Dva tisíce slov
| Dva tisíce slov | |
|---|---|
| Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem | |
| Data | |
| Vypracováno | 6. června 1968 |
| Strany | |
| Autoři | Ludvík Vaculík, Otto Wichterle, Jan Brod, Otakar Poupa, Miroslav Holub, Bohumil Sekla a další |
| Signatáři | Jan Werich, Jaroslav Seifert, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Věra Čáslavská, manželé Zátopkovi, Otomar Krejča, Rudolf Hrušínský, Jiří Menzel, rektor UK Oldřich Starý a filozof Karel Kosík a dalších více než 150 000 osob |
| Obsah | |
| Cíl | Výzva k reformě KSČ a československé společnosti |
Manifest Dva tisíce slov (úplný název Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem) byl jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů pražského jara. Z podnětu několika vědců z Československé akademie věd, kteří se obávali o osud demokratizace společnosti, jej sepsal český reformní spisovatel Ludvík Vaculík, který se inspiroval Gándhím.[1] Zatímco druhý dokument, Akční program KSČ, byl výzvou k reformě komunistické strany, Dva tisíce slov obsahovalo podněty, které šly nad rámec Akčního programu. Šlo o aktivizaci československé veřejnosti čelící zjevnému tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v období politické liberalizace v Československu. Manifest podpořil reformní politiku KSČ, prosazoval společenské změny a apeloval na občany, aby se zajímali o politický vývoj.
Dva tisíce slov podepsalo mnoho známých osobností, intelektuálové a umělci, a následně s nimi solidarizoval i národ. Vedení KSČ dokument odmítlo a později, v době tzv. politické normalizace, jej označilo za kontrarevoluční a mnozí lidé byli za projev souhlasu s tímto manifestem perzekvováni.
Okolnosti vzniku
[editovat | editovat zdroj]Dokument vznikl paradoxně na podnět předsedy ÚV Národní fronty Františka Kriegla, který podle svědectví Otakara Poupy výslovně žádal nějaké „provolání“, jímž by se vědci vyjádřili k „nové politice KSČ“. Na koncipování se podíleli pracovníci Československé akademie věd – Otto Wichterle, Jan Brod, Otakar Poupa, Miroslav Holub, pedagog LF UK Bohumil Sekla a zřejmě i další. Oproti očekávání Františka Kriegla však vědci nepodpořili proreformní vůdce, ale přistoupili k nemilosrdné kritice poválečného vývoje Československa a režimu jako celku. O formulaci prohlášení požádali redaktora Literárních listů Ludvíka Vaculíka, se kterým se sešli Wichterle, Brod, Poupa a Holub dne 6. června 1968 na terase Parkhotelu v Praze.[2]
Manifest sepsal spisovatel Ludvík Vaculík v hotelu Union v Praze na Ostrčilově náměstí v Nuslích a vědci ho na dvou dalších schůzkách schválili. Text vyšel 27. června 1968 v Literárních listech a celostátních denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny, tedy den poté, kdy byla 26. června 1968 zákonem č. 84/1968 Sb. dočasně zrušena cenzura („Cenzura je nepřípustná“).[3] Manifest podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto padesát tisíc občanů (102 621 podpisů shromáždil deník Práce, 34 241 Literární listy, 20 000 Mladá fronta, další podpisy shromáždily redakce ČST, Čs. rozhlasu, regionální deníky a jednotlivci). Třetinu signatářů tvořili členové komunistické strany.[4] Zveřejněna byla pouze jména 70 významných osobností, které manifest podepsaly před zveřejněním (Jan Werich, Jaroslav Seifert, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Věra Čáslavská, manželé Zátopkovi, Otomar Krejča, Rudolf Hrušínský, Jiří Menzel, ad., též dva členové ÚV KSČ – rektor UK Oldřich Starý a filozof Karel Kosík).
Obsah
[editovat | editovat zdroj]Dva tisíce slov bylo v podstatě výzvou československému lidu, aby od své strany požadoval dodržování standardů otevřenosti, nebyl výzvou k násilí, ale apeloval na občanskou odpovědnost a kontrolu moci.
