Spor o Rukopisy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Spor o Rukopisy[pozn. 1] (zkráceně též spor o RKZ) je označení sporu mezi zastánci a odpůrci pravosti Rukopisu královédvorského (RK) a Rukopisu zelenohorského (RZ). Smyslem sporu vzniklého v 19. století bylo rozhodnout, zda se jedná o mimořádně významné památky počátků české literatury ze 13. až 14. století nebo novověká falza. Teprve po roce 1970 se objevil názor, že Rukopisy mohly vzniknout i v době mezi 14. a 19. stoletím.[1]

Rukopisy byly od objevení RK roku 1817 většinou přijímány jako pravé, nad pochybnostmi Dobrovského o pravosti RZ vznesenými v roce 1824[2] převážila autorita jejich obhájce Palackého. Rukopisy tak ovlivňovaly kulturní život českého obrození a ještě na konci 19. století se jimi inspirovali umělci generace Národního divadla. V té době však zároveň spor vyvrcholil, když o nepravosti rukopisů snesli přesvědčivé důkazy odborníci různých profesí. Patřil k nim zejména filolog Gebauer, dále historik Goll a filosof Masaryk, sdružení kolem Masarykova časopisu Athenaenum. Přestože podle průzkumu, kterým tehdy Národní muzeum pověřilo chemiky Bělohoubka a Šafaříka, se RK choval jako jiné pravé památky ze středověku,[3] názor na nepravost Rukopisů převážil. Důsledkem bylo i nařízení rakouského ministerstva kultu a vyučování o přeřazení Rukopisů ze staročeské literatury do literatury novočeské – od té doby se v českých školách vyučuje, že RK i RZ jsou novodobé padělky.[1]

Odmítnutí nepravých Rukopisů a s nimi spojeného romantického vzhlížení k idealizované minulosti se stalo součástí Masarykem formulovaného moderního programu realismu. S utichajícím sporem o RKZ se rozhořel jiný vědecko-společenský spor, tzv. spor o smysl českých dějin mezi stoupenci Masaryka a historiky Gollovy školy.

Spor o RKZ prakticky skončil v 60. letech 20. století, kdy byl obecně přijímaný závěr o padělanosti Rukopisů podpořen kriminologickou expertízou provedenou a popsanou takzvaným Ivanovovým týmem.[4] S tímto závěrem však nesouhlasí stoupenci pravosti rukopisů sdružení v České společnosti rukopisné, kteří se dosud věnují zpochybňování důkazů o padělání Rukopisů a obhajobou jejich kulturně-historické hodnoty.

Rukopisy jsou uloženy v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze, protože bez ohledu na dobu a okolnosti vzniku jde o památku už více než 200 let starou. V letech 2017 a 2018 byl proveden hmotný průzkum RK a RZ s cílem zjistit a zdokumentovat současný fyzický stav obou rukopisných zlomků.[5]

Předmět sporu[editovat | editovat zdroj]

Předmětem sporu jsou především čtyři rukopisy nalezené v krátkém časovém období, dva kratší a dva rozsáhlejší a významnější, podle kterých se spor také nazývá (zkratka RKZ). V pořadí podle roku, kdy se rukopis objevil:

Rukopisy se domnělou dobou vzniku hlásí do 13. – 14. století: Rukopis zelenohorskýMilostná píseň krále Václava do 13. století, další dva do doby o něco mladší. Rukopis královédvorský i zelenohorský jsou dva útlé pergamenové sešitky malého formátu, hustě popsané středověkým písmem s vyznačenými iniciálkami, ale bez iluminací. Většinu RZ tvoří jediná báseň Libušin soud, ve které kněžna Libuše rozhoduje o dědictví dvou bratrů. Rozsáhlejší RK obsahuje 14 básní, epické skladby převážně oslavují vítězství Čechů nad nepřáteli v bájné i historické době, kratší lyrické básně mají převážně milostný obsah s přírodními motivy.

Ostatní rukopisy mají význam především při podávání důkazů v rukopisném sporu a někdy se k nim řadí ještě pozdější objevy – české vpisky do dvou rukopisů a jedna báseň:[6]

  • 1827 – novodobé české glosy v Mater verborum (MV), připisované Václavu Hankovi, nálezci rukopisu uloženého v Knihovně Národního muzea
  • 1828Evangelium svatého Jana (EJ), zlomek latinského textu se staročeským překladem mezi řádky, údajně nalezl Václav Hanka ve vazbě staré knihy „Disciplina et doctrina Gymnasii Gorlicensis" koupené u pražského antikváře
  • 1849 – Libušino proroctví (LP), nalezl opět Václav Hanka ve vazbě knihy „De arte moriendi“ z muzejní knihovny. Jde o český překlad latinské básně, která je součástí tzv. Marignolovy kroniky; věštkyně Libuše předpovídá narození významného českého panovníka[7]

Historie sporu[editovat | editovat zdroj]

Spor o Rukopisy probíhal v několika vlnách, přičemž každé toto období přicházelo s novými pohledy, v některých obdobích byl spor zpolitizován a občas se stal i záminkou pro střet mezi dvěma literárními proudy. Při nahlížení na tento spor je třeba si uvědomit, že v 19. století měla literatura mnohem větší ohlas než na počátku 21. století a že spor se nedotýkal pouze vědců a literátů, ale i obyčejných lidí.

Počátky sporu[editovat | editovat zdroj]

Spor o stáří nalezených rukopisů byl i reakcí na to, když se během krátké doby v letech 1816 až 1819 objevily hned čtyři údajně starobylé literární památky. Tyto nálezy byly učiněny v době, kdy čeští obrozenci a propagátoři českého jazyka velmi vítali důkazy, že čeština je rovnoprávný jazyk s rovnoprávnou historií. Pro národní obrození bylo potřebné dokázat nezávislost češtiny na němčině nejen v oblasti lingvistické, ale i v oblasti literární či kulturní. Problémem, který v tu dobu byl pociťován velmi silně, byla neexistence hrdinské epiky, která byla tehdy vnímána jako velmi významný prvek literatury.

Tato potřeba vedla k tomu, že především mladá generace velmi ochotně přijala rukopisy jako pravé a že velmi nerada přijímala argumenty odpůrců.[zdroj?]

Prvotní spor vznikl pouze o Rukopis zelenohorský, který měl působit dojmem, že jeho zápis na pergamen vznikl někdy ve 13. století. Rukopis královédvorský, hlásící se paleograficky, lexikálně i stylisticky do 13.14. století, byl přijat bez výhrad. Počátek sporu o rukopisy nelze nijak datovat, obecně se za něj označuje vystoupení Josefa Dobrovského, kdy roku 1824 označil Rukopis zelenohorský za padělek a za jeho autora označil Václava Hanku.[2] Dobrovský byl prvním skutečně významným odborníkem, který veřejně vyslovil domněnku, že jde o falzum. Vycházel ze skutečnosti, že rukopis líčí minulost velmi idealistickým způsobem,[8] což je v rozporu se zprávami latinských a německých kronik, tento přístup byl navíc v rozporu s podobně starými nálezy z jiných zemí.[zdroj?] Dalším problémem, kterého si Dobrovský povšiml, byla skutečnost, že dílo gramaticky přesně odpovídá názorům na vývoj pravopisu a vlastně tak bez výhrad potvrzuje předpoklady, které byly krátce před tím vysloveny. Dobrovský upozornil, že je nepravděpodobné, aby takto staré dílo přesně kopírovalo předpokládaný vývoj jazyka, protože některé prvky stály pouze na domněnkách. V témže roce označil Dobrovský za falsum i Píseň vyšehradskou.[9]

