Nesmrtelnost (kniha)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nesmrtelnost
Autor Milan Kundera
Původní název Nesmrtelnost
Země Česko
Jazyk česky
Počet stran 358

Nesmrtelnost je román česko-francouzského spisovatele Milana Kundery.

Milan Kundera napsal svůj sedmý román v letech 1987 až 1988. Román byl napsán francouzsky a v následujících letech byl Kunderou přeložen do češiny (překlad trval déle než samotné napsání, sám Kundera říká, že to bylo jako napsat novou knihu). Poprvé vyšel francouzsky v roce 1990 pod francouzským titulem L'Immortalité. Česky byla kniha poprvé publikována v roce 1993.

Jedná se o poslední Kunderovu knihu přeloženou do češtiny. Následný román La Lenteur z roku 1995 (česky Pomalost) a všechna další díla již byla psána francouzsky.

Charakteristika díla[editovat | editovat zdroj]

Román je jako většina Kunderových prací rozdělen do sedmi kapitol. Na rozdíl od většiny jeho próz je však téměř zcela „francouzský“, tj. nevystupuje v něm žádná Češka ani Čech a neobjevuje se ani motiv emigrace či české komunistické zkušenosti (obsahuje jen několik ne příliš důležitých českých reminiscencí). To jej spojuje s Kunderovým mladším dílem, románem L'Identité (česky Totožnost).

Do románového vyprávění vstupuje v několika kapitolách vypravěč-autor, tyto autorské reflexe nejsou Kunderově díle novým jevem (objevují se např. v Knize smíchu a zapomnění), nabývají však zde nebývalého významu. Román stojí na jakési hranici fikce a skutečnosti, kdy nám autor dokládá, že děj románu je pouhý jeho výmysl a postavy vznikly ze spisovatelových metafor, či naopak, když do příběhu vplétá vlastní vzpomínky na setkání se svým přítelem Avenariem i s některými zhmotněnými postavami románu. Postavu autor-Kundera je však stejně dobře možno chápat jako fiktivní postavu, neboť vypravěč nevykazuje téměř žádné autobiografické rysy a omezuje se na pozorovatele a komentátora. Na druhou stranu je jisté, že postavou vypravěče myslel sebe - několikrát tam padne jeho jméno.

Pro román je typický, jako u řady jiných Kunderových knih, filozoficko-estetický přesah, tentokrát úvahy o umění a jejím vztahu pro současného člověka (pro Paula, jednu z románových postav, jsou Hemingwayovy biografie důležitější než jeho vlastní literární práce, atd.). Kundera otevírá téma tzv. „imagologie“, disciplíny, jež se zabývá vytvářením obrazů (v reklamě, v literatuře, v denním životě), jež nahradila dřívější ideologie, jež již na lidi přestala působit. K srovnání ideologie a imagologie chci dodat ještě toto: Ideologie byly jako obrovská kola v zákulisí, která se točila a uváděla do pohybu války, revoluce, reformy. Imagologická kola se otáčejí a na historii to nemá žádný vliv. Ideologie válčily jedna s druhou a každá z nich byla s to naplnit svým myšlením celou epochu. Imagologie organizuje sama mírumilovné střídání svých systémů ve svižném rytmu sezón. Řečeno Paulovými slovy: Ideologie patřily historii, kdežto vláda imagologie začíná tam, kde historie končí. (Milan Kundera: Nesmrtelnost, s. 119). Imagologové jsou lidé, kteří nám radí, jak se chovat, co je právě „in“, vhodné v tomto období.

Dalším předmětem Kunderových úvah je otázka přítomnosti zemřivšího člověka v paměti živých, tedy jeho posmrtného života mezi živými (motiv Bettiny von Arnim, Johanna Wolfganga Goetha a Laury). Tato duchovní linie dala knize jméno. Nesmrtelností je tedy v tomto díle myšlen pozůstatek obrazu mrtvého v mysli živých. Nesmrtelnost může být malá (v mysli rodiny…) a velká (v mysli lidí, které neznáme).

Obsah díla[editovat | editovat zdroj]

Nesmrtelnost je jednou z knih, u nichž Kundera vyzdvihuje jejich komplikovanou strukturu a tedy nesnadnost jejich převyprávění, resp. filmové či jiné adaptace (ostatně jako u všech jeho děl je filmová, televizní či divadelní adaptace zakázána - výjimku tvoří Žert, který byl v 60.letech zfilmován).

