Spor o Rukopisy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Spor o Rukopisy[pozn 1] (zkráceně též spor o RKZ) je označení sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského a několika dalších staročeských literárních textů, který téměř sto let zaměstnával české historiky, literární historiky a vlastence. V současné době je obecně zastáván názor, že se jedná o falza. V průběhu 20. století ale spory dále doznívaly a polemika na toto téma pokračuje dodnes.

Historie sporu[editovat | editovat zdroj]

Spor o Rukopisy probíhal v několika vlnách, přičemž každé toto období přicházelo s novými pohledy, v některých obdobích byl spor zpolitizován a občas se stal i záminkou pro střet mezi dvěma literárními proudy. Při nahlížení na tento spor je třeba si uvědomit, že v 19. století měla literatura mnohem větší ohlas než na počátku 21. století a že spor se nedotýkal pouze vědců a literátů, ale i obyčejných lidí.

Počátky sporu[editovat | editovat zdroj]

Spor o pravost začal velmi krátce poté, kdy v roce 1817 došlo k objevu Rukopisu královédvorského a o rok později Rukopisu zelenohorského. S těmito rukopisy byla objevena ještě dvě díla menšího rozsahu a významu (Píseň Vyšehradská a Milostná píseň krále Václava), jichž se spor týkal velmi okrajově. Tyto nálezy byly učiněny v době, kdy propagátoři češtiny potřebovali dokazovat, že čeština je rovnoprávný jazyk s rovnoprávnou historií. Tuto potřebu chápali jako snahu dokázat nezávislost češtiny na němčině nejen v oblasti lingvistické, ale i v oblasti literární či kulturní. Problém, který v tu dobu pociťovali tito lidé velmi silně, byla neexistence hrdinské epiky, která byla tehdy vnímána jako velmi významný prvek literatury. Tato potřeba vedla k tomu, že především mladá generace velmi ochotně přijala rukopisy jako pravé a že velmi nerada přijímala argumenty odpůrců.

Prvotní spor vznikl pouze o Rukopis zelenohorský, který měl působit dojmem, že vznikl někdy v 9. století. Rukopis královédvorský, hlásící se do doby Václava II., tj. do 13. století, byl přijat bez výhrad. Počátek sporu o rukopisy nelze nijak datovat, obecně se za něj označuje vystoupení Josefa Dobrovského, kdy roku 1824 označil Rukopis zelenohorský za padělek a za jeho autora označil Václava Hanku.[1] Dobrovský nebyl první, kdo vyjádřil pochybnosti, ale byl první, kdo vystoupil razantně, a navíc byl prvním skutečně významným odborníkem, který veřejně vyslovil domněnku, že jde o falzum. Dobrovského výhrady byly částečně intuitivní a částečně logické. Dobrovský vycházel ze skutečnosti, že rukopis líčí minulost velmi idealistickým způsobem[2], což je v rozporu se zprávami latinských a německých kronik, tento přístup byl navíc v rozporu s podobně starými nálezy z jiných zemí. Dalším problémem, kterého si Dobrovský povšiml, byla skutečnost, že dílo gramaticky přesně odpovídá názorům na vývoj pravopisu a vlastně tak bez výhrad potvrzuje předpoklady, které byly krátce před tím vysloveny. Dobrovský upozornil, že je nepravděpodobné, aby takto staré dílo přesně kopírovalo předpokládaný vývoj jazyka, protože některé prvky stály pouze na předpokladech. Proti Dobrovského názorům však vystoupila nová generace, jejíž názory reprezentoval Pavel Josef Šafařík a především pak František Palacký, kteří tato díla považovali za pravá. Dobrovského názor se ocitl prakticky osamocený, Rukopisy byly považovány za pravé a na české scéně se o jejich pravosti nějakou dobu přestalo pochybovat. Není bez zajímavosti, že příznivci poměrně často opouštěli věcnou rovinu argumentace a upozorňovali na Dobrovského duševní chorobu.[3]

Reakce z ciziny[editovat | editovat zdroj]

Díla se stala populární i v cizině, k čemuž přispěly dva faktory. První byl Josef Dobrovský, který se poměrně široce zajímal o názor jiných jazykovědců. Oba rukopisy tak odmítl slovinský lingvista Jernej Kopitar, který mj. poukazoval na jejich až přehnané vlastenectví a slovanství. Tento výklad nevzbudil v Čechách příliš velkou reakci, protože Kopitar byl žákem Josefa Dobrovského a některé Dobrovského pohledy na vědu byly z výkladu patrné. Kopitar byl brzy označen neprávem za policejního konfidenta[4]. Střízlivější protiargumentací byl názor, že tato díla jsou výtvorem nezávislé literární školy, která v Čechách fungovala. Tato teorie umožnila rozvíjet myšlenku školy fungující i po vyhnání slovanských kněží ze Sázavského kláštera (1096).

