Police (okres Třebíč)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Police

Centrum Police s památníkem Františka Xaveriuse
Znak obce PoliceVlajka obce Police
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU  (obec) CZ0634 591394
Kraj (NUTS 3) Vysočina (CZ063)
Okres (LAU 1) Třebíč (CZ0634)
Obec s rozšířenou působností Moravské Budějovice
Pověřená obec Jemnice
Historická země Morava
Katastrální území Police u Jemnice
Katastrální výměra 5,94 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 346 (2017)[1] (e)
Nadmořská výška 445 m n. m.
PSČ 675 34
Zákl. sídelní jednotky 1
Části obce 1
Katastrální území 1
Adresa obecního úřadu Police 1
67534 Police u Jemnice
Starosta Karel Janoušek
Oficiální web: www.obec-police.cz
Email: police.ou@quick.cz
Police
Red pog.svg
Police
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Police (německy Pullitz) je obecokrese Třebíč, asi 6 km jihovýchodně od města Jemnice. Ke dni 3.7. 2006 zde žilo 404 obyvatel. Je to nejjižnější obec kraje Vysočina.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší písemná zmínka o Polici se traduje k roku 1020, kdy měl mít ves v držení zprvu zámožný majitel, později se oddávající loupežím a vykrádání kostelů, za což jej měl Konrád, kníže znojemského údělu, uvěznit. Kolem roku 1037 se do Police umísťuje i klášter jeptišek, který měl být podle vyprávění za bratrovražedných bojů v knížecí rodině vyloupen, přičemž se jeptišky zachránily skrze podzemní chodbu útěkem do Bítova.[3] V roce 1052 se nacházela jistá ves Pulin mezi dalšími obcemi na Znojemsku, kterými kníže Břetislav obdaroval kostel ve Staré Boleslavi / Alt Bunzlau.[4] Podle historika Jiřího Kacetla tvořila Police v raném středověku hospodářské zázemí bítovského hradu a od 1. poloviny 14. století ji vlastnilo několik vladyků v příbuzenském stavu.[pozn. 1]

Police ve středověku[editovat | editovat zdroj]

V roce 1343 se po Polici psal Nevhlas (Neblas, Newhlas, Newhlasch, Newhlasius, Newlass), vladyka z rodu erbu tří lupenů či makovic, kdy ručil při prodeji vsi Havraníky louckému klášteru.[5] Členové z tohoto rodu se psali po Brtnice (Dlouhé Brtnici), Lesonicích na Moravskobudějovicku, Polici, Menharticích či Oponešicích. V roce 1348 se připomíná Nevhlas z Lesonic, později pak pět bratrů pět (z Lesonic): Ješek Schössel, Nevhlas (Neplach), Racek či Lanclin, Tvoch a Markvart. Jejich sestrou byla Mudla, manželka Holáče z Držkrajic. V roce 1349 se po Polici psal jejich příbuzný vladyka Filip s bratrem Heršem (či Hrzkem), farářem ze Stonařova, taktéž erbu tří makovic, kdy se oba domluvili na společné držbě majetku.[5]

Filip z Police[editovat | editovat zdroj]

V roce 1351 je v pramenech uváděn Filip z Police, jehož pečeť nesla taktéž znak tří makovic.[6] Filip v tomto roce zakoupil na Hrotovicku dvůr a čtyři podsedky v Dolních Dubňanech, v roce 1355 ves Luka u Jemnice a její další část obdržel v roce 1358. Filipovou manželkou byla Eliška z Pálovic, která byla v roce 1360 již vdovou.[7] V roce 1368 je zmiňován jeho syn Petr, v roce 1378 dcera Dorota, manželka Bohuše z Bělčovic a roku 1385 dcera Anežka, manželka Viléma z Lechovic.[8] Vdova Eliška z Pálovic se podruhé provdala za jemnického rychtáře Mikuláše (1360, 1365), potřetí za Předotu z Pálovic.[9] Manželkou syna Petra byla Kateřina, která od něj v roce 1385 obdržela na dvoře v Pálovicích 160 kop.[10] První Lanclinovou manželkou byla Anežka z Dyjic (zmíněna r. 1358) a v roce 1368 je uváděna jeho druhá choť Anna z Horky. Lanclin jí tehdy s bratrem Ješkem (Schössel) přenesl věno na ves Zhořec, na kterém se v roce 1368 spolčila s Filipovým synem Petrem z Police.[5]

