Přeskočit na obsah

Filharmonie Brno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Filharmonie Brno
Dřívější názevStátní filharmonie Brno (do roku 2005)
ZřizovatelStatutární město Brno
Vznik1. leden 1956
TypSymfonický orchestr
Žánryklasická hudba
SídlaKomenského náměstí 8, Brno
ŠéfdirigentDennis Russell Davies
ŘeditelMarie Kučerová
OceněníCena města Brna (2005)
Webfilharmonie-brno.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Filharmonie Brno je symfonický orchestr sídlící v Brně. Vznikla v roce 1956 sloučením rozhlasového a krajského orchestru a od té doby patří svou velikostí i významem k české orchestrální špičce. Sídlí a hraje v novorenesančním Besedním domě od vídeňského architekta Theophila von Hansena. Do doby, než bude dokončena stavba Janáčkova kulturního centra, však orchestr v plném obsazení pravidelně vystupuje v Janáčkově divadle. Na svých turné provedla Filharmonie nespočet koncertů v Evropě, ve Spojených státech amerických, v Latinské Americe, na Dálném i na Blízkém východě. Je pravidelným hostem světových i českých festivalů, kde často spojuje umělecké síly s Českým filharmonickým sborem Brno.

Besední dům, sídlo orchestru

Filharmonie Brno vznikla v roce 1956 sloučením krajského orchestru a orchestru brněnského rozhlasu jako Státní filharmonie Brno. Dnešní název nese od roku 2006. Je příspěvkovou organizací statutárního města Brna.

Dějinami orchestru prošla řada českých a světových dirigentských osobností jako Břetislav Bakala, František Jílek, Petr Altrichter, Jiří Bělohlávek, Sir Charles Mackerras, Jakub Hrůša nebo Tomáš Netopil. Od sezony 2018/2019 je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Filharmonie Brno Dennis Russell Davies[1]. Orchestr pravidelně natáčí pro Český rozhlas a Českou televizi. Kromě realizace nahrávek pro řadu společností (Supraphon, Sony Music, IMG Records, BMG, Channel 4) založila filharmonie v roce 2020 svůj vlastní nahrávací label Filharmonie Brno. Dynamicky také rozvíjí zakázkové nahrávání pro globální klientelu v rámci Czech Orchestra Recordings.

Filharmonie Brno pravidelně pořádá pět různě zaměřených hudebních festivalů na různých místech v Brně, na které jsou zvány přední domácí a zahraniční orchestry a sólisté.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Vznik a začátky

[editovat | editovat zdroj]

Dnešní Filharmonie Brno vznikla 1. ledna 1956 sloučením dvou orchestrů. Větším a starším z nich byl Symfonický orchestr brněnského rozhlasu, který se ze skromných začátků před druhou světovou válkou rozrostl pod vedením Břetislava Bakaly v úplný symfonický orchestr. Druhým byl Symfonický orchestr kraje Brněnského, založený teprve v roce 1951, jehož posláním bylo mimo jiné šířit hudební osvětu v menších městech kraje. Jejich sloučením vznikl symfonický orchestr se 104 hráči pod názvem Státní filharmonie Brno. Umělecké vedení bylo svěřeno Břetislavu Bakalovi, dalšími dirigenty byli Otakar Trhlík a Zbyněk Mrkos, který byl zároveň sbormistrem amatérského Filharmonického sboru Besedy brněnské. První polooficiální koncert nového tělesa řízený Zbyňkem Mrkosem se odehrál hned 1. ledna na Stadionu a na programu byl Čajkovskij[2]. Oficiální zahajovací koncert Státní filharmonie Brno se uskutečnil ve středu 18. ledna 1956 na Stadioně a řídil jej Břetislav Bakala. Program byl slavnostní – Smetanova předehra k Libuši, Janáčkův Taras Bulba a Dvořákova Novosvětská symfonie. Již den poté byla provedena Beethovenova Devátá symfonie za spolupůsobení Vachova sboru moravských učitelek a Akademického pěveckého sboru Moravan. Za prvních šest měsíců roku 1956 orchestr nastudoval a provedl 22 velmi náročných programů a provedl je na 39 koncertech. Kromě toho natočil v rozhlase dalších 36 titulů. Již v květnu filharmonie vystoupila dvakrát s velkým úspěchem na festivalu Pražské jaro. V Brně tak rázem vznikl velký, samostatný, umělecky zralý, dokonale profesionální a mimořádně výkonný orchestr, schopný zvládnout jakýkoli interpretační úkol na vysoké úrovni.[3][4]

