Chansons de geste

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chansons de geste

Píseň o Rolandovi – oxfordský rukopis (druhá čtvrtina 12. století)
Země FrancieItálie
Jazyk starofrancouzština, okcitánština, lotrinština, pikardština
a frankoitalština
Žánry epos
Datum vydání 12. až 14. století
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chansons de geste [ʃɑːnˈsoːn_də_ˈʒɛst] IPA (Písně o činech) je souhrnné žánrové označení[p 1] pro více než sto třicet velkých epických skladeb starofrancouzské hrdinské epiky převážně z 12. a 13. století. Původně nebyly určeny k četbě, ale k přednesu polozpěvem (recitativem) za doprovodu hudebního nástroje (především loutna, psaltérium nebo flétna) profesionálními pěvci, takzvanými žakéři (z francouzského ioculatores). V naprosté většině jde o anonymní písně, teprve od počátku 13. století známe i některé autory, například žakéře Bertranda de Bar-sur-AubeChampagne nebo truvéra Adeneta le RoiBrabantu. Další vývoj žánru, trvající až do konce 14. století, kdy se začal měnit ve dvorský (kurtoazní) rytířský román, je možno považovat již za úpadkový.[1][2][3]

Již od přelomu 12. a 13. století samotní žakéři zařazovali písně podle rodokmenu hlavních hrdinů (rytířů) do tří cyklů (královský, Viléma Oranžského a Doona Mohučského). Toto hrubé tématické třídění se z praktických důvodů používá dodnes, ačkoliv se v něm propojují písně vzniklé v různých dobách a řada písní může být zařazena do více cyklů. Později bylo toto rozdělení doplněno ještě o cyklus křížových výprav a o takzvané regionální cykly (lotrinský, blaiveský a severofrancouzský).[2]

Jazykem písní je především starofrancouzština, ale některé z nich jsou složeny také v okcitánštině (provensálštině), lotrinštině nebo v pikardštině. V Itálii, díky velkému ohlasu, vznikaly chansons de geste ve smíšeném jazyce založeném na starofrancouzštině, ale s tvary a slovy z italských dialektů (zejména lombardského a benátského), které se soustavně mísily. Velká část z nich je obsažena v rukopise La geste Francor z první poloviny 14. století, který je uložen v Bibliotece MarcianaBenátkách.[4][5][6]

Teorie o vzniku chansons de geste[editovat | editovat zdroj]

Portrét sedícího Gastona Parise, francouzského filologa a zakladatele romanistických studií
Gaston Paris

Zápisy hrdinských eposů byly objeveny většinou v období romantismu, který pak ovlivnil první literární teorie o jejich původu. Jejich podstatou je myšlenka o přirozené poezii lidu, kterou pod vlivem Herdera zastával francouzský historik Claude Charles Fauriel (1772–1847), podle něhož jsou hrdinské eposy spontánním projevem národního génia, přičemž za jejich kolébku považoval Provence.[7]

Na základě toho, že děje, které jsou v jednotlivých písních vypravovány, mají většinou historický základ, ale skutečná fakta jsou v nich zpravidla silně deformována, došel francouzský filolog a zakladatel romanistických studií Gaston Paris (1839–1903) ve svém spise La Littérature française au Moyen Âge (1888, Francouzská středověká literatura) k názoru, že základem skladeb byly takzvané kantilény, krátké lyricko-epické básně, které vznikaly v 7. až 10. století pod přímým vlivem opěvovaných událostí a vyjadřovaly nejprve převážně lyrickou formou hrdost z vítězství, bolest z porážky nebo žal nad mrtvými. V průběhu dalších století pak tyto hypotetické písně prošly literární redakcí a začaly v nich převažovat epické prvky.[8]

Parisovu teorii odmítl jeho žák, literární historik Joseph Bédier (1864–1938). Ve svých čtyřsvazkových Les Légendes épiques (1908–1913, Epické legendy) dokazoval, že písně zcela jasně odrážejí kulturně-politickou situaci společnosti 11. až 13. století, nikoliv však ducha dob starších. Kromě toho o existenci Parisových kantilén neexistuje žádný doklad. Proto je podle Bédiera nutno považovat písně za útvary umělé, vzniklé nejdříve na přelomu 11. a 12. století z legend, ve kterých byly uchovány historické vzpomínky. Tyto legendy byly spjaty se svatyněmi a kláštery, přes které vedly jednak velké poutní cesty ke hrobu svatého JakubaSantiagu de Compostela, jednak cesty ozbrojených výprav proti Saracénům ve Španělsku. V účastnicích těchto poutí a výprav pak našli místní žakéři vděčné posluchačstvo pro svá vystoupení.[8]

I Bediérova teorie našla mnoho odpůrců, kteří především poukazovali na to, že v žádném dochovaném eposu se neobjevují zmínky o poutích, ačkoliv je proklamován úzký vztah žakéřů s  publikem. Většinou proto byli přesvědčeni, že písně mají daleko hlubší kořeny, než předpokládá Bédier. Někteří z nich dokonce odvozovali chansons de geste od latinské středověké výpravné literatury.[8] Španělský romanista Ramón Menéndez Pidal (1869–1968) pak ve své práci La Chanson de Roland y el neotradicionalismo (1959, Píseň o Rolandovi a neotradiconalismus) vyjádřil přesvědčení, že zárodečné podoby nejstarších písní vznikly opravdu již v době, kdy se odehrávají. Tyto zárodečné texty pak procházely rukama dalších upravovatelů, kteří je obohacovali o další motivy a postavy. Písně jsou tak podle Pidala plodem kolektivní tvorby, souhrnem anonymních individuálních tvůrčích činů.[2]

Jazyková stránka a kompozice písní[editovat | editovat zdroj]

Ústní tradování skladeb bezprostředně ovlivňovalo jejich jazykovou stránku i kompoziční principy. Základem pěvecké techniky byly takzvané formule v rozpětí půl nebo celého verše. Jde o skupiny slov (například jméno hrdiny, označení místa děje atp.), které byly pravidelně využívány za stejných metrických podmínek pro vyjádření dané základní myšlenky. Jejich seřazováním pak vznikaly vyšší vypravěčské celky.[2]

Písně byly skládány ve verších, nejprve desetislabičných s charakteristickou cézurou po čtvrté slabice, později se objevuje i verš osmislabičný a také dvanáctislabičný alexandrín. Nejstarší skladby nebyly rýmované, ale pouze asonované, rým se objevuje až ve 13. století. Verše se pak spojovaly do strof (do takzvaných laisses) o nestejné délce, ukončované zvláštním slovem, které mělo zřejmě vést posluchače k větší pozornosti.[9]

Rytíř – hrdina chansons de geste[editovat | editovat zdroj]

Středověký obraz rytíře Rolanda přísahajícího věrnost Karlu Velikému, který mu dává meč Durandal
Rytíř Roland přísahá věrnost Karlu Velikému, který mu dává meč Durandal (kolem roku 1400)
Klečící Karel Veliký přijímá korunu císaře Římské říše z rukou papeže Lva III.
Korunovace Karla Velikého (14. století)

Hrdinou chansons de geste je rytíř obvykle nadaný nadlidskou silou, který je schopen vydržet nejrůznější fyzické nebo duševní utrpení. Nemusí být nutně šlechtického původu (označení rytíř jako šlechtický titul se začalo používat až ve 12. století), důležité je, aby příkladně plnil rytířský mravní kodex, to jest:

  • statečnost, tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a odvahu v boji,
  • věrnost pánovi, dodržování vazalských slibů,
  • štědrost (rytíř opovrhuje bohatstvím a odmítá je hromadit),
  • důležitá je rovněž úcta k ženě a povinnost ochraňovat chudé, sirotky a vdovy.[10]

Protože jeho lenní pán obvykle vystupuje jako obhájce křesťanské víry, je služba tomuto pánovi zároveň službou Bohu, v čemž jim pomáhají na boží pokyn andělé.