Aleš z Police[editovat | editovat zdroj]

Po Polici se psal v roce 1358 dále Aleš, farář z Plavče a snad bratr či jinak příbuzný Filipa z Police. Roku 1356 koupil od Filipa z Louček (z rozrodu Ranožírovců) hrad s dvěma poplužími, kostelním poddacím a dvěma lány v Dolní Plavči, kde své manželce Johance zapsal věno. Po jeho smrti se stal poručníkem jeho dědiců Nevhlas z Oponešic. Dcerou Aleše z Police byla pravděpodobně Anežka z Police, připomínaná roku 1356 jako manželka Šimona z Nové Vsi (nyní Nové Sady). Aleš měl také syna Odolena, který se zprvu psal po Polici, později po Plavči. V roce 1365 nechala Johanka, vdova po Alšovi z Police, vymazat své věno na Plavči a podruhé se provdala za Markvarta ze Šenkenberka (Šenkenberk, zřícenina u obce Šumná).[11][12]

Hrzek, farář ze Stonařova[editovat | editovat zdroj]

Po Filipově smrti zdědil jeho majetek bratr Hrzek (Herš). V roce 1358 obdržel od šlechtice Hostěje ze Slavíkovic spolu s Hostějovými dcerami Budkou a Eliškou dvůr s příslušenstvím ve Slavíkovicích a ve stejném roce odprodal své zboží v Polici svému příbuznému Tvochovi z Police.[13] Mikuláši, rychtáři z Jemnice, a jeho ženě Elišce (znovu provdané vdově po Filipovi z Police) nechal v roce 1360 zapsat na Polici a Loučce 100 hřiven pravého věna.[14] Téhož roku Hrzek odprodal za 300 hřiven část majetku po svém bratru Filipovi ve vsi Louka, Sedlice a Hradiště Hynkovi Tluksovi a Ješkovi z Batelova a Pacova. Při této obchodní transakci mu ručili Nevhlas z Oponešic, Ješek Schössel a Aleš z Plenkovic.[15] Nevlas z Oponešic se oženil se Sofií a vzhledem k tomu, že zemřel bezdětný, dědil po něm Jakub z Oponešic, syn Smila z Police (možná Nevlasův synovec či bratranec).[5]

Tvoch z Police[editovat | editovat zdroj]

Tvoch z Police či Brtnice, jeden z pěti výše jmenovaných bratrů, ručil v roce 1356 se svým bratrem Markvartem Filipovi z Louček při prodeji majetku v Dolní Plavči a v roce 1358 přikoupil od svého příbuzného faráře Hrzka ze Stonařova popluží v Polici. V roce 1365 zapsal své manželce Elišce na Polici věno šest hřiven příjmu a naposledy je v pramenech zmíněn v roce 1368, kdy v Polici prodal (až na tři louky) Seidlinovi z Lubnice jeden a půl lánů s mlýnem.[16][5] Jeho bratr Makrvart, se psal v roce 1355 podle vsi Bohušic u Moravských Budějovic. Jeho manželkou byla Kateřina, které v roce 1366 zapsal roční důchod v Lipňanech a v Bohušicích.[17] Markvartova dcera Anna se provdala za Hojka z Ústrašína, purkrabího na Roštejně. Markvart dceři daroval věnem celou ves Bělčovice s tvrzí, dvorem, sedmi lány a osmi podsedky. V roce 1376 protestoval proti odprodeji dědičného věna své dcery Seidlinovi a Bohušovi z Lubnice. Anna byla podruhé provdaná za Nevhlase z Biskupic. Nevlas z Lesonic, pátý z bratrů erbu tří makovic, se připomíná se svou chotí Eliškou v roce 1369.[5]

