Slovo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Slovo (rozcestník).

Slovo je skupina hlásek tvořící ustálený celek a mající určitý ustálený význam, je označované za jednotku slovní zásoby.[1] Ve starším výkladu zpravidla uskupení hlásek ve věcném (lexikálním) nebo mluvnickém (gramatickém) významu a také jednotlivá hláska, například citoslovce „ó" vyjadřující překvapení nebo také spojka „a" v postavení ve větě.[2]

Hláska je pojem zvukové stránky jazyka, umožňuje slovo použít v mluveném projevu a písemně zaznamenat. Věcný význam slova znamená zjednodušeně něco (cokoliv) pojmenovat, mluvnický spočívá v možnosti slovo zaznamenat (písmo, tisk) a také pravopisně rozlišit i v případě jeho stejného znění v mluveném projevu (např. zelený - Zelený).[3]

Zvukovou stránkou jazyka a významem hlásek se zabývá hláskosloví, v daném jazyku mají hlásky schopnost rozlišit zvukovou formu slova a jeho význam. Hláska je tzv. významotvorná a označuje se cizím slovem jako foném, základní jednotka tzv. fonologického systému.[4] Fonologický systém je součástí fonologie věnující se funkci fonémů neboli zvukovým rozdílům hlásek. V českém jazyku jsou hlásky (fonémy) tvořené jednotlivými samohláskami (vokály), souhláskami (konsonanty) a dvojhláskou (diftong) složenou ze dvou samohlásek v jedné slabice (ou).

Slovo je významný prostředek dorozumívání (komunikace) v lidské společnosti, v kulturním vývoji příslušného území tvoří souhrn slov část národní identity a národního jazyka. V celosvětovém měřítku je pravděpodobně nejvýznamnějším prostředkem v komunikaci člověka. Slovo vzniká v hlasovém ústrojí, způsobem v nich tvořených hlásek se zabývá fonetika konkrétního jazyka, např. angličtiny, češtiny atd.

Naukou o slovu (derivologie - tvorba slov, etymologie - původ slov, frazeologie - ustálená slovní spojení, lexikologie - slovní zásoba, lexikografie - sestavování slovníků, morfematika - základ slov, morfologie - tvarosloví, sémantika - věcný význam) a dalšími disciplinami v souvislosti s českým jazykem se zabývá jazykověda a uplatněním výstupních jazykovědných informací v oblasti vzdělávání jazyková výchova, ve školství zpravidla v odborném předmětu nazvaném „český jazyk".

V České republice je v oblasti českého jazyka autoritou (výklad slov aj.) Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.

Jazykovědný význam[editovat | editovat zdroj]

Slovo bývá považováno za základní jednotku lexikální jazykové roviny jako ustálená jednotka jazyka, která je tvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou (výjimečně fonémem jediným) a nese lexikální a/nebo gramatický (případně též pragmatický význam). Tento termín ovšem není lehce vymezitelný. Dosud v jazykovědě nebyla vytvořena uspokojivá definice, která by na jedné straně odpovídala všem slovům a na druhé straně nemohla být vztažena na jiné jednotky jazyka. Příčinou je velká formální, významová i funkční různorodost slov.

Slovo je jazykovým znakem. Jeho forma je vzhledem k pojmenovávané realitě arbitrární (libovolná). Mezi formou slova a obsahem lidského vědomí, k němuž se vztahuje (tj. potažmo mezi formou a pojmenovávanou skutečností), neexistuje ve většině případů žádná přímá souvislost. Vztah mezi posloupností hlásek je však založen na konvenci, pro uživatele jednotlivého jazyka je závazný, jinak by si navzájem nemohli rozumět.

Slova, u nichž lze na základě jejich vnitrojazykové motivovanosti usuzovat na lexikální význam, bývají označována jako popisná (pomeranč – pomerančový – pomerančovník). Proti nim stojí tzv. slova značková, jejichž forma je vzhledem k ostatním jednotkám – alespoň ze synchronního pohledu – nemotivovaná (voda, dům).