Proti Dobrovského názorům však vystoupila nová generace. Nejprve to byl Václav Alois Svoboda, později Pavel Josef Šafařík a především pak František Palacký, kteří tato díla považovali za pravá. Po Dobrovského smrti v roce 1840 vydali Palacký se Šafaříkem spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, ve kterém vyvraceli námitky Dobrovského a popsali i chemický a mikroskopický rozbor Augusta Cordy, jenž měl prokazovat velké stáří RZ.[10][11] Dobrovského názor se ocitl prakticky osamocený, Rukopisy byly považovány za pravé a na české scéně se o jejich pravosti nějakou dobu přestalo pochybovat. Není bez zajímavosti, že příznivci poměrně často opouštěli věcnou rovinu argumentace a upozorňovali na Dobrovského duševní chorobu.[12][nenalezeno v uvedeném zdroji]

Reakce z ciziny[editovat | editovat zdroj]

Rukopisy se brzy staly známými i v cizině, k čemuž přispěly četné překlady i vydání v zahraničí. Jen do roku 1850 vyšel překlad RKZ nebo aspoň nějaké písně RK německy, polsky, rusky, anglicky, francouzsky, ukrajinsky, srbsky, ilyrsky, slovinsky, italsky, hornolužicky.[13][14] Názory cizích slavistů byly někdy negativní – oba rukopisy tak odmítl např. v roce 1829 slovinský lingvista Jernej Kopitar, který mj. poukazoval na jejich až přehnané vlastenectví a slovanství. Tento výklad nevzbudil v Čechách příliš velkou reakci, protože Kopitar byl žákem Josefa Dobrovského a některé Dobrovského pohledy na vědu byly z výkladu patrné.

Střízlivější protiargumentací byl názor, že tato díla jsou výtvorem nezávislé literární školy, která v Čechách fungovala. Tato teorie umožnila rozvíjet myšlenku školy fungující i po vyhnání slovanských kněží ze Sázavského kláštera (1096).[zdroj?]

V roce 1832 vystoupil proti Rukopisu zelenohorskému slovenský spisovatel Juraj Palkovič.[1]

Výrazným podnětem k popularizaci Rukopisů byla skutečnost, že zaujaly Goetha, který na ně upozornil evropské vzdělance. S německým překladem RK se seznámil v roce 1822, kdy mu ho věnoval hrabě Kašpar Šternberk. Goethe sám nijak do sporů nezasáhl, zaujala ho poetická síla textu a dokonce přebásnil báseň Kytice (Das Sträusschen, 1827).[15] O Rukopisy se zajímali i další významní evropští intelektuálové první poloviny 19. století jako Jacob Grimm, Claude Fauriel, Giuseppe Mazzini či Adam Mickiewicz.[16]

Až téměř třicet let po Kopitarově odmítnutí si Rukopisů začali více všímat němečtí a německojazyční intelektuálové. Např. Karel Marx roku 1856 označil báseň Záboj z RK za „zcela fanatickou a polemickou“. Proněmečtí historikové Julius Feifalik (v roce 1858) a Max Büdinger (v roce 1959) si uvědomili, že orientace Rukopisů na slovanské země bez německých vlivů je silně ahistorická, a publikovali své argumenty, proč oba Rukopisy považují za falza. Vyslovovaná podezření a postupně skládané důkazy ale příliš neotřásly pozicí Rukopisů, které byly nadále většinou české veřejnosti považovány za pravé.

Návrat sporu do českých zemí[editovat | editovat zdroj]

Postupně se ale objevovaly výhrady i na české straně. Například v roce 1852 Václav Bolemír Nebeský ve své studii vyslovil některé kritické úvahy o skladbách Rukopisu královédvorského a zdrženlivě se vyjádřil k Rukopisu zelenohorskemu.[16] Dva roky poté Jan Erazim Vocel, který byl předsedou Archeologického sboru při Museu království Českého, upozornil na podobnost jednoho místa v RK s Milionem Marca Pola. Tyto kritiky však často docházely spíše k názoru, že se jedná o dílo sepsané později, nikoli však podvrh.

Přímo za podvrh označil RKZ roku 1858 anonym v pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen – autorem tohoto příspěvku Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten (Rukopisné lži a paleografické pravdy) byl knihovník Anton Zeidler, který se k tomu ovšem přiznal až po mnoha letech. Potom vyšlo najevo i to, že vydání článku bylo vlastně iniciováno pražským policejním ředitelem Päumannem. Na nátlak svého okolí (včetně Palackého) podal Václav Hanka na Davida Kuha, zodpovědného redaktora časopisu Tagesbote, žalobu pro urážku na cti. Hanka spor vyhrál, soud dospěl k závěru, že RK nenapsal, ale nalezl, a redaktor Kuh byl odsouzen k pokutě a vězení. Od vykonání trestu byl ale nakonec osvobozen administrativním rozhodnutím vídeňského Nejvyššího soudu. Hanka sám ale brzy poté v roce 1861 zemřel; jeho pohřeb byl velkolepou událostí.[16][17][18]

Snahy ukázat Rukopisy jako falza považovala česká inteligence za snahu poškodit vznikající české národní uvědomění a zrovnoprávňující se český jazyk. Tato postupně sílící politizace sporu nutila aktivní lidi zaujmout nějaké stanovisko, přičemž pohled na Rukopisy dost často určovala příslušnost k nějaké názorové skupině. Ačkoli pravost Rukopisů byla uznávána a jejich znalost se stala součástí vzdělání, nebyl spor ukončen.

Nález Rukopisů totiž podnítil další pátrání v archivech a zájem o českou historii, díky tomu se postupně objevila řada nálezů, které se od Rukopisů výrazně lišily. Odpůrci pravosti samozřejmě tvrdili, že to je důkaz nepravosti Rukopisů, příznivci pravosti dotvořili teorii o existenci starší české básnické školy, která se měla vyvíjet nezávisle.[zdroj?] Problémem však postupně začínalo být, že škola není nikde zmiňována ani se nenašla díla, která by oprávněnost této teorie potvrzovala. Dalším problémem bylo, že Rukopisy se tváří ryze česky, proto nebylo možno přijmout teorii zahraničního vlivu, jako tomu je např. u tzv. Kristiána, u kterého lze přijmout polský vliv.[zdroj?] S tím byl spojen i problém, že neexistují díla předcházející Rukopisům, která se u děl takových kvalit jako Rukopis zelenohorský zpravidla objevují. Proti pravosti postupně začaly i svědčit nové poznatky o vývoji české gramatiky, které v některých případech ukazovaly na jiný vývoj. Skutečně komplikující byla i skutečnost, že dílo je v souladu s kronikou Václava Hájka z Libočan, která se dostávala do střetu s historickým poznáním a některé věci by spisovatel doby, do níž se Rukopisy hlásí, musel nutně vnímat jinak. Vysvětlení, že středověká díla jsou tendenční, bylo v tomto případě těžko udržitelné, protože nebylo ke komu tuto tendenčnost vztáhnout. Soudem víceméně utichl spor o pravost Rukopisů, ale bylo jisté, že tyto skutečnosti nutně musí vést k nové kritice.

