Masada

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
drúzském městě na Golanských výšinách pojednává článek Mas'ade.
Masada
Světové dědictví UNESCO
Masada od západu, v pozadí vlevo Mrtvé moře
Masada od západu, v pozadí vlevo Mrtvé moře
Smluvní stát Izrael Izrael
Souřadnice:
Typ kulturní dědictví
Kritérium iii, iv, vi
Odkaz 1040 (anglicky)
Oblast Evropa
Zařazení do seznamu
Zařazení 2001 (25. zasedání)

Masada (hebrejsky: zvuk מצדה, Mecada, od slova מצודה mecuda, doslova „pevnost“) je starověká pevnost na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji Judské pouště, asi 3 km západně od jižního konce Mrtvého moře. Pevnost byla postavena Herodem Velikým v 1. století př. n. l., během první židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům. Roku 2001 byla lokalita zapsána jako památka světového dědictví na seznam UNESCO.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Pevnost se nachází na jižním okraji Judské pouště v blízkosti Mrtvého moře a letoviska En Gedi. Již v antice poblíž procházely dvě dálkové trasy – jedna z Jeruzaléma a En Gedi do Edomu, druhá centrem Judské pouště do Moábu. Samotná pevnost byla postavena v poušti bez lidského osídlení, na vrcholu příkré skály o rozměrech asi 650x300 metrů, jehož jižní polovinu ohraničuje po většinu roku vyschlé řečiště vádí Masada a na severu vádí Ben Jar. Východní strana je vysoká asi 450m, západní asi 150m od koryt wádí a asi 100m od vrcholu původního akvaduktu, přivádějícího vodu do prostřední linie cisteren pevnosti.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vybudování a popis pevnosti[editovat | editovat zdroj]

Podle Josefa Flavia vybudoval prvotní pevnost velekněz Jonathan. Historiky je ztotožňován s králem Alexandrem Janeusem / 103 – 76 př. n. l. /, jehož mince zde byly při vykopávkách nalezeny. Přesné určení a datování této epochy ale není dosud z vykopávek možné. Zásadní přestavbu pevnosti provedl král Herodes /Veliký – 37 př. n. l. - 4 n.l./, který si zde po ukončení bojů s Hasmodeovkou dynastií o vládu nad Judeou vybudoval zimní palác a útočiště pro případ, že by nedokázal čelit vnitřním nebo vnějším nepřátelům na bitevním poli. Umístění v odlehlé neobydlené oblasti s nepříznivými přírodními podmínkami poblíž významných cest význam pevnosti umocňovalo, takže byla považována za nejvýznamnější z Herodových pevností.

Vrchol hory byl obehnán kasematovou hradbou, uvnitř které byli ubytováni obyvatelé pevnosti. Hradby byly doplněny věžemi, které mimo obraného významu sloužily i jako řemeslné dílny / zpracování kůže/ nebo k chovu holubů, kteří byly chováni pro maso a trus, používaný jako hnojivo. Na severním okraji plošiny se nacházel tříúrovňový palác krále Heroda, obydlí velitele pevnosti, strážnice, administrativní a reprezentativní místnosti spolu s velkými zásobárnami obilí, vína, olivového oleje a dalších potravin, umožňující přečkat i velmi dlouhé obležení. K obranným účelům zde byly uskladněny i zásoby zbraní a surovin, zejména železa, bronzu a cínu. Flavius odhaduje, že skladovaná výzbroj a výstroj stačila pro 10 000 mužů. Dalšími velkými stavbami byl Herodův palác na západní straně, kasárna vojáků poblíž něho a tři menší paláce pro Herodovy hosty. Pohodlí krále a jeho hostů zajišťovaly mimo koupelen v palácích i lázně v římském stylu a velký plavecký bazén na jižní straně, koně měli stáje na západní straně. Zásoby vody zajišťoval velký počet ve skále vytesaných cisteren – viz vodní systém pevnosti. I přes tuto stavební aktivitu zůstala většina plochy plošiny volná a mohla být využita buďto k ubytování ustupující armády ve stanech, nebo k pěstování zemědělských plodin. Po obsazení pevnosti povstalci byly paláce předěleny příčkami pro ubytování většího počtu rodin, provedena decentralizace přípravy jídla vybudováním malých pecí, na místo lázní byly v budovách vytvořeny mikve a stáje přebudovány na synagogu – mikve a synagoga jsou jedny z nejstarších v Izraeli.

