Jan Werich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Werich
Voskovec a Werich
Voskovec a Werich
Narození 6. února 1905
Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 31. října 1980 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Alma mater Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Manžel(ka) Zdeňka Housková
Děti Jana Werichová
Jiří Petrášek
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Náhrobek Voskovce a Wericha na Olšanských hřbitovech v Praze

Jan Werich, plným jménem Jan Křtitel František Serafínský Werich (6. února 1905 Smíchov[1]31. října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, v autorské trojici s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem představitel meziválečné divadelní avantgardy a posléze i poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Proslavil se mezi válkami jako jedna z klíčových osobností avantgardního Osvobozeného divadla. Druhou světovou válku jako antifašista strávil v emigraci. Po válce se vrátil do Československa, kde nakonec získal titul národní umělec.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich byl jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny (syna Františka Wericha, obchodníka v Praze a Reginy roz. Duchoňové z Hostomic), a jeho manželky Gabriely roz. Choděrové (dcery Jana Choděry, hostinského v Žižkově čp. 970, a Marie, roz. Zounkové z Malých Nehvizd). Za kmotry mu byli prarodiče Regina Benešová-Werichová a František Choděra. Rodiče se brzy rozvedli a Jan připadl do péče otci. Narodil se na Smíchově (čp. 403), kde měli matčini rodiče hostinec; za první světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích.

Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho.[2]

V roce 1929 se Jan Werich oženil se švadlenou a návrhářkou divadelních kostýmů Zdeňkou (též Zdenou) roz. Houskovou (1. června 1906 – 14. dubna 1980),[3][4] která v 60. letech přeložila dvě divadelní hry z angličtiny.[5] Jejich jediná dcera Jana Werichová (1935–1981) byla herečka a překladatelka; její jediná dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča (*1967), provdaná Hulíková, vystudovala pedagogiku a je psycholožkou ve Švýcarsku. Z nemanželského vztahu s neznámou údajně českou umělkyní vzešel syn Jiří Petrášek, český ekonom, vysokoškolský pedagog, spisovatel, příležitostný herec, dabér a moderátor.[6]

Život do 2. světové války[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich studoval Masarykovo gymnázium v Křemencově ulici v Praze (zrušeno roku 1949, nyní je na stejném místě Masarykova střední škola chemická), kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Poslední ročník víceletého gymnázia však absolvoval na smíchovském reálném gymnáziu, kde také odmaturoval.[pozn. 1] Po maturitě studoval práva na Karlově univerzitě.

V roce 1926 vytvořili s Jiřím Voskovcem dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzy na to začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue – názvem mysleli malou revui do kapsičky u vesty. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich.

V letech 1927–1938 jejich divadelní spolupráce pokračovala, do roku 1935 působili v Osvobozeném divadle, v letech 1935–1937 působili pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, kde uvedli jednu ze svých nejodvážnějších her Balada z hadrů.

V roce 1937 se vrátili k Osvobozenému divadlu, které bylo o rok později (1938) uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili jako herci; především mezi tamní českou komunitou. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vysílanými česky do Evropy.

Život po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich, na fotografii vlevo (spolu s autorem knih o Osvobozeném divadle Jaromírem Pelcem)

V roce 1945 se Jan Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Jiří Voskovec se navrátil až 1. 9. 1946. Spolu s Jiřím Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, ale vzhledem k politické situaci už nebylo možné dělat politickou satiru. V roce 1948 Werichův partner Jiří Voskovec emigroval do Francie (a v roce 1950 do USA).

Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 1956–1961 byl ředitelem Divadla ABC. J. Werich založil Divadlo Voskovce a Wericha, kde se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. Z jejich divadelní tvorby této doby se staly nejznámější tzv. forbíny, tj. předscény.

Jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem; jeho kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se svých pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel.[zdroj?] Jeho obránci poukazují na Werichův podpis petice Dva tisíce slov.

Ke konci 50. let podnikl J. Werich několik individuálních cest do Itálie; jednu z nich i s dcerou Janou. Své zážitky popsal v knize Italské prázdniny (1. vyd. Českosl. spis. 1960, ... 9. vyd. Toužimský & Moravec 2010).

Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Jiří Suchý uvádí, že to Jan Werich bral trochu s humorem a trochu s despektem; zmiňuje Werichovu průpovídku „...jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.“[7]

V období normalizace nesměl vystupovat v rozhlase ani televizi, měl zákaz veřejně mluvit. Právě v roce 1968 se podepsal také pod Manifest dvou tisíc slov.[8]

V roce 1977 vyšel paradoxně k tomu v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s Werichovým jménem. Televize vysílala dlouhé záběry J. Wericha sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci poslouchajícími projevy J. Švorcové a dalších tehdy komunisticky angažovaných umělců.[9] Zastánci Jana Wericha tvrdí, že žádal komunistické úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně je potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (Ikar, 2011) a další svědkové.[10] Jiří Suchý po letech tvrdí, že Werich šel na shromáždění z obavy, že by jinak nemohl vycestovat na plánovanou cestu za Jiřím Voskovcem do USA; tušil, že Voskovce uvidí naposledy.[11] Jiřina Švorcová ve svých vzpomínkách uvádí, že několik dní po schůzi v Národním divadle, kde se Anticharta podepisovala, se Jan Werich ozval, že chce být ze seznamu vyškrtnut. „Situace to byla pro nás nepříjemná, měli jsme radost, že se Werich k tomu prohlášení připojil. A tak jsme přemýšleli, jak ho ujistit, že nepodepsal nic špatného, a přesvědčit ho, aby svůj podpis nebral zpět. Byla neděle, nikde nikdo. Telefonicky jsem zastihla jen předsedu vlády Štrougala, který slíbil, že se o něco pokusí. A v tom napadl Míku Werichův přítel Miloš Kopecký, uvádí Švorcová. Dále k zapojení Kopeckého do celé anabáze Švorcová uvádí: „Měli jsme štěstí. Kopecký byl doma a stačily pouhé čtyři vysvětlující věty, aby řekl: Rozumím. Jedu za ním. A Werichův podpis na té listině zůstal. Jak ho Miloš přesvědčil, co si spolu řekli, nevím, ale jsem si naprosto jistá, že to byl právě jen on, kdo Wericha přesvědčit mohl. O jiném zásahu ani nevím.“[12]

V letech 19451980 bydlel na pražské Kampě ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako dům Dobrovského nebo častěji Werichova vila (U Sovových mlýnů 501/7).[13] Je známo, že se Werich s Holanem neměli příliš v oblibě.[14]

Je pochován na Olšanských hřbitovech (I. občanský hřbitov, 9. oddělení, hrob 267).

Při příležitosti stého výročí jeho narození vydala Česká národní banka pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 200 Kč.[15]

Výroky[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich ve svých hrách a především vyprávěních proslul mnoha převážně politickými narážkami. Např. o pražském jaru říkal v roce 1968 ve svých televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou: „takže když to shrneme... tak je to lepší, než jsme se báli, že by to mohlo bejt, když jsme mysleli, že by to mohlo bejt moc špatný... ovšem musí se to hlídat![16]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

První hry dvojice V+W byly spíše zábavné, s velkým množstvím hudby, politicky neangažované.

  • Vest pocket revue (1927) – představení mělo obrovský úspěch (208 repríz). Vytvořili zde zcela nové pojetí scény, vystupovali jako bíle nalíčení klauni, kteří si povídají nejen mezi sebou, ale i s obecenstvem. Měli předem domluvené téma i směr dialogu, ale zůstal dost velký prostor pro improvizaci.
  • Premiéra Skafandr
  • Ostrov Dynamit
  • Sever proti jihu
  • Golem
  • Hej rup!

V pozdější době psal spolu s J. Voskovcem politicky angažované revue, většina z nich byla silně levicově zaměřená, upozorňovali na nezaměstnanost a na sociální rozdíly. Pozdější díla byla zcela nepokrytě antifašistická.

Jejich dialogy jsou zaměřeny proti maloměšťáctví, hlouposti, totalitě atd. Parodie byly zaměřeny nejen na dění v tehdejší době, ale i na historii.

  • Caesar – 1932, představuje Benita Mussoliniho jako Caesara, který touží po válce. Od této hry je Osvobozené považováno za politické divadlo.
  • Osel a stín – 1933, lidé se hádají o nesmyslné věci. Antická historka – spor o poplatek za odpočinek ve stínu osla.
  • Kat a blázen – 1934, kritika fašismu.
  • Rub a líc

Na popud německého velvyslanectví, které si stěžovalo na urážku hlavy státu, byli V + W vykázáni z paláce U Nováků a sezónu 1935–1936 odehráli pod názvem Spoutané divadlo v sálu Rokoka. Zde vznikla divácky nejúspěšnější hra této dvojice:

  • Balada z hadrů1935, na rozdíl od předchozích her není výrazně zaměřena proti nacismu (Kritika skrze Tři košile Děda Nezamysla). Má výrazný sociální kontext a je spíše poctou Villonovi – svobodomyslnému člověku, buřiči a velkému básníku středověké Francie, jehož postoje byly autorům jistě blízké.

Na jaře 1936 se V+W vrací do prostor paláce U Nováků a taktéž k názvu Osvobozené divadlo.

