Leopold Berchtold

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Leopold Berchtold
Narození 18. dubna 1863
Vídeň
Úmrtí 21. listopadu 1942 (ve věku 79 let)
Peresznye
Ocenění rytíř Řádu zlatého rouna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leopold hrabě Berchtold z a na Uherčicích, Vratěníně a Polici, německy Leopold Graf Berchtold von und zu Ungarschitz, Fratting und Pullitz maďarsky Gróf Berchtold Lipót, (18. dubna 1863 Vídeň21. listopadu 1942 Peresznye u Šoproně), byl rakousko-uherský politik, diplomat a státník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Leopold hrabě Berchtold z Uherčic, rok 1915

Leopold hrabě Berchtold, celým jménem Leopold Anton Johann Sigismund Josef Korsinus Ferdinand hrabě Berchtold von und zu Ungarschitz, Fratting und Pullitz, se narodil ve Vratěníně jako první syn Zikmunda II. Berchtolda z Uherčic a jeho manželky Josefíny z rodu Trauttmansdorff-Weinsbergů. Měl o rok starší sestru Josefínu, která zemřela na zranění při pádu z koně rok po své svatbě v nedožitých 26 letech.

V roce 1893 se oženil s hraběnkou Károlyiovou z uherského rodu Nagy-Károlyi. Její otec Alois Károlyi působil dlouhá léta v diplomacii např. jako rakouský velvyslanec v Londýně a držel řád zlatého rouna, což se pro jeho kariéru stalo velmi prospěšné. Měl rozsáhlé državy na Moravě a v Maďarsku. A díky výhodnému manželství, to byl jeden z nejbohatších mužů říše. Od malička byl díky jeho aristokratickému původu v kontaktu s císařským dvorem. [1]

Hraběnce Károlyiové a Leopoldovi se narodili tři synové, nejstarší Alois, poté Zikmund a Adalbert, který v sedmi letech podlehl obrně. Celý zámek také nechal z počátku 20. století renovovat brněnským architektem Dominikem Feyem a vídeňským profesorem Otmarem Leixnerem. K ložnicím byly přistavěny toalety a zámek úplně elektrifikován.

I u Leopolda II. se projevila pro tento rod snad až typická lidumilnost. Roku 1908 nechal v Buchlovicích postavit obvodní nemocnici a na své náklady ji také zařídil a se svou manželkou, Ferdinandou, hraběnkou Károlyiovou, založil a financoval i mateřskou školu. [2]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval práva ve Vídni. Po ukončených studiích vstoupil do státní služby, nejdříve na okresním hejtmanství v Hodoníně a pak na místodržitelství v Brně. V roce 1893 začal pracovat na ministerstvu zahraničí ve Vídni. V letech 1894–1898 pracoval jako atašé na velvyslanectví v Paříži a v letech 1898–1903 na velvyslanectví v Londýně.

V letech 1906–1911 byl velvyslancem Rakouska-Uherska v Rusku. Berchtold se v Petrohradě nejednou ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny, jež představovala ruská politika a cíle jeho nadřízeného ministra zahraničí ve Vídni, a trpce si stěžoval na „hroznou vlastnost Aehrenthala přehlížet ty informace, které se mu nehodí do jeho komplikovaného a vratkého politického záměru“ [3]

Dne 19. února 1912, ho císař František Josef I. jmenoval ministrem zahraničí místo hraběte Alois Lexaven Aehrenthal, který toho roku zemřel. Berchtold neukázal velké nadšení vzít na sebe nové úkoly [1], prý byl osobně prosit císaře Františka Josefa I., ať ho ministrem nejmenuje. Jeho jmenování bylo vnímáno skepticky ze strany politických sil. Byl vnímán jako muž troufalý, sukničkář, milovník luxusu a koní, jeho současníci ho považovali za neinteligentního a výřečného. Ve své nové pozici byl Berchtold hned pod vlivem polního maršála hraběte Franz Conrad von Hötzendorf, náčelníka štábu armády. Ten zastával tvrdou politiku vůči nacionalistickým a sociálním hnutím, které ohrožovalo celistvosti podunajské monarchii.[1] Ministrem zahraničí byl do začátku roku 1915. Funkci převzal po smrti hraběte Aerenthala,  který podle svědectví hrabete Leopolda Berchtolda, jenž se stal jeho nástupcem v Petrohradu a také převzal po jeho smrti vídeňské ministerstvo [4] Od roku 1916 byl nejvyšším komořím císaře Karla I.

