Roland (rytíř)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Roland
Rolandova socha v Halle (kolem roku 1245)
Narození ?
Úmrtí 15. srpna 778
Roncevaux
Příčina úmrtí zabit v boji
Země Franská říše
Titul vojenský velitel a náčelník Bretonské marky
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rytíř Roland († 15. srpna 778, Roncevaux v Pyrenejích) byl vojenský velitel a náčelník Bretonské marky v severní Francii za vlády Karla Velikého. Byl zabit divokými Basky v bitvě u Roncevaux v horské soutěsce v Pyrenejích, když se vracel z jinak úspěšného tažení Karla Velikého do Španělska. Toto je jediná historická zmínka o Hruodlandovi (latinský tvar jména Roland), jak ji zapsal životopisec Karla Velikého Einhard ve svém díle Vita Karoli Magni z první poloviny 9. století.[1]

Roland jako hrdina chansons de geste[editovat | editovat zdroj]

Z cyklu o Rolandovi, katedrála v Angoulême (kolem 1120)

Vyprávění o hrdinské smrti rytíře Rolanda se pravděpodobně uchovalo v rámci legend, které obsahovaly zdeformované historické vzpomínky, až se postupně stalo součástí francouzských středověkých hrdinských eposů, tzv. chansons de geste, soustředěných především do jejich Karolínského (královského) cyklu. Jako paladin císaře Karla Velikého, se svým nezlomitelným mečem Durandalem a loveckým rohem Olifantem se Roland stal ideálem pozdně středověkého rytířství a předmětem mnoha dalších literárních zpracování až do moderní doby. Sochy rytíře Rolanda, často v nadživotní velikosti, se od pozdního středověku stavěly na náměstích, u radnic i na pranýřích zejména německých měst jako odznak a symbol jejich práv.[2]

Chansons de geste, ve kterých vystupuje Roland[editovat | editovat zdroj]

Středověký obraz rytíře Rolanda přísahajícího věrnost Karlu Velikému, který mu dává meč Durandal
Rytíř Roland přísahá věrnost Karlu Velikému, který mu dává meč Durandal (kolem roku 1400)
Souboj Rolanda s Olivierem, miniatura Davida Auberta (kolem 1458-1474)
Souboj Rolanda s Ferragusem, ilustrace z Velkých francouzských kronik ze 14. století
Vyobrazení obsahuje osm významných částí děje Písně o Rolandovi
Ilustrace k Písni o Rolandovi zobrazující významné části děje (polovina 15. století).
Rolandova smrt, Jean Fouquet (asi 1455–1460)

Berta a Milon[editovat | editovat zdroj]

O Rolandově narození vypráví frankoitalský epos Berta e Milon (Berta a Milon) ze 13. století. Rolandovým otcem byl prostý rytíř Milon (podle Cyklu Viléma Oranžského syn Garina z Monglane) a matkou sestra Karla Velikého Berta. Milenci museli před Karlovým hněvem utéci do Lombardie. kde se skrývali v lesích a kde se Roland (italsky Orlando) narodil.[3]

Orlandino[editovat | editovat zdroj]

Rolandovo mládí je obsahem dalšího frankoitalského eposu Orlandino (opět ze 13. století) založeném na historické výpravě Karla do Itálie na ochranu papeže před Saracény. Při svém návratu přes Sutri sezval Karel okolní rytíře a měšťany na hostinu. Zůčastnil se jí i otrhánek Roland (Orlando), který odkládá část jídel stranou, Na otázku, proč to dělá, přizná, že pro své rodiče. Císař, udiven jeho hrdým vystupováním, jej stopuje a tak se shledá se svou sestrou Bertou a s jejím mužem Milonem. Odpustí jim a Rolanda vezme s sebou do Francie. Po smrti Milona provdá Karel Bertu za Ganelona, který se tak stane Rolandovým nevlastním otcem.[4]

Aspremont[editovat | editovat zdroj]

V písni Aspremont (asi 1188) se dozvídáme, jak byl Roland pasován na rytíře, když neuposlechl příkaz císaře Karla a zúčastnil se bitvy, ve které zachránil Karlovi život. Rovněž odbržel od Karla meč Durandal.[5]

Girart de Vienne[editovat | editovat zdroj]

Obsahem eposu Girart de Vienne (počátek 13. století) z Cyklu Viléma Oranžského je vznik přátelství mezi Rolandem a Olivierem a také to, jak se stala Olivierova sestra Aude Rolandovou snoubenkou.[6]

Zničení Říma[editovat | editovat zdroj]

V eposu Zničení Říma (Destruction de Rome) od Gautiera z Douai (13. století) dobudou Saracéni pod vedením saracénského krále Balana a jeho syna Fierabrase Řím, vyplení Baziliku svatého Petra a zavraždí papeže. Vojskům císaře Karla Velikého s Rolandem a Olivierem se podaří Řím osvobodit.[4]

