Vratěnín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vratěnín

Náves s kostelem svatého Jakuba Většího
Znak obce VratěnínVlajka obce Vratěnín
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0647 595110
Kraj (NUTS 3) Jihomoravský (CZ064)
Okres (LAU 1) Znojmo (CZ0647)
Obec s rozšířenou působností Znojmo
Pověřená obec Vranov nad Dyjí
Historická země Morava
Katastrální území Vratěnín
Katastrální výměra 14,72 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 307 (2017)[1] (e)
Nadmořská výška 468 m n. m.
PSČ 671 07
Zákl. sídelní jednotky 1
Části obce 1
Katastrální území 1
Adresa obecního úřadu Vratěnín 88
67107 Uherčice u Znojma
Starosta Martin Kincl
Oficiální web: vratenin.cz
Email: vratenin@volny.cz
Vratěnín
Vratěnín
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Vratěnín (německy Fratting[2]) se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský na státní hranici s Rakouskem a hraničním přechodu Vratěnín / Drossendorf. Na východě sousedí s Uherčicemi, na severu s Mešovicemi, na rakouské straně ze západu s obcí Schaditz a z jihu s Oberthürnau. Žije zde 307[3] obyvatel.

Uspořádání obce a až do roku 1945 mluvený „Ui“ dialekt (bavorsko-rakouský) poukazuje na osídlení bavorskými německými kmeny kolem roku 1050, ale především na německou kolonizaci z jihovýchodu ve 12/13. století. Vratěnín je poprvé zmiňován v roce 1251 Wichardem de Tyrna jako ecclesia Wratingen, kdy se stal součástí premonstrátského kláštera v Gerasu, pod který spadal až do konce druhé světové války. V roce 1325 obdržela ves od Jana Lucemburského městská práva, která byla při nástupu nových zeměpánů pravidelně obnovována. V roce 1498 přibylo ke starým výsadám ještě právo výročního trhu.

Za Krajířů z Krajku městečko získalo oprávnění uzavírat manželské smlouvy a právo vlastního soudu. Vratěnínem vedla císařská silnice z Vídně do Prahy. Přepřahovací poštovní budova s ubytováním a hostincem byla v roce 1723 povýšena na hlavní poštovní stanici. Městečko ztratilo na svém významu po odklonění nové císařské cesty přes Znojmo na Moravské Budějovice. Neblahý vliv pro rozvoj města mělo i rozhodnutí císaře Josefa II. o zrušení zdejšího kláštera. Po první světové válce připadla obec s převahou německého obyvatelstva k Československu, což vedlo později ke značnému národnostnímu napětí, které vyústilo po Mnichovu připojením obce k Německu. Po skončení druhé světové války patřila obec mezi první obce s vysídleným německým obyvatelstvem v nově zřízeném Československu.

Po nastolení diktatury komunistické strany, násilné kolektivizaci zemědělství a vybudování železné opony byla obec vedena jako zániková se stavební uzávěrou. Důsledkem bylo zrušení zdravotního střediska a později i školy. Obrat ve vývoji vsi nastal až po sametové revoluci a zrušení zakázaného a hraničního pásma i následném znovuotevření hraničního přechodu do Rakouska. V roce 1995 obdržela obec modrou stuhu za rozvoj společenského života a v roce 1996 titul Vesnice roku. Urbanistické jádro, lidová venkovská architektura a několik zachovalých kulturních památek vedlo v roce 1995 na podkladě vyhlášky ministerstva kultury k prohlášení obce vesnickou památkovou zónou. V roce 2014 získala obec i starosta obce v krajském kole Vesnice roku další ocenění.[4]

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Katastrální území Vratěnína se rozprostírá na jihozápadním okraji okresu Znojmo, od jehož okresního města je obec vzdálena 45 km a na půli této trasy leží i městys Vranov nad Dyjí. Území Vranovska tvoří spolu s Vratěnínem jednadvacet obcí rozprostřených kolem Vranovské přehrady. Z jihu kopíruje katatr obce hranici s Rakouskem, čímž na jihovýchodě území zasahuje do chráněných meandrů řeky Dyje – do Národního parku Podyjí. Malebnost okolní krajiny prostoupené lesy, polnostmi a rybníky dokresluje na české straně zřícenina hradu Frejštejn, zámek Uherčice, hrad Bítov, zřícenina hradu Cornštejn, zámek Vranov nad Dyjí a na rakouské hrad Hardegg, zámek Drosendorf, hrad Raabs a premonstrátský klášter v Gerasu. Vratěnín je vnímán i jako vstupní brána do jindřichohradeckého okresu, kde se nachází 22 km vzdálený městys Slavoniceměstská památková rezervace. Ze severu zasahuje do vranovské oblasti výspa třebíčského okresu 16 km vzdálený městys Jemnice, bývalé středověké královské a hornické město.

Rancířov

Mešovice

Uherčice

Schaditz

větrná růžice

Podhradí nad Dyjí

Rabesreith

Oberthürnau

Stálky

Etymologie a heraldika[editovat | editovat zdroj]

Názvy obce[editovat | editovat zdroj]

Na darovací listině premonstrátům v Gerasu nazývá Wichardus de Tyrna roku 1251 obec ecclesia Wratingen. Němci jí říkali Fratting a moravský název zněl Wrateny, objevují se i tvary Wratenin či Frattern. Název pravděpodobně pochází ze jména lokátora.[5] Založení vsi podle německého práva dokládají názvy tratí jako například Liess, Loos, Hofließ, Baumließ (vylosovaná půda),[pozn. 1][pozn. 2] ale také vlastní půdorys a historické jádro obce. V názvech tratí se také dochovala památka na nářečí bavorských osadníků a až do roku 1945 mluvený „ui” dialekt německých Jihomoravanů.[6][7]

Názvy tratí[editovat | editovat zdroj]

Po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 upadly německé názvy tratí v zapomnění. Novým osídlencům z českého a moravského území názvy v krajině jednak nic neříkaly, ale hlavně se do utváření nových pomístních názvů promítla poválečná nenávist ke všemu německému, živená hlavně totalitní vládou a politikou KSČ a tehdejšího Sovětského svazu.[8] Do roku 1945 používalo původní obyvatelstvo pomístní jména – Schanowitz, Scheibließ, Langließ, Türkitz, Steinviertel, Tiebsgraben (Diebsgraben), Rabotacker, Galgenberg, Rauchenwarth, Liess, Loos, Hofließ, Baumließ, Ferngrad, Ober Vornhart, Unter Vornhart, Hartgraben, Neureith, Goldbrunn, Mühlweg, Zwischenwegacker, Zuließ, Königreith.[9] Po roce 1945 pracovali hlavní představitelé obce na tvorbě nového označení honů – U celnice, Paseky, U královy studánky, Zlatá studánka, Vratěnínská, Na dlouhých, Michalkovo, U vepřína, Smýkalovo, Šanovice, U hluboké, Pod donátem, U Rancířova, Pod silnicí, Mokré vrchy, Sahara, U nového dvora, U kola, Na daleké, U Ludně.[10]

Pečeť a znak[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1646 signovala obec vlastní pečetí. Jméno obce se nacházelo v hořením oblouku barokního štítu a pečetní pole zdobily tři okvětní lístky růží. Přímo uprostřed se vyjímala iniciála „F” (=Fratting).[11] Erbovní privilegium nebylo Vratěnínu sice králem Janem Lucemburským v roce 1325 při povýšení na město uděleno, ale Wolný Gregor ve svém díle uvádí, že obec používala erb s českým lvem.[12] Starosta Vratěnína Martin Kincl obdržel v roce 1997 dekret o udělení obecního znaku a praporu. Na zeleném štítě se nachází zlatý jednoocasý napravo obrácený korunový lev s červenou zbrojí držící v pravé tlapě stříbrný meč. V červených rozích štítu jsou umístěny dvě náústky k sobě obrácené stříbrné poštovní trubky se zlatými šňůrami a kováním. Nový znak vychází z rodového erbu Berchtoldů, kteří v polovině 17. stol. Vratěnín vlastnili.[13]

Přírodní podmínky[editovat | editovat zdroj]

Vegetace[editovat | editovat zdroj]

Krajina je z velké části dlouhodobě zemědělsky obhospodařována. Zemědělské plochy se rozkládají na 1 092 ha. Ekologickou rovnováhu přírody narušily scelené lány orné půdy na 1 057 ha a likvidace rozptýlené dřevinné vegetace. Většina trvalých travních porostů v nivách byla rozorána. Území je postiženo větrnou i vodní erozí. V pohraničním pásmu byla za totalitního režimu KSČ vědomě zlikvidována veškerá dřevinná vegetace, kterou se nepodařilo dosud obnovit. Lesy o výměře 292 ha se vyskytují v údolí Dyje a na severním okraji katastru. Jsou tvořeny smrky a borovicemi, ale i malými lesíky původního dubu a habru. Zvláště přirozené a typické lesní porosty se nachází na svazích chráněného údolí řeky Dyje. Nivní lesíky mají docela přirozenou skladbu topolů, vrb a olší.[14]

Horniny a půdy[editovat | editovat zdroj]

Geomorfologicky se katastrální území rozprostírá na Uherčické pahorkatině, která se řadí do provincie České vysočiny, celku Jevišovické pahorkatiny a podcelku Bítovské pahorkatiny. Území obce tvoří po většinou nevysoká pahorkatina a poměrně plochá údolí, která se prohlubují a zařezávají směrem k údolí Dyje. V jižní části katastru, kde je reliéf plochý, se jedná hlavně o vápnité spraše. Naopak v severní a východní části převažují kyselé horniny – biotické pararuly a ortoruly, které doplňují amfibolity a krystalické vápence. Silné zastoupení mají většinou erodované černozemě, několik ploch hnědozemě s ostrůvky hnědozemních černozemí, luvizemě, typické kambizemě, rendziny a pararendziny. V nivách jsou zastoupeny půdy glejové fluvizemě nebo splachové hlinité sedimenty, občas hnědozemě.[14]

Vodstvo a podnebí[editovat | editovat zdroj]

Celé území odvodňuje Vratěnínský potok s několika bezejmennými potůčky. Vzhledem k tomu, že všechny vodní toky byly za minulého režimu zregulovány, chybí na březích porosty nebo jsou značně řídké. Řeka Dyje zasahuje do katastru na hranici s k. ú. obce Stálky. Vratěnínský potok se vlévá se do říčky Blatnice u obce Uherčice, kde kopíruje hranici katastru. Na území se nalézá vodní plocha Vratěnínského rybníka a bezejmenného rybníka na jednom z přítoků Vratěnínského potoka. Malá vodní nádrž vytváří centrum obecní návsi a další se nachází v lese v blízkosti územní hranice obce Mešovice. Celkově je povodí Vratěnínského potoka málo vodné. Za nejvodnatější měsíce je považován měsíc únor a březen. Vratěnín leží v mírně teplé a suché klimatické oblasti (T9) s teplým jarem a podzimem, taktéž suchou a teplou zimou. Z části je ovlivněna teplou klimatickou oblastí T2. K inverzím dochází především v údolích a na náhorních plošinách je klima hodně větrné.[14]

Nejstarší historie[editovat | editovat zdroj]

Premonstrátský klášter v Gerasu (Jeruši) byl založen v roce 1153 Ekbertem a Ulrichem z Perneka a osazen mnichy z dceřiného kláštera Želiv. Klášter byl z části vystavěn na starém slovanském pohřebišti a jeho název pochází ze slovanského jméno Jeroš. Po vymření hrabat z Perneggu připadl klášter pod diecézi pasovskou, u které zůstal až do vlády císaře Josefa II, kdy byl přiřazen diecézi v St. Pöltenu. V roce 1251 byl vratěnínským plebánem Konrád, který svědčil i na darovací listině vdovy Wulfhildy. Fara byla od počátku obsazována mnichy z Gerasu. V roce 1303 je zmíněn další vratěnínský plebán Dluhomil svědčící na darovací listině opata z Gerasu, který věnoval faře ve Vratěníně ves Spetice

