Rakouský stát

Spolkový stát Rakousko Bundesstaat Österreich ←  1934–1938  →  → vlajka znak
Hymna: Sei gesegnet ohne Ende
geografie
hlavní město:	Vídeň
rozloha:	83 871 km²
nejvyšší bod:	Grossglockner 3 798 m n. m.
nejdelší řeka:	Dunaj
obyvatelstvo
počet obyvatel:	7 050 112
jazyky:	němčina
náboženství:	římskokatolické
státní útvar
státní zřízení:	spolkový stavovský autoritativní s vládou jedné strany
měna:	Rakouský šilink
vznik:	25. červenec 1934 – zavraždění Engelberta Dollfusse
zánik:	12. březen 1938 – připojení k Německé říši
Státní útvary a území
Předcházející: První Rakouská republika Nástupnické: Rakousko v nacistickém Německu Italské království

Rakouský stát, oficiálně Spolkový stát Rakousko (německy Bundesstaat Österreich), definovala rakouská ústava z 1. května 1934 jako „stavovský spolkový stát” (popřípadě podle ústavní preambule „křesťanský stavovský stát”), který po Dollfussově smrti vedl Kurt von Schuschnigg. Schuschnigg navázal na svého předchůdce také ideologicky v duchu rakouského patriotismu, postaveném na základech stavovských křesťanských ideálů. Sice kladl důraz na společenství Rakouska s Německem i na příslušnost k německé kultuře, ale tak jako Dollfuss viděl další existenci Rakouského státu v jeho samostatnosti se zachováním autoritativního charakteru vlády.

Dollfussův a Schuschniggův stavovský experiment nebyl dokončen, ze sedmi plánovaných stavů byly do praxe uvedeny jen dva - veřejná správa a zemědělství, ostatní se nacházely ve fázi příprav. Přesto byl režim schopný se udržet ve dvou za sebou jdoucích občanských válkách, po nezdařeném puči se Hitler, který se od něj distancoval, rozhodl nechat rakouskou NSDAP (Hitlerbewegung) na nějakou dobu bez německé podpory, úctyhodné je také množství něco kolem 50.000 dobrovolníků, kteří 25. července 1934 nastoupili na obranu vlasti ve zbrani. S hospodářskými problémy se ale stát vypořádat nedokázal.

Schuschniggova autoritativní vláda a jeho nedostatečná snaha o vytvoření širokého tábora za podpory sociální demokracie proti nacismu oslabily obranné mechanismy vůči Německu. Vedle toho existovala celá řada vlivů a rozhodnutí, které nakonec vedly ke ztrátě samostatnosti. Samostatné Rakousko, které vzniklo po rozpadu Rakouska-Uherska na základě smlouvy ze Saint Germain a mělo za sebou dvacet let existence, přestalo po anšlusu existovat. Nacisté ovládli a „zglajchšaltovali” veškerý politický život v zemi. Rakouský stavovský stát se stal součástí Hitlerovy říše.

Transformační fáze po únorové občanské válce

Křesťanskosociální kancléř Engelbert Dollfuss chtěl vybudovat na stavovských základech křesťanské, sociální a německé Rakousko. Opoziční sociální demokracii (Republikanischer Schutzbund) se rozhodl tvrdě potlačit. Tento odklon od parlamentarismu vyústil 12. února 1934 v občanskou válku, kde proti sobě bojovali na jedné straně rakouští sociální demokraté (SDAP) se svým polovojenským republikánským „Schutzbundem” a komunisty, na druhé straně armáda, policie, četnictvo a Heimwehr. Po počátečním ochromení započala Dollfussova vláda vydávat jedno vládní nařízení za druhým; 13. února zrušila úřad vídeňského starosty Karl Seitze (který nahradila úřadem spolkového komisaře), zakázala Sozialdemokratische Arbeiterpartei Österreichs, 16. února uvalila konkurs na sociálně demokratické hospodářské organizace (Arbeiterbank) a spotřební družstva, zrušila mandáty všech sociálně demokratických činitelů v obecní, okresní i zemské samosprávě, rozpuštěny byly také veškeré odborové organizace a správou pověřováni prozatímní vládní komisaři.

Soudy s vůdci sociální demokracie, odborových organizací a Schutzbundu

Zatčení byli vyšetřováni pro zločin velezrady a vzbouření, případně pro spoluvinu na těchto zločinech. Vyšetřováním členů představenstva soc.-dem. strany byl pověřen rada vrchního zemského soudu dr. Vepřek, první státní návladní dr. Otto Nahrhaft a politický referent Scheibert.

Dle zpráv vídeňských listů vzrostl počet politických vězňů u obou vídeňských zemských soudů na 1500. Mimo to jest u burgenlandských okresních soudů, u okresního soudu ve Floridsdorfu, Purkersdorfu a ve Švechatech přes 500 politických vězňů, takže v obvodu vídeňských zemských soudů jest přes 1800 politických vězňů, kterýžto počet jistě každým dnem vzrůstá. U zemského soudu I. jest asi 1000 politických vězňů a na Hernalsergtirtlu přes 500 vězňů. Zde bylo nutno přeměnit! všechny dílny ve vězení, částečné potíže jsou zde i se stravováním vězňů, jelikož vězeňská kuchyň není zařízena na tak velký počet vězňů. Proto nutno vařiti dvakráte. Aby bylo možno převésti všechny politické vězně z okresních vězení do ústředního vězení, bude zřízena prozatímní věznice v některé prázdné budově. Proslýchá se, že nouzová věznice bude zřízena v budově rozpuštěných sociálně-demokratických sportovních spolků.

—Vídeňské Noviny, 28. únor 1934, s. 6.

Po policejním vyšetřování byli členové představenstva rakouské soc.-dem. strany převezeni v autodrožkách v průvodu tajných policistů z policejní věznice na „Rossauerlände” do řádné vyšetřovací vazby zemského soudu I. Během převozu platila zvláštní bezpečnostní opatření: prostranství před hlavním vchodem zemského soudu bylo policejně uzavřeno a do budovy zemského soudu byli pouštěny jen soudně předvolané osoby a advokáti. V průjezdu a na chodbě v přízemí se nesměl nikdo zastavovat.

První byl převezen bývalý finanční referent městský rada dr. Robert Danneberg, o několik minut později místoprezident dolnorakouského zemského sněmu Hellmer, pak poslanec dr. Wilhelm Ellenbogen, bývalý prezident Dělnické komory Karl Weigl, městský rada Paul Speiser, městský rada Anton Weber, poslanec Albert Sever a starosta Vídně Karl Seitz. Po delší přestávce byli převezeni další členové představenstva strany, bývalý spolkový kancléř dr. Karl Renner, generální sekretář rozpuštěné strany Paul Richter, Rosa Jochmann, Helene Postranecky, Gabriela Proft a poslanec Heinrich Schneidmadl.