Působení Břetislava Bakaly v čele filharmonie

[editovat | editovat zdroj]

První zahraniční prezentací filharmonie pod Břetislavem Bakalou byla účast na prvním ročníku přehlídky orchestrálního umění Varšavská jeseň na přelomu října a listopadu 1956. Na festivalu se filharmonie ocitla v sousedství předních orchestrů z Polska, Rakouska, Sovětského svazu, Francie a Rumunska a poprvé si získala významné mezinárodní renomé. To se již v příštím roce projevilo například tím, že jí byl svěřen zahajovací koncert Pražského jara 1957 s Mou vlastí – do té doby festival zahajovaly výhradně pražské orchestry. Působení Břetislava Bakaly v nové filharmonii bylo bohužel krátké, zemřel 1. dubna 1958. Zanechal po sobě orchestr konsolidovaný v každém ohledu: dík jeho způsobu práce disponovala mladá filharmonie mimořádnou intonační kázní, zvukovou kulturou a výkonností v novodobém repertoáru. Její repertoár byl zakotven spíše v interpretaci Janáčka, Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů než v symfonickém odkazu minulých století. Navzdory ztrátě šéfdirigenta filharmonie bez problémů dokončila sezónu 1957/1958 s účastí na Pražském jaru a Brněnském hudebním máji.[4]

Tři roky s Jaroslavem Vogelem

[editovat | editovat zdroj]

Na uprázdněné místo šéfdirigenta byl z pražského Národního divadla povolán zkušený pětašedesátník Jaroslav Vogel, znalec soudobé hudby a autor významné Janáčkovské monografie. Ihned po nástupu (1959) ho čekaly dva zahraniční zájezdy – jeden do Německé demokratické republiky a druhý do Rumunska. Program byl nastudován, ale těsně před odjezdem musel Vogela zastoupit Otakar Trhlík, protože Vogel nedostal souhlas k výjezdu za hranice. Do Rumunska však vyjet směl, poprvé a naposledy tak řídil svůj orchestr v zahraničí.[5]

Vogel v Brně realizoval celou řadu velkých pozdně romantických skladeb; další dva dirigenti té doby (Zbyněk Mrkos a Martin Turnovský) měli jen omezené možnosti realizovat své představy. Historickou událostí se stal první zájezd orchestru na Západ – třítýdenní turné po Německé spolkové republice na podzim 1961. Orchestr na zájezdu řídil tehdejší dirigent pražského orchestru FOK Václav Smetáček. Turné znamenalo velký úspěch a filharmonie potom byla na zájezdy do NSR zvána pravidelně. Po návratu z „cesty snů“ byli hudebníci i publikum už poněkud unaveni dlouhými a dramaturgicky jednostrannými pořady řízenými stále stejným dirigentem. Došlo k neshodám s uměleckou radou nad dramaturgickým plánem a výsledkem byla šéfdirigentova rezignace. Ve Státní filharmonii po sobě nicméně zanechal repertoár svědčící o jeho mimořádném rozhledu a objevitelské ctižádosti. V osmi titulech zachytil na gramofonových deskách hudbu svých nejoblíbenějších skladatelů (Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka, Jaroslava Kvapila, Otakara Jeremiáše, Ladislava Vycpálka a Paula Hindemitha) jako cílevědomý interpret disponující pozoruhodným stavebným smyslem.[5]

Jiří Waldhans – šéfdirigent na dlouhou dobu

[editovat | editovat zdroj]