Území po obou stranách dnešní hranice mezi Českou republikou a Rakouskem bylo v roce 1188 přenecháno biskupem z Pasova Theobaldem hrabětem z Bergu s petičním právem nad třemi kostely vsí Waltchirchen (Waldkirchen an der Thaya), Chirchperch (Niklasberg an der Thaya) a Fistriz (Nová Bystřice)“ Wichardu z Wichartslagu z rodu Kueringů. Kuenringové ze Zöbingu-Weikertschlagu byli ministeriálové hrabat z Perneggu-Drossendorfu. Jejich úkolem bylo podporovat misijní práci a získávání půdy západním a severním směrem. Prvním krokem mělo být nejprve zřízení farního kostela na předkřesťanských oltářních místech. Klášteru v Gerasu a ženskému v Perneggu byla svěřena oblast jistého kněze Bertholda, jehož farnost sahala od vsi Rappolz přes Weikertschlag až ke Grossau. V roce 1251 přibylo území farnosti Wratingen (Vratěnín) darované Wichardem z Tyrnau,[15] pravděpodobně rodinným pokračovatelem kuerindské kolonizace.[16][17][18]

Páni z Trnavy[editovat | editovat zdroj]

Páni z Trnavy, ministeriálové hrabat z Perneku, si vybudovali nad vsí Dolní Trnávka (Unter-Thürnau) hradní sídlo. Z hradu jednak střežili brod přes Dyji na zemské stezce z Dolních Rakous přes jihozápadní Moravu do jihovýchodních Čech, ale také od 1. poloviny 12. století kolonizovali v Podyjí.[pozn. 3] Wernhard de Trnowa si od moravského markraběte Vladislava Jindřicha (1192–1222) vysloužil právo kolonizovat na sever od rodového hradu moravské území při rakouské hranici a oblast na jih od Jemnice.[19] Heilwida, sestra či blízká Wernhardova příbuzná, se za markraběte Vladislava Jindřicha provdala. Během vlády krále Přemysla Otakara II. (1247–1278) posílilo postavení Vikarta z Trnavy. Jeho statky se rozkládaly nejen na rakouském, ale i českém a moravském území. Připomínán je také jako purkrabí znojemský a vranovský, mincmistr vídeňský. Ve Vratěníně si vybudovali páni z Trnavy tvrz a psali se s přídomkem na Vratěníně (německy Herren von Thürnau zu Fratting).[20][pozn. 4][21][pozn. 5][22] Hrad Thyrnu pak držel bratranec Wernhard, který vystavěl své sídlo na Budči u Jemnice.[23] Ves Vratěnín je sice poprvé písemně zmíněna ve spojení s patronací premonstrátům v Gerasu v roce 1251, ale pravděpodobně byl kostel založen mnohem dříve, při stavbě nového kostela v roce 1771–1773 byl nalezen základní kámen datovaný letopočtem 1115.[24][pozn. 6][25]

Povýšení na městečko[editovat | editovat zdroj]

Panství pánů z Trnavy přešlo s částí moravských statků na začátku 13. století do rukou Habsburků, kteří jej propůjčili pánům z Klingenberka. Jan (Johann) z Klingenberku vlastnil v roce 1319 Mladoňovice u Jemnice, ale doložené jsou i městečko Vratěnín, popluží v Lubenci a Sonovci, ves Rancířov, v Mešovicích dědiny platné, v Lubnici (Hafnerluden) dvůr s dědinami platnými, v Kostníkách dědiny platné a dvě dvořiště.[26] Povýšení vsi na městečko králem Janem Lucemburským v roce 1325 připomíná kopec zvaný Galgenberg využívaný k výkonu vyššího (hrdelního) soudu.[27] Klingenberky vystřídali páni z Waldsee a Drozdovic. Roku 1348 udělil král Karel IV. moravské léno Vratěnín Jindřichu z Waldsee. V tomto roce zde byla zřízena celnice a poštovní přepřahací stanice. Po krátkém drozdovickém „intermezzu” Mikuláše Pillunga z Jilkova se stal na Drozdovicích (Drosendorfu) hejtmanem Konrád II. Krajíř z Krajku a Landštejna, manžel Pillungovy dcery. Za věrné služby králi Zikmundovi a jeho zeti vévodovi a markraběti Abrechtovi V. získal zemské úřady v Korutanech a později post hofmistra krále Fridricha III.[pozn. 7][28] Krajířové se usadili v roce 1422 také na jižní Moravě, kdy od krále Zikmunda dostali zástavou Frejštejn a v roce 1423 potvrdil král Lipoltovi z Krajku i Vratěnín. Při té příležitosti obnovil udělení městského práva. Po smrti Leopolda z Krajku, pána na Landštejně, Bystřici a Frejštejně se v roce 1433 velmi sporadicky objevuje v pramenech jeho bratr Jan z Krajku. V roce 1444 je titulován jako nejvyšší stolník korutanský a hejtman v Drosendorfu.[29] Na všech listinách používal Jan nejen predikát „z Krajku“ a „z Frejštejna“, ale někdy i „z Vratěnína“.[30]

Krajířové z Krajku[editovat | editovat zdroj]

Majetky na Moravě převzal Wolfgang z Krajku a v roce 1465 k nim přibyl hrad Cornštejn.[31] Do zemských desk zapsaná majetková změna v roce 1466 zahrnovala vesnice: Kunějov, Purštal (Hradiště), Lhota, Peršlák (Nový Vojířov), Albeř, Žišpachy (Blato), Waysmpoch (Bílá), Kalprun (Kaproun), Artolč (Artoleč), Minišlog (zaniklá ves Mnich), Cizkrajov, Vratěnín, Mladoňovice, Štálek (Stálky), Krajzink (Křeslík), Franštýn (Podhradí nad Dyjí), Chrlopy (Korolupy), Rancieřov (Rancířov), Teufmpoch (Hluboká), Šatice (Schaditz), Kostníky, Staré Město (Staré Město pod Landštejnem), Košťálkov (ves zanikla), Peršláček (Podlesí), Dobrotín, Kuní (ves zanikla), Penharec (Pernarec), Bečlov (Veclov), Ebrgeř (Dobrohoř), Dětrajch (Dětřiš), Košlák (ves zanikla), Valtinov, Vitňov (Vitíněves), Limbach (Schweiggers u Zwettlu).[32] Za účelem sepsání dědičného majetku nechal Wolfgang v roce 1487 sepsat urbář krajířovského panství.[33] Vladislav II. potvrdil synům Lipoltovi a Jindřichovi v roce 1493 držbu dědictví a v roce 1498 po převodu majetku obnovil znovu městská privilegia, ke kterým přidal právo výročního trhu. K Cornštejnu, který Wolfgang v závěti Leopoldovi a Jindřichovi přidělil, náležela území: zbořený hrad Franštýn (Frejštejn), městečko Vratěnín, Mladoňovice (Mladoňovice), Štálek (Stálky), Krajzink (zaniklá ves Křeslík), Franštýn (Podhradí nad Dyjí), Chrlopy (Korolupy), Uherčice, Mešovice, Rancieřov (Rancířov), Teufmpoch (Hluboká), Šatice (Schaditz), Kostníky.[34]

Při převzetí dědičného majetku stával ve Vratěníně panský dvůr se dvěma plužinami.[35] Jindřich přesídlil později na Dačice. Lipolt zastával pozici nejvyššího zemského sudího a zemřel někdy kolem roku 1515–1516. Jindřich se ujal panství na Cornštějně, které předal v roce 1524 synovi mladému Volfovi. Až do roku 1526 se psali oba s predikátem „z Cornštějna”. Po té Volf pravděpodobně přesídlil na vybudovanou tvrz ve Vratěníně, kdy se až do roku 1532 píše s přídomkem „z Vratěnína”. Bratři Wolf ml., Lipolt a Johann spravovali k hradu patřící statky nejprve tedy z Vratěnína. V roce 1534 získal Volf lénem hrad Točník. Od roku 1538 až 1553 se píše podle vsi bratr Lipolt, který měl v držení i ves oslavanského kláštera Hlubokou. V roce 1540 je Johann z Krajku uváděn poprvé ve spojení s Novými Uherčicemi (Neu Ungarschitz). Krajířové tak definitivně překládají správu panství na nově budované sídlo. I když Václav držel Uherčice už po roce 1549, s výstavbou nového sídla započal až po roce 1553. V letech 1551–1552 doprovázel jako zástupce rodu Krajířů císaře Maxmilián II. na cestě do Itálie za novou španělskou manželkou. Václav z Krajku snížil poddaným robotu a povolil městu volné čepování vína za roční odvod 14 sudů vína vrchnosti ve čtyřech splátkách. Také přenechal městu výběr mýtného s ročním úrokem 4 zlatých moravských. Roku 1561 se zřekl obecní správy ve prospěch tržních měst Vratěnína a Frejštejna, dále i vesnic Stálky, Mešovice, Korolupy, Größing a Lubnice. Povolil městečku uzavírat sňatky a vést správu nad dávkami pro sirotky. Václav také nechal v městečku zřídit nižší soud pro právní neshody mezi poddanými, na kterém zasedalo po jednom zástupci z každé vesnice spadající pod jeho panství.[36]

Václav a jeho žena Johanna z Dohny prodali panství Uherčice v roce 1564 Adamovi Wolfovi Krajíři z Krajku z Joslowitz (Jaroslavice) synovi bratrance z Nové Bystřice (Neu Bistritz). Roku 1562 přešlo panství Uherčice i se vsí Vratěnín na dolnorakouského šlechtice Volfa Štrejna ze Švarcenavy. Tvrz byla přestavěna na zámeček a městečko se také nacházelo na Fabriciově a Komenského mapách. 24. června 1691 Cechovní řád pivovarů ze Znojma povolil obci čepovat pivo do vzdálenosti 5 mil.[37] O místním cechu ševců pochází písemné zprávy z konce 18. století.[38] V roce 1643 obec vyhořela a o dva roky později vypálili Švédové farní dvůr, taktéž lehlo popelem 22 domů. Požáry se opakovaly ještě v letech 1803, 1816 a 1817, které také z poloviny zničily i bývalý klášter.[39]

Collaltové[editovat | editovat zdroj]

Řehoř Tomáš Volný popsal Vratěnín v polovině 19. století následovně:

Tržní město Vratěnín leží asi půl hodiny od obce s úřední správou na rovině protnuté obchodní cestou. Má 92 domů, 559 obyvatel, z toho 263 mužů a 296 žen katolického vyznání. Jeho rozloha činí 1 823 jiter, 1 139 čtverečních sáhů polí, 78 jiter a 752 čtv. sáhů luk, 157 jiter a 929 čtv. sáhů pastvin, 151 jiter a 579 čtv. sáhů lesa. Patronátní právo farnosti patří od roku 1251 rakouskému premonstrátskému klášteru v Gerasu. Ten také farnost svými řádovými bratry osazuje. Kostel zasvěcený svatému Jakubu Většímu se třemi oltáři a nástěnnými freskami od vídeňského akademického malíře Franze Zollera byl postaven mezi lety 1771–1773 a to z donace místního faráře Bauera. Přifařeny a přiškoleny jsou vsi Uherčice a Mešovice. V obci se koná 5 výročních trhů: na sv. Fabiána a sv. Šebestiána, v úterý o pašijovém týdnu, v úterý po zvěstování Panny Marie, v úterý po sv. Jiljí (Egidiovi) a v úterý po sv. Kateřině. Dále celá řada koňských a dobytčích trhů před výročním trhem. V obci se nalézá jeden zájezdní hostinec a dvě hospody, hokynářství, chudobinec, 1 doktor farmacie, 1 felčar a 1 porodní bába.

