Preromantismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Sentimentalismus. O silných citových hnutích pojednává článek sentiment.
Preromantická scenérie Fonthill Abbey (z knihy Delineations of Fonthill Abbey Johna Ruttera z roku 1823).

Termínem preromantismus je označován umělecký proud, který vznikl zhruba v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství, a který ohlašoval blížící se romantismus. Protože se orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván sentimentalismem.

Znaky preromantismu[editovat | editovat zdroj]

Preromantismus představuje souhrn různých uměleckých projevů a estetických tendencí v evropských literaturách na předělu mezi klasicismem a romantismem, který vznikl jako výraz nového životního postoje a uměleckého stylu měšťanstva. Tato nastupující sociální třída v něm zdůrazňovala citové hodnoty prostého, nezkaženého člověka (nejen šlechtic, ale i měšťan může prožívat nejušlechtilejší city), čímž vyjadřovala svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. Navíc začalo měšťanstvo na rozdíl od klasicistních uměleckých zásad chápat umění jako prostředek k proměně světa.

Preromantismus našel své vyjádření hlavně v literatuře, ve výtvarném umění se příliš neprojevil (zde ještě v Napoleonově době převládá pozdní klasicismus, tzv. empír, jen v architektuře ustupují do pozadí pečlivě střižené francouzské parky a oblíbenými se stávají neupravené parky anglické připomínající divokou přírodní scenérii a vycházející z tehdy módních myšlenek Jeana-Jacquesa Rousseaua o pobytu ve volné a nespoutané přírodě).

Jako literárně vědní pojem se ale preromantismus objevil až v roce 1924, kdy jej začal prosazovat francouzský literární vědec Paul van Tieghem (1871-1948), přičemž dodnes nedošlo k jeho všeobecnému přijetí. Paul van Tieghem označil za preromantiky takové autory, kteří byli dříve považováni za klasicisty nebo osvícence, ale v jejich tvorbě se začal objevovat zvýšený zájem o přírodu, a city. Protože jde o dodatečně vytvořený pojem, nemohl se žádný z autorů, řazených k preromantikům, k tomuto proudu za svého života hlásit.

Ossianovy zpěvy

Preromantičtí spisovatelé zdůrazňují oproti rokokové konvenční galantnosti a rozumářské tradici opravdovost citu, hloubku vášně, prožitek srdce a právo každého člověka na plný, neomezovaný citový život. Cit není jimi vnímán jako chaotická síla, nýbrž je pro ně zdrojem morálních hodnot, a proto nemusí být regulován rozumem. Za silný inspirační zdroj je považována lidová poezie, horlivě sbíraná a napodobovaná. Rozvíjí se vztah k přírodě (příroda není komplikovaným strojem řídícím se přesnými zákony, nedá se plně ovládnout, ale naopak je tajemná, nevyzpytatelná, mnohotvárná a vzbuzuje úžas), k fantazii i k dávnověku. Ideální kulisou pro jejich díla je proto přírodní svět neporušený civilizací. Častými motivy jsou pochmurná opuštěná jezera, hřbitovy a hrobky (anglická hřbitovní škola), noční scenérie a měsíční svit, trosky hradů, symbol mnicha, poustevníka, vězně nebo poutníka. Mnohdy literatura tohoto období utíká od soudobé civilizace do vzdálené minulosti (hlavně do pohanského a křesťanského dávnověku) nebo do exotického prostředí dalekých, především orientálních krajů. Preromantický básník se často stylizuje do postoje barda, mluvčího národního kolektivu, jindy se opět skrývá do anonymity lidového pěvce, nebo také vystupuje v roli věštce a proroka. Jeho nejtypičtějšími znaky je smysl pro velikost, vznešenost, původnost, starobylost, obdiv pro lid a jeho duchovní kulturu.

Rukopis královédvorský

Preromantismus soustředil pozornost na autentické projevy národní kultury, a to nejen lidové slovesnosti, ale i starých literárních památek. Pokud se v některých národních literaturách takovýchto starobylých rukopisů nedostávalo, vlastenecky smýšlející nadšenci činili pokusy zaplnit tyto mezery literárními podvrhy. V Anglii tak byly „nalezeny“ Ossianovy zpěvy (1761), které mladý skotský učitel James Macpherson vydával za překlady básní skotského barda ze 3. století, v Rusku bylo objeveno Slovo o pluku Igorově (Слово о полку Игореве), které podle oficiální verze vzniklo ve 12. století, ale které je mnohými rovněž považováno za podvrh. V Čechách došlo roku (1817) k vytvoření Rukopisu královédvorského (údajně ze 13. století) a zelenohorského (údajně z 9. století), za jejichž autory jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda.

