Občanská společnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Občanská společnost je termín pocházející z 18. století, ačkoliv samotný institut občana je znám a prochází vývojem již od starověku.[1] Občanská společnost je velmi široký pojem zkoumaný především politickou sociologií.[2] Existuje mnoho různých definic, z nichž lze vybrat kupříkladu „souhrn nevládních organizací a institucí které projevují zájmy a vůli občanů."[3] Další možný náhled na občanskou společnost je jako na prostor mezi státem a byznysem, do kterého patří například rodiny, vzdělávací instituce, nejrůznější spolky, profesní komory atd. Takováto občanská společnost je považována za klíčovou pro fungování svobodného a demokratického státu,[4] neboť západní sociální vědy mají obecně za to, že pro zdravé fungování demokracie nestačí pouhá soutěž volených politických stran.[5]

Obsah pojmu[editovat | editovat zdroj]

Do občanské společnosti můžeme řadit mimo jiné tyto instituce:

Nevládní neziskové organizace

  • Do nevládních organizací řadíme zejména privátní nepodnikatelské skupiny nebo jednotlivce, snažící se prosadit své zájmy nenásilnými prostředky. Často se pohybují i v mezinárodní politice a orgány jako OSN nebo EU jim mohou udělit status poradců. [6]
  • Může se například jednat o nejrůznější spolky, nadace, ale také i státem registrované církve nebo různé náboženské společnosti.

Zájmové skupiny

  • Politologové rozlišují zájmové skupiny na ty, jež usilují o získání politické moci a odpovědnosti, hovoříme o politických stranách a na ty, které se sice snaží ovlivňovat moc, ale převzetí příslušné politické odpovědnosti se brání, obvykle nazývány jako zájmové skupiny.[7]

Obchodní sdružení

  • Uskupení lidí nebo společností v rámci konkrétní oblasti obchodu či trhu, vytvořena s myšlenkou dosažení společného cíle, v tomto případě např. docílení vyššího zisku nebo prestiže[8]

Náboženské organizace

  • Lidé jež sdružuje církev, často společnosti obecně prospěšná

Některá profesní sdružení

Jednu z možných definic občanské společnosti nabízí britský politolog Gordon White: „Občanská společnost je přechodnou oblastí umístěnou mezi státem a rodinou, která obsahuje organizované skupiny či sdružení, které jsou oddělené od státu, těší se jisté míře autonomie ve vztahu k státu a jsou vytvořené dobrovolně členy společnosti s cílem ochraňovat nebo rozšiřovat svoje zájmy, hodnoty nebo identity.“[7]

Funkce občanské společnosti[editovat | editovat zdroj]

Občanská společnost je pro fungování svobodného a demokratického státu klíčová z několika důvodů:

  • Dává příležitost občanům ovlivnit dění ve státě vlastní participací v organizacích, nebo například politickým tlakem na řešení určité otázky. Usnadňuje tak zapojení jednotlivců do dění v zemi.[9]
  • Díky své nezávislosti na státních strukturách legitimizuje státní moc a ospravedlňuje uspořádání státu. Naplňováním zájmů občanů stát získává důvěru, v opačném případě ji ztrácí. Tato důvěra státní moc byla legitimizuje a posiluje. Zároveň je občanská společnost také překážkou pro příliš rozpínavou státní moc usilující o nadměrnou kontrolu nad životem jednotlivce.[10]
  • Vytváří pocit sounáležitosti mezi občany a loajality vůči státu. Občané spojující se v určitému zájmu mezi sebou vytváří kolektiv nutný pro soudržnou společnost a svou participací na dění ve státě k němu získávají důvěru a mají zájem na jeho fungování.[11]