Před členy představenstva rakouské sociální demokracie byli do vyšetřovací vazby zemského soudu převezeni vůdci rozpuštěného republikánského ochranného sboru (Schutzbund) generál Theodor Körner, generál Karl Schneller, generál Mayer, major Alexander Eifler, setníci Rudolf Löw a Musil, penzionovaný velitel hasičů Wagner a velitel rozpuštěné obecní stráže Schubauer. Některým vůdcům soc.-dem. se podařilo prchnout za hranice (např. dr. Otto Bauer, dr. Julius Deutsch, vůdce republikánské ochrany Heinz, náčelník svobodné železničářské odborové organizace König a generální sekretář odborových organisací Schorsch, býv. redaktor dr. Adolf Sturmtal). Bývalí čsl. soc.-dem. zemští poslanci Antonín Machát a Alois Vavroušek se nacházeli stále v policejní vyšetřovací vazbě na Rossauerlände, asi 1500 politických vězňů ve vazbě zemského soudu, kteří byli vyšetřováni pro různé těžké zločiny. Každým dnem vězňů přibývalo. Z linecké věznice se zdařil útěk vůdci ochranného sboru Richardu Bernaschkovi.­

Květnová ústava 1934

Ústava byla vydána 24. dubna 1934 formou vládního nařízení na základě „Hospodářského zmocňovacího zákona” (Kriegswirtschaftliche Ermächtigungsgesetz) z roku 1917, který 30. dubna 1934 odsouhlasilo a vládu formálně vydáním ústavy zmocnilo sezení okrojkované Národní rady (pouze poslanci za Křesťanskosociální stranu a Heimatblock). Ústava vyhlášená 1. května 1934 pozměnila dosavadní název Rakouska: výraz „republika” byl nahrazen „spolkovým státem” (Bundesstaat), výraz „demokratická” byl nahrazen „stavovským”; „Spolkový stát stavovský”. Zákonodárnými institucemi spolkového státu rakouského se staly „čtyři poradní sbory” a „jeden zákonodárný sbor” (spolkový sněm).

Znak Rakouské republiky v letech 1919 – 1934

Znak Rakouského státu v letech 1934 – 1938

Poradní sbory: 1. Státní radu (Staatsrat) jmenoval spolkový prezident na dobu 10 let a čítala 40—50 členů; 2. Spolková rada kulturní (Bundeskulturrat), sestávala z 30—40 zástupců církví, náboženských sdružení, školní a lidové výchovy, vědy a umění; 3. Spolková rada hospodářská (Bundeswirtschaftsrat), složená ze 70—80 volených zástupců zemědělství a lesnictví, průmyslu a hornictví, živností a obchodu, dopravy, zástupců peněžních a úvěrních ústavů, svobodných povolání a veřejné služby; 4. Rada zemí (Länderrat) se skládala ze zemských hejtmanů a zemských finančních referentů. Město Vídeň bylo v zemské radě zastoupeno starostou a jedním členem městské správy. členové Rad byli zároveň členy Vlastenecké fronty.

Zákonodárným sborem byl Spolkový sněm (Bundestag), do kterého Státní rada vysílala 20 poslanců, Spolková rada kulturní 10 poslanců, Spolková rada hospodářská 20 poslanců a Zemská rada 9 poslanců. Spolková vláda předkládala osnovy zákonů nejprve poradním sborům, které se k nim vyjadřovaly na důvěrné schůzi. Spolkový sněm mohl zákony schválit nebo zamítnout. Jednání Spolkového sněmu byla veřejná. V případě, že Spolkový sněm zákon zamítl, mohlo o zákonu rozhodnout „lidové hlasování” (referendum), které mohla vyhlásit také vláda.

Spolkový prezident jmenoval vládu a měl vyhrazené právo ji též sesadit. V zemských sněmech byl zaveden stavovský systém. Spolková vláda mohla za určitých předpokladů vydat zákony cestou „nařízení”. Spolkový prezident mohl, pokud se stát nacházel ve „stavu nouze”, pozměnit ústavu taktéž nařízením. Svoboda tisku byla podstatně omezena, jelikož mohla být zákonem nařízena předběžná cenzura, což se týkalo i divadel, rozhlasu a biografů.

Na podkladě uzavřeného konkordátu s Vatikánem byla do nové ústavy zahrnuta ustanovení o náboženských úkonech, svobodě víry a svědomí. Správa vysokých škol, středních učilišť a některých obchodních škol podléhala výhradně státu; zemské školní rady, okresní školní rady a místní školní rady definovala ústava jako státní orgány. Ustanovení o všeobecných právech státních občanů a o ochraně osobní svobody byla převzata ze základního zákona z roku 1867.

Změna se týkala také státního znaku. Dosavadní jednohlavý orel s kladivem a srpem byl nahrazen dvouhlavým orlem svaté říše římské německého národa; černým a zlatem zdobeným dvouhlavým orlem s červenými jazyky, zlatými kruhy kolem nekorunovaných hlav a na prsou se znakem „Ostmarky” (Babenberků), bílým břevnem v červeném poli.

Vlastenecká fronta

Současně s novou ústavou vydala vláda zákon, kterým upravila postavení Vlastenecké fronty (Vaterländische Front, VF) jako jediného politického hnutí v Rakousku s postavením právnické osoby (Bundesgesetz vom 1. Mai 1934 BGBl. II Nr. 4/1934, betreffend die „Vaterländische Front“). Vlastenecká fronta byla nositelkou rakouské státní myšlenky a jako taková byla jediná oprávněna vytvářet politickou vůli. VF byla postavena na vůdcovském principu, v jejím čele stál spolkový vůdce (Dollfuß) a jeho zástupce, spolkový vůdce se opíral o svazovou radu. Ozbrojenou formaci Vlastenecké fronty se stala Domobrana / Wehrfront (Heimatschutz, Ostmärkische Sturmscharen, Freiheitsbund, Christlich-deutsche Turnerschaft, Burgenländischen Landesschützen), v jejímž čele stál vůdce kníže Starhemberg, zástupce vůdce VF Dollfusse. V rámci Vlastenecké fronty měla být utvořena také „Jednotná obranná, sportovní a výchovná organizace”, do které by byly začleněny všechny dosavadní sportovní a výchovné organizace, taktéž z důvodu jednotné vlastenecké výchovy mládeže všechny dosavadní mládežnické organizace (Ostmarkjugend, Jung-Vaterland, Ostmärkische Sturmscharen) a dělnické sportovní kolegium. Vůdcem byl jmenován místokancléř Ernst Rüdiger von Starhemberg. V roce 1936 vznikla vlastní mládežnická organizace VF - Österreichisches Jungvolk (ÖJV).

Jednotný odborový svaz

Po úspěšném potlačení únorových bojů byla okamžitě zakázána strana sociální demokracie, všechny levicové odbory a organizace vystupující na obranu dělníků. Nařízením ministerstva pro sociální správu z 8. března 1934 byl zřízen „Jednotný odborový svaz rakouských dělníků a zaměstnanců” (Einheitsgewerkschaf - der Gewerkschaftsbund der Arbeiter und Angestellten) a jmenována dvanáctičlenná správní rada, sestávající z předsedy, místopředsedy, předsedů pěti zastřešujících profesních sdružení (profesní sdružení pro průmysl a těžbu, pro živnosti, pro obchod a dopravu, pro peněžnictví, úvěry a pojišťovnictví, pro svobodná povolání) a jejich zástupců. V každé zastřešující organizaci byla zřízena frakce pro dělníky a pro zaměstnance.