Odklon preromantismu od klasicismu není však zcela radikální, proto v něm můžeme vystopovat některé klasicistické prvky, zejména zálibu pro antické autory. I zde je však zásadní rozdíl: zatímco klasicisté oceňovali vyrovnanost římské literatury (Vergilius), preromantikům je bližší Homér a starověká řecká kultura vůbec, v níž spatřují výraz národního ducha. Mnohé obrazy a scenérie preromantiků se postupem doby staly až schematickými uměleckými prostředky (černý nebo kolportážní román), jiné přešly do poezie romantismu, kde se plně rozvinuly.

Preromantismus v národních literaturách[editovat | editovat zdroj]

Anglická literatura[editovat | editovat zdroj]

James Macpherson

Anglie je považována za místo zrodu preromantismu, jehož významnými představiteli jsou básníci


Angličtí preromantičtí básníci


Z anglických preromantických prozaiků a dramatiků jsou nejznámější:

Laurence Sterne


Angličtí preromantičtí prozaici


K preromantikům dále patří také tzv. jezerní básníci, z nichž ovšem dva nejproslulejší, Samuel Taylor Coleridge (1772-1834) a William Wordsworth (1770-1850), jsou již považovaní za členy první generace anglických romantiků.

Francouzská literatura[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnějším představitelem francouzského preromantismu je Jean-Jacques Rousseau (1712-1778), který vycházel z toho, že lidská povaha je dobrá, není-li nakažena civilizací, a žádal proto návrat k přírodě. Své myšlenky zachytil např. v milostném románu v dopisech Julie aneb Nová Heloisa (1761, Julie, ou la nouvelle Héloïse), v pedagogickém románu o přirozeném rozvoji člověka Emil čili o výchově (1762, Émile ou de l'éducation), ve filozofickém pojednání O společenské smlouvě (1762, Du contrat social ou principes du droit politique) nebo ve svém posmrtně vydaném autobiografickém Vyznání (1781-1788, Confessions).

K dalším představitelům patří Antoine François Prévost (1697-1763), autor románu Mannon Lescaut (1731, Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut), v němž odhaluje peníze jako osudovou protisílu lásky, Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre (1737-1814) známý především svým sentimentálním románem Paul a Virginie (1787, Paul et Virginie), Madame de Staël (1766-1817), nadšená propagátorka rané německé romantiky, básník André Chénier (1762-1794) a prozaik François René de Chateaubriand (1768-1848), často řazený již k romantikům), který se obracel se do minulosti, k náboženským mýtům i do exotické přírody - např. v povídce Atala aneb Láska dvou divochů na poušti (Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert) z roku 1801 líčí tragický příběh lásky Indiána a křesťanské dívky.


Francouzští preromantičtí spisovatelé


Německá literatura[editovat | editovat zdroj]

Gotthold Ephraim Lessing

Jako první v Německu vystoupil s kritikou klasicismu básník, svobodný novinář a myslitel Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781). Jako kritik a dramaturg prvního německého národního divadla v Hamburku bojoval proti napodobování francouzského klasicismu, který již podle něho nevyhovoval potřebám emancipačního boje měšťanské třídy.

Johann Gottfried Herder

Na Lessinga navázal průkopník nové preromantické estetiky filozof Johann Gottfried Herder (1744-1803), zamýšlející se nad otázkami národní individuality, národní kultury a vztahu k lidstvu.

Úsilí o vyjádření nových životních pocitů a o zachycení problémů nově se formujícího měšťanského světa nalezlo pak nejvýznamnější umělecký výraz v hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Šlo o skupinu mladých umělců vedených Johannem Wolfgangem Goethem (1749-1832), kteří pojali uměleckou tvorbu jako výraz umělcovy osobnosti, jeho citů a temperamentu a neuznávali žádná závazná pravidla, jimiž by se měl tento výraz řídit. Jako Herder byli i oni přitahováni příkladem anglické literatury, v níž jim William Shakespeare představoval ideál živelné tvůrčí svobody. Hlavní formou tvorby básníků tohoto období bylo proto drama jako útvar umožňující stavět ostře charakterizované a individualizované postavy do vyhraněných a zpravidla tragických konfliktů. Jde o raná dramata Goethova a Schillerova a dále např. o hry Jakoba M. Lenze (1751- 1792) a Friedricha M. Klingera (1752-1831), podle jehož hry Sturm und Drang (1776, Bouře a vzdor), dostalo celé hnutí svůj název.

