Přeskočit na obsah

Jiří Kratochvil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jiří Kratochvil
Narození4. ledna 1940 (85 let)
Brno
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Povoláníspisovatel, archivář, novinář, redaktor, dramatik, filolog, knihovník, prozaik a rozhlasový redaktor
Alma materMasarykova univerzita
Témataliterární tvorba, próza, žurnalistika, drama a filologie
Oceněnívýběr:
Cena Toma Stopparda (1991)
Cena Egona Hostovského (1996)
Cena Jaroslava Seiferta (1999)
RodičeJosef Kratochvil
PříbuzníJef Kratochvil (bratr)
Jan Kratochvil (bratr)
Antonín Kratochvil (strýc)
Josef Kratochvil (děd)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Kratochvil (* 4. ledna 1940 Brno) je český romanopisec, dramatik a novinář.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako syn pedagoga a činitele skautského hnutí Josefa Kratochvila a Anežky Kratochvilové, rozené Žyla. Po maturitě (1958) vystudoval češtinu a ruštinu na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kterou absolvoval v roce 1963 (od roku 1960 měla změněný název na Universita Jana Evangelisty Purkyně). Poté působil jako učitel a archivář. Po roce 1970 se stal ineditním spisovatelem, pracoval v manuálních profesích. Od roku 1989 je profesionálním spisovatelem.

Po roce 1989 obdržel za svou literární činnost řadu cen, např. Cenu Toma Stopparda (1991), Cenu Českých knihkupců (1993), Cenu Egona Hostovského (1996), Cenu Karla Čapka (1998) a Cenu Jaroslava Seiferta (1999). V roce 2020 získal cenu Magnesia Litera za prózu za svůj román Liška v dámu.[1] Časopis A2 zařadil jeho knihu Vyznání příběhovosti do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[2]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv v mnoha případech by mohlo jít o zjednodušení, pojí se tvorba Jiřího Kratochvila často s přízviskem „postmoderní“. Pod tímto označením si lze představit především fakt, že často narušuje iluzorní autentičnost vyprávění, či ji naopak využívá jako zdroj napětí, pohrává si s formou, vstupuje do děje jako vypravěč a používá zcizující efekty. Záměrně se vyhýbá realistickému vyznění, mění identitu postav, prolíná reálné a fantaskní a zápletku graduje do absurdity.

Mezi jeho stálá témata patří například osobní identita a paměť. Často se vrací ve vzpomínkách do doby svého dětství a mládí (protektorát a padesátá léta) a mísí reálné kulisy s ryzí fikcí. Frekventované jsou také motivy snu a erotické motivy, často ve spojení s již výše uvedeným. Kromě toho jeho díla mívají politický, až moralizující podtext, často vyhrocený až do formy groteskní satiry.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Případ s Chatnoirem, tato kniha měla být roku 1970 vydána, ale jelikož autor byl zakázán, vyšla po úpravách samizdatem (1978) pod názvem Případ nevhodně umístěné šance.
  • Medvědí román, samizdat 1987, 1990, román
  • Uprostřed nocí zpěv, 1992, 2010, román. Zpracováno v Československém rozhlasu v roce 1991 jako desetidílná četba na pokračování. pro rozhlas upravil Ludvík Němec, v režii Jaromíra Ostrého četli Miroslav Středa a Karel Bartoň.[3]
  • Orfeus z Kénigu, 1994, povídky
  • Má lásko, postmoderno, 1994, povídky
  • Avion, 1995, román
  • Příběhy příběhů, 1996, eseje
  • Siamský příběh, 1996, román
  • Slepecká cvičení, 1997, sbírka divadelních a rozhlasových her
  • Nesmrtelný příběh, 1997, román
  • Noční tango, 1999, román
  • Urmedvěd, 1999, román
  • A babička slaví devětadevadesáté narozeniny, 1999, drama
  • Truchlivý Bůh, 2000, román
  • Vyznání příběhovosti, 2001, eseje
  • Brno nostalgické i ironické, 2001, fejetony
  • Lehni, bestie, 2002, novela
  • Lady Carneval, 2004, román
  • Herec, 2006, román
  • Brněnské povídky, 2007, sbírka povídek
  • Černá skříňka, 2008, divadelní a rozhlasová hra
  • Slib, 2009, román
  • Femme fatale, 2010, román
  • Kruhová leč, 2011, povídky
  • Dobrou noc, sladké sny, 2012, román
  • Alfa Centauri, 2013, román
  • Bleší trh, 2014, eseje, recenze atp.
  • ...Lůžko je rozestlané. Nové brněnské povídky, 2015
  • Jízlivá potměšilost žití, 2017, román
  • Bakšiš, 2018, groteska
  • Je suis Paris, 2018, román
  • Liška v dámu, 2019, román – v roce 2021 zpracováno v českém rozhlasu jako třináctidílná četba na pokračování. V Českém rozhlasu Brno připravil Miloš Voráč, dramaturgie Alena Blažejovská, v režii Lukáše Kopeckého četli Jan Kolařík a Barbora Goldmannová.[4]
  • Škrtiči bohyně Kálí, 2022, povídky
  • Klošár aneb Co si mamlasové povídali, 2023, román a povídky

