Emil František Burian

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Emil František Burian
Voice-band E. F. Buriana na festivalu v Sieně, cca 1928
Voice-band E. F. Buriana na festivalu v Sieně, cca 1928
Základní informace
Narození 11. června 1904
Plzeň, Čechy
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. srpna 1959 (ve věku 55 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtí onemocnění trávícího traktu
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Žánry opera
Povolání spisovatel, hudební skladatel, teatrolog, básník, novinář, zpěvák, herec, dramatik, dramaturg, divadelní režisér a filmový režisér
Nástroje hlas
Ocenění národní umělec (1954)
Manžel(ka) Zuzana Kočová
Děti Jan Burian
Kateřina Burianová
Rodiče Emil Burian
Příbuzní Jiří Burian a Jan Burian ml. (vnuci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil František Burian (11. června 1904 Plzeň[1]9. srpna 1959 Praha) byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Plzni v rodině operního pěvce-barytonisty Emila Buriana, člena Městského divadla, a jeho manželky Vlasty, učitelky zpěvu. V Praze studoval na smíchovském gymnáziu, ze které přešel do mistrovské školy Pražské konzervatoře.[2] Zde absolvoval v roce 1927 jako žák Josefa Bohuslava Foerstera.

E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 19261927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem,[3] odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešli a založili si vlastní Divadlo Dada. Poté spolupracoval s Frejkovou scénou Moderní studio.

V roce 1923, tj. ve svých devatenácti letech, vstoupil z přesvědčení do KSČ [4], což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační. Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband.

V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla.[5]

Koncem roku 1933 založil divadlo D 34 (zahájení činnosti 16. září 1933), kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – číslo označovalo vždy letopočet konce sezony [6] – každý rok název divadla posouval o jedno číslo a tak až do D 41. V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později na Stalinův příkaz zavražděn. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem.

Dne 12. března 1941 byl přímo v divadle spolu s dalšími spolupracovníky zatčen, krátce vězněn na Pankráci a celý zbytek druhé světové války prožil v koncentračních táborech. Nejprve byl v Terezíně, dne 27. června 1941 byl převezen do Dachau a nakonec 7. srpna 1942 do Neuengamme (předměstí Hamburku), zde pracoval v továrně s válečnou výrobou. Ve volném čase se, podle svých vzpomínek, podílel na organizaci ilegálních kulturních pořadů pro vězně. Dne 23. dubna 1945 začala evakuace tábora, nacisté nahnali deset tisíc vězňů na staré zámořské a vlečné lodě v lübecké zátoce. Lodě byly označeny vlajkami německého válečného námořnictva. [7] Dne 3. května 1945 se mu za dramatických okolností podařilo zachránit se z lodi Cap Arcona po útoku britského královského letectva RAF. Byl tak jedním ze 34 českých zachráněných vězňů. Do Čech se vrátil 6. června, kdy mu s návratem pomohl literární kritik Antonín Jaroslav Liehm s přáteli.[8]

Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47, mimo těchto divadel řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu, které byly sdruženy do tzv. Družstva divadla práce.

První dva poválečné roky vystupoval jako kulturně politický komentátor v Čs. rozhlase. V letech 1945–9 řídil týdeník Kulturní politika, v němž působila řada později známých novinářů – Antonín Jaroslav Liehm, Stanislav Budín aj.

Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Kladno. Zasedal zde do konce funkčního období, tedy do roku 1954.[9] Roku 1951 poté, co hrozil bezprostřední zánik jeho divadla, převedl své D 51 do svazku Československé armády, a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem. V roce 1955 z armády odešel a toto divadlo přejmenoval opět na D 34.

V poválečné době se stal jedním z předních účastníků nastupující nomenklatury komunistické kultury. Patřil však k osobnostem, které byly do značné míry režimu nepohodlné a nevypočitatelné a byl často kritizován zprava i zleva.

V roce 1954 byl jmenován národním umělcem. V roce 1958 navštívil SSSR a pod vlivem Chruščovovy kritiky Stalina a jeho praktik vystoupil ve Španělském sále Pražského hradu se zásadním sebekritickým projevem.

Byl několikrát ženatý – s první ženou Ludmilou Matějovskou (nar. 1902), absolventkou mistrovské školy pražské konzervatoře, se oženil v roce 1927 a rozvedl v roce 1931. V roce 1934 se oženil s Marií Šubrtovou (nar. 1906), se kterou se seznámil v Brně, kde studovala na Filosofické fakultě Masarykovy university.[10] Jeho poslední manželkou byla Zuzana Kočová (1922–1988).

