Česká přídavná jména

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Článek česká přídavná jména pojednává o přídavných jménechčeštině. Podle skloňovacího typu se dělí na tvrdá, měkká a přivlastňovací; podle významu je lze rozdělit do několika skupin.

Typy přídavných jmen[editovat | editovat zdroj]

Podle významu se přídavná jména rozdělují na:[1]

  • deskriptivní (odpovídají na otázku jaký?): červený, páchnoucí, stoletý – popisují nějakou (relativně) stabilní vlastnost rozvíjeného jména. Proto se obvykle nespojují s aktuálností (*Zrovna teď je dřevěný.) ani s imperativem (*Buď černý!);
  • posesivní (čí?): otcův, babiččina, drakovo – uvádějí, komu dané jméno patří. Odvozují se pouze od „živých“ entit – v mužském rodě reprezentují jména životná, v ženském rodě se „živost“ řídí empiricky a od jmen středního rodu se posesiva nevytvářejí. V běžné mluvě se navíc posesiva odvozená od jmen zvířat obvykle nahrazují deskriptivy (psí bouda, dračí doupě) a posesiva se užívají pouze tehdy, pokud má mluvčí na mysli konkrétního jedince (psova bouda, drakovo doupě);
  • evaluativní (jak dobrý?): slušný, obstojný, mizerný – hodnotí pozici na škále dobrý–špatný;
  • intenzifikační (v jaké míře?): celý, dokonalý, úplný – zdůrazňují či oslabují platnost substantiva;
  • restriktivní (který?): hlavní, celkový, pouhý – referují, jestli substantivum platí plně, nebo je omezeno;
  • eponymní (jaký?): buddhistický, cimrmanovský, pražský – odvozená od vlastních jmen.

Skloňování[editovat | editovat zdroj]

Skloňování přídavných jmen závisí na rodu podstatného jména, které rozvíjejí:

mladý muž (m)
mladá žena (ž)
mladé dítě (s)

Vzory přídavných jmen[editovat | editovat zdroj]

  • mladý (dobrý) – tvrdý vzor
  • jarní – měkký vzor
  • otcův – přivlastňovací mužský
  • matčin – přivlastňovací ženský

Kromě uvedených vzorů se v češtině vyskytuje malá skupina nesklonných přídavných jmen, přejatých z cizích jazyků. Tato přídavná jména jsou zpravidla hovorového rázu - prima Vánoce, super den

Tvrdé skloňování[editovat | editovat zdroj]

    Mužský
životný
Mužský
neživotný
Ženský Střední
J. č. Kdo co mladý mladá mladé
Koho čeho mladého mladé mladého
Komu čemu mladému mladé mladému
Koho co mladého mladý mladou mladé
Oslovujeme mladý! mladá! mladé!
O kom o čem mladém mladé mladém
S kým čím mladým mladou mladým
Mn. č. Kdo co mladí mladé mladá
Koho čeho mladých
Komu čemu mladým
Koho co mladé mladá
Oslovujeme mladí! mladé! mladá!
O kom čem mladých
S kým čím mladými

Měkké skloňování[editovat | editovat zdroj]

    Mužský
životný
Mužský
neživotný
Ženský Střední
J. č. Kdo co jarní
Koho čeho jarního jarní jarního
Komu čemu jarnímu jarní jarnímu
Koho co jarního jarní
Oslovujeme jarní!
O kom čem jarním jarní jarním
S kým čím jarním jarní jarním
Mn. č. Kdo co jarní
Koho čeho jarních
Komu čemu jarním
Koho co jarní
Oslovujeme jarní!
O kom čem jarních
S kým čím jarními

Přivlastňovací přídavná jména[editovat | editovat zdroj]

Přivlastňovací přídavná jména se tvoří od životných podstatných jmen (mužského a ženského rodu) v jednotném čísle:

otec → otcův
matka → matčin

Přivlastňovací přídavná jména se od podstatných jmen mužského rodu odvozují příponou -ov (před nulovou koncovkou -ův). K podstatným jménům ženského rodu se přidává přípona -in. Koncovky, které se připojují při skloňování, jsou pro oba vzory (otcův i matčin) shodné.

