Milan Kundera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Milan Kundera
Milan Kundera
Milan Kundera
Narození 1. dubna 1929 (87 let)
Brno
Československo Československo
Významná díla Nesmrtelnost
Směšné lásky
Žert
Nesnesitelná lehkost bytí
Příbuzní Ludvík Kundera – otec
Ludvík Kundera – bratranec
Podpis Podpis
„To se neodvrací spisovatel od své vlasti. To vlast staví spisovatele mimo zákon, nutí jej k pokoutnosti a tlačí k trýzni.“
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milan Kundera (* 1. dubna 1929 Brno[1]) je francouzský spisovatel českého původu,[2] který od roku 1975 žije ve Francii.[3] Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a jeho dílo bylo v Československu až do sametové revoluce zakázáno[3]. Je autorem básní, dramat, prózy a esejí a je také překladatel. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici.[4] Jeho otec, Ludvík Kundera, byl významný klavírista a rektor JAMU. V mládí se učil hrát na klavír. Milan Kundera patřil k prominentům oficiální literatury v éře stalinismu[zdroj?] a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty. Tato generace se chopila příležitosti udělat kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury[5]. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u M.V. Kratochvíla. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent. V roce 1948 vstoupil do komunistické strany, po dvou letech byl však vyloučen. Roku 1956 mu bylo členství obnoveno, ale v roce 1970 byl opět vyloučen. Po roce 1956 se postupně stal významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů z reformně komunistických pozic. V roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s ostrým referátem, ve kterém odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové a oficiální kulturní politiku obvinil z barbarství. Po srpnové intervenci zahájil svým článkem v týdeníku Listy diskusi o českém údělu, která pokračovala i v časopisech Plamen a Host do domu a do níž zasáhl rovněž Václav Havel. Od té doby se Kundera až na ojedinělou výjimku (esej Únos Evropy v exilovém časopise 150 000 slov) k politickým otázkám přímo nevyjadřuje.

Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde zprvu vyučoval na univerzitě v Rennes a později v Paříži. Po vydání knihy Kniha smíchu a zapomnění v roce 1978, mu bylo v roce 1979 odebráno československé státní občanství. V roce 1981 získal občanství francouzské. Udržuje kontakty s okruhem přátel v Česku, ale do své vlasti se vrací zřídka a vždy inkognito.[6] Ačkoli reviduje překlady svých děl napsaných ve francouzštině do jiných jazyků, jejich české překlady téměř nevydává a odmítá práci na nich svěřit jiným překladatelům.[2]

Aféra kolem zatčení Miroslava Dvořáčka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace v článku Zatčení Miroslava Dvořáčka

Časopis Respekt v čísle z 13. října 2008 přinesl článek Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů, uvádějící na základě Hradilkem objeveného policejního záznamu, že 14. března 1950 se Kundera dostavil na policii a udal, že si nějaký muž nechal v úschově kufr u jedné Kunderovy spolubydlící ze studentské koleje. Majitel kufru, západní agent Miroslav Dvořáček, byl poté zatčen a odsouzen k 22 letům vězení, z nichž strávil téměř 14 v těžkých podmínkách pracovních táborů.[7] Sám Kundera označil tvrzení za lež a prohlásil, že si nedokáže vysvětlit, jak se jeho jméno do záznamu dostalo.[8][9] Ústav ani manželé Dvořáčkovi však o pravosti materiálů nepochybují, Markéta Dvořáčková k tomu dodala: „Pokud jde o údaje týkající se mého manžela přímo, tedy situací, jichž se sám účastnil a které byly zaznamenány, nenašli jsme v dokumentech nic, co by neodpovídalo skutečnosti.“[10] Podle literárního historika Zdeňka Pešata Miroslava Dvořáčka udal Kunderův tehdejší přítel Miroslav Dlask (řekl o tom Pešatovi) [11], o pobytu Miroslava Dvořáčka se dozvěděl od své přítelkyně Ivy Militké, u které Dvořáček plánoval přenocovat. Iva Militká-Dlasková na to reagovala úvahou, že Dlask mohl požádat Kunderu.[12] Podle svědectví bývalého kriminalisty Aloise Paška[13] však Kundera mohl být uveden jenom namátkou jako zástupce studentů a oznámení na policii mohlo být motivováno hledáním pachatele trestných činů kriminální povahy, který se v té době na studentské koleji skrýval, takže Miroslav Dvořáček mohl být odhalen náhodně a bez úmyslného zásahu Kundery.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Začínal v 50. letech jako stalinistický básník (Člověk zahrada širá, Monology). Z dobového schematismu se vymanil v 60. letech tvorbou dramatickou (Majitelé klíčů, Ptákovina). Avšak nakonec se proslavil nejvíce (a to celosvětově) jako prozaik.