—Řehoř Tomáš Volný (překlad)[12][40]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Po rozpadu mnohonárodnostní monarchie Rakouska-Uherska a vyhlášení samostatnosti Československa se konaly po celé republice oslavy, slavnostní průvody a bohoslužby. Při těchto oslavách český lid ničil nejen rakousko-uherské symboly, ale všechno co habsburskou monarchii jen trochu připomínalo. Něco takového bychom ale ve Vratěníně a okolních německých obcích jen těžko hledali.[41]

Československo[editovat | editovat zdroj]

Dne 31. 10. 1918 se shromáždili zástupci obecních zastupitelstev německých obcí dačického politického okresu a soudního okresu Jemnice ve Slavonicích, aby se vyjádřili proti včlenění jimi řízených obcí do nového československého státu, což deklarovalo i zastupitelstvo obce Vratěnín.[42] Dne 3. listopadu 1918 byla na krajském shromáždění ve Znojmě vyhlášena provincie Deutschsüdmähren (česky Německá jižní Morava). Ve Vratěníně sestavili obyvatelé německých obcí rakouskou domobranu, proti které vyrazil 11. prosince 1918 československý vojenský oddíl směrem od Mešovic, později vystřídaný 75. pěším plukem z Jindřichova Hradce. Národnostní nepokoje v německých obcích doznívaly ještě v roce 1920, takže vojenský oddíl odešel z pohraničí až rok po podepsání smlouvy v Saint-Germain.[43][44]

Jedním z nejpalčivějších problémů se ukázala otázka personálního zajištění ve státních úřadech v obci a s ní spojená loajalita zaměstnanců. Zaměstnancům německé národnosti byly nabídnuty jazykové kurzy češtiny nebo přeložení do vnitrozemí za účelem zdokonalení se ve státním jazyce. Tento přístup neměl ze strany místních úředníků a zaměstnanců zvláštní odezvu a situace nebyla z národnostního hlediska nikdy uspokojivě vyřešena.[45][46][47] Němečtí zaměstnanci pošty, matriky, soudu i s četníky byli z velké části vystřídáni a na jejich místech pracovali po celou dobu existence první republiky většinou Češi.[48] Další nárůst českého obyvatelstva nastal s příchodem učitelského personálu a po rozparcelování collaltovského velkostatku.[pozn. 8][49][50] Po úpravě zemské hranice v mezistátní byly vybudovány na české straně nové celnice a ve Stálkách v roce 1924 služebna finanční stráže. V roce 1922 byly do kostela zakoupeny z dobrovolné sbírky 4 kostelní zvony. V roce 1930 nařídila biskupská konzistoř v Brně vratěnínskému faráři sloužit dvakrát do měsíce českou mši a uložila mu, aby se „pilně učil česky”.[51]

Na nacionální útlak reagovali ve Vratěníně Němci hned v roce 1918 založením místní organizace Německého školního spolku (později pod názvem Deutscher Kulturverband) a po pozemkové reformě zřízením spolku turnerského.[52] Rozloha zemědělských ploch obce činila 1172 ha, na usedlostech se chovalo celkem 600 kusů skotu a 400 kusů prasat a lesnictví se provozovalo na 182 ha. Obecná německá škola, která je v obci jako farní zmiňována již v roce 1662, obdržela novou budovu v roce 1879.[53] Ve školním roce 1919/1920 byla ve Vratěníně zřízena na čp. 56 česká státní menšinová škola a jejím prvním učitelem byl jmenován František Kabelka. Školu navštěvovaly v prvním školním roce 3 děti. Od 1. dubna 1920 se pak škola nacházela v jídelně farního úřadu.[54] V městečku i nadále fungovala pošta, matrika, četnická stanice (r. 1937 vrchní strážmistr Karel Toman)[55], nová celnice mezi Vratěnínem a Drosendorfem, družstevní Raiffeisenkasse, knihovna, chudobinec, praxe obvodního lékaře s lékárnou, zvěrolékař a od roku 1935 zubař.[56] V místě provozoval živnost jeden kovář, řezník[pozn. 9] a dva hokynáři – jeden se zájezdním hostincem.

Třetí říše a odsun[editovat | editovat zdroj]

Den před příchodem vojsk wehrmachtu v říjnu 1938 odcházeli z městečka především státní úředníci a zaměstnanci, učitelé z českých škol, četníci a vojáci se svými rodinami, protože by zde zůstali bez zaměstnání – jednalo se vesměs o dosazené úředníky během prvorepublikového počešťování pohraničí.[pozn. 10][57][58] 8. října 1938 vjeli vojáci wehrmachtu za bouřlivého provolávání slávy do Vratěnína. Vojsko se zdrželo jeden týden a bylo ubytováno u obyvatel v soukromí a velení v hostinci. 15. listopadu vítali občané hesly „Wir danken dem Führer!” Adolfa Hitlera, který se zde zastavil na své cestě pohraničím.[43] Městečko Vratěnín se stalo sídlem místní organizace NSDAP (Uherčice, Mešovice, Lubnice a Korolupy) a protiletecké ochrany. Oblastní organizace Hitlerjugend sídlila ve Znojmě. Obec byla připojena k Třetí říši a spolu s obcemi Korolupy, Uherčice, Mešovice a Lubnice patřila pod Reichsgau Niederdonau – Říšská župa Dolní Podunají s politickým centrem ve městě Horn.

5. dubna 1945 obdrželi starostové obcí a selští vedoucí (Ortsbauernführeři) od okresního selského svazu (Kreisbauerschaftu) důvěrný oběžník pro vyklizení okresu. Zemědělci měli podle oběžníku k úniku použít vlastní povozy. Sebou si měli vzít pouze oděvy, kuchyňské nádobí a jídlo. Zemědělské stroje měly být zničeny nebo alespoň vážně poškozeny.[pozn. 11] V obci nastala okamžitá mobilizace oddílu Volkssturmu, který zajišťoval kopání zákopů a budování protitankových zátarasů.[59][60] Z 8. na 9. května přijela Rudá armáda. 8. června 1945 zajaly revoluční gardy pod velením plukovníka Vladimíra Hobzy[61] statkáře Zawadila, hospodského Otmara Reibera, sedláka Augusta Högenauera (Rakušana), sedláře Balzera a vrchního lesního Huberta Schreibera[62], které považovali za zástupce místní organizace NSDAP. Následně je gardisté odvezli do Dešné, kde byli po těžkém týrání 10. června zastřeleni. Až na sedm rodin, které musely povinně pracovat na zabraných usedlostech, odsunuli gardisté 9. června veškeré německé obyvatelstvo přes hranici ve Vratěníně do Dolního Rakouska. Zbylého německého obyvatelstva se týkal odsun v březnu v roce 1946.[63][64]

GAU NIEDERDONAU – ŽUPA DOLNÍ PODUNAJÍ[65]
GEMEINDE Nr. 5 – OBEC č. 5 VRATĚNÍN (FRATTING) LANDKREIS HORN – OKRES HORN
Obvodní soud / Amtsgericht Frain – Vranov nad Dyjí
Pošta Fratting – Vratěnín
Matriční úřad Fratting – Vratěnín
Četnická stanice Fratting – Vratěnín (1876–1939)[66]
Úřad práce Znaim – Znojmo
Plocha 15, 21 km²
Počet domů 113
Celkem obyvatelstva 450 z toho 218 mužů
Počet zemědělských závodů 78

Československá socialistická republika[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení druhé světové války vedl obec správní komisař (B. Pařízek) a správní komise v čele s předsedou (vrch. srážm. K. Janderka, velitel stanice SNB ve Vratěníně; říd. uč. K. Niederhaftner, správce obecné školy ve Vratěníně). Už v létě 1945 začala v obci fungovat odbočka Svazu přátel SSSR.[67] Krátce před volbami, 12. května 1946, se konalo na zámku v Uherčicích slavnostní předání „dekretů o vlastnictví půdy” 160 národním správcům selských usedlostí do výměry 20 ha v pohraničních obcích Uherčice, Коrolupy, Lubnice, Vratěnín a Mešovice.[68] Po volbách, 26. května 1946, ve kterých v obci zvítězila KSČ (KSČ 125, ČSL 22, ČSD 64, ČSNS 38), se stal prvním předsedou MNV František Coufal (KSČ).[69][70][71] Dne 5. září 1946 zahájila ve vsi vyučování Lidová zemědělská škola, která byla pro zemědělskou mládež obcí Vratěnín, Mešovice, Uherčice, Lubnice a Korolupy povinná. Na škole vyučoval říd. uč. Niederhafner a zemědělec Venhoda, absolvent vyšší školy zemědělské. Po roce nesla škola nový název Základní odborná škola rolnická s hlavními učebními obory družstevnictví a zemědělská ekonomika. Pozici správce školy zastával z důvodu nedostatku pedagogického personálu stále Karel Niederhafner.[72][73] V listopadu 1946 dostalo vedení obce (zastávající úlohu střediska pohraničního kraje budějovického okresu) za úkol založit odbočku Svazu brannosti (s činností pro všechny pohraniční obce okresu) a v zimě roku 1946 museli novopečení rolníci, povětšinou čeledíni, deputátníci a domkáři projít týdenním kursem polního hospodářství.[74][75]

Kolektivizace a budování železné opony[editovat | editovat zdroj]

Vratěnínské JZD bylo dáváno ostatním JZD v moravskobudějovickém okrese za vzor a bylo také prvním JZD na okrese, které přešlo na hospodaření JZD IV. typu.[pozn. 12] Doboví autoři článků označovali místní JZD vzorovým družstvem, neustále ho vychvalovali za příkladné plnění předepsaných dodávek či dokončení žňových prací.[76] Vratěnín měl obzvláště pro svoji pozici na hranici s Rakouskem demonstrovat výdobytky nastoleného komunistického kursu.[pozn. 13] Od roku 1948 docházelo při budování železné opony a zřizování zakázaného a pohraničního pásma k omezování volného pohybu – obyvatelstvo se nesmělo zdržovat mimo prostor veřejných cest, silnic a tratí od soumraku do svítání, k tomu přibyl zákaz fotografovat a filmovat. Podle zcela zvláštní směrnice prověřovalo MNB místní občany a teprve „kladně prověřené“ osoby dostaly povolení k trvalému pobytu.[pozn. 14] Ostatní obyvatelstvo bylo vysídleno.[77]

Celostátně uskutečněný převod zemědělské techniky a mechanizace ze státních traktorových stanic do JZD zatížil družstvo dluhy. Ekonomické potíže družstva nakonec komunisté vyřešili likvidací JZD a jeho převodem do státního statku. Státní statek Lesná působil od roku 1960 a vyčlenil se z okrajových částí Státních statků Znojmo a Jaroměřice nad Rokytnou, tvořený obcemi Vranov nad Dyjí, Štítary, Uherčice, Vysočany a Zálesí. V roce 1962 se do statku připojila jednotná zemědělská družstva Šumná, Vratěnín, Stálky, Lančov, Podhradí nad Dyjí a Podmyče.[78][79] V období normalizace byla obec zařazena mezi obce tzv. ostatního významu a funkci střediskové obce plnila obec Uherčice. V roce 1974 byla na území obce vyhlášena stavební uzávěra. Veřejné instituce jako matrika, pošta, škola a zdravotní středisko byly postupně přemístěny do Uherčic a obec byla označena za „zánikovou”. V roce 1976 proběhly první volby do sloučeného Místního národního výboru střediskové obce Uherčice, pod kterou nakonec usnesením plenárního zasedání č. XIX-503/16 Místního národního výboru Vratěnín ze dne 24. 04. 1980 s platností od 1. 7. 1980 připadla i obec Vratěnín. Pod společný MNV (pro obce Korolupy, Lubnice, Uherčice a Vratěnín) se sídlem v obci Uherčice patřila i místní část obce Vratěnína Mešovice. Po přemístění matriky byla obec od 1. 1. 1986 příslušná do nového matričního obvodu Uherčice.[80]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Od založení obce až do odsunu v roce 1945 byl Vratěnín typickou německou vesnicí na česko-rakouské hranici s absolutní většinou německého obyvatelstva. Farnost obsazovali až do roku 1945 rakouští mniši z premonstrátského kláštera v Gerasu a zrovna tak se tomu dělo v době existence kláštera Augustiniánů. Jen krátké historické intermezzo národnostní politiky za první republiky způsobilo přechodné navýšení českého obyvatelstva, které bylo zastoupeno hlavně dosazenými státními a veřejnými zaměstnanci, vedle toho pak zemědělskými dělníky (zdejší hospodářský dvůr byl součástí uherčického velkostatku). Někteří státní zaměstnanci pocházeli ze smíšeného manželství. Německé obyvatelstvo pak zastupovali převážně dobře situovaní sedláci a řemeslníci.[81]

V roce 1921 měl Vratěnín 528 obyvatel, z toho kolem čtyř set Němců a jednoho sta Čechů. Při volbách do Národního shromáždění volilo české kandidáty pro poslaneckou sněmovnu 56 obyvatel, pro senát 18, německé kandidáty pro poslaneckou sněmovnu 253 obyvatel, pro senát 222 obyvatel. Po obecních volbách roku 1919 zůstalo české obyvatelstvo bez zastoupení, v roce 1923 dosáhlo na spojené kandidátky 2 mandátů, německé obyvatelstvo 13 mandátů. Česká menšinová škola byla umístěna od března 1920 v klášterní místnosti na faře. Ve školním roce 1922/23 ji navštěvovalo 7 dětí z Vratěnína a Mešovic, v roce 1923/24 11 dětí.[81] Po první etapě odsunu v červnu 1945 a březnovém dokončení v roce 1946 byla obec nově osídlena převážně moravským zemědělským proletariátem z blízkého okolí.[82][pozn. 15] Obec až do současnosti (2014) nedosáhla původního počtu obyvatel, nyní žije v obci přibližně 290 občanů české a moravské národnosti.[83]