Fierabras[editovat | editovat zdroj]

Epos Fierabras (asi 1170) dějově navazuje na epos Zničení Říma. V bitvě se Saracény hrozí Rolandovi a Olivierovi zajetí a jsou zachráněni staršími spolubojovníky, kteří se jim pak posmívají. Proto Roland odmítne nastoupit k souboji, ve kterém Fierabras, opatřený balzámem hojícím každou ránu, vyzve křesťany. Nastoupí tedy proti němu zraněný Olivier. V souboji se oba sokové předhánějí v rytířské šlechetnosti. Krvácejícímu Olivierovi nabídne Fierabras svůj balzám a Olivier zase nabídne opěšalému soupeři svého koně. Nakonec se Fierabras osvícen Duchem svatým vzdá a obrátí se, stane se křesťanem a rytířem císaře.[4]

Renaud de Montauban[editovat | editovat zdroj]

V eposu Renaud de Montauban (kolem roku 1195) z Cyklu Doona Mohučského se Roland jako rytíř Karla Velikého zúčastní nenávistných válek mezi králem a čtyřmi syny Ajmona z Dordone (Renaud, Guichard, Allard a Richard).[7]

Jehan de Lanson[editovat | editovat zdroj]

V téměř parodickém eposu Jehan de Lanson (kolem roku 1239) je Roland poslán do Kalábrie, aby zde potlačil povstání vévody Jehana de Lanson proti Karlovi Velikému. Jehan, synovec Ganelona, který obdržel vévodství od císaře, odpadl od víry a povstal proti císaři. Roland sice v boji zabije Jehanova otce Nivarda, ale povstání se mu potlačit nepodaří. Musí proto se svým vojskem přijet samotný císař, který s pomocí kouzelníka Bazina povstalce porazí. Jehan je zbaven majetku a musí dožít v klášteře.[8]

Putování Karla Velikého do Jeruzaléma a Konstantinopole[editovat | editovat zdroj]

V parodické písni Putování Karla Velikého do Jeruzaléma a Konstantinopole (Le Pèlerinage Charlemagne a Jérusalem et a Constantinople) z počátku 12. století doprovází císaře Karla Velikého na cestě jeho dvanáct paladinů včetně Rolanda.[9]

Otinel[editovat | editovat zdroj]

V písni Otinel (asi 2. polovina 13. století) přináší Saracén Otinel císaři drzou nabídku od krále Garsila (Marsil), že mu ponechá Normandii s Anglií, když se stane jeho vazalem a zřekne se Krista. Jinak, že jej očekává v Lombardii. Zároveň si chce Otinel vyrovnat svůj osobní účet s Rolandem, který mu zabil otce. Karlova dcera Belissant se do Otinela zamiluje a k souboji s Rolandem jej dokonce vyzbrojí. Uprostřed boje je Otinel, osvícen Duchem svatým, jat nepřekonatelnou sympatií k Rolandovi a nechá se od arcibiskupa Turpina pokřtít. V následující bitvě se Saracény v Lombardii Karel zvítězí. Epos končí svatbou Otinela s Bellisant a tím, že se Otinel stane králem Lombardie.[4][10]

Vpád do Španěl[editovat | editovat zdroj]

Frankoitalksá píseň Vpád do Španěl (L'Entrée d'Espagne), složená kolem roku 1320, tvoří jakýsi prolog k Písni o Rolandovi. Vypráví o bitvách Karla Velikého se Saracény ve Španělsku, o třídenním souboji Rolanda s obrem Ferragussem a o Rolandových dobrodružstvích ve Svaté zemi a v Persii.[11]

Dobytí Pamplony[editovat | editovat zdroj]

Frankoitalská píseň Dobytí Pamplony (asi 1328, Prise de Pampelune) je pokračováním písně Vpád do Španěl. Za autora je považován Niccolò da Verona. Epos vypráví o skutcích rytíře Rolanda poté, co se vrátil k vojsku císaře Karla Velikého ze svých cest po Svaté zemi a Persii.[12]

Píseň o Rolandovi[editovat | editovat zdroj]

Píseň o Rolandovi (Chanson de Roland), skladba složená kolem roku 1100 a pravděpodobně nejstarší a nejznámější chanson de geste vůbec, vypráví o Rolandově smrti v bitvě v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kde Saracéni díky zradě nevlastního Rolandova otce Ganelona zničí Rolandem vedený zadní voj Karlovy armády, která se vrací ze Španělska.[13]

Roland ve světovém umění[editovat | editovat zdroj]

