Jaroměřice nad Rokytnou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroměřice nad Rokytnou
Pohled na Jaroměřice z cesty k vrchu Žabík

Pohled na Jaroměřice z cesty k vrchu Žabík

znak obce Jaroměřice nad Rokytnouvlajka obce Jaroměřice nad Rokytnouznakvlajka

status: město
LAU 2 (obec): CZ0634 590754
kraj (NUTS 3): Vysočina (CZ063)
okres (LAU 1): Třebíč (CZ0634)
obec s rozšířenou působností: Třebíč
pověřená obec: Jaroměřice nad Rokytnou
historická země: Morava
katastrální výměra: 51,36 km²
počet obyvatel: 4 213 (1. 1. 2012[1])
nadmořská výška: 422 m n. m.
PSČ: 675 51
zákl. sídelní jednotky: 12
části obce: 7
katastrální území: 7
adresa městského úřadu: Městský úřad Jaroměřice nad Rokytnou
Náměstí Míru č. p. 2
Jaroměřice nad Rokytnou
675 51
starosta / starostka: Ing. Jaroslav Soukup, MBA
Oficiální web: www.jaromericenr.cz
E-mail: mesto@jaromericenr.cz

Jaroměřice nad Rokytnou
Red pog.svg
Jaroměřice nad Rokytnou
Zdroje k infoboxu a částem obce

Jaroměřice nad Rokytnou (2. pád do Jaroměřic, 6. pád v Jaroměřicích; něm. Jarmeritz) jsou město ležící v Jaroměřické kotlině Jevišovické pahorkatiny na úpatí Českomoravské vrchoviny asi 13 km od Třebíče.

Město je bohaté svým kulturním dědictvím, a to zejm. tamním barokním zámkemkostelem svaté Markéty a působením Františka A. Míči a Otokara Březiny. Od roku 1999 je známo konáním Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského.[2] Historické jádro je městskou památkovou zónou.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

O původu Jaroměřic je první (1730) česky zpívaná opera, jejíž hudbu zkomponoval František Antonín (Václav) Míča a verši opatřil Antonín Ferdinand Dubravius (Dúbrava). Částečně nám dává nahlédnout, co se tehdy tradovalo o původu města.

Nejdříve byl na místě dnešních Jaroměřic les a v něm byl jednou na lovu kníže. Poblíž studánky v místě Dolního náměstí se mu podařilo skolit krásného jelena šestnácteráka. Místo se knížeti zalíbilo, a kázal tedy místo vymýtit a zjara rozměřit pro budoucí město a menší hrad. A od jarního měření získalo město své jméno. Jelen pak je po staletí ve znaku města.[3]

Vědecky se však jméno Jaroměřice vykládá jako „ves lidí Jaromírových“.[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zhruba kolem roku 250 000 př. n. l. vznikly první doklady osídlení v oblasti Jaroměřic nad Rokytnou (sekáč valounu z rohovce nalezený na kopci Žabík), ze starší doby kamenné existují doklady o životě lidí dnešního typu na Hradisku na jihozápadě Jaroměřic a z doby mladší doby kamenné (6000 až 4000 př. n. l.) jsou doloženy doklady o kultuře s lineární keramikou, kultuře s vypíchanou keramikou a o kultuře s moravskou malovanou keramikou. Z doby měděné (4000 až 2000 př. n. .l) existují doklady o existenci kultury nálevkovitých pohárů a kultuře zvoncovitých pohárů a z doby bronzové (2000 až 750 př. n. l.) existují doklady o existenci kultury popelnicových polí (doložena pouze okrajově). Ze starší doby železné (doba halštatská, asi 750 př. n. l. až 400 př. n. l.) existují doklady o horákovské kultuře a z mladší doby železné (400 př. n. l. až 0) existují doklady o laténské kultuře Keltů.

Pod Hradiskem v lokalitě na Bydliskách

V 2. století jsou na Jaroměřicku doloženi Germáni a ve století 10. Slované ze Znojemska postoupili k Jaroměřicím. Rok 1131 je uváděn jako tradiční rok založení obce (tzv. heraldická pověst) a Jaroměřice se měly stát zeměpanským statkem. První písemná zmínka o obci je doložena z roku 1325, král Jan Lucemburský daroval patronát jaroměřického farního kostela cisterciáckému klášteru v Sedlci. Světským držitelem Jaroměřic byl Rajmund z Lichtemburka, pán Bítova. V roce 1498 král Vladislav Jagellonský daroval Jaroměřice lénem Václavu z Ludanic. V roce 1522 koupil jaroměřické panství Jan IV. z Pernštejna, v roce 1534 se majitelem stal rod Meziříčských z Lomnice a v roce 1613 bylo panství koupeno Jiřím Rechenberkem ze Želetic. V roce 1620 bylo panství zkonfiskováno pro účast Jiřího Rechenberka veStavovském povstání. V roce 1623 získali panství Questenberkové, Jaroměřice jako konfiskát zakoupil od královské komory Gerhard z Questenberka. V roce 1661 se vlády nad panstwvím ujal Jan Antonín z Questenberka, ten dokončil renesanční přestavbu zámku včetně divadla. Dalším majitelem z rodu Questenberků se stal Jan Adam z Questenberka, za jeho vlády vyvrcholila barokní přestavba Jaroměřic. V roce 1752 byly Jaroměřice převzaty pod správu Václava Antonína z Kounic-Rietbergu. V roce 1871 byly Jaroměřice napojeny na železnici a v roce 1897 byl po vleklém soudním dědickém sporu jaroměřický velkostatek Nejvyšším soudem Rakouska Rudolfu Kristiánu z Vrbna a Bruntálu, jeho majetek pak v roce 1927 zdědila jeho manželka Elvíra (původně bavorská princezna). V roce 1899 byla postavena nová budova školy.