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ ZAVŘELOVÁ, Monika. Knihou roku je Jan Žižka od Čorneje. Magnesii Literu má i Palán a Kratochvil. iDNES.cz [online]. 2020-08-31 [cit. 2020-09-01]. Dostupné online. 
  2. ↑ Český literární kánon po roce 1989 - podzimní literární příloha A2. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-06-03]. Dostupné online. 
  3. ↑ NĚMEC, Ludvík. Jiří Kratochvil: Uprostřed nocí zpěv [online]. Český rozhlas, 2020-01-17 [cit. 2020-01-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Jiří Kratochvil: Liška v dámu. O velké lásce ve zlých časech, o naději a cestě ke svobodě. Vltava [online]. Český rozhlas, 2021-03-27 [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Wolfgang F. Schwarz: „Neofantastic in New Czech Literature – or Borges, Escher, Kratochvil“, in: Alfonso de Toro, Fernando de Toro (eds.), El Siglo de Borges, vol. I. Frankfurt am Main: Vervuert, 1999, str. 425-438.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Jaroslava Seiferta

Dominik Tatarka (1986) • Ludvík Vaculík (1987) • Ivan Diviš (1988) • Karel Šiktanc (1989) • Emil Juliš (1990) • Jiří Kolář (1991) • Ivan Wernisch / Josef Hiršal (1992) • Bohumil Hrabal (1993) • Milan Kundera (1994) • Antonín Brousek / Petr Kabeš (1995) • Zbyněk Hejda / Jiřina Hauková (1996) • Karel Milota (1997) • Věra Linhartová (1998) • Jiří Kratochvil (1999) • Pavel Šrut (2000) • Zdeněk Rotrekl (2001) • Jiří Gruša (2002) • Miloslav Topinka (2003) • Viktor Fischl / Josef Škvorecký (2004) • Michal Ajvaz / Jiří Suchý (2005) • Ivan Martin Jirous (2006) • František Listopad (2007) • Václav Havel (2008) • Ludvík Kundera (2009) • Jáchym Topol (2010) • Karel Šiktanc (2011) • Vladimír Binar (2012) • Eugen Brikcius (2015) • Jiří Brabec / Jiří Opelík (2017) • Miroslav Petříček (2019)

Laureáti Ceny Toma Stopparda

Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1984) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)

Držitelé Státní ceny za literaturu
Držitelé ceny Magnesia Litera za prózu

Miloš Urban (2002) • Emil Hakl (2003) • Antonín Bajaja (2004) • Jan Balabán (2005) • Jiří Hájíček (2006) • Radka Denemarková (2007) • Lubomír Martínek (2008) • Martin Ryšavý (2009) • Ivan Matoušek (2010) • Martin Ryšavý (2011) • Marek Šindelka (2012) • Zuzana Brabcová (2013) • Emil Hakl (2014) • Petr Stančík (2015) • Anna Bolavá (2016) • Marek Šindelka (2017) • Josef Pánek (2018) • Pavla Horáková (2019) • Jiří Kratochvil (2020) • Daniel Hradecký (2021) • Stanislav Biler (2022) • Viktor Špaček (2023) • Marek Torčík (2024)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jiří_Kratochvil&oldid=24436870“