Ludvík Vaculík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ing. Ludvík Vaculík
Narození23. července 1926
Brumov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí6. června 2015 (ve věku 88 let)
Dobřichovice
ČeskoČesko Česko
Povoláníspisovatel, novinář a publicista
Významná dílaDva tisíce slov Sekyra
OceněníCena Jaroslava Seiferta (1987)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy (1996)
Státní cena za literaturu a překladatelské dílo (2008)
Cena Ferdinanda Peroutky (2010)
Cena Karla Čapka (cena PEN klubu)
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
Manžel(ka)Marie Vaculíková
Partner(ka)Lenka Procházková
DětiMartin Vaculík, Ondřej Vaculík, Jan Vaculík, Cecílie Jílková a Josef Vaculík
PříbuzníMartin Vaculík (motoristický novinář) - vnuk
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík Vaculík (23. července 1926 Brumov6. června 2015[1][2] Dobřichovice) byl český prozaik, fejetonista, publicista, disident, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1972). Byl moravský patriot, ve své tvorbě občas používal rodné valašské nářečí.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Brumově (dnes část města Brumov-Bylnice) jako syn tesaře. V letech 1941–1943 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval (byl Baťovým „mladým mužem“). V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval v oboru politicko-novinářském na Vysoké škole politické a sociální. Pracoval jako vychovatel, v letech 1948–1950 na učňovském internátu v Benešově nad Ploučnicí, poté v letech 1950–1951 na internátu ČKD v Praze.[3] V letech 1945 až 1967 byl členem KSČ. V roce 1951 na vojně vystoupil z katolické církve, do níž se v 90. letech na základě pokání, které učinil před knězem Tomášem Halíkem, opět vrátil.[4][5]

Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (po zákazu v roce 1967 přejmenovány na Literární listy, ještě později na Listy), nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například novelu Na farmě mládeže a román Rušný dům.

Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román Sekyra, který námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce. Román vyšel dva roky před sovětskou okupací, poté bylo Vaculíkovi zakázáno v Československu publikovat. Román však vyšel v překladech v zahraničních vydavatelstvích, mezi jinými v r. 1973-4 v nakladatelství Harper & Row a o jeho vydání informoval deník The New York Times, který námět románu popsal jako "oběti přinášené ve jménu politických ideálů".[6]

Ludvík Vaculík je pro některá svá díla (Český snář, Morčata) směřující k existencialismu, společně s Bohumilem Hrabalem, Karlem Peckou, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci, považován za pokračovatele Franze Kafky.[7]

I po své smrti zůstává uznávaným autorem celé řady fejetonů, které po r. 1989 opět legálně vycházely v deníku Lidové noviny a v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější.

Jeho manželkou byla Marie Vaculíková (známá jako Madla), se kterou se oženil v roce 1949 a se kterou měl tři syny: nejstarší Martin žije dlouhodobě ve Francii, prostřední Ondřej je publicistou a nejmladším je Jan.[8] S dlouholetou partnerkou spisovatelkou Lenkou Procházkovou měl následně dceru Cecílii Jílkovou a syna Josefa. Cecílie Jílková začínala psaním fejetonů do Lidových novin pod jménem svého otce Ludvíka Vaculíka.[9][10] Na konci textů byla vždy poznámka od Vaculíka, že text napsala jeho dcera. Později již publikovala v Lidových novinách pod vlastním jménem.[11][10] Vnukem Ludvíka Vaculíka je motoristický novinář Martin Vaculík.[12][13]

Ludvík Vaculík zemřel 6. června 2015, pohřeb se konal v kostele sv. Václava v rodném Brumově 13. června 2015, zádušní mše se konala následujícího dne – 14. června 2015 v kostele Nejsv. Salvátora v Praze.[2]

Účast na Pražském jaru a disent[editovat | editovat zdroj]

Byl jedním z hlavních aktérů Pražského jara a na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou – jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas“ a k tomu navíc dodal, že „lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, oporu vládnoucí moci, které by je podle litery měly chránit“. Navrhnul iniciovat změny socialistické Ústavy, z oficiálního stanoviska Svazu "vyškrtnout všecko, z čeho čiší poddanská duše", plně rehabilitovat všechny občany poškozené režimem a další.[14] Následky na sebe nenechaly dlouho čekat – svaz jej hned druhý den vyloučil a odevzdat musel následně i stranickou legitimaci KSČ.[15] Následného politického tání využil k tomu, že vytvořil manifest Dva tisíce slov,[16] které po schválení jakožto „taktické a neprovokativní“ bez jakýchkoli okolků uveřejnily Literární listy, které tím způsobily poprask až v nejvyšších patrech československé politiky[16][17] i v zahraničí.[18][19] Dle listu The New York Times se od r. 1968 stal Vaculík "literárním psancem".[16]