Do pevnosti se původně vstupovalo strmou stezkou z východní strany / tzv. Hadí stezka /, Vodní bránou ze severu a pravděpodobně i z jihu jižní bránou. Po dobytí pevnosti Římany vznikla Byzantská brána na západní straně s použitím navršeného valu, kterým byla pevnost dobyta a v dnešní době je možná i pohodlná doprava lanovkou z východní strany vedle brány Hadí stezky.

Dějiny pevnosti[editovat | editovat zdroj]

Podle Josefa Flavia zpočátku pevnost střídavě drželi obě strany konfliktu o nástupnictví mezi Hasmodeovskou a Herodovskou dynastií. Poté, co pevnost znovu obsadil Herodes, tedy ještě před přestavbou, se zde skrývali jeho nejbližší příbuzní a bratr Josef. Herodes jim zde ponechal 800 mužů jako ochranu, zatímco sám bojoval se svým vojskem o Judské království. Tato posádka dokázala odolat obléhání Herodova protivníka Antigona, podporovaného Parthy. V době obležení měla pevnost sice dostatečné zásoby potravin, ale nedostatek vody, takže Josef již uvažoval nad opuštěním pevnosti a útěkem do Arábie. Noc před útěkem se však naštěstí spustil silný déšť, který naplnil cisterny a umožnil jim přečkat dobu, než jeho bratr Herodes posílil svoji armádu a dokázal je vyprostit. Po vítězství v boji o Judeu a stabilizaci své vlády zahájil nově jmenovaný basileus Herodes v celém království rozsáhlou stavební činnost, která zahrnovala i přestavbu Masady. Měl ještě v čerstvé paměti nestabilitu během válek o nástupnictví, nadále čelil odporu části svých poddaných a také nebezpečí, že Antonius podlehne požadavkům Kleopatry na jeho odstranění a předání Judei pod egyptskou správu bylo v době přestavby velmi vysoké. Druhá polovina jeho vlády byla ale naštěstí klidnější než první, takže si při pobytech zde spíše užíval vybraných lahůdek mimo jiné z Itálie a Španělska, jak bylo doloženo zbytky jídel v amforách při vykopávkách. Po Herodově smrti a anexi Judei Římem roku 6 našeho letopočtu sídlila na Masadě římská posádka až do začátku židovského povstání.

Hned na jeho začátku, roku 66 n. l., se oddíl Sikariů zradou zmocnil Masady, pobil římskou posádku a z pevnosti vytvořil svoji základnu k útokům do okolí. Flavius popisuje drancování krajiny Judei i okolních zemí v průběhu let vlády povstalců jako běžné a jmenovitě uvádí přepadení města Engadi / dnešní En Gedi / na cestě mezi Masadou a Jeruzalémem. Posádka Masady městečko vyloupila a pobila přes 700 obyvatel, včetně žen a dětí. Obsazení pevnosti na začátku povstání povstalce výrazně posílilo. Protože po vypuknutí povstání čelili odporu oficiálních míst i velké části židovského obyvatelstva a zpočátku neměli zbraně, Menahem, syn Judy Galilejského, použil výzbroj a výstroj uskladněnou na Masadě králem Herodem a vyzbrojil jimi své příznivce, kteří následně oblehli a donutili ke kapitulaci Jeruzalém. Královské vojáky a krajany nechali povstalci po kapitulaci odejít, cizinci, převážně Římané byli pobiti. Část se stihla zachránit ve věžích bývalého Herodova paláce v Jeruzalémě, ale tím naplnění svého osudu jen odložili. Když na základě kapitulační dohody vyšli neozbrojeni ven a chtěli odejít, byli pobiti. V obou případech tím porušili povstalci svoje přísahy a záruky. Protože se navíc masakr udál v sobotu, kdy se měl světit šabat, předvídali již tehdy obyvatelé Jeruzaléma nejen pomstu Římanů, ale i hněv boží. Na živu zůstal pouze velitel Římanů Metilius. Prosil prý o milost a slíbil, že se stane Židem a nechá se obřezat.

Dnes je palác přístupný jako muzeum, můžete vystoupit na věž Fasael, i když sníženou mírně nad úroveň okolní zástavby. Název muzea [Davidova věž] je problematický, protože Davidova věž, která je nejvyšší stavbou areálu, je bývalý minaret a v době života krále Davida zde byla pouze planina, kde král David mohl maximálně pást ovce. Jeruzalém se v té době nacházel asi kilometr odtud, mimo hradby dnešního historického Jeruzaléma, u arabské vesnice Silvan.