Rytíř si rovněž váží své zbraně. Ta má často jméno: tak například meč krále Karla Velikého se jmenuje Radostný (Joiuse), meč jeho rytíře Rolanda Smrtonosný (Durandal).

V nejstarších chansons de geste neznají rytíři slabosti lásky. Jediná slabost, které jsou přístupní, je něha přátelství, jediná bolest, která u nich vyvolává slzy, je soucit s druhem.[10]

Další vývoj chansons de geste, trvající až do konce 14. století, kdy se začaly měnit ve dvorský (kurtoazní) rytířský román, je možno z hlediska žánru považovat za úpadkový. Vystupuje zde sice neustále rytíř, ale své činy již vykonává ve jménu milované dámy. Pohádkové motivy začínají převažovat a hrdina prožívá celou řadu na sebe nahromaděných nepravděpodobných a fantastických dobrodružství (bojuje s čarodějníky, draky, obry a dalším obludami a zachraňuje před nimi nevinné dívky). Kromě veršů se také začíná objevovat próza.[11][9]

Rozdělení chansons de geste do cyklů[editovat | editovat zdroj]

Již od přelomu 12. a 13. století byly písně samotnými žakéři zařazovány podle rodokmenu svých hrdinů (rytířů) do cyklů. Rozdělení na tři cykly, které se z praktických důvodů používá dodnes, pochází z písně Girart de Vienne od Bertranda de Bar-sur-Aube. Jde o velmi hrubé třídění, protože se v něm propojují písně vzniklé v různých dobách a řada písní může být zařazena do více cyklů. Jde o:[2]

  • Karolínský (královský) cyklus (Le Cycle de Charlemagne ou Cycle du roi) vztahující se především ke Karlovi Velikému, ale i k jeho předkům a synům. Centrem cyklu je Píseň o Rolandovi, nejznámější a nejstarší chanson de geste vůbec.[11]
  • Cyklus Viléma Oranžského (Le Cycle de Guillaume d'Orange) nazývaný také někdy podle Vilémova předka Cyklus Garina z Monglane (Le cycle de Garin de Monglane).
  • Cyklus Doona Mohučského (Le Cycle de Doon de Mayence), kde je jednotícím prvkem skladeb odboj vazalů z rodu Doona Mohučského proti svým lenním pánům.[9]

Francouzský historik León Gautier (1832–1897) doplnil toto rozdělení ještě o Cyklus křížových výprav (Le Cycle de la croisade) a o takzvané Regionální cykly (Les cycles provincial), to jest Lotrinský cyklus (Le cycle des Lorrains), Malý cyklus blaiveský (Le Petite Cycle de Blaye) a Cyklus severofrancouzský (Le cycle du Nort).[2]

Kromě toho existuje ještě celá řada chansons de geste, které nejsou zařazeny do žádného cyklu.[12]

Karolínský (královský) cyklus[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení obsahuje osm významných částí děje Písně o Rolandovi
Ilustrace k Písni o Rolandovi zobrazující významné části děje (polovina 15. století).
Karel Veliký truchlí na mrtvým rytířem Roladem
Karel Veliký nad mrtvým Rolandem (14. století)
Vyobrazení boje rytířů Karla Velikého¨s pohanskými Sasy
Píseň o Sasech (13. století)

Karolínský (královský) cyklus (Le Cycle de Charlemagne ou Cycle du roi) obsahuje přibližně třicet skladeb, které líčí především hrdinské činy Karla Velikého, ale také jeho předků i synů. Obsahem písní jsou hlavně války vedené Karlem Velikým proti Lombarďanům, Angličanům, SasůmSaracénům a jejich všudypřítomným tématem je král jako obhájce křesťanství. Rytíři Karlova dvora jsou zde líčeni jako vzor odvahy a cti a jejich nejcharakterističtějším rysem je věrnost panovníkovi (lennímu pánovi). Cyklus obsahuje tyto skladby (seřazeno podle předpokládaného data vzniku):[12]