Smil z Police[editovat | editovat zdroj]

S Filipem a Hrzkem z Police byl rovněž příbuzný Smil z Police (z rozrodu Ranožírovců Oldřicha ze Želetavy). Smil je v roce 1358 připomínán jako synovec Oldřicha z Našiměřic, jehož chotí byla v té době Markéta z Našiměřic.[18] V roce 1371 prameny zmiňují jeho manželku Kateřinu ze Zahrádek, neteř Peškovu / Peslinovu, které Smil zapsal na tvrzi a dvoře v Polici tři hřivny věna[19] a v roce 1379 převedl Kateřině 75 kop věna z Police na Bohušice (půl tvrze a dvora s příslušenstvím), přičemž Vilémovi Babkovi zapsal na Polici třetinu tvrze, dvora a dvě popluží, čtyři a půl lánů, devět podsedků a vše, co tu ve vsi měl.[20] Svůj majetek v Menharticích odprodal Ondřeji z Martinic a jeho synovci Benešovi.[21] Ondřej pak na Menharticích zapsal věno své manželce Kateřině (r. 1385), v roce 1392 nakonec ale tvrz a dvůr v Menharticích odprodal Albrechtu ze Slatiny, který se psal taktéž po Polici. Ve stejném roce Smil odprodal ves Chvalkovice rychtáři Martinovi z Jemnice, rytíři Jiljínovi a Beneši z Jemnice, tři části vsi Bačkovice Bohuši z Lubnice (též z Bačkovic) a jednu část Bačkovic Filipu z Lubnice (též z Mešovic).[22][5]

Smilovými dětmi byli: synové Jan a Jakub z Oponešic a dcera Geruše z Kyjovic.[23] Jan je v roce 1390 připomínán jako farář v Budči a bítovský děkan. Syn Jakoubek z Oponešic spolupečetil v roce 1407 s Mikšíkem z Plenkovic, purkrabím na Cornštejně, listinu bratří Jana a Aleše Bítovských z Lichtenburka, poručníků sirotků po Albrechtovi Cornštejnském z Lichtenburka.[24] Ve společnosti Lichtenburků je zmiňován také v roce 1414[25] a roku 1417.[26] Jakubovou první manželkou byla Dorota, sestra Ryvoly a Mikšíka (řečeného Roman), majitelů Předína a Dašovic.[27] Druhou manželkou byla Anna, dcera Strnada z Budkova. Jakub z Oponešic zemřel kolem roku 1427.[5]

Pelhřim z Police[editovat | editovat zdroj]

Z neznámého rodu (pravděpodobně rakouského) pocházel Pelhřim z Police / Pilgrim v. Pullitz, kterého v roce 1385 jeho zeť Albrecht ze Slatiny („Albrecht de Castello alias de Slatina”) určil poručníkem svých dětí a v roce 1386 zapsal Pelhřim své choti Dorotě / Dorothea v. Latein na Polici 75 kop věna. V roce 1387 se Pelhřim a Albrecht ustanovili vzájemně poručníky svých dětí (v roce 1406 ale své poručnictví nad dětmi Albrechta předal jeho synovi Milotovi z Heršic) a v roce 1390 zapsal Pelhřim své manželce na Polici 50 kop grošů věna, načež ho Albrecht vzal na Heršicích na spolek. Ve stejném roce (1390) jej vzal na spolek v Norovicích (Urwitz, nyní Vnorovice) Filip z Lubnice a Pelhřim na oplátku na Polici. Další spolek utvořil Pelhřim na Polici, Lubnici a Norovicích v roce 1399 s Jakubem z Oponešic a Milotou z Heršic, přičemž se vzájemně stali i komisaři svých dětí. V roce 1406 vzal Pelhřima na spolek ve vsi Bělčovicích Jan z Rudolce. V roce 1409 disponoval Pelhřim dědictvím po zemřelém Filipovi z Lubnice a tento rok také prodal Heleně z Lubnice a jejímu synovi Michalovi popluží v Lubnici a půl patronátního práva k tamní kapli svatého Jiří a svaté Kateřiny, zřízené Seifridem z Hafnerluden (nyní Lubnice, rod původně z dolnorakouského Sichelbachu). V roce 1412 Pelhřim nakonec Vnorovice odprodal Mikuláši a Ondřejovi ze Zahrádek. Švagrem nevlastní matky Pelhřimovy manželky byl Martin z Radotic, syn jemnického rychtáře Mikuláše. Pelhřim patřil ke klientele Lichtenburků a zemřel roku 1427.[28][5]

