Benjamin Constant

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Benjamin Constant
Rodné jméno Henri-Benjamin Constant de Rebecque
Narození 25. října 1767
Lausanne
Úmrtí 8. prosince 1830 (ve věku 63 let)
Paříž
Povolání filosof, politik, spisovatel a autor deníků
Alma mater Univerzita v Edinburghu
Žánr román
Významná díla Adolphe
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Henri-Benjamin Constant de Rebecque
Hrob na hřbitově Père-Lachaise

Henri-Benjamin Constant de Rebecque (25. říjen 1767, Lausanne8. prosinec 1830, Paříž) byl švýcarsko-francouzský politik, politický filozof a spisovatel, představitel liberalismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve frankofonní rodině ve Švýcarsku, přesněji v rodině protestantských (hugenotských) exulantů, kteří pocházeli původně z Artois. Otec byl plukovníkem v holandských službách, matka zemřela týden po porodu. Studoval na univerzitě v bavorském Erlangenu (1782–1783) a na univerzitě ve skotském Edinburghu, kde se stal obdivovatelem britského politického systému. Z Edinburghu musel odejít na přání otce, který byl rozhněván jeho karbanictvím. V květnu 1785 přišel do Paříže, kde se dále vzdělával a navštěvoval osvícenský salon v domě J. B. A. Suarda. Radoval se z Velké francouzské revoluce, kterou chápal jako „osvobození individua pádem společenských konvencí", neztotožnil se však s žádným z jejích směrů.[1]

Benjamin Constant často cestoval po Evropě[2] a měl řadu milostných poměrů. V letech 1795-1811 měl vztah s jednou z prvních evropských intelektuálek, baronkou Germaine de Staël (byl pravděpodobně otcem její dcery Albertiny, která se narodila v roce 1797). Spolu s paní de Staël se přičiňoval o konsolidaci režimu Direktoria a v roce 1800 byl povolán do zákonodárného sboru. Pro své opoziční vystupování se však stal Napoleonovi nepohodlným, po dvou letech byl ze sboru vyloučen a musel opustit Paříž.

Odjel do Německa a ve Výmaru se stýkal s předními německými vzdělanci, mj. se Schillerem a s Goethem. Roku 1808 uzavřel tajně manželství s Charlottou von Hardenberg (první manželství s baronkou Wilhelminou von Cramm z roku 1789 bylo v roce 1795 rozvedeno). V roce 1814 vystoupil proti Napoleonovi a pro legitimní dynastii ve spisu De l'esprit de conquête et de l'usurpation.[3] Po pádu Napoleona se vrátil s Bourbony do Paříže jakožto stoupenec konstituční monarchie.[4] Když se Napoleon v březnu 1815 znovu chopil moci („stodenní císařství"), neváhal přejít do jeho tábora, protože doufal, že obnovené císařství bude liberální. Byl jmenován členem Státní rady a účastnil se redakce dodatku k ústavě (Acte additionnel, 22. 4. 1815), jímž císař zaručoval konstituční vládu.[5]

Po opětovném nastolení Bourbonů odjíždí do Bruselu a pak do Anglie, ale již roku 1816 se vrací do Francie, stává se výmluvným představitelem konstituční opozice a vlivným novinářem.[6] Po roce 1817 byl poslancem francouzského parlamentu, za stranu tzv. Independants, jimž se později říkalo "liberálové". Účastnil se červencové revoluce v roce 1830, přispěl k dosazení Ludvíka Filipa za „krále Francouzů" a byl jmenován do vysoké funkce ve Státní radě. Constant byl po celý život vášnivým hráčem: svůj dům v Paříži vyhrál v kartách a právě roku 1830 byl následkem velikých ztrát v tak bídném postavení, že vděčně přijal od Ludvíka Filipa velký finanční dar, ovšem s výhradou svobody svého přesvědčení.[7][8] Zemřel 8. prosince 1830 a byl mu vypraven státní pohřeb.[9] Jeho ostatky spočívají na pařížském hřbitově Père-Lachaise.

