Češi ve Vídni

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Komenského škola ve Vídni

Češi ve Vídni je označení české menšiny, žijící ve Vídni. Češi byli v době rakousko-uherské monarchie po německy hovořících národnostech druhou nejpočetnější národnostní skupinou ve Vídni. Hlavní říšské a sídelní město Vídeň tak bylo několik staletí po Praze městem s druhou největší českou populací.

Počátky českého osídlení[editovat | editovat zdroj]

Za vlády krále Přemysla Otakara II. okolo roku 1250 se ve Vídni usídlili první Češi z českých zemí. Po své smrti v bitvě na Moravském poli byl Přemysl Otakar II. nejprve vystaven po třicet týdnů na márách ve vídeňském minoritském kostele a v roce 1279 byl pohřben v kryptě klášterního kostela minoritů ve Znojmě. Teprve o 18 let později, roku 1296, byly jeho tělesné ostatky převezeny do Prahy.[1] Jeho srdce však zůstalo ve Vídni.[2] Přesídlení císařského dvora z Prahy do Vídně znamenalo také přestěhování šlechticů, kteří museli být zastoupeni u dvora, včetně jejich rodin a služebnictva. Zástupci střední a nižších sociálních vrstev je následovali. Ve druhé polovině 18. století příliv zesílil. Přistěhovalci se usazovali nejprve především ve dnešních obvodech LandstraßeWieden.

Císař Josef II. se začal u Jana Václava Pohla učit česky a na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě zavedl češtinu jako učební obor.[3] Císařské nařízení z roku 1778 dává instrukce, že na předměstí Wieden – k němuž patřily též části dnešního obvodu Favoriten – musí být zveřejňovaná oznámení také v českém jazyce.[4]

Roku 1856 měl být založen první český spolek Slovanský pěvecký spolek, ten však byl příslušnými úřady schválen teprve roku 1862. Každý „národní kmen“ měl sice podle říšského zákona od 21. prosince 1867 požívat práva na jazykovou rovnoprávnost a tím pádem také právo na vlastní veřejné školy, avšak v Dolních Rakousích (tudíž také ve Vídni) žijící Češi nebyli uznáváni jako „národní kmen“ a proto český jazyk nebyl uznán jako „používaný jazyk“. Tento fakt způsobil značné problémy při zakládání škol.

28. října 1918 byla Švehlou, Soukupem, Stříbrným, Rašínem a Šrobárem vyhlášena Československá republika, čímž vídeňští Češi získali určitou ochranu, která však jen díky několika dodatečným smlouvám získala mezinárodní podporu. Přesto si v lednu 1923 Johann Klimeš ve vídeňské obecní radě stěžoval na to, že pro přijetí k vídeňskému profesionálnímu hasičskému sboru nebylo třeba pouze rakouského státního občanství, nýbrž také příslušnost k německé národnosti.[zdroj?]

Pro nezaměstnané a osoby v nouzi s československým občanstvím žijící ve Vídni se otázka státní podpory stala otázkou přežití. Aby se československá vláda vyhnula uplatňování stejných měr na nezaměstnané Rakušany v Československu, vyprovokovala Rakousko k regulaci počtu Čechů v Rakousku a své občany podpořila přes generální konzulát.[zdroj?] Šlo o postup, který byl ve Vídni vycházejícím deníkem Vídeňské dělnické listy („Wiener Arbeiterblätter“) ostře kritizován.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

O počtech obyvatelstva Vídně a jeho složení zčásti existují jen nepřesné údaje.