Zemřel 9. srpna 1959 v Praze za nevyjasněných okolností ve státním sanatoriu na selhání jater. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově[11].

Citát[editovat | editovat zdroj]

Viděl jsem sta a sta poprav, při západu slunce, tam na severu v Neuengamme. Docela symbolicky nikdy nepršelo a nikdy nebyla mlha v těch strašných chvílích, kdy kamarád za kamarádem vystupovali na šibenici. Je to zvláštní, celý den mohlo pršet, celý den mohla být obloha zatažena, ale večer, když se popravovalo, vysvitlo vždycky slunce. A v tom slunci, vy šťastní, kteří jste to neviděli, v tom slunci umírali hrdinové. Každý umíral s nějakým pozdravem. Každý poslal směrem k západu slunce několik posledních přání. A ta slova, a ta přání vám, milí kamarádi, od nich nesu: Vy, kteří jste se dožili toho štěstí, že ožíváte ve svobodě, nezapomeňte, že my jsme tady padli za vás. Nezapomeňte, že jste pokračovateli našeho hrdinství. Veďte naše děti cestou za pravdou, spravedlností a za právem...
— Emil František Burian[12]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo bylo ovlivněno dadaismem, futurismem a poetismem, je silně levicové a prakticky místy až agitační. Přesto především svou divadelní tvorbou pozitivně ovlivnil celé moderní české divadlo. Jeho inscenační postupy byly na svou dobu objevné (metafora jako hlavní výrazový prostředek, poezie, symbol, „vynálezy“ theatergraph a voice-band atd.) a divadlo z nich čerpá dodnes.

Filmová režie[editovat | editovat zdroj]

Hudební dílo[editovat | editovat zdroj]

Kromě filmové hudby, oper a baletů psal také scénickou hudbu a koncertních skladby.

Filmová hudba[editovat | editovat zdroj]

Burian složil hudbu ke dvaceti filmům[13], například

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Alladina a Palomid (1923),
  • Před slunce východem (1925),
  • Bubu z Montparnassu (1927),
  • Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský (1928),
  • Maryša (1940),
  • Císařovy nové šaty (1947),
  • Opera z pouti (1955),
  • Račte odpustit (1956),
  • Evžen Oněgin (1957), melodrama.

Balety[editovat | editovat zdroj]

Libreta[editovat | editovat zdroj]

  • U muziky (1940), libreto k baletu J. Zicha,
  • Maryša (1940), libreto k vlastní opeře,
  • Císařovy nové šaty (1947), libreto k vlastní opeřče,
  • Opera z pouti (1956), libreto k vlastní opeře,
  • Evžen Oněgin (1957), libreto k vlastnímu melodramatu.

Divadelní dramatizace a režie[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Vlastní divadelní hry začal Burian psát až po roce 1945, kdy se zcela přiklonil k modelu socialistického realismu a stal se jeho zaujatým obhájcem.

  • Hráze mezi námi (1947),
  • Krčma na břehu (1948),
  • Láska ze všech nejkrásnější (1948),
  • Není pozdě na štěstí? (1948),
  • Pařeniště (1950),
  • Ani láska není sama (1957).
  • Proč žiješ, Václave Řího? (1958),
  • Dálky (1959),
  • Rozcestí (1959).

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Burianovo literární dílo zahrnuje filmové scénáře, libreta, divadelní hry a dramatizace (viz výše), básně, beletrii a práce o hudbě a divadle.

