Benjamin Constant

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Benjamin Constant
Benjamin Constant.jpg
Rodné jméno Henri-Benjamin Constant de Rebecque
Narození 25. října 1767
Lausanne
Úmrtí 8. prosince 1830 (ve věku 63 let)
Paříž
Místo pohřbení Hřbitov Père-Lachaise
Povolání filosof, politik, spisovatel a autor deníků
Alma mater Univerzita v Edinburghu
Žánr román
Významná díla Adolphe
Politická příslušnost republikánství
Partner(ka) Germaine de Staël
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Henri-Benjamin Constant de Rebecque
Hrob na hřbitově Père-Lachaise

Henri-Benjamin Constant de Rebecque (25. říjen 1767, Lausanne8. prosinec 1830, Paříž) byl švýcarsko-francouzský politik, politický filozof a spisovatel, představitel liberalismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve frankofonní rodině ve Švýcarsku, přesněji v rodině protestantských (hugenotských) exulantů, kteří pocházeli původně z Artois. Otec byl plukovníkem v holandských službách, matka zemřela týden po porodu. Studoval na univerzitě v bavorském Erlangenu (1782–1783) a na univerzitě ve skotském Edinburghu, kde se stal obdivovatelem britského politického systému. Z Edinburghu musel odejít na přání otce, který byl rozhněván jeho karbanictvím. V květnu 1785 přišel do Paříže, kde se dále vzdělával a navštěvoval osvícenský salon v domě J. B. A. Suarda. Radoval se z Velké francouzské revoluce, kterou chápal jako „osvobození individua pádem společenských konvencí", neztotožnil se však s žádným z jejích směrů.[1]

Benjamin Constant často cestoval po Evropě[2] a měl řadu milostných poměrů. V letech 1795-1811 měl vztah s jednou z prvních evropských intelektuálek, baronkou Germaine de Staël (byl pravděpodobně otcem její dcery Albertiny, která se narodila v roce 1797). Spolu s paní de Staël se přičiňoval o konsolidaci režimu Direktoria a v roce 1800 byl povolán do zákonodárného sboru. Pro své opoziční vystupování se však stal Napoleonovi nepohodlným, po dvou letech byl ze sboru vyloučen a musel opustit Paříž.

Odjel do Německa a ve Výmaru se stýkal s předními německými vzdělanci, mj. se Schillerem a s Goethem. Roku 1808 uzavřel tajně manželství s Charlottou von Hardenberg (první manželství s baronkou Wilhelminou von Cramm z roku 1789 bylo v roce 1795 rozvedeno). V roce 1814 vystoupil proti Napoleonovi a pro legitimní dynastii ve spisu De l'esprit de conquête et de l'usurpation.[3] Po pádu Napoleona se vrátil s Bourbony do Paříže jakožto stoupenec konstituční monarchie.[4] Když se Napoleon v březnu 1815 znovu chopil moci („stodenní císařství"), neváhal přejít do jeho tábora, protože doufal, že obnovené císařství bude liberální. Byl jmenován členem Státní rady a účastnil se redakce dodatku k ústavě (Acte additionnel, 22. 4. 1815), jímž císař zaručoval konstituční vládu.[5]

Po opětovném nastolení Bourbonů odjíždí do Bruselu a pak do Anglie, ale již roku 1816 se vrací do Francie, stává se výmluvným představitelem konstituční opozice a vlivným novinářem.[6] Po roce 1817 byl poslancem francouzského parlamentu, za stranu tzv. Independants, jimž se později říkalo "liberálové". Účastnil se červencové revoluce v roce 1830, přispěl k dosazení Ludvíka Filipa za „krále Francouzů" a byl jmenován do vysoké funkce ve Státní radě. Constant byl po celý život vášnivým hráčem: svůj dům v Paříži vyhrál v kartách a právě roku 1830 byl následkem velikých ztrát v tak bídném postavení, že vděčně přijal od Ludvíka Filipa velký finanční dar, ovšem s výhradou svobody svého přesvědčení.[7][8] Zemřel 8. prosince 1830 a byl mu vypraven státní pohřeb.[9] Jeho ostatky spočívají na pařížském hřbitově Père-Lachaise.