Vystoupení realistů proti pravosti Rukopisů[editovat | editovat zdroj]

V období 70. a 80. let 19. století se v české literatuře začaly projevovat nové názorové proudy a spory mezi nimi nepřímo ovlivnily i spor o Rukopisy. Zatímco u ruchovců dominovalo vlastenectví a myšlenka slovanské jednoty, lumírovci byli více kosmopolitní a usilovali o přiblížení českého písemnictví vyspělým evropským literaturám. Postupně zcela odmítli účelovost umění a jeho spojení s politikou. Prioritou lumírovců již nebylo vlastenectví. Ke škodě věci bylo, že v některých případech bylo odmítnutí vlasteneckého pohledu na Rukopisy chápáno jako příklon na stranu nepravosti Rukopisů. Dalším prvkem, který ovlivňoval literární atmosféru, byl nově vznikající realismus usilující posunout literaturu směrem k současnému životu. Realisté kritizovali prakticky veškerou tehdejší českou literaturu a její východiska. Spor o Rukopisy byl vhodný, neboť se při něm dal prokázat omyl předchozí generace.[zdroj?]

V roce 1877 proti Rukopisům vystoupil Adolf Patera[zdroj?] a o rok později i Alois Vojtěch Šembera, tyto pokusy však narazily nejen na veřejné mínění, které bylo jednoznačně na straně Rukopisů, ale i na jejich vědecké zastánce, kteří se stále častěji uchylovali od argumentace k debatám o nepřátelských útocích. Při těchto analýzách začínalo být jasné, že novináři se nechtějí dobrat pravdy a že jsou jednoznačně na straně Rukopisů, proto se ke slovu dostávali prakticky jen příznivci pravosti, protože tento přístup byl považován za vlastenecký.[zdroj?] Na druhé straně však platilo, že větší část tehdejších autorit zastávala názor, že Rukopisy jsou pravé.

V roce 1879 vyjádřil svůj názor na pravost rukopisů Antonín Vašek (lingvista a národní buditel; otec Petra Bezruče) ve své práci "Filologický důkaz, že Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky", v němž se jednak z některých stylistických podobností snaží dovodit, že RK a RZ jsou dílem téhož autora, především ale vypočítává údajné falzátorovy prohřešky proti gramatice staročeštiny (konkrétně zvláště v neobvyklém užívání aoristu a domnělých lexikálních rusismech) a upozorňuje také na některé podezřelé okolnosti v historii nálezů a v Hankově životopise.[19] Předznamenal tím další intenzivní rozhoření sporu o rukopisy v polovině 80. let. Na výsledky jeho práce navázal později Jan Gebauer. Z tábora zastánců na Vaškovu práci zareagoval etnograf František Bartoš satirickým článkem Filologický důkaz, že "Moravské národní písně" jsou podvrženým dílem Františka Sušila, v němž paroduje unáhlenost Vaškova soudu a nevěrohodnost jím použitých filologických metod, protože jejich důslednou aplikací lze dokázat "podvrženost" jakéhokoli textu, který obsahuje nějaké jazykové zvláštnosti.[20][21]

Roku 1886 se realisté rozhodli vyvolat debatu o nepravosti Rukopisů, pro niž již bylo dostatek podnětů. V únoru v Athenaeu vyšel z iniciativy Tomáše Garrigua Masaryka článek předního českého filologa Jana Gebauera "Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského". Masaryk pak v březnu téhož roku proti RKZ vystoupil ze sociologického hlediska. V červnu popsali nemožnost pravosti RKZ z literárně historického hlediska Jindřich Vančura a Jaroslav Vlček a nakonec v červenci sepsal Jaroslav Goll námitky z historického pohledu. V průběhu roku 1886 vystoupil i Josef Truhlář, který upozorňoval na paralely, tj. shody se spisy vydanými před objevením Rukopisů; poukázal např. na podobnosti s Miltonovým Ztraceným rájem.[22] Reakce zastánců pravosti přišla již v březnu, kdy na obranu Rukopisů vystoupil v Národních listech Julius Grégr. K němu se přidal František Ladislav Rieger, Alois Pravoslav Trojan, Václav Vladivoj Tomek a filolog Martin Hattala, kteří vystupovali především v Osvětě a Hlasu národa.

V roce 1888 Gebauer vydal populárněvědeckou knihu Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském. Rukopisy jsou od té doby považovány za falza.[zdroj?] Skutečností zůstává, že Gebauer v této knize, zcela jistě vědomě a záměrně, nepřesně interpretuje závěry chemického průzkumu provedeného profesory Antonínem Bělohoubkem a Vojtěchem Šafaříkem, který podle něj jednoznačně prokázal nepravost Rukopisů, což nekoresponduje s tvrzením chemiků ve „Zprávě o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních“ vydané v roce 1887.[3]

Po roce 1888 byl nejvýznamnějším zastáncem pravosti Rukopisů Václav Flajšhans, který nepravost Rukopisů uznal v roce 1899 po uveřejnění literárního rozboru Jana Máchala. Ještě v roce 1890 zveřejnil Josef Pekař v Masarykově Athenaeu příspěvek, dokazující, že místní název "Hrubá skála" existuje až od 17. století, což mluví v neprospěch pravosti RK.[23] Důsledkem úsilí realistů bylo mimo jiné i nařízení rakouského ministerstva kultu a vyučování z roku 1893 (ministrem byl tehdy Paul Gautsch), kterým byly Rukopisy úředně přeřazeny ze staročeské literatury do literatury novočeské a od té doby se v českých školách vyučuje, že RK i RZ jsou novodobé padělky.[1]

Jakousi tečkou za rukopisnými spory v 19. století měl být nález kryptogramu "Hanka fecit" (Hanka udělal), který popsal středoškolský profesor Ladislav Dolanský v Listech filologických v roce 1899. Kryptogram byl údajně objeven ve změti červených čar na 14. řádku čtvrté strany RZ, ale v litografické kopii (tedy ne v originálu). Pozdější zkoumání sice prokázala, že žádný kryptogram neexistuje, nicméně toto Dolanského „odhalení" mělo ve své době za následek zřetelné posílení tábora odpůrců.[1][24]

Spory ve 20. století[editovat | editovat zdroj]

V roce 1911 problém Rukopisů znovu oživil archeolog Josef Ladislav Píč, který si bez souhlasu Národního muzea půjčil dva listy z Rukopisu královédvorského a podnikl s nimi cestu do Paříže a Milána, kde je předložil tamním paleografům. Následně publikoval článek „Rukopis Královédvorský před mezinárodním fórem skvěle obstál“. Dočkal se ale pouze posměšné reakce, kterou neunesl a zastřelil se. V Národních listech z 31.12.1911 pak 45 českých učenců zveřejnilo „Prohlášení“ konstatující, že rukopisný spor je vyřešen, autorství Hanky a Lindy prokázáno a obnovování sporu je mařením času (tzv. Silvestrovský manifest, pod kterým byli podepsáni např. Jaroslav Vlček, Josef Král, Josef Pekař, Zdeněk Nejedlý, Josef Truhlář, Kamil Krofta, T. G. Masaryk, Arne Novák, Vilém Mathesius; naopak jej odmítl např. Jaroslav Goll).[24][25][26]

Přesto ještě v roce 1913 Viktorin Vojtěch zkoumal RZ pomocí fotografií v různých oborech spektra a mj. prokázal neexistenci údajného kryptogramu.