Členové správní rady pocházeli z Křesťanské odborové ústředny (Christlichen Gewerkschaften, sdružující zemědělské dělníky a služky, též vojáky), Nezávislých odborů (Unabhängigen Gewerkschaften, dělníci z Horního Rakouska, malých podniků a příslušníci Heimwehru), Německo-nacionální odborové ústředny (Deutschnationalen Gewerkschaften, sdružující hlavně zaměstnance v průmyslové a obchodní oblasti) a Svobodných odborů (Freien Gewerkschaften, sestávající ze sociálních demokratů a komunistů z průmyslu, živnostenských podniků, z tramvajáků a železničářů, státních zaměstnanců města Vídně). Oficiálně zahájily Jednotné odbory (Einheitsgewerkschaf, EG) svou činnost až po vyhlášení květnové ústavy, přičemž přesný okruh činnosti a účel Jednotných odborů byl vyhlášen 12. prosince 1934 ve Spolkovém věstníku (Bundesgesetzblatt).

• Předseda: Johann Staud (kožedělník), dosavadní generální sekretář Křesťanské odborové ústředny;
• Místopředseda: Josef Lengauer (elektrikář), dosavadní předseda Nezávislé odborové ústředny domobrany;
• Profesní sdružení pro průmysl a těžbu (Berufsverband für Industrie und Bergbau): za dělníky Bedřich Lichtenegger (zámečník), poslanec domobrany (Heimwehr) / za zaměstnance Karel Untermüller, dosavadní funkcionář Křesťanské odborové ústředny;
• Profesní sdružení pro živnosti (Berufsverband für das Gewerbe): za dělníky Waldsam (Kř.) / za zaměstnance Preyer (Kř.)
• Profesní sdružení pro obchod a dopravu (Berufsverband für Handel und Verkehr): za dělníky Rechberger (Kř.) / za zaměstnance Adolf Wesely (dosavadní funkcionář Německo-nacionální odborové ústředny);
• Profesní sdružení pro peněžnictví, úvěry a pojišťovnictví (Berufsverband für das Geld-, Kredit- und Versicherungswesen): za dělníky Waschnigg (Kř.) / za zaměstnance Weinberger (Kř.);
• Profesní sdružení pro svobodná povolání (Berufsverband für die freien Berufe): za dělníky Troidl (Kř.) / za zaměstnance Dr. Edmund Palla (dosavadní první sekretář vídeňské Dělnické komory / Arbeiterkammer).

Úkolem zemských ústředen jednotné odborové organizace byly pověřeny správní komise při Dělnických a zaměstnaneckých komorách. Příspěvek pro Dělnickou komoru a na nemocenské pojištění byl nadále strháván zaměstnancům zaměstnavatelem a odváděn nemocenské pokladně. Příspěvek odborové organizaci byl vybírán závodním důvěrníkem v závodě přímo od dělníka. Později byla ustavena jednotná odborová organizace obecních zaměstnanců všech spolkových zemí (1. června 1934), která nesla název „Odborový stavovský svaz rakouských obecních zaměstnanců”. Odbory sociálních demokratů („Siebenerkomitee“) a komunistické odbory („WAK- Kommission zum Wiederaufbau der Freien Gewerkschaften“) odešly do ilegality, přičemž styčná kancelář ilegálních odborů byla založena v Brně.

Dollfussova smrt - předehra Schuschniggova státu

Adolf Hitler se myšlenkou spojení obou německých států nijak netajil. Ve svém ideologickém manifestu Mein Kampf hovořil o rakouských Němcích jako o bratrech s tou nejlepší krví, takže přáním každého Němce mělo být přivítat je ve všeněmecké říši. Hitlerovu „Anšlusu” stáli v cestě Benito Mussolini (a „jeho Italové”) a rakouský kancléř Engelbert Dollfuss s rakouským národem. Posledním pokusem ke spojení Německa a Rakouska se staly snahy o vytvoření německo-rakouské celní unie. Jak v Německu tak i v Rakousku se nakonec k moci dostaly skupiny, jejichž spolupráce nebyla možná; v Německu si přáli vstup Rakouska do Říše nacisté Adolfa Hitlera a rakouští austrofašisté Engelberta Dollfusse spojení s Německem kategoricky odmítali. Austrofašisté se opírali především o příznivce z nižších a středních vrstev rakouského obyvatelstva, kterým Dollfuss nabídl novou koncepci stavovského státu (s podporou katolické církve), který inklinoval k Itálii.

Engelbert Dollfuss (Rakousko), Gyula Gömbös (Maďarsko) und Benito Mussolini (Itálie) při podpisu Římských protokolů 1934

Nazi-Propaganda proti Rakousku 1933

Poštovní známka k národnímu dni smutku 1935 (Volkstrauertag 1935)

Dollfuss tak ve státě nezasahoval jen proti sociálním demokratům. O pád vlády se snažili také rakouští národní socialisté (NSDAP-Hitlerbewegung, Schutzstaffel, Sturmabteilung, Nationalsozialistischer Deutscher Studentenbund, Hitlerjugend, Nationalsozialistische Betriebszellenorganisation, NS-Soldatenring), podporovaní svými německými soukmenovci. Německá vláda rozpoutala proti Dollfussově vládě a režimu v říšských novinách i rozhlase štvavou kampaň a dne 27. května 1933 zavedla kauci 1.000 marek pro každého Němce cestujícího do Rakouska (Tausend-Mark-Sperre). Tím došlo k velké stagnaci německé turistiky do Rakouska a k narušení příhraničí spolupráce mezi oběma státy. Rakouští nacisté s podporou Berlína zahájili teroristické akce: útočili na dopravní uzly, pořádali atentáty na úřady vlády i státní představitele.

Narůstající nepokoje rakouské NSDAP vyvrcholily 25. července 1934 pokusem o puč. Po obsazení centrální rozhlasové stanice „Rawag” povstalci vyhlásili odstoupení Dollfussovy vlády a nastoupení vlády Antona Rintelena, dosavadního vyslance v Římě. Major Emil Fey stačil uprostřed zasedání informovat Dollfusse o hrozícím nebezpečí; přibližně ve stejnou dobu vyrazila nákladní auta SS-Standarte 89 se 144 příslušníky od tělocvičny německého klubu v Siebensterngasse a směřovala ke kancléřství. Dollfuss schůzi rychle ukončil a ministry poslal zpět do jejich úřadů, následně stihl povolat vídeňskou posádku. Ve chvíli, kdy pučisté odzbrojili stráže u vrat kancléřství a vběhli ve 12.53 hod. do budovy úřadu, se zde z vlády nacházel jen on a ministr Fey. Vůdce pučistů Otto Planetta kancléře dvakrát střelil do krku, krvácejícímu a umírajícímu kancléři byla odepřena lékařská pomoc i kněz. Zemřel o tři hodiny později se slovy: „Chtěl jsem pouze mír. Kéž Bůh těm druhým odpustí.”

Povstání se podařilo rakouské armádě a policii potlačit v samém počátku, ohniska vzpoury se nacházela ve Vídni, Štýrsku a Korutanech. Atentátníci byli zatčeni a postaveni před mimořádný soud. V celé zemi se neuskutečnilo jediné lidové povstání na podporu NSDAP a zrovna tak nebylo zaznamenáno přebíhání rakouských vojáků na stranu pučistů. Povstání odsoudil také zahraniční tisk, ne však tisk německý, který puč i atentát na Dollfusse popisoval jako povstání proti Dollfussově tyranii, za atentátníky označoval členy domobrany i marxisty.