Informační obsah[editovat | editovat zdroj]

Slovo je nositelem informace s určitým obsahem[5], vnímané ve formě zvuku (mluvený projev), vizuálně v případě písma (též tisku) i hmatově (tzv. Braillovo písmo) a to ve významu věcném neboli lexikálním, uváděném ve slovníku a / nebo mluvnickém (gramatickém) v případě spojení s dalšími slovy. Vzhledem k informačnímu obsahu každého slova lze označit slovo za jednotku informace, významově však může být i paměťovou jednotkou v informačních technologiích programového typu (software), je samo o sobě pojmem s více významy.

Slovo je ve větě přemístitelné a umožňuje ve věcném významu pojmenování (označení) jakékoliv skutečnosti (reálné nebo abstraktní) a to buď jednoslovně (např. hory, moudrost) nebo víceslovně, tzv. souslovím (Železné hory, historická zkušenost). Souslovím jsou i odborné názvy, např. pojmenování chemických sloučenin a také slovní spojení v oblasti frazeologie, např. pořekadla, pranostiky, přísloví.

Významové druhy[editovat | editovat zdroj]

Informační obsah slova má určitý význam[6], může být jen jeden nebo jich být i více, vztažených ke stejně znějícímu ustáleného celku hlásek.

  • Jednoznačné slovo má jeden význam, též jednovýznamové slovo (např. měď - název chemického prvku).
  • Mnohoznačné slovo má více významů, též vícevýznamové slovo (např. noha, v základní významu označení části lidského těla, v druhotném neboli odvozeném třeba noha u stolu). 

Hlásková shoda[editovat | editovat zdroj]

Mnohoznačné slovo v sobě nese významovou spojitost neboli hláskovou shodu, takové slovo zní v mluveném projevu shodně (např. pohled - s více významy: pohleděti někam, pohlednice, obec Pohled nebo objekt databáze). Rozlišit význam mnohoznačného slova lze v jeho spojení s dalšími slovy ve větě.

Užití[editovat | editovat zdroj]

Slovo nabývá konkrétního významu užitím k pojmenování nějaké jedinečnosti (Brno, Chrudimka, Karel) nebo označení skutečnosti (auto, déšť, krychle), poukázání na něco (ten, tam), vyjádření pocitu nebo napodobení zvuku (brr, bum), výzvě (stůj) a také užitím ve stavbě věty (a, když, protože).[1]

Slovo je pojmem používaným v řeči (mluvený projev) nebo písemně (též tiskem) a také v digitálním záznamu. Užití určitého pojmu je podmíněno existujícím ustáleným spojením ve smyslu přijatých pravidel a zvyklostí (konvence[7]), nesoucí v sobě určitou informaci, náhodný shluk (množina) hlásek mimo obvyklou posloupnost toto nesplňuje. Pro užití slova v určitém věcném významu jsou důležité výkladové slovníky, také cizích slov a encyklopedie.

Kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

V průběhu vývoje lidské kultury se slovo v mnoha oblastech života stalo významným prostředkem prezentace kulturních hodnot, např. prostřednictvím souboru starověkých textů v podobě Bible (tištěná podoba slova) nebo v jeho „živém" významu pro duchovní směřování života v podobě pastorace.[8] Slovo má velký význam v ideologickém působení při formulování politických názorů a koncepce určitého společenského názoru na rozličné otázky a problémy, obecně také ve filosofii, formulování zásad morálky nebo ustanovení právních předpisů a vytváření zákonných norem práva (kodifikace), pojem „slovo" je využit i v oblasti tzv. nepsaného práva ve výrazu „platí dané slovo". V oblasti jazykovědné se kodifikací spisovné češtiny zabývá Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.