Pak spor poněkud utichl a znovu se výrazněji objevil až po 1. světové válce. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl velkým zastáncem pravosti Rukopisů František Mareš, který v roce 1931 vydal spis "Pravda o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském".[27] Jeho boj o Rukopisy později probíhal i v politické rovině a mimo řady kvalifikovaných připomínek vyslovil i předpoklad, že odpůrci Rukopisů spolupracovali s vládou ve Vídni, která podle něj pravosti Rukopisů nepřála. Jeho myšlenky původně neměly velký ohlas, před druhou světovou válkou se zájem o tyto myšlenky zvýšil. Ivanov tvrdí, že to bylo způsobeno rostoucím nacionalismem.[4][28] Tomu nasvědčuje i působení publicisty Jana Vrzalíka, jednoho z protagonistů prvorepublikového časopisu a hnutí Vlajka.[29]

V roce 1932 byla ustavena Česká společnost rukopisná, která si za svůj cíl stanovila „šíření a popularizování vědeckého bádání o starodávných rukopisech kulturních vůbec, zvláště pak o rukopisech slovanských, zejména českých“. Prvním předsedou ČSR byl na ustavující valné hromadě zvolen JUDr. Václav Perek. Události po roce 1938 ovšem problematiku RKZ opět odsunuly stranou; k určitému obnovení aktivity sice došlo v roce 1945, ale v roce 1952 se společnost rozhodla pro dobrovolný zánik.

Nový zájem o RKZ přinesla šedesátá léta. K lepší znalosti jejich obsahu v české veřejnosti přispěl Kamil Bednář, jehož přebásnění s ilustracemi  Miloslava Troupa bylo vydáno v roce 1961.[30] V roce 1966 v souvislosti s blížícím se 150. výročím nálezu navrhl Dr. Mojmı́r Otruba, ředitel Ústavu pro českou literaturu, provést chemický průzkum RKZ v ČSAV – to ale bylo zamı́tnuto a zkoumání se nakonec ujal Kriminalistický ústav díky iniciativě Miroslava Ivanova, podpořené i Josefem Smrkovským. Podle výsledků publikovaných Ivanovem bylo během testů v letech 1968 až 1971 prokázáno, že se jedná o podvrhy – zkoumané rukopisy jsou palimpsesty, tedy nové texty napsané na starý pergamen s vyškrábaným původním textem. Za autory Ivanov označil Václava Hanku, Josefa Lindu a Františka Horčičku.[4][31] Po následné oponentuře ale Kriminalistický ústav nepovolil publikovat materiály z průzkumu pod svojí hlavičkou.[1]

V roce 1974 vyšla v časopisu pro slovanskou filologii Slavia studie prof. Karla Krejčı́ho Některé nedořešené otázky kolem RKZ, v níž byla poprvé publikována hypotéza o možném vzniku RKZ v době barokní.[32] A v roce 1980 vyrukoval prof. Zdenko F. Daneš s hypotézou o možném jihoslovanském autorství RKZ a jejich vzniku na dvoře hrabat ze Šternberka v 16. století.[33]

V roce 1993 obnovila své působení Česká společnost rukopisná, která v rámci své vydavatelské činnosti zveřejnila i dvě díla dr. Julia Enderse, v nichž jsou synteticky zpracovány hlavní filologické a estetické argumenty pro starobylost RKZ (Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského, Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovanýchRukopis Zelenohorský a Královédvorský, vznik, styl a hodnota staročeské orální poesie).[34][35]

Současní zastánci starobylosti[editovat | editovat zdroj]

Původ sporných Rukopisů – především RK a RZ – je stále detailně a jednoznačně nevyřešenou, v minulosti často politicky zneužívanou záhadou české historie a jazykovědy.[16] Přestože pro oficiální instituce nejde o aktuální badatelský problém, význam pro případnou další diskusi může mít i zachycení vývoje problematiky kolem RKZ a zjištění a zdokumentování jejich nynějšího stavu.[9][5]

Současní obhájci Rukopisů využívají k šíření svého pohledu především internet. Názor, že RKZ nejsou novověkými padělky, v současné době hájí především skupina českých intelektuálů kolem České společnosti rukopisné, která se zabývá především popularizací poznatků o Rukopisech a dalších sporných památkách, a zaměřuje se i na vlastní badatelskou činnost.[1][36] Na internetových stránkách je možné najít nejen samotné texty Rukopisů (snímky originálů i přepisy), ale i řadu dalších souvisejících textů i přehledů dokumentů k problematice Rukopisů a sporů kolem nich.

Velkým problémem celého rozsáhlého a interdisciplinárního sporu je, že se argumentace vede jednotlivě a polemika je rozdělena do mnoha vzájemně obtížně spojitelných článků. Diskuse je tak nutně nekomplexní, protože každý článek kvůli omezenému rozsahu polemizuje pouze s některými důkazy, nikoli však s nimi jako celkem.

Důkazy o nepravosti RKZ[editovat | editovat zdroj]

Jelikož v pravost Rukopisů dlouho věřila velká část vědecké obce a celá česká veřejnost, bylo třeba mít k napadání pravosti Rukopisů velmi dobré důvody. Především Rukopis královédvorský ve své době musel působit velice věrohodně. Sbírání důkazů a jejich prosazování bylo velmi pomalé a v době uveřejnění nebyla nepravost těchto děl prokazatelná, ačkoli svojí jedinečností vzbuzovala určité pochybnosti.

Rukopisy prošly mnoha testy a rozbory, kterými se zabývali přední čeští odborníci ze všech relevantních oborů. Tyto testy a rozbory nakonec vedly k závěru, v současné době obecně přijímanému, že jde o falza. Přitom ale stále platí, že ačkoliv společenské vědy považují RKZ za padělky vytvořené až v 19. století, přírodovědné výzkumy tuto hypotézu zatím nepotvrdily.[37]

Filologický rozbor[editovat | editovat zdroj]

K hlavním argumentům pro nepravost Rukopisů patří jejich gramatický a lingvistický rozbor. Gramatika děl totiž odpovídá představám, které o staročeštině vytvořil Josef Dobrovský a jeho okolí na počátku 19. století, kdy bylo známo malé množství starších děl. Ačkoli tyto představy byly v zásadě správné, je v Rukopisech řada odchylností od vývoje českého jazyka předpokládaného později podle novějších poznatků. Gramatický rozbor dále ukazuje na příbuznost RK a RZ (např. často není správně rozlišen dokonavý aorist a nedokonavý vid sloves). Na tyto gramatické odchylky poukazovali už Vašek[19] a Gebauer[38], později např. v roce 1932 Flajšhans[39][40] nebo v roce 1969 Komárek (Jazykovědná problematika RKZ)[41]. Proti těmto důkazům stojí názor, že v době vzniku Rukopisů neexistovala žádná přesná gramatická pravidla ani školení písaři a památky se nepsaly pro filology: “Písař neumělý píše, jak umí“.[1]

Příkladem lingvistické chyby je např. užívání slova tábor ve smyslu vojenského ležení (v básni Jaroslav), ačkoli se v tomto smyslu slovo začalo používat až po roce 1420. To vysvětloval Mareš v roce 1931 tak, že jde o mongolský výraz "thabôr" označující chánovu kavalerii. V roce 1906 upozornil Nejedlý na znalost slov a věcí (kotel, lesní roh v básních Ludiše a Lubor a Jaroslav), které podle něj do českých zemí pronikly až v 17. století.[42]