Do prózy vstoupil souborem lehoučkých povídek o vztazích mužů a žen Směšné lásky, u nichž dle vlastních slov odpočíval při psaní Majitelů klíčů. Na konci 60. let však vydal román, který z něj okamžitě učinil hvězdu české literatury: Žert. Ten se jednak vyrovnával s traumatem zločinů 50. let, ale zároveň s trpkou ironií zobrazoval i kulturní lídry let šedesátých, vesměs bývalé stalinistické veršotepce, kteří náhle konvertovali k existencialismu a jiným intelektuálním módám (hlavní negativní postava Žertu Pavel Zemánek podle většiny interpretů odkazuje k Pavlu Kohoutovi, ale může jít docela dobře i o Kunderu samotného, zobrazeného se zničující sebeironií). Krom politické roviny byla však zajímavá i forma, kterou Kundera zvolil. Krom hlavního příběhu do románu vpravil i rozsáhlý esej o folklóru. Tuto metodu již nikdy neopustil a vede k tomu, že je Kundera zařazován povětšinou do kategorie literární postmoderny, po bok Umberta Eca. I on do každého svého románu integruje nějakou "encyklopedii" či filozofický esej.

Žert vyšel roku 1968, po sovětské invazi Kundera ztratil možnost publikovat. Než se rozhodl pro exil ve Francii, napsal však doma ještě dva romány. Život je jinde znovu účtuje s 50. lety, ale v mnohem obecnější rovině. Kundera zde analyzuje téma lyrismu a jeho vztah k násilí a totalitě. Valčík na rozloučenou nese rysy grotesky s tragickými aspekty. Autor v ní dává též hořké poslední sbohem své vlasti a její malosti (hlavní hrdina se v knize rozhodne pro emigraci a sám Kundera text dopisoval již ve Francii).

Další dva romány píše ještě česky a teprve pak jsou překládány do francouzštiny. Kniha smíchu a zapomnění opět účtuje s domovinou dosti krutě, za pomoci postav Gustava Husáka ("prezidenta zapomnění") a Karla Gotta ("idiota hudby"), ale je také plná filozofických úvah, například dělí smích na andělský (všeobjímající, přitakávající světu, který dokáží využívat totality všeho druhu) a ďábelský (ironický, zpochybňující, který vždy podvrací a oživuje) - jde o variaci na základní téma lyrismu otevřené již v Život je jinde. Esencí ďábelského smíchu v kultuře má být podle Kundery román.

Schéma znovu variuje v Nesnesitelné lehkosti bytí. Polaritu realismus-lyrismus, respektive andělský-ďábelský smích zastupuje polarita lehkosti a idealismu, který je dle Kundery vždy jen zastřenou touhou po smrti. Zajímavé je, že knihu vášnivě odmítla i disidentská kritika v Československu (zejm. Milan Jungmann), která v ní viděla i útok na sebe, neboť i disidenti věřili v ideály a nasazovali se pro ně. Nesnesitelná lehkost bytí vyšla roku 1985 a z Kundery udělala hvězdu světové literatury.

Právě když se otevírala možnost jeho návratu do české kultury i vlasti (perestrojka, Sametová revoluce), Kundera se rozhodl, že musí češtinu (i českou tematiku) definitivně opustit. Román Nesmrtelnost napsal již francouzsky. A byl to triumf, neboť Kundera vzal svou příslušnost k západu vážně a začal analyzovat jeho stinné stránky (dosud se západní čtenář mohl domnívat, že koneckonců mluví hlavně o totalitě za železnou oponou). Za pomoci pojmů jako "imagologie" (moc obrazů, která na západě nahradila moc ideologií, je však stejně manipulující a ničivá) Kundera vystoupal na svůj románový i filozofický vrchol.