Jakob Michael Reinhold Lenz

V poezii se básníci hnutí Sturm und Drang přikláněli k volné tradici lidové tvorby, zejména písňové a baladické - např. balady Goethovy a Schillerovy nebo Lenora (1773, Lenore) Gottfrieda Augusta Bürgera (1747-1794). Nejmenšího významu dosáhlo hnutí Sturm und Drang na poli prózy, z níž vynikl pouze Goethův sentimentální román Utrpení mladého Werthera (1774, Die Leiden des jungen Werthers) a Bürgerův fantastický cestopis s pohádkovými motivy Baron Prášil (1786, Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande: Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen).

Hnutí Sturm und Drang končí nástupem tzv. německé klasiky, která představuje vyvrcholení německého preromantismu. Jde o zralá díla Johanna Wofganga Goetha, tj. především dvoudílný výchovný román Viléma Meistra léta učednická (1796, Wilhelm Meisters Lehrjahre) a Viléma Meistra léta tovaryšská (1821, Wilhelm Meisters Wanderjahre), psychologický román Spříznění volbou (1809, Die Wahlverwandtschaften) a zejména dvoudílná filozofická báseň v dramatické formě Faust (první díl 1806, druhý díl 1832), a básníka a dramatika Friedricha Schillera (1759-1805), mimo jiné autora básně Óda na radost (1785, An die Freude) a dramat Loupežníci (1781, Die Räuber), Úklady a láska (1784, Kabale und Liebe), Don Carlos (1787), Valdštejn (1799, Wallenstein, trilogie), Nevěsta messinská (1803, Die Braut von Messina) a dalších.

Němečtí preromantičtí spisovatelé


Ruská literatura[editovat | editovat zdroj]

Denis Ivanovič Fonvizin
Gavrila Romanovič Děržavin a mladý Puškin

V ruském literatuře je možno za autory, kteří připravili přechod od klasicismu k romantismu považovat básníka Gavrilu Romanoviče Děržavina (1743-1816), který obohatil básnický jazyk o prvky lidové řeči, dramatika Denise Ivanoviče Fonvizina (1744-1792), který ve svých sociálně satirických komediích Brigadýr (1769, Бригадир) a Výrostek (1782 Недоросль) odsoudil nevolnictví a primitivnost venkovské šlechty, prozaika a sociálního kritika Alexandra Nikolajeviče Radiščeva (17491802), autora knihy Cesta z Petrohradu do Moskvy (1790, Путешествие из Петербурга в Москву) s drastickými obrazy ponižování nevolníků, autora bajek Ivana Andrajeviče Krylova (1769-1844), básníka a politika Ivana Ivanoviče Dmitrijeva (1760-1837), spisovatele, novináře a vydavatele Nikolaje Ivanoviče Novikova (1744-1818) a konečně spisovatele a historika Nikolaje Michajloviče Karamzina (1766-1826), tvůrce sentimentálních povídek, cestopisu Listy ruského cestovatele (1791, Письма русского путешественника), napsaného ve Sternově duchu, a rozsáhlých Dějin Říše ruské (18161829, История государства Российского), ve kterých zpracoval ruské dějiny do počátku 17. století.

Ruští preromantičtí spisovatelé

Polská literatura[editovat | editovat zdroj]

Jan Potocki

První a hlavním představitelem polského preromatismu je básník Franciszek Karpiński (1741-1825), který do polské poezie vnesl svět prostého člověka s touhou po svobodě, rousseaovskou nechuť k městu, oslavu venkovského způsobu života a inspiraci lidovou písní. Z dalších autorů lze jmenovat básníky Franciszka Dionizy Kniaźnina (1750-1807) a Franciszka Zabłockého (1752-1821) a také jednoho z nejoriginálnějších spisovatelů své doby, polského vědce, literáta, cestovatele a politika Jana Potockého (1761-1815), známého dnes především jako autora původně francouzsky napsaného románu Rukopis nalezený v Zaragoze (Le Manuscrit trouvé à Saragosse, polsky Rękopis znaleziony w Saragossie), který poprvé vyšel v celku až v roce 1847 v polském překladu v Lipsku a ve kterém Potocki jako první zpracoval upírské téma v beletrii. Jde o velmi zvláštní dílo vystavěné podle vzoru Pohádek tisíce a jedné noci, kdy základní rámcový příběh je prokládán jinými, v nichž jsou vloženy ještě další a v nich zase jiné. V těchto epizodách se pak střídají různé druhy výpravné prózy s rytířskými, dobrodružnými, fantastickými i komickými náměty.