Reakcí na Pražské jaro byla invaze vojst Varšavské smlouvy a okupace Československa. Aktéři Pražského jara byli pronásledováni režimem a byli připravovány politické procesy. Po dezinformační kampani StB pod jménem Svědectví od Seiny [20][21] se Vaculík zastal oběti této propagandy a svého současníka, spisovatele Jana Procházky v otevřeném dopise generálnímu prokurátorovi a označil materiál šířený Československou televizí, Československým rozhlasem, deníkem Rudé právo a dalšími novinami za střihovou montáž.[22][23] Následně byl jednou z 500 osob, které se dostavily na pohřeb Jana Procházky, který ostře sledovala StB a mnoho umělců se na něj tedy neodvážilo přijít.[24] Ludvík Vaculík byl jedním z mužů, kteří na pohřbu nesli Procházkovu rakev. Pohřbu se také zúčastnil např. kameraman Stanislav Milota (Spalovač mrtvol), jehož kariéru to výrazně poznamenalo.

Charta 77 a Edice Petlice[editovat | editovat zdroj]

Kromě napsání manifestu Dva tisíce slov stál Vaculík i u vzniku prohlášení Charty 77,[25] ale její spoluautorství u výslechu StB popřel. V rozhovoru pro The New York Times se o své roli v Chartě 77 nechtěl bavit. Autor článku pro americký deník uvedl na téma autorství Charty 77 o Vaculíkovi viz níže.[16]

Řekl, že ho policie minulý měsíc vyslýchala šest až osm hodin denně a chtěla především vědět, jak Charta 77 vznikla. "Zjevně chtějí oddělit organizátory Charty 77 od pouhých přívrženců," poznamenal pan Vaculík. "Zdá se, že pouhý podpis manifestu není považován za trestný čin. Nicméně já jsem jim nic neřekl."

Paul Hofmann, Czech Underground Literature Circulating From Hand to Hand, The New York Times

Vaculík také založil samizdatové vydavatelství Edice Petlice, jehož se stal šéfredaktorem.[16] Vedle vlastních děl vydával například díla spisovatelů Ivana Klímy, Václava Havla, Karola Sidona, Pavla Kohouta, Edy Kriseové, Lenky Procházkové, filosofa Jana Patočky nebo básníků Jaroslava Seiferta, Josefa Hiršala, Jiřiny Haukové nebo Karla Šiktance. Prózy Bohumila Hrabala v edici vycházely bez autocenzurních zásahů, ke kterým byl dotlačen v případě jejich oficiálního vydání. Edice příležitostně vydávala i texty pro mládež, cestopisy Jiřího Hanzelky s Miroslavem Zikmundem a Jana Štolby, případně reportáže a fejetony.[16][26] V tomto období se Vaculík seznámil s dcerou zemřelého spisovatele Jana Procházky Lenkou Procházkovou, která byla kvůli svému otci zakázanou autorkou a v Edici Petlice následně vydala několik svých knih. Vaculík a Procházková se staly partnery a žili spolu dvanáct let. Měli spolu dvě děti: Cecílii Jílkovou (za svobodna Vaculíkovou) a Josefa Vaculíka. Edice Petlice zanikla po sametové revoluci v roce 1990.

Státní bezpečnost proti Vaculíkovi uspořádala dehonestační kampaň poté, co jeho soukromé intimní černobílé fotografie zabavené při domovní prohlídce použila během výslechu jako prostředek vydírání při nucení ke spolupráci. Když Vaculík spolupráci odmítl, byly fotografie zveřejněny v Československé televizi a časopisu Ahoj. Následující citát pochází z února 1977.[16]

Pan Vaculík uvedl, že snímky byly zabaveny v jeho domě při policejní razii před dvěma lety. Později byl varován, že budou zveřejněny, pokud bude pokračovat v kritice vládnoucí garnitury. Ta chvíle zřejmě nastala, když odmítl spolupracovat s policií při nedávných výsleších. "A nic se nestalo," poznamenal pan Vaculík. "Lidé v mém domě mě stále zdraví, přátelé stojí při mně a lidé, které skoro neznám, mi říkají, že si policie udělala ostudu nezákonným použitím nezákonně zabaveného materiálu."

