Leoš Janáček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Leoš Janáček
Leoš Janáček před r.1899
Leoš Janáček před r.1899
Narození 3. července 1854
Hukvaldy, Morava Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 12. srpna 1928 (ve věku 74 let)
Ostrava, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání hudební skladatel, muzikolog, pedagog a dirigent
Vzdělání Vysoká škola hudební a divadelní v Lipsku
Významná díla Sinfonietta
Věc Makropulos
Mládí
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Houslová sonáta

Houslová sonáta, 3. věta; housle Kateřina Halbychová, klavír Karel Martínek

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Reliéf Leoše Janáčka v Olomouci

Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy [1]12. srpna 1928 Ostrava[2]) byl světově uznávaný český[3][4][5] hudební skladatel klasické hudby. Přestože patří do generace české hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku,[zdroj?] vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.

Je po něm pojmenován impaktní kráter Janáček na planetě Merkur.[6][7]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854 jako deváté dítě Jiřího a Amálie Janáčkových, kteří měli celkem čtrnáct potomků. Byl pokřtěn jako Leo Eugen. Jeho otec i matka byli hudebně vzdělaní, ale chudí a Leoše už jako jedenáctiletého poslali na klášterní školu ve Starém Brně jako fundatistu (žák, jehož studium bylo hrazeno z odkazů klášteru), kde se mu dostalo pod vedením Pavla Křížkovského hudebního vzdělání. Po absolvování reálky a učitelského ústavu odešel do Prahy, kde studoval na varhanické škole, z níž byl málem vyhozen kvůli kritice gregoriánské mše ředitele Skuherského. Zde se spřátelil i s Antonínem Dvořákem. Dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni.

Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil vlastní varhanickou školu a stal se jejím prvním ředitelem. Působil jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele.

Dne 13. července 1881[8] se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdenkou Schulzovou. Rok poté, konkrétně 15. srpna 1882, se jim narodila dcera Olga. Dne 16. května 1888 se jim narodil další potomek, syn Vladimír, který po dvou letech zemřel na spálu. Další tragická příhoda, která rodinu postihla, byla smrt dcery Olgy, která zemřela na tyfus ve svých jednadvaceti letech.

Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno.

Budova Janáčkovy varhanické školy v Brně
Socha Leoše Janáčka v blízkosti Janáčkova divadlaBrně

Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.

Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění – opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře opery došlo sice až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je Zápisník zmizelého).

Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především Sinfoniettu, symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury, a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.

I v tomto vrcholném období jeho tvorby zůstala její významnou složkou tvorba operní. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.

V Berlíně byla 8. prosince 1926 nadšeně přijata světová premiéra Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (česká premiéra proběhla v Brně 16. února 1926).

Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. Masarykova univerzita mu v Brně udělila čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.

Janáček byl rovněž velký rusofil a podnikl několik cest do Ruska. V  jeho domě se často konaly schůzky brněnského Ruského kroužku. Byl nadšen ruskou literaturou a kulturou, a to se projevilo v jeho díle. Jedná se například o orchestrální rapsodii Taras Bulba1. smyčcový kvartet podle Tolstého Kreutzerovy sonáty, nedokončenou operu Živá mrtvola podle Anny Kareninové a operu Z mrtvého domu.

Dle Maxe Broda se o to, že se Janáček u nás nemohl dlouho prosadit, postaral muzikolog, profesor Zdeněk Nejedlý, který ho neměl rád[zdroj?]. Když však byl po druhé světové válce vyzdvihován folklór, obrátil, a začal ho horlivě prosazovat[zdroj?].

Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších světových skladatelů zemřel náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

Opery[editovat | editovat zdroj]

Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie[editovat | editovat zdroj]

Premiéra Janáčkova Concertina 16. února 1926

Sborová tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Kantor Halfar - mužský sbor na slova P. Bezruče
  • Maryčka Magdónova - taktéž
  • Sedmdesát tisíc - taktéž
  • Potulný šílenec - mužský sbor se sopránovýcm sólem podle R. Thákura

Orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Suita, op. 3 pro smyčc. orchestr
  • Idyla pro smyčc. orchestr
  • Lašské tance pro orchestr
  • Žárlivost, koncertní předehra
  • Rákós Rákoczy - baletní hudba
  • Šumařovo dítě, symf. báseň podle básně Sv. Čecha
  • Taras Bulba, slovanská rapsódie podle povídky N.V.Gogola
  • Balada blanická - symf. báseň podle Jar. Vrchlického
  • Symfonietta pro velký orchestr

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Ukvaldská lidová poezie v písních
  • Kytice moravských národních písní s klavírem
  • Otče náš, kantáta pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany
  • Zápisník zmizelého pro tenor, alt atři ženské hlasy sklavírem
  • Říkadla pro 9 zpěváků a kom soubor

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Sonáta pro housle a klavír
  • Pohádka pro violoncello a klavír
  • Smyčcový kvartet č. 1 („z podnětu Kreutzerovy sonáty“)
  • Smyčcový kvartet č. 2 („Listy důvěrné“)
  • Mládí pro dechové sexteto

Klavírní skladby (a skladby pro klavír a komorní soubor)[editovat | editovat zdroj]

  • Thema con variazioni (tzv. Zdenčiny variace)
  • Moravské tance
  • Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“
  • Po zarostlém chodníčku. I. a II. řada
  • V mlhách, 4 skladby pro klavír (1912)
  • Vzpomínka
  • Concertino pro klavír a instrumentální soubor
  • Capriccio pro klavír levou rukou a instr. soubor[9]

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Každý rok se na počest Leoše Janáčka koná hudební festival Janáčkovy Hukvaldy[10]. Mezi ctitele Janáčkovy hudby patří i Milan Kundera, který o něm sepsal tři eseje, které vyšly ve svazku Můj Janáček.

Literární působení[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Lidové noviny, 13.8.1928, s.1, Leoš Janáček zemřel
  3. Leoš Janáček, český hudební skladatel a pedagog, Česká muzika
  4. V Rakousku nalezeny tři ztracené Janáčkovy fugy Ke zpravodajství, Vídeň 15. dubna 2006, zpravodaj ČTK
  5. Komorní soubory: Janáčkův komorní orchestr, Janáčkova filharmonie Ostrava
  6. Crater Janáček on Mercury Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  7. Česká jména ve vesmíru, VTM, cit. 5. 12. 2013 (česky)
  8. S.R.O., AVONET,. Leoš Janáček (1854 - 1928) | Luhacovice.cz - Oficiální průvodce lázeňským městem. www.luhacovice.cz [online].  [cit. 2016-11-17]. Dostupné online.  
  9. Leoš Janáček, Antologie české hudby
  10. http://www.janackovyhukvaldy.cz/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BROD, Max. Život plný bojů. Praha : Mladá fronta, 1966. Zmínka o Janáčkovi na str. 246.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.  
  • Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy. 1. svazek : A–L. 2. vydání. Ostrava : Ústav pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 2013. 570 s. ISBN 978-80-7464-386-6. S. 399–400.
  • Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1 sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 91–92.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 573–574.  
  • TRKANOVÁ, Marie. U Janáčků: podle vyprávění Marie Stejskalové. Brno : Šimon Ryšavý, 1998. 205 s. ISBN 80-86137-11-2.  
  • VOGEL, Jaroslav. Leoš Janáček. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-200-0621-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]