  • Chanson de Roland (Píseň o Rolandovi), skladba byla složena kolem roku 1100 a je pravděpodobně nejstarší a nejznámější chanson de geste vůbec. Dochovala se v anglonormanské podobě v oxfordském rukopisu z druhé čtvrtiny 12. století. Je anonymní. V posledním verši je sice uvedeno „Zde končí hrdinské činy, jež sepsal Turold“, ale spíše než o autora jde o tvůrce opisu. Historickým jádrem písně je výprava Karla Velikého proti Saracénům roku 778 a jejím vrcholem je líčení bitvy v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kde Saracéni díky zradě zničí zadní voj Karlovy armády vedené Karlovým synovcem Rolandem, který v bitvě padne.[13]
  • Gormond et Isembart (Gormond a Isembart), dochován pouze zak zvaný bruselský zlomek, epos vznikl počátkem 12. století a podle některých historiků může být dokonce starší než Píseň o Rolandovi. Vypráví o francouzském rytíři Isembartovi, který byl pronásledován svým králem, proto se vzdal křesťanské víry a vstoupil do služeb saracénského krále Gormonda.[14]
  • Pélerinage Charlemagne a Jérusalem et a  Constantinople (Putování Karla Velikého do Jeruzaléma a Konstantinopole), nejkratší epos královského cyklu z počátku 12. století. Jde první dochovanou skladbu složenou v alexandrinech. Píseň se nezakládá na žádné historické události a vykazuje parodické prvky.[15]
  • Floovant (polovina 12. století) o nejstarším synovi franského krále Chlodvíka IV.
  • Fierabras (asi 1170), píseň o smyšleném saracénském rytíři (někdy obrovské postavy), který se objevuje v několika chansons de geste. Je synem španělského krále Balana a často se dostává do konfliktů s dvanácti Karlovými paladiny, zvláště pak s rytířem Oliverem. Fierabras se nakonec stane křesťanem a rytířem Karla Velikého.
  • Aspremont (asi 1188), epos líčí první hrdinské činy rytíře Rolanda v boji proti Saracénům vedeným králem Agolantem. Vystupuje zde rovněž arcibiskup Turpin, jehož kříž se v bitvě proměnil v oslňující slunce, před nímž pohané prchali. Existuje také frankoitalská verze Aspramonte z 13. století.[16]
  • Chanson des Saisnes (Píseň o Sasech), konec 12. století, autorem je arraský truvér Jean Bodel. Píseň líčí boje se Sasy, kteří se vzbouří v době Karlovy výpravy do Španěl.
  • Mainet (konec 12. století), vypráví o Karlově mládí a jeho pobytu u toledského krále Galafera, kde se pod přezdívkou Mainet skrývá před svými dvěma nevlastnímu bratry, kteří jej po smrti Pipina Krátkého chtějí zavraždit a zmocnit se tak trůnu. Existuje také frankoitalská verze s názvem Karleto.
  • Chanson d'Aiquin (přelom 12. a 13. století), píseň vznikla v Bretani a je známá z kopie z 15. století. Její podtitul zní La conqueste de la Bretaigne par le roy Charlemaigne (Dobytí Bretaně králem Karlem Velikým).
  • Simon de Pouille (Simon z Apulie), epos z počátku 13. století týkající se cesty Karla Velikého do Svaté země.
  • Macaire ou La reine Sebile (konec 12. století), frankoitalská báseň o neprávem pronásledované manželce Karla Velikého.
  • Beuve de Hamptone (13. století), píseň o předkovi vévody Milona, otce Rolanda, založená na anglonormanském eposu z přelomu 12. a 13. století. Epos je někdy připisován Bertrandovi de Bar-sur-Aube. Existuje rovněž frankoitalská verze Bovo d'Antona.
  • Huon de Bordeaux (asi 12151240), pohádkové příběhy Karlova vazala Huona v době po španělské výpravě. Huon je rytíř, který po neúmyslném zabití Charlota, syna císaře Karla Velikého, dostal za úkol splnit řadu zdánlivě nemožných úkolů, aby mu byl prominut trest smrti, v čemž mu pomáhá král víl a elfů Oberon (Auberon). Později byl dotvořen prolog Roman d´Auberon ze 13. století a šest pokračování ze 14. století: Huon Roi de Féérie, Chanson d'Esclarmonde, Chanson de Clarisse et Florent, Chanson d'Yde et d'Olive, Chanson de GodinRoman de Croissant.
  • Gaydon (asi 1230), epos o snaze pomstít smrt zrádce Ganelona falešným obviněním Thierryho d'Anjou, který svým vítězstvím v souboji prokázal Ganelonovu vinu (viz Píseň o Rolandovi).
  • Entrée en Espagne (asi 1230, Vpád do Španěl), konec 13. století, jde vlastně o jakýsi prolog k Písni o Rolandovi
  • Jehan de Lanson (kolem roku 1239).
  • Prise de Pampelune (Dobytí Pampeluny), frankoitalský epilog k Písni o Rolandovi z počátku 14. století, jejímž autorem je Niccolò da Verona.
  • Berthe aux grands pieds (Berta s velkýma nohama), asi 1275, autorem je brabantský truvér Adenet le Roi. Píseň vypráví o příchodu matky Karla Velikého z Uher ke franskému dvoru. Existuje rovněž frankoitalská verze Berta de li gran pié.
  • Basin (13. století), původní píseň je dnes ztracena, obsah je znám z norského prozaického zpracování Karlamagnús saga. Obsahem je návrat Karla z Toleda, když mu anděl poradí, aby se v Ardenách seznámil se zlodějem jménem Basin, který mu pomůže zvítězit nad spiklenci.
  • Berta e Milon (Berta a Milon), frankoitalský epos z 13. století o Rolandově narození.
  • Orlandino (13. století), frankoitalská báseň o Rolandově setkání s Karlem Velikým.
  • Destruction de Rome (Zničení Říma), 13. století, autor Gautier z Douai.
  • Otinel (asi 2. polovina 13. století), líčí výpravu proti Saracénům do Itálie.
  • Anseis de Carthage (konec 13. století), autor pravděpodobně Jean de Bapaume. Epos popisuje události, které se staly ve Španělsku po bitvě v průsmyku Roncevaux. Karel Veliký určil králem Španělska a Kartága mladého rytíře Anseise a jako zkušeného rádce mu ponechal Isorého le Sauvage.
  • Chanson d´Agolant (počátek 14. století), epos napsaný v provensálštině popisuje souboj mezi Ogierem a saracénským králem Agolantem.
  • Gui de Bourbogne (počátek 14. století), vzpoura pyšného vazala proti svému králi.
  • Galien (polovina 14. století), příběh Olivierova syna Galiena.
  • Hugues Capet (asi 1360), epos o králi Hugovi Kapetovi, zakladateli dynastie Kapetovců, nástupců Karlovců.
  • Le roi Louis (14. století, Král Ludvík), zachován pouze zlomek o vítězství Ludvíka III. nad Normany roku 881 v bitvě u Sanscourte.

Cyklus Viléma Oranžského[editovat | editovat zdroj]

Obraz Viléma z Gellone na obraze Simona Voueta
Vilém z Gellone, předobraz Viléma Oranžského, obraz Simona Voueta z let 16221627
Zobrazení Viléma Oranžského, který přijíždí na voze do Nimes, aby je dobyl
Vilém Oranžský před Nimes (13. století)

Cyklu Viléma Oranžského (Le Cycle de Guillaume d'Orange), nazývaném také někdy podle Vilémova předka Cyklem Garina z Monglane (Le cycle de Garin de Monglane), není ztělesněním hrdinství král a císař Karel Veliký, který již zestárl, ale křesťanský feudál Vilém Oranžský, hrabě toulouský, nazývaný též Vilém s krátkým nosem (Guillaume au Court Nez). Jeho postava byla inspirována životem Viléma z Gellone (kolem 750812), prohlášeného roku 1066 za svatého. Cyklus obsahuje dvacet pět skladeb, z nichž je řada o předcích Viléma Oranžského počínaje prapředkem Garinem z Monglane.[17]

Rodokmen potomků Garina z Monglane sestavený na základě obsahu jednotlivých písní:[18][19]

  • Garin z Monglane (4 synové)
    • Hernaut de Beaulande
      • Aymeri de Narbonne
        • Guibert
        • Bernart
        • Vilém Oranžský
        • Garin d'Anseun
          • Vivien
        • Hernaut de Girone
        • Beuve de Comarchis
        • Aymer
        • Blanchefleur (manželka syna Karla Velikého Ludvíka I.)
    • Girart de Vienne
    • Renier de Gennes
      • Olivier
        • Galien
      • Aude (snoubenka Rolanda)
    • Milon
      • Roland

Cyklus obsahuje tyto skladby (seřazeno podle předpokládaného data vzniku):[12]

