Julius Zeyer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Julius Zeyer
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Narození 26. duben 1841
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 29. ledna 1901 (ve věku 59 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Národnost česká
Povolání prozaik, dramatik, epický básník
Příbuzní Jan Zeyer
Jan Angelo Zeyer
August Švagrovský
Významná díla

Fantastické povídky
Ondřej Černišev
Román o věrném přátelství Amise a Amila
Jan Maria Plojhar
Tři legendy o krucifixu

(více)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Zeyer[pozn. 1] (26. duben 1841 Praha[5]29. ledna 1901 Praha[6]) byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl významný český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 18731880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století.[7][8][9]

Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských – především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“[10] V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. báseň „Vyšehrad“, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál.[11] Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou také je, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo hned několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl, a to Anna Marie Stoneová, slečna Kershawová, Zdenka Braunerová nebo Annu Lauermannovou Mikschovou.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Básníkův bratr architekt Jan Zeyer (1847-1903)

Julius Zeyer se narodil jako páté ze sedmi dětí tesaře Jana Zeyera (*1804) a jeho ženy Eleonory Alžběty (*1811) rozené Weisseles[12]. Otec Julia Zeyera pocházel z Alsaska, ze staré francouzské šlechtické rodiny zkrachovalé po francouzské revoluci, matka z židovsko-německé pražské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer se vypracoval na úspěšnou firmu tesaře, majitele pily a velkoobchodníka s dřívím, se sídlem v novoměstském domě se sklady čp.1309/II. Po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy, protože sama hospodařit neuměla a nejstarší syn Emilian si zvolil vojenskou kariéru. Julius se vyučil ve Vídni tesařem[13], pak Julius vystudoval obchodní reálku, poté v letech 1859-1861 zkusil studium architektury na České technice, kterou vystudoval jeho mladší bratr Jan Zeyer, ale neuspěl. Jako jediný z dětí zůstal s matkou a vypomáhal jí v závodě. Ve svých jedenadvaceti letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestoval Německo, Švýcarsko a Francii, kde se místo tesařině věnoval studiu literatury, filosofie a hlavně mytologie (především keltské). Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil.[14] Julius Zeyer se na filozofické fakultě zapsal na přednášky z estetiky, filologie, filosofie, starověké kultury, které však navštěvoval tak, jak to jemu osobně vyhovovalo. Intenzívně se také věnoval studiu jazyků: mluvil německy, naučil se aktivně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky. Osvojil si také základy sanskrtu, koptštiny a hebrejštiny.

Spisovatel, básník, dramatik[editovat | editovat zdroj]

Debutoval v časopise Paleček pod svým jménem povídkou Krásné zoubky (1873).[15] V témže roce vydal úspěšnou novelu Duhový pták a stal se kmenovým autorem časopisu Lumír, v němž otiskoval většinu prací ještě před jejich vydáním. Skutečně uzvávaným autorem se stal po vydání historického románu Ondřej Černyšev (knižně 1876, v předešlém roce vycházel na pokračování v Lumíru). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem – do oblasti magie a okultismu. Zeyer obdivoval středověké ideály, hrdiny a staré cestopisy, které se staly častou inspirací v jeho další tvorbě. V hrdinském eposu ve verších je Olgerd Gejštor z roku 1868, litevský rytíř přicestoval na Pražský hrad a vzplál láskou k české královně Anně Jagellonské. Řešil v něm i otázku morálky:Největší zbraní nevolníků je zrada.

Další náměty uvedla např. Maeldunova výprava (1896), nebo Kronika o svatém Brandanu (1886), v níž zpracovává život irského apoštola svatého Patrika. V díle V soumraku bohů (1898) se objevilo téma zápasu dohasínajícího pohanství, jeho řádů, zvyků a rituálů s počínajícím křesťanstvím, přinášejícím nové hodnoty a postoje – zejména odpuštění hříchů a soucit. Středověkou tematiku nalezneme i v Románu o věrném přátelství Amise a Amila, kde Zeyer zobrazil kontrast křesťanského světa, reprezentovaného rytířskou Francií, a pohanského severu, zastoupeného Islandem a tamními valkýrami.[16]

Zeyer se snažil prosadit také na divadle. Drama jako "strhující jevištní báseň" považoval za vrchol literárního snažení, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin, které měly být rovnocenným doplňkem jeho české epopeje. Zeyer proto vybíral především klíčové momenty české historie, mezníky, které vedly k dovršení minulosti a předestření budoucnosti. Např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906), Libušin hněv. Nejlepší a nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla zfilmována s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou v hlavních rolích (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často lákalo hudebníky: k Radúzovi a Mahuleně a legendě Pod jabloní složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky „Kunálovy oči“ složil operu Otakar Ostrčil.