Paul Hofmann, Czech Underground Literature Circulating From Hand to Hand, The New York Times

Miroslav Zikmund, Lenka Procházková a Vaculíkova dcera Cecílie, foto: Ludvík Vaculík
Miroslav Zikmund, Lenka Procházková a Vaculíkova dcera Cecílie, foto: Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík se také průběžně věnoval fotografické tvorbě. Fotil na barevný i černobílý film, nejčastěji portréty, krajinu, akty, reportážní fotografie z disidentnských akcí a svou rodinu. Některé jeho knihy jsou fotografiemi ilustrovány.

Vaculík také sbíral a zpíval lidové písně, jako zpěvák vystupoval na Mezinárodním folklórním festivalu Strážnice, v Českém rozhlase a vydal několik hudebních nosičů.[27][28] Texty písní někdy doplňoval o nové sloky či nahrazoval satirickými texty kritizujícími politickou situaci.[28] Ke zpěvu vedl také svou dceru Cecílii, zatímco syna Josefa vedl ke hře na klavír.

V roce 1999 podepsal monarchistické prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák.[29]

Ludvík Vaculík v roce svých 80. narozenin (2006) při přípravě výstavy fotografií v Muzeu umění Benešov

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Roku 1996 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. V roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu „za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Na farmě mládeže, 1958 – době poplatná novela
  • Rušný dům, 1963 – román z prostředí učňovského internátu (čerpá z jeho vychovatelských zkušeností)
  • Vidět svět novýma očima, 1965
  • Sekyra, 1966 – román, vystupující proti socialistické představě o idylickém životě na vesnici, čerpá ze životních osudů autorova otce; originalita, kritický pohled, prvky valašského nářečí
  • Dva tisíce slov, 1968 (uveřejněno v Literárních novinách, Vaculík je autorem textu) – jde o manifest za lidská práva v socialistickém Československu, později byl označen za vrchol kontrarevoluce a Vaculík za něj byl pronásledován
  • Morčata, 1970 – vyšel v samizdatu (a 1977 v Torontu); až hororový román, kritický k současnosti, zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí
  • Český snář, 1980 (vyšlo 1983 v Torontu a 1990 v Brně) – tzv. klíčový román, tzn. že popisuje skutečné události a skutečné osoby (jen např. změní jejich jména), psán formou deníkových záznamů – otevřená výpověď o čelných představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného Vaculíka
  • Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře, 1991 – sborník statí se shromážděním kontroverzních ohlasů na jeho knihu Český snář
  • Sólo pro psací stroj, 1984 v Kolíně nad Rýnem – výbor z Vaculíkovy fejetonové tvorby 1976–1979
  • Jaro je tady: fejetony z let 1981–1987, 1988 – výbor z fejetonů
  • Srpnový rok, 1989 – výbor z fejetonů
  • Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského, 1990
  • Stará dáma se baví, 1991 – výbor z fejetonů
  • Jak se dělá chlapec, 1993 – motiv nevěry a žárlivosti, zpověď autora o vlastním milostném životě (rozebírá své manželství); „odvetou“ vydala jeho žena Madla (vl. jm. Marie) Vaculíková knihu rozhovorů s Pavlem Kosatíkem Já jsem oves
  • Poco rubato, 1994
  • Milí spolužáci, 1995 – román založený na deníkových záznamech z mládí
  • Nad jezerem škaredě hrát, 1996 – výběr z publicistických děl z let 1990–1995
  • Nepaměti, 1998 – formou deníkových záznamů z let 1969–1972
  • Cesta na Praděd, 2001 – popisuje cestu redaktora Literárních novin Špičky koňmo z Čech na horu Praděd a zase zpátky – což je však spíše záminkou pro řadu úvah a postřehů autora
  • Loučení k panně, 2002 – výpověď o milostné aféře Františka a mladé Kristýny, která posléze odchází do kláštera; lze chápat i jako volné pokračování knihy Jak se dělá chlapec
  • Poslední slovo, 2002 – výběr z fejetonů pro Lidové noviny z let 1989–2001
  • Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988, 2003, s Janem Šimsou
  • Polepšené pěsničky, 2006
  • Hodiny klavíru, 2007 – s podtitulem Komponovaný deník 2004–2005
  • Tisíce slov. Zpráva o svatbě, 2008
  • Dřevěná mysl, 2008
  • Petr má medvěda, nebo co, 2008
  • Koza na trati, 2011
  • Říp nevybuchl, 2012
  • Korespondence Janouch/Vaculík, 2012
  • Další tisíce (Jonáš a obluda), 2015