Puč v kancléřskěm úřadě

Včera kolem 1 hodiny v poledne vniklo asi 140 národně-sociallstických teroristů v stejnokrojích vojínů a strážníků do budovy kancléřského úřadu na Ballhausplatze. Spolkový kancléř dr. Dollfuss byl ve dveřích své pracovny těžce zraněn dvěma výstřely jednoho z pučistů a odpoledne zranění podlehl. Puč národně-sociallstických teroristů byl dle všeho důkladně připraven. Pučisté přijeli před budovu nákladními auty za vedení majora a setníka. Vojenská stráž byla přemožena a pučisté vnikli po schodech do prvého poschodí, kde se nalézá úřad spolkového kancléřství. Pučisté zamýšleli zatknout! všechny členy vlády, kteří byli shromážděni v ministerské radě, ale ta byla již skončena. V budově se nalézali již jen kancléř dr. Dollfuss, ministr Fey a státní sekretář Karwinsky. Byli pučisty zajati.

—Vídeňské noviny, čtvrtek 26. července 1934

Stavovský stát v letech 1934-1938

V období od léta 1934 do roku 1936 určovaly vnitřní i zahraniční politiku Rakouska osobnosti Kurt Schuschnigg a Ernst Rüdiger von Starhemberg, popřípadě další vůdce Heimwehru Emil Fey. Po smrti Dollfusse došlo k rozdělení funkcí kancléře a vůdce Vlastenecké fronty, přičemž kníže Starhemberg obdržel post vicekancléře a vůdce VF. Od roku 1936, kdy Schuschnigg z vlády a Vlastenecké fronty odstranil Starhemberga, nastala rakouská cesta ústupků Německu. Schuschnigga k nim vedly zejména změny v německo-italských vztazích v důsledku agrese Itálie do Habeše.

Schuschniggova vláda 1934

Spolkový prezident Wilhelm Miklas jmenoval 30. července 1934 nového kancléře a schválil navržení členy vlády:

• Spolkový kancléř: dr. Kurt Schuschnigg, vedl zároveň ministerstvo zemské obrany, vyučování a spravedlnosti;
• Vicekancléř: Ernst Rüdiger von Starhemberg, pověřen vedením všeobecné bezpečnosti, odpovědný za záležitosti tělesné výchovy;
• Ministr zahraničních věcí: Egon Berger-Waldenegg vedením zahraničních věcí;
• Ministr financí: dr. Karl Buresch,
• Ministr obchodu a dopravy: Friedrich Stockinger;
• Ministr pro sociální správu: Odo Neustädter-Stürmer, k čemuž mu byla přidělena agenda nového řádu stavovského;
• Ministr zemědělství a lesnictví: zemský dolnorakouský hejtman Josef Reither byl do funkce jmenován o den později;
• Generálním státním komisařem zůstal ministr ve výslužbě major Emil Fey, k čemuž obdržel ještě resort vnitřní správy.

Zákon o zrušení vypovězení Habsburků a navrácení jejich majetku

Jednou z otázek, kde se kancléř Schuschnigg a vicekancléř Starhemberg vůči sobě vymezovali, byl pohled na monarchii. Schuschnigg s restaurováním monarchie nepočítal. V tomto smyslu se také vyjádřil už o velikonocích v roce 1934 jako ministr spravedlnosti. Nicméně 1. dubna 1934 se členové rakouské vlády (ministr obrany Schönburg-Hartenstein a státní sekretář Carl Karwinsky) poprvé účastnili slavnostní zádušní mše k 12. výročí úmrtí posledního rakouského císaře Karla I. v kostele sv. Michaela (Michaelerkirche). Pro velkou účast stálo mnoho účastníků až na prostranství před chrámem, kde držely čestnou stráž roty domobrany (Heimwehr) a úderných oddílů Ostmarky. Po bohoslužbách se průvod vydal k císařově pamětní desce na Michaelské náměstí (Michaelerplatz), kde byly před deskou položeny četné věnce, odtud se průvod ubíral k pomníku arcivévody Karla na náměstí Hrdinů (Heldenplatz). Zde pak byla celá sláva zakončena manifestací pro brzký návrat Habsburků. Nová květnová ústava z roku 1934 v § 56 odst. 4 snížila ústavní zákon o vypovězení Habsburků a převzetí jmění rodu Habsbursko-lotrinského státem (Gesetz betreffend die Landesverweisung und die Übernahme des Vermögens des Hauses Habsburg-Lothringen) na úroveň spolkového zákona (Verfassungsübergangsgesetz).

Podle nového spolkového zákona č. 299 o Habsburcích z 13. července 1935 (Bundesgesetz, betreffend die Aufhebung der Landesverweisung und die Rückgabe von Vermögen des Hauses Habsburg-Lothringen) došlo ke zrušení vypovězení Habsburků z Rakouska a zároveň se Habsbursko-lotrinskému rodu navracelo jejich jmění. První článek zákona zrušil zákon o Habsburcích z 3. dubna 1919, popřípadě druhý odstavec tohoto zákona o vypovězení Habsburků. Druhý článek zmocnil rakouskou vládu k vydání jmění Habsbursko-lotrinskému rodu, které přešlo roku 1919 do vlastnictví rakouského státu (popřípadě Fondu válečných poškozenců). Navrácení se týkalo i nemovitostí, které před převzetím státem sloužily k osobnímu majetku zemřelého císaře Karla. Z navrácení byly vyňaty umělecké, archeologické nebo historické předměty, které se nacházely ve státních sbírkách. Spolková vláda mohla na základě svého volného uvážení určit, jakým způsobem budou k tomu sloužící fondy zřízeny a taktéž se zříci převzetí závazků váznoucích na vyvlastněných nemovitostech ve prospěch státu. Vláda si zároveň mohla vyhradit, že navrácené statky nesmí být dále prodány nebo zaknihovány, popřípadě omezení opětovně zrušit. Všechny právní listiny, knihovní zápisy i soudní podání byla osvobozena od všech dávek, kolkovného a jiných poplatků. Zákon neuváděl množství a do jaké míry se bude majetek navracet.

Všeobecná branná povinnost, frontové milice a spolková armáda

Podrobnější informace naleznete v článcích Vlastenecká fronta (Rakousko) a Österreichisches Jungvolk.

Ke stabilizaci rakouského státu nepřispívaly ani rozporné názory Schuschnigga a Starhemberga na otázku organizování státních ozbrojených složek. Schuschnigg upřednostňoval význam spolkového vojska při obraně země v případném konfliktu s Hitlerem a rozhodl se posilovat armádu nejen plánovaným zavedením všeobecné branné povinnosti a včleněním ozbrojených svazků Heimwehru do armády, ale i za cenu porušování ustanovení mírové smlouvy ze Saint-Germain (budování vojenského letectva).

Příprava na sloučení branných svazů započala už v květnu 1935 (Ostmärkische Sturmscharen přeměněny na kulturní sdružení), na podzim téhož roku byla sloučením Heimwehru s ostatními svazky založena organizace „Freiwillige Miliz – Osterreichischer Heimatschutz”. Dne 16. května 1936 zasedli ve vládě noví ministři Edmund Glaise-Horstenau a Guido Schmidt, dále byla funkce spolkového vůdce Vlastenecké fronty sloučena s kancléřským úřadem (Bundesgesetz über die „Vaterländische Front“), čímž Schuschnigg ukončil politickou kariéru svého oponenta Starhemberga a odstranil hnutí Heimwehru, poslední překážku, která mu stála před smlouvou s Německem v cestě. Na podzim roku 1936 došlo k rozpuštění veškerých branných svazů a zřízení jednotné branné formace „Frontové milice” (Frontmiliz), jejichž vůdcem byl jmenován nový vicekancléř Eduard Baar-Baarenfels.