Jan z Kostník[editovat | editovat zdroj]

V úzkém kontaktu k Lichtenburkům na Bítově a Cornštejně stál i další obyvatel a později majitel polické tvrze Jan z Kostník / Gößling (erbu srnčí hlavy).[29] Janovou první chotí byla Dorota, sestra Pelhřima z Police. Po její smrti se stala jeho druhou chotí Anna, dcera z prvního manželství Albrechta ze Slatiny. O její věno se soudil v roce 1407 s Kateřinou (vdovou po Albrechtu ze Slatiny) a s Eliškou z Hradce. Svými zástupci při těchto sporech ustanovil Jakoubka z Oponešic, jemnického soudce, a Pelhřima z Police, svého švagra. Jeho stejnojmenný syn Jan odprodal v roce 1437 ves Polici s tvrzí, dvěma poplužími a třemi rybníky Adamovi z Bačkovic.[5]

Police v 15. - 17. století[editovat | editovat zdroj]

Adam z Bačkovic (erbu jeleních parohů) seděl na Polici v letech 1437 – 1463. Jeho synové Jan (majitel v letech 1463 – 1466) a Hynek (majitel v letech 1466 – 1522) započali v 2. polovině 15. století s pozdně gotickou přestavbou tvrze. Na přelomu 15. a 16. století na Polici sídlil Adamův stejnojmenný vnuk (Adam z Bačkovic), přísedící zemského soudu v Brně, který držel mimo Police a Bačkovic také Jaroslavice / Joslowitz a Nový Hrádek. Jeho dcera Eva se provdala v roce 1522 za svého poručníka Viléma Kunu z Kunštátu. Roku 1524 prodali „Polici s tvrzí a půltuctem okolních vesnic” panu Janovi Tavíkovskému z Tavíkovic (roku 1534 purkrabí znojemského markraběcího hradu). Jana z Tavíkovic a jeho manželku Kateřinu z Puchheimu připomínal nad příjezdovou bránou do kamene vytesaný nápis s erby pánů z Tavíkovic a Puchheimu (r. 1534). Po Janovi držel Polici Václav Tavíkovský (připomínán r. 1562 a r. 1568). Majetek zdědila jeho ovdovělá dcera Eva Tavíkovská z Tavíkovic (Valdštejnová), která v roce 1590 vše odkázala svému druhému manželovi Jiřímu Kryštofovi Teufelovi z Guntersdorfu / Georg Christoph Teufel v. Guntersdorf († 1608).