Přelom ve využití slov v kulturním pojetí nastal v Evropě v polovině 15. století, vynález knihtisku (Johannes Gensfleisch - Gutenberg) umožnil masovou produkci tištěného slova v podobě knih. V roce 1605 začal Johann Carolus (1575 - 1634), německý vydavatel, šířit první noviny nazvané „Relation aller Fürnemmen und gedenckwürdigen Historien" (Účet všech významných a vzpomínkových zpráv).

Kulturou řeči - užitím slov se zabývá např. periodikum „Naše řeč", první číslo vyšlo v prosinci roku 1916 ve vydání České akademie věd a umění (1890–1952), vychází nepřetržitě, dnes vydavatel Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Stoleté výročí časopisu o současné i historické češtině bylo téma konference v lednu roku 2017 v sídle Akademie věd ČR v Praze, pořadatelé: redakce časopisu ve spolupráci s oddělením jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR.[9] V roce 1936 byla v bývalém Československu založena „Jazyková poradna Společnosti pro slovanský jazykozpyt a Naší řeči", dnes Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR.[10]

Pojem „slovo" se objevuje i v názvu novin vycházejících v letech 1945 - 1993 v bývalém Československu (Svobodné slovo). Festival českého jazyka, řeči a literatury je pod názvem „Šrámkova Sobotka" pořádaný v letních měsících v rodišti básníka Fráni Šrámka (1877–1952) ve městě Sobotka (61. ročník v roce 2017).[11]

Svoboda slova[editovat | editovat zdroj]

Mimořádný význam slova prezentuje mezinárodní smlouva přijatá 19. prosince 1966 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku pod označením „International Covenant on Civil and Political Rights" (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech). Úmluva navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, slova se týká především článek 19 ve znění:

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice."[12]

Obecně je toto lidské právo označováno jako svoboda slova.

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Všechna slova tvoří v určité jazykové oblasti slovní zásobu (lexikum), slovo je její jednotkou, též lexikální jednotkou neboli lexém. Slovní zásobou (lexikem) se zabývá lingvistická disciplína nazvaná lexikologie. Zásoba slov je shromážděna v obsahově velkém slovníku synonym - lexikonu nazývaném v jazykovědě tezaurus, též thesaurus.

Uchování slov (slovní zásoby) je podmíněno schopností paměťového centra lidského mozku a dalšími činiteli jedince. Významné jsou proto slovníky daného jazyka.

Slovník[editovat | editovat zdroj]

Slovní zásoba uchovávaná v paměti lidského mozku je výsledek procesu socializace člověka přicházejícího na svět v podobě biologického živoucího organismu,[13] tedy i bez znalosti významu slov. Teprve s postupným vývojem v kulturní bytost je člověk schopen ke vnímané skutečnosti přiřazovat určité slovo, obvykle ve významu tzv. mateřské řeči.[14] Pro uchování ustálených celků daného jazyka ve formě slov byly v průběhu let kulturního vývoje lidstva, také s obohacováním jazyka novými pojmy, vytvořeny slovníky různého významu a určení. Současná slovní zásoba je značně rozsáhlá.

Základy budoucích slovníků vznikaly již popularizací češtiny, např. v bohosloveckém kázání Jana Husa (asi 1370 - 1415), podílejícího se na odstranění zastaralých a také německých slov a zavedení diakritického pravopisu (háčky, čárky nad hláskami). Významné je působení filologahistorika a zakladatele slavistiky v českých zemích Josefa Dobrovského (1753 - 1829) a Josefa Jungmanna (1763 - 1847), filologa, překladatele a lexikografa, také dalších osobností jak umělecké (Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová), tak populárně odborné literatury (František Palacký, Jan Gebauer), ve 20. století např. František Trávníček a Pavel Váša, autoři Slovníku jazyka českého.

