V tomto článku je použita zastaralá šablona "Externí odkaz".

Milan Kundera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Milan Kundera
Milan Kundera
Milan Kundera
Narození 1. dubna 1929 (87 let)
Brno
Československo Československo
Významná díla Nesmrtelnost
Směšné lásky
Žert
Nesnesitelná lehkost bytí
Příbuzní Ludvík Kundera – otec
Ludvík Kundera – bratranec
Podpis Podpis
„To se neodvrací spisovatel od své vlasti. To vlast staví spisovatele mimo zákon, nutí jej k pokoutnosti a tlačí k trýzni.“
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milan Kundera (* 1. dubna 1929 Brno)[1] je francouzský spisovatel českého původu,[2] který od roku 1975 žije ve Francii.[3] Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a jeho dílo bylo v Československu až do sametové revoluce zakázáno.[3] Je autorem básní, dramat, prózy a esejí a je také překladatel. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici.[4] Jeho otec, Ludvík Kundera, byl významný klavírista a rektor JAMU. V mládí se Milan Kundera učil hrát na klavír. Patřil k prominentům oficiální literatury v éře stalinismu[zdroj?] a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u M.V. Kratochvíla. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent. V roce 1948 vstoupil do komunistické strany, po dvou letech byl však vyloučen. Roku 1956 mu bylo členství obnoveno, ale v roce 1970 byl opět vyloučen. Po roce 1956 se postupně stal významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů z reformně komunistických pozic. Jeho první ženou byla Olga Haasová, dcera skladatele Pavla Haase.

IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů a pražské jaro[editovat | editovat zdroj]

V roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s úvodním referátem Nesamozřejmost existence českého národa. V něm mezi jiným odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové a osud české literatury označil za životně odvislý na míře duchovní svobody.[5]

Po srpnové intervenci zahájil svým článkem Český úděl[6] v týdeníku Listy diskusi o českém údělu, na kterou zareagoval Václav Havel v časopise Tvář (č. 2/1968).[7] Diskuse pokračovala i v časopisech Plamen a Host do domu. Od té doby se Kundera až na ojedinělou výjimku (esej Únos Evropy v exilovém časopise 150 000 slov) k politickým otázkám přímo nevyjadřuje.

Život v emigraci[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde zprvu vyučoval na univerzitě v Rennes a později v Paříži. Po vydání knihy Kniha smíchu a zapomnění v roce 1978, mu bylo v roce 1979 odebráno československé státní občanství. V roce 1981 získal občanství francouzské. Udržuje kontakty s okruhem přátel v Česku, ale do své vlasti se vrací zřídka a vždy inkognito.[8] Ačkoli reviduje překlady svých děl napsaných ve francouzštině do jiných jazyků, jejich české překlady téměř nevydává a odmítá práci na nich svěřit jiným překladatelům.[2]

Aféra kolem zatčení Miroslava Dvořáčka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zatčení Miroslava Dvořáčka.

Časopis Respekt v čísle z 13. října 2008 přinesl článek Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů, uvádějící na základě Hradilkem objeveného policejního záznamu, že 14. března 1950 se Kundera dostavil na policii a udal, že si nějaký muž nechal v úschově kufr u jedné Kunderovy spolubydlící ze studentské koleje. Majitel kufru, západní agent Miroslav Dvořáček, byl poté zatčen a odsouzen k 22 letům vězení, z nichž strávil téměř 14 v těžkých podmínkách pracovních táborů.[9] Sám Kundera označil tvrzení za lež a prohlásil, že si nedokáže vysvětlit, jak se jeho jméno do záznamu dostalo.[10][11] Ústav ani manželé Dvořáčkovi však o pravosti materiálů nepochybují, Markéta Dvořáčková k tomu dodala: „Pokud jde o údaje týkající se mého manžela přímo, tedy situací, jichž se sám účastnil a které byly zaznamenány, nenašli jsme v dokumentech nic, co by neodpovídalo skutečnosti.“[12] Podle literárního historika Zdeňka Pešata Miroslava Dvořáčka udal Kunderův tehdejší přítel Miroslav Dlask (řekl o tom Pešatovi),[13] o pobytu Miroslava Dvořáčka se dozvěděl od své přítelkyně Ivy Militké, u které Dvořáček plánoval přenocovat. Iva Militká-Dlasková na to reagovala úvahou, že Dlask mohl požádat Kunderu.[14] Podle svědectví bývalého kriminalisty Aloise Paška však Kundera mohl být uveden jenom namátkou jako zástupce studentů a oznámení na policii mohlo být motivováno hledáním pachatele trestných činů kriminální povahy, který se v té době na studentské koleji skrýval, takže Miroslav Dvořáček mohl být odhalen náhodně a bez úmyslného zásahu Kundery.[15]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Literární začátky[editovat | editovat zdroj]