Monarchie[editovat | editovat zdroj]

V rakouské části Rakousko-Uherska se národnost zjišťovala na základě uvedení hlavní komunikační řeči, tzv. obcovací řeči (německy Umgangssprache).[5] Vídeňští Češi si stěžovali, že sčítací komisaři škrtají jejich přihlášení se k češtině jako své obcovací řeči s tím, že ve Vídni je obcovací řeč němčina.[6]

Podle sčítání obyvatelstva žilo v roce 1900 Vídni okolo 1,6 miliónů lidí všech národnostních skupin Dunajské monarchie. Oficiálně se přihlásilo 102 974 osob, které užívaly češtinu jako svého obcovacího jazyka. Jelikož však výraz „obcovací jazyk“ (německy Umgangssprache) nebyl jasně definován, odhaduje se skutečný počet Čechů asi na 250 000 až 300 000. Na základě úředních statistik byla tehdy Vídeň druhé největší české město v Evropě. Podle Karla Marii Brouska se v monarchii sčítání obyvatelstva provádělo vždy ke konci roku, kdy se sezónní pracovníci nacházeli ve své domovině (a tudíž nebyli ve Vídni statisticky evidováni). Navíc ze strany politiků a úřady města Vídně a německými politickými uskupeními přicházely jasné signály, že chtějí Vídeň zachovat jako německé město. Tato především proti českému vlivu namířená politika našla u německé většinového obyvatelstva velkou podporu. Lze předpokládat, že strach z možných následků při pravdivém uvedení českého jazyka, mnoho vídeňských občanů přiměl, aby se prohlásili za Němce. Proto se odhady skutečného počtu vídeňských Čechů tak drasticky liší od oficiálních údajů.

V roce 1911 starosta Neumayer a magistrát města Vídně uložili městským dětským útulkům, aby pěstounům neněmecké národnosti nesvěřoval žádné magistrátní děti a „těm rodinám, u kterých bylo lze předpokládat jako dorozumívací jazyk češtinu, svěřence okamžitě odebrat“.[7]

Pokud do Vídně přistěhované osoby – lhostejno, jaké národnosti, s výjimkou Čechů – zchudly nebo přišly o střechu nad hlavou, hrozil odsun do jejich domovské obce. Pouze domovské obce měly povinnost poskytovat sociální pomoc. Udílení domovského práva ve Vídni bylo od roku 1863 silně omezeno. V roce 1880 bylo asi 7 051 osob z Vídně odsunuto, z toho: 2 222 osob do Čech, 1 503 na Moravu, 225 do Slezska, 139 do Haliče, 900 do Uher a 312 do Německa.[8] Obecní státu vstoupivší v platnost 28. března 1900 ukládal každému občanovi, který se ucházel o domovské právo ve Vídni, aby doložil čestné prohlášení o tom, že podle svého svědomí a vědomí chce zachovávat německý charakter města.[9] V roce 1901 byl uzákoněn právní nárok na udílení domovského práva po nejméně desetiletém pobytu v jedné obci.

Podle nařízení starosty Luegera mohl po roce 1897 občan získat obecní pracovní místo od města Vídně, pouze pokud náležel k německé národnosti. V roce 1901 toto nařízení ještě zpřísnil na povinné veřejné přihlášení k německému jazyku.[7]

Rakouská první republika[editovat | editovat zdroj]

Zánik monarchie a založení Československa vedly k masivní vlně vystěhovalectví, které trvalo až do vzniku 1. rakouské republiky v roce 1938. Odchod z Vídně se týkal československé vlády a především dosavadních c. a k. a c.k. úředníků a pracovních sil s vyšší vzděláním, kteří měli být díky svým odborným znalostem pomoci budovat nový stát.

Při prvním poválečném sčítání obyvatelstva roku 1923 se rozlišovalo mezi českým a slovenským jazykem obcovacím jazykem. Česká média a organizace ve Vídni vyzývaly své členy k tomu, aby se ke svému českému původu hlásili. Oproti nerealistickým odhadům o 250 000 osobách, se přihlásilo 81 345 Vídeňanů k jednomu z obou jazyků: 79 278 čeština a 2 066 slovenština.

Při dalším sčítání obyvatelstva 22. března 1934 sehrály velmi významnou roli události rakouské občanská válce týden předtím. Mnoho vídeňských Čechů mělo blízko k právě zakázané sociálně demokratické dělnické straně a vyhýbali se jakémukoli náznaku této skutečnosti.