Rok Počet obyvatel Němci Češi Ostatní
1880 552 521 1 1
1890 536 530 6 -
1900 528 521 7 -
1910 487 484 3 -
1921 528 398 103 27
1930 529 375 127 27
1939 453 423 28 2 (Slováci)[84]
1942 450[85] - - -
2001 293 - 293 -

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Katolické obyvatelstvo Vratěnína provázely po celý život náboženské obřady. Začínaly křtem, pokračovaly návštěvou náboženského vyučování, přijímáním do církevního života – biřmováním, církevní svatbou a konečně posledním pomazáním a pohřbem. O nedělích a svátcích navštěvovali aktivní katolíci bohoslužby, zvláště v době Velikonoc a Vánoc. O velikonoční neděli došlo po první světové válce k oživení starého zvyku „Saatreitens“ (jízda po osení v Rakousku a Bavorsku), kdy ráno po slavnostní mši objížděli muži a mládenci na koních hraniční kameny svých luk a polnosti za předčítání evangelií na čtyřech zastaveních. O vánocích se lidé těšili na takzvané „vyhánění oveček“. Nesměl chybět ani květinový průvod o svátku Božího těla. K důležitým náboženským úkonům patřilo také přijímání svátosti oltářní. Té u katolíků předcházela zpověď a byla podávána i nadále jen pod jednou – položením hostie na jazyk přijímajícího. Významnou společenskou událostí byly samozřejmě poutě a procesí pořádaná například k poutnímu kostelu P. Marie Bolestné v Mutné na Slavonicku neboli na tzv. Montserrat, ke kostelu Maria-Dreieichen nebo Panny Marie Sněžné v Dolním Rakousku. Pozornosti ze strany obyvatel se těšily tradiční poutě do Mariazell. Obecní slávou byla samozřejmě pouť k poctě patrona zdejšího kostela velkého apoštola Jakuba. Nesměly chybět jarmarky, lidové veselice a taneční zábavy.[86]

Kulturní a společenský život[editovat | editovat zdroj]

V ústavě zakotvené právo občanů „shromažďovat se a tvořit spolky“ (1867) se odrazilo i na spolkovém životě v obci. Němcům ve Vratěníně poskytovalo možnost vyjadřovat svou německou identitu, sdružovat se s ostatními Němci z obce i okolí a rozvíjet společné zájmy. Sociální spolek, který se staral o postižené veterány z války, zde fungoval od roku 1881 pod názvem k. k. Militär-Veteranen-Verein für Fratting und Umgebung, který měl své čety i v přifařených obcích. Obec veteránům dovolovala prodej tabáku a zřizování trafik. Také premonstráti z Gerasu umožňovali válečným postižencům drobné úklidové nebo řemeslné práce. Veteránský spolek z Vratěnína se zasloužil o budování pomníků padlým hrdinům z první světové války. Vznik včelařského spolku (Bienenzucht-Verein) jako pobočky Rakouského včelařského spolku v roce 1886 měl velmi prozaické vysvětlení. Dle výpovědi pamětníků měly být včelíny rozmístěny na klášterních (Geras) polnostech. Premonstráti většinou i spolky vedli nebo se v nich hojně angažovali. Med byl poté rozdělen mezi klášter a členy spolku. Pro malý počet členů byl spolek na konci roku 1912 rozpuštěn.[87]

První zmínka o spolku dobrovolných hasičů (Freiwillige Feuerwehr) se objevuje v roce 1897 při hasičských slavnostech v Dolním Rakousku (například v Drosendorfu ve společnosti se sbory z obcí Eibenstein, Nondorf, Großau, Obergrünbach, Speisendorf, Pommersdorf, Mostbach a Groß-Siegharts).[88][89] V národnostně smíšených oblastech vznikaly tzv. Schutzvereine (obranné spolky). K podpoře německého národního školství na jazykové hranici založili Němci v roce 1896 místní skupinu Deutscher Schulverein pro Vratěnín a okolí,[90] pod kterou fungoval (1911) horolezecký klub „Klettenklub Fratting".[91]

Nejvýznamnějším a největším obranným spolkem na Moravě byl Bund der Deutschen Südmährens. Místní skupina pro oblast Vratěnín-Uherčice vznikla v roce 1899.[92] Hlavním úkolem spolku bylo udržování majetku a zejména půdy v německých rukou, hospodářská a finanční podpora německého obyvatelstva. V pohraniční oblasti pomáhal zprostředkovat práci podle národnostního „klíče“. Organizoval také kulturní akce a charitu. Hospodářský spolek „Deutscher landwirtschaftlicher Verein” pro Vratěnín a okolí vznikl v roce 1903 a o deset let později v roce 1913 založili malí a střední zemědělci křesťansko-zemědělský spolek Deutschmährischer Bauernselbshilfeverein. Dne 7. června 1914 proběhlo svěcení vlajky vesnického spolku svobodné omladiny pro udržování místních tradic Burschenvereinu[93][pozn. 16]

K početně silně zastoupeným spolkům patřil od roku 1920 Deutscher Turnverband (tělocvičný spolek podle vzoru Friedricha Ludwiga Jahna). Turnverein organizoval pro své členy i různá společenská a kulturní vystoupení včetně přednášek.[94] Raiffeisenkasse Fratting und Umgebung GmbH (Raiffeisenova družstevní záložna a spořitelna Vratěnín a okolí, s.r.o), sdružená v nové republice pod Centrálním svazem německých zemědělských družstev pro Moravu, Slezsko a Slovensko/Zentralverband der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaften Mährens, Schlesiens und der Slowakei zřídila v roce 1936 družstevní Getriedelagerhaus Fratting GmbH/Obilné silo Vratěnín s.r.o.[95]

Za národního socialismu v době Třetí říše došlo k zrušení mnoha spolků, některé se staly součásti NSDAP a jediným povoleným spolkem zůstal Svaz dobrovolných hasičů, který ztratil statut spolku a stal se součástí pomocných policejních sil (Hilfspolizeitruppen). Během dalšího totalitního režimu obyvatelé zcela podobně oslavovali výročí daná KSČ. Povolené byly pouze organizace Národní fronty, které řídili komunisté.[pozn. 17]

Od roku 1990 se v obci udržují o velikonocích, masopustu a čarodějnicích lidové tradice, kulturu ve vsi doplňují některé církevní slavnostní obřady, obecní ples a předvánoční koncert či směs novodobé zábavy. Oslava osvobození republiky v roce 1945 si zachovala ráz průvodu s lampiony a zapálenou vatrou z období socialistické republiky.[96] Sportovní hřiště nyní slouží fotbalovému oddílu „1. FC Jemnicko”[97] a „Sokolu Jemnice – Vratěnín”. Po sametové revoluci navázal Sbor dobrovolných hasičů (SDH) Vratěnín na tradici spolku Freiwillige Feuerwehr. V roce 2011 oslavila obec dvoudenním kulturním programem 760 let. Od roku 2001 si na Štědrý den připomínají průvodem obcí od radnice ke kostelu další z tradic německého obyvatelstva vyhánění betlémských oveček.[98] V roce 2014 se tohoto vánočního programu zúčastnila podle vyjádření starosty obce přibližně polovina obyvatel Vratěnína.[99]

Pověsti[editovat | editovat zdroj]

Mezi místním vysídleným německým obyvatelstvem kolovala celá řada pověstí a báchorek:

  • Za určitých dní v čase adventu slýchávali lidé z lesa naříkající prosebný hlas: „Kam ho mám dát?“ Nikdo neuměl odpovědět a jakmile někdo volání zaslechl, vzal nohy na ramena a utekl. Až jednoho večera uslyšel smutnou prosbu jeden tovaryš a do lesa odvětil: „Tam, kde jsi ho vzal.“ Hlas na to odpověděl: „Bůh ti žehnej!“ a navždy zmizel. Zakletým duchem byl sedlák, který za svého života přemístil hraniční kámen svého pozemku a musel ho za trest nosit tak dlouho, dokud mu nějaký odvážný člověk na jeho otázku neodpověděl.[100]
  • Na místě zvaném „öden Kirchl“ mezi Nondorfem a Unter-Thürnau u Drossendorfu střežil kdysi dávno v jeskyni obr s červenými vousy spanilou dívku. Vyprávělo se, že když se najde mládenec, který by dívku vysvobodil, vyjede mu z jeskyně vstříc na obrovském šneku se zlatou ulitou a stane se jeho ženou. Jednoho dne se pokusil o štěstí vratěnínský kovářský tovaryš a vydal se k jeskyni se sekerou. Ale protože tovaryš nebyl svobodný a jednu známost už měl, tak ho obr zabil.[101]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek ve Vratěníně.

Na území obce se nachází Vesnická památková zóna Vratěnín, vyhlášená Ministerstvem kultury vyhláškou č. 249/1995 Sb. Celé katastrální území obce je územím archeologického zájmu ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Všechny vodní toky, všechny lesy, rybníky a údolní nivy jsou podle § 3 odst. b) zákona č. 114/92 Sb. vyhlášeny významnými krajinnými prvky.

Augustiniánský klášter[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Klášter bosých augustiniánů (Vratěnín) a Německo-česká provincie bosých augustiniánů.

Augustiniánský klášter ve Vratěníně byl jediným klášterem v zemích Koruny české, který spadal pod německou část rakouské provincie. Ačkoliv mateřský klášter se nacházel v Praze, osídlen byl mnichy z Vídně. František Benedict daroval řádu zámeček ve Vratěníně, zavázal se vystavět Loretánskou kapli a postarat se o věčné světlo. Mniši na oplátku slíbili odříkat každou neděli v kapli litanie a odsloužit ročně 200 svatých mší na počest donátora. Navzdory obvyklým protestům (farnosti, konzistoře, sousedních klášterů) udělil císař 26. listopadu 1696 řádu povolení k založení a 20. února 1697 se nastěhovali do zámečku dva mniši a jeden laický bratr z Vídně, aby tak mohli započít se stavbou kostela sv. Mikuláše z Toleda, loretánské kaple a kláštera. Loretánský kult si věřící natolik zamilovali, že se Vratěnín stal centrem místních poutí a procesí. V roce 1784 Josef II. svým dekretem klášter zrušil. V době napoleonských válek sloužila budova kláštera vojenskému lazaretu. Dále již čekala opuštěný klášter naprostá devastace. V roce 1821 vyhořel kostel a poslední ránu dostal po nástupu vlády KSČ a zřízení železné opony.

Poštovní stanice[editovat | editovat zdroj]

Koncem 14. století bylo doloženo na mezinárodních obchodních cestách na Moravě pět ubytovacích stanic. Jednou z nich byla i stanice ve Vratěníně. Hlavní poslové organizovali poselské spojení do jednotlivých zemí a vybírali poplatky za svěřenou korespondenci. Od 16. stol. propůjčoval a potvrzoval panovník jednotlivcům poštovní regál. V roce 1527 Antonio Taxis zřídil první poštovní trasu v Čechách, Vídeň – Praha. Poštovní stanice na této trase byly od sebe vzdáleny v rozmezí dvou hodin jízdy, což činilo tehdy asi délku 2 míle. (1 poštovní míle je 7,5 km). Jednalo se o stanice: Stockerau, Hollabrunn, Pulkava, Vratěnín, Slavonice, Člunek, Samosoly, Tábor, Votice a Nespeky.[102] Od 17. století provozoval poštovnictví v rakouských dědičných zemích rod Paarů, který zřídil poštovní stanice. Poštovní stanice v obci tak byla váženou živností a takový úřad byl dědičný. Pošta v obci přepravovala zásilky, osoby, půjčovala kočáry a pronajímala jezdecké koně. Zároveň organizovala přepravu korunovaných panovníků s celým potřebným servisem. Na příkaz Karla VI. přešla poštovní služba v roce 1722 pod stát. V roce 1723 byla pošta v městečku povýšena na hlavní poštovní stanici.

Císařovna Marie Terezie vydala v roce 1748 nový poselský řád a poštovní řád, který se stal předchůdcem poštovního zákona z let 1837 a nechala vybudovat novou císařskou cestu přes Znojmo do Prahy. Hospodářsky městečko Vratěnín tímto odklonem tak důležité dopravní cesty utrpělo. Marie Terezie proto udělila poštmistrovi z Vratěnína dědičný poštovní úřad pro Moravské Budějovice a také pro Vratěnín.[103] V roce 1793 císař František II. udělil dědičný poštovní úřad pro poštovní stanici ve Vratěníně a v Moravských Budějovicích novému poštmistrovi Antonu Winterovi z Vratěnína.[104] Poštovní poslové se ohlašovali poštovní trubkou, která byla později vylepšena klapkami ventilového ústrojí a hlasovou polohou odpovídala mezzosopránu. Používala se ještě na počátku 20. století a obec její symbol převzala do svého nového obecního znaku. Do budovy bývalé poštovní stanice byl umístěn obecní úřad, společenský sál, knihovna a požární zbrojnice. Expozice historie poštovnictví využívá vstupní chodbu budovy.

