Agenor Gołuchowski mladší
Agenor Gołuchowski | |
---|---|
![]() Agenor Goluchowski na snímku z přelomu století | |
Ministr zahraničí Rakousko-Uherska | |
Ve funkci: 15. května 1895 – 24. října 1906 | |
Panovník | František Josef I. |
Předchůdce | Gustav Kálnoky |
Nástupce | Alois Lexa von Aehrenthal |
Ministr financí Rakousko-Uherska | |
Ve funkci: 14. července 1903 – 24. července 1903 | |
Panovník | František Josef I. |
Předchůdce | Benjámin Kállay (pověřený) |
Nástupce | István Burián |
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku | |
Ve funkci: 22. února 1887 – 27. září 1894 | |
Předchůdce | Ernst von Mayr |
Nástupce | Rudolf Welsersheimb |
Dědičný člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady | |
Ve funkci: 11. října 1875 – 1918 | |
Stranická příslušnost | |
Členství | Polský klub |
Narození | 25. března 1849 Lvov ![]() |
Úmrtí | 28. března 1921 (ve věku 72 let) Lvov ![]() |
Choť | (1885) Anna Muratová (1863–1940) |
Rodiče | Agenor Romuald Gołuchowski |
Děti | Agenor Maria Joachim Gołuchowski Wojciech Agenor Gołuchowski |
Příbuzní | Adam Gołuchowski a Zofia Maria Klementyna Starzeńska (sourozenci) Zofia Libiszowska a Maria Dembińska (vnoučata) |
Alma mater | Vídeňská univerzita |
Profese | diplomat, ekonom a politik |
Ocenění | Řád zlatého rouna (1896) |
Commons | Agenor Maria Gołuchowski |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Agenor Maria Adam hrabě Gołuchowski-Gołuchowo (25. března 1849 Lvov – 28. března 1921 Lvov) byl rakousko-uherský diplomat a politik polského původu z Haliče. Od mládí působil v diplomatických službách, v nižších funkcích strávil řadu let v Berlíně a Paříži. V letech 1887–1894 byl rakousko-uherským vyslancem v Rumunsku a nakonec v letech 1895–1906 dlouholetým ministrem zahraničí Rakouska-Uherska. Od mládí se současně uplatňoval v politice jako člen Panské sněmovny, kde zůstal aktivní až do konce první světové války. Byl rytířem prestižního Řádu zlatého rouna a díky dlouholeté diplomatické službě také nositelem řady zahraničních vyznamenání.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]
Pocházel ze staré polské šlechtické rodiny připomínané od 15. století, po připojení Haliče k habsburské monarchii jim byl přiznán hraběcí titul (1783). Jeho otec Agenor Gołuchowski starší (1812–1875) byl významným rakouským politikem a dlouholetým místodržitelem v Haliči. Agenor Gołuchowski mladší studoval distančně gymnázium v rodném Lvově, poté pokračoval ve studiích práv na univerzitě ve Lvově a vídeňské univerzitě. Díky svému nadání pro jazyky vstoupil v roce 1870 do diplomatických služeb. V letech 1871–1874 působil jako attaché v Berlíně, roky 1874–1878 strávil jako legační sekretář v Paříži. Během okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878 byl povolán jako dvorní sekretář na ministerstvo zahraničí do Vídně. Od roku 1879 působil znovu v Paříži, kde od roku 1883 zastával funkci velvyslaneckého rady. Ačkoliv byl založením konzervativec, atmosféru Paříže si oblíbil a také se zde oženil. V letech 1887–1894 byl rakousko-uherským vyslancem v Bukurešti. Roku 1893 se vrátil na rodný statek v Haliči.[1][2]

Od 15. května 1895 do 24. října 1906 byl ministrem zahraničí Rakouska-Uherska, tedy šéfem rakousko-uherské diplomacie a zároveň z titulu této funkce i předsedou ministerské rady pro společné záležitosti (nominálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska).[3] Ovšem po rakousko-uherském vyrovnání nehrál tento post skutečnou roli předsedy exekutivy, kterou vykonávaly samostatné předlitavské a uherské vlády.[4] Do funkce ministra zahraničí (respektive ministra c. k. domu a zahraničních věcí) byl povolán po nucené rezignaci předchůdce Gustava Kálnokyho v důsledku konfliktu s uherským ministerským předsedou Bánffym. V krátkém období od 14. července do 24. července 1903 působil také dočasně jako společný ministr financí Rakouska-Uherska, coby provizorně pověřený šéf resortu.