Jiří Kryštof Teufel prodal ves Polici s tvrzí a obcemi patřícími k jeho panství Uršule Lorantové z Inky / Orsolya (Oršoja) Loránth de Inke, která byla druhou ženou Jana Čejky z Olbramovic / Wolframitz. Ten se v roce 1613 psal po Polici, Syrovicích a Bystřici.[30] Za účast na stavovském povstání byl nejprve odsouzen k smrti a nakonec k doživotnímu žaláři.[31] Uršula pocházela z uherského rodu, který získal po šlechtickém rodu Nyáryovců z Bedegu / Nyáry család bedeghi přes sestru posledního majitele panství Jana Nyáryho a jejího manžela Mikuláše Loranta z Inky / Miklós Loránth de Inke bzenecké panství. Zároveň byla přes uherský rod Zay von Csömör / Zay z Čemer v přízni s pány z Puchheimu (László Zay de Csömör a Felizitas von Puecheim).[32][33][34] V roce 1625 zapsal polické panství jako dědictví své choti Elišce Zay z Čemer / Erzsébet Zay de Csömör uherský šlechtic Benedikt Palásthy z Kosihovic či Kesejova / Benedek Palásthy et Keszihócz, pán na Slavičíně.

Police za Berchtoldů z Uherčic[editovat | editovat zdroj]

V roce 1633 přikoupil Jakub Berchtold ke svému uherčickému panství také Polici, kterou Berchtoldové drželi až do roku 1821 (Matyáš Arnošt z Berchtoldu, 1678 František Karel hrabě Berchtold, hrabata František Antonín a 1720–1786 Adam Ignác Berchtold, dcera hraběnka Marie Vilemína, 1811 buchlovická větev rodu). Jakub Berchtold ještě tentýž rok rozšířil panství o Kostníky s cihelnou a Lovčovice od hraběte Václava Kořenského z Terešova / Korzensky von Thereschau, v roce 1636 od Benedikta Palásthy o Kojetice, Hornice, Dědice a Bačkovice a v roce 1693 k panství přibyly Županovice a Dešná.[35] Polické panství sestávalo ze zámku, pivovaru, hospodářského dvora, ovčína, mlýnů, pily, ovocné zahrady a chmelnice, rybníků, vápenky a dalších obcí. Renesanční části zámku byly za Jakuba Berchtolda navýšeny o druhé patro, přibyly správní a hospodářské budovy s průjezdem. Na barokních úpravách se podílel italský barokní sochař a štukatér Baldassare Fontana. Nové dvoupatrové křídlo na jihu umožnilo lepší přístup do prostorných zahrad.[36]

Poslední majitelé[editovat | editovat zdroj]

Po Berchtoldech držel Polici hrabě August von Segur, francouzský emigrant v Uhrách, po něm synové Julio a Artur hrabata Segur. Poslední pak zámek prodal městu Znojmu (1860 – 1872). Max Springer koupil Polici v roce 1872, po něm Leopold hrabě Šternberk v roce 1885 a nakonec v roce 1872 Alfred Vražda z Kunvaldu (1887 – 1945).[37] Po odstoupení pohraničních území v roce 1938 Alfred Vražda z Kunvaldu optoval k protektorátnímu občanství.[38] V roce 1945 mu byl velkostatek Police na základě Benešových dekretů zkonfiskován, což se také podepsalo na celkové devastaci obytných i hospodářských budov.[39]

Židovská obec[editovat | editovat zdroj]

Židé se usadili v horní části vsi již za Adama z Bačkovic (hrabivce), kde měli svou školu i synagogu. Za pánů Berchtoldů byli Židé vykázáni do dolejší části vsi „Housence“ a od obce odděleni drátem. V židovské obci se nacházela nová synagoga a škola, do které chodili i křesťané. Židé obchodovali s obilím, střižným zbožím a penězi. Na okraji gheta se nalézal židovský hřbitov. V letech 1787 až 1848 zde žilo 22 rodin. Po zrušení omezujících židovských zákonů se Židé počali stěhovat do měst a roku 1891 byla nakonec židovská obec v Polici připojena k židovské obci v Jemnici. S úbytkem židovského obyvatelstva se započalo úřadovat od roku 1883 v českém jazyce a na památku německého úřadování si obec ponechala staré poštovní razítko „Gemeindeamt Pullitz.“[40]

Předkové Josepha Pulitzera pocházela z Police (německy „Pulitzer“).[41]