Questenberský jaroměřický zámek
Kaple sv. Josefa

V roce 1901 začal v Jaroměřicích působit Otokar Březina, ten ve městě i zemřel a to v roce 1929, v roce 1928 město navštívil Tomáš Garrigue Masaryk. Roku 1933 byla postavena nová budova radnice[5] a o tři roky později město navštívil další prezident republiky - Edvard Beneš. V roce 1939 proběhly slavnosti dvoustého výročí vysvěcení chrámu kostela sv. Markéty za účasti brněnského biskupa Josefa Kupky. V roce 1943 byl jaroměřický velkostatek koupen říšskými drahami pro tzv. Reichsbahnschule (říšskou drážní školu), po druhé světové válce byl statek zkonfiskován. O rok později na jaroměřické radnici proběhl proces se třemi boňovskými protinacistickými odbojáři, druhá světová válka v Jaroměřicích skončila 8. května 1945, kdy německá armáda opustila města ve 14.15 hodin dorazili na náměstí sovětští vojáci. V roce 1947 město opět navštívil tehdejší prezident Edvard Beneš.

28. února 1948 faktické řízení správy města přebral tzv. akční výbor, během města byl obměněn národní výbor i jeho rada a v září 1950 bylo ustaveno jednotné zemědělské družstvo, to pak byla v roce 1962 sloučeno se státním statkem. V Roce 1955 bylo někdejší Masarykovo náměstí přejmenováno na Náměstí Míru. V roce 1968, 26. srpna projely intervenční bulharská vojska městem směrem na Moravské Budějovice a v roce 1980 došlo k otevření hotelu Opera, v osmdesátých letech se Jaroměřice staly střediskovým městem a byly k nim tak připojeny okolní obce. Také byly postupně rozvíjeny různá zařízení ve městě, v roce 1984 byl otevřen obchodní dům Rokytná a v roce 1987 bylo otevřeno velkoryse řešené autobusové nádraží.

V roce 1990 bylo obnoveno obecní zřízení, v roce 1996 získaly Jaroměřice právo užívat znak a prapor, ten jim byl udělen předsedou poslanecké sněmovny. V roce 1999 se ve městě odehrál první ročník Mezinárodních hudebních slavností Petra Dvorského a také by ustaven Mikroregion Rokytná, o rok později byla otevřena čistička odpadních vod a v roce 2001 byl otevřen dům s pečovatelskou službou.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Jaroměřice nad Rokytnou se rozkládají v Jaroměřické kotlině. Tu na severu uzavírá výčapský hřbet, součást klučovské hrásti, jíž vede rozvodí mezi řekami JihlavouRokytnou.

Podloží Jaroměřic tvoří žulyruly. Převažujícím půdním typem jsou kyselé hnědé půdy. Kvalitnější hnědozemě jsou v údolí Rokytky a v údolí Štěpánovického potoka. Do východní poloviny Jaroměřicka (a Jaroměřic) zasahuje třebíčský masív se svými žulosyenity (durbachity; jde o horniny bohaté na draslíkhořčík, dále rubidium, baryum, chromnikl, relativně též na uranthorium), s žílami aplitů a pegmatitů. V kamenolomě Královec u Příštpa nacházíme nažloutlé středně zrnité horniny bohaté křemenem – biotitické až muskoviticko-biotitické granity. Na Žabíku se nacházejí křemence, tzv. sluňáky.[6]

Řeka Rokytná dělí Jaroměřice nad Rokytnou na dvě části – severní a jižní. V parku státního zámku Jaroměřice nad Rokytnou vytvořili lidé dvě její slepá ramena, dnes patrná jen při vyšším stavu vody. Přímo u Jaroměřic přijímá Rokytná vody potoka Rokytky (jinak též zvaného Jaroměřička) a Štěpánovického potoka. U Jaroměřic se pro vodáky začíná splavný úsek řeky (km 73,2).