Doba nacionálního socialismu[editovat | editovat zdroj]

Pomník ve Vídni, připomínající Čechy, popravené v době Velkoněmecké říše

Roku 1939 se konalo poslední sčítání obyvatelstva před druhou světovou válkou. Otázka mateřského jazyka byla otevřena. Mnoho Vídeňanů, kteří dávno hovořili převážně německy, udávali (ze strachu z nacistické diktatury?) často pravdivě, češtinu jako mateřský jazyk: 56 248 osob uvedlo češtinu nebo slovenštinu, což bylo asi o 42 % více než v roce 1934.

Během druhé světové války přibylo cca 40 000 především mladých Čechů na nucené práce do Vídně a okolo 35 000 do Dolního Rakouska, do tehdejší říšské župy Niederdonau. Jelikož žili většinou pod přísným dozorem v táborech, měli mizivý vliv na ve Vídni usazené Čechy.[10]

Rakouská druhá republika[editovat | editovat zdroj]

Bezprostředně po druhé světové válce došlo k další, početně přesně nevyčíslené vlně přistěhovalectví do válkou málo zasaženého Československa, kam se vlády snažily nalákat na majetek zůstavší po vysídlených německých obyvatelích (především rukodělné závody a zemědělské statky). Převzetí moci komunisty po únorovém puči roku 1948, vyvolalo další slabší přistěhovaleckou vlnu, tentokrát opět směrem do Rakouska. Ta byla vyvolána odmítnutím komunistické ideologie a vyvlastněním soukromého majetku výrobních podniků – odkud se také často rekrutovali noví vlastníci – skrze nové držitele moci. Následné rozštěpení Čechů usazených ve Vídni do prokomunistické frakce sympatizující s Prahou a do dalšího, demokraticky orientovaného uskupení, prakticky znemožnilo záměr propagace přihlášení se k české národnostní skupině, a tudíž při sčítání obyvatelstva roku 1951 bylo ve Vídni oficiálně zjištěno pouze 4 137 Čechů a Slováků.

Po potlačení pražského jara v roce 1968 zůstalo ve Vídni asi 11 000 občanů ČSSR, kteří zde žádali o azyl. Tyto osoby sice měly podporu od demokratických spolků, nicméně rozdílné názory mezi oběma uskupeními vedly k rozepřím, které přinejmenším ztěžovaly spolupráci spolku. Roku 1976 byli vídeňští Češi podle zákona o národnostních skupinách společně s hradskými Chorvaty, hradskými a vídeňskými Maďary, korutanskými Slovinci, hradskými Romy a Slováky uznáni jako samostatná autochtonní národnostní skupina. V jednom z nařízení rakouské spolkové vlády z 18. ledna 1976 byl stanoven český národnostní poradní sbor o deseti členech, přičemž jmenování pěti členů měla navrhovat sdružení poradního sboru národnostních skupin. Avšak kvůli vnitřním sporům došlo k ustavení českého poradního sboru národnostní skupiny teprve v roce 1994.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Někdejší dům českých socialistů ve Vídni, na Margaretenplatz 7

Monarchie[editovat | editovat zdroj]

Československá sociálně demokratická strana byla založena 7. dubna 1878 v Praze. V roce 1881 přesídlilo vedení strany z Prahy do říšského a rezidenčního města Vídně, kde roku 1902 na Margaretenplatzu – od pár minut chůze vzdáleného Vorwärts-Gebäude německo-rakouských sociálních demokratů - získala dům č. 7. Rok 1881 však také přinesl zatčení předsednictva Československé sociálně demokratické strany a množství dalších funkcionářů. V roce 1884 byl zakázán oficiální list Arbeiter-Blätter („Dělnické listy“), později však bylo vydávání opět povoleno a roku 1900 se stal pravidelným deníkem. Roku 1897 v Praze Václavem Klofáčem založená Národní sociální strana rozdělil také české dělnictvo na sociálnědemokratickou a nacionálně-sociální skupinu.