Působení před 1. světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Německo a Rakousko-Uhersko vnímali jinak vzájemné spojenectví před první světovou válkou, a měli dost odlišný pohled na fungovaní aliance. Podle Andrássyho, který byl rakousko-uherským ministrem zahraničí v letech 1871 až 1879, tento pohled později přejali i Aehrenthal a Berchtold, aliance poskytovala potřebnou ochranu pro expanzi na jihovýchod pro Rakousko-Uhersko, kdežto pro Berlín znamenala zajištění na východě a západě. Ke sblížení tohoto protichůdného postoje v podstatě nikdy nedošlo.[5]

Berchtold se ještě jako velvyslanec v Petrohradě snažil snížit napětí mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem, způsobenou rivalitou na Balkáně, proto v září roku 1908 uspořádal schůzku na svém panství Buchlov mezi rakousko-uherským ministrem zahraničí hrabětem z Aerenthalu a ruským ministrem zahraničí Alexandrem Izvolským pro zajištění neutrálního, nebo souhlasného stanoviska Ruska v otázce anexe Bosny a Hercegoviny. [6] Ta byla dle Berlínského kongresu protektorátním územím Rakouska-Uherska již od roku 1878, kdy se Rakousko-Uhersko zavázalo k zajištění klidu a míru v zemi.[7] Izvolskij ji chápal jako předběžnou s tím, že Rakousko-Uhersko vyčká s anexí Bosny a Hercegoviny do doby, kdy Rusko získá souhlas velmocí se změněným režimem plavby ruských válečných lodí úžinami Bospor a Dardanely, o což Rusko dlouhodobě usilovalo, zatímco Rakousko-Uhersko však po delších politických debatách rozhodlo o bezprostředním připojení Bosny a Hercegoviny to však bylo v rozporu s tím, jak si Rusko myslelo, že se dohodlo. Tento rozkol způsobil utvrzení spojeneckých vztahů mezi spojeneckými bloky, mobilizaci Srbska, odvolání ruského ministra zahraničí a málem uspíšilo rozhoření světového konfliktu, ten byl zažehnán pouze díky neochotě spojenců Ruska přidat se do možného konfliktu. [8]

Během první balkánské války mezi říjnem a prosincem 1912 Berchtold bránil za každou cenu zachování územního členění regionu. Po válce podpořil vznik státu Albánie, aby se zabránilo Srbsku získání územního koridoru k Jaderskému moři.[1] Rakousko uherská diplomacie se dále snažila o zastavení postupu vlivu Ruska směrem k Istanbulu a učinit z něj pravoslavný Cařihrad. Snížit vliv Ruska v Rumunsku se nepodařilo, avšak podařilo, se zajistit si svůj vliv v Bulharsku čímž překazili ruské snahy.[9]

Konflikt si však svou záminku našel, během roku 1913 srbská vláda radikalizuje její politické úsilí o vytvoření nezávislého státu, který by zahrnoval všechny oblasti jižních Slovanů. Což znamenalo ve skutečnosti podporovat nacionální snahy jižních slovanských národů o vymanění se z područí Rakouska-Uherska. Nejasná zahraniční politika ministra zahraničí Berchtolda napomohla k eskalaci napětí mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem, které vyvrcholilo v Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou v Sarajevu dne 28. června 1914, rukou Srbského atentátníka, který působil v teroristické organizaci Černá ruka, GavriloPrinzipa.[1]

To vyvolalo boj na Rakousko-Uherské politické scéně. Proti sobě stáli přívrženci a odpůrci vpádu do Srbska. Na jedné straně velitel generálního štábu Conrad von Hötzendorf, který volal po odvetném útoku spolu s nejvyššími představiteli armády, tichou podporu vzkázalo také Německo skrze hraběte Hoyose. A politiky na druhé straně Ministerský předseda István Tisza, ministr zahraničí Berchtold a Císař František Josef i korunní princ Karel, avšak bohužel nejsilnější osobností tohoto tábora, který tušil v nadcházejícím konfliktu konec R-U byl právě František Ferdinand.[10]

Byť byl Berchtold odpůrce války, byl pod stále větším tlakem armádních kruhů včele s náčelníkem generálního štábu Conradem von Hötzendorfem a Německou vládou. Dne 30. června se setkal s německým velvyslancem ve Vídni, hrabě Heinrich von Tschirschky, který hovořil jménem své vlády, aby byla přijata silná opatření vůči Srbům. O čtyři dny později Viktor Naumann, německý ministr zahraničí, nabídl plnou podporu jeho vlády v případě, že Rusko by zasahovalo do krize ve prospěch Srbska.

Berchtold si stále nebyl jist, a proto sepsal dopis určený pro Wiléma II. podepsaný Franzem Josefem, ve kterém se snaží přesvědčit císaře a německou vládu o odpovědnosti Srbska na atentátu. 6. července poskytl německý císař spolu s jeho předsedou vlády „bianco šek“ Rakousku-Uhersku. Což utvrdilo Hötzendorfa a napomohlo k eskalaci konfliktu.

Po tomto symbolu ze strany Německa se Berchtold začíná přiklánět na stranu Hötzendorfa a k invazi do Srbska. Vyhýbá se informování italské vlády ze strachu, že ta informuje Rusko a to začne mobilizovat.

10. července poslal svého spolupracovníka Friedricha von Wiesner do Bělehradu, aby zjistili, jak probíhá vyšetřování zavraždění arcivévody. Wiesner ho informoval, že nic nenasvědčovalo tomu, že srbská vláda byla spojena s atentátem v Sarajevu. Nicméně, Berchtold skryl tuto informaci před císařem Františkem Josefem, který v té době byl ve své letní rezidenci v Bad Ischlu.