Středověké vyobrazení korunovace Ludvíka I. Pobožného, syna Karla Velikého
Korunovace krále Ludvíka (13. století)
Vyobrazení bitvy na pláních Aliscans poblíž Orange, kde křesťanská vojska utrpí strašlivou porážku od Saracénů
Bitva na pláních Aliscans (13. století)
Vyobrazení Karla Velikého, který se vrací ze Španělska a přijíždí k městu Narbonne
Karel Veilký před Narbonne (13. století)
  • Chanson de Guillaume (asi 1140, Píseň o Vilémovi), nejstarší píseň cyklu dochovaná v anglonormanském rukopise ze 13. století pod názvem Chançun de Willame. Objevena byla až roku 1901 a proto nebyla zahrnuta do původních písní cyklu. Skládá se ze dvou částí. První z nich popisuje smrt Vilémova synovce Viviena v bitvě proti Saracénům a na jejím základě byla později vytvořena píseň Aliscans. Historickým zdrojem této části je bitva, kterou svedl Vilém z Gellone se Saracény poblíž řeky Orbieu roku 793. Druhá o něco mladší část nazývaná někdy Chanson de Rainouart (Píseň o Rainouartovi) se zaměřuje na osudy dobromyslného obra Rainouarta, bratra Vilémovy manželky, někdejší pohanské princezny. Rainouart, který postupně nabývá stále více heroikomických rysů a významně pomáhá Vilémovi v odvetném boji proti Saracénům.[20]
  • Couronnement de Louis (Korunovace krále Ludvíka), epos z konce 12. století je někdy připisován Bertrandovi de Bar-sur-Aube a líčí korunovaci syna Karla Velikého Ludvíka I. Královský titul pro něj uhájil jeho ochránce Vilém Oranžský, který při vítězném souboji se saracénským obrem Coroltem přišel o kus nosu (odtud jeho přezdívka „s krátkým nosem“). Píseň je někdy řazena do Královského cyklu.
  • Charroi de Nimes (Jízda na vozech do Nimes), polovina 12. století, píseň o Ludvíkově nevděku při udílení lén, Vilém si své léno, město Nimes, musí sám dobýt na Saracénech. Své vojsko dostal do města na vozech v sudech.
  • Prise d´Orange (Dobytí Orange), polovina 12. století, Vilém získává Orange a ruku saracénské princezny Orable, která se nechá pokřtít na Guibourc.
  • Moniage de Guillaume (asi 11601170, Vilémovo mnišství), po smrti Orable odchází Vilém do kláštera v AnianeMontpellier, později žije jako poustevník, když je však král Ludvík v nebezpečí znovu mu pomáhá.
  • La Bataille Loquifer (asi 1170, Souboj s Loquiferem), autor Jendeu de Brie, epos popisuje soubor mezi Rainouartem a saracénským obrem Loquiferem, na kterém závisí výsledek bitvy mezi bezvěrci a křesťany. Rainouart zvítězí, ale jeho syn Maillefers je unesen Saracény.
  • Moniage de Rainouart (asi 1170, Rainouartovo mnišství), autor Jendeu de Brie. Jde o jakousi parodii na píseň Moniage de Guillaume. Rainouart je postrachem kláštera, jehož představený se ho marně snaží zbavit.
  • Aliscans (asi 11801190), píseň o bitvě na pláních Aliscans poblíž Orange, kde křesťanská vojska utrpí strašlivou porážku od cordobského krále Dérama. V bitvě zahyne také Vilémův synovec Vivien. Vilém následně sesbírá nové vojsko a Saracény nakonec porazí. Epos je naspán v pikardštině a je založen na Písni o Vilémovi (Chanson de Guillaume). K písni byly později vytvořeny dva prology:
    • Covenant de Vivien (Vivienův slib) píseň z konce 12. století o pasování Viviena na rytíře, při kterém složil slib, že nikdy neustoupí před Saracény. Jiný název písně je Chevalerie Vivien (Rytíř Vivien).
    • Enfaces Vivien (Vivienovo mládí), epos z počátku 13. století popisující Vivienovu výchovu u Vilémovy ženy
  • Garin de Monglane (Garin z Monglane), epos z 1. poloviny 13. století o pradědovi Viléma Oranžského a jeho příchodu ke královskému dvoru.
  • Cycle de Narbonnais (Narbonský cyklus), autonomní cyklus několika písní týkajících se Aymeriho de Narbonne, vnuka Garina de Monglane, a jeho potomků:
    • Aymeri de Narbonne (asi 1210), v eposu vystupuje mladý rytíř Aymeri, který se vrací s Karlem Velikým ze Španělska, dobývá a získává lénem město Narbonne, autorem je Bertrand de Bar-sur-Aube.
    • Les Narbonnais (Narbonští), rozsáhlý epos ze 13. století, který se dělí někdy na dvě části: Le département des enfants AymeriLe siège de Narbonne. Epos je někdy připisován Bertrandovi de Bar-sur-Aube.
    • La mort d´Aymeri (11701180, Amyerova smrt), epos vypráví o okolnostech smrti již starého Aymeriho při snaze získat zpět své město.
    • Guibert d´Andreas (před 1225), píseň o Guibertovi, nejmladším synovi Aymeriho.
    • Le siege de Barbastre (Obléhání Barbastre), přelom 12. a 13. století, epos o činech Vilémova bratra Beuva a jeho synů Girarta a Guielina.
    • La prise de Cordres et de Sebille (Dobytí Cordres a Sebille), 13. století, další činy Vilémova bratra Guiberta.
    • Beuve de Comarchis nebo Buevon de Conmarchis (konec 13. století), píseň od Adeneta le Roi založená na písni Le siege de Barbastre.
  • Girart de Vienne (počátek 13. století), autor Bertrand de Bar-sur-Aube, epos obsahuje popis konfliktu Garinova syna Girarta s Karlem Velikým, který se oba rozhodnou řešit soubojem mezi Rolandem a Olivierem. Ten je přerušen andělem přinášejícím rozkaz od Boha, aby přestali v boji a obrátili se proti nevěřícím. Oba rytíři si pak přísahají věčné přátelství.
  • Enfaces de Guillaume (před 1250, Vilémovo mládí), první hrdinské činy mladého Viléma Oranžského, jeho cesta ke dvoru a pasování na rytíře.
  • Foulque de Candie (konec 13. století), autor Herbert le Duc de Dammartin, píseň o bratranci rytíře Viviena.
  • Hernaut de Beaulande, fragment ze 14. století o synovi Garina z Monglane.
  • Les Enfances Renier (Renierovo mládí), 14. století, epos je známý pouze ze své prozaické podoby.
  • Enfances Garin de Monglane (Mládí Garina z Monglane), 15. století.

Cyklus Doona Mohučského[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení svatebního obřadu, na kterém rytíř Girart de Roussilion přebírá z rukou kněze svátost manželství
Svatba Girarta de Roussilion (asi 1450)

Je-li v předcházejících chansons de geste dominantním motivem vazalská věrnost, je v Cyklu Doona Mohučského (Le Cycle de Doon de Mayence), jednotícím prvkem skladeb odboj vazalů z rodu Doona Mohučského proti svým lenním pánům. Proto je cyklus také někdy nazýván Cyklem odbojníků. Ve skladbách se rovněž projevuje historická realita: feudální rozdrobenost a slabé postavení panovníka. Vzpurní rytíří jsou propojeni s Doonem fiktivními genealogickými vazbami a většinou vystupují proti Karlovi Velikému. To naznačuje, že Karel Veliký je zde jen pseudonymem pro své slabší nástupce.[21]

Doon Mohučský měl dvanáct synů, z nichž nejvýznamnější jsou:

  • Gaufrey de Danemarche (Gaufrey Dánský), otec Ogiera Dánského,
  • Doon de Nanteuil,
  • Griffon d'Hauteville, otec zrádce Ganelona z Písně o Rolandovi,
  • Aymond de Dordone (Ajmond z Dordone), otec Renauda de Montauban (Dordone je dnešní Dordogne),
  • Beuves d'Aigremont, otec kouzelníka Maugise a Viviena de Monbran,
  • Sevin (nebo Seguin), otec Huona de Bordeaux,
  • Girart de Roussillon.

