Ludvík Vaculík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludvík Vaculík
Ludvík Vaculík (2006)
Ludvík Vaculík (2006)
Narození 23. července 1926
Brumov-Bylnice
Úmrtí 6. června 2015 (ve věku 88 let)
Povolání spisovatel, autor a novinář
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Státní cena za literaturu a překladatelské dílo
Cena Jaroslava Seiferta
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík Vaculík (23. července 1926 Brumov6. června 2015[1][2] Dobřichovice) byl český prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Brumově-Bylnici jako syn tesaře. V letech 1941–1943 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval (byl Baťovým „mladým mužem“). V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval na Vysoké škole politické a sociální. Vystřídal několik profesí, ať už dělnických, vychovatelských nebo redaktorských. V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ. Jako mladý vystoupil z Katolické církve,[3] do níž se v 90. letech na půdě kostela Nejsv. Salvátora opět vrátil.

Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (později přejmenovány na Literární listy, ještě později na Listy), nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například novelu Na farmě mládeže a román Rušný dům. Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román Sekyra, která námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce.

I po své smrti je uznávaným autorem celé řady fejetonů, v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější.

Na IV. sjezdu čs. spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“ (na tu dobu velice odvážný výrok), za což byl vyloučen z KSČ. Kromě Dvou tisíc slov se podepsal i pod Chartu 77. Ludvík Vaculík je pro některá svá díla (Český snář, Morčata) směřujícím k existencialismu, společně s Bohumilem Hrabalem, Karlem Peckou, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci, považován za pokračovatele Franze Kafky.[4]

Vdovou po něm je Marie Vaculíková (známá jako Madla), se kterou se oženil v roce 1949 a se kterou měl tři syny: nejstarší Martin žije dlouhodobě ve Francii, prostřední Ondřej je publicistou a nejmladším je Jan.[5] S dlouholetou partnerkou Lenkou Procházkovou měl dceru a syna.

Ludvík Vaculík zemřel v nedožitých 89 letech v sobotu 6. června 2015, pohřeb se konal v kostele sv. Václava v jeho rodném Brumově v sobotu 13. června 2015, zádušní mše se konala následujícího dne – v neděli 14. června 2015 v kostele Nejsv. Salvátora v Praze.[2]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Roku 1996 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. V roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu „za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Na farmě mládeže, 1958 – době poplatná novela
  • Rušný dům, 1963 – román z prostředí učňovského internátu (čerpá z jeho vychovatelských zkušeností)
  • Vidět svět novýma očima, 1965
  • Sekyra, 1966 – román, vystupující proti socialistické představě o idylickém životě na vesnici, čerpá ze životních osudů autorova otce; originalita, kritický pohled, prvky valašského nářečí
  • Dva tisíce slov, 1968 (uveřejněno v Literárních novinách, Vaculík je autorem textu) – jde o manifest za lidská práva v socialistickém Československu, později byl označen za vrchol kontrarevoluce a Vaculík za něj byl pronásledován
  • Morčata, 1970 – vyšel v samizdatu (a 1977 v Torontu); až hororový román, kritický k současnosti, zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí
  • Český snář, 1980 (vyšlo 1983 v Torontu a 1990 v Brně) – tzv. klíčový román, tzn. že popisuje skutečné události a skutečné osoby (jen např. změní jejich jména), psán formou deníkových záznamů – otevřená výpověď o čelních představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného Vaculíka
  • Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře, 1991 – sborník statí ze shromážděným kontroverzních ohlasů na jeho knihu Český snář
  • Sólo pro psací stroj, 1984 v Kolíně nad Rýnem – výbor z Vaculíkovy fejetonové tvorby 1976–1979
  • Jaro je tady: fejetony z let 1981–1987, 1988 – výbor z fejetonů
  • Srpnový rok, 1989 – výbor z fejetonů
  • Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského, 1990
  • Stará dáma se baví, 1991 – výbor z fejetonů
  • Jak se dělá chlapec, 1993 – motiv nevěry a žárlivosti, zpověď autora o vlastním milostném životě (rozebírá své manželství); „odvetou“ vydala jeho žena Madla (vl. jm. Marie) Vaculíková knihu rozhovorů s Pavlem Kosatíkem Já jsem oves
  • Poco rubato, 1994
  • Milí spolužáci, 1995 – román založený na deníkových záznamech z mládí
  • Nad jezerem škaredě hrát, 1996 – výběr z publicistických děl z let 1990–1995
  • Nepaměti, 1998 – formou deníkových záznamů z let 1969–1972
  • Cesta na Praděd, 2001 – popisuje cestu redaktora Literárních novin Špičky koňmo z Čech na horu Praděd a zase zpátky – což je však spíše záminkou pro řadu úvah a postřehů autora
  • Loučení k panně, 2002 – výpověď o milostné aféře Františka a mladé Kristýny, která posléze odchází do kláštera; lze chápat i jako volné pokračování knihy Jak se dělá chlapec
  • Poslední slovo, 2002 – výběr z fejetonů pro Lidové noviny z let 1989–2001
  • Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988, 2003, s Janem Šimsou
  • Polepšené pěsničky, 2006
  • Hodiny klavíru, 2007 – s podtitulem Komponovaný deník 2004–2005
  • Tisíce slov. Zpráva o svatbě, 2008
  • Dřevěná mysl, 2008
  • Petr má medvěda, nebo co, 2008
  • Koza na trati, 2011
  • Říp nevybuchl, 2012
  • Korespondence Janouch/Vaculík, 2012
  • Další tisíce (Jonáš a obluda), 2015

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zemřel spisovatel Ludvík Vaculík, autor Lidových novin. Lidovky.cz [online]. 2015-06-06 [cit. 2015-06-06]. Dostupné online.  
  2. a b Smuteční oznámení Ludvíka Vaculíka
  3. http://www.lidovky.cz/vaculikova-abeceda-aneb-velmi-osobni-vyber-z-mistrova-zivota-a-dila-1f2-/kultura.aspx?c=A150606_181253_lide_ELE#utm_source=clanek.lidovky&utm_medium=text&utm_campaign=a-souvisejici.clanky.clicks
  4. KAUTMAN, F.: Franz Kafka v dílech nové české prózy. Praha, 1992. Studie, on-line dostupná na stránkách spisovatele Jana Kameníčka.
  5. Ondřej Vaculík

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Články