Při volbách německo-rakouští a čeští sociální demokraté úzce spolupracovali. Tak bylo zveřejněno nejen volební prohlášení z 9. ledna 1897 v pěti jazycích, nýbrž také zohledněno národnostní složení volebního obvodu při jmenování kandidátů. Ve vídeňských obvodech Margareten, Mariahilf, Meidling a Hietzing vystoupil Antonín Němec, předseda české odborové centrály, proti německému křesťanskosociálnímu Luegerovi. V rámci německé odborové organizace se organizovali Češi a Slováci ve vlastních odborech: v roce 1896 založil Karl Kořínek Cihlářskou unii (Ziegelarbeiterunion tzv. Ziegelbehm), následovanou spolkem čističů kanálů a slovenským spolkem uhlířů. Tento způsob spolupráce sociálních demokratů byl však úspěšný, pouze pokud se jednalo o konkrétní odborové zájmy.

Říšská rada[editovat | editovat zdroj]

K říšské radě rakouské části říše ve Vídni náleželi také čeští poslanci organizovaní v pěti frakcích. Dříve byli v korunních zemích Čechy a Morava voleni přímo na návrh c.k. vlády, jelikož zemské sněmy se delegování členů bránily. Důvodem pro odmítání byl názor, že Říšská rada není kompetentním orgánem pro Země koruny české, takovým by byl pro tyto země v Praze zřízený vlastní parlament.

Říšská rada tvořená zástupci osmi národností byla svolávána, odročována, či rozpuštěna pro jednotlivá zasedací období císařem. To znamenalo, že nebylo nutné, aby poslanci byli ve Vídni stále.

Tomáš Garrigue Masaryk na vídeňském Akademickém gymnáziu

Pro události českých dějin nejdůležitějším členem říšské rady, který současné vycházel z okruhu vídeňských Čechů, byl pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Dalších 16 českých ministrů meziválečné doby vyšlo z řad poslanců Říšské rady, která proto byla označována za politické vzdělávací místo pro politiky nástupnických států. Vzešla z ní trojice pozdějších čs. předsedů vlády:

Nechvalně proslulou byla frakce mladočechů pro své hlučné excesy, způsobované mlácením donesenými předměty do lavic v Říšské radě, kdykoli byl odmítnut český sněmovní návrh. Jednací řád říšské rady nedával předsedovi možnost, aby rušící poslance ze sezení vyloučil. Obstrukční politika, kromě Čechů žádnou jinou národností v monarchii neprovozovaná, vedla často k dlouhým odkladům zasedání říšské rady. Během této doby byly naléhavé otázky schvalovány c.k. vládou navrhovanými císařskými výnosy.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po atentátu v Sarajevu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este došlo ve Vídni vedle protisrbských také k protičeským výtržnostem. Ve Škole Komenského (Komensky-Schule) byly roztlučeny okenní tabule, a pouze velké nasazení policie zabránilo nejhoršímu. Vypuknutí války ještě více zatížilo Školu Komenského, když byli učitelé povoláni do armády, společně s dlouhodobě stále nepříjemnějšími finančními potížemi. Ačkoli se vídeňští Češi snažili, nedávat úřadům žádné záminky k rozpuštění českých organizací – především des školského spolku, přesto byl vídeňským magistrátem zablokována a dána k dispozici škola na Schützengasse jako lazaret ministerstvu války.[11] Spolkový život Čechů se omezoval stále více na sociální poskytování pomoci především raněným českým vojáků vídeňských lazaretech. Rakouské úřady sice během celé války nerozpustily žádný český spolek, nicméně kontrolovaly jejich činnost a deníky s proměnnou precizností. Jediný spolek založený během války bylo České srdce (Tschechisches Herz). Smyslem spolku byly humanitární úkoly, neoficiálně se však přitom jednalo také o nástupce české národní rady, jenž se rozpustil roku 1915. Během krátké doby mohly být v celé Vídni založeny četné vedlejší spolky.

Vztah obou deníků Vídeňský deník (Wiener Tagblatt) a Dělnické listy k Dunajské monarchii byl veskrze loajální. Zprávy z fronty byly komentovány souhlasně, kritické byly pouze v souvislosti s národnostními otázkami. Teprve až když se ukázalo, že vláda nechce národnostní otázku řešit ve prospěch Čechů, byl postoj deníků odmítavý. Manifest císaře Karla I. byl sice 19. října 1918 ve Vídeňském deníku otištěn, avšak na téže stránce zároveň odmítavě komentován.

