Josef z Colloredo-Mannsfeldu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef z Colloredo-Mannsfeldu
Josef Fürst Colloredo-Mansfeld Litho.jpg
5. kníže z Colloredo-Mannsfeldu
Ve funkci:
29. května 1852 – 22. dubna 1895
PředchůdceFrantišek de Paula Gundakar II. z Colloredo-Mannsfeldu
NástupceJosef Jeroným z Colloredo-Mannsfeldu
Předseda rakouské Panské sněmovny
Ve funkci:
1868 – 1869
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceKarel Vilém Auersperg
NástupceKarel Vilém Auersperg
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1867 – 1870
PanovníkFrantišek Josef I.
Maršálek Dolnorakouského zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1867
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceAnton Pergen
NástupceAdolf Pratobevera
Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1861 – 1895
PanovníkFrantišek Josef I.
Člen Říšské rady
Ve funkci:
1860 – ?
PanovníkFrantišek Josef I.

Narození26. února 1813
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. dubna 1895 (ve věku 82 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
TitulHodnostní korunka náležící titulu kníže kníže
Choť(1841) Marie Terezie z Lebzelternu (1818–1900)
RodičeFerdinand z Colloredo-Mannsfeldu
DětiHieronymus Mannsfeld
Franz von Colloredo-Mannsfeld
PříbuzníJeroným Colloredo-Mansfeld a Josef Colloredo-Mannsfeld (vnoučata)
Profesepolitik
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna (1873)
CommonsJosef Colloredo-Mansfeld
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef František Jeroným kníže z Colloredo-Mannsfeldu (Josef Franz Hieronymus Fürst von Colloredo-Mannsfeld) (26. února 1813, Vídeň22. dubna 1895, Vídeň) byl rakouský šlechtic, velkostatkář a politik z rodu Colloredo-Mannsfeldů. Kromě správy majetku se věnoval politice a krátce byl prezidentem rakouské panské sněmovny. Vlastnil rozsáhlý majetek ve středních a východních Čechách (Dobříš, Zbiroh, Opočno) a po rodině Schwarzenbergů byl druhým nejbohatším velkostatkářem v Českém království.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Josef František Hieronymus Colloredo-Mannsfeld, portrét ze sbírek rakouského parlamentu

Narodil se ve Vídni jako jediný syn diplomata a důstojníka hraběte Ferdinanda Colloredo-Mannsfelda (1777–1848) a jeho první manželky Marie Margarety von Ziegler (1779-1840). Vyrůstal na otcovském panství Staatz v Dolním Rakousku, studoval filozofii na vídeňské univerzitě a v roce 1831 vstoupil do armády. Dosáhl hodnosti kapitána a v roce 1846 odešel do výslužby. Poté pobýval ve Vídni a připravoval se na převzetí rodového majetku. Po strýci Františkovi zdědil v roce 1852 rozsáhlé velkostatky v Čechách a Rakousku. Ještě před převzetím majetku se aktivně zapojil do veřejného života a v revolučním roce 1848 byl velitelem Národní gardy v Praze. Později byl poslancem dolnorakouského zemského sněmu (1861–1867) a v Dolním Rakousku zároveň zemským maršálkem (1861–1867). V letech 1867–1870 byl poslancem českého zemského sněmu. Jako majitel fideikomisu získal v roce 1861 dědičné členství v rakouské panské sněmovně a v letech 1868–1869 byl jejím předsedou. Kromě toho zastával řadu dalších čestných funkcí, byl například prezidentem C. k. zoologicko-botanické společnosti (1862–1895) nebo Zemědělské společnosti ve Vídni (1869–1895). V roce 1856 získal titul c. k. komořího a v roce 1863 byl jmenován tajným radou. Za zásluhy obdržel Řád železné koruny (1859) a Leopoldův řád (1868), nakonec v roce 1873 získal Řád zlatého rouna.[1]

Majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

Zámek Dobříš, hlavní rodové sídlo

V roce 1852 po bratranci 4. knížeti Františkovi převzal rodový majetek v Čechách a Rakousku (Sierndorf). Ve středních Čechách zdědil velkostatek Dobříš s připojenými statky Buková a Dlouhá Lhota. K velkostatku patřilo 24 286 hektarů půdy a roční výnos v polovině 19. století činil přibližně 24 000 zlatých. Rozloha velkostatku Opočno[2] byla přes 10 000 hektarů půdy a jeho výnos se pohyboval kolem 21 000 zlatých. Hlavním sídlem v Čechách byl zámek Dobříš[3], kde mimo jiné v roce 1879 pobýval korunní princ Rudolf. Ve Vídni rodina sídlila v nově postaveném novorenesančním paláci (1865–1868) v ulici Zedlitzgasse.

Po smrti svého otce Ferdinanda hraběte z Colloreda-Mannsfeldu zdědil v roce 1848 na rakouské straně bývalá zeměpanská léna Staatz-Siebenhirten. Jeho záměr zabezpečit sestru Idu zrušením lenního svazku a rozdělením majetku mu umožnily až rakousko-uherské zákony vydané císařem Františkem Josefem I. (zákon ze 17. prosince 1862, č. 103 § 3 a zákon z 12. května 1869, č. 104). Na doporučení c. k. okresního soudu, který celou dědickou záležitost podrobně prozkoumal, c. k. dolnorakouský zemský soud rozdělení majetku v roce 1871 potvrdil.[4] Sestra Ida a její choť Alfons z Collalta a San Salvatoru obdrželi panství Staatz-Siebenhirten, Josef si z rakouského majetku ponechal menší alodiální panství Sierndorf[5] s obcemi Grafendorf (nyní součást obce Stockerau), Spillern, Hinterzögersdorf (nyní Unterzögersdorf součást obce Stockerau), Zissersdorf, Hatzenbach, Kleinwilfersdorf a dvůr Wiesen (nyní součásti obce Leitzersdorf).[6]

Poté, co se Josefovi podařilo vyrovnat dluhy váznoucí především na Opočně, přistoupil k další velké transakci a v roce 1879 koupil za více než tři milióny zlatých panství Zbiroh s hrady Točník a Žebrák. Celková rozloha jeho velkostatků v Čechách tak dosáhla téměř 60 000 hektarů půdy a po krumlovské větvi Schwarzenbergů byl druhým největším majitelem pozemků.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1841 se ve Vídni oženil s baronkou Marií Terezií Lebzelternovou (1818–1900), c. k. palácovou dámou. Měli spolu čtyři děti. Starší syn Hieronymus (1842–1881) jako otcův dědic užíval titul hraběte z Mansfeldu, zemřel ale předčasně, dědicem majetku se později stal vnuk Josef (1866–1957).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 270
  2. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy, Praha, 1989; s. 346–347
  3. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 60
  4. Franz Offenhuber: Der österreichische Grundbuchbeamte, seine Arbeiten mit Rücksicht auf das Landtafel- und Lehenwesen (etc.), 2. Aufl., Manz, 1880, s. 278-285.
  5. ANNO, Wiener Zeitung, 1867-01-05, Seite 2. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2021-09-28]. Dostupné online. 
  6. Carl von Gochnat: Niederösterreichischer Dominien-Schematismus für das Jahr 1848. Ein Handbuch des ganzen Personalstandes von den sämmtlichen Dominien in Oesterreich unter der Ens, s. 152.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]