce Pavel Vlček. s. 139. Dostupné online.
  21. ↑ BĚLOHLÁVEK, Miloslav, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. S. 417.
  22. ↑ Šlechta na křižovatce, s. 648
  23. 1 2 Šlechta na křižovatce, s. 610
  24. 1 2 VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 74.
  25. ↑ Šlechta na křižovatce, s. 679

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HORČIČKA, Václav; ŽUPANIČ, Jan. Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4. 
  • PATOČKA, Jaromír; HOŘEJŠ, Miloš. Hieronymus Colloredo-Mannsfeld. Životní cesta rakousko-uherského námořního důstojníka. Praha: Národní technické muzeum, 2022. 215 s. ISBN 978-80-7037-374-3. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hieronymus_VIII._Colloredo-Mannsfeld&oldid=25470558“