Největším románem Julia Zeyera je autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země ke Kristovu utrpení. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy, vypovídající o překonání těžké krize nalezením životního poslání (zde stavba venkovského kostelíka) a přimknutím se ke Kristu a kontinuitě prostých lidí. (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U Tonoucí hvězdy (1897)).

Cestovatel[editovat | editovat zdroj]

Zeyer byl veliký cestovatel. V roce 1873 odcestoval za pořítele prof. Aloisem Kašparem do Ruska, kde působil V Petrohradu jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových, s níž odjel do Bavorska. Do Čech se vrátil na matčino naléhání o rok později. S J. V. Sládkem podnikl cestu do Skandinávie. Později procestoval také Nizozemsko, Belgii, Španělsko, Polsko, v roce 1880 opět Rusko (zde se ocitl opět jako vychovatel, tentokrát v Simferopolu), matka opět naléhala na jeho návrat, 28. března 1881 dostal telegram o její smrti a vrátil se o měsíc později. Dále navštívil Slovinsko, Chorvatsko, roku 1884 jižní Itálii a Afriku (Tunis), dále pak Řecko, Turecko a Francii, roku 1889 byl na Kavkaze[17], a v dalších zemích. Roku 1892 obdržel Náprstkovu peněžitou cenu za tragédii Neklan a odjel potřetí do Ruska: cestoval přes Kyjev na Krym na Kavkaz, vystoupal na Ararat a navštívil Jerevan. Naposledy cestoval na východ do Ruska roku 1899.

Některé exotické země, které třeba ani reálně nenavštívil, se pro něj staly tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki. Román však není poučným či popisným. Naopak, příběh je v podstatě legendou o původu hrobu dvou milenců v tokijském Meguru. K Japonsku se vztahuje také drama Lásky div. Čína se objevuje v eposu Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídce „Kunálovy oči“ (1896), Egypt v povídce „Asenat“ (1896) a Island v již zmíněném V soumraku bohů (1898). Z cizích kultur si pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto různých zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Obnovené obrazy jsou názvem tří svazků Zeyerových próz vydaných v letech 1894, 1896, 1898. Spočívají v inspiraci starou látkou, která je však nahlížena novým prizmatem obraznosti a citovosti. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem, nejprve synů generála Popova na Krymu (1881) a dále u hraběte Jana Harracha (1882).

Sběratel[editovat | editovat zdroj]

Julius Zeyer po celý život sbíral starožitnosti a další památky výtvarného umění, které shromažďoval jednak ve své pražské vile v Horní Liboci (bydlel v dnešní Zeyerově aleji severně od ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval jak nábytek a další zařízení interiéru, tak originály soch, obrazů a klenoty, zajímavá byla jeho sbírka šperků. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval drobná exotická díla mimoevropského původu, devocionálie a nádobí, zejména ze Středního Východu Dálného Východu, na kterých ho přitahovala mystika. Svou sbírku odkázal Náprstkovu muzeu, s nímž z větší části přešla do Národního muzea a byla rozdělena podle provenience starožitností na dvě části, exotika jsou uchovávána v Náprstkově muzeu, evropské předměty do Historického muzea. Další soubor se dostal do Městského muzea a galerie ve Vodňanech.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Život Julia Zeyera byl vyplněn tvorbou, cestováním i čilým společenským životem. Byl hostem salónu Anny Lauermannové-Mikschové, jež byla jeho obdivovatelkou a ctitelkou. Často také docházel do společnosti soustředěné kolem kulturního organizátora Vojtěcha Náprstka či do salónu Augusty Braunerové, s jejíž dcerou – malířkou Zdenkou Braunerovou navázal blízký vztah.

Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“,[18] což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů.