Obec po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Obec Police v roce 2007 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění hnědý diplom, tj. diplom za vzorné vedení kroniky.[42] Obec Police v roce 2009 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění diplom za příkladnou péči o historickou zástavbu obce.[42] Obec Police v roce 2010 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění oranžová stuha, tj. ocenění za spolupráci obce a zemědělského subjektu.[42] V kategorii obcí v krajském kole soutěže Zlatý erb za rok 2015 obec byla oceněna za své webové stránky, v předchozím roce se v soutěži umístila druhá.[43] V roce 2015 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2015, konkrétně obdržela Cenu naděje pro živý venkov za místní spolkový život a občanskou společnost v obcích.[44] V roce 2016 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2016, konkrétně obdržela diplom za vzorné vedení obecní kroniky.[45]

Vývoj počtu obyvatel Police[46]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 801 747 762 818 804 832 731 560 583 530 455 389 384

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Polici (okres Třebíč).
  • Tvrz z roku 1371, v roce 1534 přestavěna v renesanční zámek. Roku 1636 byl zámek přestavěn do barokní podoby, kterou má dodnes.
  • Synagoga v Polici
  • Židovský hřbitov v Polici
  • Pomník padlým z 23. května 1923
  • Boží muka při silnici do Bačkovi v tzv. Lipách
  • Socha sv. Františka Xaverského z poloviny 19. století
  • Kaple v Hájku u Kostník

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Spojitost s Pulitzerovou cenou[editovat | editovat zdroj]

