Collaltové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Erb rodu (1831)
Hrad Collalto v Itálii (Susegana)

Páni z Collalto et San Salvatore (zkráceně Collaltové) (česky z Collalta a San Salvatoru) je starý langobardský rod původem ze severní Itálie. Rod Collaltů patří mezi nejstarší evropské šlechtické rody s kořeny v 10. století. Roku 1191 získali hrady s panstvími Collalto a San Salvatore, podle kterých nesli následně rodové jméno.[1] Moravskou větev založil vojevůdce a diplomat Rombald XIII. (1575–1630), který sloužil Ferdinandu II. Štýrskému (1578–1637). Během třicetileté války se účastnil řady bitev. Mezi ty nejúspěšnější patří bitva o dobytí Mantovy. Za jeho zásluhy mu byl císařem udělen řád zlatého rouna. V roce 1623 se mu podařilo výhodně zakoupit konfiskát po Zdeňkovi z Waldsteina († 1623) – moravské panství Brtnici u Jihlavy.[2] Rombald XIII. obohatil své majetky za krátkou dobu o Rudolec a Černou.[3] O značné rozšíření collaltovského majetku se zasloužil Thomas Vinciguerra. Majetek rodu Collaltů se v roce 1945 rozprostíral přes pět okresů – v okrese Jihlava (v obcích: Brtnice, Hrutov, Brodce, Jestřebí, Kněžice, Uhřínovice, Příseka, Panská Lhota, Arnolec), v okrese Třebíč (v obcích: Opatov a Okříšky), v okrese Nové Město na Moravě (v obcích: Bohdalov, Rudolec, Chroustov), v okrese Velké Meziříčí (v obci Černá) a v okrese Moravské Budějovice (v obci Uherčice).[4] Další rodové větve a generace žijí v Itálii a Německu.[5]

Moravská větev[editovat | editovat zdroj]

Hrabě Rambold XIII. Collalto et San Salvatore 1625

Prvním z Collaltů, který se na Moravě v Brtnici usadil, byl Rombaldo XIII., od roku 1617 ženatý s Blankou Polyxenou z Thurnu a Valsassiny. Ten se pustil do přestavby zámeckého kostela. Po jeho smrti v roce 1630 v Churu (ve Švýcarsku) panství spravovala vdova Blanka Polyxena s poručníkem Michalem Adolfem z Althanu a to až do její smrti na přelomu let 1646/1647, aby se jej následně ujal Rombaldův již dospělý syn Claudius III. Ten byl ženatý s Marií Isabelou z Gonzagu a nechal přestavět zničený zámek na nové reprezentativní sídlo. Po Claudiově smrti v roce 1661 vše zdědil jeho mladší bratr Antonín František, jenž nechal na návrší naproti zámku vybudovat kapli Panny Marie Pomocné (16721673). Antonín František byl celkem třikrát ženat – s Marií Terezií de Portia, Marií Maxmiliánou Sinzendorfovou z Althanu a Marií Annou von Strattmann – a po jeho smrti v roce 1696 vše připadlo jeho nejstaršímu synovi z druhého manželství, Leopoldu Adolfu Rombaldovi. Ten byl ovšem již v roce 1707 v souboji s Augustem Jáchymem Sinzendorfem zabit a panství se na rok ujal administrátor Karel Ludvík z Rogendorfu.

V roce 1709 připadly veškeré majetky mladší z italských větví, která se posléze také usadila na Brtnici. Prvním z nich byl Antonín Rombaldo I., syn Vinciguerry V. Ten sem přijel jako čerstvý ženáč, neboť si v roce 1708 vzal Marii Eleonoru ze Stahrembergu. Brtnici nechal vyzdobit sochami od Davida Liparta a zámek pak obrazy Karla Františka Teppera. V roce 1715 postihl město mor. V roce 1723 Brtnici navštívil při příležitosti korunovační cesty na českého krále římský císař Karel VI.[6] Antonín Rombaldo zemřel v roce 1740 a majetek zdědil jeho syn Tomáš Vinciguerra VI., ženatý s Antonií Josefou Monte Santa de Silva. Po jeho smrti v roce 1768 zdědil majetky jeho syn Jan Nepomuk, který ovšem zemřel již o 4 roky později bezdětný. Vše tedy připadlo jeho strýci Františku Augustinovi, jenž si vzal za manželku svou neteř Cecilii.