Cyklus obsahuje tyto skladby (seřazeno podle předpokládaného data vzniku):[12]

Vyobrazení rukopisu Písně o čtyřech synech Ajmonových, nejdelšího francouzského eposu
Píseň o čtyřech synech Ajmonových (asi 1440)
Vyobrazneí čtyř synů Ajmonových sedících za sebou na kouzelném koni Bajardovi, který jim tak napomáhá k útěku
Čtyři synové Ajmonovi na kouzelném koni Bajardovi (14. století)
  • Girart de Roussillon (1180), burgundský epos o vzpouře syna Doona Mohučského proti Karlovi Velikému (skutečný Girart de Roussillon žil v letech 810-879 a byl pařížským hrabětem).[22]
  • Geste de Nanteuil, autonomní cyklus pěti písní o Doonovi de Nanteuil a jeho potomcích.
    • Doon de Nanteuil (konec 12. století), Doon de Nanteuil, syn Doona Mohučského, bojuje s Karlem Velikým až do zásahu anděla.
    • Aye d'Avignon (11951205), epos o dceři vévody z Avignonu, neteři Karla Velikého a manželce Garniera de Nanteuil.
    • Gui de Nanteuil (asi 1207), hlavním hrdinou je syn Garniera de Nauteil.
    • Parise la Duchesse (mezi 1225 a 1250, Vévodkyně Parise), hrdinkou je dcera Garniera de Nanteuil, nevinná a pronásledováná žena, jejíž ctnost nakonec zvítězí.
    • Tristan de Nanteuil (asi 13751380), pozdní chanson de geste o synovi Guiho de Nanteuil, který prožívá celou řadu na sebe nahromaděných nepravděpodobných dobrodružství. Dílo tak vykazuje úpadkové prvky žánru související se vznikem rytířských románů.[23]
  • Le cycle de Renaut de Montauban (Cyklus Renauda de Montauban), autonomní cyklus pěti písní soustředěných kolem syna Ajmonda z Dordone.
    • Renaud de Montauban (1195), epos známý také jako Čtyři synové Ajmonovi (Les quatre fils Aymon), píseň o nenávisti a o bojích mezi Karlem Velikým a čtyřmi syny Ajmona z Dordone (Renaud de Montauban, Guichard, Allard a Richard). K záchraně před pomstychtivým králem jim pomůže kouzelný kůň Bajard (Bayard) a jejich bratranec kouzelník Maugis. Jde o nejdelší starofrancouzský epos.[24]
    • Beuves d'Aigremont (13. století), epos o otci kouzelníka Maugise a Viviena de Monbranc.
    • Maugis d'Aigremont (13. století), epos o čaroději, kterého vychovala víla. Získal kouzelného koně Bajarda (Bayarda) a meč Froberge. Obojí daroval později Renaudovi de Montauban.
    • Vivien de Monbranc (13. století), epos o bratrovi kouzelníka Maugise.
    • La mort de Maugis (13. století), epos o smrti kouzelníka Maugise.
  • Doon de Mayence (1205, Doon Mohučský), odbojné skutky zakladatele rodu, podle kterého se jmenuje celý cyklus.
  • La chevalerie Ogier de Danemarche (asi 1215, Rytířské skutky Ogiera Dánského), rozsáhlý epos o hrdinských činech rytíře Ogiera, vnuka Doona Mohučského. Existuje rovněž frankoitalská verze z první poloviny 14. století. Za autora eposu je považován jakýsi Raimbert de Paris.[25] K eposu byl ve 13. století vytvořen
    • prolog Enfaces Ogier o Ogierově mládí, autor Adenet le Roi (existuje rovněž frankoitalská verze)
    • a epilog Moniage Ogier (Ogierovo mnišství).
  • Enfaces de Doon de Mayence (Mládí Doona Mohučského), prolog k písni Doon de Mayence ze 13. století.
  • Gaufrey (13. století), píseň o nejstarším synovi Doona Mohučského.

Cyklus křížových výprav[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení lotrinského vévody Godefroye z Bouillonu jak přechází na první křížové výpravě se svými vojsky řeku Jordán
Godefroy z Bouillonu (asi 1330)

Cyklus křížových výprav (Le Cycle de la croisade) se vlastně skládá ze dvou autonomních cyklů. První z nich tvoří historické písně inspirované událostmi z let 10971099, tedy dobytí AntiochieJeruzaléma a vznik křižáckých států ve Svaté zemi. Druhým autonomním cyklem jsou v podstatě pohádkové písně z první poloviny 14. století.[12]

První cyklus[editovat | editovat zdroj]

Do prvního cyklu (Le Premier Cycle de la Croisade) se řadí následující historické písně:

  • La chanson d'Antioche (Píseň o Antiochii). Původní verzi údajně složil očitý svědek dobytí Antiochie Richard le Pèlerin (Richard Poutník) v letech 11201125, ale z té se dochoval pouze zlomek. Nejstarší známou verzi na základě této básně vytvořil roku 1180 Graindor de Douai.[26]
  • La chanson de Jérusalem (asi 1181, Píseň o Jeruzalému) nebo také La conqueste de Jerusalem (Dobytí Jeruzaléma), 12. století, autor Graindor de Douai, pokračování Písně o Antiochii, vytvoření Jeruzalémského království pod vládou „ochránce Svatého Hrobu“ Godefroye z Bouillonu.
  • Li Caitif nebo také Les Chétifs (Zajatci), 12. století, autorem je pravděpodobně Graindor de Douai. Epos líčí příhody (některé fantastické) rytířů upadlých do saracénského zajetí.
Část rukopisu Písně o albigenské křížové výpravě, na které Ludvík VIII. obléhá město Marmande
Rukopis Písně o albigenské křížové výpravě, konec 13. století
Vyobrazení rytíře stojícího na loďce, která je tažena labutí
Rytíř s labutí (asi 1444–45)

Někdy je do tohoto cyklu řazena také La Chanson de la croisade albigeoise (Píseň o albigenské křížové výpravě)[27] napsaná v okcitánštině a popisující křižácká tažení proti katarům do Languedocu v letech 12081219 pod vedením Simona z Montfortu. Píseň má dvě části, které byly spojeny až v rukopise z konce 13. století. První napsal roku 1213 Guillaume de Tudèle (v okcitánštině Guilhèm de Tudèla), druhá část je anonymní, vyznačuje se vysokou literární úrovní a odsuzuje popisovaná křižácká tažení. Autorství druhé části je někdy přičítáno provensálskému šlechtici a trubadúrovi Guimu de Cavalhon.[28]

Druhý cyklus[editovat | editovat zdroj]

Obsahem pohádkových písní, řazených do druhého cyklu (Le Deuxieme Cycle de la Croisade), jsou příběhy týkající se Godefroye z Bouillonu a jeho rodu:[26]