Historie občanské společnosti[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od feudalismu, kdy poddaný neměl v podstatě žádná práva a byl závislý na voli a nevoli svého pána, je občanská společnost charakterizována jako společnost plnoprávná, tedy taková ve které funguje základní demokratické hodnoty – svoboda, spravedlivost a rovnost. S ekonomickým rozvojem (zavádění manufaktur, podpora podnikání) souvisí i vzestup buržoazie, která má na rozdíl od šlechty tu výhodu, že jejich moc pramení z kapitálu nikoliv z půdy, jak je tomu u šlechty - mají tak více příležitostí svůj majetek dále rozšiřovat. Skutečnost, že podnikající měšťané mají fakticky větší majetek nežli šlechta, se stává stále častější. Šlechta má však na rozdíl od nich i politickou moc, což měšťané považují za velký nedostatek systému a bojují za jeho nápravu. Aby jim bylo vyhověno, zavádí se volební právo pro muže, jež je určeno majetkovým censem, tedy volit smí jen ti občané, kteří splňují minimální částku stanovenou zákonem. Začínají se objevovat názory, často z řad levicových intelektuálů, že tento systém podporuje vládu elitní skupiny obyvatel, kteří sledují své zájmy a nezajímají  se o problémy pracujícího lidu (žádné zdravotní pojištění, nízká mzda, neregulovaná pracovní doba,...). Vzniká tak potřeba dále rozšiřovat právo volit si své zástupce. Na začátku 20. století skutečně dochází k uzákonění všeobecného volebního práva pro všechny muže. V průběhu 20. století pak bylo přiznáno volební právo i ženám. V první polovině 20. století tak učinila většina států se zavedeným všeobecným volebním právem (1918 Velká Británie, 1919 Československo, 1920 USA,...), ovšem například v takovém Švýcarsku bylo právo volit ženám upíráno, v některých kantonech, až do roku 1990.

Občanská společnost v ČR[editovat | editovat zdroj]

Na území České republiky se občanská společnost začala formovat v průběhu 19. století ve spojitosti s národním obrozením.[12] Kratší období jejího ničím nerušeného rozmachu za první republiky bylo tvrdě zakončeno nacistickou okupací v roce 1938 – v nacionálně socialistickém zřízení neexistoval prostor k občanské iniciativě. Útlak občanského sektoru pak pokračoval i v éře komunistické totality mezi lety 1948–1989.[13] Reinkarnace občanské společnosti nastala po sametové revoluci roku 1989, kdy v 90. letech 20. století dostala občanská společnost opět prostor ke svému rozkvětu a do právního řádu byly přijaty články zasazující se o její ochranu: např. zákon o obecně prospěšných společnostech (č. 248/1995 Sb.) a také o nadacích a nadačních fondech (č. 227/1997 Sb.). Tyto instituce v prvních letech po pádu komunismu zažívaly prudký nárůst co do počtu,[14] avšak jen s relativně malým počtem členů a dobrovolníků a skromným financováním. V posledních letech se tak soustředí především na přibírání nových členů a rozšiřování kapitálu, mnoho nových nadací a spolků se nezakládá.[15]

V období po roce 1989 se pak dvě přední osobnosti polistopadového vývoje, Václav Havel a Václav Klaus, střetávali ohledně svého názoru na roli občanské společnosti v nově vzniklé České republice.

Václav Havel viděl demokracii a občanskou společnost jako „dvě strany téže mince“ a v její tvorbě a kultivaci viděl jeden z hlavních cílů české polistopadové politiky. Moderní demokratický stát potřeboval dle něj pestrou občanskou společnost, nikoliv jen státní správu, politické strany a soukromé podniky.[16] Do této společnosti zahrnoval veškeré na státu nezávislé instituce – akademickou obec, spolky, neziskové organizace, církve a odbory, v určitém smyslu i místní samosprávy. Všechny tyto instituce umožňovaly člověku, dle Václava Havla, žít mnohem plnější a tvořivější život, přispívaly ke stabilitě státu a zároveň vytvářely nejlepší obranu proti „každému pokusu uzurpovat moc“.[17]

Pohled Václava Klause byl diametrálně odlišný. Klaus se stavil k myšlence občanské společnosti nedůvěřivě – viděl v ní mimo jiné prvky korporativismu, ve kterém organizace bez demokratického mandátu zasahují do veřejného dění.[18] Občanská společnost u Klause ztělesňovala komunitarismus, „neideologickou doktrínu“, která se z jeho pohledu snažila o „překonání“ západní demokracie a standardní demokratické politiky a vybízel k ostražitosti před obhájci „‚nepolitické politiky‘, elitářských přístupů a třetích cest“.[19]

Zatímco Václav Havel tedy zdůrazňoval nutnost občanů účastnit se dění v zemi skrze nejrůznější nestátní organizace, ovlivňovat tak politiku a zároveň tvořit hráz pro roztahující se státní moc, Václav Klaus přikládal význam jedinci sledujícímu vlastní zájmy a vliv na dění ve státě si přál svěřovat jen voleným politickým stranám. 