Členění a samospráva[editovat | editovat zdroj]

Místní části města

Město Jaroměřice nad Rokytnou má sedm místních částí:

Dne 24. listopadu 1990 se od Jaroměřic oddělila trojice obcí: Blatnice, BohušiceLesůňky. Od 1. ledna 1993 Příštpo.

Jaroměřické zastupitelstvo města využilo možnosti dané mu obecním zřízením a v místních částech zřídilo osadní výbory. V letech 2006–2010 působil jako starosta Karel Nedvědický, od roku 2010 tuto funkci zastává Jaroslav Soukup.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu v roce 2001 žilo v Jaroměřicích 4106 obyvatel. Jak dokládá tabulka, počet obyvatel Jaroměřic nepostihují žádné velké výkyvy.

Vývoj počtu obyvatel města Jaroměřic nad Rokytnou[7]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 3891 4017 4154 4568 4801 4857 4785 4123 4340 4136 4064 3982 4106

Zatímco počet obyvatel ostatních místních částí Jaroměřic klesá nebo stagnuje, počet obyvatel místní části Jaroměřice nad Rokytnou se v posledních dvaceti letech mírně zvyšuje.

Vývoj počtu obyvatel místní části Jaroměřice nad Rokytnou[7]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 2277 2331 2437 2781 3047 2981 2988 2668 2906 2834 2889 2965 3129

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu 2001 převažovali lidé věřící (1870) nad lidmi bez vyznání (1469). Z věřících se nejvíce lidí hlásí k římskokatolické církvi (1775); ti společně se souvěrci z přifařených okolních obcí vytváří Římskokatolickou farnost Jaroměřice nad Rokytnou.

Církev československá husitská byla zastoupena 10 věřícími, Českobratrská církev evangelická 24 věřícími. Náboženská společnost Svědků Jehovových pak 15 lidmi.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Jaroměřicích nad Rokytnou.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Silnice[editovat | editovat zdroj]

Jaroměřicemi procházejí tyto silnice:

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Jaroměřice nad Rokytnou (nádraží).

Jaroměřice jsou ve své části Popovicích napojeny na železniční trať č. 241 OkříškyZnojmo; jsou rychlíkovou stanicí.[p 1]

Ještě v 80. letech bylo v provozu autobusové spojení z Náměstí Míru a Tyršovy ulice (od sokolovny) na nádraží a zpět, a to ke každému vlaku.

Naučná stezka Otokara Březiny[editovat | editovat zdroj]

Ve městě končí naučná stezka Otokara Březiny, která vychází z Počátek a věnuje se životu a dílu Otokara Březiny.

Lidé[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Od jízdního řádu 2006/2007 již rychlík Znojmo–Praha není uveden.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2012 [online]. Český statistický úřad, 31.5.2012. Dostupné online.  
  2. ARS Koncert. Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského | Úvodní informace [online]. Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského, [cit. 2015-12-28]. Dostupné online.  
  3. KRČÁL, J. O Jaroměřicích nad Rokytnou. In O životě a umění : Listy z jaroměřické kroniky 1700–1752. Jaroměřice nad Rokytnou : Místní osvětová beseda v Jaroměřicích nad Rokytnou ve spolupráci s Musejním spolkem v Brně; 1974, s. 11.
  4. JIČÍNSKÝ, P., NOVÁČEK, O., SUCHARDA, J. Malé dějiny Jaroměřic nad Rokytnou. PhDr. Jan Sucharda – JAS Hrotovice, 2002. Strana 10.
  5. Zprávy památkové péče II. (1938), str. 61: „radnice, vzniklá přestavbou měšťanských domů asi v druhé polovině 19. stol. (…), byla r. 1931 zbořena bez vědomí památkového úřadu a nahrazena novostavbou pochybenou v proporcích“.
  6. Moravskobudějovicko. Jemnicko. Ed. Vladimír Nekunda, Jan Janák, Pavel Michna. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997. Vlastivěda moravská (65. svazek) 846 s. ISBN 80-85048-75-2.
  7. a b Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha : Český statistický úřad, 2006. 2 svazky (760 s.) ISBN 80-250-1311-1. S. 586–587.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Moravskobudějovicko. Jemnicko. Ed. Vladimír Nekuda, Jan Janák, Pavel Michna. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997. Vlastivěda moravská (65. svazek) 846 s. ISBN 80-85048-75-2.
  • JIČÍNSKÝ, P., NOVÁČEK, O., SUCHARDA, J. Malé dějiny Jaroměřic nad Rokytnou. PhDr. Jan Sucharda – JAS Hrotovice, 2002. 192 s.
  • O životě a umění : Listy z jaroměřické kroniky 1700–1752. Sborník prací. Uspoř. Alois Plichta. 1. vyd. Jaroměřice nad Rokytnou : Osv. beseda Měst. NV, 1974. 456 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]