Česká nářeční skupina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Česká nářeční skupina je označení pro skupinu dialektů českého jazyka, vyskytující se zhruba na území historické země Čechy. Na rozdíl od Moravy jsou Čechy z hlediska dialektologického poměrně homogenní. Interdialektem této nářeční skupiny je obecná čeština.

Hlavní znaky[editovat | editovat zdroj]

  • hlásková změna ý > ej (živý > živej) – v některých případech i í > ej (vozík > vozejk)
  • dvojhláska ou je zachovávána ve stejném znění, jako ve spisovné češtině
  • asimilace znělosti v případě sh- na sch-
  • protetické v na začátku slova začínajícího na o- (otevřít > votevřít)
  • hláska -l na konci tvaru příčestí minulého jednotného čísla mužského rodu po souhlásce zaniká (snědl > sněd)
  • v některých případech zúžení é > í, respektive é > ý (délka > dýlka, vézt > vízt)
  • nominativ plurálu tvrdých adjektiv má koncovku bez ohledu na rod (mladý kluci (spis. mladí), stromy (spis. mladé), holky (spis. mladé) i města (spis. mladá))
  • tvar 7. pádu množného čísla většinou končí na -ma bez ohledu na rod (mužema, ženama, růžema, kostma, staveníma atd.)
  • podstatná jména, jejichž kořen končí na -s, -z, -l se skloňují tvrdě (viz České skloňování)
  • u tvrdého skloňování mužského a středního rodu přídavných jmen je většinou shodný 6. a 7. pád jednotného čísla[zdroj?]
  • sloveso "být" má v první osobě jednotného čísla vždy tvar sem, ať již je v jakémkoli významu
  • sloveso "být" má v druhé osobě jednotného čísla tvar seš jako sponové / plnovýznamové sloveso a -s jako pomocné sloveso minulého času
  • v 1. osobě minulého času se vynechává příslušný tvar pomocného slovesa být, pokud je podmět vyjádřený (já jsem tam byl > já tam byl)
  • často (ne však důsledně) změna s, š, z, ž > c, č, dz, dž po n, ň (ženská > žencká)
  • na začátku slova se provádí změna hř > ř (hřích > řích)
  • krácení dlouhých samohlásek, zejména u skloňovacích koncovek, ale i jinde (vidím > vidim)

Podskupiny[editovat | editovat zdroj]

Nářečí češtiny:
1 – česká skupina (1a – severovýchodočeská podskupina, 1b – středočeská podskupina, 1c – jihozápadočeská podskupina, 1d – jihovýchodočeská)
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – bývalé německojazyčné oblasti, dnes bez nářečí
  • Středočeská podskupina
    • Výskyt: Centrální část Čech, zejména Praha a její okolí (hranice tvoří pás Mělník - Nymburk - Poděbrady - Kolín - Čáslav - Chotěboř na severu a pás Rakovník - Hořovice - Příbram - Milevsko - Tábor - Pacov - Pelhřimov na jihu)
    • Hlavní znaky:
      • změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit)
      • změna stř > tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej)
      • ve 3. osobě množného čísla sloves převažují koncovky -ou, -ej, -aj (jsou, modlej, plivaj)
      • ve 2., 3. a 6. pádu jedn. č. žen. rodu. tvrdého skloňování se užívá koncovka 2. pádu[zdroj?]
      • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
        • seš jako sponové sloveso
        • -s jako pomocné sloveso minulého času
        • pelhřimovský dialekt ( oblast býval. okresu ) - šlápnout - šloupnout
  • Jihozápadočeské nářečí
    • Výskyt: Z jihu za středočeskou skupinou, přesahující na Moravu do úseku Telč - Třešť - Dačice
    • Hlavní znaky:
      • změna ť > j po samohlásce (zaplaťte > zaplajte)
      • tvary středního rodu jednotného čísla přivlastňovacích přídavných jmen jsou užívány pro všechny ostatní rody a čísla (sestřino židle, bratrovo syn)
      • skloňování 6. pádu jednotného čísla mužského a středního rodu je stejné měkké i tvrdé (vo ňom, vo našom)
      • ve slovesných tvarech 3. osoby množného čísla koncovky -ou, -í, -ají (kupujou, tvoří, říkají)
      • koncovky -ům nebo -ím se ve 3. pádě zaměňují koncovkou -om (jdu k sousedom, ke slepicom, ke dveřom)
  • Severovýchodočeská podskupina
    • Výskyt: Na severovýchod od středočeské skupiny
    • Hlavní znaky:
      • na konci zavřených slabik změna v/f > u (pravda > prauda)
      • změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit)
      • koncovka -ej v 7. pádu jednotného čísla měkkého skloňování ženského rodu podstatných jmen (růžej, kosťej)
      • koncovka -oj 3. a 6. pádu jednotného čísla mužského rodu životného (mužoj)
      • tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci)
      • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
        • seš jako sponové sloveso
        • -s jako pomocné sloveso minulého času
      • koncovky 3. osoby množného čísla sloves jsou -ou, -ej, -aj (kupujou, prosej, zpívaj)
  • Jihovýchodočeská podskupina
    • Výskyt: Na jihovýchodním okraji území české nářeční skupiny, velká část je na území Moravy
    • Hlavní znaky:
      • tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci)
      • sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar
        • seš ve významu sponového slovesa
        • -s jako pomocné sloveso minulého času
      • ve významu sponového slovesa má 1. osoba jednotného čísla slovesa být tvar su jako v moravských dialektech
      • podstatná jména s kořenem na -s, -z, -l se skloňují měkce
      • v 1. a 2. osobě plurálu imperativu sloves, jejichž imperativ v singuláru má koncovku -i, je koncovka -ime, -ite (tiskněte > tisknite)
      • změna šť > šč (déšť > dešč)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaromír Bělič: Nástin české dialektologie. Vydáno v nakladatelství SPN roku 1972.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]