Jako ministr zahraničí řešil Haagské úmluvy z roku 1899, zabýval se opakovanými krizemi na Balkánu (turecko-řecká válka o Krétu z roku 1897, převrat v Srbsku roku 1903 či následná celní prasečí válka mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem). Za jeho funkčního období proběhlo též jisté sblížení Rakouska-Uherska s Ruskou říší (návštěva císaře v Petrohradě roku 1897 a Mürzstegská konference počátkem století otevírající cestu s dohodě obou velmocí ohledně Makedonie).[1] Historik Otto Urban hodnotí Gołuchowského působení na pozici ministra jako nevzrušivou éru, kterou dává do protikladu k turbulencím následujícího období Aloise Lexy z Aehrenthalu.[5] Během svého dlouhého funkčního období se Gołuchowski snažil udržovat status quo v zahraniční politice, jako první Slovan ve vysoké funkci současně vystupoval aktivně v politice jako zastánce Poláků.[6]
Z funkce ministra zahraničí odstoupil v říjnu 1906 po setrvalé kritice maďarského tisku a uherských poslanců. Císař František Josef se svého oblíbeného nekonfliktního ministra snažil udržet ve funkci a učinil kroky k utlumení uherských výpadů, nakonec ale k datu 21. října 1906 Goluchowského rezignaci přijal. Zvažovanými kandidáty na funkci ministra zahraničí byli bývalý velvyslanec ve Francii hrabě Rudolf Khevenhüller-Metsch, princ František z Lichtenštejna nebo velvyslanec v Británii hrabě Albert Mensdorff. Na Goluchowského doporučení se novým ministrem zahraničí stal Alois Lexa von Aehrenthal, který svou povahou a ambicemi vyhovoval tzv. válečné straně reprezentované následníkem trůnu Františkem Ferdinandem a novým náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem.[7] Po odchodu z ministerské funkce vedl Gołuchowski Polský klub v Panské sněmovně. I během první světové války zůstal přesvědčeným austrofilem a budoucnost polského národa viděl v rámci monarchie.[1]
Tituly a ocenění
[editovat | editovat zdroj]Po otci se v roce 1875 stal dědičným členem rakouské Panské sněmovny. V roce 1878 byl jmenován c. k. komořím a jako ministr obdržel v roce 1895 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[8] Během své diplomatické služby a jako dlouholetý ministr zahraničí získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[9] V roce 1896 byl jmenován rytířem prestižního Řádu zlatého rouna.[10] Mimo jiné byl také čestným rytířem Maltézského řádu a získal čestné občanství v Krakově.[11]
Rakousko-Uhersko
[editovat | editovat zdroj]velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1897, s brilianty 1906)
Řád zlatého rouna (1896)
Řád železné koruny I. třídy (1893)
komturský kříž Řádu Františka Josefa (1883)
Řád železné koruny II. třídy (1878)
Zahraničí
[editovat | editovat zdroj]Řád černé orlice s brilianty (Německo)
velkokříž Viktoriina řádu (Spojené království)
komandér Řádu čestné legie (Francie)
rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (Rusko)
rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko)
velkokříž Řádu Karla III. (Španělsko)
velkokříž Leopoldova řádu (Belgie)
velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
Řád rumunské koruny (Rumunsko)
Řád rumunské hvězdy (Rumunsko)
velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
Konstantinův řád svatého Jiří (Itálie)
Řád zvěstování (Itálie)
Řád Serafínů (Švédsko)
velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
Řád bílého orla I. třídy (Srbské království)
Řád sv. Alexandra (Bulharsko)
Řád knížete Danila I. I. třídy (Černá Hora)
Řád routové koruny (Sasko)
Řád bílého sokola
Řád svatého Huberta (Bavorsko)
Řád dvojitého draka (Čína)
Řád vycházejícího slunce I. třídy (Japonsko)
velkokříž Řádu bílého slona (Siam)
velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko)
Řád koruny IV. třídy (Německo)
Domácí řád vendické koruny (Meklenbursko)