Česká literatura[editovat | editovat zdroj]

Josef Dobrovský

V českém prostředí odpovídá preromantismus[ první fázi českého národního obrození, která spočívala zejména v národním sebeuvědomění a ve snaze navázat na kulturní hodnoty, které tu již v minulosti byly vytvořeny. Vůdčí osobností široce založeného buditelského hnutí se stal Josef Jungmann (1773-1847), autor monumentálního pětidílného Slovníku česko–německého (1834-1839), který navázal na představitele osvícenské vědy Josefa Dobrovského (1753-1829), jenž svým dílem vytvořil předpoklady pro rozvoj novodobé češtiny.

Z autorů tohoto období je možno jmenovat dramatika Václava Tháma (1765-okolo 1816), básníky Antonína Jaroslava Puchmajera (1769-1820), Šebestiána Hněvkovského (1770-1847) a především představitele myšlenky slovanské vzájemnosti Jána Kollára (1793-1852), kterému se v jeho díle Slávy dcera (1824) podařilo dokonale skloubit osobní prožitky s nadosobními ideály. Do tohoto proudu se zařadil i František Ladislav Čelakovský (1799-1852), jenž byl předním reprezentantem literatury, která sbližovala poezii s lidovou slovesností, např. Slovanské národní písně (1822-1827), Ohlas písní ruských (1829), Ohlas písní českých (1839) nebo Mudrosloví národu slovanského v příslovích (1852). Mezi významné představitele českého preromantismu patří i Josef Linda (1789-1834) a Václav Hanka (1791-1861), kteří jsou považování za padělatele Rukopisů.

Zvláštní místo v literatuře českého národního obrození zaujímají tzv. Knížky lidového čtení (což je pojmenování pro zábavnou četbu, hlavně pro různé dobrodružné, hrůzostrašné sentimentální příběhy, v nichž děj probíhá bez úvah a bez motivace a končí šťastným rozuzlením na způsob pohádky), které vydával pro nejširší lidové vrstvy od roku 1790 ve svém nakladatelství Česká expedice Václav Matěj Kramérius (1753-1808).


Čeští preromantičtí spisovatelé

Použitá a doporučená literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bohuš Balajka: Přehledné dějiny literatury I. , Fortuna, Praha 1995,
  • Jan Otokar Fischer: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století I. , Academia, Praha 1966,
  • Johann Gottfried Herder: Uměním k lidskosti: úvahy o jazyce a literatuře, OIKOYMENH, Praha, 2006,
  • Jaroslav Hornát: Romány, ve kterých straší a Průkopníci gotického románu, předmluva a doslov k prvnímu svazku edice Anglický gotický román, Odeon, Praha 1970,
  • Josef Hrabák: Čtení o románu, SPN, Praha 1981,
  • Josef Hrabák, Dušan Jeřábek a Zdeňka Tichá: Průvodce po dějinách české literatury, Panorama, Praha 1978,
  • Gotthold Ephraim Lessing: Hamburská dramaturgie, Odeon, Praha 1980,
  • Josef Petráň a kol.: Počátky českého národního obrození: společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století, Academia, Praha 1990,
  • Gennadij Nikolajevič Pospelov: Problémy historického vývoje literatury, Československý spisovatel, Praha 1976,
  • Bohumil Rak: Preromantismus: o počátcích francouzského romantismu, Společnost pro individualisaci výchovy, Praha 1946,
  • Jean-Jacques Rousseau: Rozpravy, Svoboda, Praha 1978,
  • Friedrich Schiller: Výbor z filozofických spisů, Svoboda-Libertas, Praha 1993,
  • Zdeněk Stříbrný: Dějiny anglické literatury, Academia, Praha 1987,
  • Štěpán Vlašín a kol.: Slovník literárních směrů a skupin, Panorama, Praha 1983,
  • Štěpán Vlašín a kol.: Slovník literární teorie, Československý spisovatel, Praha 1984,
  • Felix Vodička a kol.: Svět literatury I. , SPN, Praha 1969,
  • Paul van Tieghem: Le Preromantisme. Etudes d'histoire littéraire européenne, Paris 1947-1948.
Umělecký sloh
Předchůdce:
klasicismus

Preromantismus
Nástupce:
romantismus