Benjamin Constant byl vzdělaným politikem, obratným publicistou a znamenitým řečníkem. Byl ale nestálý, často měnil své názory a vynikal více duchaplností než hloubkou svých myšlenek.[10] Přes svoji nedůslednost však vždy obhajoval v podstatě stejné principy: byl zásadním individualistou, jeho liberalismus byl obranou jednotlivce proti státu.[11]

Politický filozof[editovat | editovat zdroj]

Byl zastáncem bikameralismu a konstituční monarchie, kde král je "neutrální, vyvažující silou" v systému, bez exekutivních pravomocí. Za vzor často dával britský politický systém po roce 1707, naopak byl kritikem různých politických forem ve Francii (proto byl ve Francii často přehlížen, zatímco v anglosaském světě je považován za klasika). Byl jedním z prvních, kdo upozornil na nepřeklenutelný rozdíl mezi svobodou v antice a svobodou v moderní civilizaci. Svoboda v moderní civilizaci nemůže být dle Constanta zaručena participací na věcech veřejných, ale jen obecnými občanskými právy a vládou zákona, participace se musí omezit na volbu politické reprezentace. Moderní svoboda znamená dle Constanta především namalování jasné dělící čáry mezi sférou soukromou a sféru veřejnou, do níž může intervenovat politická autorita a stát. Život moderního člověka je především soukromý a soukromí tudíž musí být zvláštním způsobem chráněno. Právě to dle Constanta nepochopila Francouzská revoluce (a její duchovní otcové jako Jean Jacques Rousseau), a proto ztroskotala: příliš naivně převzala republikánské antické vzorce a svobodu definovala příliš antickým "veřejným" způsobem, nikoli moderně jako právo na soukromí. Výsledkem byl nutně "obrácený despotismus" tedy republikánský teror a nakonec "republikánský císař" (Napoleon Bonaparte). Napoleonovi Constant vyčítal, že nepochopil nadřazenost obchodu nad válkou v moderní civilizaci.

Napsal i rozsáhlé dějiny náboženství.

Spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Constant je považován též za průkopníka psychologického románu. Jeho román Adolphe[12] má řadu autobiografických rysů a pojednává o vztahu mladého muže ke starší ženě Ellenoře. Román byl zřejmě napsán na základě skutečného vztahu Constanta k Anně Lindsayové, která ho popsala ve své korespondenci, jež byla publikována roku 1930 v časopise Revue des Deux Mondes.

Posmrtně byly vydány ještě dva Constantovy literární texty: Le Cahier rouge (1807) a Cécile (1811).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Beletrie, autobiografické texty[editovat | editovat zdroj]

  • Adolphe (Adolf), 1806–7, publikováno 1816
    • Novela Adolphe byla zfilmována:
      • 1968 – Adolphe ou l'Âge tendre (německý název Tanjas Geliebter), Francie–Německo–Polsko, režisér Bernard Toublanc-Michel.
      • 2002 – Adolphe, Francie, režisér Benoît Jacquot.
  • Le Cahier rouge (Červený sešit, [původní název Můj život]), 1807, publikováno 1907
  • Cécile (Cecílie), 1811, publikováno 1951
  • Journal intime (Deník), publikováno 1895

Politické spisy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • De l'esprit de conquête et de l'usurpation dans leurs rapports avec la civilisation européenne (O dobyvačnosti a uzurpaci a jejich vztazích s evropskou civilizací), 1814
  • Réflexions sur les constitutions (Úvahy o konstitucích), 1814
  • Principes de politique applicables à tous les gouvernements (Politické zásady vhodné pro vlády jakéhokoli druhu), 1815
  • Mélanges de littérature et de politique (Směs literární a politická), 1829
  • De la religion considérée dans sa source, ses formes et son développement (O náboženství zkoumaném v jeho zdroji, jeho formách a vývoji), 1824-1830