Četnická stanice Vratěnín[editovat | editovat zdroj]

Četnická stanice Vratěnín byla zřízena k 01. 09. 1876 s obvodem: Chválkovice, Dančovice, Dešná, Hluboká, Rancířov, Županovice, Korolupy, Mešovice, Uherčice, Vratěnín, Lubnice. V souvislosti se vznikem ČSR v roce 1918 byl obvod četnické stanice upraven: Dančovice, Korolupy, Mešovice, Lubnice, Uherčice a Vratěnín. ČS fungovala až do září 1938.[105]

GuentherZ 2010-05-01 0114 Vratenin Gemeindeamt.jpg
GuentherZ 2010-07-21 0021 Vratenin Heiliger Johannes Nepomuk.jpg
GuentherZ 2010-05-01 0108 Vratenin Pranger.jpg
GuentherZ 2010-05-01 0107 Vratenin Schloesschen.jpg
Pamětihodnosti

Kapli Božího hrobu nechal v roce 1668 vystavět František Benedikt Berchtold a nařídil v ní sloužit 12 mší ročně. Dne 9. dubna 1669 věnoval kapli farnímu kostelu, který spravovali premonstráti z kláštera v Jeruši (Geras). Kaple byla postavena podle vzoru Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. S ostatními kaplemi na území České republiky jí spojuje její půdorysná dispozice, prvky slepé arkády v presbytáři a tvarování a rozmístění oken. Jde o jednoduchou centrální stavbou obdélného půdorysu. Ta je uzavřena polygonálním presbytářem o pěti stranách dvanáctiúhelníku. Kaple není dělena na místnosti a na stříšce nemá baldachýnovou edikulu. Nachází se na Vratěnínském hřbitově jako hřbitovní kaple. Je zapsána jako nemovitá kulturní památka.[106][107]

  • kaplička – pole
  • kaplička – vpravo u silnice k Uherčicím
  • boží muka – při silnici do Uherčic
  • boží muka – směr Rancířov
  • boží muka – směr Rancířov (na kraji obce)
  • kříž při rozcestí
  • krucifix – za obcí mezi stromy u silnice na Rancířov
  • krucifix – u farního kostela
  • krucifix – hlavní kříž na hřbitově
  • socha sv. Donáta při silnici do Rancířova
  • socha sv. Floriána (u kostela)
  • socha sv. Jana Nepomuckého – u útvaru PS
  • socha rytíře na sloupu u kostela
  • stavení čp. 1
  • Augustiniánský klášter (budova čp. 76)
  • stavení čp. 51
  • fara (budova čp. 55)
  • bývalá poštovní stanice (budova čp. 88)
  • archeologická lokalita U kola
GuentherZ 2010-04-07 0051 Narodny Park Podyji Tafel.jpg
Dyje2.JPG
Národní park Podyjí Dyje Sealsfielduv Kamen Nationalpark Thayatal Sealsfield Stein 2013 10.jpg
Zvláště chráněná území
  • Přírodní rezervace Bílý kříž o rozloze 20,47 ha s vegetací na prudkých, skalnatých svazích s navazujícím lesním porostem a zvláště chráněnými druhy rostlin i živočichů. Významná je i estetická hodnota území.[108]

Území NATURA 2000

Památné a významné stromy

  • Navržen za památný strom dub letní na severozápadním okraji obce.
  • Fragment tereziánské lipové aleje – vysázené na počest čtyřicátých narozenin císařovny Marie Terezie. Ze čtyřiceti stromů se zachovaly pouze 2 lípy malolisté před hřbitovem a čtyři torza kmenů.
  • Pět starých dubů letních u Vratěnínského rybníka, starý javor klen se sadovnickou hodnotou a další duby u silnice k celnici a přímo v areálu bývalé celnice.
  • Další starší duby při Graselově stezce a tři lípy před bočním vchodem na hřbitov.

Obecní správa[editovat | editovat zdroj]

Po volbách v roce 1990 se stal prvním starostou v demokratickém státě Martin Kincl a obec se jako jedna z prvních v regionu zapojila roce 1991 do Programu obnovy venkova. Nastartování společenského a kulturního života ve vsi bylo oceněno v prvním ročníku soutěže Vesnice roku 1995 modrou stuhou. V roce 1996 získala obec již titul Vesnice roku v rámci celé ČR. Prezident Václav Havel přijel v říjnu 1997 dodatečně poblahopřát vratěnínským občanům k získání tohoto titulu.[109] Obecní zastupitelstvo se skládá z devíti členů a obecní úřad tvoří tzv. uvolněný starosta, neuvolněný místostarosta a účetní obce. Na OÚ se také nachází matrika. Ze zákona volený finanční a kontrolní výbor je volen pětičlenný. Obec Vratěnín je členem Sdružení pro rozvoj a obnovu obcí Vranovska, Místní akční skupiny Jemnicko a Jemnického mikroregionu. V roce 2014 získal Vratěnín za obnovu objektu bývalé poštovní stanice v krajském kole soutěže Vesnice roku ocenění Zlatá cihla v Programu obnovy venkova a taktéž diplom za příkladnou péči o historickou zástavbu obce. Mimořádné ocenění bylo uděleno starostovi obce Martinu Kinclovi za příkladnou práci při obnově venkova.[110]

Občanská vybavenost a infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

Centrum obce je situováno kolem návsi s dětským hřištěm a menší vodní nádrží, které přechází do rozšířeného rozcestí před kostelem a farou. Prostranství doplňuje budova mateřské školy a České pošty Vratěnín. Na prostranství u obecního úřadu s kulturní sálem a knihovnou se nachází prodejna Smíšené zboží Karásek a Hostinec u Trojanů. Na východním okraji obce stojí nevyužívaná čerpací stanice pohonných hmot, brownfield bývalé roty PS z roku 1964 a budova nově postavené celnice z roku 1993 (Oddělení pasové kontroly a později Referátu cizinecké a pohraniční policie) – nyní je zde provozován penzion.[pozn. 18] Na sportovní hřiště navazuje hřbitov a obecní rybník. Služby v zemědělství nabízí tři firmy: „Veškeré zemědělské práce – Petr Karásek“, „Agroslužby Martin Ležák“ a „Služby pro zemědělství a zahradnictví“. Dalším obohacením v nabídce je firma „Květinářství Oujezdská Naděžda“ a „Kadeřnictví a holičství Petra Jahodová“.[111]

Vratěnín byl v roce 1936 elektrifikován a připojen k síti Západomoravských elektráren v Oslavanech. Plynofikaci prováděla firma GAsAG z Brna. V roce 2000 uzavřely obce Vratěnín, Uherčice, Oslnovice, Vysočany, Korolupy a Lubnice dobrovolný spolek Plynofikace obcí Vratěnín a okolí. Po ukončení plynofikace v roce 2009 byl spolek ve všech zapojených obcích rozpuštěn. Zapojené obce se pak staly vlastníky středotlakých plynofikačních rozvodů a domovních přípojek. Až do roku 1999 využívali občané jako zdroj pitné vody vlastní studny. V tomto roce (1999) obec ukončila dvouletou výstavbu splaškové kanalizace s ČOV a obecního vodovodu v hodnotě 24 mil. Kč v rámci programu Phare s pokrytím 75 % nákladů ze strany Evropské unie. Vodou je obec zásobena z vlastního vrtu o kapacitě 3,15 l/s v jihovýchodní části katastru. Zde se také nachází úpravna vody a vodojem o kapacitě 60 m³. Zemědělský areál má vlastní systém zásobení vodou s vodním zdrojem na k.ú. Mešovice a vodojemem na k.ú. Vratěnín z období normalizační výstavby vesnice za minulého totalitního režimu KSČ.[112]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční zastávka Drosendorf – využívaná k pravidelné osobní i nákladní dopravě až do roku 1945. Její význam pro obyvatele Vratěnína (ale i okolních obcí) vzrostl zejména s vybudováním obilných sil družstevních spolků a záložen podle vzoru F. W. Raiffeisena.[113]
Kostel Panny Marie Sněžné (mezi Zissersdorfem a Drosendorfem) se stal vyhledávaným poutním místem nejen obyvateli Waldviertelu, ale i katolíky z přilehlých pohraničních obcí na jihozápadě Moravy. V roce 1786 proběhla demolice starého poutního kostela a po výstavbě nového v letech 1857–1867 byla obnovena poutní tradice. V roce 1916 byla v blízkosti poutního kostela otevřena železniční zastávka, provozovaná právě v čase konaných procesí, která se po přiřazení k Třetí říši dočkala zrušení

Doprava obce je ovlivněna její geografickou polohou v jihozápadním cípu Jihomoravského kraje, kudy neprocházejí žádné klíčové dopravní tahy.

  • II/409 Chýnov – Studená – Slavonice – Šafov
  • III/409 27 Vratěnín – Dančovice
  • III/409 28 Vratěnín
  • III/409 26 Vratěnín

Silnice II/409 od Šafova a Uherčic po křižovatku s III/409 28 ve Vratěníně je tahem krajského významu. Zbývající úsek této silnice přes obec a dále na Slavonice má už jen místní význam. Silnice III/409 27 plní obslužnou úlohu místního významu a výhledově bude zařazena do kategorie III. třídy. Silnice III/409 28 je v celé své délce zařazena do tahů krajského významu a výhledově jako silnice II. třídy. Silnice III/409 29 má opět jen význam pro účely místní dopravy.[112]

Autobusová doprava[editovat | editovat zdroj]

Dostupnost města Znojma (Jemnice, Moravských Budějovic a městyse Vranov nad Dyjí) autobusovou dopravou zajišťuje po 1. červenci 2010 IDS JMK. Přestupním místem na území mikroregionu jsou obce Lesná a Bítov, některé spoje vyjíždějí z Vranova nad Dyjí. Přestup mezi autobusy a vlaky probíhá v obci Šumná. V obci se nachází autobusová zastávka Vratěnín s přístřeškem, která je umístěna na zastávkovém pruhu při křižovatce silnic II/409 a III/409 27.[112]

Obec je obsloužena linkami po silnicích II/409 a III/409 27:

  • 816 Znojmo – Vranov nad Dyjí – Lančov – Vratěnín
  • 830 Milíčovice – Vranov nad Dyjí – Lesná – Šumná – Bítov – Lubnice.

