Jan Werich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Werich
Voskovec a Werich
Voskovec a Werich
Rodné jméno Jan Křtitel František Serafínský
Narození 6. února 1905
Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 31. října 1980 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Alma mater Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Univerzita Karlova
Povolání herec, zpěvák, spisovatel, dramatik, jazzový hudebník a scenárista
Ocenění národní umělec (1963)
Medaile Za zásluhy
Děti Jana Werichová
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Náhrobek Voskovce a Wericha na Olšanských hřbitovech v Praze

Národní umělec Jan Křtitel František Serafínský Werich (6. února 1905 Smíchov[1]31. října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, v autorské trojici s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a posléze i poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Jedním z divadel, ve kterých hrál, bylo divadlo Osvobozené.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich byl jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny (syna Františka Wericha, obchodníka v Praze a Reginy roz. Duchoňové z Hostomic), a jeho manželky Gabriely roz. Choděrové (dcery Jana Choděry, hostinského v Žižkově č. 970, a Marie, roz. Zounkové z Malých Nehvizd). Za kmotry mu byli prarodiče Regina Benešová-Werichová a František Choděra. Rodiče se brzo rozvedli a Jan připadl do péče otci. Narodil se na Smíchově (tehdejší čp. 403), kde měli matčini rodiče hostinec; za 1. světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích.[2]

Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho.[3]

V roce 1929 se Jan Werich oženil se švadlenou a návrhářkou divadelních kostýmů Zdeňkou (též Zdenou) roz. Houskovou (1. června 1906 – 14. dubna 1980),[4][5] která v 60. letech přeložila dvě divadelní hry z angličtiny.[6] Jejich jediná dcera Jana Werichová (1935–1981) byla herečka a překladatelka; její jediná dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča (*1967), provdaná Hulíková, vystudovala pedagogiku a je psycholožkou ve Švýcarsku.

Život do 2. světové války[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich studoval Masarykovo gymnázium v Praze v Křemencově ulici (zrušeno roku 1949, nyní je na stejném místě Masarykova střední škola chemická), kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Poslední ročník víceletého gymnázia však absolvoval na smíchovském reálném gymnáziu, kde také odmaturoval.[pozn. 1] Po maturitě studoval práva na Karlově univerzitě.

V roce 1926 vytvořili s Jiřím Voskovcem dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzo na to začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue – názvem mysleli malou revui do kapsičky u vesty. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich.

V letech 19271938 jejich divadelní spolupráce pokračovala, do roku 1935 působili v Osvobozeném divadle, v letech 19351937 působili pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, kde uvedli jednu ze svých nejodvážnějších her Balada z hadrů.

V roce 1937 se vrátili k Osvobozenému divadlu, které bylo o rok později (1938) uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili jako herci; především mezi tamní českou komunitou. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vysílanými česky do Evropy.

Život po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich, na fotografii vlevo (s autorem knih o Osvobozeném divadle Jaromírem Pelcem)

V roce 1945 se Jan Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Jiří Voskovec se navrátil až 1. 9. 1946. Spolu s Jiřím Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, ale vzhledem k politické situaci už nebylo možné dělat politickou satiru. V roce 1948 Werichův partner Jiří Voskovec emigroval do Francie (a v roce 1950 do USA).

Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 19561961 byl ředitelem Divadla ABC. J. Werich založil Divadlo Voskovce a Wericha, kde se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. Z jejich divadelní tvorby této doby se staly nejznámější tzv. forbíny, tj. předscény.

Jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem; jeho kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se svých pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel.[zdroj?] Jeho obránci poukazují na Werichův podpis petice Dva tisíce slov.

Ke konci 50. let J. Werich podnikl několik individuálních cest do Itálie; jednu z nich i s dcerou Janou. Své zážitky popsal v knize Italské prázdniny (1. vyd. Českosl. spis. 1960, ... 9. vyd. Toužimský & Moravec 2010).

Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec.

V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s Werichovým jménem. Televize vysílala dlouhé záběry J. Wericha sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci poslouchajícími projevy J. Švorcové a dalších tehdy komunisticky angažovaných umělců. Zastánci Jana Wericha tvrdí, že žádal komunistické úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně je potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (Ikar, 2011). Jiří Suchý po letech tvrdí, že Werich šel na shromáždění Anticharty z obavy, že by jinak nemohl vycestovat na plánovanou cestu za Jiřím Voskovcem do USA; tušil, že Voskovce uvidí naposledy.[7]

V letech 19451980 bydlel na pražské Kampě ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako Dobrovského nebo též (častěji) Werichova vila (U Sovových mlýnů 501/7).[8] Traduje se, že se Werich s Holanem navzájem neměli příliš v oblibě.[9]

Byl pochován na Olšanských hřbitovech (I. občanský hřbitov, 9. oddělení, hrob 267).

Při příležitosti 100. výročí jeho narození vydala Česká národní banka pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 200 Kč.