Postava rytíře Rolanda a především Píseň o Rolandovi inspirovaly celou řadu umělců k vytvoření vlastních děl na jejich motivy, ať už tomu bylo ve výtvarném umění, v literatuře, hudbě nebo ve filmu.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Výčet výtvarných děl inspirovaných rytířem Rolandem přesahuje možnosti tohoto článku. Jde nejen o nepřeberné množství ilustrací k různým vydáním eposu a jeho adaptací a děl vytvořených na jeho motivy, ale také o obrazy a sochy.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

ilustrace Gustava Dorého k eposu Zuřivý Roland od Ludovica Ariosta z roku 1877.
  • Ludovico Ariosto: Orlando Furioso (1516-1532, Zuřivý Roland), nejvýznamnější pokračování eposu Zamilovaný Roland, ve kterém Roland z lásky k Angelice zešílí a vše kolem sebe ničí. Rytíř Astolfo zuřícího Rolanda vyléčí tím, že mu dává vdechovat ztracený rozum z láhve, kterou našel na Měsící, kde je vše, co lidé ztratili.[16]
  • Victor Hugo: La Légende des siècles (1883, Legenda věků). V desátém oddílu cyklu, který se jmenuje Le Cycle héroïque Chrétien (Křesťanský hrdinský cyklus) jsou básně věnované hrdinským válečníkům a rytířům jako byl Karel Veliký nebo Roland. O Rolandovi je v oddílu báseň Le Mariage de Roland (Rolandova svatba) popisující jeho souboj s rytířem Olivierem a jeho úmysl oženit se s jeho sestrou po vzájemném usmíření.[17] V patnáctém oddíl cyklu s názvem Les Chevaliers errants (Potulní rytíři) je báseň Durandal travaille (Durandal v práci), líčící část bitvy v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kdy je Roland již posetý ranami, ale stejně pobíjí svým kouzelným mečem Durandalem další a další nepřátele.[18]
  • Julius Zeyer: Karolinská epopeja (1896), cyklus obsahuje čtyři rozsáhlé epické skladby Pohádka o Karlu Velikém, Román o čtyřech synech Ajmonových, Píseň o Rolandu a Píseň o korunování krále Lovise. Jednotlivé skladby obsahují celou řadu odboček (například ve formě vzpomínek atp.), takže cyklus zpracovává více než patnáct chanson de geste.[19]
  • Václav Cibula: Hrdinské legendy staré Francie (1963), prozaické převyprávění pěti chanson de geste pod názvy Poslední výprava rytíře Rolanda, Jak se stala Berta královnou, Dobytí města Nîmes, Život a dobrodružství Renalda z Montalbanu a Oberon.[20]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Film a televize[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. EINHARDUS. ... a neuniknout budoucímu věku (Vita Caroli Magni). 1. vyd. Praha: Set out, 1999. 104 s. ISBN 80-86277-02-X. Kapitola 9, s. 48 a 84. 
  2. KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s. cnb000676850. S. 11–12. [Dále jen Kopal]. 
  3. ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl první, Středověk: (od IX. stol. do renesance). 1. vyd. Praha: Sfinx, Bohuml Janda, 1947. 256 s. cnb000655571. S. 47. [Dále jen Šimek]. 
  4. a b c d Šimek, S. 48
  5. NOVÁK, Otakar, a kol. Slovník francouzských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 728 s. cnb000204480. S. 66. 
  6. KIBLER, William W., a kol. Medieval France: An Encyclopedia. 1. vyd. New York & London: Garland Publishing, 1995. 2028 s. S. 223isbn=978-0824044442. (anglicky) [dále jen Kibler]. 
  7. Kibler, s 1458
  8. MICHAJLOV, Andrej Dmitrijevič. Французский героический эпос. Вопросы поэтики и стилистики. 1. vyd. Moskva: Российская академия наук, 1995. 360 s. Dostupné online. ISBN 5-201-13233-2. S. 289-290. (rusky) [Dále jen Michajlov]. 
  9. Šimek, S. 45
  10. Michajlov, s. 313
  11. Michajlov, S. 273-274
  12. Michajlov, s. 272
  13. FRYČER, Jaroslav, a kol. Slovník francouzsky píšících spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 760 s. ISBN 80-7277-130-2. S. 555. 
  14. Slovník italských spisovatelů, Libri, Praha 2004, str. 602-604.
  15. Slovník italských spisovatelů, Libri, Praha 2004, str. 113, 171-172, 187-189, 607.
  16. Slovník italských spisovatelů, Libri, Praha 2004, str. 135-137.
  17. Victor Hugo: Beru si slovo, Odeon, Praha 1985, str. 202-206
  18. Victor Hugo: Beru si slovo, Odeon, Praha 1985, str. 210-212.
  19. Slovník básnických knih, Československý spisovatel, Praha 1990, str. 90-94.
  20. Hrdinské legendy staré Francie - NKC/Knihy
  21. Opéra Baroque - Roland
  22. Opéra Baroque - Orlando finto pazzo
  23. Opéra Baroque - Orlando furioso
  24. Opéra Baroque - Orlando
  25. a b c d IMDB

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]