Přeshraniční autobusová doprava[editovat | editovat zdroj]

V letech 2013 a 2014 probíhal "Pilotní projekt rozvoje přeshraničních vazeb v oblasti veřejné dopravy mezi jižní Moravou a Dolním Rakouskem". V autobusové dopravě se jednalo o propojení Znojma, Vranova nad Dyjí a Vratěnína s rakouským městem Drosendorfem. Od roku 2013 byla prodloužena autobusová linka 816, která se stala podle schváleného řádu zajímavým doplňkem turistického propojení obou zemí. Na obou stranách hranice se setkal projekt s velkým zájmem. Projekt byl financován také z Fondu malých projektů jižní Morava – Dolní Rakousko.[114]

Železniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Pro Vratěnín měla nesmírný význam lokální dráha Retz – Drosendorf, která byla s velkou slávou otevřena 21. října 1910. Dokonce na počátku 20. století existovalo několik návrhů k vylepšení železničního spojení obcí ve Waldviertelu a na jihozápadu Moravy. V roce 1904 vznikl například projekt elektrifikované železnice ze Znojma přes Vratěnín do Raabs an der Thaya. Nakonec plány přehradní nádrže na Dyji projekt upozadily. Po vypuknutí první světové války a následném vzniku Československa nepovažovala vláda projekt propojení železnic v důsledku nastoleného politického a protiněmeckého kurzu za důležitý.[115]

Kvůli četným procesím k poutnímu místu Panny Marie Sněžné (mezi Zissersdorfem a Drosendorfem) byla otevřena po určité dny od 1. května 1916 zastávka v blízkosti kostela. Ta byla po připojení k Říši zrušena. Železniční zastávka v Drosendorfu hrála důležitou roli pro Vratěnín i nadále. Na nádraží se odváděly do Raiffeisen-sil povinné zemědělské dávky, ale také mléko do družstevní mlékárny v Langau (Molkereigenossenschaft Langau) a dřevo na zastávku v Zissersdorfu.[116] Po zrušení dráhy se ujala provozování výletního vlaku Reblaus Express NÖVOG – Niederösterreichische Verkehrsorganisationsgesellschaft m.b.H. V roce 2010 oslavila dráha 100 let.[117]

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Pro turisty nabízí Vratěnín průvodcovské služby s výkladem, pro pěší turisty Graselovu stezku Vratěnín starou mlynářskou cestou k rezervaci Bílý kříž a ke Zlaté studánce. Expozice bývalé poštovní stanice se nachází v suterénu obecního úřadu. Obcí prochází cyklistické trasy – 48 Hevlín – Slavonice, cyklistický okruh Vranovskem, Greenway Praha – Wien (Vratěnín – Valtice) a tematická odbočka Greenway Regionu Renesance (Vratěnín – Lubnice – Landštejn) s napojením na mikroregion Dačicko.[118]

Synové a dcery obce[editovat | editovat zdroj]

