Julie aneb Nová Heloisa
| Julie aneb Nová Heloisa | |
|---|---|
 Titulní list prvního vydání z roku 1761 | |
| Autor | Jean-Jacques Rousseau |
| Původní název | Julie, ou la nouvelle Héloïse |
| Překladatel | Alois Tvrdek |
| Země | Francie |
| Jazyk | francouzština |
| Žánr | milostný román v dopisech |
| Datum vydání | 1761 |
| Česky vydáno | 1912 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Julie aneb Nová Heloisa (1761, Julie, ou la nouvelle Héloïse) je milostný román v dopisech francouzského filosofa a preromantického spisovatele Jeana-Jacquesa Rousseaua, ve kterém autor vypráví příběh nerovné lásky dvou mladých lidí, šlechtičny Julie d'Etange a jejího vychovatele Saint-Preuxe.[1] Na tomto pozadí pak Rousseau odmítá nerovnost lidí, odsuzuje náboženské předsudky a vyslovuje své další politické, filosofické, náboženské i pedagogické úvahy a názory na lásku, manželství i morálku.[2] Název románu odkazuje na milostný vztah středověkého francouzského teologa Pierra Abélarda a jeho žačky Heloisy známý z jejich korespondence.[3]
Vznik a charakteristika románu[editovat | editovat zdroj]
Rousseau chtěl nejprve napsat příběh osudové vášnivé lásky, po které sám toužil. Ze vzpomínek na drobná milostná dobrodružství ze svého mládí a na základě své lásky k hraběnce d'Houdetot vytvořil postavu hlavní hrdinky a její přítelkyně. Původní koncepci románu pak od jeho třetího dílu doplnil výraznými mravoličnými prvky, které vycházely z jeho názoru, že mravní obrození společnosti je třeba založit na reformě rodinného života.[4] Zároveň Rousseau zamýšlel poučit soudobou frivolní společnost o tom, jaký je rozdíl mezi upřímným křesťanstvím a náboženskou bigotností.[3] Julie v románu představuje člověka, který věří v boha, aniž by byl pokrytcem, a její manžel Wolmar, ctnostný ateista, zase člověka, který sice v boha nevěří, ale není to žádný vyvrhel.[5] Jeho postavu vytvořil Rousseau podle filosofa a ateisty Paula Heinricha Dietricha von Holbacha.[6]
Celým románem pak prostupuje Rousseauova filozofická teorie o autentičnosti. Etiku autenticity Rousseau stavěl proti racionálním morálním principům, protože podle jeho názoru by člověk měl dělat to, co mu společnost vnucuje pouze, pokud by to bylo v souladu s jeho vlastní identitou.[4] V románu tak dochází k vývoji jednotlivých postav od nedokonalé individuality usilující o ctnost k dovršené ctnostné individualitě založené na návratu člověka k jeho přirozenosti s ctnost tak vítězí nad vášní. Julie se provdá nikoliv za milence, ale za staršího mužem kterého jí vybral její otec, a bývalý milenec se stává tichým účastníkem jejich rodinného života.[3]
Formu epistolárního psychologického románu převzal Rousseau od Samuela Richardsona, ale nově jí doplnil o přírodní lyriku a osobitou krajinomalbu nádherné alpské přírody.[4] Vnější děj je zatlačen do pozadí soustředěním se na vnitřní prožitky poměrně malého okruhu postav. Jejich citovým hnutím odpovídají také jazykové prostředky usilující o celkové lyrické ladění románu.[3]
Román poprvé vyšel roku 1761 v Amsterdamu pod názvem Dopisy dvou milenců, obyvatel malého města na úpatí Alp (Lettres de deux amans, habitans d'une petite ville au pied des Alpes). Měl okamžitě obrovský úspěch, o kterém svědčí sedmdesát vydání během následujících čtyřiceti let,[4] a ovlivnil celou řadu dalších preromantických spisovatelů, jako byl například Goethe, Schiller, Tieck, Bernardin de Saint-Pierre nebo Chateaubriand.[7] Arthur Schopenhauer považoval román za jeden ze čtyř největších románů, jaké kdy byly napsány (společně s Důmyslným rytířem donem Quijotem de la Mancha, Životem a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho a Viléma Meistera léty učednickými).[8]
Našly se však i kritické a ironické poznámky týkající se autorových názorů na individuální mravní povznesení člověka, a také nepřátelské útoky církve na Rousseauovo tvrzení, že i mysl věřícího může být osvícená a že i nevěřící člověk může být ušlechtilý.[7] Katolická církev román dokonce zařadila na svůj oficiální seznam zakázaných knih Index Librorum Prohibitorum.[9] Dnes je román považován za jeden z vrcholů evropského sentimentalismu.[3]
Obsah románu[editovat | editovat zdroj]
Román, jehož děj trvá přibližně dvanáct let, je uveden autorskou předmluvou, ve které Rousseau formuluje svůj didaktický záměr, se kterým dílo napsal. Po ní následuje 161 dopisů rozdělených do šesti částí.[10]
V městečku Vevey na severním břehu Ženevského jezera má své sídlo baron d'Etange. Protože je právě v cizině ve vojenských službách, přijme jeho manželka pro svou dceru Julii a její nerozlučnou přítelkyni a sestřenici Kláru mladého domácího učitele Saint-Preuxe, který pochází z neurozeného rodu. Julie a Saint-Preux k sobě pocítí náklonnost, která je zpočátku nevinná, ale vyvine se z ní hluboký milostný cit, kterému se oba brání. Po prvním polibku proto Julie posílá Saint-Preuxe pryč.
V té době se vrátí z ciziny Juliin otec. Přivádí sebou svého přítele pana Wolmara, který mu kdysi zachránil život, a sdělí Julii své přání, aby se za něho provdala, i když je o hodně starší než ona. Julie se neodvažuje otci odporovat, a když jí Saint-Preux v dopise vyzve, aby s ním uprchla, je vnitřním bojem tak rozrušena, že onemocní. Saint-Preux se dozví o její nemoci, přispěchá a Julie se uzdraví. Následně oba své lásce podlehnou a stanou se milenci.
O Julii se začne zajímat další nápadník, moudrý a bohatý mylord Eduard Bomston. Mezi ním a Saint-Preuxem dojde k hádce, která se má vyřešit soubojem. Julie souboji zabrání a z obou se stanou dokonce přátelé. Bomston pak navštíví barona d'Etangeho a přimlouvá se za Saint-Preuxe. Ale baron nechce ani slyšet o tom, že by dceru provdal za neurozeného muže. Při prudké rodinné scéně zakáže Julii se se Saint-Preuxem stýkat. Bomston milencům nabídne jeden svůj statek v Anglii, kde by spolu mohli klidně žít v řádném manželství. Julie váhá, ale nakonec dá na radu sestřenice Kláry, že by svým útěkem učinila své rodiče nešťastnými, což by poznamenalo její další život. Nešťastný Saint-Preux odjíždí do Paříže s Juliiným slibem, že si jej sice nevezme bez otcova svolení, ale že si rovněž nevezme někoho jiného bez jeho svolení. V dopisech jí popisuje frivolní život pařížské společnosti.
Julie je rozhodnuta se nikdy neprovdat. její matka zemře žalem nad dceřiným trápením. Baron d'Etange následně Julii uprosí, aby požádala Saint-Preuxe o vrácení jejího slova a neuvedla jej tak do hanby z nedodržení slibu, že se stane ženou pana Wolmara. Saint-Preux jí slibu věrnosti skutečně zbaví a Julie se za Wolmara provdá.
Saint-Preux pomýšlí na sebevraždu. Bomston mu to rozmluví a pošle jej s válečnou eskadrou na dlouhou cestu kolem světa. Po návratu navštíví manžele Wolmarovi na pozvání pana Wolmara, sice ateisty, ale ušlechtilého člověka, jemuž Julie pravdivě vylíčila svou minulost. Saint-Preux překoná pokušení plynoucí z opětovné Juliiny blízkosti a všichni pak žijí společně ve venkovské idyle, kde nacházejí štěstí v prostém venkovském životě nespočívajícím v hromadění majetku. Julie si přeje, aby se Saint-Preux oženil s Klárou, ale ten to odmítne, protože mezi nimi nejde o lásku.
Při procházce po břehu jezera spadne Juliin syn do vody. Julie pro něho skočí a zachrání jej, ale těžce onemocní a během několika dní zemře. Saint-Preuxovi pošle ještě dopis, kde se mu vyzná ze svých citů. Poslední dopis obsahuje pohled do budoucna, kdy Klára, Saint-Preux, Bomston a Wolmar budou žít společně a vychovávat Juliiny děti.
Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]
- Ma nouvelle Héloïse (2012, Moje nová Heloisa), švýcarský film (ve francouzštině), režie Francis Reusser. Ve filmu bohatý japonský mecenáš, který obdivuje Jeana-Jacquesa Rousseaua, nabídne jednomu filmaři možnost vytvořit podle svých představ filmovou verzi románu, Tvůrce najde vhodné herce a začne natáčet. Příběhy hrdinů Rousseauova románu se pak promítají do osudů účastníků natáčení.[11]
Česká vydání[editovat | editovat zdroj]
- Julie, neboli, Nová Heloisa. Praha: Josef Pelc 1912, přeložil Alois Tvrdek.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ FRYČER, Jaroslav, a kol. Slovník francouzsky píšících spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 760 s. ISBN 80-7277-130-2. S. 622.
- ↑ ŠRÁMEK, Jiří. Panorama francouzské literatury 1. 1. vyd. Brno: Host, 2012. 718 s. ISBN 978-80-7294-565-8. S. 193.
- ↑ a b c d e MACURA, Vladimír, a kol. Slovník světových literárních děl II.. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 459 s. cnb001277745. S. 196–197.
- ↑ a b c d ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech IV.. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 638 s. cnb000690792. S. 228–230.
- ↑ KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s. cnb000676850. S. 391.
- ↑ CUSHING, Max Pearson. Baron D'Holbach: A Study of Eighteenth Century Radicalism in France. New York: Columbia University, 1914. 108 s. S. 17.
- ↑ a b SÝKORA, Oldřich. J. J. Rousseau a jeho Nová Heloisa. 1. vyd. Praha: Josef Pelc, 1912. cnb000902102. S. 112.
- ↑ SCHOPENAUER, Arthur. The Art of Literature (The Essays of Arthur Schopenahuer) [online]. Překlad T. Bailey Saunders. Project Gutenberg, 2004 [cit. 2021-03-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Index Librorum Prohibitorum [online]. Documenta Catholica Omnia, 1948 [cit. 2021-03-10]. Dostupné online.
- ↑ ROUSSEAU, Jean-Jacques. Julie, neboli, Nová Heloisa. Překlad Alois Tvrdek. 1. vyd. Praha: Josef Pelc, 1912. 6 svazků, 1134 s. cnb000898370.
- ↑ Ma nouvelle Héloïse [online]. Swiss Films [cit. 2021-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-04-26. (francouzsky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Dílo Julie ou la Nouvelle Héloïse ve Wikizdrojích (francouzsky)
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dílo:Julie aneb Nová Heloisa na Wikimedia Commons 
Dílo Julie aneb Nová Heloisa ve Wikicitátech- Téma Julie ou la Nouvelle Héloïse ve Wikicitátech (francouzsky)
- Dílo:Julie aneb Nová Heloisa v Databázi knih