Rakouská první republika[editovat | editovat zdroj]

Ústavních voleb pro Německé Rakousko ze 16. února 1919 se zúčastnily Spojené strany československé (Vereinigten tschechoslowakischen Parteien) a dostaly 67 514 hlasů (z toho 65 132 ve Vídni), čímž získaly jeden mandát. (Žádost těchto poslanců, aby mohli v parlamentu používat svůj mateřský jazyk, nebyl ostatními poslanci podpořen.) Také v dolnorakouských volbách do zemského sněmu 4. května 1919 (Vídeň tehdy ještě byla součástí této spolkové země) vystupovali Češi a Slováci společně a získali 55 810 hlasů.

Čeští vídeňští sociální demokraté byli až do prosince 1919 napojeni na stranickou centrálu v Praze. Teprve 7. prosince 1919 byla založena Česká strana sociálnědemokratická v Rakousku. Zakládací stranický sněm se ovšem konal teprve počátkem roku 1921. Program strany obsahoval dva národní požadavky (záruku vzdělání v mateřském jazyce a spojení dolnorakouských území mimo Vídeň a vídeňské v jeden volební okrsek, aby se zvýšily mandátní šance). Další body byly uspořádány celo-rakousky a povětšinou sociálně. Kromě různých straně blízkých sportovních, vzdělávacích volnočasových spolků, existovala také česká sekce Republikánského ochranného spolku. Zástupci strany byli Antonín Machát, František Strnad, Josef Petrů a Bedřich Čepelka. Stejně jako sociální strana byli zařazeni čeští národní socialisté, kteří však měli oproti sociálním demokratům silně nacionální povahu. Nejznámějším zástupcem této strany byl Johan Klimeš.

Křesťanští voliči se cítili být nejlépe zastoupeni Československou lidovou stranu v Rakousku (Tschechoslowakische Volkspartei in Österreich). S tou spolupracovaly také československé křesťanské odborové skupiny. František Karlický a Otto Růžička byli nejznámějšími zástupci československé lidové strany v Rakousku. V Dolním Rakousku žijící čeští zemědělci byli v Rakousku zastoupeni českou agrární stranou. Roku 1922 založili čeští živnostníci a obchodníci vlastní stranu s Gottliebem Bucharem v čele.

Na Alser Straße ve Vídni měla Česká sekce komunistické strany v Rakousku své sídlo (Sekce III. Internacionály). Organizace Proletkult byla kompetentní pro kulturní záležitosti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Anton Hübner, Viktor Hübner, Michael Netoliczka: Denkwürdigkeiten der königl. Stadt Znaim. Nach den hinterlassenen Manuskripten des k.k. pens. obvodshauptmannes Herrn Anton Hübner, herausgegeben von Viktor Hübner und Michael Netoliczka. VIII. Lieferung
  2. F. Pesendorfer (Herausgeber), K. und M. Brousek: Wiener Impressionen – Auf den Spuren tschechischer Geschichte in Wien / Vídeňské imprese – po českých stopách dějin Vídně, str. 65
  3. K. M. Brousek: Wien und seine Tschechen – Integration und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhundert
  4. M. John, A. Lichtblau: Schmelztiegel Wien – einst und jetzt, str. 251
  5. ČSÚ: Sčítání lidu v Rakousko-Uhersku (1868–1910)
  6. Sčítání na Těšínsku ukončil krvavý střet Poláků s Čechy (Týden), druhá polovina textu
  7. a b M. John, A. Lichtblau: a. a. O., str. 278
  8. M. John, A. Lichtblau: a. a. O., str. 266
  9. M. John, A. Lichtblau: a. a. O., str. 277
  10. F. Pesendorfer (Hrsg.): a. a. O., str. 34
  11. K. M. Brousek: Wien und seine Češi – Integration und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhundert Seite 26

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]