Výroky[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich ve svých hrách a především vyprávěních proslul mnoha svými převážně politickými narážkami. Např. o Pražském jaru říkal v roce 1968 ve svých televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou: „takže když to shrneme... tak je to lepší, než jsme se báli, že by to mohlo bejt, když jsme mysleli, že by to mohlo bejt moc špatný... ovšem musí se to hlídat![10]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

První hry dvojice V+W byly spíše zábavné s velkým množstvím hudby, tyto hry byly politicky neangažované.

  • Vest pocket revue (1927) – toto představení mělo obrovský úspěch (208 repríz). Vytvořili zde zcela nové pojetí scény, vystupovali jako bíle nalíčení klauni, kteří si povídají nejen mezi sebou, ale i s obecenstvem. Měli předem domluvené téma i směr dialogu, ale existoval i dost velký prostor pro improvizaci.
  • Premiéra Skafandr
  • Ostrov Dynamit
  • Sever proti jihu
  • Golem
  • Hej rup!

V pozdější době psal spolu s J. Voskovcem politicky angažované revue, většina z nich byla silně levicově zaměřená, upozorňovali na nezaměstnanost a na sociální rozdíly. Pozdější díla byla zcela nepokrytě antifašistická.

Jejich dialogy jsou zaměřeny proti maloměšťáctví, hlouposti, totalitě atd. Parodie byly zaměřeny nejen na dění v tehdejší době, ale i na historii.

  • Caesar1932, představuje Benita Mussoliniho jako Caesara, který touží po válce. Od této hry je Osvobozené považováno za politické divadlo.
  • Osel a stín1933, lidé se hádají o nesmyslné věci. Antická historka – spor o poplatek za odpočinek ve stínu osla.
  • Kat a blázen1934, kritika fašismu.

Na popud německého velvyslanectví, které si stěžovalo na urážku hlavy státu, byli V + W vykázáni z paláce U Nováků a sezónu 1935-36 odehráli pod názvem Spoutané divadlo v sálu Rokoko. Zde vznikla divácky nejúspěšnější hra této dvojice:

  • Balada z hadrů1935, na rozdíl od předchozích her není výrazně zaměřena proti nacismu (Kritika skrze Tři košile Děda Nezamysla). Má výrazný sociální kontext a je spíše poctou Villonovi - svobodomyslnému člověku, buřiči a velkému básníku středověké Francie, jehož postoje byly autorům jistě blízké.

Na jaře 1936 se V+W vrací do prostor paláce U Nováků a taktéž k názvu Osvobozené divadlo.

Na hudbu J. Ježka napsali do těchto her texty mnoha písní (např. Nebe na zemi).

Tvorba po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Československa stihli Voskovec s Werichem ještě podle hudební komedie Finian's Rainbow od 'Yip' Harburga a Freda Saidyho napsat hru:

Film[editovat | editovat zdroj]

Předválečná tvorba[editovat | editovat zdroj]

Poválečná tvorba[editovat | editovat zdroj]

posmrtně

Televizní tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Medvěd1961
  • Slzy, které svět nevidí1962
  • Kočár nejsvětější svátosti1962
  • Uspořená libra1963
  • Drahý zesnulý - 1964
  • Magnetické vlny léčí1965
  • Král a žena1967
  • Co na to říkáte, pane Werichu?1968

Literární tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Fimfárum (1960)
  • Italské prázdniny (1960)
  • Potlach
  • Falstaffovo babí léto
  • Lincoln 1933
  • Listování
  • Korespondence s Voskovcem I - III
  • Deoduši
  • Všechno je jinak (1969)

Seznam písňové tvorby (výběr)[editovat | editovat zdroj]

V pořadí: píseň – interpret – (hudba/text) – rok

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Pozn: diskografie není úplná.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Nyní škola existuje pod názvem Gymnázium Na Zatlance.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Záznam o narození a křtu v matrice farnosti Smíchov
  2. BLAHOVÁ, Ladislava. Jan Werich - Herecký portrét [online]. [cit. 2013-12-21]. Dostupné online.  
  3. Jan Werich: O Vánocích, in Všechno je jinak, Práce 1991
  4. Werichovci: Životopis Jana Wericha
  5. Zuzana a Eugen Brikciusovi: V + W slovem i obrazem (Portable Document Format)
  6. Databáze českého uměleckého překladu: Zdeňka Werichová
  7. LESCHTINA, Jiří. Jiří Suchý: Prasárny jsou dnes v módě. Já je házím do koše. Aktuálně.cz [online]. 2015-10-29 [cit. 2015-10-31]. Dostupné online.  
  8. http://www.pis.cz/cz/praha/pamatky/dum_josefa_dobrovskeho_werichova_vila
  9. http://hn.ihned.cz/c1-17422030-vila-modreho-abbe
  10. Jan Werich v relaci Československé televize "Co tomu říkáte, pane Werich?"

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]