Druhým a výraznějším podnětem k popularizaci rukopisů byla skutečnost, že Rukopisy zaujaly Goetha, který na ně upozornil evropské vzdělance. Goethe sám nijak do sporů nezasáhl, zaujala ho jejich poetická síla.

Brzy po Kopitarově odmítnutí si Julius Feifalik a Max Büdinger uvědomili, že takto silná orientace na slovanské země bez německých vlivů je silně ahistorická, a shromáždili důkazy, proč oba Rukopisy považují za falza. Vyslovovaná podezření a postupně skládané důkazy neotřásly pozicí Rukopisů, které byly nadále považovány za pravé.

Návrat sporů do českých zemí[editovat | editovat zdroj]

Po těchto vystoupeních v cizině postupně začaly přibývat důkazy ukazující na nepravost Rukopisů a s tím se postupně objevovali kritici i na české straně. Nejprve proti pravosti Rukopisů vystoupil v roce 1852 Václav Bolemír Nebeský a dva roky poté i Jan Erazim Vocel, který byl předsedou archeologického sboru Národního muzea. Tyto kritiky však často docházely spíše k názoru, že se jedná o dílo sepsané později, nikoli však podvrh. Přímo za podvrh označil RKZ roku 1858 anonym v pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen, autorem tohoto příspěvku byl knihovník Anton Zeidler.

Snahy ukázat Rukopisy jako falza považovala česká inteligence za snahu poškodit vznikající české národní uvědomění a zrovnoprávňující se český jazyk, spor tak posouvali do roviny cílené provokace rakouské policie, která podle nich měla chtít poškodit české zájmy, tím se tento spor o Rukopisy v padesátých letech 19. století dostal až k soudu. Tato postupná popularizace sporu nutila literárně aktivní lidi zaujmout nějaké stanovisko, přičemž pohled na Rukopisy dost často určovala příslušnost k nějaké literární skupině. Ačkoli pravost Rukopisů byla uznávána a jejich znalost se stala součástí vzdělání, nebyl spor ukončen.

Nález Rukopisů totiž podnítil další pátrání v archivech a zájem o českou historii, díky tomu se postupně objevila řada nálezů, které se od Rukopisů výrazně lišily. Odpůrci pravosti samozřejmě tvrdili, že to je důkaz nepravosti Rukopisů, příznivci pravosti dotvořili teorii o existenci starší české básnické školy, která se měla vyvíjet nezávisle. Problémem však postupně začínalo být, že škola není nikde zmiňována ani se nenašla díla, která by oprávněnost této teorie potvrzovala. Dalším problémem bylo, že Rukopisy se tváří ryze česky, proto nebylo možno přijmout teorii zahraničního vlivu, jako tomu je např. u tzv. Kristiána, u kterého lze přijmout polský vliv. S tím byl spojen i problém, že neexistují díla předcházející Rukopisům, která se u děl takových kvalit jako Rukopis zelenohorský zpravidla objevují. Proti pravosti postupně začaly i svědčit nové poznatky o vývoji české gramatiky, které v některých případech ukazovaly na jiný vývoj. Skutečně komplikující byla i skutečnost, že dílo je v souladu s kronikou Václava Hájka z Libočan, která se dostávala do střetu s historickým poznáním a některé věci by spisovatel doby, do níž se Rukopisy hlásí, musel nutně vnímat jinak. Vysvětlení, že středověká díla jsou tendenční, bylo v tomto případě těžko udržitelné, protože nebylo ke komu tuto tendenčnost vztáhnout. Soudem víceméně utichl spor o pravost Rukopisů, ale bylo jisté, že tyto skutečnosti nutně musí vést k nové kritice.

