Přeskočit na obsah

Jan Vladislav

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
PhDr. Jan Vladislav
Rodné jménoLadislav Bambásek
Narození15. ledna 1923
Československo Hlohovec, Československo
Úmrtí3. března 2009 (ve věku 86 let)
Česko Praha
Povoláníbásník, překladatel, univerzitní vyučující
Alma materUniverzita Karlova
Témataliteratura, překlad a vydávání
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm III. třída (1991)
Řád umění a literatury řul rytíř (1993)
RodičePetr Bambásek
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek (15. ledna 1923 Hlohovec – 3. března 2009 Praha) byl český básník a překladatel.

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziu v Poličce. Jako maturant pomáhal v místní knihovně a nacházel zálibu v cizojazyčných svazcích. První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let.

Po válce studoval komparatistiku na Karlově univerzitě v Praze, byl žákem Václava Černého; dva semestry také v Grenoblu srovnávací dějiny literatury.

V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a  roku 1969 mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátem z filosofie. Za normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několika svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik. V prosinci 1976 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Inscenaci jeho pohádkové hry Popella uvedlo v roce 1975 VČLD DRAK z Hradce Králové, v únoru 1977 ji hrálo v Praze, v Divadle S+H. Vzápětí byla inscenace textu „Chartisty“ zakázána východočeským KNV. V září 1976 se jako „guru“ a první čestný člen podílel na „rozjezdu“ ineditního spolku Societas Incognitorum Eruditorum (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746–1752). Od května 1976 do prosince 1988 SIE (12–18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) J. V. zde přednesl a „publikoval“ svůj esej Tři skici k jednomu obrazu.

V roce 1981 byl šikanou režimu donucen k exilu do Francie, kde žil v Sèvres u Paříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. Po Listopadu začal z Paříže uveřejňovat pravidelně články v Literárních novinách. Roku 2003 ovdověl, vrátil se do Prahy a publikoval své starší původní práce i překlady. K vydání připravoval svůj Otevřený deník 1977–1981[1] a Pařížský deník 1981–1989, které poprvé vyšly v letech 2012 a 1991 resp.[2]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Jan Vladislav překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny.

Vydal dvě knížky vlastní poezie a výbor ze Shakespearových Sonetů, ale po únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk skončila ve stoupě. Poté mohl v literatuře působit už jen pouze jako překladatel, případně autor knih pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii. Jeho původní poezie zůstávala v rukopisech.

  • Hořící člověk (z let 1946–1948)
  • Samomluvy (1950–1960)
  • Věty (1962–1972)
  • Fragmenty (1978–1989)
  • Sny a malé básně v próze (1981–1990)

Hořící člověk i další sbírky ze souboru uvedené výše v době socialismu nesměly vyjít a byly vydávány strojopisově, v zahraničí nebo až po roce 1989. Souborně byly v České republice vydány poprvé v roce 1991 v nakladatelství KOS pod názvem Kniha poezie.[3]

Kniha Eseje (2019) shrnula bohatou sbírku Vladislavových do té doby tiskem nevydaných souborů esejů, které autor psal už od 50. let a sám je uspořádal.[4] Spolu s Vilémem Prečanem napsal knihu Horký leden 1989 v Československu, která obsahuje podrobnou dokumentaci k událostem, jež souvisely s 20. výročím smrti Jana Palacha.[5]

O autorovi samotném vyšla v roce 1998 kniha Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý, jež kromě ukázek z Vladislavova díla obsahuje také několik textů o autorovi a výběrovou bibliografii.[6][7]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Je nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN Clubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za překladatelské dílo (2001) a ceny Ministra zahraničí Gratias agit (2008).

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jan Vladislav Otevřený deník Nakladatel: Torst ISBN 978-80-7215-443-2, EAN: 9788072154432
  2. ↑ Jan Vladislav. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ 1923–2009., Vladislav, Jan,. Kniha poezie. Praha: Klub osvobozeného samizdatu, 1991. 254 s. ISBN 8090109306, ISBN 9788090109308. OCLC 26444308 S. 254. 
  4. ↑ Eseje - Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ Horký leden 1989 v Československu – Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  6. ↑ Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý – Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  7. ↑ Umíněnost jako osud. Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Časopis Reflex, 28/2005
  • KAUTMAN, František. PREČAN, Vilém. DRÁPALA, Milan. Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý 1. vyd. Praha: Nadace Československého dokumentačního střediska, 1998. 186 s. ISBN 80-238-1803-1
  • VLADISLAV, Jan. VONDRÁČEK, Jiří. Nebylo těžké říci ne 1. vyd. Praha: Radioservis, 2011. 162 s. edice Osudy ISBN 978-80-86212-74-6

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Vladislav&oldid=24359038“