Menahem byl po zavraždění velekněze zvolen na jeho místo, ale kvůli rozpoutané hrůzovládě byl spolu s většinou povstalců po vzpouře protivníků zabit a jen několika z nich se podařilo uprchnout do bezpečí. Jedním byl i Menahemův příbuzný Eleazar, syn Jairův, který se následně stal velitelem na Masadě. Ke komunitě se postupně přidávali další členové, včetně svých rodin, takže finální počet v době římského obléhání měl činit 960 osob. Z důvodu odlehlé polohy a nepřístupnosti zůstala Masada po porážce povstání posledním ohniskem odporu v Judei. Proto na začátku roku 73 nebo 74 / údaje se různí, Josephus Flavius rok neuvádí, obléhání se nezúčastnil, byl tou dobou v Římě / přitáhla k pevnosti desátá legie Fretensis pod velením nového prokurátora Judei Flavia Silvy spolu s pomocnými jednotkami a několika tisíci zajatci z dobytého Jeruzaléma. Vojáci obklopily celou pevnost zdí se strážními věžemi a rozmístili se kolem v osmi opevněných táborech, které se vzájemně viděly, takže v případě problémů si mohly přijít na pomoc. Dle Josefa Flavia byly zajatci používáni k dopravě zásob a vody pro obléhací jednotky, podle jiných zdrojů ale byli používáni i ke stavbě náspu, protože na ně obránci z náboženských důvodů neútočili. To však nebylo důležité, protože Římské obléhací technologie s ostřelováním počítaly. Přístupové cesty v dostřelu obránců byly kryté a nasypávané čelo náspu kryla útočná věž, proti které neměli obránci žádnou protizbraň. Věž se postupně po náspu posouvala vzhůru, takže když byl během několika měsíců nad akvaduktem pevnosti násep dokončen, přesáhla výšku hradeb a začala poslední fáze obléhání. Obránci sice v místě předpokládaného průniku postavili dodatečné dřevěné opevnění vyplněné hlínou, které odolávalo beranidlu z útočné věže, ale po podkopání a zřícení původní hradby a zapálení dodatečného opevnění bylo jasné, že dobytí pevnosti je otázkou několika hodin. Římané se po zapálení opevnění stáhli, protože do hořícího opevnění nešlo proniknout a jen na noc zesílili stráže. Očekávali, že se obránci pokusí o výpad nebo únik ze ztracené pevnosti. Vůdce pevnosti Eleazar však nic takového neplánoval a ani nechtěl dovolit ostatním. Na místo toho svou památnou řečí, zaznamenanou Josefem Flaviem přesvědčil ostatní, že je lepší zemřít rukou svých bližních, než se podrobit Římanům. Nejdříve pobili ženy a děti, vylosovali ze svého středu deset mužů, lehli si mezi zabité a nechali se vylosovanými také podřezat. Ze zbývajících deseti opět vylosovali jednoho, který usmrtil ostatní, zkontroloval, zda jsou všichni mrtví, pevnost zapálil a sám pak spáchal sebevraždu. Když ráno Římané vnikli do pevnosti, našli naživu pouze dvě ženy a pět dětí, které se skryly v cisterně a vypověděly, co se předchozí noc stalo.

Po dobytí zůstala na Masadě Římská posádka až do začátku druhého století našeho letopočtu, poté pevnost zůstala opuštěná. Od pátého století našeho letopočtu si zde poustevníci postupně postavili křesťanský kostel a klášter. Po dobytí oblasti vyznavači islámu v sedmém století klášter zanikl. Znovu bylo místo identifikováno roku 1838, v roce 1842 byl proveden první výstup nahoru a v roce 1875 byla pevnost poprvé novodobě popsána a zmapována.

Informační příručka Masady, vydávaná ke vstupence přímo na místě uvádí dva letopočty zahájení obléhání – 73 i 74 našeho letopočtu. Rok 73 měl zřejmě představit izraelské veřejnosti v počátcích budování státu dlouhý houževnatý odpor povstalců a má stejný význam jako již vyvrácené tvrzení ze stejné doby, že mrtvé tělo muže, nalezené v severním paláci patřilo vůdci Eleazarovi. Dnešní názor je spíše ten, že obléhání mohlo být zahájeno na přelomu roku, protože k tomu byly minimálně dva důvody – v té době tekla ještě voda v některých vádích, takže bylo možné alespoň část vody zadržet. Po vyschnutí okolních vádí byla další voda k dispozici až v asi 18 km vzdáleném En Gedi, což v té době představovalo logistický problém. Dalším důvodem mohla být snaha o dobytí pevnosti, dokud to počasí ještě umožňovalo – obléhání pouštní pevnosti v létě by bylo nepředstavitelné.