Dalším důležitým prvkem je používání slov (např. tlupa, děva, jeseň), která se ve starší české literatuře nevyskytují a dostala se do češtiny "obrozeneckým způsobem" z jiných slovanských jazyků, zejména z ruštiny a slovinštiny. I proto např. Daneš dospěl k názoru, že autorem Rukopisů mohl být některý Jihoslovan.[33]

Historický rozbor[editovat | editovat zdroj]

Jako další problém, který je s Rukopisy spojen, je řada ahistorismů. Příkladem ahistorismu je např. v básni Jaroslav z RK zmiňovaný zázračný pramen u hostýnské kaple. Ta však v době, k níž se rukopisy hlásí, neexistovala, a původ příběhu je tedy barokní (Jaroslav Mezník, Rukopisy z hlediska historie).[41] Bitva na Hostýně není také v žádných pramenech doložena.[43] Lze ovšem diskutovat o samotném názvu kopce (v RK je „Hostajnov“), a zázračné vytrysknutí pramene RK také přímo neuvádí: pramen je pouze obživen vydatným deštěm.[44]

Podobně se podle Pekaře nemohl odehrát boj u Hrubé Skály (báseň Beneš Heřmanóv v RK), jelikož Hrubá Skála jako hrad vznikla později.[23] Označení "hrubá skála" se ovšem podle Daneše může týkat jen nějakého velkého bezejmenného skaliska.[45]

Za významný ahistorismus lze považovat celkové vyznění Rukopisů, které má souvislosti s počátkem 19. století; je to zejména výrazná demokratičnost a svobodomyslnost v jednání postav. Takové jednání by bylo v literatuře doby, v níž měla díla vzniknout, naprosto ojedinělé. Na druhou stranu přesně odpovídá době změn souvisejících s francouzskou revolucí a s národně obrozenskými a demokratizačními procesy, ke kterým došlo díky novému pojetí společnosti.[43]

Literární rozbor[editovat | editovat zdroj]

Literární rozbory ukázaly, že díla nejsou zmiňována v jiných textech, jiná díla na ně nenavazují a zároveň Rukopisy nemají literární předchůdce. Tím jsou prakticky nezávislá na okolí, což není nemožné, ale ani příliš pravděpodobné a časté. Tato nezávislost není způsobena nešikovností falzifikátorů, kteří teoreticky mohli využít nějaké ztracené dílo, ale jejich snahou prokázat starobylost české epiky, kterou prostě česká psaná literatura nemá. Neexistence předchůdců a potomků pravost nevylučuje, ale kvalitní dílo zpravidla má předchůdce a pokud ne, tak vzbudí nějaký ohlas.

V rukopisech použitý desetislabičný verš je častý v jihoslovanské epice (deseterac), ale v pravé staročeské tvorbě se obvykle nevyskytuje.

Ačkoli dílo svým celkovým pojetím stojí v české literatuře osamoceno, je ovlivněno jinými díly. Rukopisy dokonce z řady děl čerpají a zdánlivě na ně i navazují. Pečlivější rozbory však nalezly čerpání z děl, která nebyla v tom období v českém geografickém prostoru známa. Jelikož se jedná o díla jihoslovanská, ruská i anglická, je jisté, že nemohlo jít o znalost náhodnou. Jistota neznámosti děl vychází ze skutečnosti, že o nich nikdo nepíše a později je na ně reagováno jako na novinku. Nejproblematičtější z hlediska pravosti je pak zjištění využití děl, která byla sepsána později, než měl být Rukopis královédvorský. Nejznámějším příkladem tohoto jevu je využití díla Milion Marca Pola, ze kterého je údajně přímo citován popis věšteb na tatarském dvoře.[38]

Na druhou stranu se Rukopisy snaží vyhnout německým vzorům, které však v české literatuře hrály zásadní roli. Tuto roli nutně hrát musely, protože české vzdělání souviselo s německými zeměmi. Jelikož původními šiřiteli epiky byly různé druhy potulných pěvců, jejich vlivu se žádné dílo zcela neubránilo.

Chybějící či neznámé prvky a anachronismy[editovat | editovat zdroj]

Argumentem pro pravost či nepravost mohou být i věci, které v díle nejsou, ačkoli lze očekávat jejich přítomnost. Prvotní, co Rukopisům nepřímo chybí, je určení. Každé psané dílo je obvykle určeno nějaké skupině obyvatel, a vzhledem k tomu, že v období 13. a 14. století byla gramotná především vrstva církevních hodnostářů, jsou tehdejší díla nejčastěji určena jim. Z RKZ však toto určení patrné není (podle některých autorů, zejména Julia Enderse,[35] jde ovšem o tzv. orální poezii a Rukopisy jsou pouhý zápis textů přednášených jinak ústně např. potulnými pěvci, takže jednotlivé skladby byly původně určeny pro poměrně široký okruh posluchačů).

Na druhou stranu v Rukopisech chybí i řada prvků, které by u falza z počátku 19. století bylo možné očekávat. V RK není např. pověst o Horymírovi, považovaná většinou později historiky za vymyšlenou až v 16. století Václavem Hájkem z Libočan. To v mnoha rozborech podporovalo spíše domněnku o starším původu RKZ, takže vědomým nezařazením by autoři prokázali značný historický cit.

V Rukopisech se vyskytují popisy, pro 19. století (již) nesrozumitelné, což by mohlo ukazovat na pravost - moderní falzifikátor by měl mít tendenci význam vysvětlit.[46] Proti starobylosti naopak svědčí anachronismy neodpovídající době údajného vzniku – např. v písni Skřivánek chce prostá dívka psát na pergamen.

Paleografický rozbor[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější paleografická hodnocení Rukopisů se objevila až v roce 1896 a 1897, kdy bylo v Athenaeu publikováno několik článků v souvislosti s vystoupením realistů proti pravosti Rukopisů (T. G. Masaryk: Některé pochybnosti paleografické a pod.; Karel Irenej Černý: Pochybnosti paleografické; Josef Truhlář: P. Paterovo "Umučení" a RK i RZ. Paleografická studie).[47][22] V pozdějších letech se k Rukopisům kriticky vyjádřili např. Václav Vojtíšek (K paleografickému prozkoumání RKZ, 1914) nebo Jindřich Šebánek ("Rukopisy" po stránce paleografické, 1937).

Uváděné argumenty zrekapituloval v roce 1969 Zdeněk Fiala. Alespoň některé: RZ obsahuje nejen starobylé prvky písma z 9. století, ale i prvky z 12. až 14. století. Způsob psaní některých písmen (např. písmena p) je nepřirozený (tzv. „malířský“). Písmeno k v RK se jeví jako malovaná napodobenina písma z doby pohusitské, o starobylou podobu písma se podle Fialy autoři rukopisu neúspěšně pokoušeli i v případě jiných písmen a také spřežek. RZ byl napsán na již dříve popsaném pergamenu, přičemž zbytky původního textu odpovídají gotickému písmu ze 13. století, tj. jsou z doby o několik století pozdější, než by měl být datován rukopis.[43]

Podle Z. F. Daneše ovšem všechny uváděné paleografické argumenty připouštějí možnost vzniku Rukopisů dříve než v 19. století, někdy po roce 1500.[45] Možná vysvětlení zejména k některým paleografickým zvláštnostem RK uvedl také Pavel Kolář v roce 2017.[48]

Názor, že RZ je palimpsest, průzkum provedený v roce 2018 nepotvrdil, zbytky původního textu nalezeny nebyly.[5]

Přírodovědné rozbory[editovat | editovat zdroj]

Historie přírodovědných testů hmotné stránky Rukopisů je velmi bohatá, zkoumáno bylo hlavně složení inkoustů a pigmenty barevných vrstev včetně iniciál. Byla také zkoumána místa na pergamenu, která by mohla prokázat, zda jde o palimpsesty. Pokud jde o stáří pergamenu, to odpovídá době údajného vzniku, což byl jeden z argumentů obhájců pravosti.