Manifest má tři části. V první Vaculík zhodnotil úpadek národa pod vládou KSČ a vykreslil obraz morálního a ekonomického úpadku, v němž pracující neměli možnost sami rozhodovat. Ocenil „demokraticky smýšlející“ členy KSČ, kteří v době stagnace agitovali za změnu, a uvedl, že protichůdné názory bylo možné ventilovat pouze zevnitř stranické struktury. Tyto názory podle něj nezískávají svou sílu tím, že jsou nové, ale spíše díky slabým stranickým vůdcům a rozšířené nerovnosti a chudobě, které umožnily větší části společnosti uvědomit si svou pozici.[5]
Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného neměla.Ludvík Vaculík, Dva tisíce slov
Druhá část se zabývala podporou reformní politiky KSČ. Místo převratu doporučil Vaculík reformátorům ve straně, aby podpořili její progresivní křídlo, které disponovalo dobře fungujícími organizacemi, zkušenými úředníky a rozhodujícími „pákami a tlačítky“. V době změn by lidé měli požadovat transparentnost v hospodářském řízení a volit jako své zástupce schopné a čestné lidi, stejně jako používat legální a mírové protesty ke svržení zkorumpovaných úředníků. Zdůraznil důležitost svobodného tisku a vyzýval, aby se noviny pod vlivem strany opět staly „platformou pro všechny pozitivní síly“.[5]
Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu.Ludvík Vaculík, Dva tisíce slov
Ve třetí části Vaculík varuje, že ještě není nic vyhráno a že existuje spousta sil, zahraničních i domácích, které mohou vývoj zvrátit. Dokument také upozornil na možnou vojenskou intervenci zahraničních sil.[5]
Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly.Ludvík Vaculík, Dva tisíce slov
Odezva
[editovat | editovat zdroj]Prohlášení zaskočilo samotné reformní komunisty; dle svědectví novináře Jiřího Lederera, který si zapsal reakce členů ÚV KSČ krátce po jeho zveřejnění, reagovali slovy: je to národní katastrofa, konec demokratizačního procesu, tragédie, okresní konference (KSČ) jsou ztracené, konzervativci přejdou do útoku, smetou nás… František Kriegel si autory pozval „na kobereček“, ale pak je doprovodil do televize, aby zklidnili situaci a vysvětlili smysl manifestu. Po noční diskusi s některými intelektuály nakonec předsednictvo ÚV KSČ manifest odmítlo, ale přiznalo mu alespoň „dobré úmysly“. V následujících dnech ÚV KSČ zjistilo, že v tomto postoji nemá podporu veřejnosti. Hlavní media dostala úkol publikovat rezoluce na podporu stanoviska ÚV KSČ, ale to se ukázalo jako nesplnitelný úkol, protože do redakcí chodily vesměs rezoluce podporující Dva tisíce slov, některé i s razítky stranických organizací.[6]
Šlo o aktivizaci československé veřejnosti čelící zjevnému tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi. Krátce po zveřejnění dokumentu jej při parlamentní interpelaci označil poslanec a důstojník Československé lidové armády Samuel Kodaj za kontrarevoluční akci. Čelil pak rozsáhlé kritice od reformně naladěné veřejnosti. Na tajné schůzi komunistických poslanců měl Kodaj rovněž ještě před Srpnem 1968 prosazovat vyhlášení stanného práva a represe proti nejradikálnějším reformistům.[7]
Ačkoli dokument povzbudil a inspiroval pokrokové členy na nižších úrovních strany, měl také enormně polarizující účinek a posloužil jako záminka pro konzervativní odvetu.[8] Vládní představitelé manifest rychle odsoudili a dokonce i Dubček se několik dní po jeho zveřejnění obrátil v televizi na národ s výzvou k národní jednotě. Později byl manifest odsouzen Sověty za zpochybnění vedoucí role Sovětského svazu. Vaculík přitom zmínil SSSR pouze nepřímo, když hovořil o „zahraničních silách“ a radil postupný a umírněný pokrok směrem k rovnosti. Celkově vyzval k obnově socialismu zevnitř, prostřednictvím přísného dohledu nově zmocněného a sjednoceného obyvatelstva.[9]