  • Idioteon (1926), básně,
  • O moderní ruské hudbě. Populární úvod (1926), studie,
  • Polydynamika (1926), studie,
  • Jazz (1928), studie,
  • Černošské tance (1929), stať k fotografiím,
  • Divadlo práce. Studie divadelního prostoru (1938),
  • O nové divadlo 1930–1940 (1946), výbor z prací, obsahuje např. Zameťte jeviště (1936) nebo Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama (1940).
  • Jeden ze všech (1947), román ve verších (v tom samém roce také inscenováno),
  • Viděno slzami (1947), básně z let 1925–1947,
  • Atomový mír (1950), báseň (v tom samém roce také inscenováno),
  • Horkým srdcem (1950), básně,
  • Osm odtamtud (1954), povídky, rozšířeno 1956 s titulem Osm odtamtud a další z řady,
  • Vítězové (1955), román, roku 1965 rozšířeno o druhou část s titulem Trosečníci z Cap Arcony,
  • Básně (1955).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Burian Emil František, s. 38. 
  3. Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo. Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 248 s. Týž: Zpráva o Osvobozeném divadle. Práce, Praha, 1982, 216 s. Týž: Osvobozené divadlo. Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Zde v oddílu „Osvobozené divadlo neznámé“ podrobněji o akcích kulturní levice, při nichž postupovalo D 34 E. F. Buriana v součinnosti s Osvobozeným divadlem J. Voskovce a J. Wericha.
  4. V. Novák a kol.: Malá pevnost Terezín, edice Českého svazu protifašistických bojovníků, svazek 177, Naše vojsko, Praha, 1976, str. 342
  5. Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 98–9
  6. V. Novák a kol.: Malá pevnost Terezín, edice Českého svazu protifašistických bojovníků, svazek 177, Naše vojsko, Praha, 1976, str. 342
  7. V. Novák a kol.: Malá pevnost Terezín, edice Českého svazu protifašistických bojovníků, svazek 177, Naše vojsko, Praha, 1976, str. 344
  8. ČERNÝ, Jiří. Poválečný E. F. Burian bez uniformy. Divadelní noviny [online]. 2012-04-03 [cit. 2017-03-30]. Dostupné online. 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-14]. Dostupné online. (česky) 
  10. Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 14, 103, 355
  11. hrob Emila Františka Buriana na Vyšehradském hřbitově v Praze
  12. František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 9
  13. http://www.fdb.cz/lidi/18260.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEZOUŠKA, Bohumil. Jak jsem proskotačil život. Praha: Lunarion, 1993, str. 165–8, 173–4, 191, ISBN 80-85774-08-9
  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. Praha: PANTON, 1985, str. 28, 38, 49, 59, 201, 212, 214–5
  • BURIAN, Jan. Nežádoucí návraty E. F. Buriana. Praha: Galén, 2012. 494 s. ISBN 978-80-7262-847-6. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. 
  • ČERNÝ, František. Theater – Divadlo. Praha : Orbis, 1965, str. 9, 27, 41–51, 56–7, 64, 67, 71, 84, 103, 105–6, 109, 114, 117, 119, 123, 125, 142–4, 147, 153, 194, 198, 201, 223–4, 235, 246–7, 253–4, 329, 344, 348, 352–3, 357, 360, 363–5, 374, 378–9, 392–4, 403, 405–8, 419
  • KLADIVA, Jaroslav. E. F. Burian. Praha: Jazzová sekce SH, 1982. 443 s. 
  • NOVÁK V. a kol. Malá pevnost Terezín, edice Českého svazu protifašistických bojovníků, svazek 177, Naše vojsko, Praha, 1976, str. 342–4
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 85. 
  • PELC, Jaromír. Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1981, str. 7, 19, 25, 27, 45, 75, 93, 115, 119–121, 129–130, 136, 145, 164
  • PELC, Jaromír. Zpráva o Osvobozeném divadle. Praha: Práce, 1982, 216 s.
  • PELC, Jaromír. Osvobozené divadlo. Praha: Mladá fronta, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in:[1]
  • SPURNÁ, Helena. Emil František Burian a jeho cesty za operou. Prah: KLP – Koniasch Latin Press, 2013. ISBN 978-80-87773-23-9.
  • SRBA, Bořivoj. Emil František Burian a jeho program poetického divadla. Praha: Divadelní ústav, 1981. České divadlo.
  • SRBA, Bořivoj. Inscenační tvorba E. F. Buriana 1931–1941. Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, 1980. Literárněvědné práce.
  • SRBA, Bořivoj. Poetické divadlo E. F. Buriana. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971. Spisy Janáčkovy akademie múzických umění.
  • SRBA, Bořivoj. Řečí světla: princip světelného divadla v inscenační tvorbě Emila Františka Buriana. Vyd.1. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2004. Acta musicologica et theatrologica. ISBN 80-85429-98-5.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 160–161. 
  • TUNYS, Ladislav. Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila. Praha: Ametyst, 1998, str. 103, 117, 144, ISBN 80-85837-35-8
  • TUNYS, Ladislav. Otomar Korbelář. Praha: nakl. XYZ, 2011, str. 110, 120, 121, 180, 213, ISBN 978-80-7388-552-6
  • VALTROVÁ, Marie. ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských. Praha: Brána, 2001, str. 7, 9, 10, 24, 89, ISBN 80-7243-121-8
  • VALTROVÁ, MarieORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, str. 18, 51, 55, 82, 87–8, 90, 154–5, 157, 159, 174, 187, 189, 224, 226, 237, 240, 241, 249, 253, 300, 326, ISBN 80-85625-19-9
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun–By. Praha: Libri, 2007. 225–368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 340–341. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]