První podrobnější chemické zkoušky na Rukopise zelenohorském prováděl již v roce 1839 August Corda a označil ho za „za nanejvýš starý“.[36] RK byl podrobněji chemicky zkoumán až v roce 1880 na žádost filologa Martina Hattaly tzv. razurovou komisí, jejíž práce se zúčastnil Vojtěch Šafařík. Závěr opět vyzněl ve prospěch „starobylosti písma a inkoustu“.[36][49]

Velmi důkladná expertiza byla z rozhodnutí správního výboru Musea království Českého zejména na popud filologa Jana Gebauera provedena roku 1886 chemiky Vojtěchem Šafaříkem a Antonínem Bělohoubkem, kteří pracovali nezávisle na sobě. Šafařík nezjistil nic, co by svědčilo, že je RK novodobý padělek. Bělohoubkův závěr zněl: „Rukopis Kralodvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak, jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade".[50] Vedle toho tento rozbor odhalil na iniciále N tzv. berlínskou modř, která byla známa až po roce 1704. To se stalo jedním ze stěžejních důkazů nepravosti Rukopisů. Zastánci pravosti ale argumentují tím, že berlínská modř se na pergameny dostala až při pozdějším restaurování a že v době nálezu RK byla iniciála provedena červeně.[36]

V letech 1913–1928 se Viktorin Vojtěch zabýval zkoumáním RZ pomocí fotografií v různých oborech světelného spektra. Ve svých závěrech uvedl, že RZ není palimpsest, že výsledky dřívějších zkoumání provedených Cordou, Bělohoubkem i Šafaříkem jsou spolehlivé, a že nebyly nalezeny žádné známky svědčící o tom, že RKZ jsou novodobým padělkem.[36]

Další, často zmiňovaný průzkum byl proveden v letech 1967–1971 Kriminalistickým ústavem Federální správy Veřejné bezpečnosti v Praze na návrh spisovatele literatury faktu, Miroslava Ivanova. Výsledkem celé řady testů čtyř sporných památek (RK, RZ, PV a MPKV) bylo prohlášení, že se nepochybně jedná o palimpsesty a novodobé podvrhy, které mají společné technologické rysy. Psací látka textu není inkoustem (ve třech případech jde o zahuštěné roztoky různých solí, u MPKV o suspenzi sazí – tuš). U RZ i u RK použil písař pro český text i místa původních iniciál, a některé neodstraněné nebo nedostatečně odstraněné iniciály a majuskule použil do nového textu. V případě RZ byl původním textem žaltář z konce 13. století. V obou rukopisech byla také uměle vytvořená patina starobylosti. Společné rysy tedy podle závěrů Ivanovova týmu ukazují i na možnost společného původu.[51]

Ivanov průběžně s výsledky výzkumu argumentoval v beletristické literatuře.[4][52] Až v roce 1975, tedy po 4 letech od ukončení výzkumu, provedla vědecká rada Kriminalistického ústavu oponentní řízení a publikaci výsledků neschválila. Po listopadu 1989 Ivanov napadl toto rozhodnutí jako politicky motivované.[53] Národní muzeum jako držitel rukopisů vytvořilo vlastní odbornou komisi, která následně potvrdila oponentní řízení jako politicky nezmanipulované a doporučila Protokoly RKZ neakceptovat; byly ale vydány ve zkrácené podobě.[51]

Poslední hmotný průzkum byl proveden a podrobně popsán v letech 2017 a 2018 týmem, který sestavilo a průběžně kontrolovalo Národní muzeum. Cílem bylo především zjistit a zdokumentovat neinvazivními metodami aktuální stav RK a RZ, včetně následků dřívějších chemických zkoušek a zásahů. Publikované výsledky konstatují, že současný fyzický stav obou rukopisů není uspokojivý a že jsou předchozími testy nevratně poznamenány.[54] Při tomto průzkumu nebyly zjištěny žádné stopy původního písma nasvědčující tomu, že se jedná o palimpsesty.

Autorství rukopisů[editovat | editovat zdroj]

Ke sporu o RKZ patří i určení skutečného autorství literárních padělků, které není jasně, jednoznačně a přímo dokázáno.

Václav Hanka roku 1821 (Antonín Machek)

Hlavním podezřelým z autorství je Václav Hanka, k nejdůležitěším důkazům proti němu patří jeho nevěrohodnost a jazyková specifika textů. Hanka je více či méně spojen nejen s oběma RKZ, ale i s ostatními méně významnými spornými (padělanými) rukopisy. Ty jsou někdy označovány jako krycí falza na základě předpokladu, že je Hanka vytvořil jako falešné důkazy pravosti RKZ (na základě shodných prvků jazykových ap.). K významným důkazům o Hankově autorství patří nejstarší staročeská mluvnice, kterou načrtl v úvodu k prvnímu svazku své edice starých textů Starobylá skládání. Mluvnice popisuje jazykové jevy, které se vyskytují v RKZ, ale jsou v rozporu s poznáním staré češtiny na základě ostatních literárních památek. Přesvědčení o Hankově autorství bylo na konci 19. století tak silné, že Ladislav Dolanský v nečitelném místě Rukopisu zelenohorského přečetl jeho domnělé přiznání Hanka fecit (=Hanka udělal).

Hlavním kandidátem na spoluautorství je Josef Linda, který údajně našel první sporný rukopis, Píseň vyšehradskou, v době, kdy bydlel s Hankou. U Lindy je shledávána především spojitost jeho historického románu Záře nad pohanstvem s Rukopisem zelenohorským, ale i některými básněmi RK, zvláště epickými. Nejpodrobněji se tomuto důkazu literárním rozborem věnoval Josef Hanuš. Konečná redakce a jazyková podoba jsou však připisovány Hankovi.

Mezi další možné spoluautory patří dnes už zapomenutý básník Václav Alois Svoboda (který později RKZ přeložil do němčiny), případně i Josef Jungmann, viněný z autorství RZ Dobrovským. Miroslav Ivanov a někteří další odborníci zastávají názor, že se na výrobě Rukopisů podílel i malíř František Horčička, majitel různých starých rukopisů, který měl rozsáhlé znalosti o středověkém malířství.[31][55] Horčička se znal s Hankou, chodil s ním na Dobrovského přednášky a jako správce sbírek Colloredo-Mansfeldů jezdil na Zelenou horu, odkud má pocházet RZ.

Obhájci rukopisů, kromě nutného zpochybnění výše uvedených důkazů o autorství, považují za argument pravosti, že na začátku 19. století neexistovala osobnost, která by takové básně mohla složit. Není prý možné, aby dva průměrní básníci (Hanka a Linda) vytvořili tak kvalitní dílo, což bývá ilustrováno citátem Jana Nerudy (zastánce RKZ): „Dva mazalové se mohou spojit a budou malovat jako Rafael.“[56]

Význam celého sporu[editovat | editovat zdroj]

Rukopisy i spor kolem nich zpopularizovaly českou kulturu a výrazně napomohly jejímu šíření. Boj o Rukopisy podnítil hledání dalších písemných památek v archivech a dále napomohl rozvoji umění. Příznivci pravosti mezi výtvarníky zobrazovali postavy zmíněné v díle, což podněcovalo další zájem o českou kulturu.