V dalších románech znovu varioval některá svá základní témata. Ke skepsi, ďábelskému smíchu, lehkosti a románu přidal nového spolubojovníka - pomalost - ve stejnojmenném románu. V Totožnosti se vrací ke svému starému tématu křehkosti identity, jehož naléhavost zesílily nové komunikační technologie (např. anonymita na internetu). Jeho posledními texty jsou Nevědění a Oslava bezvýznamnosti z roku 2013. Krom románů vydal i několik knih esejů, nejslavnější z nich je Umění románu z roku 1986.[14]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Člověk, zahrada širá (1953)
  • Poslední máj (1955) – oslava Julia Fučíka.
  • Monology (1957)

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Majitelé klíčů (1962)
  • Ptákovina (1966)
  • Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi (1971)

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Jde o romány, s výjimkou Směšných lásek, které jsou souborem povídek.

  • Žert (1967)
  • Směšné lásky (1970,[2] druhé vydání: 2007[3]), vyřazeny povídky Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatel. Původně:
    • Směšné lásky: tři melancholické anekdoty (1963) (Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát)
    • Druhý sešit směšných lásek (1965) (Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop)
    • Třetí sešit směšných lásek (1969) (Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po dvaceti letech)
  • Valčík na rozloučenou (1972)
  • Život je jinde (1973)
  • Kniha smíchu a zapomnění (1978)
  • Nesnesitelná lehkost bytí (1984)
  • Nesmrtelnost (francouzsky 1990, česky: 1993); poslední psaný česky
  • Pomalost (La Lenteur, 1995)
  • Totožnost (L'Identité, 1998)
  • Nevědění (L'Ignorance, 2000)
  • Oslava bezvýznamnosti (La Fête de l'insignifiance, 2013)

Eseje[editovat | editovat zdroj]

  • O sporech dědických (1955)
  • Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960)
  • Český úděl (1968)
  • Radikalismus a exhibicionismus (1969)
  • Únos západu aneb Tragédie střední Evropy (1983)
  • L'art du Roman (Umění románu) (1986)
  • Les testaments trahis (Zrazené testamenty) (1992)
  • D'en bas tu humeras des roses (kniha ve francouzštině, ilustrovaná Ernestem Breleuerem) (1993)
  • Můj Janáček (1991-2004)
  • Zneuznávané dědictví Cervantesovo (2005)
  • Le Rideau (Opona) (2005)
  • Kastrující stín svatého Garty (český překlad části Les testaments trahis) (2006)
  • Nechovejte se tu jako doma, příteli (2006)
  • Na minimální ploše maximum různosti (2008)
  • Une rencontre (Setkání) (2009)
  • Slova, pojmy, situace (2014)
  • Zahradou těch, které mám rád (2014)
  • O hudbě a románu (2014)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.spisovatele.cz/milan-kundera Milan Kundera na Spisovatelé.cz
  2. a b Ladislav Verecký, Magazín DNES: Milan Kundera: Spisovatel, který se skrývá
  3. a b Milan Kundera na serveru Literární doupě
  4. http://poznejbrno.cz/2010/08/rodny-dum-milana-kundery/ Rodný dům Milana Kundery
  5. [1]
  6. Přátelí se s Kunderou. Ale jen tajně
  7. HRADILEK, Adam, Petr Třešňák Udání Milana Kundery. Respekt. říjen 2008, roč. XIX, čís. 42, s. 38-46. ISSN 0862-6545.  
  8. Historici ukázali záznamy dokazující Kunderovo udání. Lžou, říká spisovatel (Novinky.cz)
  9. zkrácený transkript telefonátu Kundery a ČTK
  10. novinky
  11. iDNES: Agenta Dvořáčka udal komunistům student Dlask, tvrdí historik, 15. října 2008 17:27
  12. Pešatova verze nevylučuje, že udal Kundera
  13. Svědectví kriminalisty: Kundera vůbec nemusel vypovídat na policii (Novinky.cz, 13. 11. 2008)
  14. kol.: Panorama české literatury, Olomouc, Rubico 1994.
  15. Ceny města Brna za rok 2004. 14. ledna 2005
  16. http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=639049
  17. ČTK. Milan Kundera převzal v Paříži čestné občanství rodného Brna [online]. Novinky.cz, 2010-02-01, [cit. 2010-02-01]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]