Hlavní dějová linka představuje Agnes, Francouzku, žijící v harmonickém a přiměřeně šťastném manželství s advokátem Paulem. (Samotná postava Agnes vznikla z Kunderovy vzpomínky na starší ženu u bazénu). Agnes žije v tísnivém strachu ze světa prostoupeného imagologií, ve strachu z nevědomého otisku vlastní tváře v dějinách (jako jsou nevědomě fotografovány celebrity a otiskovány v časopisech), proto touží svůj obraz skrýt před svým okolím i před budoucností. Do jejího života však výrazně zasahuje její vášnivá a emocionální mladší sestra Laura, která ji dokazuje svou lásku stejně vehementně jako demonstruje nespravedlnost osudu, kdy je ona ta „nešťastná“ a Agnes ta „šťastná“. Laura naopak chce v dějinách, alespoň v mezích své rodiny zůstat navždy, stát se „nesmrtelnou“, pročež volí prostředky jako citové vydírání či výhrůžky sebevraždou. Konflikt se rozhoří, když Laura začne bojovat o Agnesina muže. Agnes, jež nemá sílu ani chuť bojovat, vítá náhodu, která jí připraví o život, a šťastna odchází ze světa, kde ji ohrožuje agresivní Laura se svou touhou po nesmrtelném uchování obrazu, s přáním nezůstat nesmrtelná.

Agnesino přání se splní. Poté, co ji její muž již nezastihne živou, aby ji naposledy políbil a uchoval si její tvář navždy v paměti, mizí Agnes z myšlenek všech svých blízkých (Paula, který se oženil s Laurou - ženou jeho života, jak jí nazývá, i Agnesiny dcery Brigity, která s Laurou vede vytrvalé boje) a do konce knihy se znovu vrací pouze v úvahách autora-vypravěče.

Paralelně sleduje čtenář Bettinu von Arnim, současnici Goetha a její sžíravou touhu po nesmrtelnosti v literatuře, stejně urputnou jako Lauřinu touhu po nesmrtelnosti v životě rodiny její sestry. Úděl slavného mrtvého glosuje samotný Goethe ve snovém setkání s mrtvým Hemingwayem.

Třetím příběhem je bohatý milostný život neúspěšného malíře, nazývaného Rubens, který byl náhodným milencem Agnes. Rubens, pro Agnes téměř neznámý člověk, o němž nic neví, je, jako hříčka osudu, jediný, kdo si uchovává její obraz ve své paměti a tato vzpomínka dále změní jeho život.

Celé vyprávění je protkáno opakujícími se motivy, které jednotlivé děje poutají k sobě a provazují je navzájem (několikeré užití brýlí, stejných gest, podobnost Laury a Bettiny atd.) stejně jako náhodami (vůz, jehož kolo profesor Avenarius propíchne, patří Paulovi. Stane se tak zrovna té noci, kdy má Agnes autonehodu, a proto se k ní Paul nedostane včas a nezastihne ji už živou). Zároveň nám autor-vypravěč poodhaluje zdroje svých inspirací (náhodně zaslechnutá rozhlasová zpráva o dívce, jež se úmyslně vystavovala kolům aut v touze zemřít se stane inspirací pro příčinu Agnesiny smrti) i postupů (metafora jako důležitý impuls pro vznik románové postavy v Kunderových knihách).

Význam díla[editovat | editovat zdroj]

Kundera se ve svém díle snaží propojit formy narace a esejistiky. Tématem Nesmrtelnosti je ovlivňování vlastního bytí za života a po smrti. Stejně jako se imagologové zabývají tvary aut a tub na zubní pasty, podléhá řada lidí imagologii vlastního posmrtného obrazu (Laura, Goethe a Bettina). Proti nim stojí ti, kteří se odmítají nátlaku imagologie podrobit (Agnes a Hemingway). Nesmrtelnost je krom románového vyprávění především hlubokou meditací nad různými formami lidské existence vzhledem k jejich neodvratnému zániku ve světě, kde se již dávno nevěří na posmrtný život ve smyslu křesťanské věrouky.

Souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Nesmrtelnost je určitým pendantem k jinému Kunderovu románu, k Nesnesitelné lehkosti bytí. Postava Agnes, snažící se skrýt svou tvář před svým mužem i před dějinami, je jakousi duchovní spřízněnkyní postavy Sabiny, která v touze po „lehkosti bytí“ odmítá nést tíhu zodpovědnosti na druhých. Teorie imagologie navazuje na Kunderův výklad kýče.

Struktura i hloubka Kunderovy knihy je blízká dílům jeho předchůdce Hermanna Brocha, na jehož román Náměsíčníci Kundera často odkazuje.