Druhým důsledkem sporu byl často až příliš kritický pohled na památku. Na přelomu 19. a 20. století byla v rámci realistického proudu zpochybněna celá řada památek, jejichž pravost se později potvrdila. Toto zpochybňování ovlivnilo řadu prací a úvah o počátcích české literatury a svým způsobem se tato zkušenost neustále promítá do sporů o pravost Kristiánovy legendy.

Spor v odborné literatuře[editovat | editovat zdroj]

Spor o Rukopisy vedl k sepsání velkého množství odborné i populárně-naučné literatury vyjadřující často i postoj pisatele. Prakticky každý český literární historik žijící kolem roku 1850 se o problematiku zajímal a přispěl nějakým názorem. Literatura spojená s Rukopisy z let 18501980 je velmi nepřehledná, některé práce obsahují množství odkazů na tehdejší dění, časté bylo v některých obdobích politické zabarvení argumentace i osobní útoky na zastánce odlišných názorů. Texty některých publikací jsou někdy obtížně dostupné.

V současné době jsou už publikace týkající se RKZ (monografie či články v odborných časopisech) poměrně řídké – snad s výjimkou činností České společnosti rukopisné.[10] Problematika související s RKZ bývá i námětem diplomových prací.[13][24][26]

Počet různých publikací dosahuje desítek tisíc a přesný soupis už není reálný (kromě odborných monografií, článků v časopisech i novinách, zmínek v encyklopediích nebo v učebnicích nelze opomenout ani populárně-naučnou literaturu, rozhlasové a televizní relace a texty zveřejněné na internetu). Např. v roce 1931 uvedl rozsáhlý soupis František Mareš v knize „Pravda o RZK”, přičemž se pokusil rozdělit položky na publikace obránců a odpůrců.[27] V roce 1968 sestavil podrobný přehled Miroslav Laiske (publikováno ve sborníku „RKZ - Dnešní stav poznání").[41] Obsáhlé údaje o bibliografii RKZ je možné najít na stránkách České společnosti rukopisné. Reprezentativní výběr bibliografie, zahrnující pravděpodobně všechny důležité zdroje obsahující nejpodstatnější poznatky o RKZ, je uveden v publikaci Národního muzea „Hmotný průzkum Rukopisů královédvorského a zelenohorského: Dokumentace současného stavu" z roku 2018.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Slovo Rukopisy zde píšeme s velkým písmenem jako zástupný název označující oba předmětné dokumenty.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h MENTZLOVÁ, Dana; NESMĚRÁK, Karel, et al. RKZ dodnes nepoznané. 1. vyd. Praha: Česká společnost rukopisná, 2017. 152 s. ISBN 978-80-270-2453-7. 
  2. a b DOBROVSKÝ, Josef. Literarischer Betrug (Literární padělek). Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst. 6. April 1824, roč. 15, čís. 46, s. 260b. 
  3. a b BĚLOHOUBEK, Antonín; ŠAFAŘÍK, Vojtěch. Zpráva o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních. Časopis Musea království Českého. 1887, roč. 61, s. 297 - 435. 
  4. a b c d IVANOV, Miroslav. Tajemství RKZ. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. 650 s. 
  5. a b c d KŘENEK, Karel, et al. Hmotný průzkum Rukopisů královédvorského a zelenohorského: Dokumentace současného stavu. 1. vyd. Praha: Národní muzeum, 2018. ISBN 978-80-7036-568-7. [dále jen Křenek 2018]. 
  6. URBAN, Jiří, et al. 200 let s Rukopisem zelenohorským [online]. Nepomuk: Zámek Zelená Hora, 2017 [cit. 2019-07-08]. Výstava, panel IX. Dostupné online. 
  7. NESMĚRÁK, Karel. Česká verze Libušina proroctví. Edice, rozbor a historie sporu. Zprávy České společnosti rukopisné. Červenec 2010, čís. 4, řada VII, s. 73–90. Dostupné online. ISSN 1213-9033. 
  8. DOBROVSKÝ, Josef. Výbor z díla. Příprava vydání Benjamin Jedlička. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953. 557 s. (dopisy k tématu). 
  9. a b DOBIÁŠ, Dalibor, et al. Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817-1885). 1. vyd. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2421-3. S. 598-601. 
  10. a b Česká společnost rukopisná. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2019-05-12]. Dostupné online. 
  11. PALACKÝ, František; ŠAFAŘÍK, Pavel Josef. Die ältesten Denkmäler der Böhmischen Sprache: Libuša's Gericht, Evangelium Johannis, Der leitmeritzer Stiftungsbrief, Glossen der Mater Verborum. 1. vyd. Praha: Kronberger, 1840. 233 s. 
  12. Článek na Literárkách
  13. a b KONČELÍKOVÁ, Iveta. První recepční vlna Rukopisu Královédvorského a Rukopisu Zelenohorského v letech 1817-1852.. , 2011 [cit. 2019-05-15]. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta. . Dostupné online.
  14. VYDÁNÍ RKZ. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2019-05-14]. Dostupné online. 
  15. Tento den ... [19]. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2019-05-14]. Dostupné online. 
  16. a b c d DOBIÁŠ, Dalibor. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Věda kolem nás | Prostory společné paměti. Středisko společných činností AV ČR, 2018. Dostupné online. ISSN 2464-6245. 
  17. JIREČEK, Hermenegild. Rozsudek v saudu pana Hanky proti p. D. Kuhovi. SVĚTOZOR. 1.9.1859, roč. 1859, čís. 17, s. 324, 325. Dostupné online. 
  18. KOPECKÝ, Vladimír. Plno záhad kolem Hanky. 1. vyd. Praha: Práce, 1969. 80 s. 
  19. a b VAŠEK, Antonín. Filologický důkaz, že Rukopis Kralodvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vácslava Hanky. Brno: A. Vašek, 1879.  80 s. Plný text zde: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=12315
  20. BARTOŠ, František. Filologický důkaz, že "Moravské národní písně" jsou podvrženým dílem Františka Sušila. OBZOR. 27.7.1879, roč. 2, čís. 14, s. 236 - 239. 
  21. plný text zde: http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/dokument/bartos.htm Archivováno 25. 12. 2011 na Wayback Machine
  22. a b MAREK, Jindřich. Účast Josefa Truhláře ve sporu o pravost Rukopisů. Studie o rukopisech. 2017, roč. XLVII, s. 133–157. ISSN 0585-5691. 
  23. a b PEKAŘ, Josef. Hrubá Skála. Příspěvek k historické topografii a ke sporu o Rukopis Královédvorský. Athenaeum. Roč. 1890, čís. 8, s. 33–41. 
  24. a b c ČERMÁKOVÁ, Tereza. Co způsobily rukopisné nálezy. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta. Katedra českého jazyka a literatury, 2007. 67 s. Dostupné online. S. 26. Diplomová práce. 
  25. Silvestrovský manifest. www.digitalniknihovna.cz [online]. Národní listy, 31.12.1911 [cit. 2019-06-13]. Dostupné online. 