Do sezóny 1962/1963 vstoupila Filharmonie pod novým uměleckým vedením. Bylo dohodnuto, že se o ně budou dělit dva noví dirigenti, Jiří Waldhans a Jiří Pinkas. Ten však nevyhovoval kádrovým požadavkům KSČ, a tak se šéfdirigentem stal Waldhans. Pinkas zůstal druhým dirigentem. Waldhans místo tematicky nevyhraněného abonentního cyklu zavedl cykly dva – jeden osmidílný a jeden šestidílný. Každý z nich měl určité tematické zaměření. Obohacením filharmonické nabídky se staly také pořady a později cykly komorní, v nichž se mohly uplatnit stále četnější a významnější komorní soubory složené z filharmoniků. V roce 1966 dosáhl Waldhans se svými spolupracovníky částečné profesionalizace Filharmonického sboru Beseda brněnská se sbormistrem Janem Řezníčkem. To se projevilo také v dramaturgii brněnských filharmonických cyklů, v nichž se objevovalo stále více náročných kantátových nebo oratorních večerů. Struktura předplatitelských cyklů se postupně ustálila na tzv. velkém a malém cyklu (oba se hrály již tradičně ve čtvrtek a v pátek ve velkém sále Stadionu na Kounicově (tehdy Leninově) ulici. Kromě toho od sezóny 1974/1975 přibyl cyklus pěti nedělních matiné. Dvakrát nebo třikrát v sezóně se také konaly výchovné koncerty, a to zpravidla v Besedním domě.[6]

V šedesátých letech také Filharmonie konečně s oběma svými dirigenty absolvovala celou řadu zahraničních vystoupení – bylo to v Itálii (1963), Rakousku (1964) a Velké Británii (1966). Navzdory politické „normalizaci“ zájezdy pokračovaly i po roce 1968. Po úspěších v Sovětském svazu (1969) a Bulharsku (1972) mohla konečně vyjet do USA (1973) a do Francie (1974)[7]. Již nebylo pochyb, že brněnská filharmonie patří mezi evropskou orchestrální špičku.[6]

Na svou funkci šéfdirigenta rezignoval Waldhans v roce 1978.[6]

František Jílek – filharmonie v zenitu

[editovat | editovat zdroj]

Waldhansovým nástupcem se stal František Jílek, který do Filharmonie přišel až ve svých 65 letech z Janáčkovy opery tehdejšího Státního divadla v Brně. Jílek dokázal velmi rychle navázat na Bakalovu janáčkovskou interpretační tradici a dále ji rozvíjel. Pečlivou prací s orchestrem jej přivedl na ještě vyšší úroveň. Na místo druhého dirigenta nastoupil po Jiřím Bělohlávkovi Petr Vronský. Orchestr pokračoval v již zaběhnutém schématu dvou hlavních abonentních cyklů, hraných ve velkém sále Stadionu, doplněných o šestidílný cyklus komorní a pětidílný cyklus nedělních koncertních matiné; oba se hrály v Besedním domě. Za Jílkova působení proběhl také v roce 1982 první zájezd do Asie. Z deseti japonských koncertů (Tokio, Ósaka, Nagasaki, Kjóto) řídil Jílek sedm, Vronský tři. Turné bylo triumfem české hudby v Japonsku, takže již o dva roky později jela Filharmonie do Japonska znovu.[7][8]

To již však bylo Jílkovi 70 let a pozici šéfdirigenta přenechal mladému dirigentovi Petru Vronskému (1948), Filharmonii však zůstal věrný jako velmi aktivní čestný dirigent. Působení Františka Jílka ve Filharmonii se tak neomezilo jen na pět let jeho šéfování, ale zasáhlo až do roku 1992, kdy s orchestrem zkompletoval soubor nahrávek Janáčkovy symfonické tvorby, již na nový typ nosiče, kompaktní disk. Jílek velmi dobře odhadl umělecké rezervy orchestru a dík své mimořádné a trvalé autoritě jich dovedl využít. Navázal na to nejlepší, co ve Filharmonii vyrostlo za jeho předchůdců. Za jeho vedení také došlo k postupné generační obměně orchestru, když starší zkušení hráči, kteří stáli u jeho zrodu, odcházeli na odpočinek. Jílek dokázal s mladými hudebníky, přicházejícími hlavně z brněnské konzervatoře a z JAMU velmi dobře pracovat a k žádné generační krizi tak nedošlo.[8]