Toto manželství zůstalo bezdětné a tak po smrti Františka Augustina v roce 1779 se pokračovatelem brtnické větve rodu stal Antonín Octavián z mladší italské větve. Ten se oženil s Laurou Nani z Benátek a v roce 1793 zdejší majetky zdědil jejich syn Eduard III., od roku 1782 ženatý s Cecilií de Gradenigo. Eduard se v roce 1822 dočkal povýšení do knížecího stavu. V roce 1833 se do čela této větve dostal jeho syn Antonín Octavián Jan, jehož manželkou byla od roku 1810 Karolína Apponyi. Za něj také proběhla v roce 1842 klasicistní přestavba brtnického zámku. V roce 1854 vše zdědil Eduard IV. Alfons (manželka Karolína Marie Apponyi mladší), který kromě syna Emanuela zplodil s komornou Františkou Flesarovou levobočka Mořice Flesara - Collalto et San Salvadore[7]. V roce 1862 Eduardův legitimní syn Emanuel Josef Antonín přebírá panství, zkrátka nepřichází však ani levoboček Mořic. Emanuelovo manželství s Irmou Büttnerovou z Vídně však zůstalo bezdětné a jeho smrtí v roce 1924 vymírá jedna z mladších italských větví Collaltů (levoboček Mořic umírá o pět let později v roce 1929, pochován je v Bohdalově).

Pokračovatel brtnické větve se tak stal potomek Eduardova bratra Alfonse Manfred, do té doby žijící v Itálii. Do Brtnice přišel spolu se svou manželkou, princeznou Teklou Ysenburg-Büdingen. V roce 1940 Manfred zemřel a posledním členem brtnické větve, která zde žila, se stal Octavián Rombaldo, ženatý s princeznou Marií Kamilou Windischgrätz. V roce 1945 mu byl veškerý majetek na území tehdejšího Československa zkonfiskován a členové rodu se v roce 1947 vrátili na své staré rodové sídlo Castello di San Salvadore, které se nachází u města Susegana, blízko Trevisa, na sever od Benátek.


Uherčické panství[editovat | editovat zdroj]

Uherčické panství vlastnili Collaltové téměř 180 let.[8] Thomas Viciguerra Collalto koupil uherčické panství za 300 000 zlatých rýnských a připojil ho k fideikomisním majetkům Collaltů v Brtnici, Černé a Rudolci.[9] Na Uherčicích se vystřídalo devět příslušníků rodu.[10]

Roku 1862 zdědil panství Emanuel Collalto et San Salvatore (1854–1924). I když nejprve řídila panství jeho poručnice matka Karolína. Emanuel se na zámku v Uherčicích nezdržoval, hodně cestoval a užíval si aristokratického života. To pravděpodobně také způsobilo vyčerpání jeho jmění, ale i zadlužení. Zbytek života strávil v ústraní. Uherčice mu poskytovaly pouze radovánky z honů. V obecní kronice se uvádí, že svoji povahu zdědil po svém otci, byl humanitní, avšak s lidem se nestýkal, veškerou moc předal úřednictvu, sám mimo honu nejevil zájem o hospodářství.[11] Kníže Emanuel Collalto zemřel ve věku 70 let (1924). S ním také vymřela přímá větev rodu.

Panství zdědil člen mladší větve rodu Manfred Collalto et San Salvatore (1870–1945), za jehož držení došlo po vzniku Československa k pozemkové reformě, po jejímž ukončení musel Manfred na značně umenšeném majetku provádět úsporná opatření. Manfred Collalto byl sice italského původu, ale němčinu užíval i v privátním rodinném životě. Obecní kronika se zmiňuje, že byl velmi nedůvěřivý ku všem, následkem toho byl všudepřítomen a veškeré záležitosti sám řídil.[12] Kníže Manfred zemřel v roce 1945 a v důsledku pohnutých událostí nebyl převezen do rodinné hrobky v Brtnici. Jeho ostatky byly uloženy na místním hřbitově ve Vratěníně.

Posledním majitelem panství se stal jeho syn Oktavián Collalto et San Salvatore (1906–1973). Právě za Oktáviánova působení proběhla na Uherčickém panství konfiskace veškerého collaltovského majetku na československém území podle tzv. Benešových dekretů.[10]

Konfiskace majetku[editovat | editovat zdroj]

Konfiskace majetku Oktaviána Collalto et San Salvatore probíhala na základě vyhlášky Okresního národního výboru (ONV) v Jihlavě ze dne 11. července 1945, jejíž právní podklad tvořil dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.[13] Vzhledem k tomu, že dekret zahrnoval pouze osoby německé a maďarské národnosti, Oktavián Collalto se jako Ital, na kterého se konfiskace nevztahoval, odvolal. Stížnost zaslal k Zemskému národnímu výboru (ZNV) v Brně a ten konfiskační vyhlášku zrušil. V závěrečném usnesení ale výbor Oktaviána Collalta označil za italského fašistu.[14] Okresní národní výbor (ONV) v Jihlavě (místo správy collaltovského majetku) vydal novou konfiskační vyhlášku,[15] která byla zveřejněna nejen ve Velkém Meziříčí, Moravských Budějovicích, Třebíči a Novém Městě na Moravě, ale také ve všech obcích, kde měl rod Collaltů majetek.[16] Veškerý majetek byl zkonfiskován s okamžitou platností a bez náhrady.[17]