„Spisovatel, který píše svůj první román, není obvykle veden promyšlenou osobní estetikou. Jeho způsob psaní je ještě mnohem spontánnější a naivnější, než jaký bude později. Dívám-li se zpět na Žert, nacházím v něm však v jádru již všechno, o co jsem usiloval ve svých pozdějších románech.“
Milan Kundera, 1984[16]

Začínal v 50. letech jako básník, od socialistického realismu sbírky Člověk zahrada širá se dostává k intimní lyrice (Monology).[17] Z dobového schematismu se vymanil v 60. letech tvorbou dramatickou (Majitelé klíčů, Ptákovina). Avšak nakonec se proslavil nejvíce (a to celosvětově) jako prozaik.

Tvorba v Československu[editovat | editovat zdroj]

Do prózy vstoupil souborem povídek o vztazích mužů a žen Směšné lásky, u nichž dle vlastních slov odpočíval při psaní Majitelů klíčů.[zdroj?] Povídky již obsahují základní rysy pozdějších Kunderových děl.[18]

V druhé polovině 60. let vydal román, který z něj okamžitě učinil jednoho z předních představitelů české literární scény – Žert (1967). Ten se jednak vyrovnával s traumatem zločinů 50. let, jednak s trpkou ironií zobrazoval i kulturní lídry let šedesátých, vesměs bývalé stalinistické básníky, kteří náhle konvertovali k existencialismu a jiným dobovým intelektuálním směrům (hlavní negativní postava Žertu Pavel Zemánek podle většiny interpretů odkazuje k Pavlu Kohoutovi, ale může jít docela dobře i o Kunderu samotného, zobrazeného se zničující sebeironií).[zdroj?] Vedle politické roviny byla výrazně recipována i samotná forma, kterou Kundera zvolil. Kromě hlavního příběhu totiž do románu zapracoval i rozsáhlou esej o folklóru. Tuto metodu již nikdy neopustil a i díky tomu je často řazen k představitelům literární postmoderny, například po bok Umberta Eca. I on do řady svých textů integruje nějakou „encyklopedii“ či filozofický esej.

Žert vyšel roku 1967; po sovětské invazi v roce 1968 Kundera ztratil možnost publikovat. V roce 1970 ještě vyšly Směšné lásky v jednosvazkovém vydání,[19] dále vycházely Kunderovy knihy pouze v zahraničí.

Tvorba v zahraničí[editovat | editovat zdroj]

V roce 1975 Milan Kundera emigroval.[20][pozn. 1] Než se rozhodl pro exil ve Francii, napsal však doma dva další romány. Život je jinde znovu účtuje s 50. lety, ale v mnohem obecnější rovině. Kundera zde analyzuje téma lyrismu a jeho vztah k násilí a totalitě. Valčík na rozloučenou nese rysy grotesky s tragickými aspekty. Autor v ní dává též hořké poslední sbohem své vlasti a její malosti (hlavní hrdina se v knize rozhodne pro emigraci a sám Kundera text dopisoval již ve Francii).

Další dva romány napsal Kundera ještě česky, teprve poté došlo k jejich překladu do francouzštiny. Kniha smíchu a zapomnění opět kriticky účtuje s domovinou, a to zejména prostřednictvím postav Gustáva Husáka („prezidenta zapomnění“) a Karla Gotta („idiota hudby“).[21] Současně je ale text plný filozofických úvah, například dělí smích na andělský (všeobjímající, přitakávající světu, který dokáží využívat totality všeho druhu) a ďábelský (ironický, zpochybňující, který vždy podvrací a oživuje) – jde o variaci na základní téma lyrismu otevřené již v raném románu Život je jinde. Esencí ďábelského smíchu v kultuře má být podle Kundery román.

Schéma znovu obměnil v Nesnesitelné lehkosti bytí. Polaritu realismus-lyrismus, respektive andělský-ďábelský smích zastupuje polarita lehkosti a idealismu, který je dle Kundery vždy jen zastřenou touhou po smrti. Z hlediska recepce zaujme, že román odmítla i disidentská kritika v Československu (zejm. Milan Jungmann), která v ní viděla i útok na sebe, neboť i disidenti často věřili v ideály a nasazovali se pro ně. Nesnesitelná lehkost bytí vyšla v listopadu 1984 a z Kundery udělala hvězdu světové literatury.