S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta na Novém Městě v Havlíčkově ulici, protože naproti u nádraží býval sklad dřeva jejich firmy. Dále bydleli v novostavbě Hlávkova nadačního domu čp. 736/II ve Vodičkově ulici (se zahradou a průchodem do Jungmannovy ulice), než si dali postavit vilu v Liboci, v Libocké ulici 16 v zahradě, s výhledem na libocký kostel a proti ohradní zdi obory Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech (1897-1899) a v samém závěru se uchýlil k blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi a Růženě Hlávkové na jejich zámek v Lužanech. Pobýval také v Praze v domě čp. 1829/II na rohu Legerovy a Rumunské ulice u své sestry Heleny Jungfeldové (*1840), u níž zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci. Ačkoliv si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, byl jako první pochován na Slavíně, kam bylo tělo uloženo 31. ledna 1901[14].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Památník Julia Zeyera v Chotkových sadech v Praze

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Ondřej Černyšev (1876) – historický román z cizího prostředí, na pozadí doby vlády Kateřiny Veliké v Rusku je vykreslen osud mladého snílka plného ideálů, konflikt milostného citu s mocenskými ambicemi spojenými s nadosobním posláním (odpovědnost k národu a zemi).
  • Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) – román na motivy starofrancouzské chanson de geste Amis a Amil.
  • Báje Šošany (1880) – sbírka tří novel, které čerpají z mytologie tří světových říší: z židovského ghetta ve Frankfurtu nad Mohanem[19], z Egypta faraóna Menke-Ra a z Indie.
  • Fantastické povídky (1882) – čtyři povídky s přesahem do iracionálna. Povídka Z papíru na kornouty se hlásí jako text nalezeného dávného rukopisu, v němž oživlý mnich z obrazu předčítá z rodinné kroniky. V novele Na pomezí cizích světů se líčí dědičná záliba v okultismu.
  • Mik Olympia - povídka ze současnosti, od polského Sosnovce po Nice (1900) překlad do němčiny
  • Dobrodružství Madrány (1878 v Lumíru, 1882 knižně) – román
  • Grizelda (1883) – lyricko-epická povídka
  • Gompači a Komurasaki (1884) – příběh podle starých japonských pověstí
  • Rokoko (1885 v Lumíru, 1887 knižně) – povídka z českého maloměsta 18. stol., netypická humorem a ironickým nadhledem
  • Jan Maria Plojhar (1891) – román s autobiografickými prvky. Objevuje se zde výjimečný hrdina, je zklamán společností. Prožije sérii ztrát (ztráta domova, vlasteneckého sebevědomí, smrt matky), které ho vedou k odchodu do Itálie. Nakonec umírá spolu s dívkou, která si volí dobrovolnou smrt po jeho boku.
  • Stratonika a jiné povídky (1892)
  • Tři legendy o krucifixu (1895)[20] – tři samostatné legendy („Inultus“, „El Christo de la Luz“, „Samko pták“), které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem). Legendy vypovídají o různých projevech mučednictví a s ním spojeného zázraku.
  • Amparo a jiné povídky (1896) – šest povídek publikovaných časopisecky v Lumíru: „Zrada v domě Han“ (1881), „Píseň za vlahé noci“ (1885), „Amparo“, „Kunálovy oči“ (obě 1892), „Asenat“, Ištar (obě 1895); později jako Obnovené obrazy. II, Amparo a jiné povídky (1906); zařazeny i povídky „Rustem a Sohrab“ (1898 v Květech) a „O velkém bolu boha Izanagi“ (1891 v Lumíru; 1892 v souboru Stratonika a jiné povídky)
  • Maeldunova výprava (1896) – vyprávění dle starých irských legend
  • V soumraku bohů (1898) – převyprávění staroisladských ság
  • Troje paměti Víta Choráze (1899 v Lumíru) – rozsáhlá básnická poéma, rozdělená na tři části
  • Dům U Tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky – dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a obyvatelky – stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická, předkládá téma ohrožení civilizace na Zemi.
  • Pohádka o dobrém careviči Evstafovi (1900)

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Vyšehrad (1880) – pokus o národní epos – cyklus básní; snaha předvést velikost české minulosti
  • Kronika o sv. Brandanu (1884, knižně 1886) – epická báseň
  • Poezie (1884) – lyrika
  • Ossianův návrat (1885, Světozor) – keltské motivy
  • Olgerd Gejštor (1886) epos o tragické lásce litevského rytíře ke královně Anně Jagellonské[21]
  • Z letopisů lásky (1889–1892) -
  • Čechův příchod (1886) – z mýtické historie Čech
  • Karolinská epopeja (1896) – rozsáhlý cyklus básní psaný blankversem, středověké téma čerpající ze starofrancouzské epiky o Karlu Velikém a jeho rytířích
  • Zahrada Mariánská (1897–1898 v Novém životě)
  • Nové básně (1907) – ohlasy litevských lidových písní
  • Zpěv o pomstě za Igora (1882) – ohlas staroruské epiky
  • Pod jabloní (1899?) - andělská legenda, otištěná až těsně před Zeyerově smrti, in:Život1900-1901, dostupné online [3]

 Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Stará historie (1882) – komedie
  • Sulamit (1884) – biblický motiv
  • Legenda z Erinu (1886) – inspirace keltskou mytologií, tragédie
  • Libušin hněv (1887) – předání vlády po Krokově smrti jako naplnění věštby
  • Doňa Sanča (1889) – drama o zklamané lásce a krvavé pomstě
  • Neklan (1893) – tragédie o pěti dějstvích; z období mocenských bojů Přemyslovců o knížecí stolec a první pronikání křesťanství
  • Radúz a Mahulena (1898) – pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk
  • Šárka (1887) – konec vlády pohanských kněžek a nástup mužské vlády
  • Bratří (1882) – komedie
  • Lásky div (1888)
  • Z dob růžového jitra (1899)
  • Příchod ženichův (1896)
  • Pod jabloní (1900) – mystická legenda na motivy srbské pohádky, scénickou hudbu opět zkomponoval Josef Suk

Pozůstalost[editovat | editovat zdroj]

Literární pozůstalost, korespondence a obrazový materiál byly postupně nasbírány z různých fondů dary a koupěmi do Památníku národního písemnictví v Praze, kam se dostala i korespondence z archivu Akademie věd ČR. Fond Julia Zeyera čítá 30 kartónů zhruba z let 1841 - 1951 a v úplnosti jej dosud nikdo nezpracoval.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Zeyerova alej, pohled od ulice Na Klášterním