  • Baron Roderich Villa-Secca Navarro d'Andrade (narozen 1844 Grossau – zemřel 16. 2. 1886 Videň), c. k. zemský kulturní inspektor pro Moravu, Slezsko a Dolní Rakousko při c. k. ministerstvu zemědělství, čestný občan (Ehrenbürger) tržního městečka Vratěnína.[119]
  • Ing. Hubert Dunkler – narozen roku 1931 ve Vratěníně, vystudoval univerzitu v Esslingenu a svou inženýrskou dráhu započal v roce 1954 jako provozní asistent ve společnosti Daimler-Benz AG. V roce 1957 již zastával pozici výrobního inženýra, od roku 1961 ředitele závodu v Karlsruhe. Jeho kariéra pokračovala ve Friedrichshafenu v roce 1963 v nově založené Mercedes-Benz GmbH na pozici vedoucího výroby. V roce 1976 povýšil na místo manažera výrobního oddělení podniků Motoren-Turbinen-Union ve Friedrichshafenu a Mnichově. V červenci 1986 byl zvolen náměstkem podnikové rady a v roce 1989 generálním ředitelem podnikové rady MTU.[120]
  • Dfkm. Leo Färber – narozen 1897 ve Vratěníně (synem matky Julie a otce Adolfa). V letech 1919–1932 studoval na Vysoké škole zahraničního obchodu ve Vídni (Wirtschaftsuniversität Wien). V roce 1924 obdržel diplom (Doktorratsstudiengang). Promoval v době, kdy už bylo Rakousko připojeno ke Třetí říši. První rigorózní zkoušku skládal v zimním semestru 1937/38 a druhou v letním v červenci 1938. Leo Färber byl jedním z mála židovských postgraduálních studentů, kterým bylo povoleno dokončit doktorát po invazi wehrmachtu do Rakouska. Týkala se ho však mnohá nacistická omezení tehdejšího ministerstva vnitra a kultury, která židovským studentům měla sice složení zkoušky umožnit, ale také vzít veškerou lidskou důstojnost.
Promoval za zavřenými dveřmi bez možnosti účasti veřejnosti, nesměl si pozvat žádné rodinné příslušníky, akademickým funkcionářům nebylo umožněno obléci při jeho promoci talár a držet v ruce univerzitní žezlo, místo ústního slibu podepsal jen předtištěný formulář, nekonal se ani jeho závěrečný proslov. Přestože jeho rodina byla zbavena veškerého majetku, nebylo mu poskytnuta výjimka z finančních důvodů a tak i neumožněno zveřejnit závěrečnou práci v plném znění. V únoru roku 1939 se snažil utéci před pronásledováním nacistů do Belgie. Byl však zajat a ve Francii internován v koncentračním táboře. Po druhé světové válce se vrátil jako jeden z mála Židů zpět do Vídně a z Fondu na pomoc obětem politické perzekuce byl finančně odškodněn (Fonds zur Hilfeleistung an politisch Verfolgte). Jméno Leo Färbera je vyvěšeno mezi ostatními pronásledovanými studenty v době nacismu na pamětní listině na Univerzitě ve Vídni.[121] (Wirtschaftsuniversität Wien).
  • Ernst Schauaus se narodil ve Vratěníně a s rodinou byl 9. 6. 1945 odsunut do Rakouska. V březnu 1946 byl odtransportován do sběrného tábora v Melku, později s dalším transportem do Německa, kde ve městě Schwäbisch Gmünd pobýval s dalšími odsunutými Němci v tělocvičně. Odsud byl přemístěn do obecního sálu v obci Iggingen. V roce 1959 se mu podařilo nastoupit u firmy ZF Lenksysteme, kde absolvoval přeučení na elektrikáře. V roce 1962 se oženil. Jeho největším přínosem byla veřejná práce na poli sportovním a v obecní správě. Ve sportovním klubu VfL – Iggingen působil jako čestný předseda od roku 1980–1991, v zastupitelstvu obce zastával od roku 1989–1999 pozici místostarosty obce. Za svoji dlouholetou činnost ve veřejném životě byl v roce 1999 oceněn čestným stříbrným vyznamenáním „Ehrennadel des Gemeindetages Baden-Württemberg”. Spolupracoval na vydání knihy „Irgendwann erzähl' ich es: Igginger Zeitzeugen erinnern sich an ihre Erlebnisse aus dem Zweiten Weltkrieg und der Nachkriegszeit”.[122]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Im Bayerischen Dialekt finden sich jede Menge lateinische Ausdrücke.[1] Der Luß, Mehrzahl die Lüß, bedeutet einen durch das Los zugefallenen Ackeranteil. Bei der Landvergebung wurden die Gründe nach dem Lose verteilt. Der Name eines Lusses blieb dann später auch auf dem zum Acker oder Weingarten umgeschaffenen Grundstück haften. (německy)
  2. Citace z Blätter des Vereines für Landeskunde von Niederösterreich: Sicher ist jedoch, dass Eibenstein zur Pernegger Grafschaft (comitia bernek) gehörte, und Herzog Friedrich sagt, dass Ulrich von Pernegg allen seinen Edlen, Rittern und Lehensmännern gestattet habe, aus ihren Gütern und Besitzungen, die sie von der Grafschaft zu Lehen trugen, den beiden Klöstern Geras und Pernegg Schenkungen zu machen (nobilibus suis militibtts siue clientibus potestatem tribuit, ut de bonis suis siue possessionibus, que ab ipsa comüia btrnek habere dinoscerentur, ad ipsa claustra Jerus scilicet et bernek erogandi et testandi plenam haberent et liberam faculatem). Dieselbe lehensherrliche Erlaubnis erteilten auch die Grafen Leutold und Heinrich von Hardegg ihren Lehensmannen. (německy)
  3. Z pánů z Trnavy je písemně doložen v roce 1157 Ekkihard de Tirnua (s dvěma bratry), později roku 1175 Oldřich de Tiernahc.
  4. Jeho příbuzní Oldřich (Ulrich) Frei a jeho syn Gaytmar Vreyensteyn, též mezi svědky na patronační listině, sídlili na hradě Frejštejn. Po jeho smrti darovala vdova Wolfhilda klášteru Zwettl ves Ezelenschlag s mlýnem (1265), na které svědčí Walther z Tyrny, Wernhard jeho bratr, Wolfhard a Walther, Waltherovi synové z Tyrny.
  5. Vikartova dcera Jutta se provdala za pána Jana z Dobřan.
  6. V roce 1257 připojil ke klášteru v Jeruši Smil z Bílkova ves Rancířov.
  7. Citace z Miloš Dvořák: Dějiny obce Volfířova do roku 1938: „Rod Krajířů z Krajku pocházel z oblasti dnešních Korutan. V roce 1380 Konrád II. Krajíř z Krajku získal panství Lomnici nad Lužnicí. O rok později Lomnici přenechal králi Václavu IV. výměnou za hrad Landštejn a Novou Bystřici. Tímto se Krajíři dostali na jihozápadní Moravu a do sousedství bílkovského panství. Jeho stejnojmenný syn rozšířil panství Krajířů v regionu o statky Písečné a Deštná. Třetí generaci Krajířů z Krajku v Čechách a na Moravě představoval Wolfgang. Za Wolfganga Krajíře z Krajku se Krajířové zařadili mezi nejpřednější českomoravské rody. Tento Krajíř zdědil po otci hrad Landštejn a městečko Novou Bystřici, v roce 1465 získal za věrnost od krále Jiřího z Poděbrad hrad Cornštejn, který král předtím odňal Lichtenburkům. O rok později mu byl do zemských desk zapsán zisk bílkovského panství, jenž tehdy zahrnovalo hrad a vesnici Bílkov, dva poplužní dvory ve Strážově, město Dačice, vesnice Lipolec, Hostkovice, Radlice, Volfířov, Dolní Němčice (kromě majetku svobodníka Štěpána), dva pusté dvory ve Veleči, Hříšici. V roce 1487 rozdělil Wolfgang majetek mezi syny tak, že Lipolt a Jindřich dostali hrad Cornštejn a Vratěnín a Jiří s Konrádem Landštejn, Staré Město a Bílkov. Sám si ponechal Dačice a Novou Bystřici. O dva roky později se Wolfgang rozhodl přenechat synům i zbývající majetek. Lipolt a Jindřich obdrželi k hradu Cornštejn město Dačice a Jiří s Konrádem získali Novou Bystřici.”
  8. Citace: Jakkoliv vnímáme v mnoha odstínech pozemkové reformy národnostní klíč, ten byl v mnohém směrován spíše protiaristokraticky nežli čistě protiněmecky či protimaďarsky. Jinou, a zcela jistě čistě národnostní záležitostí, byla však kapitola tzv. kolonizace, která souvisela s následným procesem přidělování půdy. Celkem bylo v Českých zemích vytvořeno 65 kolonizačních míst, vždy asi s 10–15 podíly z rozděleného velkostatku, kam byli systematicky, do někdejšího čistě německého území, přidělováni Češi. Celkem se jednalo o téměř 8000 ha půdy. O národnostním klíči svědčí skutečnost, že do německých rukou se v takovýchto místech dostalo 7 podílů, do českých 836. In: MZV – RM04/01/10 Politika československých vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938, str. 19,
  9. (německy) Citace: Am 21. 7. 1844 heiratete Johann Leonhard Heer die aus Fratting (Vratěnín) im Znaimer Kreis Mährens stammende, am 30. 11. 1818 geborene Barbara Hofbauer, wobei als sein Beistand der uns schon bekannte „Fragner“ Paul Neckermann (Alservorstadt 211) fungierte. Barbara Hofbauer, die Urgroßmutter Friedrich Heers, entstammte offensichtlich wohlsituierten deutsch-mährischen Kleinbürger- bzw. Handwerkerfamilien: Ihr Vater Florian Hofbauer (3. 5. 1788-2. 12. 1863), „Bürger und Fleischhauermeister“, war ein Sproß einer alteingesessenen Frattinger Familie (schon sein Vater Michael Hofbauer war „Bürger in Fratting“), ihre Mutter, Anna Maria Hofbauer geb. Pehn oder Pöhn (10. 3. 1798-2. 11. 1853), stammte aus dem zur Pfarre Waldkirchen gehörenden Ort Gilgenberg und war die Tochter des „Hammerschmiedmeisters“ Leopold Pehn. Das Ehepaar Johann Leonhard und Barbara Heer hatte zwei Söhne: Rudolf Heer (geb. 18. 2. 1845 in Wien, gest. 26. 4. 1845 in Wien), bei dem als Todesursache „Wasserkopf“ angeführt ist (sowohl im Tauf- als auch im Sterbebuch dieses Sohnes steht hier noch als Beruf des Vaters „Viktualienhändler“, Josefstadt 169), und Leonhard Rudolf Heer (geb. 5. 8. 1846 in Wien, gest. 7. 3. 1894 in Wien).In: Adolf Gaisbauer: Da ich nur darauf angelegt war, Friedrich Heer zu werden…, str. 11
  10. Pohraničí opouštěli také hlavně horliví aktivisté ochranářských spolků Národní jednoty a Matice moravské či agrární Domoviny domkářů a malorolníků nebo Sokola. Ti se obávali odplaty za své aktivity v prospěch „čechizace“ v německých vsích. Utíkaly také osoby vedené na zvláštním seznamu gestapa – nejednalo se jen o osoby české národnosti a státní příslušnosti, byly mezi nimi hlavně Židé, odpůrci nového režimu jako třeba aktivní sociální demokraté a komunisté.
  11. Oběžník dále doporučoval únikové trasy směrem do Rakouska a to také ve směru na město Horn. Cílovou oblastí se stala podle doporučení NSDAP župa Horního Podunají (Reichsgau Oberdonau).
  12. V JZD III. typu již členové odevzdávali svůj dobytek ke společnému ustájení a prostředky mechanizace do společného vozového parku. Pro svoje soukromé potřeby si mohli ponechat jednu krávu s teletem, prasata, ovce, kozy a drůbež. Při předpokládaném částečném nebo úplném vyprázdnění chlévů je pak měl hospodář pronajmout do JZD. III. typ družstva ještě stále částečně zvýhodňoval větší vlastníky půdy, protože odměny ještě mj. rozděloval, dle poskytnutých polností a strojů. Jakékoli zvýhodňování větších a mechanizovanějších sedláků bylo ukončeno při přechodu na IV. typ JZD. Odměny jednotlivým členům se v tomto typu rozdělovaly již pouze na základě odpracovaných jednotek. Nejvíce družstev III. a IV. typu vznikalo na počátku padesátých let v pohraničních oblastech osídlených po odsunutých Němcích.
  13. Citace: V projevu K. Gottwalda zaznělo, že při zakládání JZD na okresech nemá být postupováno masově, nýbrž, jako žádoucí model, má docházet k založení dvou až tří družstev na okrese, jež budou systematicky označována za vzorová a poslouží jako zářný příklad pro zakládání JZD i v dalších obcích. In: Pokorný Radek: Kolektivizace zemědělství na Moravskobudějovicku, kap. 4.3 Rozdíly v kolektivizaci zemědělství v severní a jižní části okresu, 2013
  14. Citace: Vlastní přesidlování obyvatelstva ze zakázaného pásma a „státně nespolehlivých osob“ z hraničního pásma organizačně zajišťovaly bezpečnostní referáty okresních národních výborů. Bezpečnostní referenti si na okresní schůze sezvali funkcionáře národních výborů postižených obcí a zde je seznámili s nařízením ministerstva vnitra. Místní funkcionáři, většinou předsedové národních výborů a předáci stranických organizací, měli poté za úkol připravit seznamy přemisťovaného obyvatelstva a prozkoumat možnosti jednotlivých rodin, pokud šlo o jejich stěhování a zajištění nového bydlení. Ve všech postižených obcích se uskutečnila veřejná schůze za účasti bezpečnostního referenta okresního národního výboru, zástupců útvaru Pohraniční stráže, případně též zástupců Státních statků a Státních lesů, kde většina obyvatelstva z příhraničních oblastí pracovala. In: Časopis Soudobé dějiny 3-4/2005, „V zájmu ochrany hranic“ str. 696.
  15. 27. července 1945 byl v deníku Rovnost zveřejněn dekret prezidenta republiky dr. Beneše o osídlení zemědělské půdy, Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu, slovanskými zemědělci. O příděl půdy si mohl zažádat příslušník českého, slovenského nebo jiného slovanského národa, státně a národně spolehlivý, a to zemědělský dělník, zemědělec s dosavadní výměrou zemědělské půdy do 13 ha. Dále členové rodin zemědělců, pokud jsou výkonnými zemědělci a dosáhli věku 18 let. Také výrobní zemědělská družstva, obce, okresy a stát pro veřejné účely, dále dělníci, veřejní a soukromí zaměstnanci a sociálně slabí příslušníci svobodných povolání pro stavbu vlastního domu nebo na zřízení zahrady do výměry půl hektaru. Přednostní právo na příděl půdy měli ale oprávnění uchazeči, kteří se vyznamenali a zasloužili v národně osvobozovacím boji, zejména partyzáni. In: Rovnost, 27. 7. 1945.
  16. 23. března 1918 rozhodla německá sekce zemské moravské školní rady o přeložení ředitele Johanna Grilze (Vnorovice) na německou školu do Vratěnína (školní okres Dačice) In: Znaimer Tagblatt, 23. března 1918, str. 1, oblastní a zemské zprávy, Rakouská národní knihovna.
  17. 27 organizací NF – např.: ROH, Svaz mládeže, Svazarm, Červený kříž, Svaz invalidů, Akademie věd, myslivci, včelaři, zahrádkáři atd. Protože v těchto organizacích byli komunisté, kteří je obyčejně řídili, stávali se kandidáty do voleb NF, takže nakonec zvolený orgán byl složen téměř jen z komunistů.
  18. Areál bývalého hraničního přechodu Vratěnín je čtyřpodlažní budova postavená v roce 1994. Jedná se o menší areál celnice (objekt pohraniční policie Vratěnín), jenž obsahuje administrativní budovu celnice-pohraniční policie s odbavovací halou, s vedlejšími stavbami. Budova je složena z 1. PP – suterénu (technické zázemí – 5 skladových místností, kotelna s bojlery, dílna, čistící stanice vody, cela, šatna, laboratoř), 1 NP – přízemí (7 kanceláří, odbavovací prostory, sociální zázemí, technické zázemí, garáže), 2. NP – 1. patro (4 kanceláře, zasedací místnost, sociální zázemí, šatny, umývárny) a obytné podkroví (administrativní a skladovací prostory, sociální zázemí, dva inspekční pokoje s příslušenstvím). Areál je napojen na elektrickou energii, vodovod, slaboproud, splaškové vody pak jsou prostřednictvím čistírny odpadních vod spolu s dešťovými vodami odváděny do místní vodoteče – Vratěnínského potoka. Administrativní budova se nachází po pravé západní straně při výjezdu z České republiky směrem do Rakouska. Nad silnicí III. třídy č. 409 28 je proveden průjezd, který sloužil jako odbavovací hala pro průjezd vozidel. Odbavovací hala je zastřešena ocelovou nosnou konstrukcí – sedlovou střechou, která vytváří železobetonové krovy, které nesou zděné sloupy vytvářející společně s výplní z Copillitových tvárnic stěnu, která z boční východní strany v podélném směru uzavírá odbavovací halu. Kolmo při jižní straně administrativní budovy je přistavěna garáž. V této samostatné garáži je osazen elektrický zvedák, pokračováním této budovy je garáž o dvou stáních, jež obsahuje náhradní zdroj elektrické energie. Hraniční přechod se nachází v těsné blízkosti hranice s Rakouskem. [2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2017. Praha. 28. dubna 2017. Dostupné online. [cit. 2017-05-04]
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha : Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 176.  
  3. Počet obyvatel v obcích k 1.1.2017; datum přístupu: 4 květen 2017.