Vodní systém[editovat | editovat zdroj]

Model akvaduktů pevnosti
Plán vodního zásobování
Střední a dolní řada cisteren spojených akvadukty - severozápadní strana pevnosti
Vodní cisterna střední řada

Přestože se v okolí pevnosti nenachází žádný pramen, má pevnost do dnešní doby vody dostatek. Zdrojem vody byly dvě říčky, tzv. vádí, ve kterých se voda objevuje jen při vydatném dešti v horách – po ostatní dobu jsou vyschlé. Jejich koryta byla svedena pomocí dvou akvaduktů do cisteren, vytesaných ve skále. Akvadukty byly vytesány a vyzděny na severozápadní straně skaliska pevnosti a chráněny předsunutou obranou věží na úbočí skály, jejíž pozůstatky jsou i dnes patrné. Vádí Ben Jar byla svedena do spodní řady čtyř cisteren, Vádí Masada do prostřední řady osmi cisteren na západní straně útesu. Cisterny měly samostatná vtoková stavidla, umožňující regulovat, do které cisterny voda poteče a vchody se schodištěm, vedoucím na dno cisterny. Obsah cisteren byl přibližně 40 000 kubických metrů vody, což v době krále Heroda postačovalo i na několik let běžné spotřeby mírového stavu posádky. Ze zádržných cisteren se voda dopravovala pomocí konvojů oslů nebo mul do vrcholových cisteren přímo v pevnosti. Ze spodní řady cisteren konvoj obcházel severní stranu a na východě se napojil na Hadí stezku vzhůru, z horní řady cisteren vedla cesta přímo po západní straně do Vodní brány. Po dosažení vrcholové plošiny byla voda vlévána do kanálů, které končily v některé ze čtrnácti vrcholových cisteren. Z nich byla voda odebírána pro potřeby koupelen, lázní, bazénu nebo k běžné spotřebě. Vybavení a výzdoba lázní dokazuje zálibu krále Heroda v římském životním standartu, i když výzdoba bez figurálních motivů odkazuje na vliv židovské tradice nezobrazovat živé bytosti. Cisterny jsou volně přístupné poměrně zachovalými akvadukty, vstup k nim je ale zakázán výstražnou tabulkou z důvodu špatného stavu skály nad akvadukty a nebezpečí padajícího kamení. V březnu 2016 byla ještě volně přístupná jedna cisterna přímo v pevnosti, ostatní jsou uzavřené nebo zasypané.

Pozůstatky obléhacích prací[editovat | editovat zdroj]

Římské tábory A, B a C z pohledu pevnosti
Římské tábory E a F
Římský obléhací val
Pravděpodobná podoba útočné věže

V okolí pevnosti je možné shlédnout unikátní pozůstatky obléhacích prací Římské armády, které se zachovaly díky odlehlosti lokality a pouštnímu podnebí. Nejvýraznější je ochranná hradby tábora A, která byla pravděpodobně znovu dostavěna. Spolu s tábory B a C střežil tábor vyústění Hadí stezky a původního toku vádí Masada směrem k Mrtvému moři. Tábor D na severní straně pevnosti mimo ostrahy severní části valu ve spodní části pevnosti pozoroval dění v severním paláci. V táborech E a F bydleli vojáci budující obléhací val a následně útočící na pevnost, přičemž v táboře F je jasně patrný oddělený prostor tábora, určený zřejmě veliteli Flaviu Silvovi. Tábor G hlídal soutěsku vádí Masady a tábor H pozoroval z vyvýšeného skaliska přes údolí dění na náhorní plošině pevnosti. Tábory byly spojeny ochrannou zdí se strážními věžemi, pozůstatky zdí jsou rovněž dobře čitelné. Obléhací val vedoucí k Byzanské bráně je možné si prohlédnout ze souběžné cesty, i když je již patrné odplavení horní části rampy deštěm. Při bočním pohledu je vidět, že skalní ostruhou mysleli někteří autoři akvadukt vádí Masada k prostřední řadě cisteren a že navýšení bylo podstatně vyšší než udávaná čísla. Výška od původní hrany akvaduktu k horní hraně původní hradby pevnosti byla více než 100m, z toho přibližně 30m měla útočná věž. V místě přiblížení k hradbám je patrný podkop místa původní hradby, pahorek dole pod obléhacím valem má být hrobem obránců Masady. Všechny pozůstatky obléhacích prací jsou volně přístupné v terénu, protože je ale okolí Masady vyhlášeno národním parkem, je zde pohyb možný pouze po vyznačených cestách. Po nich lze Masadu obejít dokola buďto samostatně, nebo v rámci organizovaných výletů.