Podle nového zákona o všeobecné branné povinnosti z 1. dubna 1936 byli všichni rakouští občané od osmnácti do 42 let povinni vykonávat brannou službu pro stát, ať již se zbraní nebo bez ní. Zákon měl jen obecný ráz, např. jaké ročníky budou ke službě povolány a jak dlouhá bude aktivní služební doba, měly být teprve vydány. Slavnostní vojenská přehlídka 19. dubna 1936 byla spojena s pietní slavností u příležitosti 200. výročí úmrtí rakouského vojevůdce prince Evžena Savojského, kdy došlo také k přejmenování vojenských pluků.

Schuschniggova vláda 1936

Spolkový kancléř Schuschnigg podal 14. května 1936 demisi vlády a současně navrhl, aby byla vláda zproštěna úřadu. Spolkový prezident Miklas návrhu vyhověl a pověřil spolkového kancléře Schuschnigga sestavením vlády nové a současně ho pověřil správou spolkového kancléřství včetně zahraničních věcí a dále řízením ministerstva zemské obrany. Na návrh spolkového kancléře Schuschnigga byli prezidentem jmenováni noví ministři a státní tajemníci:

Schuschniggova vláda 1936

Zleva doprava: rakouský ministr zahraničí Guido Schmidt, italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano, rakouský kancléř Kurt Schuschnigg při zahájení rakousko-italské konference (Římské protokoly) v roce 1936

• Státními tajemníky spolkového kancléřství: generál pěchoty Wilhelm Zehner a Guido Zernatto;
• Vicekancléřem: Eduard Baar-Baarenfels, který současně převzal řízeni věcí vnitřní správy a bezpečnosti;
• Ministrem spravedlnosti: Hans von Hammerstein-Equord;
• Ministrem vyučování: Hans Pernter;
• Ministrem sociální správy: Josef Resch;
• Ministrem financí: Ludwig Draxler;
• Ministrem obchodu a dopravy: Friedrich Stockinger;
• Ministr zemědělství a lesního hospodářství nebyl jmenován a post prozatímně svěřen spolkovému kancléři

Dosavadní místokancléř Ernst Rüdiger Starhemberg kvůli věcným sporům s kancléřem z vlády vystoupil, dále vystoupili také ministři Egon Berger-Waldenegg, Josef Dobretsberger, Ludwig Strobl, Robert Winterstein a státní tajemník Theodor Emanuel Znidaric. Po uzavření červencové smlouvy mezi Rakouskem a Německem byli do vlády přizváni jako ministr bez portfeje Edmund Glaise-Horstenau (ředitel válečného archivu) a jako státní sekretář pro zahraničí Guido Schmidt (dosavadní místoředitel kanceláře spolkového prezidenta).

Brožury k jubileu spolkového kancléře U příležitosti jubilea dvouletého úřadování dra Schuschnigga jako spolkového kancléře byly vydány tři brožury, pojednávající o spolkovém kancléři dru Schuschniggovi a jeho velkém díle. První, vydaná rakouskou spolkovou tiskovou službou, jejíž autorem jest profesor Julius Patzelt, má titulek Das Werk eines Staatsmannes — Zwei Jahre Dr. Schuschnigg. Tato brožura pojednává o vnitropolitické konsolidaci, hospodářském vzestupu a o Rakousku a evropské krisi. Druhá brožura, pojednávající o výstavbě nového státu a o hospodářských a sociálně-politických otázkách, byla vydána nakladatelstvím Heroldovým. Tato brožura obsahuje i výňatky z některých významných kancléřových řečí. Autorem třetí brožury, Zwei Jahre Friedenswerk Dr. Schuschnigg, jest Ota Seiffert. Včera vyšel druhý díl významných řečí spolkového kancléře dra Schuschnigga, Oesterreichs Erneuerung, vydaný rakouskou spolkovou tiskovou službou.

—Vídeňské noviny, ve Vídni 29. července 1936, s. 2

Červencová smlouva s Německem

Podrobnější informace naleznete v článcích Římské protokoly, Osa Berlín–Řím–Tokio a Ocelový pakt.

Římské protokoly z roku 1934, které Itálii, Rakousku a Maďarsku měly zajistit nejen politickou a hospodářskou spolupráci, ale také posloužit jako protiváha státům Malé dohody, neměly dlouhého trvání. V červenci 1936 uzavřelo Rakousko dohodu o spolupráci s Německem (červencové smlouvy / Juliabkommen), v říjnu s Itálií (říjnová německo-italská dohoda) a od 9. listopadu 1936 probíhaly konference států římských protokolů ve Vídni (Dreierkonferenz), které se účastnili spolkový kancléř Schuschnigg, rakouský státní tajemník pro zahraničí Guido Schmidt, italský ministr zahraničí hrabě Galeazzo Ciano a maďarský ministr zahraničí Koloman Kanya. Vídeňská schůzka byla poslední konferencí států římských protokolů, na které byly dojednány hospodářské smlouvy (i když tajné) a z praktického hlediska znamenala zánik protokolů. Dne 18. listopadu 1936 oznámila německá tisková kancelář a italská Stefaniho kancelář, že uznávají španělskou Francovu vládu.

Vnitropolitické události od ledna 1938

Ani připojení, ani restaurace

Londýnský konservativní list „The Daily Telegraph and Morning Post” přinesl na začátku ledna 1938 obsah rozhovoru, který mu poskytl spolkový kancléř dr. Schuschnigg. Hned v úvodu kancléř potvrdil zachování status quo a doplnil, že každá změna by mohla být jen k horšímu. Další zajištění života rakouského národa a jeho obecného blaha viděl v rámci stávajícího státu. Také přiznal velké sympatie k Mussolinimu, který se podle jeho slov nikdy nevměšoval do rakouských zahraničních nebo vnitřních věcí. Schuschnigg dále uvedl, že je přesvědčeným monarchistou, ale zároveň dodal, že povolání Otty von Habsburg by vedlo k vážným obtížím nejen se státy Malé dohody a s Německem, nýbrž by bylo záminkou k všeobecné konflagraci v Evropě. Podle Schuschnigga by nesměla otázka Habsburků ohrožovat rekonstrukci střední Evropy. V závěru uvedl, že Rakousko si je své vázanosti na Německo vědomo a že bude i nadále prokazovat německému národu jako celku velkou službu, nikoli ale cestou připojení, nýbrž jako samostatný stát.

Rekonstrukce Schuschniggovy vlády 1938

Sobotní schůzka z 12. února 1938 rakouského spolkového kancléře Schuschnigga s Adolfem Hitlerem na Obersalzbergu („Diktat von Berchtesgaden”) vzbudila pozornost doma i ve světě. Nicméně až do úterního večera 15. února (přesně po vypršení Schuschniggem vyžádané lhůty), kdy byla rakouským a německým rozhlasem přečtena identická prohlášení o okamžitém provedení opatření, se objevovala jen nic neříkající vyjádření a dohady. Ve středu ráno začal tisk obyvatelstvu po kapkách zveřejňovat Hitlerův diktát. Dne 16. února 1938 vyšla na titulních stranách rakouského tisku úřední zpráva o rekonstrukci vlády s komentářem spolkového komisaře plukovníka Waltra Adama. Podstatnou změnou bylo přizvání Arthura Seyß-Inquarta, Hitlerova trojského koně, do vlády.