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zemřel spisovatel Ludvík Vaculík, autor Lidových novin. Lidovky.cz [online]. 2015-06-06 [cit. 2015-06-06]. Dostupné online. 
  2. a b Smuteční oznámení Ludvíka Vaculíka
  3. BĚHAL, Rostislav. Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. [s.l.]: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 1994. 288 s. S. 267–268. 
  4. Máš před sebou všechny mé cesty: sborník k 60. narozeninám Tomáše Halíka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 431 s. ISBN 978-80-7106-959-1. S. 381-382.
  5. Jiří Peňás: Vaculíkova abeceda aneb velmi osobní výběr z Mistrova života a díla. Dostupné online.
  6. A Listing of Recently Published Books. The New York Times [online]. The New York Times, 1974-01-02 [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  7. KAUTMAN, F.: Franz Kafka v dílech nové české prózy Archivováno 30. 12. 2013 na Wayback Machine.. Praha, 1992. Studie, on-line dostupná na stránkách spisovatele Jana Kameníčka.
  8. Ondřej Vaculík
  9. Na just! | Domov. Lidovky.cz [online]. 2010-06-29 [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  10. a b Publicistika – Cecílie Jílková [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  11. Drahým ignorantům s láskou | Domov. Lidovky.cz [online]. 2010-06-08 [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  12. Martin Vaculík | SvetMotoru.cz. svetmotoru.auto.cz [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  13. Martin vaculík. auto.cz [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  14. VACULÍK, Ludvík. Soudružky a soudruzi!. Literární listy. 1968-03-28, roč. 1968, čís. 5, s. 8-13. Dostupné online. 
  15. Party Punishes 4 Czech Writers And Curbs a Leading Magazine. The New York Times. Dostupné online [cit. 2024-02-22]. (anglicky) 
  16. a b c d e f g HOFMANN, Paul. Czech Underground Literature Circulating From Hand to Hand; Blacklisted Writers Find Outlet in Typescripts Similar to Soviet Union's Samizdat. The New York Times. 1977-02-15, s. 3. Dostupné online [cit. 2024-02-22]. (anglicky) 
  17. MAŇÁK, Vratislav. „Pravda zbývá, když se ostatní prošustruje.“ Před půlstoletím zadunělo Dva tisíce slov. Zpravodajství ČT24 [online]. Česká televize, 27.06.2018 [cit. 27.06.2018]. Dostupné online. 
  18. Soviet Assails Manifesto. The New York Times. Dostupné online [cit. 2024-02-22]. (anglicky) 
  19. PRAVDA CRITICIZES A CZECH WEEKLY; Asks for Closing of Liberal Writers' Publication. The New York Times. Dostupné online [cit. 2024-02-22]. (anglicky) 
  20. Československá televize byla poslušnou služkou komunistického režimu. Podílela se na uštvání lidí pražského jara, připomíná historik. Plus [online]. 2023-06-05 [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  21. Jak znásilnit dokument? Komunisté věděli | Aktuálně.cz. Aktuálně.cz - Víte, co se právě děje [online]. 2006-10-30 [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  22. ON-LINE, Reportéři. Výročí Jana Procházky: Hledat pravdu je pořád ještě dost velké riziko [online]. 2024-02-04 [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  23. V žáru moci - Předčasná úmrtí | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  24. JAN PROCHAZKA, FILM WRITER, DIES; Czech Met Red Censure fo Backing '68 Reforms. The New York Times. 1971-02-25. Dostupné online [cit. 2024-02-22]. (anglicky) 
  25. Prague Detains Five Dissidents After Human Rights Manifesto. The New York Times. Dostupné online [cit. 2024-02-22]. (anglicky) 
  26. Slovník české literatury. slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  27. A.S, SUPRAPHON. Ludvíka Vaculíka radosti radosti – Ludvík Vaculík – Supraphonline.cz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  28. a b Polepšené pěsničky + CD - Ludvík Vaculík - Megaknihy.cz. www.megaknihy.cz [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  29. Nepraktická výzva. Babylon [online]. 2018-01-04 [cit. 2019-09-02]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Články: