Dadaismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kurt Schwitters, představitel Dadaismu

Dadaismus, též Dada, byl avantgardní umělecký směr vzniklý ve Švýcarsku. Mezi roky 19161923 byl velmi populární. Vznikl jako revolta skupiny umělců různých národností proti válečným hrůzám (část jeho představitelů se světové války osobně účastnila). Dadaismus byl prostředek jak vyjádřit zmatek a strach z války, zároveň však toto hnutí nehledalo žádná východiska (východiskem byl nesmysl) a tak dada sklouzla až k nihilismu. Pro jeho díla je charakteristická úmyslná nerozumnost a odmítnutí převažujících standardů umění, propagovali totální anarchii v životě i v kultuře, absolutní svobodu tvorby a umění zbavené sociální funkce.

Podle dadaistů nebyl Dadaismus umělecký směr, ale jeho opak. Jelikož se umění zabývá estetikou, dadaismus ji ignoruje, dále se snažili, aby jejich díla neměla žádný význam – výklad jejich děl byl zcela závislý na divákovi. Tehdy běžné umění se snažilo působit na lidské city, dadaismus se snažil urážet.

Název[editovat | editovat zdroj]

Divadlo Dada, 1927, Milča Majerová v Cocteauově hře "Svatebčané na Eifelce"

Původ slova Dada je nejasný a existuje několik teorií o vzniku tohoto slova:

  1. Jak uvedl Tristan Tzara, jedná se o slovo bez jakéhokoli významu, které si dadaisté prostě vymysleli.[1]
  2. Slovo pochází od rumunských umělců (T. Tzary a Marcela Janca), kteří často používali slova „da, da“, znamenající „ano, ano“.
  3. Při vzniku hnutí dadaisté přemýšleli jak toto hnutí pojmenovat, a tak náhodně zabodli nůž do francouzsko-německého slovníku – „Dada “ je ve francouzštině dětské slovo pro „houpacího koně“. Francouzština má také hovorový výraz „c'est mon dada“ znamenající „to je má záliba“.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Za počátek dadaismu bývá považováno datum 5. února 1916, kdy se v Curychu v Kabaretu Voltaire sešla řada umělců a intelektuálů (velmi často emigrantů), kteří svými protiválečnými a pesimistickými postoji vytvořili toto hnutí. Velmi brzy se dadaismus dostal do USA a Německa, kde se rozvíjel nezávislým způsobem.

V roce 1917 byla otevřena galerie Dada a začal vycházet dadaistický časopis. V roce 1920 se centrem dadaismu stala Paříž. Po roce 1924 začal dadaismus plynule přecházet do surrealismu, a tím se dadaismus stal jakýmsi zakladatelem moderního umění.

Kabaret Voltaire postupně upadal, až přestal fungovat úplně. V roce 2002 byl zabrán skupinou umělců, kteří prohlašovali, že jsou neo-dadaisté, po jejich soudním vystěhování zde bylo založeno muzeum dadaismu.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Ve výtvarném umění prosazovali osvobození věcí z jejich obvyklých vztahů a následné položení věcí do nových, nečekaných a zcela nelogických vztahů. Jejich základními technikami byly tzv. objet trouvé – tzn. nalezený objekt a ready made. Obě tyto techniky znamenají rozebrání nějakého předmětu na části a jeho případného složení (nebo použití takto vzniklých částí) do něčeho jiného, čímž vznikne nová dosud neznámá věc. Je zajímavé, že tyto techniky, které byly považovány za šokující a velice nekomerční, daly podněty např. reklamě, filmu ale i typografii a fotografii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Dadaistická literatura se projevila převážně v poezii, psaly se však také divadelní hry. Poezie si zakládá na nepochopení a boří tradiční koncepty básně. O podobě dadaistické básně i dadaistického umění obecně pojednává například Tristan Tzara ve svém Manifestu Dadaismu (1918), který je součástí Sedmi manifestů dadaismu (1924).

Z hlediska obsahu jsou básně iracionální a nelogické a jejich interpretace závisí čistě na čtenáři, důležitá je subjektivita. Pracují s volnými asociacemi a spontánností, hrají si se slovy. Je kladen důraz na slovo samotné, bourají se tradiční struktury jazyka, vymýšlejí se slova nová. „Nechci slova, která vymysleli ostatní. Všechna slova jsou vynálezem ostatních. Já chci vlastní, vlastní rytmus a vlastní souhlásky a samohlásky také, tvořící rytmus a celý můj. Pokud je tato pulzace sedm yard dlouhá, chci pro ni slova, která jsou sedm yard dlouhá,“[2] píše Hugo Ball ve svém Manifestu Dada (1916). Tato demontáž jazyka má vést k obnovení jeho nejčistší formy.

Z hlediska formy jsou básně různorodé, někdy jsou psány jednoduše, dále se pak hraje s jejich grafickou podobou. Často tak dochází k rušení hranice mezi výtvarným uměním a básní, kdy se básně skládají z koláží reklam, novinových článků a letáků. Další formou jsou simultánní básně, které jsou primárně určeny pro performace. Jedná se o básně složené z několika básní různě se prolínajících a čtených najednou, hrajících si se zvukovou podobou jazyka. Tyto básně měly umožňovat posluchači samotnému spojovat si vhodné asociace.  

Dadaismus dále přispěl k vývoji surrealismu či pop-artu. Klíčový byl pro konceptuální umění, jemuž položil základy.

Světová literatura[editovat | editovat zdroj]

Ve světové literatuře tento směr ovlivnil některé významné osobnosti, ale výrazné čistě dadaistické osobnosti se příliš neprosadily.

Česká literatura a divadlo[editovat | editovat zdroj]

V české literatuře se tento směr neprosadil, ale ovlivnil skupinu kolem časopisu Devětsil, počátky poetismu a divadelní tvorbu Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Ve dvacátých letech 20. století hrálo v Praze Divadlo Dada.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Adolf Hoffmeister: Konce dadaismu. Přítomnost. 21. 2. 1929, s. 104. Dostupné online. 
  2. BALL, Hugo. Dada Manifesto (Manifeste DaDa). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]