Předání majetku do národní správy[editovat | editovat zdroj]

Podle přípravné zprávy ze dne 6. dubna 1946 spadaly pod centrální ředitelství v Brtnici: Lesní úřad v Brtnici, Lesní správa v Německém Rudolci, Hospodářská správa v Brtnici, Hospodářská správa v Okříškách, Správa rybnikářství a Správa velkostatku v Uherčicích s výrobnou generátorového dříví a cihelnou v Okřiškách, s pivovarem v Brtnici, s vápenkou a lihovarem v Uherčicích. O příděl uherčického velkostatku s výměrou kolem 55 ha se ucházely Státní lesy a statky (SLS) a místní drobní zemědělci.[18] Lesní majetek 24. května 1946 obdržely Státní lesy a statky, zaměstnanci velkostatku měli prozatím zůstat na svých pracovních místech.[19] Majetek pod národním správcem vrchním lesním radou Ing. Stanislavem Krupicou byl rozdělen na část brtnickou a část uherčickou (hospodářský správce v Uherčicích Stanislav Jaš).

Odvolání Oktaviána Collalta[editovat | editovat zdroj]

Oktavián Collalto et San Salvatore se za pomoci JUDr. Jana Krčala odvolal a uváděl, že nebyl ani Němec ani Maďar. Také vyzdvihl fakt, že v konfiskační vyhlášce chyběl skutkový předpoklad pro to, aby byl označen zrádcem nebo nepřítelem Čs. republiky. ZNV 7. ledna 1946 rozhodl znovu a tentokrát prohlásil Oktaviána Collalta za osobu spadající pod ustanovení §3 odst. 1 dekretu č. 12/45 Sb. Zemský národní výbor Oktaviána Collalta obvinil z účasti na fašistické vládě, z užívání německého jazyka, v jehož důsledku byl místním obyvatelstvem považován za Němce. Dále ho vinil z aktivní a záměrné pomoci německým okupantům. Collaltova argumentace v odvolání spočívala ve faktu, že „původní fašistická strana dopomohla ke svržení Mussoliniho vlády a hlavně tato problematika představovala otázku italskou, jíž se mělo zabývat ministerstvo vnitra, ne však ZNV”. Používání německého jazyka považoval za irelevantní. Oktavián na svoji obhajobu uvedl, „že přispíval na sbírky pro německé dobročinné účely, které z něho byly vymáhány či spíš vydírány.” Poukazoval na skutečnost, že „se snažil chránit svůj majetek, aby jej ubránil před plundrováním.[20] Také uvedl, že „přispíval pouze na dobročinné účely”, „po rozpuštění Junáka v Brtnici poskytl k dispozici finanční prostředky ve výši 100 000 Kčs pro pokračování organizace”, „zaopatřoval rodinné příslušníky perzekvovaných osob” a že „byl německými úřady označen za nespolehlivou osobu”.[21]

Zemědělští a lesní zaměstnanci velkostatku Brtnice, Uherčice a Německý Rudolec v prohlášení ze dne 16. února 1946 uvedli na obranu knížete Oktaviána Collalta et San Salvatore:

„...kníže Oktavián Collalto měl vždy plné pochopení pro sociální poměry svých zaměstnanců, bez rozdílu, zda to byl dělník neb úředník. Byl proti přijímání německých zaměstnanců, při zatčení svého zaměstnance gestapem podporoval rodinu dotyčného a snažil se zakročit ve prospěch postiženého,...že když kníže Collalto přispíval na německé sociální účely, nečinil tak dobrovolně. Podporoval partyzány na svém území, když mohl. Jeho rodina nikdy nebyla občany považována za Němce, ale za Italy s pozitivním vztahem k českým zemím a českému obyvatelstvu a že jim „není známo, že by majitel (kníže Oktavián) byl zrádcem a nepřítelem českého národa.“

— Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945–1979[10]

Podle vyjádření ministerstva zemědělství měla být konfiskace odložena a majetek měl být sepsán pro lepší zachování stavu jeho majetku.[22] Vzhledem k tomu, že Ing. Stanislav Krupica dne 3. dubna 1947 zemřel, ustanovil ZNV v Brně 22. dubna 1947 nového národního správce vrchního lesního radu pana Františka Stejskala.[23]

