Přeskočit na obsah

Česká fonetická transkripce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ukázka písma IPA Tento článek obsahuje výslovnost zapsanou znaky mezinárodní fonetické abecedy IPA.
Zobrazení některých znaků nemusí být v některých prohlížečích korektní.

Českou fonetickou transkripci můžeme využít, jestliže je transkripce určena Čechům, kteří jsou se zvukovým systémem češtiny seznámeni. V takovém případě aplikujeme určitá zjednodušení, avšak takováto zjednodušení stále musí splňovat požadavky transkripční soustavy. Zároveň by jakékoli zjednodušení nemělo popírat fonetickou realitu.[1] Pro mezinárodní srovnávání se ve fonetice a fonologii využívá Mezinárodní fonetická abeceda (tj. IPA) navrhnutá Mezinárodní fonetickou asociací. Česká transkripce by s IPA neměla být v konfliktu. Není proto vhodné trvat na předválečných tradičních zápisech, ve kterých docházelo k nevhodnému zaznamenávání neznělosti či slabikotvornosti souhlásek.V české transkripci přetrvává tato diakritika [r̥] jako znak pro slabikotvornost, ovšem IPA tu samou diakritiku využívá pro zápis neznělosti, proto se doporučuje využívat kolmici [r̩]. Další problematické jevy jsou uvedeny níže.[2]

V případě zápisu vokálů můžeme zjednodušovat pouze v případě e-ových. Pokud transkripce není využita k účelům mezinárodní komparace, může se využít zápis [e] a [eː] namísto [ɛ] a [ɛː] v přepisu dle IPA. Jestliže chceme, aby transkripční zápis odpovídal současné výslovnosti češtiny, nemůžeme zjednodušit zápis i-ových vokálů. Jak potvrdily výzkumy (např. Skarnitzl, 2012)[3], krátké [ɪ] se kvalitativně odlišuje od svého dlouhého protějšku [iː]. Přepis [i–iː] proto alespoň pro standardní češtinu není vhodný, ačkoli jej mnoho jazykovědců stále využívá.[4] Ve většině moravských dialektů kontrast mezi i-ovými vokály spočívá pouze v trvání a přepisuje se [i]–[iː].[5]

Porovnání

[editovat | editovat zdroj]
IPA Česká
transkripce
IPA Česká
transkripce
IPA Česká
transkripce
Krátké samohlásky Dlouhé samohlásky Diftongy
ɪ ɪ
ɛ e ɛː ɛ͡u e͡u
a a a͡u a͡u
o o o͡u o͡u
u u

Konsonanty

[editovat | editovat zdroj]

K větší míře zjednodušení dochází u konsonantů. Děje se tak především u těch, které v ortografickém zápisu obsahují diakritiku. Můžeme tedy při transkripci napsat ť, ď, š, ž, č, d͡ž, ň, ř či ř̥. Dle IPA zůstane nadále [ŋ], jako velární varianta fonému /n/, a [ɣ], jako znělá varianta /x/. Komplikovanější situace je u znaků [ʒ] a [ǯ], které byly kdysi využívány českou transkripční soustavou pro zápis znělé varianty /c č/. Z dnešního pohledu však využívání těchto znaků není zcela transparentní, jelikož v IPA je [ʒ] užívání pro foném /ž/. Pro znělé /c č/ je vhodnější využít zápis [d͡z d͡ž].[6] Také se objevují případy, kdy uživatelé zapíší foném /x/ jeho ortografickým zápisem, tedy ch. Tento zápis však neodpovídá požadavkům, kterým mají transkripční soustavy odpovídat, a považuje se nesprávný.

Porovnání

[editovat | editovat zdroj]
IPA Česká
transkripce
IPA Česká
transkripce
IPA Česká
transkripce
IPA Česká
transkripce
IPA Česká
transkripce
Explozivy Nazály Frikativy Afrikáty Aproximanty
p p m m f f t͡s c j j
b b ɱ ɱ v v d͡z d͡z Laterální
aproximanty
t t n n s s t͡ʃ č l l
d d ɲ ň z z d͡ʒ d͡ž Vibranty
c ť ŋ ŋ ʃ š r r
ɟ ď ʒ ž Frikativní
vibranty
k k x x ř
ɡ ɡ ɣ ɣ r̝̊ ř̥
ɦ h
  1. FONETICKÝ, ústav. Fonetická transkripce: Česká fonetická transkripce. fonetika.ff.cuni.cz [online]. Dostupné online. (cz) 
  2. VOLÍN, Jan; SKARNITZL, Radek. Segmentální plán češtiny. Praha: Karolinum, 2020. 103 s. ISBN 978-80-7308-885-9. Kapitola 2, s. 13. 
  3. SKARNITZL, Radek. Dvojí i v české výslovnosti. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. Dostupné online. (cz) 
  4. FONETICKÝ, ústav. Fonetická transkripce: Česká fonetická transkripce. fonetika.ff.cuni.cz [online]. Dostupné online. (cz) 
  5. ŠIMÁČKOVÁ, Šárka. Czech spoken in Bohemia and Moravia. Cambridge: International Phonetic Association, 2012. 225–232 s. (angličtina) 
  6. FONETICKÝ, ústav. Fonetická transkripce: Česká fonetická transkripce. fonetika.ff.cuni.cz [online]. Dostupné online. (cz) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PALKOVÁ, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum, 1994. ISBN 80-7066-843-1. Kapitola 1, s. 34-44. 
  • SKARNITZL, Radek; ŠTURM, Pavel; VOLÍN, Jan. Zvuková báze řečové komunikace. Praha: Karolinum, 2016. 170 s. ISBN 978-80-246-3272-8. Kapitola 1, s. 12-13. 
  • VOLÍN, Jan; SKARNITZL, Radek. Segmentální plán češtiny. Praha: Karolinum, 2020. 103 s. ISBN 978-80-7308-885-9. Kapitola 2, s. 10-14. 
  • ŠIMÁČKOVÁ, Šárka. Czech spoken in Bohemia and Moravia. Cambridge: International Phonetic Association, 2012. 225–232 s. (angličtina) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]