    Mužský
životný
Mužský
neživotný
Ženský Střední
J. č. Kdo co otcův, matčin otcova, matčina otcovo, matčino
Koho čeho otcova, matčina otcovy, matčiny otcova, matčina
Komu čemu otcovu, matčinu otcově, matčině otcovu, matčinu
Koho co otcova, matčina otcův, matčin otcovu, matčinu otcovo, matčino
Oslovujeme otcův, matčin otcova, matčina otcovo, matčino
O kom čem otcově, matčině
S kým čím otcovým, matčiným otcovou, matčinou otcovým, matčiným
Mn. č. Kdo co otcovi, matčini otcovy, matčiny otcova, matčina
Koho čeho otcových, matčiných
Komu čemu otcovým, matčiným
Koho co otcovy, matčiny otcova, matčina
Oslovujeme otcovi, matčini otcovy, matčiny otcova, matčina
O kom čem otcových, matčiných
S kým čím otcovými, matčinými

Příklady:

otcův dům
matčino auto

Přivlastňovací přídavná jména jsou často součástí názvů ulic, náměstí, budov atd.:

NerudaNerudova ulice

ale:

Jan Nerudaulice Jana Nerudy
partyzániulice Partyzánů

Přivlastňovací přídavná jména nelze utvořit od víceslovných pojmenování a podstatných jmen v množném čísle.

Stupňování[editovat | editovat zdroj]

Stupňování znamená tvoření tvarů 2. a 3. stupně, vyjadřujících stupeň vlastnosti přídavných jmen. Tradičně se považuje za způsob odvozování slov. Na stupňování je však možné pohlížet i jako na druh ohýbání (flexe) – vedle skloňování a časování. Stupňování může být prosté (pomocí příslovcí, např. velmi chytrý) nebo poměrné (stupeň vlastnosti). Přivlastňovací přídavná jména nelze stupňovat. U většiny přídavných jmen není stupňování obvyklé, běžně se stupňuje jen asi 10 % všech adjektiv.[1]

  • Pozitiv (1. stupeň) vyjadřuje základní míru vlastnosti. Při srovnávání znamená stejnou míru, např. Petr je stejně starý jako Pavel.
  • Komparativ (2. stupeň) slouží k porovnávání, vyjadřuje větší (příp. menší) míru vlastnosti. Tvoří se příponami -ejší, -ější, -ší nebo (neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého je možné vybrat správnou příponu; první dvě jsou nejvíce používané). Samostatně použitý komparativ (tzv. komparativ absolutní) slouží ke zmírnění určitého tvrzení, např. Paní Nováková je starší dáma (místo Paní Nováková je stará). Komparativ absolutní se v češtině vyskytuje poměrně málo.[zdroj?]
  • Superlativ vyjadřuje nejvyšší (příp. nejnižší) míru vlastnosti. Tvoří se přidáním předpony nej- k tvaru komparativu.

Příklady:

krásný – krásnějšínejkrásnější
hladký – hladšínejhladší

Tvary komparativu a superlativu lze rovněž tvořit opisně pomocí slov více a nejvíce:

spokojený – více spokojený – nejvíce spokojený

Nižší a nejnižší míra vlastnosti se vyjadřuje pomocí stupňování přídavného jména opačného významu:

velký – menší – nejmenší
starý – mladší – nejmladší

V případě, že opozitní přídavné jméno není zřetelné, tvoří se druhý a třetí stupeň rovněž opisně:

zelený – méně zelený – nejméně zelený

Nepravidelné stupňování:

dobrý – lepší – nejlepší
špatný – horší – nejhorší
velký – větší – největší
malý – menší – nejmenší
snadný – snazší – nejsnazší

Jmenné tvary[editovat | editovat zdroj]

Přídavná jména tvrdého vzoru (mladý) se v dnešní češtině užívají převážně v plném tvaru. Ten během vývoje jazyka vznikl z tzv. zájmenného (determinativního) tvaru, ve kterém se krátký, tzv. jmenný tvar spojil s příponou plnící funkci ukazovacího zájmena (určitého členu).