Vstoupení realistů proti pravosti Rukopisů[editovat | editovat zdroj]

V roce 1877 proti Rukopisům vystoupil Adolf Patera a o rok později i Alois Vojtěch Šembera, tyto pokusy však narazily nejen na veřejné mínění, které bylo jednoznačně na straně Rukopisů, ale i na jejich vědecké zastánce, kteří se stále častěji uchylovali od argumentace k debatám o nepřátelských útocích. Při těchto analýzách začínalo být jasné, že novináři se nechtějí dobrat pravdy a že jsou jednoznačně na straně Rukopisů, proto se ke slovu dostávali prakticky jen příznivci pravosti, protože tento přístup byl považován za vlastenecký. Na druhé straně však platilo, že větší část tehdejších autorit zastávala názor, že Rukopisy jsou pravé. V tomto období se česká literatura komplikuje několika spory, jejichž průběh nepřímo ovlivnil i spor o Rukopisy. Prvním sporem, který v české literatuře zazníval, byl spor o almanach Máj z roku 1878. Tento spor od sebe oddělil české vlastence, kdy Lumír postupně zcela odmítl účelovost umění a jeho spojení s politikou. Důsledkem čehož byla i větší snaha naslouchat sporu o Rukopisy z druhé strany, neboť prioritou Lumírovců již nebylo vlastenectví. Ke škodě věci bylo, že v některých případech bylo prioritou odmítnutí vlasteneckého pohledu na Rukopisy, což znamenalo automatický příklon na stranu nepravosti Rukopisů. Druhým prvkem, který ovlivňoval literární atmosféru, byl vznikající nový proud, kterým byl realismus usilující posunout literaturu směrem k současnému životu. Realisté kritizovali prakticky veškerou tehdejší českou literaturu a její východiska. Spor o Rukopisy byl vhodný, neboť se při něm dal prokázat omyl předchozí generace.

V roce 1879 vyjádřil svůj názor na pravost rukopisů Antonín Vašek (lingvista a národní buditel; otec Petra Bezruče) ve své práci "Filologický důkaz, že Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky", v němž se jednak z některých stylistických podobností snaží dovodit, že RK a RZ jsou dílem téhož autora, především ale vypočítává údajné falzátorovy stylistické prohřešky proti gramatice staročeštiny (konkrétně zvláště v neobvyklém užívání aoristu a domnělých lexikálních rusismech) a upozorňuje také na některé podezřelé okolnosti v historii nálezů a v Hankově životopise[5]. Předznamenal tím další intenzivní rozhoření sporu o rukopisy v polovině 80. let. Na výsledky jeho práce navázal později Jan Gebauer. Z tábora zastánců na Vaškovu práci zareagoval etnograf František Bartoš satirickým článkem Filologický důkaz, že "Moravské národní písně" jsou podvrženým dílem Františka Sušila, v němž paroduje unáhlenost Vaškova soudu a nevěrohodnost jím použitých filologických metod, protože jejich důslednou aplikací lze dokázat "podvrženost" jakéhokoli textu, který obsahuje nějaké jazykové zvláštnosti. [6]

Roku 1886 se realisté rozhodli vyvolat debatu o pravdivosti Rukopisů, pro niž již bylo dostatek podnětů, které ukazovaly na nepravost Rukopisů a nebyly řádně okomentovány příznivci. V únoru v Athenaeu vyšel z podnětu Tomáše Garrigua Masaryka článek předního českého filologa Jana GebaueraPotřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Masaryk pak v březnu téhož roku proti RKZ vystoupil ze sociologického hlediska. V červnu popsali nemožnost pravosti RKZ z literárně historického hlediska Jindřich Vančura a Jaroslav Vlček a nakonec v červenci sepsal Jaroslav Goll námitky z historického pohledu. V průběhu roku 1886 vystoupil i Josef Truhlář, který sbíral paralely. Reakce zastánců pravosti přišla již v březnu, kdy na obranu Rukopisů vystoupil v Národních listech Julius Grégr. K němu se přidal František Ladislav Rieger, Alois Pravoslav Trojan, Václav Vladivoj Tomek a filolog Martin Hattala, kteří vystupovali především v Osvětě a Hlasu národa.

V roce 1888 Gebauer vydal populárněvědeckou knihu Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském. Rukopisy jsou od té doby považovány za falza.[zdroj?] Skutečností zůstává, že Gebauer v této knize, zcela jistě vědomě a záměrně, nepřesně interpretuje závěry chemického testu z roku 1885, který podle něj jednoznačně prokázal nepravost Rukopisů, což nekoresponduje s tvrzením chemiků, kteří pokus prováděli.

