Jáchym Topol

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jáchym Topol
Jáchym Topol s knihou 2010-09-22 b.jpg
Povoláníbásník, spisovatel, hudebník, publicista a novinář
Významná dílaSestra
Noční práce
Chladnou zemí
Kloktat dehet
Citlivý člověk
OceněníCena Toma Stopparda (1988)
Cena Jaroslava Seiferta (2010)
Vilenická cena (2015)
Státní cena za literaturu a překladatelské dílo (2017)
účastník odboje a odporu proti komunismu
RodičeJosef Topol
PříbuzníFilip Topol (sourozenec)
Karel Schulz (dědeček)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jáchym Topol (* 4. srpna 1962 Praha) je český básník, prozaik, hudebník a žurnalista, jenž se stal v říjnu roku 2017 za román Citlivý člověk laureátem Státní ceny za literaturu.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Jáchym Topol se narodil 4. srpna 1962 v Praze jako syn básníka a dramatika Josefa Topola a Jiřiny Topolové, dcery spisovatele Karla Schulze.

V roce 1981 složil maturitu. V letech 1981–1983 studoval na střední škole sociálně právní, kterou předčasně opustil. V jeho klubovém bytě v Radlicích tehdy proběhlo pásmo literárně-dramatických pořadů.

Do roku 1986 pracoval jako skladník, topič, nosič uhlí. Od roku 1991 je spisovatelem z povolání, od roku 1996 byl posluchačem oboru etnologie na Filozofické fakultě UK, studium nedokončil.

Přibližně od roku 1980 působil jako zpěvák a textař skupiny Psí vojáci (frontman skupiny byl jeho bratr Filip Topol), později skupiny Národní třída, jeho básně zhudebnila i Monika Načeva. Je představitelem undergroundu.

Do roku 1993 byl šéfredaktorem časopisu Revolver Revue. Byl členem redakce týdeníku Respekt od jeho založení v roce 1990 do roku 2007. V letech 2009–2011 působil v redakci deníku Lidové noviny, nyní pracuje jako dramaturg Knihovny Václava Havla.

Roku 1984 obdržel za samizdatovou sbírku Miluju tě k zbláznění Cenu Toma Stopparda. V září 2010 se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta.[2] V září 2015, na závěr Vilenického mezinárodního literárního festivalu, byl oceněn Vilenickou cenou, kterou mu udělil Slovinský svaz spisovatelů za mimořádnou literární činnost ve střední Evropě.[3]

Na jaře 1988 se stal prvním aktivistou monarchistické opoziční iniciativy České děti a prvním signatářem monarchistického manifestu Návrat krále hned po jeho autorovi Petru Placákovi.[4][5] V roce 1999 se stal jedním ze signatářů prohlášení Na prahu nového milénia[6] a účastní se akcí pořádaných studentským spolkem Babylon.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Do počátku 90. let psal především poezii a písňové texty, vydávat mohl pouze formou samizdatu. Po roce 1989 v jeho díle postupně převážila próza a svá díla mohl začít oficiálně publikovat.

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Eskymáckej pes (samizdat, 1982)
  • Stěhovavá tvář (samizdat, 1983)
  • Noty pro podzimní bytost (samizdat, 1984)
  • Miluju tě k zbláznění (Atlantis, 1991) – shrnutí básní z předchozího období, buřičská revolta proti společnosti
    / překlad Анжелина Пенчева (Anželina Penčeva): Обичам те до лудост, Парадокс, Sofie (2020, bulharsky)
  • V úterý bude válka (Vokno, 1992) – představa o nepřijatelném vnějším světě, ke kterému citlivý vnitřní svět nepatří
  • Děsivý spřežení (Revolver Revue, 2016) – výběr básní ze tří samizdatových sbírek a povídka Venezuela. Sbírku uspořádal Marek Vajchr.

Próza[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hra[editovat | editovat zdroj]

Inscenace:
fantasmagorické scénické čtení: Divadlo v Dlouhé Praha, režie: Karel Král, premiéra 23. 1. 2007
inscenace: Divadlo Na zábradlí Praha, režie: Jiří Pokorný, premiéra 15. 6. 2007
překlad Eva Profousová: Die Reise nach Bugulma, henschel SCHAUSPIEL (2006, německy)
překlad Leszek Engelking: Droga do Bugulmy, Dialog č. 11 (2005), wydawnictwo czarne (2006, polsky)
Rozhlasová adaptace:
Český rozhlas Vltava, režie: Thomas Zielinski, hudba: Ivan Acher, 2007[8]

Publicistika[editovat | editovat zdroj]