Osmdesátá léta byla ve Filharmonii bez dramatických zvratů. Orchestr si udržoval vysokou úroveň, na kterou ji přivedl Jílek. To se projevilo také častým hostováním významných zahraničních dirigentů a sólistů (Charles Mackerras, Gaetano Delogu, André Bernard, David Robertson, Angelica May, Christiane Edinger, Shizuko Ishikawa ad.). Dosti zásadní změnou však bylo to, že od sezóny 1980/1981 se hlavní koncertní činnost přesunula z nevyhovujících prostor Stadionu, kde posluchače rušil hluk a pach z přiléhající restaurace, do dvou budov tehdejšího Státního divadla v Brně. Velký cyklus byl umístěn do nově zrekonstruovaného Mahenova divadla a malý do Janáčkova. Atraktivita nového prostředí způsobila, že oba cykly byly brzy úplně vyprodány, a to navzdory tomu, že akustika Mahenova divadla nebyla vyhovující a ani v Janáčkově divadle to nebylo o mnoho lepší. Oba cykly nakonec skončily v Janáčkově divadle.[8]

Devadesátá léta

[editovat | editovat zdroj]

Do fungování orchestru však koncem osmdesátých let zasáhly dvě zásadní, přitom neočekávané věci. První z nich byl prudce se zhoršující, již havarijní stav sídla orchestru, Besedního domu, způsobený sesuvem podloží. Budovu bylo nutno vyklidit a zahájit záchrannou rekonstrukci. Druhou byla podstatná změna společenských poměrů po listopadu 1989, kterou Filharmonie přijala s bouřlivým nadšením. Ihned se rozvinula rozsáhlá spolupráce se zahraničními dirigenty a sólisty. V Brně vystoupili umělci, kteří zde v nesvobodným poměrech nemohli nebo nechtěli vystupovat. Za všechny lze uvést jednoho z posledních žijících žáků Leoše Janáčka, pianistu Rudolfa Firkušného, nebo houslistu a dirigenta Yehudi Menuhina. Na místo šéfdirigenta v této nelehké, ale bouřlivé době nastoupil teprve třicetiletý Leoš Svárovský. Stálými hosty se stali rakouský dirigent Caspar Richter a německý Enoch zu Guttenberg. Oba zařídili četná hostování Filharmonie na prestižních místech – Richter v několika ročnících letního festivalu v Innsbrucku, jehož byl uměleckým ředitelem, Guttenberg přivedl Filharmonii například do mnichovského Gasteigu a do Salcburku. V létě 1996 s ním absolvovala spolu s Českým filharmonickým sborem Brno vystoupení až v Montevideu a v Buenos Aires. V červenci 1999 vystoupila Filharmonie sedmkrát jako rezidenční orchestr na festivalu ve španělské Galicii. Spolupráce Filharmonie s Casparem Richterem byla dlouhodobá a vyústila v postupné uvedení všech symfonií Gustava Mahlera. Richter také v Brně zavedl změnu stylu novoročních koncertů. Místo slavnostních děl českých klasiků uváděl po vídeňském vzoru lehčí díla okruhu Johanna Strausse a koncert vždy končil Pochodem Radeckého, což obecenstvo kvitovalo sborovým potleskem v rytmu díla.[9]