Spory po roce 1888[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1888 byl nejvýznamnějším zastáncem pravosti Rukopisů Václav Flajšhans, který nepravost Rukopisů uznal v roce 1899 po uveřejnění literárního rozboru Jana Máchala. Po tomto rozboru se příznivci Rukopisů dostali zcela mimo literární vědu a jednalo se spíše o obhajoby lidí, kteří neměli literární ani historické vzdělání a Rukopisy se zabývali pouze amatérsky (např. Perka, Kettner).

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl velkým zastáncem pravosti Rukopisů František Mareš, jehož boj o Rukopisy probíhal i v politické rovině. Mimo řady kvalifikovaných připomínek vyslovil i předpoklad, že odpůrci Rukopisů spolupracovali s vládou ve Vídni, která podle něj pravosti Rukopisů nepřála. Jeho myšlenky původně neměly velký ohlas, před druhou světovou válkou se zájem o tyto myšlenky zvýšil. Ivanov tvrdí, že to bylo způsobeno rostoucím nacionalismem.[7][8]

Po druhé světové válce se otázka pravosti otevřela v roce 1967 a 1968, kdy začal probíhat poslední, nejkomplexnější test Rukopisů. Je samozřejmé, že s tím se objevili i zastánci Rukopisů, zřejmě nejsyntetičtější zpracování hlavních filologických argumentů pro pravost podal dr. Julius Enders ve spisech Jazykovědný rozbor RKZ[9] a Estetický rozbor RKZ. Drtivá většina odborníků však očekávala potvrzení, že jde o falza.

Současní zastánci pravosti[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 se opět vyskytli obhájci Rukopisů, jelikož se debata již nevede na odborné úrovni[zdroj?], využívají zastánci k šíření svého pohledu především (zpravidla i výhradně) Internet.

V současné době pravost rukopisů hájí především Rukopisná společnost, která argumentuje důkazy, které jsou proti rukopisům předkládány.[zdroj?] Velkým problémem této společnosti je, že se argumentace vede jednotlivě a obhajoba je tak rozdělena do mnoha vzájemně nespojitelných článků. Tato obhajoba je tak nutně nekomplexní, protože každý článek polemizuje s některými důkazy, nikoli však s nimi jako celkem. V zásadě lze říci, že tato společnost se občas pohybuje na okraji konspiračních teorií, kdy se pokouší dokázat, že je nějaký zájem potvrdit stav padělků.[zdroj?] Tento postoj zaujímají i k důkazům Miroslava Ivanova, kdy tedy socialistická věda potvrzuje Masarykovo pojetí proti pojetí Palackého. Argumentace proti nezvratným důkazům stojí na předpokladu, že se také může jednat o opis díla, v těchto prohlášeních je pak vynechávána skutečnost, že dílo má celkovou tendenci vypadat starším.[zdroj?] Druhým problémem, který nelze řešit novějším opisem, je skutečnost, že v díle jsou použity nikde se nevyskytující tvary blízké obrození a skutečnost, že o díle nikde není ani zmínka. Rukopisná společnost se těmto problémům zpravidla vyhýbá[zdroj?] anebo tvrdí, že nepravdivost tohoto byla dokázána již dříve. K tomuto však neudává zdroje.

Důkazy o nepravosti RKZ[editovat | editovat zdroj]

Jelikož v pravost Rukopisů věřila velká část vědecké obce a celá česká veřejnost, bylo třeba mít k napadání pravosti Rukopisů velmi dobré důvody. Rukopis královédvorský ve své době musel působit velice věrohodně, přesto se autoři nevyhnuli řadě chyb, které nakonec nutně musely Rukopisy usvědčit jako padělky. Sbírání těchto důkazů a jejich prosazování bylo velmi pomalé a zdá se, že v době uveřejnění byla nepravost těchto děl neprokazatelná, ačkoli díla svojí kvalitou a jedinečností vzbuzovala pochybnosti.

Rukopisy prošly prakticky všemi relevantními testy a rozbory, kterými se zabývali přední čeští odborníci[zdroj?]. Tyto testy a rozbory nakonec vedly k jednoznačnému závěru, že jde o falza[zdroj?]. V každém oboru se nalezlo několik chyb, které jsou neslučitelné s dobou, do níž se hlásí, přesto se jedná o chyby spíše malé, některé mohly dokonce být zaneseny pozdějším opisem a rozvojem díla, to vedlo k problémům a debatám, zda se jedná o falza či nikoli. Za falza tak Rukopisy byly přijaty až v okamžiku, kdy se na tyto nedostatky věda podívala globálně. Poslední Ivanovův rozbor prokázal, nejen nepravost, ale i chyby některých důkazů.

