Kýč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zahradní trpaslík

Kýč (z něm. Kitsch) je druh umění, které se snaží sentimentálně zapůsobit pomocí jednoduchých, přehnaných emocí. Ty se snaží prezentovat jako velkolepější, než ve skutečnosti jsou. Často je označován za nízké umění.

Toto označení se začalo používat v 19. století jako odpověď na zájem o přehnaně sentimentální a melodramatické umění. Kýč v umění je tedy značně spjat se sentimentalismem v umění.

Thomas Kinkade se svou malbou

Z hlediska vizuální stránky je obecně označení „kýč“ chápáno pejorativně, jelikož naznačuje, že se bude jednat o nevkusné, okázalé a pokleslé dílo. Jako hlavní příklad současného kýče se často uvádí přezdobené malby Thomase Kinkadeho (1958–2012), které kritici považují za „přecitlivělé“.[1]

Původ názvu[editovat | editovat zdroj]

Na etymologii samotného výrazu existuje více názorů. Název může pocházet z druhé poloviny 19. století, kdy byl odvozen od slova sketch (anglicky skica).[2] Tu si údajně žádali američtí turisté v Mnichově místo originálního obrazu, aby ušetřili peníze.[2] V maklemburském nářečí existuje ovšem daleko starší výraz kitschen, který znamená "sbírat bláto na ulici" nebo "falšovat nábytek, aby vypadal jako starožitný".[2]

Definice podle Umberta Eca[editovat | editovat zdroj]

Umberto Eco

Italský filozof a spisovatel Umberto Eco se věnuje problematice kýče v esejích Stylistika kýče, Kýč a masová kultura a Kýč jako „boldinismus“. Kýč v nich ztotožňuje s masovou kulturou.[3] Na svou podporu uvádí názor Walthera Killyho, který mluví o kýči jako o "typickém postoji, který má svůj původ maloměšťáctví, jako o prostředku, jak se lehce kulturně prosadit u publika, které si namlouvá, že konzumuje originální zobrazení světa, zatímco ve skutečnosti se těší pouze druhotnou imitací prvotní síly obrazů."[4]

Masová kultura je na rozdíl od původní kultury dostupnější, necílí na konkrétního jedince a musí se tudíž přizpůsobit možnostem chápání širokého a méně vzdělaného publika. Kýč v ní zastává funkci komunikace, která směřuje k vyvolání efektu. Ten nabízí už hotový a zabalený s receptem na jeho použití – tudíž předurčuje, jak by měl konzument výsledný efekt přijímat. Nástrojem kýče je zaměření na citovou stránku cílové skupiny – např. nadbytečnost slov mající poetický význam (něžný noční vánek). Otázkou zůstává, zda lze kýč ještě považovat za umění. Usiluje-li nějaké dílo o efekt, pak to podle Eca nemusí nutně znamenat, že je automaticky vyloučeno z umění.[5]

Uvedený úryvek je kýč nejenom proto, že stimuluje citové efekty, ale protože neustále čtenáři vnucuje myšlenku, že těší-li se těmito efekty, zdokonaluje si svou výsadní estetickou zkušenost.
— Umberto Eco[6]

Tato střední masová kultura ovlivňuje i tzv. vysokou kulturu. Jelikož prvně jmenovaná prodává místo uměleckých děl jejich efekty, snaží se umělci spíše než o dílo samotné zajímat o postup jeho vytváření. Eco přitom souhlasí s tvrzením Clementa Greenberga, že "zatímco avantgarda (...) napodobuje napodobování, kýč (...) napodobuje efekt napodobování.[7] Tento efekt vzájemného podporování nazývá Eco dialektikou avantgardy a kýče – tedy výslednicí působení těchto dvou sil.[8]

Nejde totiž jen o to, že avantgarda vzniká jako reakce na šíření kýče, ale i kýč se obnovuje a daří se mu díky tomu, že neustále těží z objevů avantgardy.
— Umberto Eco[9]
Portrét kněžny Bibesco (Giovanni Boldini)

Rozpoznání a následná definice určitého typu kýče je podle Eca stejně jako v případě umění nesnadná. Dle jeho názoru svůj úsudek o kýči stavíme v rámci obyčejů a mravů našeho prostředí na postojích znalců, kteří vkus mají, a proto jsou schopni jeho výchylky představované kýčem rozpoznat.[10] Instinktivní rozpoznání vychází často z podrážděné reakce vůči příliš zjevné disproporci. Tou může být ztráta míry – např. ignorace sladění oblečení (kombinace modré a zelené barvy), nezdůvodněný nadnesený výraz (v hrnci bylo kvadrilion kaše), v případě mravů obecně známá netaktnost (vyprávění anekdot v krematoriu). Nebo míra v samotném objektu je a snižují ji okolnosti – jednak časové (vytesat Venuši Mélskou v 21. století) a jednak místní (umístit Venuši Mélskou na fotbalové hřiště). Eco také upozorňuje, že někteří kritici svým odsuzováním kýče sami ukazují svojí náchylnost k němu, protože "touha po kýči je právě v jeho kriticích tak silná, že ji ukájejí jeho odsuzováním a chválou umění, formulovanou však podle zásad emotivity, na níž stojí kýč.“[11]