• Spolkový kancléř: dr. Kurt Schuschnigg;
• Spolkový kancléř pověřen vedením ministerstva národní obrany, k ruce státní sekretář zemské obrany generál Wilhelm Zehner;
• Vicekancléř: polní podmaršálek m. s. Ludwig Hülgerth;
• Ministr zahraničí: dr. Guido Schmidt;
• Ministr financí: dr. Rudolf Neumayer;
• Ministr obchodu: ing. Julius Raab; státní sekretář pro otázky průmyslu plukovník v záloze Ludwig Stepski-Doliwa;
• Ministr sociální správy: dr. Josef Resch; státní sekretář pro ochranu dělníků a zaměstnanců Adolf Watzek;
• Ministr vnitra a bezpečnosti: dr. Arthur Seyss-Inquart (dodatečně přiděleny věci veřejné bezpečnosti a jisté oblasti vnitřní správy); dodatečně přidělen jako protiváha státní sekretář vídeňský policejní prezident Michael Skubl;
• Ministr zemědělství: Peter Mandorfer; státní sekretář pro lesní hospodářství Franz Matschnig (jmenován dodatečně);
• Ministr spravedlnosti: dr. Ludwig Adamovich;
• Ministři bez portefeje: Guido Zernatto (dodatečně přiděleny věci Vlastenecké fronty), Edmund Glaise-Horstenau (dodatečně přiděleny záležitosti vnitřní správy), Hans Rott (dodatečně též zastupování zaneprázdněného ministra soc. správy); státní sekretář bezpečnosti Michael Skubl.

Amnestie národních socialistů

Ve stejný den 16. března prošla tiskem i zpráva o usnesení ministerské rady o vydání amnestie, které bylo spolkovému prezidentu Wilhelmu Miklasovi předloženo ke schválení. Amnestie se vztahovala na všechny politické trestné činy, spáchané před 15. únorem 1938, pokud pachatelé již neuprchli do ciziny. Bylo-li již trestní řízení proti dotyčným provinilcům zahájeno, mělo být zastaveno a zbytek trestu podmínečně prominut do 31. prosince 1941. Příslušní resortní ministři měli urychleně vypracovat taková opatření, která by zajistila pozbytí trestů nejen za politické delikty, ale též trestů ve věcech pensijních, důchodových, podpory a ve věcech školských. Znovuzařazení amnestovaných do aktivní služby nemělo však připadat v úvahu. Mezi amnestovanými se nacházeli také pučisté Anton Rintelen a inženýr Fritz Woitsche.

Spolková vláda učinila tato opatření v duchu smířlivosti, aby umožnila všem státním občanům, kteří stáli dosud stranou, cestu k spolupráci na vybudování vlasti a tím zabezpečila vnitřní i vnější mír země.

—Vídeňské noviny: ve Vídni, středa 16. března, 1938

Změny ve vedení Vlastenecké fronty

Ve čtvrtek 17. března oznámil tiskový odbor Vlastenecké fronty provedené změny ve vedení úřadu: náměstkem vůdce fronty byl jmenován ministr Guido Zernatto (dosavadní náměstek vůdce Eduard Baar-Baarenfels na vlastní žádost z úřadu odešel), který si ponechal i funkci generálního sekretáře; vůdcem služební skupiny „organisace” byl jmenován zástupce gen. sekretáře ing. Dvorschak; vůdcem „sociálního pracovního společenství” (SAG) byl jmenován ministr Rott (za Grossauera); vůdcem „lidově-politického referátu” byl jmenován ministr Artur Seyss-Inquart (dr. Pembauer přeložen do vedení správní agendy); náměstkem vůdce akce „Neues Leben” byl jmenován dr. Alfons Übelhör. Vůdcem VF zůstal kancléř Schuschnigg. V pondělí 21. února bylo rakouskému publiku oznámeno umožnění vstupu rakouských národních socialistů do Vlastenecké fronty a do všech rakouských zařízení. Po 24. únoru provedl Schuschnigg ještě změny u zemských vůdců VF ve spolkových zemích:

• Dolní Rakousy: zemským vůdcem jmenován dolnorakouský zemský hejtman Josef Reither (Christlichsoziale Partei, Vaterländische Front, ÖVP)
• Solnohradsko: zemským vůdcem jmenován solnohradský hejtman dr. Josef Rehrl (Christlichsoziale Partei, Vaterländische Front, ÖVP)
• Tyrolsko: zemským vůdcem jmenován tyrolský zemský hejtman dr. Josef Schumacher
• Vorarlbersko: čestným zemským vůdcem jmenován vorarlberský zemský hejtman ing. Hans Winsauer
• Štýrsko: agendu zemského vedení VF ve Štýrsku převzal zástupce frontovního vůdce ministr Kvido Zernatto, který pověřil správou zástupce gen. sekretáře VF státního radu ing. Dworschaka

Dosavadní zemský vůdce v Dolních Rakousích prezident Eichinger byl jmenován předsedou poradního sboru v zemském vedení pro Tyroly. Dosavadní zemský vůdce ve Štýrsku dr. Alfons Gorbach byl dán k disposici úřadu frontovního vůdce. Dr. Hugo Juzy byl jmenován náměstkem vůdce lidově politického referátu v úřadě frontovního vůdce.

Na březen Vlastenecká fronta naplánovala kampaň pod heslem „Se Schuschniggem za Rakousko”, kdy se měly po celé zemi po dobu tří týdnů konat ve všech obcích schůze s řečníky z VF, vystoupit hodlali i zástupci stavů a na venkově funkcionáři „Selského svazu” (Bauerbund).

„Až do smrti červeno-bílo-červená! Rakousko!”

Na Hitlerovu tříhodinovou řeč před Říšským sněmem z 20. února 1938 odpověděl Schuschnigg řečí před rakouským Spolkovým sněmem. V úterý 22. února 1938 avizovala tisková kancelář Vlastenecké fronty na čtvrtek 24. února 1938 přímé rozhlasové vysílání jeho projevu o 7. hodině večerní. Sněmovnímu sálu vévodila přes celou šíři napjatá červeno-bílo-červená vlajka, na ní dvojhlavý orel a stavovský kříž (Kruckenkreuz). Schuschnigg zahájil řeč slovy: „Prvním a jediným bodem programu bez jakékoliv eventuality a rozpravy je: Rakousko!”, za což sklidil bouřlivý potlesk. Celý proslov se nesl na vlně patriotismu a proklamované suverenity Rakouska, který ukončil tak hlasitě jak jen mohl: „Až do smrti červeno-bílo-červená! Rakousko!”