Gramatický a lingvistický rozbor[editovat | editovat zdroj]

Prvním důkazem nepravosti Rukopisů je gramatický a lingvistický rozbor, gramatika děl totiž vychází z představ, které vytvořil Josef Dobrovský a jeho okolí, ačkoli tyto představy byly v zásadě správné, existuje řada odchylností, které vznikly především tím, že bylo známo malé množství starších děl. Gramatické a s tím související i lingvistické odchylky od předpokládaného vývoje jsou však v rukopisech jedinečné a přesně se shodují s poznáním vědy na počátku 19. století. Příkladem lingvistické chyby je např. užívání slova tábor ve smyslu vojenského ležení, ačkoli se v tomto smyslu slovo začalo používat až po roce 1420. Dalším příkladem je znalost slov a věcí (kotel, lesní roh), které do českých zemí pronikly až v 17. století. Gramatický rozbor dále ukazuje na příbuznost všech děl (např. nedochází k rozlišení dokonavého aoristu a nedokonavého vidu). Dalším velmi důležitým prvkem je používání jinde neznámých tvarů, které vznikly obrozeneckým způsobem z ruštiny a slovinštiny a předtím se v české literatuře nevyskytují. Proto se někteří jazykovědci[kdo?] kloní k názoru, že autorem Rukopisů je některý Jihoslovan.[10] [11] [12]

Historický rozbor[editovat | editovat zdroj]

Druhým problémem, který je s Rukopisy spojen, je řada ahistorismů, které opět souvisí s počátkem 19. století; jedním z příkladů je přílišná demokratičnost a svobodomyslnost v jednání postav. Takové jednání by bylo v literatuře doby, v níž měla díla vzniknout, naprosto ojedinělé. Na druhou stranu přesně odpovídá době změn souvisejících s francouzskou revolucí a demokratizací společnosti, ke které došlo díky novému pojetí společnosti, jak ji známe v období napoleonských válek. Jedinečnost je ovšem překážkou, protože ostatní literární díla vzniklá na českém území v dané době zcela zapadají do tohoto geografického prostoru a nejsou svým přístupem jedinečná. Tato jedinečnost souvisí s problémem, který nebylo možno vysvětlit a který sám o sobě není důkazem, ale je důvodem k podezření u řady podvrhů. Tím je skutečnost, že tato díla nenavazují na dobová díla a žádné dílo nenavazuje na ně. Rukopisy sice řadu děl používají, přebírají jejich části, ale nepřebírají jeho celkové vyznění. Neexistence potomků je u takto kvalitního díla velký problém, neboť středověká díla vznikala vlastně kompilací děl, s jejichž vyzněním se autor ztotožnil či je považoval za vhodné k opsání. Příkladem ahistorismu je např. užití zázračné hostýnské kaple, která však v době, k níž se rukopisy hlásí, neexistovala. Podobně přímých ahistorismů je však v díle velmi málo, což ukazuje na velkou odbornost autorů podvrhů.

Literární rozbor[editovat | editovat zdroj]

Literární rozbory ukázaly, že díla nejsou zmiňována v jiných textech, jiná díla na ně nenavazují a zároveň Rukopisy nemají literární předchůdce. Tím jsou prakticky nezávislá na okolí, což není nemožné, ale ani příliš pravděpodobné a časté. Tato nezávislost není způsobena nešikovností falzifikátorů, kteří teoreticky mohli využít nějaké ztracené dílo, ale jejich snahou prokázat starobylost české epiky, kterou prostě česká psaná literatura nemá. Neexistence předchůdců a potomků pravost nevylučuje, ale kvalitní dílo zpravidla má předchůdce a pokud ne, tak vzbudí nějaký ohlas.

V rukopisech použitý desetislabičný verš je častý v jihoslovanské epice (deseterac), ale v pravé staročeské tvorbě se obvykle nevyskytuje.

