Česká nářeční skupina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Česká nářeční skupina je označení pro skupinu dialektů českého jazyka, vyskytující se zhruba na území historické země Čechy. Na rozdíl od Moravy jsou Čechy z hlediska dialektologického poměrně homogenní. Interdialektem této nářeční skupiny je obecná čeština.

Hlavní znaky[editovat | editovat zdroj]

  • hlásková změna ý > ej (živý > živej) – v některých případech i í > ej (vozík > vozejk)
  • dvojhláska ou je zachovávána ve stejném znění, jako ve spisovné češtině
  • asimilace znělosti v případě sh- na sch-
  • protetické v na začátku slova začínajícího na o- (otevřít > votevřít)
  • hláska -l na konci tvaru příčestí minulého jednotného čísla mužského rodu po souhlásce zaniká (snědl > sněd)
  • v některých případech zúžení é > í, respektive é > ý (délka > dýlka, vézt > vízt)
  • nominativ plurálu tvrdých adjektiv má koncovku bez ohledu na rod (mladý kluci (spis. mladí), stromy (spis. mladé), holky (spis. mladé) i města (spis. mladá))
  • tvar 7. pádu množného čísla většinou končí na -ma bez ohledu na rod (mužema, ženama, růžema, kostma, staveníma atd.)
  • podstatná jména, jejichž kořen končí na -s, -z, -l se skloňují tvrdě (viz České skloňování)
  • u tvrdého skloňování mužského a středního rodu přídavných jmen je většinou shodný 6. a 7. pád jednotného čísla[zdroj?]
  • sloveso "být" má v první osobě jednotného čísla vždy tvar sem, ať již je v jakémkoli významu
  • sloveso "být" má v druhé osobě jednotného čísla tvar seš jako sponové / plnovýznamové sloveso a -s jako pomocné sloveso minulého času
  • v 1. osobě minulého času se vynechává příslušný tvar pomocného slovesa být, pokud je podmět vyjádřený (já jsem tam byl > já tam byl)
  • často (ne však důsledně) změna s, š, z, ž > c, č, dz, dž po n, ň (ženská > žencká)
  • na začátku slova se provádí změna hř > ř (hřích > řích)
  • krácení dlouhých samohlásek, zejména u skloňovacích koncovek, ale i jinde (vidím > vidim)

Podskupiny[editovat | editovat zdroj]

Nářečí češtiny:
1 – česká skupina (1a – severovýchodočeská podskupina, 1b – středočeská podskupina, 1c – jihozápadočeská podskupina, 1d – jihovýchodočeská)
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti
  • Středočeská podskupina
    • Výskyt: Centrální část Čech, zejména Praha a její okolí (hranice tvoří pás Mělník - Nymburk - Poděbrady - Kolín - Čáslav - Chotěboř na severu a pás Rakovník - Hořovice - Příbram - Milevsko - Tábor - Pacov - Pelhřimov na jihu)
    • Hlavní znaky:
      • změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit)
      • změna stř > tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej)
      • ve 3. osobě množného čísla sloves převažují koncovky -ou, -ej, -aj (jsou, modlej, plivaj)
      • ve 2., 3. a 6. pádu jedn. č. žen. rodu. tvrdého skloňování se užívá koncovka 2. pádu[zdroj?]
      • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
        • seš jako sponové sloveso
        • -s jako pomocné sloveso minulého času
        • pelhřimovský dialekt ( oblast býval. okresu ) - šlápnout - šloupnout
  • Jihozápadočeské nářečí
    • Výskyt: Z jihu za středočeskou skupinou, přesahující na Moravu do úseku Telč - Třešť - Dačice
    • Hlavní znaky:
      • změna ť > j po samohlásce (zaplaťte > zaplajte)
      • tvary středního rodu jednotného čísla přivlastňovacích přídavných jmen jsou užívány pro všechny ostatní rody a čísla (sestřino židle, bratrovo syn)
      • skloňování 6. pádu jednotného čísla mužského a středního rodu je stejné měkké i tvrdé (vo ňom, vo našom)
      • ve slovesných tvarech 3. osoby množného čísla koncovky -ou, -í, -ají (kupujou, tvoří, říkají)
      • koncovky -ům nebo -ím se ve 3. pádě zaměňují koncovkou -om (jdu k sousedom, ke slepicom, ke dveřom)
  • Severovýchodočeská podskupina
    • Výskyt: Na severovýchod od středočeské skupiny
    • Hlavní znaky:
      • na konci zavřených slabik změna v/f > u (pravda > prauda)
      • změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit)
      • koncovka -ej v 7. pádu jednotného čísla měkkého skloňování ženského rodu podstatných jmen (růžej, kosťej)
      • koncovka -oj 3. a 6. pádu jednotného čísla mužského rodu životného (mužoj)
      • tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci)
      • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
        • seš jako sponové sloveso
        • -s jako pomocné sloveso minulého času
      • koncovky 3. osoby množného čísla sloves jsou -ou, -ej, -aj (kupujou, prosej, zpívaj)
  • Jihovýchodočeská podskupina
    • Výskyt: Na jihovýchodním okraji území české nářeční skupiny, velká část je na území Moravy
    • Hlavní znaky:
      • tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci)
      • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
        • seš ve významu sponového slovesa
        • -s jako pomocné sloveso minulého času
      • ve významu sponového slovesa má 1. osoba jednotného čísla slovesa být tvar su jako v moravských dialektech
      • podstatná jména s kořenem na -s, -z, -l se skloňují měkce
      • v 1. a 2. osobě plurálu imperativu sloves, jejichž imperativ v singuláru má koncovku -i, je koncovka -ime, -ite (tiskněte > tisknite)
      • změna šť > šč (déšť > dešč)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaromír Bělič: Nástin české dialektologie. Vydáno v nakladatelství SPN roku 1972.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]