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • CONSTANT, Benjamin. Adolf: román. Překlad Rudolf Traub. V Praze: J. Otto, 1903. 115 s. Světová knihovna; č. 305-306.
  • CONSTANT, Benjamin. Adolf. Překlad Josef Pospíšil. Vyd. 2., V SNKLHU 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. 137 s. Světová četba; sv. 136.
  • CONSTANT, Benjamin. O dobyvačnosti a uzurpaci a jejich vztazích s evropskou civilizací. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 191 s. Knihovna 19. století; 1. ISBN 978-80-7325-278-6.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • „Jsme tvorové nestálí do té míry, že city, které předstíráme, začneme nakonec zakoušet."[13]
    • „Nous sommes des créatures tellement mobiles, que les sentiments que nous feignons, nous finissons par les éprouver."[14]
  • „...svobodou rozumím vítězství individua jak nad despoticky vládnoucí autoritou, tak nad davem osobujícím si právo podrobit menšiny většině."
    • „... par liberté, j'entends le triomphe de l'individualité, tant sur l'autorité qui voudrait gouverner par le despotisme, que sur les masses qui réclament le droit d'asservir la minorité à la majorité."[15]
  • „Lidský rod se hloupým narodil a darebáci jej vedou. Tak to bývá; ale mám-li se rozhodnout mezi darebáky a darebáky, dám svůj hlas Mirabeauům a Barnavům spíše než Sartinům a Breteuilům."
    • „Le genre humain est né sot et mené par des fripons, c'est la règle; mais, entre fripons et fripons, je donne ma voix aux Mirabeau et aux Barnave plutôt qu'aux Sartine et aux Breteuil..."[16]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠIMEK, Otakar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz str. 301.]
  2. NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. [Viz str. 168.]
  3. ŠIMEK, Otakar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz str. 302.]
  4. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
  5. ŠIMEK, Otakar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz str. 302.]
  6. NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. [Viz str. 169.]
  7. RIEGER, František Ladislav, ed. a MALÝ, Jakub, ed. Slovník naučný. 2. díl. Praha: Kober & Markgraf, 1862. [Viz str. 205.]
  8. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
  9. FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402 s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Viz str. 293.]
  10. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
  11. LANSON, Gustave. Dějiny novodobé literatury francouzské. Dva díly: 1., Osmnácté století. 2., Období současné. Překlad Oldřich Sýkora. Praha: Nákladem Jana Laichtera, 1900. [Viz 2. díl, str. 49.]
  12. Viz MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek A–L. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať o románu „Adolf" je na str. 173–174 a zpracoval ji Zdeněk Hrbata.]
  13. CONSTANT, Benjamin. Adolf. Překlad Josef Pospíšil. Vyd. 2., V SNKLHU 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. 137 s. Světová četba; sv. 136. [Viz str. 82.]
  14. CONSTANT, Benjamin. Adolphe. Troisième édition. Paris, Brissot–Thivars, Libraire, 1824, p. 122.
  15. CONSTANT, Benjamin. Mélanges de littérature et de politique. Paris, Pichon et Didier, 1829. [Viz předmluvu, str. VI.]
  16. Z dopisu, který Constant napsal paní de Charrière dne 10.12.1790. Viz KLOOCKE, Kurt. Benjamin Constant. Une biographie intellectuelle. Librairie Droz, Genève–Paris,1984. [Uvedený citát je na str. 41.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mauro Barberis, Benjamin Constant. Rivoluzione, costituzione, progresso (1988. Il Mulino, Bologna)
  • Stefano De Luca, Il pensiero politico di Benjamin Constant (1993. Laterza, Roma-Bari)
  • Biancamaria Fontana, Benjamin Constant and the Post-Revolutionary Mind (1991. Yale U.P., New Haven – London)
  • Kurt Kloocke, Benjamin Constant. Une biographie intellectuelle (1984. Droz, Genève)
  • Jan Květina, Antická pozitivní versus moderní negativní? Komparace pojetí svobody Benjamina Constanta a Isaiaha Berlina. In: Filosofický časopis, ročník 51, 2013, č. 4, s. 545-564.
  • Giovanni Paoletti, Benjamin Constant et les Anciens. Politique, réligion, histoire (2006. Champion, Paris)
  • Tzvetan Todorov, Benjamin Constant: la passion democratique (1997. Hachette, Paris)
  • FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402 s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Studie „Deník Benjamina Constanta" je otištěna na str. 292–300.]
  • ŠIMEK, Otakar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Stať „Ideologie coppetská: Benjamin Constant" na str. 301–306 a „Adolphe" na str. 353–354.]
  • ŠALDA, František Xaver. Z období Zápisníku. Sv. 1. Úvahy kulturně politické, studie teoreticko-umělecké, medailóny a stati z literatur světových. 1. vyd. Praha: Odeon, 1987, 714 s. [Článek „Benjamin Constant, otec radikálního liberalismu" z roku 1931 je na str. 55–58.]
  • LEVÝ, Otakar. Citová výchova Benjamina Constanta. In: Lumír, ročník 51, 1924, č. 4, str. 172–182.
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek A–L. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať o románu „Adolf" je na str. 173–174 a zpracoval ji Zdeněk Hrbata.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]