Ačkoli dílo svým celkovým pojetím stojí v české literatuře osamoceno, je ovlivněno jinými díly. Rukopisy dokonce z řady děl čerpají a zdánlivě na ně i navazují. Pečlivější rozbory však nalezly čerpání z děl, která nebyla v tom období v českém geografickém prostoru známa. Jelikož se jedná o díla jihoslovanská, ruská i anglická, je jisté, že nemohlo jít o znalost náhodnou. Jistota neznámosti děl vychází ze skutečnosti, že o nich nikdo nepíše a později je na ně reagováno jako na novinku. Nejproblematičtější z hlediska pravosti je pak zjištění využití děl, která byla sepsána později, než měl být Rukopis královédvorský. Nejznámějším příkladem tohoto jevu je využití díla Milion Marca Pola, ze kterého je údajně přímo citován popis věšteb na tatarském dvoře.[13]

Na druhou stranu se Rukopisy snaží vyhnout německým vzorům, které však v české literatuře hrály zásadní roli. Tuto roli nutně hrát musely, protože české vzdělání souviselo s německými zeměmi. Jelikož původními šiřiteli epiky byly různé druhy potulných pěvců, jejich vlivu se žádné dílo zcela neubránilo.

Chybějící prvky[editovat | editovat zdroj]

Důkazem pravosti či nepravosti jsou i věci, které v díle nejsou, ačkoli lze očekávat jejich přítomnost. Prvotní věcí, která dílu nepřímo chybí, je určení. Každé raně středověké dílo je určeno nějaké skupině obyvatel, vzhledem k tomu, že v období 9. století byla gramotná pouze vrstva církevních hodnostářů, jsou díla nejčastěji určena jim. Z Rukopisu zelenohorského však toto určení patrné není, idealizace tohoto období sice koresponduje s idealizací Kosmy, jenže je třeba vzít v úvahu, že v období Kosmy nebyla slovanská víra živá, a tudíž ji nebylo třeba potírat. Druhou věcí, která dílu citelně chybí, je německý vliv, který byl pro českou vzdělanost té doby velmi významný.[zdroj?]

V díle se dále neobjevují skutečnosti do té doby neznámé, které by nové nálezy potvrdily či by s nimi alespoň polemizovaly. Věcí, která se v nálezech tohoto typu objevuje běžně, jsou narážky na dosud neznámá díla. Z takovýchto narážek si lze dělat představu o podobě těchto ztracených děl. V rukopisech však chybí.[zdroj?]

Na druhou stranu je pravdou, že zde chybí i řada prvků, které lze očekávat u falza z počátku 19. století, čímž autoři prokázali obrovský historický cit. Věcí nezařazených do Rukopisů, které by falzum mohlo či spíše mělo obsahovat je značné množství (např. pověst o Horymírovi), což v mnoha rozborech vedlo k nejistotě o pravosti. Je ale nutné vzít v úvahu, že Rukopisy, pokud jsou pravé, jsou pouze zlomkem rozsáhlejšího textu, v němž by mohly být obsaženy i další materiály. Vyznění některých příběhů ale neodpovídá době údajného vzniku.[zdroj?]

Paleografický rozbor[editovat | editovat zdroj]

Původní paleografický rozbor provedl Josef Truhlář v roce 1886 a došel k závěru, že písmo je v některých ohledech v nesouladu s očekáváním a označil Rukopisy za padělek. Tento rozbor byl několikrát napaden a prohlášen za vyvrácený a několikrát následně potvrzen. Pro určení nepravosti měl tento rozbor velký význam, neboť paleografie je nezávislá na ostatních projevech díla. Rozbor je považován za velmi kvalitní a podrobný, všímá si jednotlivých iniciál a způsobu psaní.[zdroj?]

Z paleografického hlediska je Rukopis zelenohorský podvrhem, protože obsahuje nejen starobylé prvky písma z 9. století, ale i prvky ze století 12., 13. a také století 14. Nepravost Rukopisu královédvorského dokazuje nepřirozený (tzv. „malířský“) způsob psaní některých písmen (např. písmena p). Takovýto způsob psaní se používal až v pozdější době. Podle paleografa Zdeňka Fialy je v dále v Rukopisu zelenohorském písmeno k pravděpodobnou kopií písmena, které se používalo během husitství. Fiala dále soudí, že se o starobylou podobu písma autoři rukopisu neúspěšně pokoušeli i v případě jiných písmen a také spřežek. Ten samý odborník se domnívá, že Rukopis zelenohorský byl napsán na již dříve popsaném pergamenu, ze kterého byl původní text odstraněn. Jednalo by se tedy o tzv. palimpsest. Tento původní text měl při tom pocházet ze 13. století, tj. z doby o několik století pozdější než by měl být datován rukopis.[14]

Chemický a kriminalistický rozbor[editovat | editovat zdroj]

Historie chemických testů Rukopisů je velmi bohatá, první chemický test se na Rukopise zelenohorském prováděl již v roce 1840 a potvrdil pravost díla. Testovalo se především stáří pergamenu, které odpovídá době údajného vzniku. To byl jeden z argumentů obhájců pravosti. Později se zjistilo, že se jedná o palimpsesty. Tato metoda se ve středověku užívala velmi často, neboť pergamen byl velmi drahý. Nečekaná je spíše skutečnost, že padělatel tuto techniku znal, neboť v 19. století byla téměř neznámá a zapomenutá.[zdroj?] Velmi překvapivě kvalitní je práce s malovanými iniciálami, z nichž některé byly částečně využity, díky čemuž Rukopisy obstály i v dalším testu z roku 1880.