  26. a b HRADILOVÁ, Lucie. Pohled na problematiku RKZ po roce 1945. Opava: Slezská univerzita. Ústav historie a muzeologie, 1998. 114 s. Dostupné online. Diplomová práce. 
  27. a b MAREŠ, František. Pravda o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském: jak se jeví z dokumentárních fotografií a z poznámek k nim připojených, vydaných prof. V. Vojtěchem s podporou tří vědeckých tříd České akademie roku 1930. 1. vyd. Praha: Alois Wiesner, 1931. 324 s. 
  28. MAREŠ, František. Nepravdivé legendy o Rukopise Zelenohorském a Královédvorském. 1. vyd. Praha: Československá společnost rukopisná, 1938. 30 s.  (zejména úvod)
  29. DUCHÁČEK, Milan. Obránce národního palladia. Fixní idea Jana Vrzalíka. Dějiny a současnost. 2011, čís. 3, s. 24–27. Dostupné online. 
  30. BEDNÁŘ, Kamil. Rukopis královédvorský a zelenohorský. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1961. 125 s. 
  31. a b IVANOV, Miroslav. Tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, kapitola 25, Hledá se přítel X. Třebíč: Blok, 2000. ISBN 80-7268-069-2. 
  32. KREJČÍ, Karel. Některé nedořešené otázky kolem RKZ. Slavia, časopis pro slovanskou filologii. Slovanský ústav ČSAV, 1974, roč. 42, čís. 4, s. 378-396. 
  33. a b DANEŠ, Zdenko F. Jsou Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský jihoslovanského původu?. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - literární historie. 1992, čís. 1 - 2. (původně anglicky, Tacoma 1980). 
  34. ENDERS, Julius. Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského, Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných. Praha : Neklan, 1993, 387 s. ISBN 80-900884-6-5
  35. a b ENDERS, Julius. Rukopis Zelenohorský a Královédvorský, vznik, styl a hodnota staročeské orální poesie. 1. vyd. Praha: Neklan, 1993. Dostupné online. ISBN 80-900884-7-3. 
  36. a b c d e NESMĚRÁK, Karel. Historie a perspektivy hmotného průzkumu Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Chemické listy. 2013, čís. 107, s. 194-201. Dostupné online. 
  37. Křenek 2018, s. 11.
  38. a b GEBAUER, Jan; MAŠEK, Ignác Bohuslav. Příspěvky k výkladu Rukopisu kralodvorského. Listy filologické a paedagogické. 1875, s. 97-114
  39. FLAJŠHANS, Václav. Jak to vlastně bylo?. 1. vyd. Praha: Historický klub, 1932. 48 s. 
  40. FLAJŠHANS, Václav. Dva příspěvky ke kritice rukopisů: Naše rukopisy a vídeňská vláda; Zázrak hostýnský a báseň "Jaroslav". 1. vyd. Praha: Historický klub, 1932. 58 s. 
  41. a b c FIALA, Zdeněk; KAŠPAR, Jaroslav, et al. Rukopisy královédvorský a zelenohorský: Dnešní stav poznání (Sborník studií, 1. a 2. kniha). Redakce Mojmír Otruba. 1. vyd. Praha: Academia, 1969. 421 s. 
  42. NEJEDLÝ, Zdeněk. Kotle a lesní rohy. In: Sborník prací historických k šedesátým narozeninám Jaroslava Golla. 1. vyd. Praha: Historický klub, 1906. 388 s. S. 380–388. 
  43. a b c DOBIÁŠ, Dalibor. Rukopis královédvorský; Rukopis zelenohorský. Brno: Host, 2010. ISBN 978-80-7294-415-6. S. 189. 
  44. HŘEBÍČEK, Robert J. Nad skladbou O velikých bojéch křesťan s Tatary III.. Zprávy České společnosti rukopisné. 1.12.2003, roč. VI, čís. 4, s. 87–96. Dostupné online. 
  45. a b DANEŠ, Zdenko Frankenberger. Rukopisy bez tajemství a záhad. 1. vyd. Jihlava: Obzor, 1995. 85 s. ISBN 80-238-0623-8. 
  46. BEDNÁŘ, Kamil. Telegraficky o RKZ. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2019-06-01]. Dostupné online. 
  47. MASARYK, T.G. Z bojů o Rukopisy. Texty z let 1886–1888. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR a Ústav T.G.Masaryka, o.p.s., 2004. 686 s. ISBN 80-86495-25-6. S. 27–29, 69–80. 
  48. KOLÁŘ, Pavel. Paleografické výhrady k RK aneb kam se podělo písmeno –g–. Zprávy České společnosti rukopisné [online]. Česká společnost rukopisná, 20. dubna 2017 [cit. 2019-09-06]. Řada VIII, čís. 3. Dostupné online. ISSN 1213-9033. 
  49. Křenek 2018, s. 26.
  50. BĚLOHOUBEK, Antonín. Zpráva o chemickém prozkoumání. Časopis musea království Českého. 1887, roč. 61. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-22. 
  51. a b IVANOV, Miroslav, et al. Protokoly o zkoumání Rukopisů královédvorského a zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze (1967-1971). 1. vyd. Praha: Sborník Národního muzea v Praze. Řada C – Literární historie 36, 1991. 116 s. 
  52. IVANOV, Miroslav. Záhada Rukopisu královédvorského. 1. vyd. Praha: Novinář, 1970. 
  53. IVANOV, Miroslav. Utajené protokoly aneb geniální podvod. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství MV ČR, 1994. 224 s. ISBN 80-85821-06-0. 
  54. Křenek 2018, s. 77.
  55. PRAHL, Roman; MACHALÍKOVÁ, Pavla. Historické fikce a mystifikace v české kultuře 19. století : sborník příspěvků z 33. ročníku sympozia k problematice 19. století, kapitola Od restaurování k padělání, od padělání k inspirované tvorbě. František Horčička. Praha: Academia, 2014. S. 79–92. 
  56. „Kdo nemůže svými verši nijak proniknout, ať si přibere ještě jednoho takového a už to půjde. Dva mazalové se mohou spojit a budou malovat jako Rafael. Dva hrnčíři budou dohromady tvořit díla michelangelská.“ – NERUDA, Jan. Bláznivý svět. Národní listy. 29. června 1879. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOVÁK, Arne. Stručné dějiny literatury české. Olomouc: R. Promberger, 1946. Dostupné online. Kapitola Spor o rukopisy, s. 166-173. [nedostupný zdroj]
  • PERNES, Jiří. Válka o rukopisy. Tajemství české minulosti. 2011, čís. 11, s. 30-33. 
  • Otruba, Mojmír: in Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání, 1969
  • Otruba, Mojmír: Poezie, mýtus a hodnota, konkretizace a estetické hodnocení Rukopisu královédvorského, 1968
  • Králík, Oldřich: in K. H. Mácha a Rukopisy, 1967
  • Králík, Oldřich: Nejstarší rodokmen české literatury, 1971
  • Králík, Oldřich: Kosmova kronika a předchozí tradice, 1976
  • Miroslav Ivanov, Tajemství RKZ, 1969
  • Flajšhans, Václav: in Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého, 1903
  • Kralodvorský rukopis. In Ottův slovník naučný XV, pp. 44 – 56
  • Zelenohorský rukopis. In Ottův slovník naučný XXVII, pp. 529 – 534
  • IVANOV, Miroslav; JOSEFÍK, Jiří, et al. Protokoly o zkoumání Rukopisů královédvorského a zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze (1967-1971). In: Sborník Národního muzea v Praze. Praha: Panorama, 1993. Řada C - Literární historie 36, č. 1–4.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]