Jméno obce je dodnes „zakódováno“ v názvu pravděpodobně nejznámější novinářské ceny světa – Pulitzerovy ceny. Tuto cenu založil novinář Joseph Pulitzer, jehož předkové zde v 17. a 18. století žili (odtud německá forma příjmení „Pulitzer“).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V roce 1343 je zmíněn Nevlas/Neblas z Police, 1349 Filip z Police a jeho bratr farář Heršík/Herso ve Stonařově (MZD 1 Brno, s. 8/505, č. 150, SEDLÁČEK, A.: Atlasy erbů a pečetí, s. 82), 1351 Filip a jeho choť ve spojení se Ctiborem z Ratibořic (MZD 1 Brno, s. 14/505, č. 24), 1355 Filip z Police ve spojení s Bohunkem z Volfířova (MZD 1 Brno, s. 25/505, č. 93), 1350-1360 bratři farář Heršík/Herso a Filip a Eliška, sestra Filipa z Kostník (MZD 1 Brno, s. 32/505), 1356 Anežka z Police s chotěm Simonem z Nové Vsi (MZD 1 Brno, s. 28/505, č. 165), 1358 Aleš s chotí Johankou (MZD 1 Brno, s. 33/505 č. 293 a 294), 1358 Twoch a farář Heršík (MZD 1 Brno, s. 37/505, č. 401), 1358 Smil z Police, vnuk Margarety z Našiměřic (MZD 1 Brno, s. 35/505, č. 339), 1360 Heršík z Police ve spojení s rychtářem Mikulášem/Niklasem z Jemnice a s jeho chotí Eliškou, dcerou Hostěje (MZD 1 Brno, s. 41/505, č. 516, CDM IX, s. 146–147, č. 201), 1365 Twoch z Police s chotí Eliškou (MZD 1 Brno, s. 61/505, č. 333), 1368 Aleš z Police ve spojení s Newhlasou z Oponešic (MZD 1 Brno, s. 63/505, č. 369), 1368 Filip z Police, Anka s chotěm Lanclinem z Brtnice a Filipův syn Petr (MZD 1 Brno, s. 73/505), 1368 Twoch z Police a Seidlin z Lubnice (MZD 1 Brno, s. 74/505, č. 25), 1371 Smil z Police s chotí Kačnou a Smilův otec Pešík ze Zahrádek (MZD 1 Brno, s. 86/505, č. 298), 1376 Anežka/Agnes v. Pullitz a její choť Wilhelm/Vilém v. Pullitz (MZD 1 Brno, s. 118/505, č. 329), 1378 Pešík/Peslin z Police, 1379 Smil z Police a Vilém Babka z Police (MZD 1 Brno, s. 141/505, č. 725), 1381 Vilém a jeho 2. choť Doubrava (MZD 1 Brno, s. 151/505, č. 907), 1385 Pešík/Peslin s chotí Kačnou (Filipovou sestrou), (bratr Agnes: MZD 1 Brno, 167/505), 1385 Smil z Police (MZD 1 Brno, s. 163/505, č. 182 a 183), 1380 Filipův syn Jan z Kostník a 1385 s chotí Dorotou (MZD 1 Brno 145/505).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2017. Praha. 28. dubna 2017. Dostupné online. [cit. 2017-05-04]
  2. NEUWIRTHOVÁ, Eva. Obecní slavnosti patří k létu, o víkendu slavila Police | Kraj Vysočina [online]. Kraj Vysočina, 2014-06-30, [cit. 2015-12-28]. Dostupné online.  
  3. Moravská orlice, 10.8.1879, s. 2
  4. Wolny, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert, Bd. Znainer Kreis, Herrschaft Pullitz, s. 479
  5. a b c d e f g h i j VOHRYZEK, Stanislav. Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek. Brno, 2017 [cit. 2017-05-06]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Libor Jan. Dostupné online. (česky)
  6. CDM VIII, s. 36-37, č. 72; SEDLÁČEK, A.: Atlasy erbů a pečetí IV, s. 82, považuje erbové znamení za tři leknínové lupeny.
  7. ZDB I, s. 8, č. 150; ZDB II, s. 14, č. 24; ZDB III, s. 24, č. 71; ZDB III, s. 25, č. 93; ZDB III, s. 32, č. 273; o Filipově úmrtí se výslovně k roku 1360 zmiňuje CDM IX, s. 146-147, č. 201
  8. ZDB VI, s. 134, č. 603; ZDB V, s. 73, č. 13; ZDB VI, s. 134, č. 602; ZDB VII, s. 167, č. 306
  9. ZDB III, s. 41, č. 513; ZDB IV, s. 60, č. 303; s. 68, č. 454; ZDB VI, s. 134, č. 602-604; ZDB VII, s. 167, č. 306
  10. CDM XV, č. 286, s. 250-251; u listiny se dochovala pečeť, která dosvědčuje Petrovo rodové zařazení, viz SEDLÁČEK, A.: Atlasy erbů a pečetí IV, s. 226.
  11. Peřinka František Václav: Místopis Moravy. Díl VI. místopisu. Znojemský kraj. Znojemský okres, č. 76, v Brně 1904, Nákladem Musejního spolku. Ves Plaveč, s. 420
