Akko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Akkon
עכו
عكا
Historické jádro Akkonu, pohled od západu
Historické jádro Akkonu, pohled od západu
Akkon – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška10 m n. m.
StátIzraelIzrael Izrael
distriktSeverní
Akko
Akko
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha13,5 km²
Počet obyvatel48 900 (2018)[1]
Hustota zalidnění3 613,4 obyv./km²
Světové dědictví UNESCO
Název lokalitystaré město Akkon
Typkulturní dědictví
Kritériumii, iii, v
Odkaz1042 (anglicky)
Zařazení2001 (25. zasedání)
Správa
StarostaŠim'on Lankri
Oficiální webwww.akko.muni.il
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Akko či Akkon,[2] česky dříve také Accra (hebrejsky עכו, Ako; arabsky عكا, Aka, v oficiálním přepisu do angličtiny Akko,[3] přepisováno též Akra, Acre nebo Saint-Jean d'Acre) je město v Severním distriktu v Izraeli.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Leží v nadmořské výšce 10 metrů na severním hrotu haifského zálivu. Jde o přístavní město, které je vzdáleno 13 kilometrů severně od Haify. Obcí prochází pobřežní železniční trať. Nachází se tu železniční stanice Akko. Od roku 2011 byla budována železniční trať Akko–Karmiel, která odbočuje z pobřežní tratě jižně od Akka a vede východním směrem do města Karmiel.[4] Provoz na nové železniční trati byl zahájen 20. září 2017.[5]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Akkon sloužil jako obchodní centrum již před 4000 lety, od dob osídlení území Féničany. Jeho název je doložen na tabulkách z Tel Amarny.[6] Za řeckého osídlení se nazýval Aká. V dobách novozákonních byl podle Ptolemaia Philadelpha nazýván Ptolemaios, za císaře Claudia jako Colonia Claudia Felix.

Během křížových výprav bylo město součástí Jeruzalémského království a bylo několikrát dobyto a opět osvobozeno. Bylo posledním křižáckým městem ve Svaté zemi.

Pád Akkonu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pád Akkonu (1291).

18. května 1291 muslimové překonali všechna opevnění poslední křižácké bašty ve Svaté zemi. Když muslimská vojska překonala po dlouhém obléhání vnější i vnitřní obranné hradby, rychle obsadila celé město. V nelítostných pouličních bojích, které se sváděly o každou píď země, se zbytkem křižáckých rytířů a jejich pomocných jednotek proteklo ještě hodně krve, ale vlastní masakr nastal, když byl i tento poslední odpor zlomen. Mameluci rozpoutali orgie násilí a neušetřili nikoho, ani staré muže, ženy, a děti. Pomstili se za podobně krvavou lázeň, kterou spáchali před bezmála sty lety na muslimském obyvatelstvu při dobývání Akkonu křižáci pod velením Richarda Lví srdce. Hrstka obyvatel, která měla pochybné štěstí a vyvázla životem, byla prodána do otroctví. Většina těchto žen a dívek navždy zmizela v harémech emírů. Když přišla noc 18. května 1291, byl celý Akkon, až na templářský železný hrad na jihozápadním výběžku Akkonu, pod kontrolou sultána el-Ashraf Khalila. Přeživší templáři se opevnili spolu se skupinou obyvatel obojího pohlaví v budově řádu, která měla charakter pevnosti. Téměř po celý týden odolávali útokům mameluků. Až když jim sultán nabídl, že předají-li pevnost, nechá je čestně odejít, přijali podmínku, otevřeli bránu a umožnili emírovi a stovce ozbrojenců vstup. Na hradě již vlála sultánova vlajka, když v tom se situace vyostřila. Mamelukové porušili slib svého sultána, přepadli několik žen a chlapců a pokusili se je odvléci. Poté sáhli templáři opět po zbrani, zavřeli brány na závory a vrhli se na mameluky. Pobili muslimské bojovníky do posledního muže, strhli z věže sultánovu vlajku a přísahali s odvahou odsouzenců na smrt, že se budou bránit až do trpkého konce. Pod pláštěm noci se jim ještě podařilo naložit řádový poklad na loď a dopravit ho do hradu v Sidonu. Sultán el-Ashraf Khalil chtěl konečně zlomit odpor, který hrozil jeho vojsku ostudou. Ale přesto, že jeho vojáci byli v přesile, nevěděl jak přimět templáře, aby se vzdali. Když jim další den přislíbil, že mohou znovu bezpečně odejít, velitelé templářů vyšli ven, kde byli spoutáni, a mameluci jim usekli hlavy. Templáři věděli, že sultánovi nemohou věřit, a tak byli více než kdy jindy odhodláni bojovat do posledního muže. 28. května, deset dní po dobytí Akkonu, se začaly bortit hradní zdi a sultán nakázal dvěma tisícům svých nejlepších mužů, aby na hrad zaútočili. Zdi nápor nevydržely a hrad se zřítil. Trosky pod sebou zabily poslední obránce Akkonu, ale i sultánovu útočící jednotku. Po pádu Akkonu nadvláda křesťanů ve svaté zemi definitivně skončila. Řád sv. Jana Jeruzalémského přesunul své sídlo na Rhodos.