Benjamin Constant byl vzdělaným politikem, obratným publicistou a znamenitým řečníkem. Byl ale nestálý, často měnil své názory a vynikal více duchaplností než hloubkou svých myšlenek.[10] Přes svoji nedůslednost však vždy obhajoval v podstatě stejné principy: byl zásadním individualistou, jeho liberalismus byl obranou jednotlivce proti státu.[11]

Politický filozof[editovat | editovat zdroj]

Byl zastáncem bikameralismu a konstituční monarchie, kde král je "neutrální, vyvažující silou" v systému, bez exekutivních pravomocí. Za vzor často dával britský politický systém po roce 1707, naopak byl kritikem různých politických forem ve Francii (proto byl ve Francii často přehlížen, zatímco v anglosaském světě je považován za klasika). Byl jedním z prvních, kdo upozornil na nepřeklenutelný rozdíl mezi svobodou v antice a svobodou v moderní civilizaci. Svoboda v moderní civilizaci nemůže být dle Constanta zaručena participací na věcech veřejných, ale jen obecnými občanskými právy a vládou zákona, participace se musí omezit na volbu politické reprezentace. Moderní svoboda znamená dle Constanta především namalování jasné dělící čáry mezi sférou soukromou a sféru veřejnou, do níž může intervenovat politická autorita a stát. Život moderního člověka je především soukromý a soukromí tudíž musí být zvláštním způsobem chráněno. Právě to dle Constanta nepochopila Francouzská revoluce (a její duchovní otcové jako Jean Jacques Rousseau), a proto ztroskotala: příliš naivně převzala republikánské antické vzorce a svobodu definovala příliš antickým "veřejným" způsobem, nikoli moderně jako právo na soukromí. Výsledkem byl nutně "obrácený despotismus" tedy republikánský teror a nakonec "republikánský císař" (Napoleon Bonaparte). Napoleonovi Constant vyčítal, že nepochopil nadřazenost obchodu nad válkou v moderní civilizaci.

Napsal i rozsáhlé dějiny náboženství.

Spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Constant je považován též za průkopníka psychologického románu. Jeho román Adolphe[12] má řadu autobiografických rysů a pojednává o vztahu mladého muže ke starší ženě Ellenoře. Román byl zřejmě napsán na základě skutečného vztahu Constanta k Anně Lindsayové, která ho popsala ve své korespondenci, jež byla publikována roku 1930 v časopise Revue des Deux Mondes.

Posmrtně byly vydány ještě dva Constantovy literární texty: Le Cahier rouge (1807) a Cécile (1811).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Beletrie, autobiografické texty[editovat | editovat zdroj]

  • Adolphe (Adolf), 1806–7, publikováno 1816
    • Novela Adolphe byla zfilmována:
      • 1968 – Adolphe ou l'Âge tendre (německý název Tanjas Geliebter), Francie–Německo–Polsko, režisér Bernard Toublanc-Michel.
      • 2002 – Adolphe, Francie, režisér Benoît Jacquot.
  • Le Cahier rouge (Červený sešit, [původní název Můj život]), 1807, publikováno 1907
  • Cécile (Cecílie), 1811, publikováno 1951
  • Journal intime (Deník), publikováno 1895

Politické spisy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • De l'esprit de conquête et de l'usurpation dans leurs rapports avec la civilisation européenne (O dobyvačnosti a uzurpaci a jejich vztazích s evropskou civilizací), 1814
  • Réflexions sur les constitutions (Úvahy o konstitucích), 1814
  • Principes de politique applicables à tous les gouvernements (Politické zásady vhodné pro vlády jakéhokoli druhu), 1815
  • Mélanges de littérature et de politique (Směs literární a politická), 1829
  • De la religion considérée dans sa source, ses formes et son développement (O náboženství zkoumaném v jeho zdroji, jeho formách a vývoji), 1824-1830