V roce 1995 byl slavnostně znovuotevřen od základu rekonstruovaný Besední dům (27. května) a stal se vhodným prostředím pro provádění zejména komorních koncertů a děl, nevyžadujících orchestr v plném obsazení. Velké koncerty se nadále konaly v Janáčkově divadle. V téže době se však funkce šéfa vzdal Leoš Svárovský. Na jeho místo nastoupil již třiasedmdesátiletý Otakar Trhlík. S sebou přivedl svého žáka, kterým byl mladý Kanaďan Charles Olivieri-Munroe, jenž také dostal několik dirigentských příležitostí. Otakar Trhlík své působení v čele Filharmonie ukončil již v sezóně 1996/1997. Dlouholetý ředitel Julius Kessner, který Filharmonii provedl jejím nejobtížnějším obdobím, se rozhodl obrátit se na italského dirigenta Aldo Ceccata. Orchestru se ujal od sezóny 1997/1998 a vedle klasického repertoáru se věnoval i českým skladatelům 20. století – zejména Janáčkovi a Martinů. Ceccatovo období vyvrcholilo v roce 2000 vznikem Festivalu Špilberk. To bylo umožněno tím, že konečně skončila mnohaletá a vleklá rekonstrukce hradu a jeho nádvoří se tak mohlo ze stavebního dvora proměnit v dějiště hudebního festivalu.[9]

V létě 1998 bylo také Janáčkovo divadlo konečně vybaveno stavebnicovou jevištní konstrukcí z reflexních stěn a stropu, která se instaluje před každým koncertem a brání tomu, aby se zvuk ztrácel v provazišti a rozsáhlém zákulisí. Tím se podstatně zlepšily akustické poměry celého prostoru, což od té doby oceňují hudebníci i posluchači.[9]

Vrcholným bodem Ceccatova působení v čele Filharmonie – již jako hostujícího dirigenta – však byl koncert pro papeže Jana Pavla II v nově postavené síni Pavla VI. ve Vatikánu v jubilejním roce 2000 (22. října).[10] Podobné cti se dostalo pouze Vídeňským filharmonikům, Londýnské filharmonii a jednomu polskému orchestru.[9]

Do nového tisíciletí

[editovat | editovat zdroj]

Do nového tisíciletí vstoupila Filharmonie bez uměleckého šéfa, zato se čtyřmi stálými hosty – Casparem Richterem, Vladimírem Válkem, Christophem Campestrinim a Leošem Svárovským. První novoroční koncert 2000, sestavený ze symfonických pochodů a valčíků řídil Válek; všichni se pak střídali v pořadech velkorysého cyklu Symfonie odcházejícího věku. Petr Altrichter, který se poprvé objevil v malém symfonickém cyklu, se ukázal být vhodným adeptem na uprázdněné šéfovské místo, na něž nastoupil od ledna 2002.[11]

Následující léta byla poznamenána rekonstrukcí hlediště v Janáčkově divadle, při níž mimo jiné došlo k redukci počtu sedadel. To se dotklo asi 800 předplatitelů, kteří neměli možnost obnovit svá abonmá. Filharmonie se snažila jim ztrátu všemožně vykompenzovat, ale ustálený rytmus koncertního provozu byl citelně narušen. V sezóně 2003/2004 mohly oba hlavní symfonické cykly začít teprve na přelomu října a listopadu a musely skončit v dubnu. Přesto se podařilo uskutečnit několik vynikajících koncertů, z nichž asi nejvýraznější bylo provedení Janáčkovy Glagolské mše s Českým filharmonickým sborem za řízení sira Charlese Mackerrase.[11]

Vrcholem sezóny 2004/2005 byl velký asijský zájezd v rámci cyklu Toyota Classics. Brněnská filharmonie byla pro tuto prestižní akci vybrána v užší soutěži 16 orchestrů z celého světa. Turné začalo 30. října v Singapuru a pokračovalo na Tchaj-wan, do Vietnamu, Hongkongu a Jižní Koreje. Poslední koncert se konal na Filipínách v Manile. Repertoár byl převážně český, všude se hrála Dvořákova Novosvětská.[11]

K 1. lednu 2006 byla provedena formální změna jména orchestru. Původní název Státní filharmonie Brno navozoval dojem, že orchestr zřizuje a financuje stát. Ve skutečnosti je orchestr navázán na rozpočet statutárního města Brna, které je jeho zřizovatelem. Upravený název je také vhodnější pro překlady do cizích jazyků.[11]