Tribuna Vlastenecké fronty během velkého apelu ve Vídni na bývalém vojenském cvičišti na Schmelzu v 15. okrese 18. října 1936, v popředí snímku v uniformách nově založená fronta rakouské vlastenecké mládeže „VF-Werk Österreichisches Jungvolk” (ÖJV)

Nákladní vůz s příznivci rakouského kancléře Kurta Schuschnigga, hlásící se k lidovému referendu za nezávislost Rakouska 13. března 1938

Rakušané sledovali kancléřův projev ve zřízených posluchárnách, v hostincích, kavárnách, divadlech a kinech, ve Vídni na veřejných prostranstvích u pouličních tlampačů: X. okres - Antonsplatz; XII. okres - Weigl (Weigls Dreherpark); XIII. okres: Am Platz; XIV. a XV. okres - Meiselmarkt; XVI. okres: Richard-Wagner-Platz; XVII. okres - Bartholomäusplatz; XX. okres - Brigittaplatz; XXI. okres - Schlingerhof a ve Štadlavě (Stadlau) na Genochplatze (Hirschstetten). Na všech těchto místech probíhaly před projevem také koncerty. Aby bylo významu této události učiněno zadost, měly být domy v celém Rakousku ve čtvrtek od rána do večera ozdobeny rakouskými prapory. Schuschniggův projev přenášely německé, československé, maďarské, italské, anglické, švýcarské a také americké rozhlasové stanice. Samotné schůze Spolkového sněmu se účastnili zpravodajové všech velkých zahraničních listů a pozvány byly též diplomatické špičky z Vídně.

Zároveň bylo obyvatelstvu oznámeno, že za účelem klidného provádění opatření dohodnutých 12. února v Berchtesgaden, byl od 22. února 1938 vydán všeobecný zákaz schůzí a to na období čtyř týdnů. V této době byly zakázány veškeré schůze a veřejné projevy. Výjimku tvořily schůze pořádané Vlasteneckou frontou a její akce pod širým nebem nebo v uzavřené místnosti, podniky Vlastenecké fronty, povolené spojkovým kancléřem jako vůdcem fronty, dále shromáždění v uzavřené místnosti sloužící prokazatelně dobročinným účelům, přátelská setkání malého rozsahu, schůze stavovských korporací a veřejnoprávních zájmových zastupitelstev, jakož i schůze spolků (hospodářských, vědeckých, výchovných, uměleckých nebo sportovních) k projednání neodkladných spolkových otázek.

Nový zákon o tisku

V pondělí 28. února zveřejnila spolková vláda v rámci mimořádných opatřeních nový zákon o tisku. Provedením zákona byl pověřen ministr bezpečnosti spolu s ministrem zahraničních věcí.

Ten, kdo vážně ohrozí obsahem nějaké tiskoviny vnitřní mír nebo mezistátní styky Rakouska s jiným státem, dopouští se správního přestupku a může být trestán — nehledě k případnému trestnímu stíhání — okresními správními úřady, v úředním obvodu spolkové policie, tedy touto instancí, pokutou až do 2000 šilinků nebo vězením až do tří měsíců. Je při tom naprosto lhostejno, dopustí-li se udaného deliktu úmyslně, nebo zaviní-li je hrubou nedbalostí. Příslušný úřad může také rozhodnouti, aby tiskopis, jímž byl delikt spáchán, byl zabaven, a to bez ohledu na to, komu patří jednotlivé exempláře zakázaného tiskopisu. Jestliže dojde k uvedenému deliktu v novinách a jestliže se opětuje přes vyslovené tresty, je možno edejmouti buď na čas nebo na trvalo právo k vydávání těchto novin.

—Vídeňské noviny, ve Vídni v pondělí 28. února 1938, s. 3

Hlasování lidu 13. března 1938

V rámci kampaně „Se Schuschniggem za Rakousko” vystoupil spolkový kancléř Schuschnigg ve středu 9. března na schůzi zástupců Vlastenecké fronty, deputacemi dělníků a sedláků v Innsbrucku, kde také ohlásil na neděli 13. března lidové hlasování. Projev byl pak večer přenášen z gramofonových desek rozhlasem. Ve čtvrtek 10. března přinesl tisk jeho úřední oznámení a provolání.

Lide rakouský!

Ponejprv v dějinách naši vlasti žádá vedení státu otevřené přiznáni k domovině.

Neděle 13. března 1938 je den hlasování lidu!

Vy všichni, ať přináležíte ke kterémukoli stavu či lidové vrstvě, muži a ženy ve svobodném Rakousku, jste voláni, abyste se před celým světem prohlásili; máte říci, chcete-li jíti cestou, kterou jdeme my, jež si vytkla za cíl sociální shodu a rovnoprávnost, definitivní překonání stranického roztříštění, německý mír uvnitř a navenek, politiku práce — jste-li ochotni jíti touto cestou s námi!

Heslo zní:

Za svobodné a německé, nezávislé a sociální, za křesťanské a jednotné Rakousko!

Za mír a práci a za rovnoprávnost všech, kdož se přiznávají k národu a vlasti.

To je cil mé politiky. Dosáhnouti tohoto cíle, je úkolem, který nám je dán a jenž je dějinným příkazem chvíle. Žádné slovo hesla, které vám je jako otázka položeno, nesmí chybět. Kdo odpoví slovem ano, slouží zájmu všech a především míru!

Proto, soukmenovci, ukažte, že to myslíte vážně s vůlí zahájit! v zájmu vlasti novou dobu; nechť uvidí svět naši vůli k životu: proto, lide rakouský, povstaň jako jeden muž a hlasuj slovem „Ano“!

Spolkový kancléř dr. Kurt Schuschnigg.

—Vídeňské noviny, ve Vídni 10. března 1938

Československá menšina ve Vídni

Podrobnější informace naleznete v článku Češi ve Vídni.

Postupné oklešťování veřejného života se dotklo také československé menšiny. Po porážce rakouských sociálních demokratů v občanské únorové válce 1934 byla rozpuštěna nejpočetnější Československá sociálně demokratická dělnická strana Rakouska (Tschechoslowakische sozialdemokratische Arbeiterpartei Österreichs) a na ní navázané spolky, dále pak tiskový orgán strany „Dělnické listy”. Mnozí sociální demokraté začali inklinovat více doleva. Ve čtvrtek 10. března 1938 vyzvala Československá menšinová rada všechny v ní sdružené složky, krajany, rakouské příslušníky, aby v neděli dne 13. března 1938 všichni do jednoho šli k urnám a odevzdali hlasovací lístek „Ano”.

Čechoslováci v Rakousku! Od roku 1918 bylo naši zásadou, že menšina uhájí nejlépe svá kulturní a menšinová práva na půdě samostatného, nezávislého Rakouska! Byli jsme pro samostatné Rakousko i v dobách, kdy velká politická hnutí byla odchylného názoru. V neděli dne 13. března 1938 půjde veškeré občanstvo spolkového státu Rakouského k urnám, aby dalo hlasovacím lístkem najevo, že si přeje mír, práci, rovnoprávnost všech občanů, tedy i příslušníků národních menšin, že si přeje, aby Rakousko bylo svobodným, nezávislým, sociálním, německým, křesťanským státem. Toto přiznání se projeví lidovým hlasováním. Rakouští Čechoslováci, příslušníci menšiny, se všichni do jednoho účastní tohoto důležitého aktu a odevzdají hlasovací lístek JA.

—Vídeňské noviny, ve Vídni 10. března 1938, s. 3

Seyss-Inquartova vláda (11., 12., 13. března)

Podrobnější informace naleznete v článku Anšlus.