  4. Jihomoravskou vesnicí roku se stala obec Vrbice [online]. kr-jihomoravsky.cz, [cit. 2015-07-10]. Dostupné online.  
  5. Blätter des Vereines für Landeskunde von Niederösterreich, Wien 1895, Eibenstein und Primersdorf. Von Alphons Zak s. 173 — 462. (německy)
  6. MZA Brno, Císařské otisky – D9 Indikační skici – Morava a Slezsko – 3476-1 Vratěnín – původně Fratting – mapováno 1824.
  7. Leopold Kleindienst: Die Siedlungsformen, bäuerliche Bau- und Sachkultur Südmährens, 1989, s. 9 (německy)
  8. Matějka Ondřej: Vysídlení Němců z Československa 2013, VIII. ročník studentské konference VYHNÁNÍ, VYSÍDLENÍ, ODSUN?, VIII. ročník studentské konference, Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě Porubě, 2013
  9. Historická katastrální mapa Vratěnín – Císařské otisky.
  10. Katastrální mapa Vratěnín.
  11. Codex Diplomaticus et epistolaris Moraviae, S.111/174
  12. a b Wolný Gregor: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert, 7 sv., Brünn, K. Winiker 1835–1842. Druhé vydání: 1846.
  13. Obecní vyhláška o znaku a praporu obce.
  14. a b c Plán místního územního systému ekologické stability k.ú. Vratěnín.
  15. Wichard, Edler von Tyrna, einverleibt dem Stifte die Pfarre Fratting [3]
  16. Urkunden des Prämonstratenser- Stiftes Geras, Zusammengestellt und erläutert, Melk, Archiv, Jahrg. 1849
  17. Niklassberg
  18. Diepold von Berg
  19. Kacetl, Jiří – Lazárek, Petr – Molík, David: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí slovem / Burgen und Schlösser des österreichisch-mährischen Thayatals in Wort. Vyd. 1. Znojmo: Jihomoravské muzeum ve Znojmě ve spolupráci s Městským muzeem v Recu. 80 s. ISBN 978-80-86974-12-5.
  20. Geras, Stiftsarchiv (AT-StiAGe), Nr. 219, 1616 – Drei Urkunden, betreffend die Stiftung der Herren von Thürnau zu Fratting. Übersetzung der lateinischen Urkunde in böhmische Sprache. [4]
  21. Urkunde – - Witwe Wulfhild de Tyrna schenkt das Dorf Ezelenslage mit einer Mühle dem Konvent von Zwettl.
  22. Urkunde - Wichard, Edler von Tyrna einverleibt dem Stifte die Pfarre Fratting. (německy)
  23. Kacetl Jiří – Lazárek Petr – Molík David: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí.
  24. Wolný Gregor: Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften, Brünn, Selbstverlag des Verfassers 1855–1866. Fratiing str. 328. Založení zaniklého ženského kláštera Augustiánů u Moravských Budějovic se v topografii uvádí ve spojitosti se šlechticem z rodu Tyrna a vlastníkem Myslibořic (1271).
  25. ŠTARHA, Ivan. Městečka jihomoravského kraje. Vlastivědný věstník moravský. 2007, roč. 59, čís. 2, s. 184.  
  26. Johann von Klingenberg bestätigt dem Stift Geras das Patronatsrecht über die Pfarre Fratting [5]
  27. Bayerische dialekt [6] – Galgenberg
  28. Genealogie Krajířů z Krajku
  29. Rynešová Blažena: Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka, svazek II, 1438–1444, Praha 1932, č. 426, s. 369–370, Jan žádá Oldřicha z Rožmberka, aby nebránil v dědictví Janovu služebníkovi, které mu právem patří.
  30. Skrabanek Alena: Architektur des Renaissanceschlosses Ungarschitz/Uherčice in Südmähren“, Wien, im Juli 2008, (německy)
  31. Jiří KACETL, Cornštejn – hrad nad Dyjí, Znojmo 2004, s. 15.
  32. Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren (1348–1466), Brünner Cuda, edd. J.Chytil, P. Chlumecký, K. Demuth, A. Wolfskron, Brün 1856, s. 413.
  33. Šimůnek Robert: Pozůstalost Wolfganga z Krajku (+1491), sídelní, krajinná a administrativní struktura šlechtického dominia v pozdním středověku, in: HG 34, Praha 2007, s. 240–241. Urbář je kompletní soupis majetků s vesnicemi, dvory a také rybníky. Ke každé lokalitě jsou přesně vyjmenovány dávky, v případě naturálních i bližší specifikace např. mázy ovsa či počty vajec, sýrů apod., které byly určené k pravidelné platbě.
  34. Knittel Jan: Vzestup rodu Krajířů z Krajku v Českém království ve druhé polovině 15. století, Praha 2010
  35. V roce 1540 zde stávala tvrz, která byla v roce 1628 označována jako zpustlá. In: Wolný Gregor: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert, 7 sv., Brünn, K. Winiker 1835–1842. Druhé vydání: 1846.
  36. Tento venkovský soud existoval ještě v roce 1692.
  37. Zunftordnung der Bierbrauer im Umkreis von 5 Meilen um Fratting im Znaimer Kreis.[7]
  38. Státní okresní archiv Znojmo, číslo fondu/sbírky 1408, název fondu/sbírky Cech ševců Vratěnín, značka fondu/sbírky Vrat/C-Š, datace 1787–1787, Cech ševců Vratěnín, jazyk němčina, místo vzniku Vratěnín
  39. Brände in Fratting, 1643, 1803, 1816 und 1817. In: Österreichische Verbands-Feuerwehr-Zeitung - 18990205 - Seite 5.
  40. Eibenstein und Primersdorf, Alphons Zak, str. 173 — 462, Citace: Sehr früh fand nämlich in Bayern und Österreich die Verehrung des hl. Ägidius (St.Gilg) baldige Aufname und zahlreiche Kirchen, besonders an den Flussübergängen, in einfachen Forst- und Jagdrevieren oder in der Nähe derselben wurden ihm im XI. und XII. Jahrhunderte zugewidmet; denn St. Ägidius hatte sowol die oft gefahrvollen Überfahrten über die Seen und Flüsse (transüus aquae), wie auch das Waidwerk zu schirmen und zu hüten, nicht minder auch die Spitäler und Leprosenhäuser. Blätter des Vereins für Landeskunde von Niederösterreich. Redigiert von Anton Mayer. XXIX. Jahrgang. 1895.
  41. Jašš Richard Mgr: Pokus o geografické vymezení německé iredenty v českých zemích na podzim roku 1918, disertační práce. Deklarace o připojení ke korunní zemi Dolní Rakousy.
  42. Jašš, Richard Mgr: Pokus o geografické vymezení německé iredenty v českých zemích na podzim roku 1918, disertační práce.
  43. a b Hodeček Dalibor: Dějiny objektu bývalého kláštera augustiánů bosáků ve Vratěníně, Státní památkový ústav v Brně, 2001
  44. Felix Ermacora: Der unbewältigte Friede: St. Germain und die Folgen; 1919–1989, Amalthea Verlag, Wien, München, 1989, ISBN 3-85002-279-X (německy)
  45. 133/I. (překlad) Interpelace poslance dra E. Schollicha a druhů ministrovi školství a národní osvěty o zřízení německé menšinové školy v Uherčicích.
  46. Bartoš Ondřej: Jazykové právo v první ČSR, Vrchlabí, březen 2011
  47. MZV – RM04/01/10 Politika československých vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938 na www.mzv.cz
  48. Kural Václav: Jazykový problém a jazykové právo v ČSR 1918–1938 z hlediska česko-německého, Slezský sborník 89, 1, (1991), s. 32–38 89:1
  49. Seibt, Ferdinand: Zur Sozialstruktur der ersten ČSR. In: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert, Lerche, München 1967
  50. Kroniky obcí – Vratěnín, Uherčice, Korolupy – Okresní archiv Znojmo.
  51. Stráž na Dyji, krajinský týdeník československé sociální demokracie, 06.10.1946, č. 4, s. 2
  52. Okresní archiv Znojmo – kronika Korolupy, Stálky, Vratěnín, Uherčice.
  53. Na stavbu nové školy v roce 1879 přispěl 150 zl. císař František Josef I., (Neuigkeits) Welt Blatt, 27. Februar 1879, s. 3 – Spenden.
  54. Stráž na Dyji, krajinský týdeník československé sociální demokracie, 06.10.1946, č. 4, s. 2
  55. Četnické Listy, 20.11.1937, č. 22, s. 200
  56. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Svazek 12, Středisko regionálních dějin (Olomouc, Czechoslovakia), Univerzita Palackého. Kabinet regionálních dějin, 1967
  57. Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče, Praha 1946
  58. Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce stěhování obyvatel ČSR ze záboru Sudet, Slovenského státu, ze záboru Těšínska a záboru Podkarpatské Rusi v letech 1938/1939, rukopis
  59. MALENA Leoš: Konec česko-německého soužití v okrese Znojmo v roce 1945, diplomová práce PdF MU Brno, Brno 1995, s. 58
  60. Karel Koc: Obnovení a činnost orgánů bezpečnosti v pohraničí znojemského okresu (květen 1945–leden 1946), studie – Sborník 2012
  61. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Soudobé dějiny 3-4/2005, Tomáš Staněk – Adrian von Arburg, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945) (1. část: Předpoklady a vývoj do konce května) str. 508, poznámka 85 [8]
  62. Franzel Emil: Die Vertreibung: Sudetenland, 1945/1946, s. 139/140: "In Fratting hat die tschechische Miliz den Landwirt Zawadil, den Gastwirt Otmar Reiber, den Bauern August Högenauer (österreichischer Staatsbürger), den Sattlermeister Balzer und den Oberförster Hubert Schreiber erschossen."
  63. Fratting [9], Okresní archiv Znojmo – kronika obce Vratěnín.
  64. Fratting - na www.suedmaehren.at (německy)
  65. Gau Niederdonau – [10]
  66. Státní okresní archiv Znojmo, Četnická stanice Vratěnín (1876–1939, 1946–1950), Památník četnické stanice.
  67. Naše Demokracie, 15.11.1946, č. 45, s. 4
  68. Naše Demokracie, 17.05.1946, č. 20, s. 4
  69. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, svazek 12, Středisko regionálních dějin (Olomouc, Czechoslovakia), Univerzita Palackého. Kabinet regionálních dějin, 1967
  70. Naše Demokracie, 30.05.1946, č. 22, s. 1-2
  71. Stráž na Dyji, krajinský týdeník československé sociální demokracie, 06.10.1946, č. 4, s. 6
  72. Stráž na Dyji, krajinský týdeník československé sociální demokracie, 15.09.1946, č. 1, s. 6
  73. Školní vysvědčení Františky Tůmové, narozené 17. 2. 1932 v Jemnici.
  74. Stráž na Dyji krajinský týdeník československé sociální demokracie, 29.11.1946, č. 12, s. 6
  75. Deník „Rovnost“ například referoval především o velkém přílivu čeledínů, deputátníků a domkářů do osidlovaného pohraničí. Rovnost, 5. 2. 1946. In.: Problémy osídlování na jižní Moravě, s. 1.
  76. Články – „JZD Mladoňovice, Jakubov a Třebelovice budou hospodařit podle provozního řádu IV. typu”, „Život nové vesnice”, „Vpřed za socialistickou vesnici!”, Moravské Budějovice 1952, 2., č. 3. Periodicita není známa.
  77. Vaněk, Pavel: Vojenská kronika 4. znojemské pohraniční brigády 1945–1955. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009
  78. PELECH, J. (1984): Čtvrt století budování socialistické zemědělské velkovýroby na Vranovsku: 1960–1985. Státní statek, Lesná
  79. Jak žijí a pracují družstevníci okresu Moravské Budějovice : materiál z jednotných zeměd. družstev, Jihlava : Zeměd. správa rady KNV, 1955
  80. Státní okresní archiv Znojmo, MNV Vratěnín.
  81. a b Rudolf Kryčer: Jihomoravští hraničáři: kus historie a přítomnosti, Nákladem Ústředního výboru Národní jednoty pro jihoz. Moravu, 1925, s. 138-145
  82. Okresní archiv Znojmo, kroniky obcí a matriční údaje původního a nově osídleného obyvatelstva.
  83. Vratěnín [11]
  84. Stráž na Dyji, krajinský týdeník československé sociální demokracie, 06.10.1946, č. 4, s. 2
  85. Ostmark Jahrbuch 1942, Gemeindeverzeichnis für den Reichsgau Niederdonau
  86. Vratěnín na de.academic.ru, (německy)
  87. Brünner Zeitung, 1913, číslo 228, s. 5
  88. Feuerwehr-Signale 20. Juni 1897
  89. Feuerwehr-Signale - 18970620 - Seite 2: Am 27. Mai 1897 freiwillige Feuerwehr von Raabs an der Thaya - das Fest der Fahnenweihe (Feuerwehren aus Zlabings, Drosendorf, Eibenstein, Nondorf, Großan, Ober-Grünbach, Speisendorf, Pommersdorf, Mostbach, Groß-Siegharts, Dietmauns, Fabriksfeuerwehr Groß-Siegharts, Pfaffenschlag, Radl, Ludweis und Allentsteig).
  90. Znaimer Wochenblatt, 27. November 1886.
  91. Deutsches Südmährerblatt, 27. Mai 1911, Spenden für Deutschen Schulverein s. 6.
  92. Znaimer Tagblatt, 13. August 1899, s. 3. Zakládací schůze proběhla v úterý 15. srpna 1899.
  93. Eggenburger Zeitung, 12. června 1914, článek Fratting Fahnenweihe, str. 6, v Rakouská národní knihovna
  94. Findová Dagmar: Tradice versus komercializace venkovského prostoru mikroregionu Jemnicka, Olomouc 2008, Madeja Ondřej: Kulturní život premonstrátského kláštera v Nové Říši v letech 1848–1948 a jeho působení na širokou veřejnost, České Budějovice, 2009
  95. Znaimer Wochenblatt, rok 1937, ročník 88, příloha: Znaimer Wochenblatt. 18. Südmährerland : jeden Freitag als Beilage zum "Znaimer Wochenblatt" erscheinendes Blatt für das deutsche Volk Südmährern, s. 4 (Příloha)
  96. Kultura v obci na www.vratenin.cz
  97. 1. FC Jemnicko na 1fcjemnicko.cz
  98. (německy) Farní kronika obce Vratěnín, také tradice německého obyvatelstva na http://www.suedmaehren.at, Blaschka, Walfried: Historisches Ortsverzeichnis Südmährens, in: Beiträge zur Geschichte und Landeskunde Südmährens, Heft 8, Geislingen/Steige 1982.
  99. Ve Vratěníně na Znojemsku slavili narození Krista také průvodem [online]. denik.obce.cz, [cit. 2014-12-26]. Dostupné online.  
  100. Südmährisches Jahrbuch, 1978, S. 164, (německy)
  101. Franz Kießling: Frau Sage im nö. Waldviertel, Heft 6, S. 52, (německy)
  102. Tomášková Helena: Historický vývoj poštovnictví a ředitelství pošt a telegrafů v Praze po roce 1918 do roku 1935, Pardubice 2010
  103. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 1943, Ročník 45, Číslo 1, s. 31
  104. Unterschriften: Franz II., Leopold Graf von Kollowrat, Heinrich Graf v. Rottenhan, Theodor Wescher.na monasterium.net
  105. Státní okresní archiv Znojmo, Četnická stanice Vratěnín.
  106. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 1958-05-03]. Katalogové číslo 161959 : kaple Božího hrobu. Památkový katalog. MonumNet: [12]. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ: [13].  
  107. Panoramio, Mapy google: Hřbitov Vratěnín.
  108. Součást Národního parku Podyjí
  109. Oficiální stránky obce Vratěnín – - obecní samospráva
  110. Článek od Aleny Lukešové na novinky.cz Vratěnín získal několik ocenění v soutěži Vesnice roku
  111. Služby a firmy na webu obce Vratěnín
  112. a b c ÚP Vratěnín
  113. ARTL Gerhard, Gürtlich Gerhard H., Zenz Hubert: Zwischen Wald- und Weinviertel. 100 Jahre Lokalbahn Retz-Drosendorf. Verlag Fassbaender, Wien 2010, ISBN 978-3-902575-34-0
  114. Spolupráce mezi Jižní Moravou a Dolním Rakouskem na IDS JMK
  115. Blaschka Walfried, Frodl Gerald: Die Kreise Neubistritz und Zlabings von A bis Z, 2008, s. 175, (německy)
  116. HAAF, Hermann-Josef: Kreditgenossenschaften im "Dritten Reich": Bankwirtschaftliche Selbsthilfe und demokratische Selbstverwaltung in der Diktatur, 2011, německy
  117. Reblaus Express na www.reblaus-express.at, (německy)
  118. Cyklo Jižní Morava [14]
  119. Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, 20. Februar 1886, s. 4 – úmrtní oznámení.
  120. Munzinger Archiv GmbH, 16.5.2014, MUNZINGER Personen, Hubert Dunkler – deutscher Industriemanager.
  121. Virtuelle Gedenkbuch – Dfkm. Leo Färber
  122. Schauaus Helmut: Irgendwann erzähl' ich es: Igginger Zeitzeugen erinnern sich an ihre Erlebnisse aus dem Zweiten Weltkrieg und der Nachkriegszeit, Iggingen, 2008

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Felix Bornemann: Kunst und Kunsthandwerk in Südmähren, Fratting, s. 9, C. Maurer Verlag, Geislingen/Steige 1990, ISBN 3-927498-13-0 (německy)
  • Bruno Kaukal: Die Wappen und Siegel der südmährischen Gemeinden, Fratting, s. 61, Josef Knee, Wien 1992, ISBN 3-927498-19-X (německy)
  • Walfried Blaschka, Gerald Frodl: Die Kreise Neubistritz und Zlabings von A bis Z, Fratting, (2008), s. 172 (německy)
  • Geschichte der Pfarre Fratting (1801) (německy)
  • Wenzel Max: Thayaland, Volkslieder und Tänze aus Südmähren, 1984, Geislingen/Steige (německy)
  • B. Pařízek: 450 Jahre Marktgemeinde Fratting, 1498–1948 (Übersetzung) (1990)
  • B. Pařízek: 450 Jahre Marktgemeinde Fratting (erweiterte Übersetzung) (1990)
  • Luise Thiel: Geschichten aus Fratting in Südmähren (německy)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]