Od sezóny 2009/2010 se šéfdirigentem stal Aleksandar Marković. Za jeho působení se Filharmonie snažila řešit problém absence vlastního plnohodnotného koncertního sálu tím, že odehrála řadu koncertů v prostorách revitalizované tovární budovy Wannieck Gallery. Velmi plodná byla sezóna 2013/2014. Filharmonie v ní absolvovala rekordních 99 koncertů. Absolvovala také již sedmé turné po Japonsku; v devíti městech odehrála dvanáct koncertů. Koncert v Ósace pak vysílala rozhlasová společnost Asahi jako novoroční. Jako první český orchestr zorganizovala a natočila Filharmonie s velkým ohlasem nejširší veřejnosti také tzv. flash-mob v prostorách galerie Vaňkovka, na kterém byla ve zkrácené verzi provedena Smetanova Vltava. V roce 2010 proběhl první ročník talentového festivalu Mozartovy děti ve spolupráci s jihomoravskými ZUŠ. Od roku 2012 bylo Filharmonii Brno svěřeno pořádání tří mezinárodních festivalů s velkou tradicí – bienálový Moravský podzim a dále Velikonoční festival duchovní hudby a Expozice nové hudby. Marković se s Brnem v roli šéfdirigenta rozloučil provedením Mahlerovy páté symfonie v květnu 2015. Filharmonie pak byla tři roky bez šéfdirigenta.[11]

Následující období bylo poznamenáno nutností uzavřít budovu Janáčkova divadla kvůli havarijnímu stavu budovy, hlavně střechy. Divadlo bylo uzavřeno v letech 2017–2019 a orchestr byl nucen uchýlit se s velkými koncerty do nevyhovujících prostor Sokolského Stadionu i jinam; například zahajovací koncert sezóny 2017/2018 se uskutečnil v katedrále sv. Petra a Pavla. Přes toto omezení byla Filharmonie schopna pokračovat v dosavadní rozsáhlé a všestranné činnosti. Orchestr vycestoval poprvé na turné do Číny (2017/2018). Koncerty na tuzemských festivalech (Smetanova Litomyšl, Pražské jaro a další) i v evropském zahraničí (hlavně Rakousko a Německo) byly i nadále samozřejmou součástí programu, stejně jako obvyklá turné po Japonsku (začátkem roku 2019 již desáté).[11]

Dynamická současnost a nový rozmach

[editovat | editovat zdroj]

Brzy po nástupu ředitelky Marie Kučerové se oživily aktivity vedoucí k realizaci myšlenky nového velkého koncertního sálu, který filharmonii po celou dobu její existence chyběl. Projekt s názvem Janáčkovo kulturní centrum na rohu Besední a Veselé ulice v bezprostřední blízkosti Besedního domu podporuje především město Brno, garantem akustiky světových parametrů je japonský legendární akustik Yasuhisa Toyota, samotnou podobu stavby navrhl tým architektů Tomasze Koniora a Petra Hrůši. V září 2017 se ředitelce Marii Kučerové podařilo získat nového mezinárodně respektovaného šéfdirigenta, kterým se stal Dennis Russel Davies[12][13]. Přišel do Brna z Lince, kde patnáct sezón působil u Brucknerova orchestru. Hned na svém prvním koncertě ve městě vystoupil nejen jako dirigent, ale i jako pianista. Jeho období se vyznačuje prováděním řady premiér světových skladatelů jako Philipa Glasse, Johna Adamse, Arvo Pärta i méně známých děl autorů minulých epoch, včetně českých. Do Brna přivedl také zajímavé sólisty, například klavíristku Maki Namekawa, která je jeho manželkou nebo Elisabeth Leonskou. Sezóna 2019/2020 a sezóna následující byly dramaticky poznamenány pandemií covidu-19, během níž bylo nutné zrušit většinu veřejných vystoupení. Tohoto omezení orchestr částečně využil k nahrávání, mj. i pro novou ediční řadu vydávanou přímo pod značkou Filharmonie Brno. Některé koncerty, které nemohly proběhnout před publikem, vysílal přímo Český rozhlas Vltava. Po odeznění epidemických opatření Davies zahájil s velkým úspěchem sezónu 2021/2022 Symfonií č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse se sólistkou beninského původu Angélique Kidjo. Zajímavostí je, že tutéž skladbu uvedla brněnská filharmonie již v květnu 2021 na festivalu Pražské jaro, tehdy ovšem ještě bez účasti publika, které mohlo koncert sledovat jen v internetovém přenosu[14].