  • Naissance du Chevalier au Cygne (Zrození Rytíře s labutí), pohádkový příběh o narození a mládí předka Godefroye z Bouillonu. Píseň je doložena ve třech variantách (Elioxe, Beatrix a Isomberte).
  • Chevalier au Cygne (asi 1350, Rytíř s labutí), píseň obsahuje příběh o tom, jak Helias, rytíř s labutí, zachrání nespravedlivě pronásledovanou dívku a pak se stane zakladatelem slavného šlechtického rodu.
  • Enfances Godefroi de Bouillon (Mládí Godefroye z Bouillonu)
  • Bâtard de Bouillon (asi 1350)
  • Baudouin de Sebourc (asi 13601370)
  • Saladin et la chute de Jérusalem (Saladin a pád Jeruzaléma), píseň je ztracena, ale je doložena prozaickou verzí z druhé poloviny 15. století.[29]

Regionální cykly[editovat | editovat zdroj]

Lotrinský cyklus[editovat | editovat zdroj]

Lotrinský cyklus (Le cycle des Lorrains) obsahuje pět anonymních eposů ze 12. a 13. století napsaných v lotrinštině. Je odrazem divokých feudálních válek v 11. a 12. století a vypráví o boji mezi dvěma velkými šlechtickými rody – lotrinským a bordeauxským.[30]

  • Hervis de Metz (začátek 13. století), dějově první část cyklu z doby Karla Martela.
  • Garin le Lorrain nebo také Garin le Loherain (konec 12. století), hrdinou eposu, odehrávajícího se za krále Pipina Krátkého, je Hervisův syn Garin se svým bratrem Begonem, kteří se nepohodnou s Fromonden, princem z Bordeaux, a jeho synem Fromondinem. Spor přeroste v barbarskou feudální válku, ve které jsou Garin a Begon zabiti. Od jména Loherain je odvozeno jméno Lohengrin.
  • Gerbert de Metz (mezi roky 11851210), v eposu pomstí Gerbert za pomoci svých bratranců vraždu svého otce (píseň končí Fromondinovou smrtí).
  • Anséïs de Metz, přelom 12. a 13. století, píseň popisuje akty pomsty, které následují po smrti Fromondina a po vraždě Gerberta, kterého mstí jeho syn Anséïs.
  • Yon ou la Venjance Fromondin (13. století), zkrácená verze písně Anséï de Metz, která v sobě obsahuje mnoho prvků ze severofrancouzského eposu Raoul de Cambrai.

Malý cyklus blaiveský[editovat | editovat zdroj]

Část rukopisu chanson de geste Amis a Amil s vyobrazením dvou Amilových synů v lázni
Amis a Amil, rukopis, kolem roku 1200

Malý cyklus blaiveský (Le Petite Cycle de Blaye) obsahuje dvě chanson de geste:[31]

  • Ami et Amile (kolem roku 1200, Amis a Amil), píseň o přátelství, které je schopno jakékoliv oběti. Amis vyhraje za svého přítele Amila souboj božího soudu a je za to Bohem potrestán malomocenstvím. Amil má vidění, ve kterém se dozví, že jeho přítele může vyléčit pouze koupel v krvi jeho dětí. Po krutém duševním boji Amil své dva syny opravdu zabije. Jejich krev Amise skutečně uzdraví a Bůh pak Amila odmění tím, že jeho děti vzkřísí.
  • Jourdain de Blaye (počátek 13. století), pokračování písně Amis a Amil, ve kterém vystupuje Amilův vnuk Jourdain. Příběh písně připomíná starořecký román Příhody Apollonia, krále Tyru.[32]

Severofrancouzský cyklus[editovat | editovat zdroj]

Písně Severofrancouzského cyklu (Le cycle du Nort) spojuje postava Raoula de Cambrai a jeho panoše Berniera.

  • Raoul de Cambrai (konec 12. století). Tato píseň je někdy řazena do Cyklu Doona Mohučského, protože se zabývá bojem o léno proti vůli panovníka (v tomto případě Ludvíka IV.).[33]
  • Chanson de Bernier (Píseň o Bernierovi), pokračování předešlé písně z počátku 13. století.[33]

Písně nezařazené do žádného cyklu[editovat | editovat zdroj]

Kromě výše uvedených písní existuje celá řada chansons de geste, jejichž zařazení do jednotlivých cyklů je velmi obtížné. Většinou se proto uvádějí mimo cykly. Jde zejména o tyto písně:

  • Daurel et Beton nebo Daurel e Betó (konec 12. století), okcitánský epos spojený některými postavami s Královským cyklem.[34]
  • Aigar et Maurin (konec 12. století), okcitánský epos, dochoval se pouze fragment.[35]
  • Aiol (první část asi 1173, druhá část je z první poloviny 13. století), pikardský epos odehrávající se za Ludvíka I. a vyprávějící snahu mladého rytíře, jehož otec je díky zrádci Marlinovi poslán do vyhnanství, získat zpět rodinný majetek. Druhá část je o střetnutí mezi Aiolem a Marlinem.[36]
  • Auberi le Bourgoin (asi 1250), pikardský epos založený na pověstech východogermánských Burgundů.[37]
  • Elie de Saint-Gilles (počátek 13. století), příběh syna hraběte Juliena de Saint-Gilles.[38]
  • Lion de Bourges (Lev z Bourges), hrdinou eposu ze 14. století je syn vévody z Bourges, který se snaží získat zpět své dědictví, když byl jeho otec díky křivým obviněním poslán Karlem Velikým do vyhnanství (Lvem je nazýván proto, že se o něho starala lvice).[39]
  • La geste de Liege (druhá polovina 14. století), obsahem eposu od Jeana d'Outremeuse je mýtická historie jeho rodného města Lutychu napsaná částečně v próze a částečně ve verších.[40]
Portrét franského krále Dagoberta I. sedícího na trůně
Dagobert I. (14. století)
  • Pseudocyklus krále Dagoberta – v polovině 14. století se stala doba vlády franského krále Dagoberta, zakladatele kláštera v Saint-Denis, inspirací pro pět chansons de geste:[41]
    • Florent et Octavien (kolem 1356. Florent a Octavien), v písni prosí Dagobert Svatého Diviše (Saint Denis) o pomoc proti nepříteli a slibuje založit na jeho poctu klášter.
    • Charles le Chauve nebo také Dieudonné de Hongrie (13601365, píseň líčí příběhy imaginárních Dagobertových předků.
    • Ciperis de Vignevaux (polovina 14. století), epos o vnukovi krále Dagoberta (pod jménem Ciperis se skrývá pozdější král Childerich II.)
    • Florence de Rome, píseň o neprávem pronásledované ženě zařazená do pseudocyklu krále Dagoberta vznikla v polovině 14. století přepracováním stejnojmenné písně z první čtvrtiny 13. století.
    • Theseus de Cologne (druhá polovina 14. století), píseň z konce Dagobertovy vlády vypráví příběh sporu rytíře Théséa, syna krále Floridase z Kolína nad Rýnem s Dagobertovým synem Ludovisem, pozdějším králem Chlodvíkem II. Na konci písně Dagobert umírá.
  • La Guerra d'Attila (1358, Válka s Attilou), frankoitalská chanson de geste, jejímž autorem je boloňský básník Nicolò da Casola (báseň se obsahem blíží rytířskému románu).[42]
  • La Belle Hélène de Constantinople (Krásná Helena z Konstantinopole), severofrancouzský epos ze 14. století o matce svatého Martina, ženě tak krásné, že si ji chtěl vzít za manželku sám její otec, byzantský císař.[43]