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Během svého dlouholetého diplomatického působení ve Francii se 3. června 1885 v Paříži oženil s princeznou Annou Muratovou (1863–1940), která pocházela z napoleonské šlechty, byla dcerou Joachima Murata, 4. knížete Murata (1834–1879), po otci byla pravnučkou maršála Joachima Murata, po matce pravnučkou maršála Louise Berthiera.[12] Anne byla později c. k. palácovou dámou, dámou Řádu hvězdového kříže a čestnou dámou Maltézského řádu.[13] Z manželství se narodili synové Agenor (1886–1956), Adalbert (Wojcziech) (1888–1960) a Karol (1892–1968),[14] všichni tři za první světové války sloužili jako důstojníci v c. k. armádě.[15] Agenor a Wojcziech byli v době druhé polské republiky aktivní v politice a zasedali v polském Sejmu a Senátu.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 2. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Gołuchowski, Agenor Maria Adam d. J. Gf. (1849-1921), Minister und Diplomat, s. 29. (německy)
- ↑ Meyers Großes Konversations-Lexikon [online]. zeno.org [cit. 2013-05-26]. Dostupné online. (německy)
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 583.
- ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 225.
- ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 569.
- ↑ Ottův slovník naučný, díl X.; Praha, 1896; s. 283 (heslo Gołuchowski) dostupné online
- ↑ SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; s. 13–15, 23, 25
- ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1896; Vídeň, 1896; s. 190, 193 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Agenora Goluchowskiho in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1906; Vídeň, 1906; s. 35 dostupné online
- ↑ Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 19. století dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Agenora Goluchowskiho in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1906; Vídeň, 1906; s. 247 dostupné online
- ↑ Gothaischer Hof Kalender 1898; Gotha, 1898; s. 415–416 dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1908; Gotha, 1908; s. 324–325 dostupné online
- ↑ Rodina Agenora Goluchowskiho na webu geni.com dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1922; Gotha, 1922; s. 365 dostupné online
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Agenor Maria Goluchowski na webu rakouského parlamentu
Obrázky, zvuky či videa k tématu Agenor Gołuchowski mladší na Wikimedia Commons
- Ministři zahraničí Rakouska-Uherska
- Ministři financí Rakouska-Uherska
- Členové Panské sněmovny
- Členové Polského klubu
- Polští šlechtici
- Diplomaté Rakouska-Uherska
- Čestní občané Krakova
- Důstojníci Řádu akademických palem
- Komandéři Řádu čestné legie
- Rakouská hrabata
- Nositelé Řádu svatého Josefa
- Nositelé Řádu rumunské koruny 1. třídy
- Nositelé Řádu vycházejícího slunce
- Rytíři velkokříže Řádu svatého Řehoře Velikého
- Čestní rytíři velkokříže Královského Viktoriina řádu
- Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna
- Nositelé Řádu železné koruny (Rakousko)
- Nositelé Řádu svatého Alexandra Něvského
- Rytíři Řádu svatého Ondřeje
- Nositelé Řádu koruny (Prusko)
- Nositelé Řádu červené orlice
- Rytíři Řádu černé orlice
- Nositelé Řádu zvěstování
- Nositelé Řádu Karla III.
- Nositelé Řádu svatého Huberta
- Nositelé Řádu routové koruny
- Nositelé Řádu württemberské koruny
- Nositelé Řádu Osmanie
- Nositelé Řádu Serafínů
- Nositelé Řádu věže a meče
- Nositelé Řádu Spasitele
- Nositelé Řádu bílého slona
- Nositelé Domácího řádu vendické koruny
- Nositelé Řádu etiopské hvězdy
- Nositelé Řádu knížete Danila I.
- Nositelé Řádu svatého Alexandra
- Nositelé Řádu bílého sokola
- Maltézští rytíři
- Císařští komoří
- Tajní radové
- Rakousko-uherské osobnosti první světové války
- Narození v roce 1849
- Narození 25. března
- Narození ve Lvově
- Úmrtí v roce 1921
- Úmrtí 28. března
- Úmrtí ve Lvově