Pozdější období[editovat | editovat zdroj]

Během Napoleonova blízkovýchodního tažení v roce 1799 bylo napadeno, ale francouzské armádě odolalo.

Zbytky podzemního křižáckého opevnění ze 13. století včetně rozsáhlé krypty johanitů, kteří vojensky obsadili město mezi lety 11911291, se dochovaly dodnes a jsou turisticky zpřístupněné.

Město je známé také tím, že zde byl osmanskými úřady v období roků 1868 až 1877 devět let vězněn Bahá’u’lláh (z toho byl první dva roky za těžkých podmínek vězněn v bývalé křižácké pevnosti). Ve městě podle tvrzení Bahá’í věřících zjevil v domě arabského kupce ‘Údí Khammára kolem roku 1873 ústřední knihu náboženství Bahá'íKitáb-i-Aqdas. Také z tohoto důvodu stoupenci Bahá’í víry považují Akko za město, kde se nacházejí Bahá’í svatá místa, která navštěvují jako nedílnou součást své Bahá’í náboženské pouti.[7] K historickému názvu Akko se město vrátilo teprve pod britskou správou roku 1948.

Roku 2001 bylo staré město Akko zařazeno organizací UNESCO mezi světové historické památky. Ve městě se nachází Bahá'u'lláhova svatyně, součást další památky UNESCO „Bahá'istické svatyně v Haifě a západní Galileji“. Od roku 2015 zde probíhají systematické archeologické výzkumy, při kterých byla mj. objevena česká stříbrná mince krále Přemysla Otakara II.[8]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně 30 300 osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně 32 700 osob). 13 600 osob patřilo mezi izraelské Araby[3]. V původním historickém jádru města ve vymezení z doby mandátní Palestiny tvoří Arabové až 70 %. Jen 15 % současného arabského obyvatelstva však je potomky rodin, které zde žily před rokem 1948. Zbytek sem přesídlil z jiných vesnic a měst v Izraeli.[9] Soužití Židů a Arabů v tomto smíšeném městě bylo poznamenáno etnickými nepokoji, které vypukly 8. října 2008 a eskalovaly do pětidenních násilností poté, co arabský obyvatel vjel autem během svátku Jom kipur (kdy v Izraeli ustává veškerý silniční provoz) do převážně židovské čtvrti Akka.[10]

Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2015 zde žilo 47 700 lidí, z toho 29 500 Židů.[11]

Vývoj počtu obyvatel
Data pocházejí z datové položky Wikidat


RokObyvatelé
19484 016
19499 000
195012 200
195115 700
195216 600
195316 600
195417 000
195519 200
195621 200
195722 700
195823 400
195924 300
RokObyvatelé
196024 800
196126 550
196228 100
196329 700
196431 700
196532 300
196632 400
196732 800
196833 000
196933 500
197033 900
197134 200
RokObyvatelé
197234 400
197335 500
197434 900
197535 600
197636 000
197736 800
197837 200
197937 900
198038 700
198139 100
198239 000
198336 400
RokObyvatelé
198437 700
198537 400
198637 200
198737 200
198837 200
198937 400
199040 300
199143 600
199244 200
199345 100
199445 300
199545 091
RokObyvatelé
199645 320
199745 035
199844 767
199944 900
200045 737
200145 999
200245 800
200345 600
200445 600
200545 800
200646 000
200746 000
RokObyvatelé
200846 100
200946 300
201046 600
201146 500
201247 200
201347 400
201447 500
201547 700
201647 800
201748 300
201848 900

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Akko má následující partnerská města:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Statistická ročenka pro Izrael. Dostupné online. [cit. 2020-05-03]
  2. BERÁNEK, Tomáš, et al. Index českých exonym : standardizované podoby, varianty = List of Czech exonyms : standardized forms, variants. 3., rozšířené a aktualizované vydání. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2019. 209 s. ISBN 978-80-88197-16-4. S. 25. 
  3. a b יישובים 2009 [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2011-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-03. (hebrejsky) 
  4. Work on Acre-Carmiel rail line begins in Israel [online]. globalmasstransit.net [cit. 2015-09-04]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  5. Karmiel railway line opens [online]. Globes [cit. 2017-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Israel. Bonechi-Steimatzky Florence 1990, s. 90-92
  7. http://whc.unesco.org/en/list/1220
  8. https://ct24.ceskatelevize.cz/1061155-archeolog-jiri-militky-o-nalezu-ceske-mince-v-izraeli
  9. STERN, Yoav. For Love of Acre [online]. Haaretz [cit. 2009-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. IZENBERG, Dan. Police Arrest Acre Yom Kippur driver [online]. The Jerusalem Post [cit. 2009-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (anglicky) 
  11. POPULATION AND DENSITY PER SQ. KM. IN LOCALITIES NUMBERING 5,000 RESIDENTS AND MORE ON 31.12.2015 [online]. Ročenka Centrálního statistického úřadu 2016 [cit. 2016-10-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-09. (anglicky, hebrejsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEŘOVSKÝ, Jan a kolektiv. Izrael a palestinská území. Praha: Olympia, 1999. 192 s. ISBN 80-7033-541-6. 
  • PAULÍK, Ivo. Izrael. Praha: Freytag & Berndt, 2006. 167 s. ISBN 978-80-7316-202-3. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]