Pranýř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Pranýř (z německého Pranger téhož významu) je označení pro trestní nástroj v podobě sloupu, klády, klece, kozy, vyvýšeného lešení či jiného pevného uchycení, k němuž byl trestaný člověk připoután a prezentován široké veřejnosti. Účelem pranýřování bylo zostudit dotyčnou osobu i její chování před obyvatelstvem a současně širší veřejnost před nevhodným jednáním důrazně varovat. Kromě ztráty společenské prestiže trestaný i fyzicky trpěl – v závislosti na počasí, délce trestu a formě pranýřování. Pranýř byl místo hanby, ponížení a utrpení.[1]

Původ trestu[editovat | editovat zdroj]

Uvržení do klády a některé další formy veřejného pranýřování existovaly už ve starověku. V kodifikovaném tuzemském právu se pranýř objevil v 11. století. V následujícím 12. století je užíváno pranýře doloženo v řadě evropských zemí.[2]

Anglický spisovatel a novinář Daniel Defoe, uvržený do kládového pranýře

Různé varianty pranýře[editovat | editovat zdroj]

Nejčastější evropskou formou pranýře byl dřevěný, později kamenný sloup, postavený většinou na náměstí, rynku nebo v blízkosti kostelů a radnic. Prostě tam, kde docházelo k velkému shromažďování obyvatelstva. Ve středověku a raném novověku uvázáním k pranýři trestáni nepoctiví obchodníci a řemeslníci, drobní zloději, prostitutky, hádavé ženy,[3] ale i politicky nepohodlní jedinci (v Anglii roku 1703 například novinář a pamfletista Daniel Defoe).

Lidé byli k pranýři přivazováni řetězy nebo lanem. V Anglii, Francii ale i jinde míval pranýř podobu sloupku s kládou, v níž byly do otvorů uzavřeny ruce a hlava trestaného. Na mnoha místech měl pranýř podobu uzavřené dřevěné, případně kovové klece (dochovala se například v Levoči na Slovensku), ze které trestaní jedinci neměli úniku. Byli odevzdáni na pospas kolemjdoucímu davu, který je mohl hanobit, pliváním, urážkami, posměchem a někdy i ranami. U pranýře se také dalo mučit nebo vykonávat menší tělesné tresty, zejména výprasky rákoskou, proutěnou metlou či karabáčem. Jindy byli nepoctivci a smilníci z úřední vůle potřeni medem a vystaveni hmyzu.

[1594] Káče Hromové, děvečce nezvedené, byl u pranýře vyšoustán pardus [výprask], protože si uhonila parchanta. Když byla přivedena k mrskání, volala na jiné kurvy, proč je také nemrskají. Nebo téhož činu dopustila se i Maruška z Nožířovic.
—  Mikuláš Daczický z Heslowa[4]

Pranýř v moderním represivním vězeňství[editovat | editovat zdroj]

Na většině míst střední a západní Evropy přestal být civilní pranýř na veřejnosti používán nejpozději během první poloviny 19. století. Z praxe ale úplně nevymizel, byť termín pranýř se už rovněž přestal používat. Jako trest v uzavřené komunitě byl však v nezměněné síle dál používán ve vojenském soudnictví a také v některých věznicích.[5] K bolestivému pranýřování pro výstrahu docházelo také v nacistických věznicích a koncentračních táborech.[6] Nejnověji je užívání pranýře v tuzemském vězeňství doloženo z let 1949–1953. Opakovaně k němu mělo docházet přinejmenším v jednom z uranových táborů nucené práce. Přímo obludných rozměrů dosáhlo však pranýřování na mraze v pozdějších trestaneckých táborech na Jáchymovsku a Horním Slavkovsku, kde při pranýřování docházelo k tak skandálním nezákonnostem, že se jimi musely zabývat i komunistické justiční orgány.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2. S. 460. 
  2. BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2. S. 852. 
  3. SOKOL, Petr. Pranýře a klece hanby - drobné památky práva a soudnictví. In: Památky západních Čech I - 2011. Plzeň: Národní památkový ústav, ÚOP Plzeň, 2011. ISBN 978-80-85035-06-3. S. 24, 25, 29, 30.
  4. DAČICKÝ Z HESLOVA, Mikuláš. Paměti. Praha: Evropský literární klub, 1940. 232 s. (Národní klenotnice). S. 60. 
  5. BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2. S. 464. 
  6. BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2. S. 469. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2. 
  • SOKOL, Petr. Pranýře a klece hanby - drobné památky práva a soudnictví. In: Památky západních Čech I - 2011. Plzeň: Národní památkový ústav, ÚOP Plzeň, 2011. ISBN 978-80-85035-06-3. S. 22–36.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]