Událostí sezóny 2022/2023 se stalo třítýdenní turné po USA, v němž Filharmonie odehrála sedm koncertů, a to na východním i západním pobřeží, mimo jiné i ve vyprodané Carnegie Hall, kde kromě Janáčka a Martinů v newyorské premiéře a v přítomnosti autora, opět uvedla Glassovu symfonii Lodger[15]. Na provedení Janáčkovy Glagolské mše se podílely i místní sbory; dirigentem byl vždy Dennis Russel Davies. Se svým šéfdirigentem filharmonie hostovala opakovaně také na turné ve Velké Británii, v Jižní Koreji a na řadě koncertů ve Vídni, Salcburku, Linci, Grafeneggu, Lipsku nebo Wroclawi. V tomto období se nebývale rozvíjely aktivity edukační, které v důsledku omladily publikum filharmonie. O tom, že Filharmonie s Dennisem Russelem Daviesem v čele vytvořili dokonale fungující tvůrčí celek svědčí to, že Daviesův kontrakt byl po uplynutí prvního čtyřletého období prodloužen na další čtyři roky. Davies vede orchestr k tomu, aby více než dříve uváděl málo hraná, ale zajímavá díla českých i světových skladatelů, často i ve světové premiéře. Objevem pro brněnské publikum se stala např. díla pozapomenutých brněnských rodáků Ericha Korngolda nebo Jana Nováka. Novoročním koncertem 1. ledna 2026 oslavila Filharmonie Brno za řízení svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese již 70. výročí své existence[16].

Šéfdirigenti

[editovat | editovat zdroj]
Šéfdirigent Dennis Russel Davies (2025)

Další dirigenti ve smluvním vztahu s Filharmonií Brno (do roku 2005 Státní filharmonie Brno) v abecedním pořadí:

Významní hostující dirigenti

[editovat | editovat zdroj]

Výběr významných dirigentů, kteří řídili Filharmonii jako hosté; jsou seřazeni abecedně:

Karel Ančerl, Serge Baudo, Philippe Bernold, Alan Buribajev, Gaetano Delogu, Dean Dixon, Olari Elts, János Frencsik, Joe Hisaishi, Jakub Hrůša, Emin Chačaturjan, Jean-Pierre Jacquillat, Marie Jacquot, Zdeněk Košler, Jaroslav Krombholc, Alexander Liebreich, Zdeněk Mácal, Charles Mackerras, Kurt Masur, Yehudi Menuhin, Jean Meylan, Charles Munch, Tomáš Netopil, Václav Neumann, Libor Pešek, Georges Prêtre, Alexander Rahbari, Karl Richter, David Robertson, Gennadij Rožděstvenskij, Case Scaglione, José Serebrier, Michael Schønwandt, Vasilij Sinajskij, Václav Smetáček, Tadeusz Strugała, Michel Tabachnik, Ilan Volkov, Živojin Zdravković

Festivaly

[editovat | editovat zdroj]

Filharmonie Brno kromě hlavní koncertní činnosti pravidelně pořádá také pět hudebních festivalů:

