Charles Louis Montesquieu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Charles Louis Montesquieu
Rodné jméno Charles-Louis de Secondat
Narození 18. ledna 1689
Bordeaux
Úmrtí 10. února 1755 (ve věku 66 let)
Paříž
Místo odpočinku Kostel svatého Eustacha
Povolání filosof, spisovatel, romanopisec, sociolog a 'Dichterjurist'
Ocenění člen Královské společnosti
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Louis de Secondat, baron de La Brède et de Montesquieu (od 5. ledna 1728) (18. ledna 1689, La Brède, Francie10. února 1755, Paříž) [šarl lui d sekonda monteskije], byl francouzský filosof a spisovatel, především kritik francouzského absolutismu a společnosti své doby.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 18. ledna 1689 v La Bréde poblíž Bordeaux v urozené měšťanské rodině. Rodiče mu za křestního kmotra zvolili žebráka, aby si celý život připomínal chudobu svých bratří.

Studoval právo, stal se poradcem parlamentu v Bordeaux. 1715 se oženil s Jeanne de Lartigue, bohatou protestantkou. V roce 1716 zdědil po svém strýci velké jmění včetně titulu barona z Montesquieu a od té doby se věnoval již převážně jen světovým problémům a pobavení.

Velmi se zajímal o vědy a prováděl různé experimenty na poli anatomie, botaniky, fyziky, … Napsal několik vědeckých spisů. Později se zaměřil na člověka a humanitní studia. Věnoval se literatuře a filozofii.

Ve svých Perských listech, jež publikoval anonymně 1721 v Holandsku, satiricky popisuje francouzskou společnost pohledem návštěvníků z Persie, které provází filosof a vysvětluje jim poměry zde panující. Dílo je výsměchem zkostnatělosti a církvi.

Po svém zvolení do Francouzské akademie 1726 podnikl Montesquieu několik cest po Evropě, především po Anglii, kde ho zaujala náboženská tolerance a politická svoboda.

Po návratu z cest začal pracovat na svých největších dílech a roku 1748 vydal O duchu zákonů.

Zemřel 10. února 1755 v Paříži na žloutenku.

Filozofie[editovat | editovat zdroj]

Charles Louis de Secondat, baron de Montesquieu

Sociální geografie – neboli sociologická metoda geografie. Snaží se sdělit, že to, jak společnost (v určité zemi) funguje a jak je uspořádána (je–li agresivní, mírumilovná, usedlá, kočovná, zemědělsky zaměřená, …) souvisí s geografickou polohou její země. Prostředí, kde žijeme, nás ovlivňuje a tak neexistuje univerzální vhodný politický (vládní) systém, pro všechny země.

Dělba moci – zde se inspiroval Johnem Lockem v názoru, že ve státě by neměl být absolutní panovník s veškerou mocí, ale jeho moc má být rozdělena na dvě navzájem oddělené: výkonnou moc a zákonodárnou moc. K těmto dvěma mocem přidává Montesquieu třetí: moc soudní.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Perské listy (1721, Lettres persanes), ostrá a útočná satira na soudobou společnost. V dopisech, jejichž fiktivními pisateli jsou Peršané cestující po Evropě, stíhá dobromyslným humorem i sžíravým sarkasmem marnivost a lehkomyslnost Francouzů, jejich vášeň pro hru, záletnost žen, mrzoutství starců, zkorumpovanost dvorské šlechty, finanční politiku, náboženskou nesnášelivost a despotismus.
  • Chrám Gnidský (1724, Le Temple de Gnide), báseň,
  • Pravdivá historie (1730, Histoire véritable), román, ve kterém autor nechává svého hrdinu poutavě vyprávět zážitky ze svých předchozích životů.
  • O duchu zákonů (1748, De l'esprit des lois), spis, ve kterém se autor zabývá státoprávními otázkami (jako John Locke), historií a formou práva, státu a společenských institucí. K problematice přidává nové myšlenky jako např. když k rozdělení státní moci na výkonnou a zákonodárnou přidal moc soudní, neboť bez ní dochází k potlačení svobody.

Spis Perské listy (Lettres persanes) a spis O duchu zákonů (De l'esprit des lois) zařadila církev na Index zakázaných knih.[1]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Viz vydání Indexu z roku 1948 – dostupné též online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VESELÝ, Jindřich. Studie z francouzského osvícenství: román a rozum: Montesquieu, Voltaire, Diderot: Jean-Jacques Rousseau a jeho doba. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2003. 161 s. Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia; 140. ISBN 80-246-0441-8.
  • RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. Dějiny filosofie; sv. 9. ISBN 80-7298-109-9. [Kapitola „Montesquieu" je na str. 208–216.]
  • VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [Kapitola „Montesquieu" je na str. 42–50.]
  • LANSON, Gustave. Dějiny novodobé literatury francouzské. Díl I., Osmnácté století. Díl II., Devatenácté století. Přeložil Oldřich Sýkora. Praha: J. Laichter, 1900. 155 + 205 s. [„Montesquieu" na str. 53–63 I. dílu.]
  • ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Kapitola „Montesquieu" je na str. 90–104.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

2. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Louis de Sacy
17261755
Charles Louis Montesquieu
Nástupce:
Jean-Baptiste Vivien de Chateaubrun