Dne 14. Července také lhal Berchtold Istvánovi, že rakousko-uherská vláda vyřeší krizi diplomatickou cestou s Bělehradem a nebude požadovat žádné územní nároky na Srbsko. Ale ve skutečnosti již v té době Hötzendorff a Krobatin už dělal územní rozdělení Srbska na papíře. Všeobecně začalo podezření k této činnosti, a proto Tisza požádal Františka Josefa o dávkou tolerance vůči Srbsku. Ale Berchtold zachytil tyto dopisy, které nikdy nedosáhly ruku císaře.[1]

21. července podepsal císař ultimátum schválené hrabětem Berchtoldem a 23. vládní radou, částečně vytvořené velením armády. V něm však nehrozilo Rakousko vyhlášením války, ale stažením rakouského velvyslance z Bělehradu. Srbská strana přistoupila 25. července na všechny body, kde byla např. veřejná omluva za atentát, kromě 6. Bodu, kde Rakousko požadovalo vlastní vyšetření a potrestání spolupachatelů atentátu na území Srbska. To bylo Srbskem bráno jako narušování vlastního soudnictví a narušování suverenity a chtělo o něm dále vyjednávat.[11]

Proto 28. července vydal Císař František Josef I. Manifest Mým věrným národům rakouským a tím vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a kvůli spojenectvím a smlouvám válka eskalovala do světového měřítka.[12]

Působení v 1. světové válce a život po válce[editovat | editovat zdroj]

Teoreticky, bylo Srbsko odsouzeno k porážce, ale když 12. srpna maršál Hötzendorf zahájil invazi do země, setkal se s nesmiřitelným odporem. V polovině prosince, byli Rakušané vyhnaní od srbského území. V této souvislosti Berchtold znovu změnil svůj postoj a tím si znepřátelil Hötzendorf. [1]

Válkou skončila i Berchtoldova kariéra. Císařským dvorem a jeho politickými kolegy byl vnímán jako milý a společenský člověk se sociálním cítěním, avšak byl považován za politika slabého, bez autority a umění kvalitně rozhodovat a razantně řešit krize. Leopold hrabě Berchtold podal 13. ledna 1915 demisi a po krátké pauze přešel na méně zodpovědný post vrchního hofmistra následníka trůnu arcivévody Karla. Když se Karel stal roku 1916 císařem, začal Berchtold působit jako nejvyšší komoří až do konce války.

Po smrti se vrátil zpět do vlasti, je pochován v kapli sv. Barbory kousek od zámku Buchlov.[13]

Literatura a umění[editovat | editovat zdroj]

Nadšený badatel Leopold napsal např. knihu roku 1898, která představuje do té doby nejrozsáhlejší historii hradu Buchlova.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g Biografia de Conde Leopold Berchtold. Biografias y Vidas [online]. 2004, 2017 [cit. 2017-01-20]. Dostupné z: http://www.biografiasyvidas.com/biografia/b/berchtold.htm
  2. DVOŘÁČEK, Tomáš. Berchtoldové z Uherčic. Zámek Berchtold [online]. 2010 [cit. 2017-01-20]. Dostupné z: http://www.zamekberchtold.cz/wp-content/uploads/2010/08/Berchtoldov%C3%A9-z-Uher%C4%8Dic.pdf
  3. SKŘIVAN, Aleš (1996). Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906-1914. Praha: Karolinum, ISBN 80-7184-081-5. S. 16.
  4. SKŘIVAN, Aleš(1996). Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906-1914. Praha: Karolinum,ISBN 80-7184-081-5. S. 159-161.
  5. SKŘIVAN, Aleš. Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906-1914. Praha : Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-081-5. S. 19.  
  6. SKŘIVAN, Aleš(1996). Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906-1914. Praha: Karolinum,ISBN 80-7184-081-5. S. 54.
  7. SUGER, Peter F. a Ivo John LEDERER, ed. (1994), Nationalism in Eastern Europe. 3. Seattle and London: University of Washington Press,. ISBN 0-295 97342-0. S. 425.
  8. SKŘIVAN, Aleš(1996). Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906-1914. Praha: Karolinum,ISBN 80-7184-081-5. S. 54-123.
  9. MORAVCOVÁ, Dagmar;BĚLINA, Pavel (1998), Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1918. Praha. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. S. 7.
  10. MORAVCOVÁ, Dagmar;BĚLINA, Pavel (1998), Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1918. Praha. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. S. 8.
  11. Leopold hrabě Berchtold z Uherčic. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha, 2005 [cit. 2017-01-20]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministerstvo_v_historii/leopold_hrabe_berchtold_z_uhercic.html
  12. BURDA, Matúš. Vojenské bloky Dohoda a Trojspolok. Magistra História [online]. 2016 [cit. 2017-02-01]. Dostupné z: http://www.magistra-historia.sk/vojenske-bloky-dohoda-a-trojspolok/
  13. Leopold hrabě Berchtold z Uherčic. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha, 2005 [cit. 2017-01-20]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministerstvo_v_historii/leopold_hrabe_berchtold_z_uhercic.html