Na hudbu J. Ježka napsali do těchto her texty mnoha písní (např. Nebe na zemi).

Tvorba po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Československa stihli Voskovec s Werichem ještě podle hudební komedie Finian's Rainbow od 'Yip' Harburga a Freda Saidyho napsat hru:

Film[editovat | editovat zdroj]

Předválečná tvorba[editovat | editovat zdroj]

Poválečná tvorba[editovat | editovat zdroj]

posmrtně

Televizní tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Medvěd – 1961
  • Slzy, které svět nevidí – 1962
  • Kočár nejsvětější svátosti – 1962
  • Uspořená libra – 1963
  • Drahý zesnulý – 1964
  • Magnetické vlny léčí – 1965
  • Král a žena – 1967
  • Co na to říkáte, pane Werichu? – 1968

Literární tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Fimfárum (1960)
  • Italské prázdniny (1960)
  • Potlach
  • Falstaffovo babí léto
  • Lincoln 1933
  • Listování
  • Korespondence s Voskovcem I–III
  • Deoduši
  • Všechno je jinak (1969)

Seznam písňové tvorby (výběr)[editovat | editovat zdroj]

V pořadí: píseň – interpret – (hudba/text)

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Pozn: diskografie není úplná.

  • 1953 Civilisace – Jan Werich (ze hry Osel a stín upravil Dalibor Brázda – Karel Vlach se svým orchestrem) / Kalná řekaRudolf CortésSupraphon 51566-M.
  • 2007 W&V: Osvobozené divadlo I.–VII. 1929–1938, souborné vydání nahrávek Osvobozeného divadla, 7CD, celkový čas 7:26:46, vydáno 27. 4. 2007, katalogové číslo Supraphon SU 5810-2[17]
  • 2008 Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka – četba z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, celkem 12 CD disků.
  • 2019 Suma sumárum, soubor 5CD s veškerými dostupnými zvukovými nahrávkami Jana Wericha ve formátu mp3, celkový čas 50:36:33, vydáno 15. listopadu 2019, katalogové číslo Supraphon SU 6495-2[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Nyní škola existuje pod názvem Gymnázium Na Zatlance.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční zápis narození řk. farnost Smíchov. Archiv hlavního města Prahy [online]. [cit. 26.6.2018]. Dostupné online. 
  2. Jan Werich: O Vánocích, in Všechno je jinak, Práce 1991
  3. Werichovci: Životopis Jana Wericha
  4. Zuzana a Eugen Brikciusovi: V + W slovem i obrazem (Portable Document Format)
  5. Databáze českého uměleckého překladu: Zdeňka Werichová[nedostupný zdroj]
  6. Tajemství Werichovy milenky - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. 
  7. SUCHÝ, Jiří. Fenomén Jiří Suchý: (dva rozhovory z let 1990 a 2010). 1. souborné vyd. Praha: Galén, ©2011, s. 121–122. Edice Olivovníky. ISBN 978-80-7262-751-6.
  8. http://www.totalita.cz/txt/txt_2000slovt.php
  9. JANOVSKÁ, Adina. Moudrý klaun odmítl stát se šaškem. Vždy říkal, co si myslel, a to se neodpouštělo. Tajnosti slavných. Krajské LISTY [online]. 2019-01-14 [cit. 2019-01-29]. Dostupné online. 
  10. Jak to bylo s Werichovým podpisem Anticharty. Vltava [online]. 2018-06-29 [cit. 2018-06-30]. Dostupné online. 
  11. LESCHTINA, Jiří. Jiří Suchý: Prasárny jsou dnes v módě. Já je házím do koše. Aktuálně.cz [online]. 2015-10-29 [cit. 2015-10-31]. Dostupné online. 
  12. Vzpomínky Švorcové (†83): Wericha k Antichartě »ukecal« Kopecký!. Blesk.cz [online]. [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. 
  13. http://www.pis.cz/cz/praha/pamatky/dum_josefa_dobrovskeho_werichova_vila
  14. http://hn.ihned.cz/c1-17422030-vila-modreho-abbe
  15. DVOŘÁK, Jiří. Pamětní mince ČNB: Voskovec a Werich. E15 [online]. 2005-02-08 [cit. 206-09-14]. Dostupné online. 
  16. Jan Werich v relaci Československé televize Co tomu říkáte, pane Werich?
  17. Osvobozené divadlo I.-VII. 1929-1938 - V+W - Supraphonline.cz. Praha: Supraphon, 2007. Dostupné online. (česky) 
  18. Suma sumárum - Jan Werich - Supraphonline.cz. Praha: Supraphon, 2019. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]