Dne 12. května 1947 ZNV „rozhodl, že Oktavián Collalto et San Salvatore, vlastník velkostatku Brtnice, okr. Jihlava, spadá pod ustanovení §u 3 odst. 1 dekretu č. 12/45 Sb.[24][25] Následovalo další odvolání, na které reagovala 12. srpna 1949 rada Krajského národního výboru v Jihlavě zrušením národní správy a František Stejskal byl odvolán. Nepřidělené části majetku převzal Národní pozemkový fond.[26] Zámecký inventář z Uherčic (kromě inventáře Národní kulturní komise a inventáře pro aukční prodej) byl předán národnímu podniku Antikva a část odkoupil Čs. státní statek za 88 000 Kčs.[10]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Županič, Jan – Fiala, Milan – Stellner, František: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001.
  2. Mašek, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílého Hory do současnosti. Díl I. A-M. Praha 2008–2010, s. 145.
  3. Bůžek, Václav – Král, Pavel: Paměť urozenosti. Praha 2007, s. 46.
  4. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20.
  5. Průvodcovský text. Národní památkový ústav.
  6. VÁCHA, Štěpán; A, kol. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. 1. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2009. 528 s. 
  7. FLESAR, Václav. Kořeny věků. Jimramov: Václav Flesar, 2015. 
  8. Kacetl Jiří, Lazárek Petr, Molík David: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí slovem, Znojmo
  9. Písařík, Boleslav: Zámek Uherčice. Brno 1973. Diplomová práce. Univerzita J.E. Purkyně v Brně, Filozofická fakulta, katedra dějin umění a muzikologie.
  10. a b c d Krejčová Monika: Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945–1979, Brno 2013
  11. Obecní kronika obce Uherčice, s. 19.
  12. Obecní kronika obce Uherčice, s. 32.
  13. Dekret ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.
  14. Dle rozhodnutí Rady ZNV ze dne 19. 12. 1945.
  15. Konfiskační vyhláška č. A-386/46-X ze dne 20. února 1946.
  16. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, Přípravná zpráva.
  17. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, ONV čj. A-386/46-10.
  18. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, Přípravná zpráva z 6. 4. 1946.
  19. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, Zápis z 24. 5. 1946.
  20. MZA, fond Ústřední správa Collaltů Brtnice, kart. 398., Vyhlášku ONV čj. B-466-VIII., Podle ZNV Brno čj. 10.625-VIII/28-45., Rozhodnutí ZNV Brno čj. 10.625-VIII/28-45.
  21. SOA Jihlava, fond Brtnice – konfiskát Collalto, inv. č. 19, kart. 5, odvolání do vyhlášky ONV ve Velkém Meziříčí.
  22. MZA, fond Rodinný archiv Collaltů Brtnice, inv. č. 398, kart. 318, Dopis ze 17. 10. 1946.
  23. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, ZNV čj. 10.229-VII-46.
  24. Rozhodnutí ZNV Brno čj. 10955/44-47.
  25. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, Ministerstvo zemědělství 51.676/48-IX/Z-11.
  26. SOA Znojmo, fond Zámek Uherčice, kart. 29, Zpráva z 1. 12. 1949.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bůžek, Václav – Král, Pavel: Paměť urozenosti. Praha 2007.
  • Fabiánová, Bohdana: Uherčice. Příběh zámku na hranici. Brno 2004.
  • Mašek, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílého Hory do současnosti. Díl I. A-M. Praha 2008–2010.
  • Štěpánová, Eva: Krátkých 14 let v dlouhé historii zámku v Uherčicích (přednáška). Moravská galerie 2009.
  • Uherčice 1312–2012. Uherčice 2012.
  • Županič, Jan – Fiala, Milan – Stellner, František: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001.

Diplomové práce[editovat | editovat zdroj]

  • Zuzana Brunová: Hrady a zámky jako objekty památkové péče v letech 1945–1989. Brno 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, historický ústav.
  • Písařík, Boleslav: Zámek Uherčice. Brno 1973. Diplomová práce. Univerzita J.E. Purkyně v Brně, Filozofická fakulta, katedra dějin umění a muzikologie.
  • Genealogisches Handbuch des Adels, fürstliche Häuser, Bd. 3, C.A Starke Verlag, Limburg a. d. Lahn 1953 (německy)
  • Franz Gall: „Österreichische Wappenkunde“, Handbuch der Wappenwissenschaft, Verlag Böhlau, Wien-Köln-Weimar 1977, ISBN 3205053524, 9783205053521 (německy)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]