Jmenné tvary přežívají pouze u některých přídavných jmen, často v ustálených spojeních a považují se za knižní. Mají jen tvar nominativu (jako součásti jmenného přísudku, v souladu se svým nedeterminativním původem), méně často se užívají v akuzativu. (Podobně se užívají trpná příčestí sloves.)

J. č. Mn. č.
Mužský Ženský Střední Mužský
životný
Mužský
neživotný
& ženský
Střední
mlád
rád
mláda
ráda
mládo
rádo
mládi
rádi
mlády
rády
mláda
ráda

Příklady:

On je ještě příliš mlád. = On je ještě příliš mladý.

Rád se používá pouze ve jmenném tvaru: Jsem rád, že jste přišli.

Poznámka:
Je třeba rozlišovat vyjádření stavu od trpného rodu. Zatímco k vyjádření stavu je možné použít jak jmenný, tak i plný tvar přídavného jména, v trpném rodě je třeba (ve spisovné češtině) použít trpné příčestí, které je často formálně shodné se jmenným tvarem:

Výrobek byl včera pro velký zájem vyprodaný/vyprodán (ale nyní už ho máme opět skladem). (stav)
Výrobek byl včera definitivně vyprodán (a dále už se nebude prodávat). (trpný rod)

Přípona přídavných jmen[editovat | editovat zdroj]

U přídavného jména utvořeného od podstatného jména pomocí přípony -ný (-ní) je třeba dbát na zdvojování hlásek:

  • den – den (srv. noc – noč), kámen - kamen (srv. sůl – sol)

Naproti tomu přídavná jména utvořená od názvů zvířat se tvoří pomocí koncovky í, hláska se nezdvojuje:

  • beran – beraní (srv. slepice – slepičí). Výraz bažantní, který se občas vyskytuje (např. i v názvech ulic) je vytvořen nesprávně[2] a je jedním z dokladů, že jazykový úzus se nemusí vždy shodovat s jazykovou normou.

Slovotvorba[editovat | editovat zdroj]

Odvozování[editovat | editovat zdroj]

Přídavná jména z přídavných jmen[editovat | editovat zdroj]

Přídavná jména odvozená z přídavných jmen (deadjektivní adjektiva) se téměř výhradně tvoří k vyjádření odlišné míry vlastnosti. Kromě komparativu a superlativu (viz stupňování) lze míru vlastnosti různě modifikovat pomocí přípon i předpon.

Zvýšenou míru vlastnosti spolu s kladným emočním hodnocením vyjadřují přípony -ičký, -oučký, -inký, -ounký, např. stařičký, celičký, čisťoučký, růžovoučký, prostinký, hebounký. Někdy si ve stejném významu konkuruje více přípon: maličký/malinký. Pro zesílení citového zaujetí se někdy používají různě rozšířené varianty jako kraťoulinký, malinkatý, malilinký.

U několika adjektiv se používá zveličující přípona -ánský (-atánský): velikánský, dlouhatánský, širokánský, vysokánský, hlubokánský, obrovitánský, ukrutánský, hrozitánský.

Pro vyjádření velké míry vlastnosti se obvykle používají předpony vele- (velevážený, veleslavný, velevýznamný), pra- (prastarý, prapodivný, praobyčejný), hovorově u negativních vlastností též prach- (prachobyčejný, prachsprostý) a zcela okrajově roz(to)- (rozmilý, roztomilý, roztodivný).

Nejvyšší míra vlastnosti, nikoliv však za účelem srovnávání, se vyjadřuje předponou pře- (překrásný, přesladký, převeliký, převysoký, přetěžký). Tato přídavná jména často mají knižní zabarvení.

Přídavná jména ze sloves[editovat | editovat zdroj]

Přídavná jména odvozená ze sloves (deverbativa) vyjadřují určitý dějový příznak nebo vlastnost, která z děje vyplývá. Ve svém významu si zachovávají určité gramatické kategorie původního slovesa, jako jsou vid či slovesný rod. Rozdělují se na deverbativa paradigmatická a neparadigmatická.