V roce 1878 se Julius Zeyer se svou matkou nastěhoval do velké vily se zahradou v Libocké ulici 16 (čp.261). Při návštěvách letohrádku Hvězda či kostela sv. Markéty v Břevnově procházel po cestě alejí. Z této aleje zbyly až do sklonku 20. století tři třešně, které byly později také odstraněny. Dnes je to široká silnice lemovaná vilami a nazvaná Zeyerova alej. Z původní aleje zůstal jen travnatý pás uprostřed a litinová Boží muka na křižovatce; místo stromů byla alej v 50. letech osazena sloupy vysokého napětí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Výslovnost Zeyerova jména byla a je předmětem sporů. Básník sám své příjmení vyslovoval podle většiny svědků jako [zajer], genitiv „Zeyera“ jako [zajra], podle jiných s běžnější německou výslovností jako [cajer]. Již počátkem 20. století však byla nejběžnější výslovnost [zejer], genitiv [zejera], podle českého pravopisu. Celou problematikou se zabývá série článků v časopise Naše řeč z let 1934-1935.[1][2][3][4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2797
  2. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2814
  3. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2836
  4. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3111
  5. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  6. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  7. VLČEK, (ED.), P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: [s.n.], 2004. S. 728 – 729. 
  8. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  9. LÍBAL, Patrik; ŽID, Jiří; ET AL. Jan Zeyer [online]. Praha: arch-pavouk [cit. 2015-11-11]. Dostupné online. (česky) 
  10. VLČEK, Tomáš. Zeyer: texty, sny obrazy. 1.. vyd. Písek: Městské muzeum a Společnost Julia Zeyera, 1997. S. 155. 
  11. Viz např. článek Poetika homosexuality v české literatuře, časopis Neon, březen 2000, autor prof. Mgr. Martin C. Putna, PhD.)
  12. Pobytová přihláška rodiny: [1]
  13. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Zeyer, Julius, s. 251. 
  14. a b Julius Zeyer. Ilustrovaný svět. 1901, roč. I, čís. 8, s. 225. 
  15. Paleček, 5/1873, s.34, Krásné zoubky
  16. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. Příprava vydání Merhaut, Luboš a kol. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1717. 
  17. Kritický měsíčník 1941, s. 273
  18. PUTNA, Martin C. a kol. Homosexualita v dějinách české kultury. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2000-0. Kapitola 2.1. Sublimace skrze ozvláštněný jazyk, znejasněnou sémantiku a „aristokratické“ vyčlenění autora (Barák – Zeyer – Březina – Weiner – Linhartová – Topol – Kopic – Hrbáč), s. 90-91. 
  19. FISCHL, Viktor. Židovský přínos kulturnímu životu Československa. In: BERGEROVÁ, Natalia. Na křižovatce kultur: historie československých Židů. Praha: Mladá Fronta, 1992. ISBN 80-204-0305-1. S. 119.
  20. Dostupné online
  21. [2]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 610–611. 
  • BITNAR, Vilém: Julius Zeyer a Otokar Březina. In: Akord. Revue pro literaturu, umění a život. Roč. 10, 1942-1943, s. 276-280.
  • FENCL, Florian: Julius Zeyer a Vodňany: k jubileu 100. výročí narození a 40. výročí smrti Julia Zeyera. Uspořádal Florian Fencl. České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1941; portréty ["Vzpomínkový film na pobyt básníkův ve Vodňanech r. 1887-1899."]
  • HELLMUTH-BRAUNER, Vladimír: Přátelství básníka a malířky: vzájemná korespondence Juliuse Zeyera a Zdenky Braunerové. Uspořádal Vladimír Hellmuth-Brauner. Praha: Vyšehrad 1941, edice České letopisy; sv. 2
  • HERITESOVÁ, Božena (editorka): Přátelé Zeyer - Herites: vzájemná korespondence. Uspořádala Božena Heritesová. Praha: Topičova edice, 1941 [Dřevoryt a grafická úprava Cyril Bouda]
  • JIŘÍK, Jaroslav - VELKOVÁ, Jitka: Bronzové předměty z pozůstalosti Julia Zeyera v Městském muzeu ve Vodňanech. In: Vodňany a Vodňansko. Sborník, Muzeum a galerie ve Vodňanech 7, 2007, s. 41-48.
  • JURČINOVÁ, Eva: Julius Zeyer: život českého básníka. Praha: Českomoravská akciová tiskárna a vydavatelský podnik, 1941, Topičovy knihy českých osudů) [Vlastní jméno autorky: Anna Weberová, rozená Navrátilová]
  • JURČINOVÁ, Eva: Julius Zeyer padesát let mrtev. In: Lidová demokracie. Roč. 7, 28. 1. 1951
  • KREJČÍ, František Václav. Julius Zeyer : kritická studie. Praha: Hejda a Tuček, 1901. Dostupné online. 
  • KŘIŠŤANOVÁ, Dita: Julius Zeyer v kameni. In: Marginalia Historica: sborník prací Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Praha. Nadační fond První pražské pedagogické peruti 8, 2004, s. 135-166.
  • KUDRNÁČ, Jiří, ed. et al. Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. Vyd. 1. Brno: Host, 2009. 480 s. ISBN 978-80-7294-346-3.
  • MERHAUT, Luboš ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 4/II. Praha: Academia, 2008. 2105 s. ISBN 978-80-200-1572-3. S. 1715–1727. 
  • KVAPIL, Josef Šofferle: Gotický Zeyer, Praha 1942
  • LAVIČKA, Roman: Ave, gratia plena, Dominvs tecvm: dvě středověké sochy archandělů z majetku Julia Zeyera ve sbírkách Městského muzea a galerie ve Vodňanech. In:Vodňany a Vodňansko. Sborník Městského muzea a galerie ve Vodňanech 9, 2013, s. 41-48.
  • MARTEN, Miloš: Julius Zeyer analyse. In: Moderní revue, roč. XXII, 1909-1910, s. 293-305
  • NEČAS, Jaroslav: Julius Zeyer. In:Kostnické jiskry, evangelický týdeník, 5. 2. 1942.
  • PIROČKINAS Arnoldas, Litevské motivy v díle Julia Zeyera, Sborník prací FF Brněnské university, Studia minora Facultatis philosophiae Universitatis brunensis, D20, 1973, s. 83-90; dostupné online[4]
  • POLÁK, Václav: Oči u Julia Zeyera. In: Naše řeč, 1941, roč. 25, č. 4, s. 102–108. Dostupné online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3584
  • POLÁK, Václav: Oči u Julia Zeyera. In: Naše řeč, 1941, roč. 25, č. 5–6, s. 163–173. Dostupné online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3601
  • PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6. 
  • RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 342 s. ISBN 978-80-87378-59-5.
  • STEJSKALOVÁ, Anna: Italská cesta Julia Zeyera 1883-1884. In: U jednoho stolu. Prof. PhDr. Jaroslavě Janáčkové, CSc. k 70. narozeninám. Soukromý tisk, vydaný za podpory Ústavu pro českou literaturu AV ČR, Praha 2000 s. 189-196.
  • VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Julius Zeyer. Vyd. 1. Brno: Istenis, 2003. 205 s. ISBN 80-902871-7-4.
  • VOBORNÍK, Jan. Julius Zeyer. 3. vyd. V Praze: Unie, 1919. 302 s. cnb000147190.
  • VRBENSKÁ Františka: Julius Zeyer a žánr fantastiky. In: Vodňany a Vodňansko. Sborník Městského muzea a galerie ve Vodňanech 10, 2016, s. 177-194.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]