Julius Zeyer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Julius Zeyer
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Narození 26. duben 1841
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 29. ledna 1901 (ve věku 59 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost česká
Povolání prozaik, dramatik, epický básník
Významná díla

Fantastické povídky
Ondřej Černišev
Román o věrném přátelství Amise a Amila
Jan Maria Plojhar
Tři legendy o krucifixu

(více)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Zeyer (26. duben 1841 Praha29. ledna 1901 Praha) byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl významný český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 1873 - 1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století.[1][2][3]

Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských - především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“[4] V jeho díle se také často objevuje motiv silného, citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. Vyšehrad, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál.[5] Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo hned několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl – zde je třeba zmínit především Annu Marii Stoneovou, slečnu Kershawovou nebo Annu Lauermannovou Mikschovou.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Básníkův bratr architekt Jan Zeyer (1847-1903)

Julius Zeyer se narodil jako páté ze sedmi dětí tesaře Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory Alžběty rozené Weisseles. Otec Julia Zeyera pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny z Alsaska, matka z židovsko-německé pražské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer se vypracoval na úspěšnou firmu tesaře a velkoobchodníka s dřívím, po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy, protože nejstarší syn Emilian si zvolil vojenskou kariéru. Julius se vyučil ve Vídni tesařem[6], pak Julius vystudoval obchodní reálku, poté zkusil studium architektury na České technice, kterou vystudoval jeho mladší bratr Jan Zeyer, ale neuspěl. Jako jediný z dětí zůstal s matkou a vypomáhal jí v závodě. Ve svých dvaceti jedna letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestoval Německo, Švýcarsko a Francii, kde se místo tesařině věnoval studiu literatury, filosofie a hlavně mytologie (především keltské). Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil.[7] Julius Zeyer se na filozofické fakultě se zapsal na přednášky z estetiky,,filologie, filosofie, starověké kultury, které však navštěvoval tak, jak to jemu osobně vyhovovalo. Intenzivně se také věnoval studiu jazyků,mluvil německy, naučil se aktivně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky. Osvojil si také základy sanskrtu, koptštiny a hebrejštiny.

Spisovatel, básník, dramatik[editovat | editovat zdroj]

Zeyer debutoval v časopise Paleček pod svým jménem povídkou Krásné zoubky (1873).[8] V témže roce vydal úspěšnou novelu Duhový pták a stal se kmenovým autorem časopisu Lumír, v němž otiskoval většinu prací ještě před jejich vydáním. Skutečně uzvávaným autorem se stal po vydání historického románu Ondřej Černyšev (knižně 1876, v předešlém roce vycházel na pokračování v Lumíru). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem – do oblasti magie a okultismu. Zeyer obdivovalstředověké ideály a staré cestopisy, které se staly častou inspirací v jeho další tvorbě (např. Maeldunova výprava (1896), Kronika o svatém Brandanu (1886), v níž zpracovává život irského apoštola svatého Patrika). V díle V soumraku bohů (1898) se objevilo téma zápasu dohasínajícího pohanství se svým řádem, zvyky a rituály s počínajícím křesťanstvím, přinášejícím nové hodnoty a postoje – zejména odpuštění a soucit. Středověkou tematiku nalezneme i v Románu o věrném přátelství Amise a Amila, kde Zeyer zobrazil kontrast křesťanského světa, reprezentovaného rytířskou Francií, a pohanského severu, zastoupeného Islandem a tamními valkýrami.[9]

Zeyer se snažil prosadit také na divadle. Drama jako "struhující jevištní báseň" považoval za vrchol literárního snažení, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin, které měly být rovnocenným doplňkem jeho české epopeje. Zeyer proto vybíral především klíčové momenty české historie, mezníky, které vedly k dovršení minulosti a předestření budoucnosti. Např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906), Libušin hněv. Nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla dokonce zfilmována (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často zlákalo hudebníky – k Radúzovi a Mahuleně složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky Kunálovy oči složil operu Otakar Ostrčil.

Největším románem Julia Zeyera je pak autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země k utrpení Kristovu. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy, vypovídající o překonání těžké krize nalezením životního poslání (zde stavba venkovského kostelíka) a přimknutím se ke Kristu a kontinuitě prostých lidí. (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U Tonoucí hvězdy (1897)).