Schuschniggova řeč Hitlera sice rozzuřila, ale po vyhlášení referenda nastala nová situace. Hitler si povolal Goebbelse, aby s ním probral tento Schuschniggův „sprostý kousek”. Z několika možných variant se nakonec rozhodl pro vstup vojsk, který Goebbels podpořil propagandistickým a štvavým tiskem s letáky. V písemném ultimátu, které doručil do Vídně Odilo Globocnik, požadoval okamžité odvolání lidového hlasování, jinak že vojensky obsadí Rakousko, což ještě večer telefonicky zopakoval Hermann Göring. Schuschnigg referendum odvolal a ministr vnitra Arthur Seyss-Inquart o tom následně informoval Göringa.

Horní Rakousy, motorizované jednotky německé armády na hranici mezi Schärdingem a Pasovem 13. března 1938

Rušení hraničních kůlů pohraniční stráží a jejich kamarády z Německé říše 15. března 1938

Hitlerovi tento ústupek již nestačil a trval na rezignaci Schuschniggovy vlády a vytvoření nové národně socialistické s kancléřem Seyss-Inquartem, jehož prvním krokem mělo být požádání Německa o vojenskou pomoc (znění žádosti již obdržel telegraficky od Hitlera a Goebbelse). V důsledku tvrdých výhrůžek a ultimát kancléř Schuschnigg 11. března odstoupil. Ve večerním rozhlasovém vysílání (19:47 hod.) požádal o klid v zemi a řeč zakončil slovy: „Bůh ochraňuj Rakousko!” (Gott schütze Österreich!). Večerní vysílání odstartovalo po celé zemi pochody národních socialistů, jeden z nich mířil na Ballhausplatz. Ve spolkových zemích se národní socialisté zmocnili vlády a prohlásili dosavadní hejtmany za sesazené.

Spolkový prezident Wilhelm Miklas se ještě několik hodin marně snažil přesvědčit ostatní politiky, aby se některý z nich ujal vlády a ve 20:00 hod. Göringa telefonicky informoval o odstoupení kancléře Schuschnigga. Göring zuřil, proč ještě nebyl Seyss-Inquart jmenován kancléřem a oznámil, že vydal rozkaz k vojenské invazi. Na základě falešné zprávy o překročení rakouských hranic německými vojsky jmenoval prezident Miklas ve 23:14 hod. Arthura Seyß-Inquarta novým rakouským kancléřem. Dne 12. března v 1:30 hod. ráno přečetl státní rada Hugo Jury z balkónu spolkového kancléřství seznam nové vlády.

• Spolkový kancléř: Dr. Artur Seyß-Inquart
• Vicekancléř: archivář generálního štábu Dr. Edmund Glaise-Horstenau
• Ministr zahraničí: dr. Wilhelm Wolf
• Ministr spravedlnosti: notář Dr. Franz Hueber
• Ministr školství: univ. prof. Dr. Oswald Menghin
• Ministr sociální správy: státní rada Dr. Hugo Jury
• Ministr financí: vrchní senátní rada Dr. Rudolf Neumacher
• Ministr zemědělství: Ing. Anton Reinthaler
• Ministr obchodu a dopravy: státní rada Dr. Hans Fischböck

Na návrh spolkového kancléře jmenoval prezident rozhodnutím ze dne 13. března 1938 zemského vůdce národně-socialistické strany v Rakousku majora mimo službu Huberta Klausnera spolkovým ministrem pro utváření politické vůle, dále skupinového vůdce SS dr. Ernsta Kaltenbrunnera, ministerského tajemníka dr. Friedricha Wimmera a vůdce národně-socialistického svazu vojínů plukovníka generálního štábu Maxmiliána Angelise státními sekretáři a státního sekretáře dr. Wimmera zástupcem spolkového kancléře v celém dosahu spolkového kancléřství, vyjma věcí zahraničních a bezpečnostních, státního sekretáře dra Kaltenbrunnera zástupcem spolkového kancléře pro bezpečnostní záležitosti a stát. sekretáře Angelise zástupcem spolkového kancléře jako spolkového ministra pro zemskou obranu ve věcech spolkového ministerstva pro zemskou obranu. Státní sekretář dr. Michael Skubl odstoupil ze své funkce státního sekretáře bezpečnosti.

Ve Vídni, 13. března.

Dnes byl oznámen ústavní spolkový zákon tohoto znění.

Spolkový ústavní zákon o znovusjednocení Rakouska s Německou říší.

Na podkladě článku 3., odstavec 2 spolkového ústavního zákona o mimořádných opatřeních v ústavní oblasti spolkového zákona 1. č. 255/1934 se spolková vláda usnesla:

Článek 1. Rakousko je zemí Německé říše.

Článek 2. V neděli 10. dubna 1938 bude provedeno svobodné a tajné lidové hlasováni německých mužů a žen ve stáří přes 20 let o znovuspojení s Německou říší.

Článek 3. Při lidovém hlasování rozhodne většina odevzdaných hlasů.

Článek 4. Nutné předpisy k provedení a doplnění tohoto spolkového ústavního zákona budou vydávány nařízením.

Článek 5.

1. Tento ústavní spolkový zákon nabývá platnosti dnem uveřejnění.

2. Provedením tohoto spolkového ústavního zákona je pověřena spolková vláda. Seyss-Inquart, Glaise-Horstenau, Wolf, Hueber, Menghin, Jury, Neumayer, Reinthaler, Fischböck.

Ústavní sjednání tohoto spolkového ústavního zákona se potvrzuje: Seyss-Inquart v. r.

—Vídeňské noviny, ve Vídni 14. března 1938, s. 1

Spolkový prezident Wilhelm Miklas se na písemnou žádost spolkového kancléře Seyss-Inquarta ze dne 13. března vzdal své funkce, prezidentskou působnost přenesl Seyss-Inquart následně na sebe. Vůdce a nejvyšší velitel branné moci Adolf Hitler nařídil, aby na podkladě rakouského zákona o znovuspojení Rakouska s Německou říší se rakouská spolková armáda stala součástí německé branné moci pod vůdcovým velením. Velitelstvím německé branné moci uvnitř rakouských zemských hranic pověřil generála pěchoty Fedora von Bocka, vrchního velitele 8. armády, kterému měli příslušníci dosavadní rakouské spolkové armády ve Vídni neprodleně složit přísahu.

Kancléři

• 1932–1934 Engelbert Dollfuss (Christlichsoziale Partei / Křesťansko-sociální strana, Vaterländische Front / Vlastenecká fronta)
• 1934–1938 Kurt Schuschnigg (VF)
• 1938 Arthur Seyß-Inquart (NSDAP)

Odkazy

Literatura

• Martin Jeřábek: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938: Politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie, Dokořán 2004
• Hermann Soyka: Der Republikanische Schutzbund in Oesterreich 1923-1934. Die Wehrformation der sozialdemokratischen Arbeiterpartei in der Ersten Republik von 1923 bis 1933. Seminar-Arbeit. Wintersemester 2006/2007 an der Karl-Franzens-Universität, Graz
• Andreas Suttner: Das schwarze Wien: Bautätigkeit im Ständestaat 1934-1938, Böhlau Verlag Wien, 2017

Film

• Österreich I: 6. díl „Abschied von Österreich 1934 - 1938”, dokumentární film od Hugo Portisch a Sepp Riff, 2013 (německy)

Související články

• Austrofašismus