Manuel José Quintana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Manuel José Quintana
Manuel José Quintana.jpg
Narození11. dubna 1772
Madrid
Úmrtí11. března 1857 (ve věku 84 let)
Madrid
Místo pohřbeníCementerio de la Almudena, Madrid
Povoláníbásník, dramatik, historik
Národnostšpanělská
Alma materUniverzita v Salamance
Obdobíosvícenství, preromantismus
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manuel José Quintana (11. dubna 1772, Madrid11. března 1857, tamtéž) byl španělský básník, dramatik a historik, v jehož klasicistním díle je možno najít preromantické prvky.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval práva na Univerzitě v Salamance, kde byl jeho učitelem Juan Meléndez Valdés, kterého zpočátku napodoboval ve svých verších. Vliv na něho měli i jeho přátelé Gaspar Melchor de Jovellanos a Nicasio Álvarez de Cienfuegos.[1]

Manuel José Quintana kolem roku 1857
Básníkova korunovace královnou Isabelou II. na národního básníka
Básníkův hrob v Madridu

Po skončení studia pracoval od roku 1795 jako právník v Madridu. Během francouzské okupace se nedal do služeb vlády Josefa Bonaparteho, ačkoliv za své politické i filosofické názory vděčil francouzským ecyklopedistům, ale pracoval na významných místech v národním odboji. Byl členem tzv. Centrální rady (Junta Central – vládní sbor, který se ustanovil na počátku války proti Napoleonovi ze zástupců provinčních rad a do svého rozpuštění roku 1810 podporoval nepříliš úspěšně boj za národní nezávislost), psal různé manifesty, vlastenecké ódy, působil jako šéfredaktor Semanario Patriótico (Vlastenecký týdeník) a spolupracoval s cádizskými generálními kortesy (španělskou exilovou vládou, která roku 1812 přijala ústavu).[2]

Po pádu Napoleona se stal členem akademií Real Academia de Bellas Artes de San Fernando a Real Academia Española, ale po návratu krále Ferdinanda VII. na španělský trůn byl pro své liberální názory pronásledován a dokonce i vězněn. Teprve po Ferdinandově smrti roku 1833 a po vyhlášené amnestii se mu dostalo veřejného uznání a významných funkcí. Roku 1855 byl královnou Isabelou II. slavnostně korunován na národního básníka.[3][4]

Jeho poezie, která vycházela hlavně časopisecky, je psaná zvučným a sošně krásným veršem a čerpá svou inspiraci ze tří hlavních zdrojů, kterými jsou vlast, svoboda a idea pokroku. Tyto principy někdy spojuje s preromantickým smyslem pro přírodu, kterou však obdivuje především proto, že je člověk schopen jí ovládnout a přetvořit. Kromě toho je autorem klasicistních tragédií a v oblasti prózy literárněhistorických, kritických nebo životopisných prací. Jako znalec poesie zlatého věku španělského písemnictví vydal několik jejích antologií.[1]

Výběrová bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Poesías (1788, Básně).
  • Las reglas del drama (1791, Pravidla dramatu), veršované dílo, v němž přistupuje k tvorbě divadelních her z hlediska klasicismu.
  • El Duque de Viseo (1801, Vévoda z Visea), tragédie isnpirovaná gotickým dílem Matthewa Gregoryho Lewise The Castle Spectre.
  • Pelayo (1805), historická tragédie, oslavující reconquistu jako národně osvobozeneckou válku.
  • Vidas de españoles célebres (1807, 1830, 1832, Životy slavných Španělů), třídílná, elegantně a zajímavě napsané biografie významných španělských osobností.
  • Poesías selectas castellanas (1830-1833, Výběr z kastilské poezie), třídílná antologie španělských klasických básníků, doplněná důležitým úvodem, prology a poznámkami.
  • Cartas a Lord Holland (1852, Listy lordu Hollanovi), dílo napsané již roku 1824, vášnivý a zároveň uvážlivý kometář historických událostí první třetiny 19. století.[1]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Ukázky z autorovy tvorby jsou obsaženy v antologii španělských básníků 18. století Heroldové jasu, Praha: Ivo Železný 2006, přeložil Miloslav Uličný.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d CHABÁS, Juan: Dějiny španělské literatury. Praha: SNKLHU 1960. přeložil Oldřich Bělič. S. 228-230.
  2. HODOUŠEK, Eduard a kol. Slovník spisovatelů - Španělsko a Portugalsko. Odeon, Praha 1968, S. 308-309.
  3. HODOUŠEK, Eduard a kol. Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. Libri. Praha 1999, S. 496.
  4. Ottův slovník naučný. 20. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 2000. S. 1082.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]