Češi v Chorvatsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Česká menšina je v Chorvatsku relativně roztroušená, převahu má pouze v jediném obvodě (vyznačen žlutou barvou).
Český národní dům v Záhřebu

Češi představují v Chorvatsku jednu z mnohých národnostních menšin. 10 510 osob,[1] které se hlásí k české národnosti, je soustředěno hlavně v oblasti centrální Slavonie.

Do této oblasti se Češi, jimž se dodnes říká Pémci, začali stěhovat v dobách existence Rakouska-Uherska, víceméně v závěru 18. století, ačkoli první přicházeli už za vlády Marie Terezie, která se snažila osídlit pusté oblasti v Slavonii, odkud starousedlíci prchali před Turky. Slavonie je oblast na severu Chorvatska, při hranicích s Maďarskem, do roku 1881 byla součástí tzv. Vojenské hranice, jakéhosi sanitárního kordónu proti Turkům. Vojenská hranice podléhala přímo Vídni a měla speciální status s různými daňovými i jinými úlevami výměnou za povinnost oblast bránit. Do Slavonie přicházeli hlavně vojáci, a to s celými rodinami, v dobách klidných hospodařili na získané půdě, v dobách zlých válčili. Později se přistěhovávali i řemeslníci, různí odborníci, zemědělci, vysloužilí vojáci... V literatuře jsou Češi poprvé jako místní obyvatelé zmiňováni někdy v druhé polovině 20. let 19. století. Od roku 1850 pak existují první písemné záznamy o migračních vlnách Čechů do této oblasti.[2] Dobové statistiky uvádějí počet obyvatel, kteří přišli z území Čech, Moravy a dnešního Slovenska, a to 25 607.

Po Berlínském kongresu byla odstraněna turecká hrozba, v roce 1881 byla zrušena Vojenská hranice, území Slavonie bylo včleněno do Království Chorvatska a Slavonie. Vláda se však stále snažila přilákat další osadníky z vyspělejších krajů monarchie. Měla zájem především o Němce a o Čechy. Kromě půdy, kterou bylo lze koupit za levný peníz, dostali tříleté daňové prázdniny, bezplatné železniční jízdenky i další výhody. Potřební byli především zemědělci, lesníci a řemeslníci.

Hospodaření na nové půdě však bylo pro řadu kolonistů velmi těžké, půda byla zpustlá anebo ještě neobdělaná, často močálovitá. Vyskytovala se malárie. Nově příchozí navíc museli čelit nevraživosti chorvatských starousedlíků, z nichž byla většina negramotná, žila v družinách (zvolený stařešina přiděloval jednotlivcům práci a úkoly), praktikovala úhorový systém, neznala železné nářadí. Mnozí osadníci se po neúspěchu, neúrodě a finančních problémech rozhodli pro návrat zpět do Čech.

Vznikala ale i zcela nová osídlení na zelené louce. Tamní šlechta nové přisídlence podporovala, neboť ti pomáhali zúrodňovat půdu, zkulturňovat krajinu, modernějším hospodařením zvyšovat výnosy.[3](Některé vytipované přímo zvala a měla občas zvláštní požadavky, např. každý z nových kolonistů musel ovládat hru na nějaký hudební nástroj). Menší české osídlení se vytvořilo severovýchodně až severně od Záhřebu v prostoru mezi BjelovaremNašicemi, a to v podobě jednotlivých a od sebe velmi vzdálených rozesetých osad.[4]

Největší emigrační vlna přišla koncem 19. století a v době před 1. světovou válkou. Vycházely inzeráty v novinách, agenti obcházeli rodiny, vystěhovalci z dřívějších dob, psali do staré vlasti nadšené dopisy. Slavonie byla vychvalována jako země zaslíbená. I po první světové válce pokračovaly odchody do Slavonie, která se ocitla v nově vzniklém Království Jugoslávie. Odcházeli mladí, převážně řemeslníci a kvalifikovaní dělníci, což nově vzniklá Československá republika neviděla ráda, ale vzhledem k obrovské nezaměstnanosti nebyla s to nabídnout srovnatelně příznivé podmínky.

Čeští kolonisté přicházeli z Tábora (do Hrubečného Pole), Písku (okolí Pakrace), Mělníka (Daruvar a okolí), celého Polabí až po Hradec Králové; dále z Olomouce a od Domažlic(do Kaptola a okolí Požegy) a Boskovic (jihozápadně od Daruvaru). [5]

První podrobnější dokumentaci situaci Čechů v Chorvatsku poskytl Jan Auerhan, pozdější předseda Československého ústavu zahraničního ve svém článku Čechové v Chorvatsku, uveřejněném v článku Pokroková revue v roce 1907.[6] Zdůraznil především potřebu vybudování českých škol a knihoven, které by přispěly k rozvoji a udržení českého jazyka na území dnešního Chorvatska. V jeho práci pokračoval poté v období vzniku ČSR a Jugoslávie R. Turčin.

Podle jugoslávského sčítání lidu v roce 1921 se na území celé země (včetně Chorvatska) k české národnosti přihlásilo celkem 46 777 lidí, z toho 32 270 na území Chorvatska a Slavonie.

V roce 1930 žilo v Chorvatsku na čtyřicet tisíc Čechů; jejich počet začal však postupem času díky asimilaci klesat. V roce 1948 to bylo 28 991, o dvacet let později již jen třináct a půl tisíce Čechů (z toho osm a půl tisíce v Daruvaru).[7] Po druhé světové válce vznikl jako hlavní organizací slavonských Čechů Československý svaz pro Socialistickou republiku Chorvatsko[8] I v současné době jsou Češi v Chorvatsku jsou organizovaní, mají svůj vlastenecký svaz a pořádají různé akce. Úzce spolupracují i s chorvatskou komunitou Slováků. Češi a Slováci mají i svého jednoho společného zástupce v chorvatském Saboru.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek na stránkách chorvatské televize
  2. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad : [s.n.], 1968. S. 38. (srbochorvatština) 
  3. Článek na stránkách rozhlas.cz
  4. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad : [s.n.], 1968. S. 14. (srbochorvatština) 
  5. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad : [s.n.], 1968. S. 62. (srbochorvatština) 
  6. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad : [s.n.], 1968. S. 34. (srbochorvatština) 
  7. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad : [s.n.], 1968. S. 30. (srbochorvatština) 
  8. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad : [s.n.], 1968. S. 13. (srbochorvatština) 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]