Velmi důkladná expertiza byla provedena roku 1885 chemiky Antonínem Bělohoubkem a Vojtěchem Šafaříkem. Bělohoubkův závěr zněl: "Rukopis Kralodvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak, jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade." [15]. Vedle toho tento rozbor odhalil na iniciále N tzv. berlínskou modř, která je známa až od roku 1724. Toto se stalo jedním ze stěžejních důkazů nepravosti Rukopisů. Jan Gebauer tvrdil, že tato barva byla nalezena i pod iniciálou, což se později ukázalo jako nepřesné tvrzení. Zastánci pravosti ale argumentují tím, že berlínská modř se mohla na pergameny dostat až při pozdějším restaurování.

Poslední průzkum byl proveden v letech 19671971 kriminalistickým ústavem na návrh literárního historika Miroslava Ivanova. Tento rozbor došel k názoru, že chemickými metodami nelze pravost Rukopisů ani prokázat ani vyloučit, což vedlo k zahájení celé řady testů, jejichž výsledkem bylo prohlášení, že se nepochybně jedná palimpsesty a podvrhy. Při tomto rozboru se zjistilo, že původním textem byl žaltář z konce 13. století. Rozbor nadále potvrdil, že písmo užité na žaltáři je typově novější než písmo užité na Rukopisech, což je vyloučené a je to považováno za další důkaz podvrhu.[zdroj?] Vzhledem k závažným vědeckým nedostatkům celé práce a hrubým chybám, jež byly v průběhu oponentního řízení konstatovány prakticky u všech provedených analýz, se kriminalistický ústav od výsledků bádání distancoval.[zdroj?]

Asi nejstěžejnějším důkazem je rozbor iniciál, který potvrdil užití berlínské modři, dále zjistil, že iniciály byly zhotoveny až na závěr díla a technika jejich zhotovení neodpovídá středověkým technikám. Dále bylo zjištěno, že krakeláž majuskulí a iniciál není zašpiněna, což ukazuje na pozdní vznik díla. Při tomto posledním rozboru se dále zjistilo, že texty nejsou psány inkoustem, ale roztokem různých solí a u Milostné písně krále Václava pak suspenzí sazí. U všech čtyř děl byla zjištěna umělá patina stáří.[zdroj?]

Rozbory textů také naznačují, že se jedná o dílo více lidí, ale s velkou pravděpodobností se zdá, že na díle spolupracovali stejní lidé, což je vzhledem k časovému odstupu nemožné. Důkaz práce shodných osob však není dostatečně průkazný, aby mohl být prohlášen za skutečnost.[zdroj?]

Autorství rukopisů[editovat | editovat zdroj]

Ke sporu o RKZ patří i určení autorství, ačkoli se to sporu týká a týkalo velmi okrajově, přesto zastánci názoru, že jde o podvrh, vždy hledali autora či autory. Nyní víme[zdroj?], že z hlediska způsobu napsání díla i kvality je vyloučeno autorství jediného člověka, proto se předpokládá, že autorů bylo více, minimálně dva.[zdroj?] Nejvážnějšími a zároveň nejznámějšími kandidáty jsou Josef Linda a Václav Hanka. Ani jeden z nich se k tomu nepřiznal a přestože je Dobrovský od počátku podezíral, oba toto podezření odmítali. Podezření částečně vychází z toho, že oni dva teoreticky mohli společnými silami vyrobit padělek této kvality. Takový předpoklad je zdánlivě málo, ale dvojic či trojic těchto schopností není mnoho, navíc takový plán kromě mimořádných znalostí vyžadoval přístup ke středověkým dílům a značnou manuální zručnost. Předpokládá se, že Hanka napsal lyrické verše a Linda epické.[zdroj?] Obecně se předpokládá existence ještě třetího případně i čtvrtého společníka, přičemž nejvážnějším kandidátem se jeví soudobý, dnes už téměř zapomenutý básník Václav Alois Svoboda (který později RKZ přeložil do němčiny), či Josef Jungmann, viněný z autorství RZ Dobrovským.