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • CONSTANT, Benjamin. Adolf: román. Překlad Rudolf Traub. V Praze: J. Otto, 1903. 115 s. Světová knihovna; č. 305-306.
  • CONSTANT, Benjamin. Adolf. Překlad Josef Pospíšil. Vyd. 2., V SNKLHU 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. 137 s. Světová četba; sv. 136.
  • CONSTANT, Benjamin. O dobyvačnosti a uzurpaci a jejich vztazích s evropskou civilizací. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 191 s. Knihovna 19. století; 1. ISBN 978-80-7325-278-6.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • „Jsme tvorové nestálí do té míry, že city, které předstíráme, začneme nakonec zakoušet."[13]
    • „Nous sommes des créatures tellement mobiles, que les sentiments que nous feignons, nous finissons par les éprouver."[14]
  • „...svobodou rozumím vítězství individua jak nad despoticky vládnoucí autoritou, tak nad davem osobujícím si právo podrobit menšiny většině."
    • „... par liberté, j'entends le triomphe de l'individualité, tant sur l'autorité qui voudrait gouverner par le despotisme, que sur les masses qui réclament le droit d'asservir la minorité à la majorité."[15]
  • „Lidský rod se hloupým narodil a darebáci jej vedou. Tak to bývá; ale mám-li se rozhodnout mezi darebáky a darebáky, dám svůj hlas Mirabeauům a Barnavům spíše než Sartinům a Breteuilům."
    • „Le genre humain est né sot et mené par des fripons, c'est la règle; mais, entre fripons et fripons, je donne ma voix aux Mirabeau et aux Barnave plutôt qu'aux Sartine et aux Breteuil..."[16]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz str. 301.]
  2. NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. [Viz str. 168.]
  3. ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz str. 302.]
  4. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
  5. ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz str. 302.]
  6. NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. [Viz str. 169.]
  7. RIEGER, František Ladislav, ed. a MALÝ, Jakub, ed. Slovník naučný. 2. díl. Praha: Kober & Markgraf, 1862. [Viz str. 205.]
  8. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
  9. FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402 s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Viz str. 293.]
  10. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
  11. LANSON, Gustave. Dějiny novodobé literatury francouzské. Dva díly: 1., Osmnácté století. 2., Období současné. Překlad Oldřich Sýkora. Praha: Nákladem Jana Laichtera, 1900. [Viz 2. díl, str. 49.]
  12. Viz MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek A–L. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať o románu „Adolf" je na str. 173–174 a zpracoval ji Zdeněk Hrbata.]
  13. CONSTANT, Benjamin. Adolf. Překlad Josef Pospíšil. Vyd. 2., V SNKLHU 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. 137 s. Světová četba; sv. 136. [Viz str. 82.]
  14. CONSTANT, Benjamin. Adolphe. Troisième édition. Paris, Brissot–Thivars, Libraire, 1824, p. 122.
  15. CONSTANT, Benjamin. Mélanges de littérature et de politique. Paris, Pichon et Didier, 1829. [Viz předmluvu, str. VI.]
  16. Z dopisu, který Constant napsal paní de Charrière dne 10.12.1790. Viz KLOOCKE, Kurt. Benjamin Constant. Une biographie intellectuelle. Librairie Droz, Genève–Paris,1984. [Uvedený citát je na str. 41.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mauro Barberis, Benjamin Constant. Rivoluzione, costituzione, progresso (1988. Il Mulino, Bologna)
  • Stefano De Luca, Il pensiero politico di Benjamin Constant (1993. Laterza, Roma-Bari)
  • Biancamaria Fontana, Benjamin Constant and the Post-Revolutionary Mind (1991. Yale U.P., New Haven – London)
  • Kurt Kloocke, Benjamin Constant. Une biographie intellectuelle (1984. Droz, Genève)
  • Jan Květina, Antická pozitivní versus moderní negativní? Komparace pojetí svobody Benjamina Constanta a Isaiaha Berlina. In: Filosofický časopis, ročník 51, 2013, č. 4, s. 545-564.
  • Giovanni Paoletti, Benjamin Constant et les Anciens. Politique, réligion, histoire (2006. Champion, Paris)
  • Tzvetan Todorov, Benjamin Constant: la passion democratique (1997. Hachette, Paris)
  • FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402 s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Studie „Deník Benjamina Constanta" je otištěna na str. 292–300.]
  • ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Stať „Ideologie coppetská: Benjamin Constant" na str. 301–306 a „Adolphe" na str. 353–354.]
  • ŠALDA, František Xaver. Z období Zápisníku. Sv. 1. Úvahy kulturně politické, studie teoreticko-umělecké, medailóny a stati z literatur světových. 1. vyd. Praha: Odeon, 1987, 714 s. [Článek „Benjamin Constant, otec radikálního liberalismu" z roku 1931 je na str. 55–58.]
  • LEVÝ, Otakar. Citová výchova Benjamina Constanta. In: Lumír, ročník 51, 1924, č. 4, str. 172–182.
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek A–L. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať o románu „Adolf" je na str. 173–174 a zpracoval ji Zdeněk Hrbata.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]