Cestovatel[editovat | editovat zdroj]

Zeyer byl veliký cestovatel. V roce 1873 odcestoval do Ruska, kde působil V Petrohradě jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových, poté odjel do Bavorska. Do Čech se vrátil o rok později. S J. V. Sládkem podnikl cestu do Skandinávie. Později procestoval také Nizozemsko, Belgii, Španělsko, Polsko, Rusko (zde se ocitl několikrát jako vychovatel), Slovinsko, Chorvatsko a také Afriku - Tunis, dále pak Řecko, Turecko a Francii a řadu dalších míst. Některé exotické země, které třeba ani reálně nenavštívil, se pro něj staly i tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki. Román však není poučným či popisným. Naopak, příběh je v podstatě legendou o původu hrobu dvou milenců v tokijském Meguru. K Japonsku se vztahuje také drama Lásky div. Čína se objevuje v eposu Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídkách Kunálovy oči (1906) a Island v již zmíněném V soumraku bohů. Z cizích kultur si ale pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto různých zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Obnovené obrazy jsou názvem tří svazků Zeyerových próz vydaných v letech 1894, 1896, 1898. Spočívají v inspiraci starou látkou, která je však nahlížena novým prizmatem obraznosti a citovosti. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem, nejprve synů generála Popova na Krymu (1881) a dále u hraběte Harracha (1882).

Sběratel[editovat | editovat zdroj]

Julius Zeyer po celý život sbíral památky výtvarného umění, které shromažďoval ve své vile v Praze – Horní Liboci (bydlel při ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval jak nábytek a další zařízení interiéru, tak originály soch, obrazů a klenoty, proslulá byla jeho sbírka prstenů. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval exotická díla mimoevropského původu, zejména z Dálného Východu. Jeho sbírka z větší části přešla odkazem do Národního muzea a je dnes rozdělena podle provenience starožitností na dvě části, exotika jsou uchovávána v Náprstkové muzeu.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Život Julia Zeyera byl vyplněn tvorbou, cestováním, ale i čilým společenským životem. Byl hostem salónu Anny Lauermannové-Mikschové, jež byla jeho obdivovatelkou a ctitelkou. Často také docházel do společnosti soustředěné kolem kulturního organizátora Vojtěcha Náprstka či do salónu Augusty Braunerové, s jejíž dcerou – malířkou Zdenkou Braunerovou navázal velmi blízký vztah.

Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“,[10] což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů.

S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta v novoměstském domě čp. 736/II, než si dali postavit vilu v Liboci při oboře Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech a v samém závěru se uchýlil ke svému blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi na jeho zámek v Lužanech, a pak do jeho pražského paláce. Občas pobýval v Praze také u své sestry Heleny Jungfeldové, u níž zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci. Ačkoli si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, odpočívá jeho tělo v Praze na Slavíně, kam byl uložen jako první 31. ledna 1901[7].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Památník Julia Zeyera v Chotkových sadech v Praze

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Ondřej Černyšev (1876) – historický román z cizího prostředí, na pozadí doby vlády Kateřiny Veliké v Rusku je vykreslen osud mladého snílka plného ideálů, konflikt milostného citu s mocenskými ambicemi spojenými s nadosobním posláním (odpovědnost k národu a zemi).
  • Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) – román typu fantasy na motivy severské mytologie
  • Báje Šošany (1880) – sbírka krátkých povídek, která čerpá z prostředí ghetta ve Frankfurtu nad Mohanem[11]
  • Fantastické povídky (1882) - čtyři povídky se smyslem pro iracionálno.
  • Dobrodružství Madrány (1878 v Lumíru, 1882 knižně) - román
  • Grizelda – (1883) -lyricko-epická povídka
  • Stratonika a jiné povídky – 1884
  • Gompači a Komurasaki – 1884
  • Rokoko - 1887
  • Jan Maria Plojhar (1891) – román s autobiografickými prvky. Objevuje se zde výjimečný hrdina, je zklamán společností. Prožije sérii ztrát (ztráta domova, vlasteneckého sebevědomí, smrt matky), které ho vedou k odchodu do Itálie. Nakonec umírá spolu s dívkou, která si volí dobrovolnou smrt po jeho boku.
  • Tři legendy o krucifixu (1895)[12] – tři samostatné legendy (Inultus, El Christo de la Luz, Samko pták), které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem). Legendy vypovídají o různých projevech mučednictví a s ním spojeného zázraku.
  • Maeldunova výprava (1896)
  • V soumraku bohů (1898) – převyprávění staroisladských ság
  • Troje paměti Víta Choráze (1899 v Lumíru)– rozsáhlá básnická poéma, rozdělená na tři části
  • Dům U Tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje Dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky – dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a další obyvatelky – stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická, předkládá téma ohrožení civilizace na Zemi.
  • Obnovené obrazy
  • Pohádka o dobrém careviči Evstafovi - 1900