  12. Kolektiv autorů (Jaroslav Bartík, Lenka Běhounková, Stanislav Vohryzek, Josef Jan Kovář, Hana Poláchová, Michaela Kokojanová, Hana Nohálová): Polykulturní lokalita Hradiště u Louky – Nový archeologický a historický model, časopis Přehled výzkumů 57-2, časopis Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně, Brno 2016, s. 80-83
  13. MZD 1 Brno, s. 37/505, č. 401
  14. Stanislav Vohryzek: Dějiny panství Stonařov do roku 1530, s. 53-54, ZDB III, s. 41, č. 516
  15. Stanislav Vohryzek: Dějiny panství Stonařov do roku 1530, s. 54
  16. MZD 1 Brno, s. 74/505, č. 25
  17. ZDB IV, s. 66, č. 420
  18. ZDB III, s. 35, č. 339
  19. ZDB V, s. 86, č. 298
  20. ZDB VI, s. 141, č. 721-722; ZDB VI, s. 141, č. 725.
  21. ZDB VI, s. 141, č. 738
  22. ZDB VII, s. 162, č. 180; ZDB VII, s. 163, č. 182
  23. LCS II, č. 1311, s. 304
  24. Petr Elbel: Kapitoly z dějin katolické církevní správy na Moravě v době husitské (1408-1457). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2008. CDM XIII, s. 503-504, č. 467.
  25. Petr Elbel: Kapitoly z dějin katolické církevní správy na Moravě v době husitské (1408-1457). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2008. Půhon Petruše z Budče roku 1414, LCS II.1, s. 304, č. 1311.
  26. Petr Elbel: Kapitoly z dějin katolické církevní správy na Moravě v době husitské (1408-1457). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2008. LCS III.1, s. 3-4, č. 3. Opis listiny v MZA Brno, fond G 2 – Nová sbírka, sign. 63/3.
  27. ZDB VI, s. 123, č. 432; HOSÁK, L.: Historický místopis, s. 54. ZDB VIII, s. 231, č. 281-282.
  28. CDM XI, s. 544-545, č. 636; CDM XIII, s. 55-57, č. 53, ZDB VII, s. 169, č. 352; s. 174, č. 434; s. 180, č. 539; s. 189, č. 715; s. 190, č. 717; ZDB VIII, s. 231, č. 269; s. 239, č. 420; s. 250, č. 597; ZDB IX, s. 263, č. 185-186; s. 266, č. 217; ZDB X, s. 281, č. 6; s. 282, č. 12.
  29. Petr Elbel: Kapitoly z dějin katolické církevní správy na Moravě v době husitské (1408-1457). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2008. SOkA Třebíč, fond AM Jaroměřice, listina č. 2.
  30. Landtafel Brünn XXIX, 24, Gerichtliche Vorladungsbücher (Půhoň) Brunn XXXVI, 1, XXXVIII, 211, Hosák, s. 173
  31. Josef Pilnáček: Staromoravští rodové, Band 1, s. 272
  32. Majitelé bzeneckého panství na - www.starybzenec.cz
  33. Genealogie rodu - Zay von Csömör
  34. Genealogie rodu - Nyáry de Bedegh
  35. Wolny, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren: Bd. Znainer Kreis, Herrschaft Pullitz, s. 480
  36. Wolny, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert, Bd. Znainer Kreis, Herrschaft Pullitz, s. 482
  37. Historie polického panství
  38. Moravská orlice, 10.8.1879, s. 2
  39. Kacetl, Jiří - Lazárek, Petr - Molík, David: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí slovem / Burgen und Schlösser des österreichisch-mährischen Thayatals in Wort. Vyd. 1. Znojmo: Jihomoravské muzeum ve Znojmě ve spolupráci s Městským muzeem v Recu, 2013. ISBN 978-80-86974-12-5. Online zde: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí
  40. Moravská orlice, 10.8.1879, s. 2
  41. http://www.ztis.cz/rubrika/z-domova/clanek/trebic-navstivil-doktor-trebitsch
  42. a b c Kraj Vysočina. Kraj Vysočina - přehled oceněných obcí [online]. Kraj Vysočina, 2014-07-01, [cit. 2016-08-08]. Dostupné online.  
  43. VONDRÁK, František. Nejlepší web má Police a průmyslová škola [online]. Třebíčský deník, 2016-03-13, [cit. 2016-03-13]. Dostupné online.  
  44. SVATOŠOVÁ, Jitka. Vesnicí roku 2015 Kraje Vysočina je MARTÍNKOV [online]. Kraj Vysočina, 2015-05-27, rev. 2015-05-27, [cit. 2016-05-31]. Dostupné online.  
  45. SVATOŠOVÁ, Jitka. Vesnicí roku Kraje Vysočina je LÍPA [online]. Kraj Vysočina, 2016-05-30, rev. 2016-05-30, [cit. 2016-05-31]. Dostupné online.  
  46. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha : Český statistický úřad, 2006. 2 svazky (760 s.) ISBN 80-250-1311-1. S. 590–591.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]