Právě když se otevírala možnost jeho návratu do české kultury i vlasti (perestrojka, Sametová revoluce), Kundera se rozhodl, že musí češtinu (i českou tematiku) definitivně opustit. Román Nesmrtelnost byl posledním titulem, který napsal česky (ačkoliv vyšel nejprve ve francouzštině v překladu Petra Kussiho, který ho překládal přímo z Kunderova rukopisu). Současně jde o první román, v němž se česká tematika neobjevuje. A opětovně s románem slavil úspěch. Kundera tentokrát obrátil svou pozornost k Západu a začal analyzovat jeho stinné stránky (dosud se západní čtenář mohl domnívat, že koneckonců mluví hlavně o totalitě za železnou oponou). Za pomoci pojmů jako „imagologie“ (moc obrazů, která na Západě nahradila moc ideologií, je však stejně manipulující a ničivá) Kundera vystoupal na svůj románový i filozofický vrchol.

V dalších románech znovu varioval některá svá základní témata. Ke skepsi, ďábelskému smíchu, lehkosti a románu přidal ve stejnojmenném románu motiv pomalosti (Pomalost, 1995). V Totožnosti se vrátil ke svému starému tématu křehkosti identity, jehož naléhavost zesílily nové komunikační technologie (např. anonymita na internetu). Jeho zatím posledními texty jsou Nevědění (2000) a Oslava bezvýznamnosti (2013). Krom románů vydal i několik knih esejů, nejslavnější z nich je Umění románu z roku 1986.[22]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Člověk, zahrada širá (1953)
  • Poslední máj (1955) – oslava Julia Fučíka.
  • Monology (1957)

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Majitelé klíčů (1962) - premiéra 29.4.1962[27]
  • Ptákovina (1966) - rozmnoženo 1968, premiéra 1969, existuje také pod názvem Dvě uši dvě svatby[28]
  • Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi (1971) - dokončena 1971, premiéra 1975 pod jménem Evalda Schorma, česky tiskem 1992[29]

Romány a povídky[editovat | editovat zdroj]

Jde o romány, s výjimkou Směšných lásek, které jsou souborem povídek.

  • Žert (1967)
  • Směšné lásky (1970, druhé vydání 2007), vyřazeny povídky Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatel. Původně:
    • Směšné lásky: tři melancholické anekdoty (1963) (Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát)
    • Druhý sešit směšných lásek (1965) (Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop)
    • Třetí sešit směšných lásek (1969) (Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po dvaceti letech)
  • Valčík na rozloučenou (1972)
  • Život je jinde (1973)
  • Kniha smíchu a zapomnění (1978)
  • Nesnesitelná lehkost bytí (1984)
  • Nesmrtelnost (francouzsky 1990, česky: 1993); poslední psaný česky
  • Pomalost (La Lenteur, 1995)
  • Totožnost (L'Identité, 1998)
  • Nevědomost (L'Ignorance, 2000)
  • Oslava bezvýznamnosti (La Fête de l'insignifiance, 2013)

Eseje[editovat | editovat zdroj]

  • O sporech dědických (1955)
  • Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960)
  • Český úděl (1968)
  • Radikalismus a exhibicionismus (1969)
  • Únos západu aneb Tragédie střední Evropy (1983)
  • L'art du Roman (Umění románu) (1986)
  • Les testaments trahis (Zrazené testamenty) (1992)
  • D'en bas tu humeras des roses (kniha ve francouzštině, ilustrovaná Ernestem Breleuerem) (1993)
  • Můj Janáček (1991-2004)
  • Zneuznávané dědictví Cervantesovo (2005)
  • Le Rideau (Opona) (2005)
  • Kastrující stín svatého Garty (český překlad části Les testaments trahis) (2006)
  • Nechovejte se tu jako doma, příteli (2006)
  • Na minimální ploše maximum různosti (2008)
  • Une rencontre (Setkání) (2009)
  • Slova, pojmy, situace (2014)
  • Zahradou těch, které mám rád (2014)
  • O hudbě a románu (2014)