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Vyšehrad (1880) – pokus o národní epos - cyklus básní; snaha předvést velikost české minulosti.
  • Kronika o sv. Brandanu (1884, knižně 1886) - epická báseň
  • Poezie (1884) - lyrika
  • Ossianův návrat (1885, Světozor) - keltské motivy
  • Z letopisů lásky (1889-92)
  • Čechův příchod (1886) – z historie Čech
  • Karolínská epopeja (1896) - rozsáhlý cyklus básní psaný blankversem, středověké téma čerpající z starofrancouzské epiky o Karlu Velikém a jeho rytířích
  • Zahrada Mariánská (1897-1898 v Novém životě)
  • Nové básně – (1907) - ohlasy litevských lidových písně
  • Zpěv o pomstě za Igora – (1882) - ohlas staroruské epiky

 Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Stará historie – 1882, komedie
  • Sulamit – biblický motiv, premiéra 1884
  • Legenda z Erinu – 1886, Inspirace keltskou mytologií, tragédie
  • Libušin hněv – 1887, Předání vlády po Krokově smrti jako naplnění věštby
  • Doňa Sanča – 1889, drama o zklamané lásce a krvavé pomstě
  • Neklan – 1893, období mocenských bojů o knížecí stolec a první pronikání křesťanství
  • Radúz a Mahulena – 1898, pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk
  • Šárka – 1887, konec vlády pohanských kněžek a nástup mužské vlády
  • Bratří – 1882, Komedie
  • Lásky div – 1888
  • Z dob růžového jitra – 1899
  • Příchod ženichův - 1896
  • Pod jabloní - 1901 - mystická legenda na motivy srbské pohádky, scénickou hudbu opět zakomponoval Josef Suk

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Zeyerova alej, pohled od ulice Na klášterním

V roce 1878 se Julius Zeyer se svou matkou nastěhoval do vily v Libocké 16. Při návštěvách kostela sv. Markéty procházel po cestě stromovou alejí. Z této aleje zbyly až do sklonku 20. století tři třešně, které byly později také odstraněny. Dnes je tato alej pojmenována po Zeyerovi, tedy Zeyerova alej. Z původní aleje nic nezbylo, místo stromů se na jejím místě tyčí sloupy vysokého vedení.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VLČEK, (ED.), P.. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha : [s.n.], 2004. S. 728 – 729.  
  2. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  3. LÍBAL, Patrik; ŽID, Jiří; ET AL. Jan Zeyer [online]. Praha: arch-pavouk, [cit. 2015-11-11]. Dostupné online. (česky) 
  4. VLČEK, Tomáš. Zeyer: texty, sny obrazy. 1.. vyd. Písek : Městské muzeum a Společnost Julia Zeyera, 1997. S. 155.  
  5. Viz např. článek Poetika homosexuality v české literatuře, časopis Neon, březen 2000, autor doc. Mgr. Martin C. Putna, Dr.)
  6. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha : R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Zeyer, Julius, s. 251.  
  7. a b Julius Zeyer. Ilustrovaný svět. 1901, roč. I, čís. 8, s. 225.  
  8. Paleček, 5/1873, s.34, Krásné zoubky
  9. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. Příprava vydání Merhaut, Luboš a kol. 1. vyd. Praha : Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1717.  
  10. PUTNA, Martin C. a kol. Homosexualita v dějinách české kultury. 1. vyd. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2000-0. Kapitola 2.1. Sublimace skrze ozvláštněný jazyk, znejasněnou sémantiku a „aristokratické“ vyčlenění autora (Barák – Zeyer – Březina – Weiner – Linhartová – Topol – Kopic – Hrbáč), s. 90-91.  
  11. FISCHL, Viktor. Židovský přínos kulturnímu životu Československa. In BERGEROVÁ, Natalia. Na křižovatce kultur: historie československých Židů. Praha : Mladá Fronta, 1992. ISBN 80-204-0305-1. S. 119.
  12. Dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]