Paradigmatická deverbativa

Tvoří se pravidelně od určitých slovesných tvarů. Slovotvorná přípona zůstává zachována, pouze přibírá koncovky adjektivního skloňování. Mezi paradigmatická deverbativa patří:

  • procesuální adjektiva, která vyjadřují aktuální, právě probíhající vykonávání děje. Tvoří se z ženských tvarů přechodníku přítomného nedokonavých sloves (-íc, -ouc), k nimž se připojují koncovky měkkého skloňování: píšící, jdoucí, trpící, prosící, dělající;
  • rezultativní adjektiva pasivní vyjadřují vlastnost, jež je důsledkem zasažení dějem, jehož původce je jiný než nositel této vlastnosti. Tvoří se z trpného příčestí (-n, -t) převážně předmětových sloves obou vidů a připojují koncovky tvrdého skloňování: psaný, trpěný, dělaný, koupený;
  • rezultativní adjektiva aktivní vyjadřují vlastnost, která je výsledkem děje, který nositel této vlastnosti vykonal. Od sloves dokonavých se tvoří z ženského tvaru přechodníku minulého (-ši, -dši, -vši): přinesší, začavší, poprosivší. Tato přídavná jména mají knižní povahu a používají se zřídka. Naopak produktivní jsou adjektiva tvořená od příčestí minulého (činného; -l) neobjektových sloves (nepojí se s přímým předmětem): zchátralý, vzniklý, zestárlý, odkvetlý, zbylý.

Srovnej: zhasnutá lampa (někdo ji zhasl) × vyhaslá sopka (sama vyhasla)

Neparadigmatická deverbativa

Tvoří se přidáním slovotvorné přípony k základu slovesa:

  • -avý, -ivý, -lavý, -livý, ojediněle -kavý, -vý – označují neaktuální vykonávání děje, vlastnost, která vyplývá z obvykle vykonávaného děje: koktavý, skákavý, přelétavý, smradlavý, pichlavý, lepivý, lepkavý, snaživý;
  • -telný, -itelný – vyjadřují potenciální zasažení dějem: viditelný, proveditelný, vykonatelný, prokazatelný, nesmiřitelný;
  • -ný – vyjadřuje neaktuální děje u adjektiv odvozených především od sloves zakončených -ovat (kočovný, bojovný, čarovný, děkovný), méně často i od sloves jiného zakončení (činný, trpný, odolný, platný, únavný). Může též vyjadřovat potenciální zasažení dějem: ohebný, sjízdný, dostupný, ponorný. Před touto příponou často dochází k hláskovým změnám původního slovesa: ohýbat → ohebný, ponořit → ponorný;
  • -čný – připojuje se k infinitivnímu kmeni sloves na -at a -ovat a vyjadřuje negativní hodnocení neaktuálně vykonávaného děje: panovačný, vychloubačný, poživačný;
  • -cný, -atý, -utý, -utný – rovněž vyjadřují neaktuální vykonávání děje, tvoří však malou skupinu adjektiv: kajícný, přejícný, nemohoucný, stojatý, ležatý, smrdutý, tekutý, visutý, mohutný, slovutný;
  • -cí – tvoří účelová adjektiva, vyjadřující účel, ke kterému určitá věc slouží. Na rozdíl od procesuálních adjektiv, která vyjadřují právě vykonávaný děj (srovnej výše), před zakončením -cí nikdy není dlouhá samohláska: psací stůl × píšící student, žehlicí prkno (používá se k žehlení) × žena žehlící prádlo (která právě žehlí) – pozor na významový rozdíl ve dvojicích adjektiv zakončených -icí/-ící.

V hovorové mluvě se též používají adjektiva tvořená kombinací předpon u- nebo roz- s příponami -ný nebo -tý: upovídaný, usmrkaný, ulhaný, rozesmátý, rozevlátý.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha : NLN, 2010. S. 169.  
  2. Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český [1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.  
  • NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5.  
  • ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5.