  • Velikonoční festival duchovní hudby vznikl 1992 a prezentuje koncerty související s liturgickým obdobím Velikonoc, tj. od Květné neděle po neděli Božího milosrdenství, včetně tvorby soudobých skladatelů.
  • Festival Špilberk vznikl v roce 2000. Je to tradiční open-air festival, který se koná na hlavním nádvoří brněnského hradu Špilberk. Kromě velkých symfonických děl nabízí i spojení s jinými žánry.
  • Moravský podzim byl založen jako Mezinárodní hudební festival Brno v roce 1966 a je zaměřen na hledání nových a zajímavých dramaturgických linií v klasické i současné hudbě, oslovování žijících autorů a vzniku nové tvorby. Festival upozorňuje také na mladé a nadané interprety, kterým dává možnost vyniknout.
  • Expozice nové hudby vznikla v roce 1986 jako první bienále soudobé hudby. Je festivalem soudobé klasické hudby a usiluje o reflexi pestré škály tendencí české i zahraniční hudební produkce. Pro pořádání koncertů a zvukových instalací využívá i netradičních interiérů, zahrad a veřejných prostorů.
  • Mozartovy děti vznikly v roce 2010 a umožňují talentovaným dětem zahrát si společně s profesionálními hudebníky filharmonie nebo vystoupit jako sólisté s doprovodem orchestru.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 PROKOPOVÁ, Milada (pro). Filharmonici z Brna získali klenot mezi dirigenty, povede je Russell Davis. iDNES.cz [online]. 2017-09-27 [cit. 2018-04-29]. Dostupné online.
  2. ↑ Slavnostní předehra 1812, Houslový konert D-dur a 6. symfonie h-moll Patetická
  3. ↑ BENEŠ, Jiří. Státní filharmonie Brno 1956 - 2006. 1. vyd. Brno: Státní filharmonie Brno, 2005. 128 s. ISBN 80-239-5080-0. S. 16–19.
  4. 1 2 Státní filharmonie Brno : jubilejní sborník Státní filharmonie v Brně 1956-1966. Brno: Blok, 1965. 103 s.
  5. 1 2 BENEŠ, Jiří. Státní filharmonie Brno 1956-2006. Brno: Státní filharmonie Brno, 2006. 128 s. ISBN 80-239-5080-0. S. 24–27.
  6. 1 2 3 Státní filharmonie, Brno : 1956-1976 : Jubilejní sborník Státní filharmonie Brno, laureáta Státní ceny Klementa Gottwalda. Brno: Blok, 1977. 125 s.
  7. 1 2 TISOŇOVÁ, Lucie. Filharmonie Brno (Státní filharmonie Brno): Dějiny instituce 1956 - 1989. Diplomová práce [online]. Brno: Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity [cit. 2025-12-10]. Dostupné online.
  8. 1 2 3 BENEŠ, Jiří. 60 let brněnské filharmonie. Nenápadný vrchol. Brno: Filharmonie Brno, 2016. 32 s. S. 19–21.
  9. 1 2 3 4 BENEŠ, Jiří. Státní filharmonie Brno 1956-2006. Brno: Státní filharmonie Brno, 2005. 128 s. ISBN 80-239-5080-0. S. 42–49.
  10. ↑ BENEŠ, Jiří. 60 let brněnské filharmonie. Brno: Filharmonie Brno, 2015. 32 s. S. 15.
  11. 1 2 3 4 5 6 BENEŠ, Jiří. 60 let brněnské filharmonie. Brno: Filharmonie Brno, 2016. 32 s. S. 24–26.
  12. ↑ Filharmonici z Brna získali klenot mezi dirigenty, povede je Russell Davis Zdroj:. idnes.cz [online]. Mafra, a.s., 2017-09-27 [cit. 2026-01-06]. Dostupné online.
  13. ↑ KLEPAL, Boris. Dennis Russell Davies: Umění má být ve veřejném životě na stejné pozici jako veřejné zdravotnictví. Český rozhlas Vltava [online]. Český rozhlas, 2017-11-13 [cit. 2026-01-06]. Dostupné online.
  14. ↑ Pražské jaro, program [online]. [cit. 2026-01-06]. Dostupné online.
  15. ↑ FILIP, Martin. Dennis Russell Davies: Dirigent, který dostal Filharmonii Brno do Carnegie Hall. e15.cz [online]. CZECH NEWS CENTER a.s., 2023-09-24 [cit. 2026-01-06]. Dostupné online.
  16. ↑ MEČKOVSKÝ, Petr. Filharmonie Brno vykročila na své 70. narozeniny pravou nohou. Město hudby [online]. C.E.M.A., 2026-01-02 [cit. 2026-01-06]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Filharmonie_Brno&oldid=25760587“