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Divadelní adaptace[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Doležel charakterisuje dílo jako protifaktovou historickou fikci, protože Topol vychází z fiktivní situace, kdy se v roce 1968, kdy se československá armáda i lid postavili okupační armádě se zbraní v ruce.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Jáchym Topol získal za román Citlivý člověk a za dosavadní tvorbu Státní cenu za literaturu. Aktuálně.cz. 2017-10-22. Dostupné online [cit. 2017-10-22]. (česky) 
  2. ↑ Kolega Jáchym Topol oceněn Seifertovou cenou Archivováno 25. 9. 2010 na Wayback Machine – lidovky.cz, 23. 9. 2010
  3. ↑ ČTK. Spisovatel Jáchym Topol obdržel slovinskou literární cenu. Aktuálně.cz [online]. 2015-09-06 [cit. 2015-09-06]. Dostupné online. 
  4. ↑ Manifest Českých dětí. Místa Paměti národa [online]. [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ Fenomén Underground: Druhá generace undergroundu. Česká televize [online]. [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. (česky) 
  6. ↑ Nepraktická výzva. Babylon [online]. 2018-01-04 [cit. 2019-08-28]. Dostupné online. (česky) 
  7. ↑ DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica II: fikční světy postmoderní české prózy. Praha: Karolinum, 2014, s. 151. ISBN 978-80-246-2661-1.
  8. ↑ Český rozhlas – Webová stránka adaptace hry Cesta do Bugulmy.
  9. ↑ Národní divadlo – Webová stránka inscenace.
  10. ↑ Divadlo Kámen – Webová stránka inscenace S citem.
  11. ↑ Divadlo Kámen – Webová stránka inscenace Poříčská Madona.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica II: fikční světy postmoderní české prózy. Praha: Karolinum, 2014. 190 stran. ISBN 978-80-246-2661-1.
  • ENGELKING, Leszek. Nowe mity. Twórczość Jáchyma Topola. Łódź: Wydawnictwo Uniwersytetu Łódzkiego, 2016. ISBN 978-83-8088-038-2.
  • ENGELKING, Leszek. „V mládí jsem občas chtěl být Polák...“: Polsko, polština a Poláci v románu Sestra Jáchyma Topola. In: FEDROVÁ, Stanislava, ed. Hodnoty a hranice: svět v české literatuře, česká literatura ve světě: sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha 28.6.-3.7.2005. Svazek 1, Otázky českého kánonu. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006, s. 562–574. Edice K, sv. 11. ISBN 80-85778-50-5.
  • ENGELKING, Leszek. Zplozenci zlýho ducha (Násilí a agrese v tvorbě Jáchyma Topola). In: KUBÍKOVÁ, Pavlína. Agresivita a násilí v jazyce, literatuře, médiích a společnosti: sborník referátů z konference uspořádané 28. června 2008 Obcí spisovatelů. Praha: Obec spisovatelů, 2008. ISBN 978-80-904218-1-3.
  • CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. Brno: Centa, 2005. S. 987–989. ISBN 80-86785-03-3.
  • PROKOP, Vladimír. Přehled české literatury 20. století. Sokolov: O.K.-Soft, 1998. S. 76. ISBN 80-238-2348-5.
  • ŘÍHA, Ivo. Otevřený rány: vybrané studie o díle Jáchyma Topola. Praha: Torst, 2013. 391 s. ISBN 978-80-7215-451-7. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Díla Jáchyma Topola
Próza
Výlet k nádražní hale (1994) • Sestra (1994) • Anděl (1995) • Trnová dívka (1997) • Noční práce (2001) • Kloktat dehet (2005) • Supermarket sovětských hrdinů (2007) • Chladnou zemí (2009) • Citlivý člověk (2017)
Poezie
Ostatní
Laureáti Ceny Jaroslava Seiferta
Dominik Tatarka (1986) • Ludvík Vaculík (1987) • Ivan Diviš (1988) • Karel Šiktanc (1989) • Emil Juliš (1990) • Jiří Kolář (1991) • Ivan Wernisch / Josef Hiršal (1992) • Bohumil Hrabal (1993) • Milan Kundera (1994) • Antonín Brousek / Petr Kabeš (1995) • Zbyněk Hejda / Jiřina Hauková (1996) • Karel Milota (1997) • Věra Linhartová (1998) • Jiří Kratochvil (1999) • Pavel Šrut (2000) • Zdeněk Rotrekl (2001) • Jiří Gruša (2002) • Miloslav Topinka (2003) • Viktor Fischl / Josef Škvorecký (2004) • Michal Ajvaz / Jiří Suchý (2005) • Ivan Martin Jirous (2006) • František Listopad (2007) • Václav Havel (2008) • Ludvík Kundera (2009) • Jáchym Topol (2010) • Karel Šiktanc (2011) • Vladimír Binar (2012) • Eugen Brikcius (2015) • Jiří Brabec / Jiří Opelík (2017) • Miroslav Petříček (2019)
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jáchym_Topol&oldid=20827871“