Přední filozofové občanské společnosti[editovat | editovat zdroj]

Pojem občanská společnost, ačkoliv v různých formách užívaný již od starověku, se v dnešním pojetí ustálil v 18. století zejména díky osvícenství. V tomto vývoji byl klíčový John Locke. Ten už v 17. století rozpracovával přirozenoprávní teorii a formuloval své pojetí státu, který byl dle něj tvořen lidmi za účelem jejich ochrany – ve chvíli, kdy se tato funkce ztrácí, ztrácí se i legitimita státu. Tyto ideje se staly důležité pro další vývoj občanské společnosti jakožto sféry zcela mimo stát. Skotský osvícenský filozof Adam Ferguson v knize Esej o historii občanské společnosti dal pojmu jeho význam uznávaný v 18. století – tedy civilizované společnosti bránící rozpínání státu. Montesquieu pak svou známou teorii o dělbě moci na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní doplňoval tezí o tom, že pouze silná občanská společnost je schopna vynutit si, aby stát jednal v souladu se zájmy občanů.[20]

V dalším století se největšími stoupenci občanské společnosti stali liberální autoři – zejména Alexis de Tocqueville. Ten v knize Demokracie v Americe tvrdil, že nemá-li se demokracie zvrhnout v despotickou vládu silného státního aparátu, je nutná aktivita různě se sdružujících občanů – jednotlivci jsou příliš slabí a mohou se tak dostat do izolace a stavu nesvobody. Různá občanská sdružení také mohou rozvíjet politické schopnosti jednotlivce, který jich pak může využít a prosadit se v celostátním politickém rozhodování. Podobně John Stuart Mill vyzdvihoval spolčování občanů v zájmu ochrany jejich individuálních svobod a zájmů.[21]

V druhé polovině 19. a většině 20. století byl zájem o občanskou společnost jakožto jev hodný zkoumání pouze menší. Zajímavou výjimkou byl italský marxistický filozof Antonio Gramsci, v jehož pojetí se v občanské společnosti, sféře společenských institucí a kulturních představ, odehrával klíčový souboj o tzv. kulturní hegemonii – tedy o to, jaké ideje a hodnoty budou ve společnosti dominantní. Až v 70. letech docházelo k obnově zájmu v souvislosti s novými sociálními hnutími, odporem vůči komunismu a vzestupem tzv. nové pravice. Ke konci 20. století se především díky Gramscimu a německému filozofovi Jürgenu Habermasovi prosazoval názor, dle něhož občanská společnost stojí také zcela mimo sféru trhu a byznysu a působí jako jejich kontrola.[22]

Typologie občanské společnosti[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení podle funkce[editovat | editovat zdroj]

Podle funkce, kterou zaujímají ve společnosti můžeme občanské organizace rozdělit na[23]

  • organizace poskytující služby (humanitární, sociální...)
  • organizace, snažící se dosáhnout společenských či politických změn

Existují samozřejmě organizace, které se (třeba i v nestejné míře) věnují oběma činnostem.

Rozdělení organizačního uspořádání a velikosti[editovat | editovat zdroj]

Grassroots, malé organizace s nízkou úrovní byrokracie, vzniklé díky potřebám lokálních komunit (zabývají se zejména svépomocí a organizovaným odporem (pak jsou označovány jako tzv. NIMBY)

Velké nadnárodní organizace s propracovanou organizační strukturou, která odpovídá množství projektů a peněz, se kterými organizace disponuje. Příklady mohou být např. Greenpeace nebo OXFAM. Bývají často kritizovány za necitlivost k místním podmínkám.

Ani v případě tohoto rozdělení není často možné přiřadit organizaci k jednomu z typů, spíše se setkáváme s širokým spektrem různých uspořádání. Tzv. grassroots mohou také představovat úvodní fázi vývoje pozdější nadnárodní organizace.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LINHART, Jiří; VODÁKOVÁ, Alena; PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha : Karolinum, 1996. 1627 s. ISBN 80-7184-311-3. s.
  2. CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 455 s. ISBN 978-80-7380-076-5. s. 367.
  3. (anglicky) Dictionary.com. Civil society. http://www.dictionary.com/browse/civil-society
  4. GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W. Sociologie. Překlad Blanka Knotková-Čapková a kol. Praha : Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. s. 988.
  5. CABADA, KUBÁT. Úvod do studia politické vědy. s. 370
  6. Srov. HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 537 s. ISBN 978-80-7380-115-1. (s 343
  7. a b ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-461-3.  
  8. Překlad z Oxford word dictionary
  9. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a kol. Evropeizace veřejné sféry. Praha : C. H. Beck, 2010. 149 s. ISBN 978-80-7400-193-2. s. 30.
  10. CABADA, KUBÁT. Úvod do studia politické vědy. s. 373–375.
  11. CABADA, KUBÁT. Úvod do studia politické vědy. s. 373–374.
  12. CABADA, KUBÁT. Úvod do studia politické vědy. s. 376.
  13. KUBELKOVÁ, Jarmila. Občanský sektor v České republice [online]. Brno, 2015. Závěrečná práce studenta celoživotního vzdělávání. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marta Goňcová. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/442369/pedf_c/>.
  14. SKOVAJSA, Marek a kol. Občanský sektor: organizovaná občanská společnost v České republice. Praha : Portál, 2010. 376 s. ISBN 978-80-7367-681-0. s. 116.
  15. SKOVAJSA. Občanský sektor: organizovaná občanská společnost v České republice. s. 117–121. 
  16. HAVEL, Václav. Novoroční projev prezidenta republiky (1994) [online]. Dostupné z: http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/index.html.
  17. HAVEL, Václav. Projev u příležitosti 20. výročí sametové revoluce [online]. Dostupné z: http://domaci.ihned.cz/c1-39080130-projev-vaclava-havla-u-prilezitosti-20-vyroci-sametove-revoluce.
  18. KLAUS, Václav. Směřuje Česká republika ke korporativismu? [online]. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/807.
  19. KLAUS, Václav. Poznámky k „analýzám“ transformace [online]. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/558.
  20. SKOVAJSA. Občanský sektor: organizovaná občanská společnost v České republice. s. 64–66.
  21. Ibid., 67.
  22. Ibid., 67–68.
  23. BĚLOHOUBEK, Ivo. Globalizace a občanská společnost. In DLOUHÁ, Jana, DLOUHÝ, Jiří, MEZŘICKÝ, Václav. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005-2007 . Praha : [s.n.], 2006. s. 111-122. Dostupný z WWW: <http://web.archive.org/web/20111114135009/http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>.

Použitá literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LINHART, Jiří; VODÁKOVÁ, Alena; PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha : Karolinum, 1996. 1627 s. ISBN 80-7184-311-3.
  • GIDDENS, Anthony; SUTTON, Philip W. Sociologie. Překlad Blanka Knotková-Čapková a kol. Praha : Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1.
  • CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 455 s. ISBN 978-80-7380-076-5.
  • DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a kol. Evropeizace veřejné sféry. Praha : C. H. Beck, 2010. 149 s. ISBN 978-80-7400-193-2.
  • SKOVAJSA, Marek a kol. Občanský sektor: organizovaná občanská společnost v České republice. Praha : Portál, 2010. 376 s. ISBN 978-80-7367-681-0.
  • KUBELKOVÁ, Jarmila. Občanský sektor v České republice [online]. Brno, 2015. Závěrečná práce studenta celoživotního vzdělávání. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marta Goňcová. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/442369/pedf_c/>.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]