Loupežníci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Loupežníci
Schiller Die Räuber 1781.jpg
Autor Friedrich Schiller
Původní název Die Räuber
Jazyk němčina
Žánry drama
Datum vydání 1781
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Loupežníci (Die Räuber, 1781) je divadelní hra Friedricha Schillera. Hra měla premiéru 13. ledna 1782MannheimuNěmecku.

Hra vznikala tři roky. Základním motivem je spor dvou bratrů o dívku na pozadí historických událostí v českých lesích. Má hluboký politický podtext, proto s ní měl Schiller ve Wittenberku problémy. V myšlenkách se neustále vrací k boji proti tyranii. Hra se stala ideovým praporem tzv. bouřliváků (literárního hnutí Sturm und Drang – Bouře a vzdor). Svým námětem je jednou z nejúspěšnějších her, oblíbená byla i ve Francii. Na jejím základě vznikají loupežnické hry. Námět vzal Schiller od svého učitele Christiana Friedricha Daniela Schubarta.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Hlavní hrdina Karl Moor je zbloudilý syn (romantický rozervanec), který se hned v první scéně snaží o usmíření s otcem. To se mu nezdaří, neboť jeho lstivý mladší bratr Franz nepřečte otci Karlův dopis, ale podvrh, který líčí hrůzné Karlovy skutky. Sblížení mezi synem a otcem, po němž oba touží, se tedy nekoná. Karl je zklamaný a přidává se k loupežníkům, kteří řádí v Čechách. Tam si vydobude pověst přísného, ale slušného a férového chlapa, za něhož se v případě nutnosti (zrada jednoho z „přátel“) postaví celá banda.

Franz mezitím získá na usedlosti Moorů výsadní postavení, jelikož otec „zemřel“ (otec ztratil vědomí, a Franz jej unáhleně prohlásil za mrtvého – když se ale ukázalo, že žije, dal ho uvěznit do věže daleko od sídla a chtěl ho nechat zemřít hlady – před tím ho zachraňuje starý věrný sluha Daniel). Franz se dvoří Karlově milé, Amálii, která žije v domnění, že Karl je mrtev. Přesto mu zůstává věrná a Franze si drží od těla. Jednoho dne se k loupežníkům přidává mladý šlechtic Kosinsky, který vede bandu loupit na Moorovu usedlost. Tam se ukáže, že Karlův otec je živ (usmíří se), a Karl se chce Franzovi pomstít. Pošle do paláce své nejlepší muže, ale Franz se oběsí ještě předtím, než loupežníci dorazí (ze strachu se zhroutí).

Karl prožívá velké dilema, jestli má zůstat s lupiči, nebo s Amálií, která pro něj představuje veškeré štěstí. Ovšem připomíná se stará přísaha, kdy se Karl upsal lupičům vlastní krví – je tedy jejich. Amálie prosí, aby ji některý z lupičů zabil, protože život pro ni ztratil jakoukoli cenu (po celou hru má sebevražedné sklony). Moor ale prohlásí, že jeho milenka může zemřít jen jeho rukou, a probodne ji. Její smrt ho vykoupí a on může od loupežníků odejít. Jde vykonat poslední dobrý skutek (celé jeho loupení má být vlastně dobrým skutkem – ovšem až na závěr pochopí, že je nemožné změnit svět dalšími špatnostmi): na jeho hlavu je vypsána odměna, která se hodí nuzákovi s 11 dětmi – vydává se za ním, aby ho on mohl udat.

Vznik a první uvedení[editovat | editovat zdroj]

Myšlenkou sepsat Loupežníky se Schiller patrně začal zabývat už roku 1777. Coby zdroj mu posloužila především povídka Zur Geschichte des menschlichen Herzens (1775) z pera C. F. D. Schubarta, sám Schiller dále poukázal na vliv „ctihodného loupežníka Roqua z Dona Quichota“ či řeckého filozofa a spisovatele Plútarcha.[1]

Schiller nechal text hry otisknout nejprve na vlastní náklady a anonymně. Přesto se hry ujal ředitel divadla v Mannheimu, Wolfgang Heribert Freiherr von Dalberg (1750–1806), který se rozhodl ji uvést na jevišti. Požadoval však po Schillerovi určité změny a zjemnění, k čemuž došlo částečně po domluvě s autorem, částečně bez jeho vědomí. Tyto změny dokumentuje dochovaná nápovědní kniha (tzv. Mannheimer Soufflierbuch). K prvnímu uvedení hry, kterou Dalberg zasadil do rytířské společnosti období pozdního středověku, došlo v mannheimském Národním divadle 13. ledna 1782 a Schiller byl premiéře osobně přítomen.[1]

Znovu text Schiller přepracoval pro vydání u mannheimského nakladatele Christiana Friedricha Schwana (1733–1815), do tohoto vydání, které vyšlo roku 1782 s podtitulem Ein Trauerspiel. Neue, für die Mannheimer Bühne verbesserte Auflage (Truchlohra. Nové, pro mannheimské jeviště vylepšené vydání), Schiller vrátil původně vyškrtnuté a zmírněné pasáže. Naopak tzv. „druhé vydání“ nakladatele Tobiase Löfflera z téhož roku, v němž je na úvodní straně vyobrazen ke skoku připravený lev, s největší pravděpodobností Schiller nelegitimizoval.[1]

Je známo, že Schiller dlouhodobě zvažoval sepsání pokračování hry. Zachovalo se však jen pět skic, z nichž nejrozsáhlejší nese název Die Braut in Trauer oder zweiter Teil der Räuber (Nevěsta ve smutku aneb druhá část Loupežníků).[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d SAUTERMEISTER, Gert. Friedrich von Schiller - Die Räuber. In Kindlers Literatur-Lexikon. Stuttgart : Metzler Verlag, 2009. Online databáze.  (německy)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Loupežníci v archivu Národního divadla