Prohlášení nevyvolalo žádné významné místní akce a oslabilo úsilí umírněných českých diplomatů, jako byl Josef Smrkovský, o uklidnění Sovětů, kteří byli znepokojeni tempem reforem v Československu. Podle některých historiků se nakonec stalo jedním z faktorů, které vedly k invazi do Československa v srpnu 1968.[10]
V 70. letech 20. století, v době tzv. normalizace, byli mnozí lidé za projev souhlasu s tímto manifestem perzekvováni a někteří z nich podpis později odvolali. Ludvík Vaculík se ocitl na seznamu zakázaných autorů a po celou dobu normalizace nesměl publikovat. Přesto neemigroval a zůstal v Československu, kde vydával zakázanou literaturu v edici Petlice. Byl jedním ze signatářů Charty 77. Karel Kosík a Oldřich Starý byli vyloučeni ze strany. Emil Zátopek musel opustit armádu, perzekvována byla Věra Čáslavská, Rudolf Hrušínský nesměl točit a život se značně zkomplikoval i Jiřímu Suchému.[10]
Poučení z krizového vývoje hovoří o manifestu Dva tisíce slov jako o „kontrarevoluční platformě“, která byla „přímým návodem k násilným akcím a k destrukci socialistického systému“, pokoušela se rozněcovat nenávist proti Sovětskému svazu a „vyjadřovala dokonce veřejnou pohrůžku našim spojencům ozbrojeným konfliktem“.[11]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku The Two Thousand Words na anglické Wikipedii.
- ↑ ZÍDEK, Petr. Ludvík Vaculík, autor Dvou tisíc slov. Historie. Právo. Borgis, 19. srpen 2023, roč. 33, čís. 192, s. 8. Novinový článek z cyklu »Nejvlivnější intelektuálové pražského jara«. [cit. 2023-08-21]. ISSN 1211-2119.
- ↑ BERÁNEK, Jindřich, ed., CYSAŘOVÁ, Jarmila, ed. a SÍGL, Miroslav, ed. Souboj slova a obrazu s mocnými: novináři a média v Pražském jaru '68: kolektivní monografie o novinách, rozhlasu a televizi, ale především o těch, kdo je vytvářeli v předjaří a jaru 1968, kdy jsme se mohli stejně jako lidé kolem nás opět nadechnout, a kdo zůstali ideálům té doby věrni nejen v srpnu, ale také po srpnu. Praha: Klub novinářů Pražského jara 1968, 2013. 180 s. ISBN 978-80-260-5272-2. S. 94–103.
- ↑ Zákon č. 84/1968 Sb., kterým se mění zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. Dostupné online.
- ↑ ‚Napíšu! Ale jen pravdu a krátce!’ Padesát let od vydání manifestu Vaculíkových Dvou tisíc slov | Česko. Lidovky.cz [online]. 2018-06-27 [cit. 2025-11-14]. Dostupné online.
- ↑ a b c Manifest 2000 slov (27. 6. 1968). www.moderni-dejiny.cz [online]. [cit. 2025-11-14]. Dostupné online.
- ↑ Beránek; Cysařová; Sígl 2013 strany: 97–98
- ↑ Ripellino, Angelo Maria: Praha, 21. července 1968 [online]. www.listy.cz [cit. 2023-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-10.
- ↑ SKILLING, H. Gordon. Czechoslovakia's interrupted revolution. Princeton, N.J: Princeton University Press 924 s. ISBN 978-0-691-05234-2, ISBN 978-0-691-10040-1. S. 279.
- ↑ STOKES, Gale. "The Two Thousand Words". From Stalinism to Pluralism: A Documentary History of Eastern Europe since 1945.. [s.l.]: Oxford University Press, 1996. S. 126–131..
- ↑ a b Dva tisíce slov stačilo ke komunistické hysterii. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-11-14]. Dostupné online.
- ↑ manifest 2000 slov: TOTALITA. www.totalita.cz [online]. [cit. 2025-11-14]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Dílo Dva tisíce slov ve Wikizdrojích- Když se řekne 2000 slov v Archivu Plus Českého rozhlasu
- Dobře míněná provokace v Tématu Plus Českého rozhlasu