Příklady slovníků[editovat | editovat zdroj]

Slovníky českého jazyka[15], některé jsou digitálně zpracované a dostupné elektronicky (viz též externí odkazy hesla):

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SOCHROVÁ, Marie. Český jazyk do dlaně pro střední školy. 2. vyd. Havlíčkův Brod : Fragment, 2003. 251 s. ISBN 80-7200-793-9. S. 64.  
  2. TRÁVNÍČEK, František; VÁŠA, Pavel. Slovník jazyka českého. 1. vyd. Praha : František Borový, 1937. Heslo slovo, s. 1384.  
  3. HARTMANNOVÁ, Danuše; HARTMANNOVÁ, Věra. Pravidla českého pravopisu. 1. vyd. Olomouc : FIN, 1994. 608 s. ISBN 80-85572-44-3.  
  4. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 816 s. Heslo foném, s. 182.  
  5. Masarykova univerzita Brno. Slovník spisovného jazyka českého: slovo [online]. [cit. 2017-06-24]. Dostupné online.  
  6. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Příruční slovník jazyka českého: slovo [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.  
  7. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 816 s. Heslo konvence, s. 371.  
  8. Pastorace [online]. [cit. 2017-06-24]. Dostupné online.  
  9. Naše řeč: Konference 100 let Naší řeči [online]. [cit. 2017-06-24]. Dostupné online.  
  10. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Jazyková poradna [online]. [cit. 2017-06-24]. Dostupné online.  
  11. Šrámkova Sobotka: festival českého jazyka, řeči a literatury [online]. [cit. 2017-06-24]. Dostupné online.  
  12. Organizace spojených národů. Všeobecná deklarace lidských práv [online]. Praha: Informační centrum OSN, 2015, [cit. 2017-06-24]. Informační centrum OSN v Praze: „Toto dílo je neoficiální překlad, za nějž plně zodpovídá vydavatel". Dostupné online.  
  13. BURIÁNEK, Jiří. Sociologie pro střední školy a vyšší odborné školy. 1. vyd. Praha : Fortuna, 1996. 128 s. ISBN 80-7168-304-3. Kapitola Socializace a osobnost, sociologie aktéra a jednání, s. 38 - 41.  
  14. JÍLEK, František. Řeč a charakter [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, [cit. 2017-06-24]. Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 2 - 3, strany 40 - 43. Dostupné online.  
  15. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. O slovnících [online]. [cit. 2017-06-24]. Oddělení současné lexikologie a lexikografie. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HARTMANOVÁ, Dagmar. Historie československé encyklopedistiky 1945–1992. Národní knihovna : knihovnická revue. 2000, čís. 2–3, s. 80–88. Dostupné online. ISSN 1214-0678.  
  • HARTMANNOVÁ, Danuše; HARTMANNOVÁ, Věra. Pravidla českého pravopisu. 1. vyd. Olomouc : FIN, 1994. 608 s. ISBN 80-85572-44-3.  
  • HLADKÁ, Zdeňka. České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR: Naše řeč. 2005, čís. 3, s. 140 - 159. Dostupné online.  
  • PRAVDOVÁ, Markéta; CHROMÝ, Jan; DUFEK, Ondřej. Naše řeč stoletá a co dál?. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR: Naše řeč. 2016, čís. 5, s. 225 - 226. Dostupné online.  
  • PRAVDOVÁ, Markéta; CHROMÝ, Jan; DŘÍMAL, Jakub. Výhledy Naší řeči. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR: Naše řeč. 2009, čís. 1, s. 1 - 2. Dostupné online.  
  • SOCHROVÁ, Marie. Český jazyk do dlaně pro SŠ a vyšší ročníky víceletých gymnázií. 1. vyd. Havlíčkův Brod : Fragment, 2003. 252 s. ISBN 80-7200-793-9.  
  • TRÁVNÍČEK, František; VÁŠA, Pavel. Slovník jazyka českého. 1. vyd. Praha : František Borový, 1937. 1752 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]