Římský tábor velitele Flavia Silvy

Nadmořská výška[editovat | editovat zdroj]

Vrcholová plošina se nachází přibližně 450 m nad hladinou Mrtvého moře, přesto její nadmořská výška je jen 30m nad mořem. Je to dáno úrovní hladiny Mrtvého moře, které je asi 430 m pod úrovní mořské hladiny Středozemního moře. Pokud půjdete na Masadu pěšky, nebo kousek sejdete dolů po výjezdu lanovkou, budete procházet bodem 0m nad mořem – i bez fotografujících turistů u patníku u silnice. Hodnoty si můžete ověřit pomocí GPS.

Turistická dostupnost[editovat | editovat zdroj]

Přístup autem je možný z parkovišť východní i západní strany pevnosti. Pokud pojedete hromadnou dopravou, jezdí na Masadu přímé autobusy z Jeruzalémského centrálního autobusového nádraží. To je asi sedm stanic tramvají číslo 1 od Damašské brány směrem na Mont Herzl. Jízdné je 5,90 NIS, kupuje se v automatech na zastávkách, poté musíte nechat projet ve strojku v tramvaji. Z autobusového nádraží na Masadu jezdí autobus 486 z nástupiště číslo 4, asi 8x denně přímo k lanovce pevnosti, cena je 37,5 NIS. Trasu kolem Mrtvého Moře jezdí i autobusy jiných čísel, ale staví na křižovatce asi dva kilometry od Masady. Akčnější turisté mohou výlet spojit s návštěvou Mrtvého moře, cena přejezdu z Masady do letoviska je stejná, jako do Jeruzaléma. Více informací o autobusech na stránkách www.edged.co.il.

Masada v židovské literatuře[editovat | editovat zdroj]

Severozápadní útes Masady, v pozadí vádí

Masada je známa jen ze spisů Josepha Flavia, žádný jiný židovský pramen neexistuje. O pevnosti se nezmiňuje ani mišna ani podobné prameny, dokonce ani babylonský či jeruzalémský talmud. Verze příběhu se objevuje až v knize Josipon (židovská kronika cca z 10. století) s několika vylepšeními.

Důvodem mlčení byla mj. kontroverznost příběhu, neboť obsahoval upřednostnění sebevraždy před zajetím. Velmi podobný příběh se nachází i v 1S 31, 1–13 (Kral, ČEP), kde spáchal sebevraždu z podobného důvodu jako sikarioni král Saul. Dalším důvodem mohlo být, že sikarioni nepatřili k farizejskému proudu judaismu, který se po zničení Druhého chrámu prosadil.

Lanovka na Masadu

V literatuře se Masada začala objevovat až se vznikem sionistického hnutí. Funkce příběhu však nebyla ani tak vědecká, jako spíše mýtickáobrodná.

Archeologický průzkum a dnešní Masada[editovat | editovat zdroj]

Po dlouhé době zapomenutí byla Masada objevena roku 1838, avšak rozsáhlé vykopávky byly prováděny až v letech 1963-1965 – vedl je přední izraelský archeolog Jigael Jadin s pomocí mnoha dobrovolníků z celého světa.[1] V březnu 1949 území Masady dobyla v rámci Operace Jicuv izraelská armáda.

Dnes je možné se na vrchol nechat vyvézt lanovkou, nebo k pevnosti vystoupat pěšky po „Hadí stezce“ či po římském náspu. Každoročně se na Masadě také koná přísaha vojáků.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku מצדה‎‎ na hebrejské Wikipedii.

  1. Bič. str. 203.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEŘOVSKÝ, Jan a kolektiv. Izrael a palestinská území. Praha : Olympia, 1999. 192 s. ISBN 80-7033-541-6.  
  • PAULÍK, Ivo. Izrael. Praha : Freytag & Berndt, 2006. 167 s. ISBN 978-80-7316-202-3.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]