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Některé zdroje uvádějí rok Kunderovy emigrace 1974. [1]
  2. H. Kosková ve svém přehledu Kunderových literárních ocenění uvádí rok 1988, srov. KOSKOVÁ, str. 187.
  3. Autor ocenění věnoval památce básníka Jana Skácela, srov. KOSKOVÁ, str. 187.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Milan Kundera [online]. Osobnosti.cz. Dostupné online.  
  2. a b VERECKÝ, Ladislav. Milan Kundera: Spisovatel, který se skrývá [online]. Magazín DNES. Dostupné online.  
  3. a b Milan Kundera [online]. Literární doupě. Dostupné online.  
  4. KAŠPÁREK, Michal. 11 slavných Brňanů a skoro-Brňanů [online]. Poznej Brno. Dostupné online.  
  5. Milan Kundera: Projev na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů
  6. Informační systém MU Brno, Milan Kundera: Český úděl
  7. Václav Havel: Český úděl?
  8. MAREČEK, Lubomír. Přátelí se s Kunderou. Ale jen tajně [online]. iDNES.cz, 2010-01-30. Dostupné online.  
  9. HRADILEK, Adam, Petr Třešňák Udání Milana Kundery. Respekt. říjen 2008, roč. XIX, čís. 42, s. 38–46. ISSN 0862-6545.  
  10. Historici ukázali záznamy dokazující Kunderovo udání. Lžou, říká spisovatel [online]. Novinky.cz, 2008-10-13. Dostupné online.  
  11. ČTK. Zkrácená verze rozhovoru s Milanem Kunderou [online]. Novinky.cz, 2008-10-13. Dostupné online.  
  12. ČTK. Archiv ani Dvořáček nepochybují, že dokumenty o Kunderovi jsou pravé [online]. Novinky.cz, 2008-10-13. Dostupné online.  
  13. SŮRA, Jan. Kauza Kundera: Agenta Dvořáčka udal student Dlask, tvrdí historik [online]. iDNES.cz, 2008-10-15. Dostupné online.  
  14. BÁRTOVÁ, Eliška. Dlasková: Verze pana Pešata nevylučuje, že udal Kundera [online]. Aktuálně.cz, 2008-10-15. Dostupné online.  
  15. Svědectví kriminalisty: Kundera vůbec nemusel vypovídat na policii [online]. Novinky.cz, 2008-11-13. Dostupné online.  
  16. Citováno dle CHVATÍK, Květoslav. Svět románů Milana Kundery. 1. vyd. Brno : Atlantis, 1994. 160 s. ISBN 80-7108-080-2. S. 45.  
  17. Milan Kundera [online]. Slovník české literatury. Dostupné online.  
  18. Slovník české literatury po roce 1945, Lubomír Machala, Kundera Milan:Směšné lásky
  19. [Databáze NK ČR, Milan Kundera: Směšné lásky (Československý spisovatel 1970)]
  20. ČT: Obdivně nenáviděný Čech ve francouzském obleku
  21. Týden.cz: Výroky: Havel, Dostál a Kundera o Karlu Gottovi
  22. kol.: Panorama české literatury, Olomouc, Rubico 1994.
  23. a b c d e f g h i j k l m KOSKOVÁ, Helena. Milan Kundera. Jinočany : H&H, 1998. (Profily; sv. 5). ISBN 80-86022-19-6. S. 187.  
  24. Slavnostní setkání u příležitosti udělení Ceny města Brna za rok 2004 [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2005-01-25. Dostupné online.  
  25. Kundera si v tričku a saku přišel pro světovou cenu [online]. Aktuálně.cz, 2009-06-11. Dostupné online.  
  26. ČTK. Milan Kundera převzal v Paříži čestné občanství rodného Brna [online]. Novinky.cz, 2010-02-01, [cit. 2010-02-01]. Dostupné online.  
  27. KOSKOVÁ, S. 181.
  28. KOSKOVÁ, S. 181.
  29. KOSKOVÁ, S. 181.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Václav. Dva romány téměř veliké. In Eseje o české a slovenské próze. Praha : Torst, 1994.
  • DOLEŽEL, Lubomír. Vypravěčské sympozium v Žertu Milana Kundery. In Narativní způsoby v české literatuře. Praha : Československý spisovatel, 1993.
  • HAMŠÍK, Dušan. Spisovatelé a moc. Praha : Československý spisovatel, 1969. 191 s.  
  • CHVATÍK, Květoslav. Svět románů Milana Kundery. 2.. vyd. Brno : Atlantis, 2008. ISBN 978-80-7108-297-2. První vydání vyšlo r. 1994. 
  • KOSKOVÁ, Helena. Milan Kundera. Jinočany : H&H, 1998. (Profily; sv. 5). ISBN 80-86022-19-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]