Jako příklad kýče uvádí Eco lidové tisky ze 16. století. Ty byly tištěny v malých tiskárnách, často nekvalitně, a prodejci a zpěváci je posléze prodávali na tržištích. Nesly "primární konotaci každého výrobku určeného masám, a to v tom, že nabízejí city a vášně, lásku a smrt už předem namíchané tak, aby vyvolaly žádoucí efekt".[12] Zpravidla také měly jepičí život.

V eseji Kýč jako „boldinismus“ (podle italského malíře Giovanniho Boldiniho) Umberto Eco uvádí, že za kýč lze považovat také vytržení informace z kontextu a její následné zasazení do kontextu zcela nového. Jako příklad lze uvést malíře Boldiniho. V jeho portrétech žen můžeme sledovat dvě disproporční roviny – konzumní a uměleckou. Hlava a tělo žen působí na první pohled lákavě, aby malíř uspokojil zadavatelku i diváka, zatímco při malbě šatů malíř prezentuje vlastní umělecký záměr.[13]

Definice podle Tomáše Kulky[editovat | editovat zdroj]

  1. Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná, nebo která mají silný emocionální náboj.
  2. Téma zobrazované kýčem musí být okamžitě identifikovatelné.
  3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem.

Co se první podmínky týče, jejím literárním analogem je, že děj kýčovitého románu má silný emocionální náboj. Literární kýč využívá standardních emocionálních situací, které vyvolávají spontánní nereflektivní emocionální odezvu. Je podřízen morálním standardům a společenským ideálům dané doby. Obdobně jako vizuální kýč zpravidla zobrazuje to, co je všeobecně považováno za krásné, typický kýčovitý román popisuje to, co je všeobecně považováno za dobré, mravné či správné v daném společensko-historickém milieu.

Literární paralelou druhé podmínky je okamžitá srozumitelnost. Jazyk literárního kýče musí být dostatečně jednoduchý a styl vyprávění se nesmí vymykat dobovým konvencím. Kýč nepotřebuje výklad. Stejně jako v umění vizuálním je literární kýč zpravidla explicitní: nic není ponecháno fantazii.

Třetí podmínka stanovuje, že čtení literárního kýče příliš nerozšíří obzory a neobohatí naši zkušenost o nové aspekty reality. Na rozdíl od skutečné literatury kýč nezintenzivňuje senzibilitu, ani nepomáhá provádět jemnější rozlišení.

Definice podle Milana Kundery[editovat | editovat zdroj]

Milan Kundera

Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí předkládá definici kýče jako druhé slzy: objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením „To je krásné!“, ale s úvahou „To je tak krásné, že nás to dojímá!“

Definice podle Gabriele Thullerové[editovat | editovat zdroj]

Kýč primárně působí na city. Vyvolává sentimentální náladu, která je jedním z charakteristických znaků kýče. Kýč usiluje, aby představoval vyšší kvalitu, než jakou ve skutečnosti má. Často se jedná o náhražku: umělá hmota místo dřeva, napodobenina místo originálu. Kýč je spíše zdání než bytí, není autentický. Kýč je to, co je masově vyráběné a masami přijímané.

Definice podle Tomáše Vlčka[editovat | editovat zdroj]

  1. V díle, kde přebývá citovosti a chybí v něm to, co se dá velmi těžko definovat jinak než jako hodnota, která umožňuje překročit sama sebe.
  2. Nejde o pravdivé sdělení.
  3. Je to nemoc neodpovědného snění, náhražka, sebeuspokojení v iluzích a slasti.
  4. Selhává ve výpovědi, podbízí se, usiluje o zmocnění se vašeho srdce na úkor odpovědnosti vůči světu, ve kterém máme naději přežít, jen pokud budeme zároveň citliví i odpovědní.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kitsch na anglické Wikipedii.

  1. Wikipedia [online]. [cit. 2002-10-02]. Dostupné online.  
  2. a b c Eco (1995), s. 76
  3. Eco (1995), s. 83
  4. Eco (1995), s. 79–80
  5. Eco (1995), s. 80
  6. Eco (1995), s. 82
  7. Eco (1995), s. 84
  8. Eco (1995), s. 83
  9. Eco (1995), s. 87
  10. Eco (1995), s. 75
  11. Eco (1995), s. 21
  12. Eco (1995), s. 13
  13. ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1995. 417 s. ISBN 80-205-0472-9. S. 121–127.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]