Odraz chansons de geste ve světovém umění[editovat | editovat zdroj]

Chansons de geste inspirovaly celou řadu umělců k vytvoření vlastních děl na jejich motivy, ať už tomu bylo ve výtvarném umění, v literatuře, hudbě nebo ve filmu.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení ležícího mrtvého rytíře Rolanda po bitvě v pyrenejském průsmyku Roncevaux
Rolandova smrt, obraz od Jeana Fouqueta (mezi 1455–1460).
Socha rytíře rolanda s mečem Durandalem a se štítem stojící v Brémách
Socha rytíře Rolanda v Brémách z roku 1404.
Ilustrace Gustava Dorého k eposu Zuřivý Roland od Ludovica Ariosta z roku 1877, na které ke klečícímu Rolandovi promlouvá stojící dívka
Ilustrace Gustava Dorého k eposu Zuřivý Roland od Ludovica Ariosta z roku 1877.
Socha sedícího rytíře Ogiera Dánského z roku 1907 od Hanse Pedera Pedersena-Dana umístěná na zámku Kronborg v Dánsku
Socha rytíře Ogiera Dánského z roku 1907 od Hanse Pedera Pedersena-Dana umístěná na zámku Kronborg.

Výtvarných děl, inspirovaných chansons de geste, je velmi mnoho. Jde nejen o nepřeberné množství ilustrací k různým vydáním eposů, jejich adaptací a děl vytvořených na jejich motivy, ale také o obrazy a sochy. Za všechny jmenujme alespoň:

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Konrad von Würzburg: Der Schwanritter (Rytíř s labutí), německý epos z druhé poloviny 13. století založený na chansons de geste Garin le LoherainChevalier au Cygne (Rytíř s labutí). V eposu je jméno Garin le Loherain změněno na Lohengrin a vyprávění je spojeno s příběhy týkajícími se svátého grálu. Rytíř s labutí se objevuje rovněž v díle Wolframa von Eschenbach Parzival a na kterém je založeno libreto opery Richarda Wagnera Lohengrin.[44]
  • Karlamagnús saga, norské prozaické převyprávění Královského cyklu z konce 13. století.[45]
  • Luigi Pulci: Morgante (14781483), italský parodický epos, který vypráví příběhy Orlanda (Rolanda) a Rinalda di Montalbana (Renauda de Montauban). Titulní postava je ale obr, který se stává věrným následovníkem Orlanda po té, co jej rytíř přemohl při jeho útoku na klášter Chiaromonte a učinil z něj křesťana.[46]
  • Matteo Maria Boiardo: Orlando Innamorato (14831495, Zamilovaný Roland), nedokončený italský rytířský epos o marné lásce rytíře Rolanda ke krásné Angelice. V letech 15051521 dopsal k eposu tři knihy Niccolò degli Agostini a roku 1518 jednu knihu Raffaelo da Verona. Roku 1530 přepracoval Francesco Berni epos do toskánštiny.[47]
  • Ludovico Ariosto: Orlando Furioso (15161532, Zuřivý Roland), nejvýznamnější pokračování eposu Zamilovaný Roland, ve kterém Roland z lásky k Angelice zešílí a vše kolem sebe ničí. Rytíř Astolfo zuřícího Rolanda vyléčí tím, že mu dává vdechovat ztracený rozum z láhve, kterou našel na Měsící, kde je vše, co lidé ztratili.[48]
  • Victor Hugo: La Légende des siècles (1883, Legenda věků). V desátém oddílu cyklu, který se jmenuje Le Cycle héroïque Chrétien (Křesťanský hrdinský cyklus) jsou básně věnované hrdinským válečníkům a rytířům jako byl Karel Veliký nebo Roland. O Rolandovi je v oddílu báseň Le Mariage de Roland (Rolandova svatba) popisující jeho souboj s rytířem Olivierem a jeho úmysl oženit se s jeho sestrou po vzájemném usmíření.[49] V patnáctém oddílu cyklu s názvem Les Chevaliers errants (Potulní rytíři) je báseň Durandal travaille (Durandal v práci), líčící část bitvy v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kdy je Roland již posetý ranami, ale stejně pobíjí svým kouzelným mečem Durandalem další a další nepřátele.[50]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Film a televize[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání a adaptace[editovat | editovat zdroj]