Miroslav Ivanov a někteří další odborníci zastávají názor, že se na výrobě Rukopisů podílel i malíř František Horčička, majitel různých starých rukopisů, který měl rozsáhlé znalosti o středověkém malířství.[16][17]

Problémem takového autorství je, že pro něj neexistuje jediný přímý důkaz, což je poněkud záhadné, protože v tomto období bylo tzv. národních buditelů velmi málo a ti o sobě věděli téměř vše, dále je zřejmé, že ani známá korespondence neobsahuje žádné náznaky, že by šlo o dílo někoho z nich.

Význam celého sporu[editovat | editovat zdroj]

Rukopisy i spor kolem nich zpopularizovaly českou kulturu a výrazně napomohly jejímu šíření. Boj o Rukopisy podnítil hledání dalších písemných památek v archivech a dále napomohl rozvoji umění. Příznivci pravosti mezi výtvarníky zobrazovali postavy zmíněné v díle, což podněcovalo další zájem o českou kulturu.

Druhým důsledkem sporu byl často až příliš kritický pohled na památku. Na přelomu 19. a 20. století byla v rámci realistického proudu zpochybněna celá řada památek, jejichž pravost se později potvrdila. Toto zpochybňování ovlivnilo řadu prací a úvah o počátcích české literatury a svým způsobem se tato zkušenost neustále promítá do sporů o pravost Kristiánovy legendy.

Spor v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Spor o Rukopisy vedl k sepsání velkého množství literatury dokazující postoj pisatele. Prakticky každý literární historik žijící kolem roku 1850 se o problematiku zajímal a přispěl nějakým názorem. Literatura spojená s Rukopisy let 18501980 je velmi nepřehledná, obsahuje velké množství odkazů na tehdejší dění a z hlediska historie literatury je prakticky nezpracována. Vzhledem ke skutečnosti, že řada klíčových věcí vyšla pouze tiskem, je dohledání příslušných věcí velmi problematické.

Rukopisy jsou lépe zpracovány z pohledu staročeské literatury než z pohledu národního obrození. Spor jako takový se pokusilo utřídit několik autorů, ale moderní dílo zabývající se výhradně problematikou samotného sporu prakticky neexistuje.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Slovo Rukopisy zde píšeme s velkým písmenem jako zástupný název označující oba předmětné dokumenty.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://crazymedley.blogspot.cz/2009/06/josef-dobrovsky.html - Josef Dobrovský
  2. J. Dobrovský, Výbor z díla (dopisy k tématu)
  3. Článek na Literárkách
  4. Kdo je kdo v RKZ
  5. plný text zde: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=12315
  6. plný text zde: http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/dokument/bartos.htm
  7. Miroslav Ivanov: Tajemství RKZ
  8. F. Mareš in Nepravdivé legendy o RKZ, 1938 zejména úvod
  9. Julius Enders: Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského, Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných, Praha : Neklan, 1993, 387 s.ISBN 80-900884-6-5
  10. Daneš: Are the RKZ of South Slavic Origin? (Tacoma 1980)
  11. Daneš: Ali sta KZR južnoslovanskega izvora? (Ljubljana 1982)
  12. Daneš: Jesu li Kraljodvorsko-zelenogorski rukopisi južnoslavenskog podrijetla? (Zagreb 1982)
  13. Mašek, Ignác Bohuslav – Gebauer, Jan, 1875, “Příspěvky k výkladu Rukopisu kralodvorského”, Listy filologické a paedagogické, 2: 97-114
  14. DOBIÁŠ, Dalibor. Rukopis královédvorský; Rukopis zelenohorský. Brno : Host, 2010. ISBN 978-80-7294-415-6. S. 189.  
  15. Zpráva o chemickém prozkoumání. Časopis musea království Českého. 1887, roč. 61. Dostupné online.  
  16. IVANOV, Miroslav. Tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, kapitola 25, Hledá se přítel X. Třebíč : Blok, 2000. ISBN 80-7268-069-2.  
  17. PRAHL, Roman; MACHALÍKOVÁ, Pavla. Historické fikce a mystifikace v české kultuře 19. století : sborník příspěvků z 33. ročníku sympozia k problematice 19. století, kapitola Od restaurování k padělání, od padělání k inspirované tvorbě. František Horčička. Praha : Academia, 2014. S. 79–92.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]