  • Julius Zeyer: Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), román zpracovává látku písně Amis a Amil.[59]
  • Píseň o Rolandu. Překlad Josef Štefan Kubín. Praha : J. Otto, 1895. 159 s. (Sborník světové poesie; sv. 35).  [60]
  • Julius Zeyer: Karolínská epopeja (1896), cyklus obsahuje čtyři rozsáhlé epické skladby Pohádka o Karlu Velikém, Román o čtyřech synech Ajmonových, Píseň o RolanduPíseň o korunování krále Lovise. Jednotlivé skladby obsahují celou řadu odboček (například ve formě vzpomínek atp.), takže cyklus zpracovává více než patnáct chanson de geste.[61]
  • Píseň o Rolandovi. Překlad Amalie Krejčová. Praha : Jan Laichter, 1915. 128 s. (Žeň z literatur; sv. 51).  [62]
  • Václav Cibula: Hrdinské legendy staré Francie (1963), prozaické převyprávění pěti chanson de geste pod názvy Poslední výprava rytíře Rolanda, Jak se stala Berta královnou, Dobytí města Nîmes, Život a dobrodružství Renalda z MontalbanuOberon.[63]
  • Píseň o Rolandovi. Překlad Jiří Pelán; ilustrace Miloslav Troup. Praha : Odeon, 1986. 228 s.  [64]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Název chansons de geste je kromě žánrového označení používán také jako souhrnné označení jednotlivých písní jako jednoho obrovského uměleckého díla, protože jednotlivé písně jsou často propojeny postavami a také na sebe často navazují - viz ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl první, Středověk: (od IX. stol. do renesance). 1. vyd. Praha : Sfinx, Bohuml Janda, 1947. 256 s. cnb000655571. S. 36.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NOVÁK, Otakar, a kol. Slovník francouzských spisovatelů. 1. vyd. Praha : Odeon, 1966. 728 s. cnb000204480. S. 315–317.  
  2. a b c d e f FRYČER, Jaroslav, a kol. Slovník francouzsky píšících spisovatelů. 1. vyd. Praha : Libri, 2002. 760 s. ISBN 80-7277-130-2. S. 354–356. [Dále jen Fryčer]. 
  3. ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. 5. vyd. Praha : Panton, 1974. 527 s. cnb000188374. S. 39–41.  
  4. MARTINEAU, Anne. La Geste Francor [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2014, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  5. KIBLER, William W., a kol. Medieval France: An Encyclopedia. 1. vyd. New York & London : Garland Publishing, 1995. 2028 s. ISBN 978-0824044442. S. 699. (anglicky) [Dále jen Kibler]. 
  6. Geste Francor [online]. RIALFrI - Repertorio informatizzato dell’antica letteratura franco-italiana, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (italsky) 
  7. Encyclopædia Britannica. Fauriel, Claude Charles [online]. 1911 Encyclopædia Britannica, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1949. 472 s. cnb000676850. S. 11–12. [Dále jen Kopal]. 
  9. a b c Kopal, s. 13.
  10. a b Kopal, s. 14–15.
  11. a b ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 1. – Středověk. 1. vyd. Jinořany : H&HM, 1996. 340 s. ISBN 80-85787-99-7. S. 186.  
  12. a b c d e Le Chanson de geste – Les cycles [online]. La Chanson de Geste, 2016, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. Fryčer, s. 555.
  14. HOLMES, Urban Tigner, Jr.. A History of Old French Literature from the Origins to 1300. 1. vyd. New York : F. S. Crofts, 1938. 351 s. S. 90–92. (anglicky) [Dále jen Holmes]. 
  15. Kopal, s. 16.
  16. BRUN, Laurent. Aspramonte [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2016, [cit. 2017-08-30]. Dostupné online. (francouzsky) 
  17. ŠRÁMEK, Jiří. Panorama francouzské literatury I. 1. vyd. Praha : Host, 2012. 718 s. ISBN 978-80-7294-565-8. S. 31–32.  
  18. HINDMAN, Sandra. Sealed in Parchment. 1. vyd. Chicago : University of Chicago Press, 1994. 239 s. ISBN 978-0226341569. S. 152–155. (anglicky)  
  19. Le cycle de Garin de Monglane (La geste de Guillaume au Court-Nez) [online]. Imago Mundi, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  20. Fryčer, s. 555-556.
  21. Kopal, s. 17.
  22. Franks, carolingian nobility [online]. Foundation for Medieval Genealogy, [cit. 2017-08-27]. Dostupné online. (francouzsky) 
  23. PICHERIT, Jean-Louis. Les sarrasins dans Tristan de Nanteuil [online]. Presses universitaires de Provence, 1987, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  24. Holmes, s. 94.
  25. Kibler, s. 405-406.
  26. a b Kopal, s. 18.
  27. La chanson de la croisade Albigeoise [online]. La Chanson de Geste, 2016, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  28. ROSENWEIN, Barbara H.. Generations of Feeling: A History of Emotions, 600–1700. 1. vyd. Cambridge : Cambridge University Press, 2015. 390 s. ISBN 978-1107480841. S. 118. (anglicky)  
  29. RICHARD, Jean. Les transformations de l'image de Saladin dans les sources occidentales [online]. Revue des mondes musulmans et de la Méditerranée, 2009, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  30. Kibler, s. 1053–1064.
  31. Kibler, s. 56–57.
  32. Jourdain de Blaye [online]. La Chanson de Geste, 2016, [cit. 2017-09-01]. Dostupné online. (francouzsky) 
  33. a b Kibler, s. 1468.
  34. MODENA, Serena; JONQZAY, Sylvestre; ANGEVAARE, Em. Daurel et Beton [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2016, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  35. MODENA, Serena. Aigar et Mautin [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2017, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  36. Aiol [online]. La Chanson de Geste, 2016, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  37. WEILL, Isabelle. Basin, un père aimant et tendre dans la chanson d'Auberi le Bourgoin [online]. Les Cahiers de Recherches Médiévales et Humanistes, 2007, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  38. Elie de Saint-Gilles [online]. Imago Mundi, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  39. Lion de Bourges [online]. Imago Mundi, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  40. Jean d'Outremeuse [online]. Encyclopædia Britannica, 2007, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Kibler, s. 543–544.
  42. Niccolò da Casola: La Guerra d'Attila [online]. French of Italy, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. Le roman de la belle Hélène de Constantinople [online]. Culture bretonne, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  44. KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. 1. vyd. Praha : Odeon, 1987. 844 s. cnb000033151. S. 420–421, 692–693, 739–740.  
  45. BRUN, Laurent. Karlamagnús saga [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2016, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  46. PELÁN, Jiří, a kol. Slovník italských spisovatelů. 1. vyd. Praha : Libri, 2004. 751 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 602–604.  
  47. Pelán, s. 113, 171–172, 187–189, 607.
  48. Pelán, s. 135–137.
  49. HUGO, Victor. Beru si slovo. 1. vyd. Praha : Odeon, 1985. 521 s. (Knihovna klasiků). cnb000028826. S. 202–206. [Dále jen Hugo]. 
  50. Hugo, s. 210–212.
  51. Jean-Baptiste Lully: Roland [online]. Opéra Baroque, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  52. Antonio Vivaldi: Orlando Finto Pazzo [online]. Opéra Baroque, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  53. Antonio Vivaldi: Orlando Furioso [online]. Opéra Baroque, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  54. Georg Friedrich Haendel: Orlando Furioso [online]. Opéra Baroque, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  55. Michael William Balfe [online]. British and Irish World, 2014, [cit. 2017-09-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. a b c d e Roland [online]. IMDb - Internet Movie Database, [cit. 2017-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. Paladini: Storia d'armi e d'amori [online]. CSFD - Česko-Slovenská filmová databáze, [cit. 2017-09-19]. Dostupné online. (česky) 
  58. Nevěsta s velkýma nohama [online]. CSFD - Česko-Slovenská filmová databáze, [cit. 2017-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  59. HRABÁK, Josef; JEŘÁBEK, Dušan; TICHÁ, Zdeňka. Průvodce po dějinách české literatury. 1. vyd. Praha : Orbis, 1976. 511 s. cnb000119362. S. 289.  
  60. Píseň o Rolandu. Překlad Josef Štefan Kubín. Praha : J. Otto, 1895. 159 s. (Sborník světové poesie; sv. 35). cnb001180396.  
  61. ČERVENKA, Miroslav. Slovník básnických knih. 1. vyd. Praha : Československý spisovatečl, 1990. 428 s. ISBN 80-202-0217-X. S. 90-04.  
  62. Píseň o Rolandovi. Překlad Amalie Krejčová. Praha : Jan Laichter, 1915. 128 s. (Žeň z literatur; sv. 51). cnb000633008.  
  63. CIBULA, Václav. Hrdinské legendy staré Francie. 2. rozšířené. vyd. Praha : Albatros, 1973. 234 s. cnb000123478.  
  64. Píseň o Rolandovi. Překlad Jiří Pelán. Praha : Odeon, 1986. 228 s. cnb000035369.  

Odborná literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GAUTIER, León. Bibliographie des chansons de geste: Complément des épopées françaises. reprint (édition originale 1897). Paris : Hachette Livre, 2012. 328 s. Dostupné online. ISBN 978-2-01-252588-7. (francouzsky)  
  • ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl první, Středověk: (od IX. stol. do renesance). 1. vyd. Praha : Sfinx, Bohuml Janda, 1947. 256 s. cnb000655571. Kapitola Hrdinská epopej, s. 37-79.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]